Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin a donatismus

augustinus_072_m.jpg 

 

 

 

 

Augustinův (nedokončený) boj s donatismem

 

 

 

 

„Augustin je svůdce duší a podvodník. Je to vlk, vražedný vlk, který by měl být zabit pro záchranu stáda. Ten, kdo by ho zabil, beze vší pochybnost obdrží odpuštění všech svých hříchů“

 

                                                                    (Numidský katolický biskup - donatista)

 

 

         Uvedená věta  toto zamyšlení neuvádí jako důkaz toho, jak zlí a špatní byli křesťané – donatisté, ale spíše proto, abychom se zamysleli nad tím, co k takovému  vyjádření jednoho biskupa římskokatolické církve o jiném biskupovi stejného vyznání  vůbec vedlo. Na větě není ani tolik pozoruhodná její strohá rezolutnost vyzývající ke zločinu přímo proti Božímu přikázání, jako spíše část druhé věty, zdůvodňující tuto výzvu : „...který by měl být zabit pro záchranu stáda.“ Na základě čeho byl podle všeho naprosto pevně přesvědčený biskup donedávna stejné katolické církve o tom, že zabitím kolegy s jiným názorem - biskupa Augustina bude zachráněno svěřené stádo křesťanů? Se stejným odhodláním, se kterým byla tato slova vyřčena, se několikrát stejně odhodlaně skutečně konaly přípravy na jejich vyplnění. O jednom takovém pečlivě připravovaném, naštěstí nakonec nevydařeném pokusu o atentát na hipponského biskupa se zmiňuje i jeho pozdější životopisec Possidius ve svém díle Vita Augustini. Znamená to, že Augustin byl v době, o které mluvíme, smrtelně nenáviděný ne pohany, jak by se dalo čekat, ale velmi významnou částí vlastní „rozhádané“ církve. Jestliže křesťanský biskup veřejně vyzývá k zavraždění jiného křesťanského biskupa, a navíc za to potenciálnímu vrahovi nabízí beze vší pochybnost  odpuštění všech svých hříchů, mohou to být slova jen duševně nemocného, a nebo krajně zoufalého člověka.

         Možné příčiny, které vedly představitele církve v době míru až k takovým slovům, musíme začít hledat už v době daleko před  Augustinovým narozením. Tragedie tehdejšího rozkolu církve spočívá především v tom, že šlo ještě o poměrně mladou, čistou a slibně se rozvíjející církev, která si svůj narůstající kredit získávala hlavně upřímnou a nezištnou snahou o nabídku a předávání Ježíšova poselství pravdu hledajícím lidem. Církev nového učení, která dokázala hrdinstvím svých mučedníků přežít několik velmi zběsilých pokusů o svojí likvidaci. Hned vzápětí potom, co na poctivou, utrpením zocelenou církev přestaly dopadat poslední rány pronásledování, přišlo věčné zlo se zákeřnějším (a z jeho pohledu i úspěšnějším) pokusem o napáchání co největší škody, a to rozkolem církve sebe samé zevnitř. Z pozice zla to byl geniální tah: církev zotavující se z nedávného fyzického utrpení infikovalo pro ni v podstatě neškodným virem hádky o čistotu víry, který by si církev stačila vyléčit sama, nebýt velmi svůdné nabídky na vyléčení zásahem zvenčí, navíc za nesmírně štědrou materiální odměnu a další výhody. Nakonec tedy skutečně přijala průhledně motivovanou podporu od toho, který se kupříkladu i přes své později  zdůrazňované křesťanství nikdy nezřekl svého titulu vrchního pohanského kněze.

         Když Augustin v roce 396 převzal po biskupovi Valeriovi jeho úřad, existovalo donatistické schizma už osmé desetiletí bez nejmenší vyhlídky na smír s katolíky a už jen z  pozice svého titulu musel nový biskup k probíhajícímu rozkolu církve zaujmout jasné stanovisko. Známe-li jeho upřímné a odhodlané  zaujetí Boží pravdou, musí nás v souvislosti s donatismem napadnout  otázka, proč se tak nesmlouvavý bojovník za čistotu učení církve, stejně jako za její vnitřní čistotu, vlastně po konverzi k donatistům nepřidal? Vždyť původně jim šlo jen a jen právě o onu čistotu uvnitř církve! Před  zamyšlením nad logickou otázku je vhodné se alespoň ve zkratce seznámit s některými fakty tvořícími pozadí celého pro církev tak ostudného schizmatu.

