Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůj přítel Augustin

Obrazek 

sv. Augustin -  tvůj přítel apoštol 

 

 

Ty jsi, pane, byl přede mnou; avšak já jsem odešel daleko od sebe a nenalézal jsem už sám sebe, a tím méně ještě tebe“ (Vyznání V, 2,2)

                                                 

         O životě a díle svatého Augustina byl napsán nespočet knih,  publikací, rozborů, vědeckých pojednání a dalších. Jeho spisy jsou ve světě stále vydávané ve velkých nákladech, a i v dnešní době jsou výsledky jeho prací stále  nepostradatelným pramenem církevní nauky. Jak někdo napsal: „Čti Augustina a víš vše“. Jindy bylo řečeno: “Když půjdeš k Augustinovi, to samo ti stačí“. Velký učitel církve je odborníky, ale i laickými čtenáři vnímán většinou příliš černobíle, ovšem stejnými barvami bohužel velmi často viděl svět i on sám.

         Dříve, než alespoň trochu pootevřeme dveře  do duše tohoto velikána, si musíme především uvědomit, že k dokonalosti měl stejně daleko, jako ke sterilní svatosti.  Byl to především člověk se stejnými chybami a problémy, jako má každý  z nás, měl jich ale možná i víc. Celý jeho život byl velmi složitý a jako každý génius měl vždy nejen trvalé obdivovatele, ale i odpůrce. Uměl být životodárné žhavé slunce se spoustou zářivých erupcí, stejně tak ale dokázal být studený a tvrdý jako kámen. Dokázal ještě dřív, než většina ostatních lidí, správně identifikovat zdroj a smysl nejrůznějších podnětů a obratem, někdy možná až příliš  emotivně reagovat. V první polovině života vášnivě miloval všechno, co mu nabízel svět, ale  po konverzi svoji vášeň soustředil už jen výhradně pro Boha. Brzy pochopil, že to, co nám nabízí svět, nás vlastně odvrací od Boha. Naopak to, co nám nabízí Bůh, nás odvrací od světa.  Snad ve všem, co kdy napsal, najdeme prvky společné s jeho vlastním  životem. Jedním z mnoha dojmů, které nám zbudou po přečtení některého jeho díla, může být poznání, že Augustin bloudící životem, jsme vlastně my sami. Jeho život je naším životem.

         Žádná knihovna by bez Augustina rozhodně nebyla úplná. Jeho učením se zabývali a stále zabývají nejen odborníci a nejrůznější badatelé, z nichž mnozí jeho myšlenkám zasvětili celý život, ale i nepřeberné množství lidí, které zásadním způsobem nějak zasáhl a obohatil tak jejich duchovní potenciál. V mnoha ohledech často ojedinělá díla studují i nejrůznější teoretici, životopisci i vědci, ale také lidé bez vyznání, které jeho myšlenky a názory určitým způsobem oslovily a iniciovaly v nich buď převážně kladné, ale samozřejmě také i polemické  a odmítavé reakce. Vlastnit knihovnu s kompletním dílem tohoto výjimečného muže pozdní antiky, je asi snem každého člověka, kterého si Augustin získal. Ale zůstaňme realisté a připomeňme si slova jeho žáka a životopisce Possidia: „ Spisy jsou tak četné, že by se stěží našel učenec, který by je mohl přečíst a seznámit se s nimi.“  

         Augustin má velmi charakteristický styl vyjadřování, výrazně vystupující z psaného slova a například pokoušet se kopírovat jeho způsob, je téměř nemožné. Velmi často se vyjadřuje v jakýchsi zahalených šifrách a pokud se nám vůbec podaří takovou šifru částečně rozluštit, někdy s úžasem, jindy až s úlekem zjistíme, že každá ještě obsahuje množství dalších informací, sdělení, dedukcí a názorů. Proto bývali případní falzifikátoři a různí obdivovatelé, kteří se napodobováním tohoto způsobu snažili podsunout do jeho díla své vlastní názory a myšlenky, vždy brzy odhaleni. První takové snahy byly zaznamenány dokonce ještě za jeho života. Například z až 680 kázání, které mu byly v průběhu staletí připisovány, se ukázalo 317 jako více, či méně vydařený podvrh. Dokonce ještě v roce 1990 bylo objeveno 26 údajně pravých Augustinových kázání. 

         Upřímně řečeno, Augustinovo obrovské dílo nás na první pohled víc děsí, než láká a po otevření jeho knihy zaručeně zjistíme, že nás opustil klid. Ale knihu přesto většinou již nedokážeme odložit, ačkoli to rozhodně nebude oddechové čtení na jeden večer.

         Pro první seznámení s Augustinem bude nejlepší začít raději s nějakou útlou brožurkou například jeho modliteb, nebo výroků, nebo jen s jeho prostým životopisem. Velmi mnoho pokusů o první bližší seznámení se s Augustinem skončilo nezdarem, pokud čtenář napoprvé zvolil Confessiones, tedy legendární Vyznání. Přestože tato knížka je  jeho nejznámější dílo pro širokou veřejnost a vysloužila si zařazení mezi deset nejvýznamnějších knih celé historie, může být první pokus o její přečtení a hlavně porozumění, i pokusem posledním.

         Tento první otevřený dopis Bohu, poetická modlitba určená Bohu i lidem, či veřejná životní zpověď, jak jsou Vyznání často charakterizována, obsahují opravdový přetlak citových výlevů, dětské upřímnosti a prostoty, stejně jako těžko pochopitelných myšlenkových dedukcí a vývodů, tvrdých slov i v podtextu chladné kalkulace. Nekonečné množství nefalšované lásky, dramatických emocionálních zvratů i sebemrskačského vyznávání chyb a domnělých hříchů se tam v rychlém sledu střídá s vášní, sebevědomými postoji i nelíčenou pokorou. Hrdě vztyčená hlava plná pýchy a nepochopitelné bezcitnosti, je po několika řádcích obratem vystřídána pohledem  na hluboce skloněného, pokořeného a zoufale plačícího, nešťastného  člověka na konci svých sil. Nečekaný úskok následuje hned po nadšeném výkřiku k Bohu, vášeň brzy vystřídá chladnou kalkulaci, až vypočítavost. Zlomený a klopýtající hledač věčné lásky v sobě náhle objevuje Boha „hlouběji, než je samo srdce“. To vše jsou Vyznání, Augustinova  trnitá cesta  za  pravdou.

