svatý Augustin - stručný životopis
Sv.Augustin
V severní Africe, v krásném přímořském kraji Numidie se l3.listopadu roku 354 ve městě Thagaste, v dnešním Souk Ahras v Alžíru narodil dvaadvacetileté Monice již druhý chlapec a dostal jméno Augustin.
Jeho otec Patricius byl statkář a člen městské rady tohoto menšího, ale významného města na křižovatce několika římských obchodních cest v Numidské provincii, které bylo součástí Římské říše. Mezi rodiči byl velký rozdíl nejen ve věku, ale také ve vyznání a v povaze. O víc než dvacet let starší Patricius byl klasickým africkým pohanem tehdejší doby, hlučný, vznětlivý, plný temperamentu i smyslnosti, lhostejný k víře. Pravý opak Patricia byla jeho křesťanská manželka Monika. Její účinnou obranou i zbraní na manželovy proměnlivé nálady, ale i nevěry byl klid, nevyhledávání konfliktů a neustálé modlitby k Bohu. Měla pevnou, neotřesitelnou víru, kterou dokázala právě na svém synovi.
Hovorovou řečí byl v Numidii punský jazyk, úřední byla latina. Před čtyřiceti lety skončilo kruté pronásledování křesťanů a nyní křesťanství naopak získávalo na oblibě a popularitě, i když bylo do Afriky importované Římem. Všichni římští císaři se totiž již od Konstantina hlásili ke křesťanství a to začalo nabývat státní podpory. V období, kdy začal malý Augustin navštěvovat svojí první školu v Thagaste, vládl krátce císař Julián. Ten se pokusil ještě jednou vrátit starý římský státní kult pohanských božstev. Tato epizoda neměla dlouhého trvání, protože byl brzy zavražděn. Přesto ale ve vzdálené africké části římského imperia ještě doznívaly zbytky pohanství. Augustin tedy vídal v rušném městě různé pohanské průvody a hry, i když se vlastně konaly jen s tichým souhlasem státních úředníků, často i bez něho. Okázalost, hlučnost, často veselé a rozpustilé hry se Augustinovi musely líbit.
I když ho matka jako malého jistě seznámila alespoň povrchně s křesťanstvím, okolo něj působilo ještě mnoho jiných duchovních vlivů. A křesťanství bylo již ve čtvrtém století nejednotné a rozdrobené na desítky různých společenství. Zvlášť v rodném Thagaste, kde se míjely denně stovky obchodníků, bylo možné se seznámit opravdu se vším. Otec Patricius, laxní ke všem vyznáním, brzy přenechal Monice starost o synovu duchovní orientaci. Ale matka s pokřtěním Augustina nespěchala.
V tehdejších dobách byl zvlášť v Africe zvyk odkládat křest na pozdější dobu v přesvědčení, že hřích spáchaný po křtu je těžší, než před křtem. Lidé se tedy nechávali pokřtít většinou až v období dospělosti po určitém zklidnění a po uváženém svobodném rozhodnutí. Při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti byl ale takový zvyk riskantní a když jednou malý Augustin vážně onemocněl, Monika se chystala nechat spěšně syna pokřtít. Po jeho nečekaném uzdravení ale ze křtu sešlo.
Jednu věc měli rodiče naprosto společnou a tou byla ctižádost. Tu také zdědil Augustin a jeho první úspěchy ve škole v ní všechny utvrdily. Rodiče poznávají synův talent, proto ho nechávají zapsat na vyšší studia do blízké Madaury, dnešního M´Daourouch, města asi pětadavacet kilometrů jižním směrem k Sahaře. Dnes je to zcela obráceně, ale v době, o které hovoříme, byla Madaura krásné výstavní velkoměsto římské kolonie (tzv.malé Kartágo) a jedno ze středisek možnosti kvalitního vzdělání v jižní Numidii. Jedenáctiletý Augustin tam začal studovat gramatiku a již tehdy svojí oblíbenou rétoriku, nesnášel však řečtinu. Studium ale úspěšně zvládnul a patnáctiletý Augustin se vrátil zpět domů. Módou, ale i úspěšnou tečkou za studiemi bylo tehdy dokončení výuky u nějakého slavného rétora v Kartágu. To samozřejmě vyžadovalo velké náklady a v té době na tom rodina nebyla finančně dobře. Otec Patricius se snažil jak mohl, ale potřebnou částku nesehnal a Augustin je bohužel nucen studia přerušit.