         Ještě dřív je však dobré mít na zřeteli, že konvertita Augustin, pokřtěný až ve 33 letech, se osobně k problému donatismu dostal mnohem později. Nejprve se věnoval mnišskému životu, poté se jako kněz  věnoval velmi intenzivnímu studiu Písma, a v té době začala především jeho neúnavná literární činnost. Vedle desítek dalších aktivit a zájmů se pouští od roku 387 do svého literárního a posléze i osobního boje proti manicheismu a tuto činnost opouští kolem roku 400, kdy se ovšem už asi sedm let  průběžně s manicheismem intenzivně věnuje také seznamováním se s problémem donatismu a hlavně sepisováním knih proti nim. To trvalo přibližně až do roku 417, přestože jeho osobní  angažovanost postupně ustává kvůli nové vášnivé obraně církevního učení (asi od  roku 412 až do své smrti v roce 430) proti bludnému učení irského mnicha Pelagia Souběžně s tím se však věnoval ještě hlavně literárnímu boji proti učení Ariánů a Apollinaristů.   

         Kořeny silně nenávistného a hrubým násilím provázeného nepřátelství mezi severoafrickými příslušníky rozštěpené katolické církve  sahají do období posledního, přibližně desetiletého pronásledování křesťanů za římského císaře Diokleciána (Diocles). Ten vládl od listopadu 284 do května 305, kdy jako vůbec první římský císař nakonec dobrovolně abdikoval. Oficiálně začalo pronásledování rokem 303, kdy obrovský požár proměnil část císařského paláce v sutiny a vlivní nepřátelé křesťanů císaře přesvědčili,  že za touto tragickou událostí stojí právě křesťané ve spojení s palácovými eunuchy (nápadná podobnost s rokem 64, požárem Říma a Neronovými popravami prvokřesťanů…) Císařovo běsnění nabíralo na síle a následovaly popravy hlavně křesťanů,  včetně odstrašující popravy biskupa Anthima. V  této souvislosti je ovšem dobré si uvědomit, že  Dioklecián ještě před křesťany už od roku 296, a systematicky pak od roku 302 decimoval v říši i manichejce; řadové členy nechával upalovat, konfiskoval jejich majetek, představitele posílal na smrt při nucených pracích, atp. Právě hrdinství a mučednictví vyhlazovaných manichejců mělo nakonec také svůj jistý podíl na Augustinově příklonu k učení perského proroka Máního v roce 373 a je zajímavé, že se v té době nerozhodl pro podobně pronásledované křesťanství, o kterém věděl alespoň od své matky. Důvodů je jistě více, faktem zůstává, že jeho nepříliš zřetelná výchova ke křesťanství měla pravděpodobně už od raného dětství své zjevné nedostatky, které nakonec celkem logicky vyústily vzdorem a  příklonem právě k matkou nenáviděné manichejské sektě.

         Někteří pronásledovaní katoličtí duchovní kvůli své záchraně před mučednickou smrtí, ale také i díky výhrůžkám, násilí a mnohým jiným perzekucím podlehli brutálnímu nátlaku a nakonec Diokleciánovým trýznitelům vydávali evangelia a další náboženské spisy a jiní na důkaz zřeknutí se své víry zase museli vydávat ke zničení liturgické předměty (toto období posledního pronásledování prý dokonce ještě osobně zažila vychovatelka Augustinovy matky Moniky). Další kněží zase byli k jejich potupě násilím přinuceni veřejně obětovat pohanským bohům a podobně. Za to byli tito duchovní později považováni některými ve své důslednosti až radikálními věřícími za zrádce své víry a těžké hříšníky (také lapsi, čili padlí, nebo traditores, zrádci) a jak už je pravidlem, nejhlasitěji proti jejich zbabělosti křičeli ti, kterým většinou žádná perzekuce nehrozila a často žili stranou těchto násilností. Mnohokrát přitom nešlo ani o věřící, jako spíše o bezvěrecký proletariát, větřící svoji příležitost využít vnitřního problému církve ke vzpouře, rabování a násilí, případně až k rozpoutání protiřímského revolučního hnutí. Při  svěcení kněze Ceciliána  na biskupa v Kartágu byl za světitele určen biskup, který se během dřívějšího pronásledování zachoval právě obdobným způsobem, kterým si zachránil život, a který si tím ovšem na sebe poštval velkou část „pravověrných“, nebo „nezaprodaných“ věřících, nejvíce možná těch, kteří v době císařova pronásledování byli spolehlivě ukryti v bezpečí. Podle jejich pevného přesvědčení byl tento biskup světitel za svůj nedávný postoj ve smrtelném hříchu, takže takový těžký hříšník a traditor rozhodně nesměl veřejně vykonávat funkce spojené s biskupským úřadem. Šlo ovšem pouze o jejich vlastní výklad církevního dogmatu, protože svěcení prováděl  právoplatně vysvěcený katolický biskup a na této skutečnosti nešlo nic měnit, stejně jako že jednou pokřtěný zůstane pokřtěným už navždy. Udělené svátosti byly z hlediska církve vždy platné a plně účinné bez ohledu na morální kredit světitele.   