 

„Jen věř, a ten, kterého nevidíš, je s tebou“  (Řeči 235,3)

 

         Je všeobecně známo, že mnohé  teze, obsažené v jeho veledíle De civitate Dei, se mimo jiné staly také jednou z inspirací stavitelům a uspořadatelům světa po obou posledních světových válkách. Představa ideálního státu, uvedená v tomto ohromujícím spisu, mimo jiné také inspirovala středověkého císaře obnovené římské říše, Karla I.Velikého, při formování svých dobytých území v jeden celek. Tvrzení, že po samotném Ježíši a židovském konvertitovi apoštolovi Pavlovi, je Augustin třetí nejdůležitější postavou nejen samotného učení církve, tedy  naprosto odpovídá realitě. Po důkladnějším nahlédnutí do Augustinova díla to může potvrdit každý čtenář, a nikomu takové tvrzení pak již nepřipadne snad až příliš odvážné. Připomeneme-li si, že Ježíš Kristus přišel původní židovské učení obnovit a naplnit, a že židovský učenec Saul se po svém obrácení stal de facto zakladatelem křesťanství, pak nás Augustinovo dílo jako celek musí přesvědčit o tom, že  tři a půl století po Kristu tento genius skutečně zásadně doplnil a opracoval stavební kameny  pro církev budoucích tisíciletí. Ovšem i v pokorné úctě a v upřímném úžasu k některým jeho dílům si  musíme připustit, že není vždy jen výhradně původní, možná dokonce, že není ani definitivně platný a nebojme se myšlenky, že pravděpodobně není ani až navěky nepředstižitelný. O to víc si zasluhuje naši trvalou pozornost, a tím víc je tento světec v dnešní době reálný a důvěryhodný.

        Augustinovo často zásadní a originálně propracované teologické a filozofické principy jsou především výsledkem jeho neuvěřitelného entuziasmu po skutečné pravdě, kterou úporně hledal téměř třicet let. Ale nebyl by to Augustin, kdyby se s jejím nalezením spokojil.  Až do konce života se snažil tuto nalezenou pravdu, tedy Boha, dál a hlouběji identifikovat a rozkódovat a  nalézt si k němu ten nanejvýš důvěrný  vztah. V tomto úsilí se dokonce odvážil pokročit až tak daleko, že mezi své nekonečné a vroucné velebení a chvály Boha a jeho díla, neváhal do některých svých spisů několikrát vsunout dokonce až evidentně chladný tón, mluví-li o něm samém. To se  neodvážil žádný jiný Otec církve. Ve svém upřímném přesvědčení, že blízká důvěrnost jeho vztahu k Bohu mu to umožňuje, se například neváhá vyjádřit v tom smyslu, že prý Bůh je účelem sám sobě. Lidé pak jsou k tomuto účelu pouze prostředky. Ani toto odvážné tvrzení Augustinovi nakonec nestačilo a tak soustředil veškeré své geniální schopnosti k pokusu proniknout alespoň částečně skrz vlastní Boží tajemnost. Tak se postupně dostal až k myšlence, že Bůh si vlastně  vystačí sám se sebou, a pokud je u lidí, pak zřejmě nemá radost. Jelikož tuto myšlenku vyslovila tak nesporně velká teologická kapacita, udržela se v různých menších obměnách až do vrcholného středověku. Naštěstí ji v té době trvale překonali někteří významní teologové, o největším té doby bude ještě zmínka.  

        Přečteme-li si některý z jeho životopisů, zjistíme, že nesmírně chaotický a těkavý život plný velkých nezdarů a menších úspěchů před konverzí, byl jen  mírnou a laskavou přípravou na druhou část jeho života. Teprve jako pokřtěný měl okusit slavná vítězství, úctu, respekt a uznání, ale také  jako biskup i trpká zklamání, zášť, nenávist, pomluvy i boj o holý život. Tisíce kilometrů v sedle koně v nejprudším africkém žáru po vizitacích a církevních sněmech, trvalý nedostatek spánku a odpočinku a řešení stovek nejrůznějších malicherných rozepří jako soudce mu nesmírně ubíralo čas na psaní. Veřejné diskuze s bludaři, nejrůznější politické nátlaky, občanské nepokoje a násilnosti na katolících a řešení mnohých dalších každodenních problémů a nepříjemností vytvořily Augustinovi i díky stále nově přibývajícím povinnostem vyplývajících  z jeho pastýřské funkce, trvalý neklid až do konce života. Kdyby se  neklid dal znázornit, byl by jasně v popředí jeho atributů.  Jeho život po konverzi byl násobkem života mnoha jiných světců, žijících běžným životem.

        Nesmíme zapomenout ještě na jednu důležitou okolnost, která Augustinovi rozhodně nepřidávala na klidu, a tou byl jeho celoživotní boj se svými starými pokušeními a hříchy a  jeho trvalé výčitky svědomí. Jestliže se jimi před přijetím víry pravděpodobně nijak výrazně nezabýval, protože je za hříchy proti Bohu asi nepovažoval a pravého Boha ve skutečnosti ani nepoznal, jako křesťan trpěl za svůj minulý život stálými výčitkami. Přitom ze všech poznámek z dostupných pramenů můžeme zodpovědně říci, že jeho tehdejší život byl vlastně naprosto běžný a ničím nebyl natolik mimořádný, že by si zasloužil zvláštní pozornosti jeho vlastní, nebo naší. Z pohledu běžného způsobu života ve čtvrtém, stejně jako v našem století, byla jeho první půle života spíše fádní, než dobrodružná. Velkého hříšníka z něho udělali pouze někteří spisovatelé, možná jen na základě zběžného prolistování jeho Vyznáními. Jejich často velmi bulvárním způsobem podávaný popis Augustinova bouřlivého mládí, je výsledkem nepochopení jeho osobitého způsobu vyjadřování, a ve stejné míře i touhou autora o své zviditelnění.

 

„Bůh nenařizuje nic ve svém zájmu, ale v zájmu toho, komu nařizuje“  (Dopisy138,6)

 

        Výčitek svědomí za svůj minulý život se ovšem Augustin nezbavil dokonce ani jako moudrý biskup se širokým rozhledem. Například jeho poklesky, které nám s upřímnou rozhořčeností sám na sebe vyjmenovává právě ve Vyznáních, nám musejí připadat až absurdní, a čtenář dnešní doby si nemůže nepoložit otázku, zda to autor myslí vždy  opravdu vážně. Snad nejdůrazněji si bude čtenář pokládat tuto otázku při Augustinově líčení hříšnosti kojenců, kterému věnoval celou jednu kapitolu, nebo při jeho  líčení provinění otrháním nezralých hrušek. To mu ale již bylo šestnáct let a rok nato dokonce začal žít s milenkou, s níž brzy zplodil syna. V tomto případě nás ale může napadnout, jestli právě tímto způsobem nepsal zcela účelově, s jasným cílem vzbudit zájem čtenářů nejen o svoji osobu, ale hlavně i o svá další díla. V případě Vyznáních  se mu to podařilo dokonale a natrvalo.