Vidíme
Vidíme ho tedy, jak celý jeden školní rok nespokojený bloumá po Thagaste. S partou stejně starých kamarádů vymýšlejí nejrůznějším klukoviny, aby nějak zabili čas. Někdy byly jejich kousky značně divoké. V této partě nudících se adolescentů byl i Alypius, celoživotní přítel Augustina, který nakonec jako on prožije konverzi a jednou se stane biskupem právě v Thagaste. Znuděný Augustin začal hledat rozptýlení u dívek a žen. Otec Patricius, který má sám k těmto věcem víc než blízko, má upřímnou radost ze synových prvních milostných dobrodružství. Syn je pohledný a výřečný a má úspěchy. Ani Monice nepřipadají zálety nepokřtěného syna něčím pohoršujícím. Takové chování nebylo ani v křesťanských rodinách v tehdejší době bráno tragicky, zvlášť u ještě nepokřtěných potomků.
Jisté je, že matčina vazba na syna byla stále větší a lichotil jí každý úspěch dospívajícího syna. Jaké měla Monika vztahy s jeho dvěma sourozenci, synem Navigiem a dcerou Perpetuou nevíme téměř nic, ale na Augustina se matka plně upnula zvlášť po smrti manžela Patricia. Ten se nakonec na naléhání Moniky krátce před smrtí přece jen nechal pokřtít. To se stalo, až když Augustin opět pokračoval ve studiích díky pomoci mecenáše Romanina, přítele Patricia. Na podzim roku 370 tedy Augustin odchází studovat umění a rétoriku do slavného Kartága a město si zamiloval. Celý život se o něm Augustin pochvalně zmiňuje, později jako biskup tam velmi často a rád jezdí kázat, na audience, nebo jen za svými kolegy. Středisko kultury a vzdělanosti bylo jedno z pěti hlavních měst císařství, vedle Říma to byla Antiochie, dále Alexandrie a Cařihrad. Mimořádný význam Kartága doplňuje fakt, že to byla první římská provincie v Africe, kde byla oficiálně zavedena latina. A po letech právě v tomto městě založí Augustin jeden ze svých klášterů.
Až bude jednou vzpomínat ve svých Vyznáních na toto období, podrobí způsob výuky a výběr učební látky tvrdé kritice. Na druhou stranu přiznává, že se učil rád a již tehdy byl veřejně prohlašován za nadějného žáka a dáván za vzor. A zaznamenává první větší úspěchy. Z Kartága byl mladý venkovan uchvácen. Na každém kroku se setkával s rozkvetlou antikou ve všech podobách. Divadla, arény , rušné ulice s mnoha krámky, řečníci a přednášky a všude shon a pohyb a noční život. A také na každém kroku dívky ze všech koutů Afriky .Ani v Kartágu nebyl problém pro Augustina navázat známost. To už nebylo rodné Thagaste, kde Augustin s Alypiem dělali rozruch po ulicích ,aby se vůbec něco dělo.
Sedmnáctiletý student odmítal v tu dobu s kýmkoli včetně matky, jakékoli hovory o náboženství a o křesťanství. Namlouvá si , jak rád miluje ženy a ony jeho, přitom nenachází ani štěstí, ani lásku. Je nepokojný, stále něco hledá a zkouší. Sám říká “Moje srdce bylo vyschlé“. Do jedné ze svých přechodných a rychlých známostí se opravdu zamiloval. Z náhodné lásky se nakonec stal čtrnáctiletý vztah. Dívku si k sobě nastěhoval, ale na svatbu nepomyslel a ona sama to asi ani neočekávala. Jinak spolu žili jako manželé se všemi klady i zápory a alespoň zpočátku se zdá, že jejich vztah býval bouřlivý. Neznáme její povahu, ale známe Augustinovu a jeho lehkovážnou smyslnost, kterou evidentně zdědil po svém otci. Také Augustin žárlil , dělal družce výstupy, hádal se a zase usmiřoval. Po roce se jim neplánovaně narodil syn. K údivu okolí, možná aby uchlácholil matku Moniku, která neměla ze vztahu žádnou radost, dává synovi jméno Adeodatus - Bohem daný.