         Hlavní postavou rebelujících  katolíků, odmítajících žít a působit společně v církvi s kolaboranty a přisluhovači světské moci se stal pozdější biskup Donatus , podle kterého si odštěpení horlivci začali říkat, a podle něhož vzniklo silné a zvlášť na venkově velmi populární donatistické hnutí (tam se Diokleciánovo kruté pronásledování většinou nedostalo, a pokud, tak ne plošně). Opoziční hnutí bylo nejen populární, ale díky stále brutálnějším protiopatřením státu se z něho postupem času stávalo také hnutí nebezpečné, a to nejen pro církev. Protestující proti zmíněnému svěcení v Kartágu a  nesouhlasu s návratem do církve těch katolíků, kteří se své víry zřekli, nebo dopustili její znesvěcení, ještě na místě vysvětili svého vlastního „čistého“ biskupa Majorina (katolíci zde měli  svého sídelního biskupa Ceciliana). Katolíci, kteří chtěli vstoupit ke stále více se vyhraňujícím věrným, byli do církve přijímáni pod podmínkou znovupokřtění, protože křty udělené státní církví považovali za neplatné. Tehdy začala éra silné řevnivosti a nesnášenlivosti, která nakonec přerostla v násilí, kdy jedni příslušníci  církve terorizovali druhé, křesťané se navzájem napadali, rodiny se rozdělovaly, věřící lidé modlící se k Bohu (nebo alespoň lidé se za ně vydávající) vypalovali domy druhých křesťanů modlících se k tomu samému Bohu, atp. Aby bylo schizma ještě markantnější, donatisté si světili své další vlastní biskupy a stavěli nové kostely tak, aby se oddělili od zaprodaných, a  aby byl jejich počet minimálně vyrovnaný katolickým. O lidi, kteří chtěli žít v církvi nezávislé na státu neměli nouzi, protože Donatova (nastoupil po Majorinovi) církev měla vedle své proklamované náboženské čistoty také sílící příchuť  státu vzdorujícího undergroundu. Zvlášť na venkově a v menších městech se toto populární „hnutí věrných“ uvnitř církve během pár desetiletí velmi rychle a tak silně ujalo, že nebylo výjimkou, když ve městě bylo na jeden katolický kostel dva, nebo tři donatistické chrámy a většina obyvatel byli donatisté. To byl případ i Augustinova sídelního města Hippo Regio v době jeho svěcení na kněze, kde mezi obyvateli byla jasná převaha příznivců a vyznavačů Donatova schizmatu. Nesmyslné, a kdyby nepřerostlo až v bratrovražedné násilí, tak i naprosto směšné soupeření vyznavačů stejné víry o to, kdo je před Bohem hrdina a kdo zbabělec, kdo věrně vytrval, a kdo snadno podlehl, dovedlo severoafrickou církev takřka k totálnímu rozštěpení. Rozsah především morálních a duchovních škod pro severoafrické katolictví byl nedozírný, jak můžeme poznat z mnoha myšlenek v nejrůznějších Augustinových spisech na téma donatismus. Ty psal přibližně v období mezi rokem 393 až 417, zatímco jeho osobní angažovanost proti schizmatu až na státní úrovni se považuje hlavně mezi léty 400 – 412. Zhruba dvěstěpadesát let staré (přesněji řečeno mladé), těžce se prosazující a zkoušené křesťanství si v Africe ke škodolibé  radosti vyznavačů jiných náboženství a směrů samo sobě zasadilo těžkou ránu.