       Jestliže tyto a mnohé další podivné zvláštnosti jeho života nás nedovedly až k rozhodnutí raději náš zájem o tohoto světce ukončit, překonali jsme nejobtížnější okamžik a vydali jsme se na cestu našeho skutečného duchovního obohacení. Od této chvíle je jeho cesta naší cestou. U Augustina platí zvlášť výrazně, že nejprve pochopením myšlení člověka, můžeme chápat jeho život. A teprve potom se můžeme pokusit správně chápat i jeho dílo. Ale vždy, v každém okamžiku stráveném nad jeho dílem, mějme na paměti, že genialita člověka neznamená jeho dokonalost. V případě našeho světce to platí dvojnásobně.

      Jen málokterý světec nám v naší snaze o jeho bližší poznání, klade zpočátku tolik překážek, jako Augustin. Jako by si těmito překážkami ověřoval, jestli je náš zájem opravdový. Ale po jejich překonání nám snad žádný jiný svatý neumožní odhalit sám sebe v takovém rozsahu  dětské upřímnosti a otevřenosti.

      Spojme nyní skutečně výjimečný talent od Boha, především nalézt  ve slovech Písma ještě hlubší a skrytější význam, než je schopna většina  lidí, se snad neomezenou myšlenkovou hloubkou. Přidejme geniální kombinační schopnosti a  obrovský neutuchající zápal jen pro Boha, a vše doplňme kouzlem osobnosti a darem převést myšlenku do krásných a přesvědčivých slov tryskajících přímo od srdce. Dodejme ještě neskutečnou obětavost a pracovitost, a schopnost vyvést naprosto logické závěry ze zdánlivě tajemného a na první pohled i značně nelogického. Nesmí chybět láska ve všech podobách, stejně jako trvalá touha po navázání nejdůvěrnějšího vztahu se Stvořitelem. Kdybychom do výčtu ještě přidali vlastnosti jako nesmlouvavost, ale i jeho často omezenou schopnost tolerance k opačným názorům, výbušnost emocí a po matce zděděný nadměrný patos,  začne se nám postupně a zdáli  rýsovat náznak vášnivé, geniální Augustinovy osobnosti.

        Na rozdíl od zmíněného apoštola Pavla, který, jak sám říká, pověření hlásat Kristovo učení dostal během svého vidění přímo od něho, svatý Augustin se k Božím pravdám dostával postupně především díky svému nadšenému zanícení a mimořádné houževnatosti. Nutno ovšem podotknout, že měl i velké štěstí, protože se narodil  již do období prudkého duchovního a intelektuálního rozkvětu křesťanství a stal se současníkem největších Otců církve, pozoruhodných myslitelů a křesťanských klasiků. S některými se osobně znal, s jinými korespondoval. Například milánský biskup Ambrož se významným způsobem osobně podílel na jeho konverzi, pokřtil ho a stal se jeho trvalým vzorem. Jiný současník, učitel církve Jeroným, byl Augustinovi hlavně zpočátku občasným korespondenčním oponentem. Ještě dřív, než došlo k jejich vzájemnému pochopení a uznání, ho Jeroným dokonce neváhal nazvat „malým povýšencem“.

       O Augustinově době můžeme mluvit jako o již probíhající, a jinde teprve počínající opravdové zlaté éře křesťanství od doby Krista. Jeho úspěšnému globálnímu rozšíření ovšem velmi výrazně přispěla i diaspora judaismu.  Probíhaly  velké sociální i demografické změny na pozadí římského impéria, ovšem velké popularitě se stále ještě těšily helénské filozofické názorové směry. Křesťanství jako oficiální náboženství, úžasná produktivnost řeckých a latinských škol a mnoho dalších okolností, sice  Augustinovi v jeho práci nesmírně pomohlo, na druhou stranu musel vynaložit obrovské úsilí k dosažení vlastní názorové orientace a selekci zrna od plev. Jeho zápal podtrhuje skutečnost, že se k opravdovému křesťanství dostal až ve dvaatřiceti  letech a v té době například jen v severoafrické Numidii, jeho pozdějším působišti, existovalo kolem sedmdesáti, později ještě více náboženských proudů,  různých jiných církví a  schizmatických a heretických společenství.  

     Připomeňme si jen několik významných autorů latinské církve a skvělých současníků Augustinovy doby. Byl to kupříkladu Athanasius Alexandrijský a Marinus Victorinus, Hilarius i Martin z Toursu, dále Basil Veliký a Řehoř Nysský. Nesmějí chybět zmínění Ambrož a Jeroným, také Jan Chrysostomos, Paulinus z Noly a Cyril z Alexandrie a mnohé další mimořádné osobnosti církevního učení.

      Počet Augustinových dosud vydaných a stále nově publikovaných děl, je úměrný nejen významu jeho učení, ale pochopitelně i vzdálenosti šestnácti století, které nás dělí od doby jeho života. Naprosto právem mu patří titul učitele církve, a nosné prvky jeho učení byly devět set let, tedy až do třináctého století, hlavní teologickou studnicí, ze které církev čerpala.  Augustinovo učení, které bylo na svoji dobu velice moderní, a mnohé výsledky jeho prací často až převratné, ovlivnilo i učení dalšího významného učitele církve,  filozofa a teologa Tomáše Akvinského. Ten ve třináctém století na učení Augustina z části navázal, mnohé jeho myšlenky poupravil, propracoval, a vnesl tak do církevního učení svůj vlastní, v mnohém pohledu nový a  svěží teologický proud. Ten mu nakonec přinesl uznání jako nejvýznamnějšího představitele scholastické teologie a filozofie vůbec. Jako příklad zřetelného vlivu na tohoto vynikajícího středověkého teologa namátkou uveďme Augustinův spis De doctrina christiana. 

      První Augustinův životopis začal psát ještě za Augustinova života svými poznámkami a pozdějšími vzpomínkami jeho přítel a druh z řeholní komunity, budoucí biskup Possidius. Vzhledem k ojedinělému významu pro učení církve je zákonité, že převažující počet prací a děl o Augustinovi se týká právě jeho učení.  To z něho udělalo skutečného génia. Ale probudí-li v nás bližší zájem autor sám, pak nás to přinutí vrátit se až ke všem významnějším mezníkům jeho světského života, tedy do doby hluboko před milánským  přijetím víry. Každá událost, kterou tehdy prožil, ho přibližovala krůček po krůčku k Bohu, aniž by si to fakticky uvědomoval, a možná dokonce, aniž by si to v té chvíli právě výslovně přál.  Tuto malou troufalou spekulaci by nám on sám zřejmě popřel. Ale právě tyto události jeho života stojí za naší zvláštní pozornost, protože ho významným způsobem postupně formovaly. 