Po čase se nadějný student ověnčený několika úspěchy při školních soutěžích v rétorice seznámil s Ciceronovým spisem Hortensius a ten v něm probudil zájem o filozofii. Ke konci svých úspěšných studií v Kartágu se Augustin seznámil s učením íránského proroka Máního. Augustinově ctižádosti a samolibosti vyhovovalo mimo jiné proto, že učení neuznávalo vyšší autoritu a sjednocovalo vysoké mravní ideály s nejpohodlnějším životním způsobem. Jejich učení mu plně vyhovovalo. Augustin nemusel poslouchat svědomí a nemusel se nikomu zodpovídat za své činy, protože manichejci neuznávali hříchy, provinilost i desatero. Rozum člověka měl u nich daleko větší hodnotu, než v katolické církvi a také to se Augustinovi líbilo. V té době se Augustin také začal zajímat o estetiku, logiku a astrologii. Vše má v Kartágu nadosah a první kroky za úspěšnou karierou a velkou budoucností má za sebou.
Přesto se jako dvacetiletý vrací zpět domů do Thagaste, kam se vrátil i se synem a družkou. Oprávněně pociťuje, že mu jeho vzdělání umožňuje otevřít si vlastní školu a zkusí vyučovat svobodná umění. Také je potřeba existenčně zajistit rodinu, které po smrti otce došly prostředky. První učitelské zkušenosti ho ale příliš neuspokojily a hlavně začal mít konflikty s matkou. Ve škole se posmíval žákům, kteří se připravovali na křest, doma se například smál modlitbě před jídlem a s chutí dráždil Moniku svým manichejstvím. Konflikty dospěly tak daleko, že ho nakonec matka vykázala z domu. Opět mu pomohl mecenáš Romanianus a nechal ho bydlet u sebe. Po jisté době Augustin přijal nabídku z Kartága, kde nezapomněli na nadějného studenta a tak odjíždí vyučovat na městskou katedru rétoriky. Spolu s ním odjíždějí i někteří jeho nejnadanější žáci. V Kartágu V V legendárním Kartágu, jednom z hlavních měst císařství, nejsilněji inspirovaných Římem, je již jako doma a poohlíží se po vlivných lidech, kteří by mu pomohli dál a výš. Přijal již plně manichejské učení, zůstal sice řadovým členem, ale o to pozornějším a vnímavějším. Hortensius se mu stal nejoblíbenější četbou a tehdy zkouší číst Bibli. Její sloh se mu ale zdá ve srovnáním s Ciceronem prostý a strohý, o Písmu se vyjadřuje jako o čtení pro děti a proto ho zklamaně odkládá. Augustin začíná také publikovat své první spisy. Po čase dokonce vyhrává cenu guvernéra kraje za nejlepší řečnický výkon a na cenu je náležitě hrdý. Začal být věhlasný, peníze přestaly být hlavní problém. Noví známí, někteří opravdu vlivní, se dokonce k němu začali sami hlásit. Začíná být slavný tak, jak si vždycky přál, ale ví, že není šťastný. Cítí, že mu něco schází, že zatím nenašel to něco, co hledá. Sám říká, že hledá pravdu, ale neví, kde je a co se za ní skrývá.