         Donatisty vnitřně velmi silně posiloval a pevně sjednocoval právě fakt, že císařská moc po posledním pronásledování jednoznačně přála katolíkům, kteří za tuto přízeň ovšem zaplatili pro  samu církev velmi zavazující  a ve svých důsledcích nepříliš domyšlenou závislostí na státní moci. Po Diokleciánovi, který nakonec jako vůbec první římský císař dobrovolně abdikoval, totiž nastoupil císař Konstantin Veliký - Constantinus I. (306-337), který  k Diokleciánovo pronásledování křesťanů zastával neutrální postoj, tedy neangažoval se ani pro, ovšem také proti němu nijak nevystupoval. Později však, a to hlavně pod  vlivem jedné ze svých vyhraných bitev, víc v mysli než v srdci konvertoval ke křesťanství, ovšem tato konverze - pokud o ní vůbec lze hovořit – byla spíše pouze politická kalkulace, než teologická otázka  (císař se například nechal pokřtít teprve  v květnu roku 337 až na smrtelné posteli, a to ariánským biskupem Eusebiem, z pohledu katolické církve tedy bludařem!) Šlo o jednu z bitev římských občanských válek o moc, konkrétně o „rodinnou“  bitvu u Milvijského mostu na Tibeře (312). Podle legendy se měl císaři před touto bitvou (proti svému švagrovi) ve snu zjevit sám Kristus, a výkladem římského církevního Otce, křesťanského rétora a teologa Lactantia, pocházejícího stejně jako Augustin z Afriky, Konstantin v bitvě zvítězil díky pomoci Boha nedávno pronásledovaných křesťanů. K tomuto přesvědčení se zároveň připojil i další vlivný muž Eusebios, otec církevních dějin a biskup z Kaisareie (dnešní Izrael). Poté začal císař Konstantin svými edikty a později i mnoha mocenskými zásahy napravovat těžké zločiny, které na křesťanech spáchal jeho předchůdce a od té doby se již dá hovořit o raných počátcích postupného přerodu celé římské říše v první křesťanský stát světa. Díky tomu značná část východních křesťanů dodnes uznává Konstantina I. dokonce za svatého, a ortodoxní církví je navíc označován jako isapostolos, tedy jako „rovný s apoštoly“(!). Jak víme, za svaté jsou církví (to však neznamená, že automaticky i Bohem…) považováni ti lidé, kteří podle přesvědčení členů církve vedli mimořádně ctnostný, nebo jinak příkladný život, nebo lidé, kteří se svým pozemským dílem zasloužili o učení církve a šíření víry, případně ti, kteří byli za svoji víru umučeni. Za apoštola je v novozákonní době (mimo učedníky Ježíše) považován ten, kdo byl nositelem zvěsti Nového Zákona (Nové Smlouvy), tedy ten, kdo svůj život věnoval šíření křesťanské víry v Boha. Důvod, proč si právě nyní v souvislosti s císařem Konstantinem pro jistotu připomínáme význam slova svatý a slova apoštol  (být apoštolům rovný, neboli být jako oni) bude zřejmý za chvíli.

         Donatisté odhodlaně hájící především čistotu své víry tvrdili, že Konstantinův vstřícný postoj ke křesťanství je pouze promyšlené politické rozhodnutí, které bude samotné církvi ke škodě. Císař prý pouze využívá ve svůj prospěch vzrůstající kredit církve po jejím pronásledování. Pokud bude katolická církev spolupracovat se světskou mocí, stane se zodpovědnou za odklon od jejího původního poslání. Podle jejich přesvědčení to byla právě část kléru, dosud setrvávající v současné katolické církvi,  která způsobila schizma svým selháním při Diokleciánově teroru. Hned následujícího roku (313) po vyhrané bitvě u Milvijského mostu vydal císař tzv. Milánský edikt, kterým oficiálně ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše a začal křesťanství všestranně podporovat. Deklarovaná náboženská svoboda však měla v jeho podání velmi kolísavé a nepředvídatelné postoje, například za osm let poté sice vyhlásil toleranci donatismu, ale vzápětí jí zase zrušil, naopak svobodné provádění  tradičních pohanských kultů, zápalných obětí a podobně přes očekávání křesťanů nezamezil. V roce 325 svolal do města Nikaia první ekumenický koncil, na kterém se měl mimo jiné vyřešit postoj katolické církve a státu k ariánské víře, které popíralo Ježíšovo Božství. K ariánství jako učení vzniklého z názorů alexandrijského kněze Areia (260336) zastával císař  především kvůli křesťanům a ovšem také hlavně podle svého osobního zájmu  a podle momentální situace ve státě neutrální, či spíše odmítavé stanovisko, přesto se  překvapivě právě od ariána nakonec nechal pokřtít. Přibližně v roce 326 Konstantin vydal edikt  proti všem pokřtěným, kteří projevovali nesouhlas, výhrady, nebo jen určité pochyby o jakékoli části církevního učení. Obsahoval mimo jiné restrikce také zákaz shromažďování a dokonce i konfiskaci majetku křesťanů s jiným názorem, než měla jeho katolická církev. To byla samozřejmě živná půda pro vzájemné vyřizování účtů a sousedské udávání.   