 

„Na naší pouti potřebujeme naději. Ona je naší útěchou na cestě“  (Řeči 158,8)

 

       Byla již zmíněna i značná originalita a jedinečná nadčasovost velké části Augustinova díla. Dodejme, že stejně originální byl často i jeho postoj k běžnému dennímu životu. Připomeňme si kupříkladu každodenní používání stříbrných příborů celé mnišské komunity v Thagaste a později v Hippu, stejně jako lehké stolní víno k hlavnímu jídlu pro každého člena společenství. To nebyl výstřelek, ani pošetilost, ale Augustin se chtěl takovým způsobem pouze odlišit od nejrůznějších, často velmi pokryteckých vyznavačů přísné askeze. Nehledejme v tom ani snad nějaký naznačený apel asketickému biskupovi Jeronýmovi, abstinentovi, který prý víno považoval za ďábelský nápoj, ale  v této souvislosti Augustin jistě často vzpomínal na důsledně vynucovanou  askezi při svém devítiletém působení u manichejců.  Ve svém okolí vždy prosazoval zachovávání si  nejen lidské důstojnosti, ale i udržování si vědomí své vlastní hodnoty, a u svých spolubratrů důsledně zavrhoval nadřazenost a pokusy odlišit se od ostatních, stejně tak jakkoli afektované vystupování.  Celé jeho myšlení, způsob jednání i mimořádně působivě propracovaný  styl psaní, měly jasnou  a nezaměnitelnou augustinskou pečeť. Většina z toho, co kdy udělal, řekl, a  nebo napsal, se nedala bez zájmu přehlédnout, a setkat se s ním osobně bylo vždy požitkem. Na každodenním osobním kontaktu s lidmi byl bezesporu závislý, a žít v ústraní by pro něho byl  asi ten nejhorší trest.

       Jako biskup prý většinou nenosil ani biskupské insignie a nebýt mírně vyvýšeného stupínku ve své  basilice v Hippo Regio, byl by nejen obyčejnou hrubou tunikou, ale i díky své malé postavě, zcela splynul s ostatními účastníky bohoslužby. I slavení eucharistie občas vedl značně originálním způsobem. Věřící po celou dobu bohoslužby stáli, protože v té době nebyly v kostelech lavice. Augustinovo kázání běžně přesahovalo hodinu i víc, a když se občas stalo, že nějaký věřící z horka a nebo i z hladu omdlel, Augustin s pochopením přerušil bohoslužbu, aby se lidé mohli venku najíst a osvěžit. Pak pokračoval v kázání. Kdo jiný mohl být zbožňovaným  miláčkem svých věřících, než právě on, jestliže jindy ve svém přeplněném kostele v pachu a  dusnu k zalknutí řekne: „ Ach ta vůně! To jsem asi dnes již mluvil dlouho!“ Nadšení temperamentních Afričanů v takových chvílích nebralo konce a z nekonečně dlouhého kázání, si šťastní a rozesmátí, zapamatovali právě tuto větu. Ale zaujal je tak mnohem víc, než kdyby jim citoval například dialogy svého oblíbeného Platóna se Sokratem.

       V tom byl Augustin jen těžko překonatelný.  Dokázal v pravý čas a na pravém místě,  říci ta pravá slova, ale je potřeba si uvědomit, že toto umění dlouhá léta studoval i učil. Nebýt jeho milánského životního zlomu, byl by pravděpodobně významným severoafrickým rétorem, možná guvernérem některé římské provincie. Těm nejslavnějším se v římské říši někdy ještě za jejich života stavěly nadživotní sochy a v Kartágu se dříve mladý student Augustin v takových pomnících  velmi shlížel a u nich i snil o své budoucnosti.

      Uvedená úsměvná epizoda z hipponské baziliky má ale podstatně hlubší kořeny, než jen světcův smysl pro trefný  humor. Nemohly mít tyto a podobné drobné příhody daleko hlubší smysl, než jen odlehčení momentální situace, zmenšení již tak málo patrného vnějšího rozdílu mezi významným a kapacitami uznávaným myslitelem a biskupem, a prostými dělníky z přístavu, námořníky a zemědělci? Mohl si dovolit takové jednání bez obavy o ztrátu prestiže a důstojnosti církevní hodnostář menšího významu, než právě Augustin? Přestože často jednával velmi  spontánně a impulzivně, zdá se, že v podobných případech měl vše velmi dobře promyšlené. Možná si připomínal své milánské období, kdy na nátlak své matky Moniky začal navštěvovat bohoslužby svého pozdějšího křtitele, biskupa Ambrože. Zatím ho nezajímala sama bohoslužba, ale celebrantovo kouzlo osobnosti. I Ambrož často vedl bohoslužbu nestandardním způsobem, pokud to situace vyžadovala. Když tedy někdo přišel na Augustinovu mši v Hippu pouze ze zvědavosti, bylo zapotřebí ho něčím zaujmout. Třeba i pozměněným průběhem bohoslužby a vtipnou poznámkou. I to byl jeden ze způsobů evangelizačního úsilí svatého Augustina.

      Biskupský úřad mu ovšem mimo množství nových povinností přinesl i velkou zátěž jako veřejnému soudci. O tuto funkci se ale rozhodně neucházel, souvisela bohužel s jeho biskupským úřadem. Augustinova moudrost, hluboká lidskost a zdánlivě prostá logika, srozumitelná všem zúčastněným stranám, se stala natolik populární, že si rozsouzení nejrůznějších pří a konfliktů u katolického biskupa nakonec žádalo víc bezvěrců a bludařů, než samotných křesťanů. Ovšem častá triviálnost  běžných sousedských hádek ho nesmírně unavovala, a malicherné spory mu neustále ubíraly čas na jeho vášeň, na studium a psaní.

      Instituce církve znamenala pro biskupa Augustina po Bohu druhý vrchol jeho zájmu. Církev skutečně miloval a disciplína a řád, nutný pro její jednotu, se  mu staly pozdější vášní. Svůj hlas biskupa považoval za hlas církve a pokládal se tak za jejího mluvčího. Měl na to zcela jistě právo, ale je nutné si uvědomit, že tehdy sídlil biskup v každém větším městě.  Ne všechny názory těchto hodnostářů se  zcela shodovaly a často právě rozdílné názory na instituci církve, je dělily na menší skupinky spřízněných biskupů. Kolik z těchto biskupů mělo stejné nutkání být  sjednotitelem církve se asi již nedovíme, ale Augustin se té věci chopil pravděpodobně nikým vysloveně nevyzván, ale s o to větším zaujetím a vehemencí. Stal se skutečným církevním workholikem.

