svatý Augustin a řehole
Augustin a jeho řehole
Svatý Augustin vždy považoval za největší překážku života podle evangelia egoismus a z něho plynoucí pýchu, touhu po penězích a moci, bezcitnost a vyvyšování se nad ostatní. Jindy ještě doplňuje také honbu lidí za majetkem, dychtivost po uznání a respektu i touhu sobecky si užívat života. Od svého milánského křtu až do konce života zdůrazňoval při každé vhodné příležitosti společné hledání a naplňování pravdy velmi vysoko nad individuální snahy o plnění evangelia. Život ve společenství, s přáteli a dalšími hledajícími smysl života začal poprvé praktikovat v době, kdy už intenzivně smysl života sám hledal a to v Kartágu ještě jako student..
Touha po společném hledání Božích zákonitostí a objevování vztahu Bůh - člověk se pak u Augustina projevila v té nejsilnější podobě v Cassiciacu po své konverzi. Poté, co v milánské zahradě znovu zaslechl a nyní již konečně jasně rozeznal Boží volání, neodešel někam do ústraní, kde by sám v hluboké kontemplaci hledal a nakonec snad dosáhl těsného spojení s Bohem. Vždy družný, přátelský a společenský Augustin nikdy nemohl žít sám a tak i pro svou cestu ke Stvořiteli ochotně zval další poutníky. Jakákoli individuálnost mu v zvlášť v tomto směru byla naprosto cizí a dobře věděl, že ani své dosavadní vzdělání, ani svůj příslovečný zápal pro věc mu nenahradí společné hledání, objevování a vzájemné sdílení nalezené pravdy v bratrské komunitě.
Hospodářská usedlost v Cassiciacu nebyla žádná opuštěná a polorozpadlá ruina, ani nedostupná poustevna ve skalách, ale dobře fungující statek s polem, sadem a vinicí, kam Augustin se svými přáteli přijel na začátku doby sklizně. Majitel usedlosti, Augustinův kolega profesor z Milána, mu jí zapůjčil pravděpodobně jen za údržbu a sklizeň úrody. Celá komunita se tam velmi intenzivně vzdělávala studiem a vlastním poznáváním pravdy a jejím sdílením s ostatními, zároveň členové pomáhali při údržbě objektu a při sklizni a Augustin navíc doučoval několik synů svých známých.
V klidném a krásném prostředí Lombardie v alpském podhůří se v Augustinově mysli také zrodily i první obrysy určitých pravidel společného mnišského života, z nichž mnohé již doplněné a upravené dalšími získanými zkušenostmi použil při sepsání své na tehdejší dobu mimořádné Řehole pro komunitu. Tu sepsal o deset let později a měla zásadní vliv na vznik a život velkého počtu mnišských komunit téměř po celém křesťanském světě a desítky řeholních společenství používá jako základ svých stanov právě tuto Augustinovu řeholi i dnes po šestnácti stoletích. Úplně největší rozmach Augustinovy Řehole ale probíhal především od 11.století.
V Cassiciacu se tedy nejen završila doba Augustinova hledání a konečného nalezení pravdy, ale zároveň tam byl počátek jeho nových myšlenkových pochodů, představ a ideálů o Božím světě, o postavení člověka v něm a o samotném vztahu Bůh a člověk Ty se pak dál rozvíjely a prohubovaly v jeho první klášterní komunitě doma v Thagaste a z nich dále čerpal později i v Hippo Regio kolem roku 397 při práci na své Řeholi pro komunitu. Ta upoutá už na první pohled hlavně svojí věcností, naprosto neobvyklou u promovaného rétora, od mládí známého svojí výmluvností a obsáhlou širokostí používaných argumentací. Je to velmi útlý soubor Augustinových myšlenek, obsažených v jeho předešlých přednáškách, případně v kázáních a tyto své uvedené myšlenky zde kupodivu už dál nijak zvlášť nerozvíjí ani nevysvětluje. Řehole vznikla v době, kdy Augustin byl autorem již minimálně 33 knih a pojednání a žádné z těchto děl vzhledem ke své důležitosti nebylo stručnější.