         Obtížná předvídatelnost Konstantinových zásahů do původně vyhlášené svobody vyznání se projevila například i na jeho překvapivém rozhodnutí v roce 335 kvůli pouhému nedorozumění vypovědět do vyhnanství (Trevír) velkého kritika ariánství, ortodoxního alexandrijského patriarchu  Athanasia. Ten byl  do své funkce jmenovaný po hned po ukončení nikajského koncilu svolaného císařem, kde jak víme, bylo právě ariánství odsouzeno jako hereze. Císařova patrná nejistota a nestálost postojů k jiným náboženstvím uvádělo i samotné katolíky do obtížné situace, kdy se nikdy nemohli stoprocentně spolehnout a opřít o jeho názor a být si za každých okolností jisti jeho přislíbenou přízní. Jedinou jistotu tak měli v materiální podpoře. (Například si k patrné nelibosti církevních představitelů ponechal už zmíněný titul, zaručující nejvyšší post v hierarchii pohanských kněží, tedy Pontifex Maximus, ačkoli veřejně deklaroval své křesťanské myšlení.) Přesto se do vnitřních záležitostí církve často vměšoval a v mnoha případech se pak rozhodovalo podle jeho vůle. Jiným příkladem nečekaných kroků Konstantina může být jeho rozhodnutí už po dvou letech vyhnanství  povolat  zase nazpět na císařský dvůr ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie, který byl hned po usneseních nikajského sněmu uvržený do vyhnanství, a navzdory protestům katolického biskupa jeho jmenování hlavním císařským duchovním rádcem.

         Přesto všechno poprvé od vzniku církve pro ni nyní nastaly skutečně zlaté časy. Konstantin, který věřil, že jeho politické a především vojenské úspěchy jsou Božím dílem, začal být vnímán jako první křesťanský císař. Díky jeho podpoře křesťanů došlo zcela nepochybně k významnému rozmachu křesťanství (pokud ovšem do úspěšné evangelizace počítáme i nátlakové prostředky státu), ale především k velkému materiálnímu vzrůstu církve. Svojí domnělou Boží ochranu při udržení moci a přízeň v dalších bojích si chtěl pochopitelně i v budoucnu udržet, a proto církev náležitě a všestranně podporoval. Navíc si tak v trvale nejisté době zajišťoval její loajalitu. A právě v této nevídaně velkorysé podpoře je potřeba vidět hlavní příčiny přetrvání rozštěpenosti církve a tvrdošíjné odmítání donatistů na návrat do nyní už státní církve. Původní důvod rozkolu, tedy čistě vnitrocírkevní spory o platnost svěcení a křtů, by jistě nevedl tam, kam se až schizma nyní postupně dostalo, tedy ke zneužívání víry v Boha k prosazování vlastních mocenských zájmů počínaje císařem, a konče hlavně na venkově rabujícím a násilí páchajícím proletariátem, který vycítil šanci na revoltu proti státu. Konstantin tedy začal významně podporovat církev  velkorysou finanční politikou, například  křesťanským duchovním promíjel mnohé z daní  uvalených na ostatní obyvatelstvo, což ale logicky vedlo k nespokojenosti zbylých devadesáti procent nekřesťanů ve státě. S přibývajícími roky se jako pevný stoupenec křesťanství začal stále více vymezovat a radikalizovat, a do svých kroků proti nekřesťanům přidal i řadu protižidovských zákonů a předpisů, která měla za cíl narušit jejich soudržnost. Patrně nikde neexistují zmínky o tom, že by církev u svého císaře vyvíjela jakoukoli aktivitu ohledně zmírnění těchto opatření. Zatímco konverze ke křesťanství byla Židům nabízena s mnoha lákavými pobídkami, křesťanům by při případné konverzi k židovství hrozil trest smrti. Na rozdíl od pohanů bylo Židům  dokonce přísně zakázané shromažďování a vykonávání náboženských obřadů bez udání důvodu restrikcí.

         Došlo k úplné restituci církevního majetku, který zkonfiskoval Dioklecián, napravování všech utrpěných křivd a kupříkladu do okruhu nejvyšších hodnostářů císařské správy směli přijímáni jen výhradně křesťané. Soudci při udílení trestů byli mírnější, nebo většinou zcela zprošťovali trestů ty občany, kteří byli křesťany, nebo pokud se ke křesťanství dodatečně přihlásili. Církev neodmítala (a už by ani teoreticky nemohla) ani další udělená privilegia, její členy císař kupříkladu zprošťoval od mnoha zákonem stanovených povinností každého občana, a velmi negativně bylo nekřesťanským obyvatelstvem  vnímáno udělování celé řady dalších výsad a dokonce i stejných imunit pro kněze, jaké měli jen lidé z nejbližšího okruhu císaře. V takovém prostředí bylo pro církev a její členy pochopitelně nesmírně obtížné vytrvat ve věrnosti původnímu poslání, za které  ještě před pár lety pokládali své životy.