        V roce svého biskupského svěcení, tedy v roce 395, působilo v severní Africe kolem 300 katolických  biskupů a aby byla náboženská situace v Numidii ještě složitější, konkurenční odpadlíci donatisté si zvolili stejný počet svých vlastních biskupů. Horlivec pro  církevní jednotu biskup Augustin se tohoto čísla  nezalekl, naopak zahořel novou touhou  být předním bojovníkem také proti těmto odpadlíkům. Podařilo se mu to. Brzy opravdu stál v africké Numidii na čele bojovníků za svatou církev na dvou liniích. Proti donatistům sepisoval obsáhlé spisy, vyzýval je alespoň  na slovní souboje, veřejně s nimi diskutoval, a později došlo dokonce k Augustinově žádosti o pomoc státu proti jejich agresi. To bylo značně nestandardní, a mnoha kolegy biskupy také kritizované řešení církevních problémů, ale jak už bylo řečeno, blaho církve mu bylo vším. Ale až do této doby si církev snažila své interní problémy řešit sama.

 

„Vše, co pochopíš úvahou, není On“  (Řeči 21,2)

 

        Se stejným mladickým zápalem bojoval i proti dalším bludařům a odpadlíkům, například proti pelagiánům, a bez milosti brojil i proti samotným manichejcům, u kterých jako mladík strávil spokojených devět let. Čteme-li některé Augustinovy polemiky, nebo veřejné disputace s představiteli například manichejských, donatistických, nebo pelagiánských bludařů, musíme žasnout, s jakou brilantností a jistotou dokazoval jim samým i ostatní veřejnosti jedinou pravdivost křesťanského učení. S upřímným obdivem mnohokrát sledujeme, jak svým bravurním rétorským mistrovstvím, znalostmi, ale i  důsledností své široké argumentace, mnohokrát dokázal svého protivníka nemilosrdně ztrapnit a zesměšnit. Čím významnější byl Augustinův poražený protivník, tím větší pociťoval uspokojení.    

        Za svými neustálými boji proti někomu, nebo něčemu, viděl vždy sebe na čelním místě bojového pluku pod praporem církve a vžil se tak plně do postavení věrného církevního strážce a bojovníka. Čistá a pevná církev pro něho znamenala předstupeň k Bohu. Dokonce neváhal prohlásit, že by nevěřil ani evangeliu, kdyby ho k němu nepřivedla právě autorita církve. To už jsou opravdu silná a  nebezpečná slova, ale kdo jiný by si je mohl dovolit, než právě Augustin? 

         Jednou sice dospěl ke zcela logickému závěru, že jen Bůh sám ví, koho si k sobě vybere, ovšem  jindy sám toto své tvrzení podstatně zpochybnil. To když tvrdil, že mimo církev není spásy. O své milované církvi jako celku, mluvil vždy s nadějí a optimismem, ale o lidech, kteří jí tvoří, už tak optimisticky nehovořil. Dokonale totiž znal jejich klady, ale i zápory.  Věděl přesně, o čem mluví, a jeho slova tak potvrzovala, alespoň v tomto případě, jeho oprávněný reálný pesimismus. Ještě mnohokrát v životě prokázal podobné prorocké schopnosti. Pro blaho své církve pracoval neúnavně a s velkým mladickým zápalem až do posledních okamžiků svého života. Neznáme samozřejmě jeho poslední myšlenky na smrtelné posteli v barbary obleženém biskupském sídle, ale známe jeho touhu, dotáhnout svůj zájem, nebo přímo boj, až do vítězného konce. Jak dalece asi byl spokojený se stavem církve v zemi netušíme, ale jistě mohl umírat s pocitem vítězně ukončeného boje hlavně s nebezpečnými donatisty, ale i manichejci a pelagiány. To byly jeho asi největší oficiální bitvy pro Krista. Určitě víc se jich ale odehrálo v jeho nitru, kdy od dětství až do smrti bojoval sám se sebou.

         Tři roky před smrtí Augustin dokončil své nedostižné dílo O obci Boží, na kterém vedle množství svých činností spojených s úřadem biskupa a mnoha jiných, pracoval neuvěřitelných čtrnáct let. Možná, že tehdy již cítil pomalu se blížící  konec své neklidné pozemské poutě. Poku se alespoň zběžným čtením tohoto objemného díla dostaneme až na samý konec, může se nám zdát, že Augustin snad ještě úplně nevyčerpal zdroje svého velkého pokladu moudrosti. Že kdyby se již pomalu neblížilo jeho velké shledání s tím, komu zasvětil svůj život, pokračoval by v práci na dalším svazku. Měl toho ještě velmi mnoho v srdci, co nám chtěl  říci. Jedna z jeho posledních vět, kterými toto dílo zakončuje, mluví o věčném odpočinku u Boha: „ Tam ustaneme a uzříme, uzříme a budeme milovat, budeme milovat a budeme velebit. Hle, co bude nakonec bez konce!“. Takhle krásně popsanou vizi věčnosti mohl napsat jen člověk, který do ní alespoň už jednou  potají nahlédnul.

         Život mnoha svatých je bohužel často příliš zidealizován, pokroucen do nereálných podob a vzdálen od skutečnosti. Často za jejich přehnanou barevností skrýváme svojí vlastní duchovní šeď. Takoví světci jen díky nám samým už nechodí, ale vznáší se, nemluví, ale pějí chvalozpěvy, nedívají se na nás, nýbrž  shlížejí. Jsou vysoko a daleko, velikost jejich ducha dokázal sochař, nebo malíř  znázornit často jen nadživotní velikostí. Nedívají se dolů k obyčejným lidem, protože  k nim už nepatří. Světce  přizpůsobujeme našim představám, jací by asi měli být, ale právě těmito nešťastnými zásahy se pro nás stávají nedostižnými. Tito svatí nám jsou tolik vzdáleni, že ani nemá smysl se je snažit napodobit. Naštěstí Augustin podobné nešvary znal, a sám předem eliminoval tyto možné snahy alespoň svými Vyznáními, a stejně tak i Possidius jeho reálným  životopisem.

         Otec církve v době svého hledání pravdy žil životem velmi podobným dnešním mladým lidem. Jako dítě neměl školu, ani učitele rád a nejlépe se cítil v partě pochybných kamarádů. Teprve později zjistí nutnost studia a stává se z něho snaživý, velmi soutěživý a nadmíru ctižádostivý student. Úplně změnil chování a snažil se vystupovat jako vždy upravený a  pozorný inteligent vybraného chování a širokých zájmů. Pochopil, že ho kamarádi  v této snaze brzdí a postupně se s nimi rozešel. Velmi ho lákala divadelní představení a začal poslouchat a tajně napodobovat různé básníky a řečníky, kteří vystupovali na ulicích. A také on neustále a toužebně hledal lásku. Hledal a nenacházel. Snil o ní, pokoušel se psát zamilované básně a snažil se s nimi proniknout mezi společnost mladých básníků a intelektuálů.  Opravdovou lásku zažil až u své družky, a z toho, že jejich vztah  trval čtrnáct let, můžeme usoudit, že si této lásky velmi vážil. Toto soužití nakonec nepřetrhnul Augustin, ale jeho matka. Pokud se snad jednou někde dočteme, jak prostopášný vedl život, a jak v noci sháněl po ulicích nevěstky, další čtení by byla jen ztráta našeho času.

