Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin-zapálený bojovník

 

 

Obrazek

 

Svatý Augustin  -  zapálený bojovník  

 

 

 

 

 

                        Hlavně po své konverzi to byl člověk obrovského záběru svých zájmů a poznání a všechny měly jediný cíl, a to velebení Boha. Nic nedělal napůl, vše co dělal, dělal s maximálním nasazením. Pokud se sám ubezpečil o své pravdě, téměř se nedal zastavit a své názory a přesvědčení interpretoval s veškerou vehemencí. V konfrontacích například s bludaři byl většinou neporazitelný a i své nejzdatnější polemické protivníky v naprosté většině sytematicky udolával těžko vyvratitelnými argumenty, doplněné přesvědčivou a bezchybně  nastudovanou, ale i brilantně předvedenou rétorikou. Jako člověk byl jen málo schopný kompromisů, jako teolog téměř vůbec. Pokud byl schopen a ochoten alespoň částečně redigovat některé své názory a přesvědčení, nebylo to na základě argumentů druhé strany, ale na vlastním poznání a Božích vnuknutí. Jeho polemiky s manichejci, donatisty a konečně s pelagiány měly vzestupnou důraznost a tvrdost a se schizmatiky a heretiky rozhodně neměl slitování.

 

         Augustin byl neuvěřitelně zapálený, ale také erudovaný pro polemiky, vyvracování jejich bludů a doslova miloval veřejné konfrontace s nimi. Jestliže kolem roku 425 spočítal 88 herezí či schizmat jen v severní Africe, je jasné, že člověk jako on k tomu nemohl mlčet. První životopisec Augustina Posidius rozdělil jeho obrovské dílo na devět základních nejdůležitějších celků a potom na další, méně významná díla, na které pro svoji širokou rozmanitost prostě nebyl schopen podle obsahu téměř ani vymyslet výstižný název. Všech devět základních celků má jedno společné a to slůvko „proti“.  Kromě obrovského rozsahu zájmů a díla v jeho životě, samozřejmě vše pro Boží slávu, po své konverzi stále proti někomu bojoval. Posidius jeho díla tedy později rozdělil na: Proti pohanům,  astrologům,  Židům,  Manichejcům, Priscilianistům, Donatistům, Pelagiánům, Ariánům a proti Apollinaristům.

 

          Například je zajímavé, že Augustin, ač sám přísný, důsledný a nesmlouvavě prosazující i obhajující Boží věc a její důslednou čistotu, nenašel v učení starého britského mnicha askety Pelagia nic pozitivního, ani přínosného pro katolickou církev. A to přesto, že přísnému Pelagiovi šlo z velké části hlavně o obrodu a očistu stávajícího stavu v církvi.    

                                     

         Zdá se, že s přibývajícím věkem viděl svět spíš černobíle, ale abychom i my tak viděli jeho, by bylo nespravedlivé a zavádějící. Jakoby v jeho dílech a snad i trochu v jeho životě zůstaly stopy jeho mladického manicheismu, Augustin vidí člověka poměrně pesimisticky a spíš z té horší stránky. Aby ještě víc oddělil propast mezi hříšným člověkem a Všemocným, popřel možnost jakékoli souvislosti mezi existencí zla ve světě a Bohem. V tom byl ale vlastně jen pokračovatelem názorů mnoha předchozích teologů, jejich učení a také prastarých legend.

 

         Augustin definuje predestinaci jako „Boží uspořádání jeho budoucích skutků, jež  nemůže být ani oklamáno, ani změněno“. Zároveň upozorňuje, že predestinace nemá nic společného s fatalismem pohanů a to, že Bůh trestá,  aby nám  ukázal svou moc. S tím zásadně nesouhlasil. Konečně Augustin uznává, že předurčení jedněch lidí pro věčný život a druhých pro věčné zavržení, včetně zemřelých nepokřtěných dětí, je věc nepochopitelná. Přesto na tomto výkladu trval. Tak se ale dostal vlastně do rozporu s křesťanským učením o Bohu, který ve své nekonečné dobrotě chce spásu všech lidí a logicky se v samotné církvi začala již brzy objevovat kritika této Augustinovy teze.

 

         Ani kritika a pochybnosti o správnosti Augustinova výkladu o spáse a predestinaci v některých církevních kruzích v něm ale nevyvolaly potřebu nebo ochotu zabývat se myšlenkou na přehodnocení, nebo třeba jen na omezenou revizi této části svého učení. Naopak, jak již bylo řečeno, nejen že si kritiku svého názoru nepřipouštěl, ale v například v tomto případě  proti svým odpůrcům ( byli to hlavně mniši z Hadrumenta ) sepsal během dvou let hned dva spisy. První byl O spáse a svobodné vůli, druhý O pokárání a milosti. Dohady o tomto sporném bodu Augustinova učení se dostaly až za moře do jižní Galie k tamním mnichům, kteří ho v tomto případě také neschvalovali.

 

          Augustin nelenil a hned další rok napsal pro tento případ další obhajovací pojednání svého názoru a to O predestinaci svatého. Cílem napsání těchto spisů nebyla tolik pro Augustina ani uvnitř katolické církve snaha o polemiku, ale v tomto případě o vyložení a rozvedení svého názoru tak, aby ho jeho kritici pochopili, uznali a přijali tak, jak ho chápe on. Tím považoval nejasnosti a dohady kolem svého přesvědčení za dostatečně objasněné a dalším polemikám již uzavřené.

 

         Originálním spojením a myšlenkovým provázáním svého učení o dědičném hříchu se svým  učením o spáse Augustin získal velký prostor k obhajobě svého přesvědčení o vině všech lidí a to jejich vlastní vinou. Hříšný lid, doslova hříšná hmota si za svou urážku Boha vysloužila smrt. Jen malá část lidí takto původně odsouzena bude podle Augustina Bohem omilostněna.   

 

                

                                                                                                                                      M.Č.