         Konstantin ve své nesmírné štědrosti pro církev pokračoval také budováním  kostelů a jiných církevních objektů, darováním svého císařského Lateránského paláce papeži Miltiadovi (pocházel z Afriky, pontifikát 311-314), vybudoval dokonce dvě baziliky v nově budovaném městě Nova Roma v Řecku (pozdější Konstantinopole) a jednu – svatého Petra přímo v Římě, a tak podobně. Donatisté v reakci na to šli ve svém vzdoru ještě dál a tvrdili, že dokonce ani Miltiades by vzhledem ke své roli při pronásledování křesťanů neměl vykonávat úkony spojené s udílením svátostí, tedy světit, křtít, a oddávat. Účinnost těchto svátostí byla totiž podle jejich názoru závislá mimo jiné i na osobní důstojnosti samotného světitele, a pokud byl světitel třeba jen podezřelý z odpadlictví od církve během Diokleciánova pronásledování, všechny jím udělené svátosti pozbyly platnost. Žádný konkrétní pokus o nařčení papeže ale není znám, papež byl naopak už brzy po své smrti církví prohlášen za svatého a  je považovaný za mučedníka.  

         Přestože první křesťanský císař, jak je mimo již uvedené tituly také Konstantin I. nazýván, prezentoval vybudování řeckého Nového Říma jako ryze křesťanské město, svůj skutečný vztah ke křesťanství dokázal přesvědčivým způsobem, když tam mimo dvou katolických bazilik nechal postavit ještě celou řadu pohanských chrámů. Vnímat prvního křesťanského císaře pohledem, kterým vnímáme apoštoly, nebo dokonce svatého však i při té skutečně nejlepší vůli neumíme, ovšem jen pokud nechceme dávat rovnítko mezi církvi poukázaný především obrovský materiální boom a rovného apoštolům - isapostolos , tedy nositelům zvěsti Nového Zákona. S výhradami bychom snad mohli místo Nositele zvěsti Nového Zákona napsat Ten, který církvi plně  umožnil šíření křesťanské víry v Boha, ale v tom případě by se nejednalo o apoštolát v tom smyslu, jak ho chápeme. V případě přirovnávání pro první rozmach církve (primárně ale ne víry) nesporně nejvýznamnějšího císaře k apoštolům a světcům, můžeme hovořit ovšem také o jeho zásluhách o udržení a podpoře pohanství, viz nové pohanské chrámy v Nova Roma včetně nádherného bohyně Fortuny. Budeme-li  velkého křesťanského císaře chtít s nejlepší vůlí i nadále vnímat v uvedeném kontextu se svatými a apoštoly, nemůžeme se jen pár slovy nezmínit také o jeho rodinném životě. Přestože nemůžeme znát jeho pohnutky a důvody, se svojí rodinou a příbuznými neměl pravděpodobně ty nejlepší vztahy, mírněji už nelze uvést skutečnost, že nechal postupně popravit či jinak odstranit nejen své švagry, ale i tchána a dokonce i svého nejstaršího syna z prvního manželství. Na svojí manželku a matku tří synů pak přichystal výjimečně krutou smrt uzavřením v přetopené lázni. Císař sám o Velikonocích roku 337 vážně onemocněl a v květnu tohoto roku zemřel v Nikomédii (dnešní Turecko)

         Zmíněný otec církevních dějin, biskup a císařův současník Eusebios z Kaisareie (stejně jako mnozí další) chápal dobu vlády Konstantina jako naplnění božské prozřetelnosti. Zemřel dva roky po císařově skonu.

         Když bylo zatím ještě stále manichejci Augustinovi třicet let, narodil se pozdější  nepříliš výrazný a úspěšný, avšak velmi zbožný západořímský císař Flavius Honorius, který se jím stal již v patnácti letech (395) a který zemřel o sedm let dříve než Augustin, tedy v roce 423. Když Honorius nastoupil na trůn po významném křesťanském císařovi Theodosiovi, byl už Augustin koadjutorem v Hippo Regio a přijal biskupské svěcení.  Zbožný Honorius se později stal příznivcem některých jeho postojů, například stál na straně Augustina ve známém sporu s mnichem Pelagiem o jeho učení o milosti a dalších názorech na svobodnou vůli, křest a dědičný hřích. Císař byl pokud šlo o upevňování pozic církve a šíření víry velmi důsledný a pokračoval v cestě, kterou začal císař Konstatntin Veliký. Vydal například edikt, že u císařského dvora smí sloužit pouze katolíci, jiným výnosem zakazoval nevěřícím sloužit v jeho armádě, a dokonce vyhlásil jen pouhý projev jakékoli snahy o zpochybňování správnosti některých církevních dogmat  za veřejný zločin a provinilci byli podle toho také velmi přísně  trestáni. Pro Augustina, který se do práce církve plně a s vervou zapojil v této pro ní tak velmi příznivé době, byl jeho přístup k donatismu naprosto logický. Nikdy nešel  bezúčelně proti proudu, ale v případě tohoto letitého schizmatu byl jeho soukromý názor na celý problém zcela nepochybně takový, jaký prezentoval veřejně, a jakému věnoval tolik let usilovné snahy o smír a jednotu. Pokud se nyní vrátíme k oné větě donatistického biskupa ze začátku tohoto zamyšlení, začnou se nám snad nyní už jasněji rýsovat okolnosti a pohnutky, které nakonec dovedly křesťanského biskupa k tak nenávistným slovům.