      Jeho úporná snaha být ve škole premiantem, navíc silně podněcovaná oběma rodiči, ho neustále hnala za studijními úspěchy. I později jako profesor chtěl být nejlepší, a pak chtěl vyniknout nad ostatní i jako výjimečný rétor. Teprve až po přijetí víry a jako skutečný vzdělanec s velkým rozhledem, se odhodlal smysl této honby za vzděláním několikrát zpochybnit. Pokud se prý člověk nevzdělává hlavně kvůli poznání Boha, ztrácí studium smysl. Ovšem než toto objevil, kariéra pro něho byla vším. Povolání rétora mu mělo být odrazovým můstkem k politické kariéře výborně  placeného politika a státního zaměstnance. Takový sen ctižádostivého venkovského chlapce z malé vesnice o velké kariéře a zbohatnutí, sníval Augustin ve čtvrtém století úplně stejně, jako mladí lidé dnes. On ale svoji budoucí, možná hvězdnou světskou kariéru, dobrovolně a rád ukončil přijetím víry. Po létech zmoudření nakonec napsal celou jednu kapitolu svých Vyznání o ubohé ctižádostivosti. Sice trochu expresívně, ale takovým způsobem psal vždy, když byl něčím trochu více zaujatý. A to byl téměř stále.

 

„Zpozoroval jsem, že jsem daleko od tebe, v pekelné krajině“  (Vyznání VII,16)

 

         Můžeme sledovat i další nápadné podobnosti Augustinova a našeho života.  Aby mohl studovat na odpovídající škole, museli rodiče velmi šetřit a nakonec se i  zadlužili. Augustin se například také už od mládí setkává  s protekcí. Nejdřív ji shání pro něho otec Patricius kvůli studiu, později využije protekce sám pro sebe ještě mnohokrát, například u manichejců při ucházení o místo v Miláně. Nejednou byl  nepochopitelně nevděčný svým přátelům, otci, i své letité družce. Dokonce neváhá vyčíst i svému okolí, když píše v souvislosti s milánským biskupem Ambrožem: „Mohl mít ve mně žáka nejvděčnějšího a nejučenlivějšího, kdyby se našel někdo, aby mne poučil“. Za to, že k biskupovi dlouho nehledal cestu, nemůže on sám, ale jeho okolí. Stejně se musíme usmívat nad jinými jeho slovy ve Vyznáních: „A neustále mne nutili, abych pojal manželku“. Píše ale o době, kdy měl již třicet let, a byl ve společnosti známý  jako suverén, snaživý kariérista a  nadmíru chytrý člověk se slušnými životními zkušenostmi. Výjimečný člověk, biskup Augustin v přibližně pětačtyřiceti letech, kdy tyto slova píše, si takovýmto dětským způsobem vyžaduje naši účast a snad i lítost nad tím, jak s ním ostatní manipulovali. Samozřejmě, že to tak nebylo. Nakonec je to ale příjemné zjištění, že i v tomto věku má stále v duši cosi z dítěte. I tato skutečnost nám může pomoci vyjasnit mnohé z jeho života.

        Ze své velké úcty k matce jí v shora uvedené větě výslovně nejmenuje, ale napíše raději „nutili mne“. Byly to zbytečné ohledy a marná snaha o mlžení, každému je na první pohled jasné, že ho nutila starostlivá maminka. Monice se ale nemůžeme divit, že chtěla mít svého už třicetiletého oblíbence ženatého, kvůli tomu také už brzy definitivně vyhání Augustinovu družku. A jak se o tomto jejím činu  vyjádřil její syn? „ Když žena, s níž jsem žil, byla ode mne odstraněna…“. Pokud bychom v této větě necítili i tolik tragického pro ženu, která takovým způsobem přichází o svého druha i dítě, museli bychom se nad  Augustinovými slovy opět jen shovívavě usmívat. I člověk tak velkého ducha  si jen velmi nerad přiznával svojí vinu, nebo chybu, a to až do konce života.   

         S Augustinem nikdy nebyla nuda a tu trochu jeho jisté neukázněnosti měl v genech po otci, stejně jako schopnost umět si zpříjemnit život. V mládí míval samozřejmě i Augustin období naprostého negativismu a zádumčivosti, euforie i vznětlivosti, stejné, jakým procházel každý z nás. Chtěl být všemi  milován a sám sebe přesvědčoval, že i on všechny  miluje a projevy zamilovanosti rychle střídal s pláčem domněle odmítnutého. Často jen hrané milování něčeho, nebo někoho, obratem měnil za stejně předstíranou nenávist, ale nesmíme zapomínat na jeho typický africký temperament. Jako student, i později, velmi usiloval o své zviditelnění a o své pevné místo v popředí. Své názory dokázal přizpůsobit novým okolnostem, momentálnímu přesvědčení, ale také nově získaným poznatkům. Z některých jeho spisů, ale hlavně z jeho dialogů je patrné, jak takové nové poznatky dokázal rychle uplatnit. Téměř okamžitě reagoval nejen na nové události z církevní, ale i z politické oblasti. A opravdu z každého jeho díla, spisu, nebo i jen kázání, můžeme mezi řádky vyčíst mnohé z jeho složitě zajímavé povahy. To jsou pro nás důležité poznatky, pokud chceme Augustina jako člověka pochopit.

         Pomineme-li jeho nespornou genialitu a snad ještě několik méně standardních povahových rysů,  dokážeme si ho představit bez větších obtíží v dnešní rodině. Víc než čtyřicetiletý otec Patricius byl statkář a  člen  rady obecní správy. Pokud bylo třeba, dokázal se na  veřejnosti tvářit jako křesťanský katechumen, ale nic víc, ovšem rodinnou  tradicí byl pohan. Jeho velmi mírné přiklánění se k jednomu, nebo druhému, se řídilo podle aktuální politické situace. Žádný problém si s tím nedělá, a netají se, že své pohanství v klidu vymění za křesťanské státní náboženství, jakmile ho Řím do své africké  provincie pevně zavede. Pohanství, ani křesťanství mu však neleží na srdci ani natolik, aby o nich dokázal třeba jen zaujatě diskutovat.  Na statku žil dosud jen se svojí matkou.