Jelikož Augustin předpokládal u těch, komu je řehole určena, alespoň základní znalost Písma, považoval za dostačující pouze vyložit a případně ještě rozšířit potřebám komunity svých více než 35 odkazů na Bibli spolu s uvedením souboru některých svých dřívějších duchovních přednášek. Řehole pro komunitu tedy rozhodně není suchopárným způsobem podaný výčet zákazů, doporučení a omezení, často rozsáhle rozvedeným do všech možných podrobností, s jakými je možné se ještě dnes v některých řeholích setkat. Jakoby chtěl Augustin uchazečům o řeholní život vzkázat : „ Pokud alespoň trochu znáš Bibli a snažíš se podle ní žít, není v tomto případě už potřeba mnoha dalších slov“. Pod tímto pohledem jasně vidíme Písmo Svaté v Augustinově myšlení jako jednu z jeho nejvyšších priorit a jeho díla to jen potvrzují.
Po konverzi zavrhnul Augustin všechny své dřívější světské ambice na získání náskoku před ostatními ať už v postavení, vlastního zabezpečení, majetku či vzdělání. Jeho další život se už dál nesl v tomto duchu : „Vše pro Boha a s Bohem. Všude a ve všem hledej Boha. Nenajdeš-li ho, nebo budeš-li něco dělat bez Boha, děláš to proti němu“. Tuto svoji zásadu zdůrazňoval při každé vhodné příležitosti. Rozhodně nebyl individualista a nikdy by nemohl žít kdesi v ústraní sám jako poustevník. Vždy kolem sebe potřeboval okruh alespoň podobně smýšlejících lidí, aby společně Boha hledali, společně se radovali z objeveného, společně a nezištně se navzájem podporovali a obohacovali z poznaného a společnou cestou šli za Bohem.
Augustinovy mnišské komunity rychle získávaly stále větší ohlas a mezi členy bylo samozřejmě mnoho sociálních a intelektuálních rozdílů. Do společenství se hlásili bývalí rybáři i učitelé, řemeslníci, rolníci a úředníci, pastevci ale i propuštění často nevzdělaní otroci; někdo například přinesl do komunity svůj velmi slušný dědický podíl, nebo zisk ze svého prodaného majetku, jiný přišel jen s tím co měl na sobě a v srdci. Přesto Augustin dbal zásadně na to, aby všichni společně šli za poznáním a také aby všichni měli stejné podmínky na této cestě. Mimo dobu případné nemoci svým členům odmítal jakákoli privilegia a sám jim v tom byl příkladem. Radost, ale i smutek jednotlivce byl zároveň radostí nebo smutkem všech.
Augustin samozřejmě nebyl první, ani jediný, kdo sdružoval zájemce o praktický život podle evangelia společným životem v komunitě. Například poustevník svatý Antonín Egyptský, který zemřel, když byly Augustinovi dva roky, je všeobecně považován za otce mnišství, stejně jako o něco později svatý Pachomius, který vytvořil první známou mnišskou řeholi (Andělská), dále Basil Veliký, Augustinův starší současník, autor první řehole pro mnichy na Východě a patron východního mnišství a další. Nezapomeňme ale také na dva velké Augustinovy současníky a zapálené propagátory mnišství Jeronýma a hlavně Ambrože, který se tak významně podílel na jeho konverzi a dalším životě. Je víc než pravděpodobné, že hlavně z těchto zdrojů získal Augustin inspiraci k založení své nové komunity. Ale například od Basila se zřetelně odlišil tím, že svoji řeholi napsal volnější, stručnější a hlavně v ní průkopnicky počítá také s vnější aktivní činností kněží. A na rozdíl od Antonína Egyptského, který klade velký důraz a směr činnosti své komunity na jednotlivce, Augustin podobně jako Pachomius prosazuje cestu přátelského bratrského společenství.