         Už druhá generace donatistů vytrvávající ve svém sporu se cítila jako Bohem zkoušená v pevnosti své víry. Pronásledovala je často krutým způsobem světská, časově omezená moc, a  každá represe z této strany je naopak posilovala podobně jako křesťany za svého pronásledování Neronem, nebo později Diokleciánem. Trpět a zemřít pro svoji víru byl  ten nejlepší způsob ukázat Bohu svoji věrnost. Když dříve trpěli křesťané, kruté násilí pramenilo od vyznavačů pohanských bohů. Nyní sice v menší míře trpěli pro svoji víru křesťané - donatisté, z jejich pohledu však byla tato perzekuce bolestnější o to více, že s těmi, kdo je tak silně utiskují, spolupracují  a na  jejich útisku se tak spolupodílí bratři z původně jedné církve, vyznávající stejnou víru ve stejného Boha. A po nástupu horlivého zástupce církve Augustina do biskupského úřadu dostali proti sobě nového a silného nepřítele, zarytého a nesmlouvavého  potírače všech schizmat a herezí. Z jejich pohledu to byl jen další člen církve, který dal přednost dočasným výhodám poskytnutým člověkem, před trvalou „výhodou“  přislíbenou svým věrným  samotným Bohem. Učitel církve zase jen zůstával věrný svému poslání chránit čistotu učení církve. Dokud šlo jen o vzájemné hádky o pravost svého přesvědčení, Augustin se vytrvale snažil, a to vesměs neúspěšně, o pořádání veřejných vzájemných disputací, ze kterých by vzešla pravda. Donatisté za prvé neviděli  žádný důvod k účasti na takových rozpravách, protože si byli svojí věcí naprosto jisti, a za druhé neměli tak vhodného zástupce, který by byl na Augustinově špičkové řečnické úrovni. Z jejich pohledu byly jakékoli debaty zbytečné.

        Když  se Augustin v roce 396 ujal funkce biskupa, prohlásil: „Nemám v úmyslu někoho nutit násilím proti jeho vůli ke společenství katolické církve.“ Svými  mnoha obhajujícími a vysvětlujícími spisy, opakujícími se nabídkami na smír, nebo alespoň na veřejné teologické polemiky obou stran, se však postupem času unavil a po vzrůstajícím násilí páchaném na příslušnících své církve svůj postoj ke schizmatu přitvrdil. Rozkol, jemuž věnoval tolik drahého času, se mu nedařil přes všechno  své vyčerpávající úsilí ukončit a nedařilo se to svými velmi  tvrdými zásahy ani císaři. Můžeme jen spekulovat o tom, jak by donatisté reagovali na Augustinovy opakující se nabídky na pokojné vzájemné vyřešení problému, kdyby za sebou neměl oporu nepřátelské státní moci, a kdyby nezastupoval církev, která s touto mocí spolupracuje v té nejtěsnější vazbě. Stejně tak můžeme uvažovat o směru Augustinových kroků, kdyby se z donatistů, respektive z rabujících band zneužívajících zvlášť na venkově postupně nestávala povstalecká fronta nejen proti místní africké církvi, proti pořádku, ale dokonce i proti samotnému křesťanskému Římu. Tehdy se už situace velmi vyhrocovala a  každé násilí byl opláceno násilím ještě větším., takže Honorius se chopil daleko důrazněji iniciativy a obzvlášť mezi lety až 405 až 410 vydával celou řadu těch nejtvrdších zákonů na potlačení schizmatu. Tyto zákony však byly ve skutečnosti podle uznávaných norem římské společnosti už dávno za hranicí oprávněnosti a začínaly se podobat mimořádným zákonům, platných jen ve válce.  

         Augustin v této fázi už neměl jinou možnost, než jednat s donatisty s pozice podporované těmito velmi tvrdými nařízeními, tím však u nich vůči sobě inicioval projevy už skutečné nenávisti, které vzhledem k jejich zoufalé situaci možná i dokážeme chápat. Vrcholem, který donatisty vůči němu dovedl až  podobným projevům, jako byly úvodní věty těchto řádků, byl jeho naprosto nešťastný souhlas s násilným přijetím víry. Zcela výjimečná církevní osobnost pozdní antiky, geniální myslitel, teolog a spisovatel po sobě nechal monumentální dílo, jehož skelet je pro církev platný dodnes a k jeho životu, tak podobnému dnešnímu způsobu žití, až na několik málo výjimek není možné zaujmout  kritický postoj. O jedné z těchto výjimek právě hovoříme.