        Mladá paní a matka tří dětí  je v domácnosti, starající se o rodinu a o hospodářství, kam se přivdala. Je silně zvlášť výrazně fixovaná na jedno ze svých tří dětí, na Augustina. Otec bonviván se rád občas předvede i nad své skutečné možnosti  a ve své obci si udržuje respekt. Na rozdíl od své mladé manželky Moniky je Patricius v podstatě flegmatický dobrák a milovník všech radostí života,  který se možná jen občasným křikem doma snaží vzbudit alespoň částečně, tradicí vyžadovaný respekt. Ovšem tím také vše končí, manželku, a ani děti pravděpodobně nikdy neuhodil. Pokud nenachází adekvátní odezvu na své tělesné potřeby u své spíše odtažité křesťanské manželky, nachází jí s úspěchem u jiných žen. Manželka jeho nevěry přechází se záhadným klidem. Patricius je v podstatě jednoduchý člověk, který má rád život a po občasném krátkém cholerickém výstupu je to zase starostlivý otec a  manžel, bezproblémový soused a sedlácky moudrý člen venkovské rady obce. Díky jemu rodina nikdy netrpěla nedostatkem, ale o tom se Augustin nikde nezmiňuje.

         S Augustinovou matkou to je již složitější. Nemá ty nejlepší vztahy s tchyní, která s nimi žije pod jednou střechou a pravděpodobně musí snášet  časté narážky nejen  na to, že není tou nejlepší partií pro jejího jediného syna. Snacha se víc modlí, než se o něho stará, a kdyby mohla, změní celý dům v modlitebnu. I o velikosti věna, které do domácnosti přinesla, měla Patriciova matka pravděpodobně jiné představy. Manžel nechává Monice volnou ruku nejen při výchově, ale i v otázce náboženské. Matka možná ani sama netuší, proč ze svých tří dětí věnuje mimořádnou pozornost právě Augustinovi. Ta se  jí postupem doby stává až mateřskou posedlostí. Rodiče brzy rozpoznali synovo mimořádné dispozice, a zvlášť negramotná matka v něm pravděpodobně viděla možné uspokojení své vlastní ctižádosti. Na každý jeho studijní i jiný úspěch byla nesmírně hrdá a zdá se, že mu  při výchově povolovala víc, než jeho sourozencům. Hýčkaný syn toho samozřejmě dokázal řádně využívat. Za to ovšem také od něho Monika daleko víc  nejen očekávala, ale i přímo vyžadovala. Přes její nesporně vysokou míru zbožnosti zaráží, že křest syna stále odkládala a víc než na jeho náboženské vzdělání, dbala na jeho školní a později studijní úspěchy. Matčina trvale přehnaná péče a časté citové vydírání v podobě výčitek a slz,  postupně zanechávaly v jeho duši stále zřetelnější  stopy  a těch se už pak nikdy úplně nezbavil. Mnohé jeho pozdější neobvyklé názory, nebo překvapující jednání, mají pravděpodobně kořeny právě v tomto období světcova života.

         Augustin po matce zdědil mnoho vlastností. Dokázal být stejně jako ona chladným, ale i velmi vášnivým, sobeckým i nesmírně obětavým, a jako ona neznal překážek pro dosažení svého cíle. Nikdy nevzdávali svůj boj, a v jeho zápalu  někdy zasáhli také možná i nevinné. Z některých záznamů Augustinových veřejných rozprav s protivníky církve cítíme až krajní důslednost, a místy téměř nemilosrdnou snahu o totální kapitulaci protivníka, navíc poraženým ještě veřejně přiznanou. Podobnou nemilosrdnost ale  prokázala matka například při zmíněném vyhnání Augustinovy družky, nebo při vyhnání rebelujícího syna z domova v jeho vzdorném období. Na druhou stranu nelze pominout jejich  jedinečné a úžasné zaujetí  Boží existencí a jeho dílem, a schopností duchovně se k němu až na nejvyšší možnou míru přiblížit.

 

„Obdivujte se a radujte se, my jsme se stali Kristem“  (O evangeliu sv.Jana 21,8)

 

          Světcova dobrosrdečnost i impulsivnost byly evidentní dědictví po otci, stejně jako schopnost udržet si v každé situaci  určitou osobní důstojnost a neklesnout pod ní. S tím měla, jak se zdá, jisté problémy matka. Po otci uměl Augustin i správně odhadnout nastalou situaci a samostatně podle ní jednat, po něm byl alespoň do své konverze i milovník všeho lákavého, co nabízel svět.  Od něho pocházel i smysl pro praktičnost a otevřenost srdce a s ní spojená trvalá touha po přátelství. Přestože ho s otcem tolik spojovalo, z ne zcela jasných důvodů ho ze svých vzpomínek téměř vymazal a nám tak zbývá jen velký prostor pro spekulace, proč tomu tak je. V tomto případě je třeba napovědět, že nikde neexistuje alespoň jediná zmínka o tom, že by matka někdy u syna zaintervenovala v otcův prospěch.

         Augustin, to je několik lidí v jednom člověku.  Jen tak si lze odpovědět na množství otázek, které nás napadají při četbě jeho spisů, nebo knih o něm. Konečně tušil to i on sám, když napsal: „Dva lidé jsou ve mně“. Na jednu stranu to byl milý člověk se smyslem pro laskavou ironii a jemný humor, řadící upřímné a láskyplné přátelství ke svým základním životním potřebám. Člověk, kterému se rádi a s důvěrou svěřujeme se svými starostmi a problémy, a který nás svým otcovským přijetím, nebo upřímnou radou nikdy nezklamal. Na druhé straně ale někdy můžeme spatřit i náhle chladného cynika a zarputilého vyzyvatele na souboj každého, kdo s ním nesouhlasí. Ovšem jako mimořádně odhodlaného válečníka ho poznáváme vždy, když bojoval za Boží pravdy. Tehdy se vrhal na schizmatiky, nejrůznější pochybovače i heretiky tak dokonale argumentačně vyzbrojený, že jeho vítězství bylo většinou otázkou času. Měl k tomu ten nejlepší možný výcvik, a byl si vědom i svého mimořádného  požehnání od Boha, proto o svých vítězstvích na bitevním poli teologie nikdy nepochyboval.  Z této oblasti nám nejsou známy jeho nějaké významnější neúspěchy.  

         Augustina rozhodně nelze číst jedním dechem jako poutavý bestseller, a takovým způsobem nejdou číst ani jeho nejjednodušší rýmované epigramy. Občas se ale také vyskytne vcelku chybný názor, že některé pasáže jeho spisů jsou jen málo srozumitelné, a místy až těžkopádné. Problém ovšem není v Augustinovi, nýbrž v nás. Těžkopádný může být totiž pouze náš přístup k četbě, způsobený buď naší nepřipraveností, nebo neznalostí základních fakt o autorovi. Jestliže jeho díla čteme s reálným očekáváním a jasným cílem, náš zájem splní dokonale, a nenapadne nás myšlenka případně knihu odložit. Pokud by se nám přesto některé jeho dílo zdálo na první pohled příliš obtížné, existuje snadné a osvědčené východisko. Vyberme si některý z dalších oddílů, nebo jejich menších statí, které nás na první pohled zaujmou, a pak si je jako puzzle pečlivě a trpělivě skládejme k sobě. Výsledkem bude velmi krásný a hluboký obraz téměř až hmotné Boží existence. Obraz oproštěný od přemíry oslnivě zářících barev, které by naopak mohly bránit jeho opravdovosti.   