Nejvýraznější postavou, který Augustinovu řeholi jako první použil a rozvinul pro základ ke zcela novému směru západního mnišství, byl v Itálii na počátku šestého století svatý Benedikt. Původní poustevník čerpal při sepsání své vlastní řehole z osvědčených východních i západních zdrojů a jeho řehole se později natolik rozšířila, že až dodnes se podílela na formaci celkem 42 papežů. Ve světě ale vždy existovalo mnoho asketů a radikálů, pro které by život v komunitě podle Augustinovy řehole nebyl přijatelný. Například v Sýrii žil Augustinův současník mnich Symeon Stylita zvaný Sloupovník, který proslul svým extrémním asketismem. Aby šel ještě více příkladem ostatním asketickým bratřím, kteří žili téměř jako divocí lidé – jedli kořínky a pili jen vodu - a sám se vyvaroval svodům a pokušením světa, nechával se zazdít do maličké cely pouze se džbánem vody, žil ve studni, jindy se přikoval ke skále nebo se přivazoval řetězem k balvanům. Nakonec, aby se úplně odloučil od světa, vylezl na vysoký sloup, kde žil převážně vestoje a kam za sebou pouze o svátcích pouštěl po žebříku jen kněze s eucharistií. Na sloupu nakonec i zemřel.
Řehole svatého Augustina se zakládá především na velmi srozumitelně podaných evangelních radách bratřím. Na mistra obsáhlých a vzletných souvětí se celý text zdá až nezvykle strohý a osm maximálně stručných kapitol této řehole nám zvlášť u Augustina připadá spíš jako předmluva. Přesto, nebo právě proto byla tato řehole pro další vývoj řeholního života ve světě zásadní a zlomová. Žádná jiná již nikdy nebyla tolikrát použita jako předloha k nově vznikajícím řeholím. Téměř až úsměvným příkladem motivace k přijetí základů Augustinovy řehole pro své vlastní bratrské společenství může být například ve 13.století svatý Dominik. Mírnost a vstřícná lidskost řehole v kontextu s jinými stanovami ho natolik oslovila, že jí prý přijal za svůj základ „ …ne pro to obsahovala, ale pro to, co neobsahovala“. Svoji řeholi pak doplnil ještě dodatky podle vzoru premonstrátů, kteří Augustina také nazývají svým otcem a v roce 1216 tak vznikl nový velmi významný kazatelský řád opět na Augustinových principech.
Augustin nebyl přívržencem přísných a striktně dodržovaných předpisů a pokud se někde setkal s nesmyslným nebo nejasným nařízením či zákazem, dokázal nad jeho užitečností polemizovat, nebo ho přímo odmítal. Proto ani v řeholi nenajdeme žádný detailně propracovaný příkaz či zákaz. Nenajdeme tam kupodivu ani nějaký podrobný rozpis denního režimu komunity, který bychom tam také očekávali. Jeho dobrovolné dodržování asi považoval Augustin natolik samozřejmé, že je o něm zbytečné psát. Vyhýbal se všem nepodstatným věcem a malichernostem, které by mu mohly bránit přímému srdečnému kontaktu s druhým člověkem. Jistou volnost a svobodu uvnitř komunity pokládal vedle vzájemné lásky a svatosti za spojovací články přátelského klášterního života. Možná i to se mimo jiné líbilo těm, kteří univerzálnost jeho řehole využili při vzniku své nové.
Obrovský rozmach a obliba Augustinova pojetí mnišského života přetrvává šestnáct století a po celou dobu zůstala vzorem pro nespočitatelně velké množství dalších řádů, komunit, společenství a nejrůznějších laických sdružení po celém světě. Mnohé takové komunity již dávno zanikly nebo se sloučily a naopak nová společenství i nadále vznikají. Přestože Augustin pravděpodobně původně napsal svoji řeholi pro společenství laiků (některé zdroje uvádějí, že ve skutečnosti dokonce neexistuje žádná řehole napsaná přímo Augustinem), od samého počátku se ukázala její trvalá platnost také pro řeholní komunity. Obrovskou univerzálnost řehole dokazuje fakt, že se k ní přihlásilo více než 135 oficiálně uznaných řádů a kongregací, a další množství neoficiálních sdružení se specfickým zaměřením. Důraz na studium Božího učení, vzájemná mezilidská úcta, upřímná pokora ale i mlčenlivost, společná cesta a čisté přátelství jsou jen některé pojmy, které by v Augustinově duchu řehole měly být společné nám všem. Jejich důsledné praktikování řeholníky i laiky nás potom přirozenou cestou ještě více propojí a vzájemně posilní na radostnou cestu za Bohem. Na společnou cestu, kterou před námi prošel svatý Augustin.
M.Č.
.