                   Otec církve  jistě nemohl mít  dobrý pocit z vykonané práce pro církev, pokud se mu do mysli vracely davy ustrašených donatistů, křesťanů, kteří se pod nesmírným tlakem z vidiny krutých trestů zříkají svého přesvědčení o pravdě.  Davy těch, co stojí ve frontě stejných zoufalců, kteří jako oni čekají na to, až si je státní úředník zapíše jako další dobrovolně se hlásící do úspěšně evangelizující státní církve. Augustin už  neměl sílu , a i pro tak velkého člověka také bylo příliš pozdě změnit svůj vyhraněný postoj a pokusit se alespoň přibrzdit rozjetou státní mašinérii, která pro sebe a svoji církev zajišťuje pořádek a klid takřka za každou cenu. Aby alespoň částečně ulevil svému svědomí, přimlouvá se u soudců o zmírnění chystaných trestů pro nejmilitantnější donatisty, nebo spíše pro násilníky, kteří se za ně vydávali, když podněcovali místní  pokusy o rebelii proti státu. V Numidii se ovšem ozývají také hlasy některých katolíků, dokonce i od několika katolických biskupů, kteří nebyli Augustinovu zápalu příliš nakloněni, pochybující, nebo přímo už nesouhlasící s nynější rolí církve ve sporu a s nepověřenou osobní angažovaností hipponského biskupa v této věci. Pravá víra je věcí milosti, ne donucení, nesouhlasili s ním a argumentovali mnozí lidé z vlastního tábora, ovšem velký bojovník za víru a církev se  ani od svých nenechal zatlačit do defenzívy.

         Proto nyní  rozesílá na obě strany dopisy, ve kterých se s velkou přesvědčivostí snaží vysvětlit oprávněnost mocenského nátlaku na donatisty, a nakonec s ulehčením nalezne v Písmu část, kterou použije jako jasné potvrzení správnosti používání  donucovacích prostředků státu proti vyznavačům jiných vyznání. Jako argument  tedy začne citovat tu část Bible, ve které evangelista a mariolog Nového Zákona Lukáš vypráví o Ježíšově podobenství o hostině (L14, 23). Hostitel totiž v podobenství měl použít větu „… a přinuťte je, aby přišli…“ Augustin si podobenství vyložil tak, že Ježíš zde naznačuje potřebu schizmatiky a bludaře násilím přinutit k návratu zpět do své původní církve. Jeho velmi osobitý výklad  této části Písma je ale zcela odlišný  od přesvědčení většiny církevních Otců, že víra a příslušnost do společenství věřících je věcí pouze svobodného rozhodnutí každého člověka. Bůh dal lidem svobodu rozhodování, je tedy věcí rozumu každého člověka přijmout nebo nepřijmout nabízenou milost víry. Ježíš Kristus, na jehož učení a pozdějším hnutí vznikla   církev, vynikal trpělivostí a mírností  a nikdy by své mírumilovné hlásání nespojil s výhrůžkami, nebo snad násilím na lidech, kteří by jeho učení nechápali a ke své vlastní škodě odmítali. Augustinův přinejmenším velice sporný výklad uvedené části Lukášova evangelia byl nejen tehdy, ale i daleko později především v době církevního pronásledování kacířů velmi zneužívaným krédem pronásledovatelů. 

         V létě roku 430 biskup Augustin ve svém klášteře v Hippo Regio umírá s vědomím, že oslabený, mnohokrát vyvrácený a politicky, stejně i pro instituci církve už neškodný donatismus přežívá dál jen jako rozdrobená podzemní církev. Paradoxem celého přibližně stotřicet let trvajícího tragického rozštěpení církve, při kterém nejvíc ze všech trpěl sám Bůh, je ten, že obě nikdy neusmířené severoafrické církve zanikly v podstatě úplně stejně. Donatismus rozdrobený do mnoha malých skupinek z této oblasti vymizel dokonce ještě později. To byl ale Augustin už dávno u svého Otce.

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

 

 

Citát pod čarou

 

 „V posledních letech jsme všude svědky snahy posilovat jen svou vlastní identitu. To většinou zakrývá skutečnost, že mám vlastně z druhého strach, nebo že ho odmítám vůbec vzít na vědomí“ - francouzský dominikán Bruno Cadoré