Po matce zděděná vytrvalost a bojovnost za blaho a čistotu církve se projevila v menší či větší míře téměř ve většině jeho děl. Existuje mnoho nejrůznějších rozdělení jeho celkového díla na tématické části. K těm nejjednodušším z poslední doby patří například  chronologické rozčlenění podle Henri Marroua na díla, ve kterých převažuje nejprve boj proti Manichejcům, v dalším období pak boj proti Donatistům, a v posledním boj proti Pelagiánům. Samozřejmě jde o velmi zjednodušené rozdělení, protože na tyto díla navazovalo a vzájemně se propojovalo  nesmírné množství dopisů, kázání a dalších menších spisů a pojednání. Pro první seznámení s Augustinovým dílem je ale toto nejzákladnější rozdělení naprosto ideální.

         Jiné dělení nám předkládá moderní německý autor Uwe Neumann. Ten  dílo rozčlenil na ranné spisy, dále na spisy přechodného období, a pokračuje díly, které psal Augustin jako biskup. Z teologického hlediska byla tato část jeho života samozřejmě nejpřínosnější. Hned zpočátku tohoto období jmenujme například jeho nesmrtelná Vyznání, z pozdější doby můžeme vyzdvihnout kupříkladu O Trojici, další příklad může být jeho veledílo Boží stát. Ve výčtu nejvýraznějších děl tohoto období nemůže chybět O křesťanském učení, a samozřejmě jeho dílo, vzbuzující i dnes vášnivé polemiky, a to O predestinaci svatého. Ovšem žádné jeho dílo, ať už bylo napsáno v kterékoli době, nezůstalo stranou zájmu toho, komu bylo určeno.

         Můžeme se setkat i s dělením Augustinovy tvorby v souvislostech spojených s jeho osobním zráním, jiná rozdělují jeho díla například spíše podle doby aktuálních politických a náboženských otřesů a zvratů. Existují také úvahy, které jeho díla člení podle stupně jeho  teologického přínosu, a  množství jiných studií. V této souvislosti se musíme ještě  zmínit o Possidiovi, prvním životopisci Augustina. Ten veškeré jeho dílo jednoduše rozdělil na devět částí, které se pak ještě tématicky dělily na menší části. Nejzajímavější na tomto devítidílném rozdělení je fakt, že všechny začínají slůvkem „ proti…“, a dál následují názvy těch, proti kterým hlavně psal.

         Sledujeme-li se zájmem jeho hektický život hipponského biskupa, musíme si v úžasu brzy položit otázku: Je vůbec možné, aby během třiceti let toto všechno prožil a napsal jediný člověk? Pokud se tolik veřejně angažoval, neměl by mít už téměř žádný čas na psaní. A jestliže napsal tak kolosální dílo, jak mu mohl zbýt čas ještě na veřejnou činnost? Odpověď by mohla znít velmi jednoduše: Protože to byl právě Augustin, nejvýraznější originál církve po svatém Pavlovi. Při této příležitosti připomínám jedno jeho dětsky upřímné povzdechnutí. Pochází z doby, kdy se pustil s vervou sobě vlastní do intenzivního studia Nového zákona a tehdy neváhal veřejně přiznat, že ho „evangelium leká“. Nakonec se mu ale stal Nový zákon zdrojem pro více než třicet tisíc citací, které dohromady za svůj život ve svých dílech  použil. Bez svého tradičně mimořádného nasazení, a trpělivého a fakticky nepřetržitého studia evangelií, která ho původně „lekala“, by to nikdy nemohl dokázat. 

         Náš Učitel církve byl předním členem skupiny nejvýznamnějších duchovních architektů a zároveň hlavní stavitel mostu, spojující pozdní antiku a křesťanský středověk. S největší pečlivostí a důsledností, a za trvalého osobního dohledu se postaral o to, aby po tomto mostě přešlo do nové epochy křesťanství jen to nejkvalitnější  a nejpravdivější učení. Tam tento duchovní poklad zásadním způsobem obohatil svým vlastním přínosem. Podařilo se mu to tak dokonale, že dnes je Augustin svým učením přitažlivý ještě víc, než byl ve své době. Neviditelným, ale o to více intenzívním  působením svého učení, nás svádí přesně na opačnou stranu, než nás denně svádí svět. Ostatně, trvalý konflikt mezi světem dobra a světem zla, patřil k častým tématům jeho učení.

         Přestože při vědomí svého přínosu pro církevní učení nikdy netrpěl falešnou skromností, rozhodně by nám zakázal případné snahy o jeho přílišnou glorifikaci. Jeho živá teologie nám dokazuje, že v reálu stál oběma nohama na zemi, ačkoli by se nám to na první pohled někdy nemuselo zdát. Ke svému poznání se musel poctivě a s nesmírnou vytrvalostí tvrdě propracovávat. Na rozdíl od jedinečného nebeského blesku poznání, kterým byl  náhle oslněný apoštol Pavel, se u svatého Augustina jednalo převážně o dlouhodobé a systematické vedení problikávajícím  Božím světlem. On sám často podotýkal, že opravdový Boží jas je možné spatřit jen po smrti, a toto své pevné přesvědčení potvrdil i tehdy, když napsal: „Kdo se domnívá, že se v tomto smrtelném životě může zmocnit nezastřeného světla neměnné pravdy, ten nechápe, co hledá, ani kdo je“.  

         Adoptujeme-li Augustina, získáme geniálního, trochu problematického, milujícího i milovaného bratra, který nám  rozčeří naši klidnou hladinu uspokojené křesťanské duše. Svým vlastním způsobem do naší mysli umístí dlouhou řadu otázek, aby nám na všechny dal postupně sám odpověď.  Přenese nás zpět o šestnáct století,  se získanými vědomosti a poznatky se vrátíme zpátky do naší doby, a jím podaná teologie pak bude pro nás jasnější. Možná se nám nakonec podaří to, co se Augustinovi nikdy zcela nepovedlo, a o čem se vyjádřil, že není nic krásnějšího: „…než prozkoumávat božský poklad bez hluku a zmatku“.

 

                                                      - o -

Pro smilování své, Pane, můj Bože, mi řekni, čím jsi mi. Řekni mé duši: Jsem tvoje štěstí. Řekni to tak, abych to slyšel. Hle, Pane, sluchem svého srdce tě toužím slyšet, jak říkáš mé duši: Jsem tvoje štěstí. Chci běžet za tímto hlasem a zmocnit se tě. 

                                                                                                                                                     M.Č.

 

 

 

 

 

pozn: Tento příspěvek vyšel ve vydavtelství ONYX pod názvem Svatý Augustin - wokoholik Boží.