Devět let vyučování temperamentní africké mládeže Augustina příliš neuspokojilo a cítil se unavený. Uvědomil si, jak se mu jeho studentské výstřelky vrací, když se k němu studenti chovají podobně, jako dříve on ke svým učitelům. Má pocit, že mu Kartágo už víc nemůže dát a on chce rozhodně dál a výš. A finančně si za ta léta příliš nepolepšil, spořivost nebyla jeho silná stránka. Jeho devítileté soužití s družkou právě procházelo krizí a i počáteční nadšení z jeho přátel v Kartágu opadlo. Těžké zklamání si také Augustin odnášel ze setkáních s nejučenějším manichejcem biskupem Faustem. Tuší, že učení Máního je blud, ale zatím se stydí prohlásit to veřejně a náboženství se definitivně zříci. Také už lituje toho, že k manicheismu přesvědčil i svého dlouholetého přítele Alypia., který však měl určité pochybnosti o učení ještě dřív. Zároveň je Augustinovi na obtíž úzkostlivá a vytrvalá péče matky, její možná přehnané reakce a neustálá snaha mít na syna dohled. Snad ho matčiny slzy a výtky spíš zatvrdily. Je jisté, že mu matka svými neustálými modlitbami pomohla pomalu procitat a Augustin to věděl, chtěl ale žít svůj život.
Ve svých Vyznáních Augustin vzpomíná na své vzrůstající problémy v Kartágu jako na přesné Boží řízení na cestě tam, kde ho chtěl Bůh mít. Potřeboval nutně změnu. Další důvod, který nutil Augustina opustit Kartágo byl ten, že manicheismus se dostal mimo zákon a proti manichejcům byli ustanoveni inkvizitoři. A i končící řadový člen této sekty musel být opatrný. Několik jeho přátel ho zvalo do Říma, kde by mohl své umění lépe uplatnit. Zvlášť srdečně ho zval Alypius, který tam dokončoval studium práv. Když se o jeho úmyslu opustit Afriku dozvěděla Monika, snažila se Augustina zadržet, nechtěla o milovaného syna přijít. Měla strach, že se jí už nikdy nepodaří syna přivést k víře. Ale Augustin byl pevně rozhodnutý neodkladně odplout. Matka ho ale v slzách a s výčitkami doprovázela až do přístavu a chtěla za každou cenu odplutí zabránit. Augustin byl nucen použít lsti a matku poslal do blízké kaple modlit se. Unavená Monika tam brzy usnula a Augustin toho využil a odplul. Družku se synem pravděpodobně ještě zanechal v Africe s tím, že se za ním vydají později, až se tam sám zajistí. Do stejného přístavu, ze kterého nyní tak překotně ujíždí, se za pár let vrátí jako apoštol.
Ctižádostivý profesor ani v Římě nenašel uspokojení. Zklamalo ho přijetí, špatné podzimní počasí, hluk a shon i nepořádek. Na snědého Afričana se dívali Římané s nedůvěrou a jen těžko sháněl odpovídající zaměstnání. Cítil se najednou opuštěný a litoval , že Kartágo i své blízké opustil. I když ho samotný Řím musel svojí krásou uchvátit, nikdy ho v žádném ze svých spisů nepochválil. V Římě se Augustin ještě alespoň ve zbytku cítí manichejcem a stýká se s dalšími vyznavači této sekty, ale i tady ho manicheismus zklamal. Když se seznámil podrobněji s životem v Římě, nelíbilo se mu tam už skoro vůbec nic. Po čase konečně sehnal skupinu žáků a mohl začít vyučovat. Žáci byli kultivovanější, ale na slušné živobytí jich bylo málo a hlavně mu mnozí za vyučování ani nezaplatili. Také o této křivdě jednou Augustin napíše ve svých Vyznáních .
Když z Milána došla městskému prefektovi žádost o učitele řečnictví, Augustin se okamžitě přihlásil.Pokud by byl státním zaměstnancem se stálým platem, získal by jeho život opět pevné základy k dalšímu rozletu. Shodou podivných okolností, které ale byly dalším Božím řízením, Augustin místo získal a brzy rád opustil Řím. Věřil, že teď se vše obrátí a jeho čeká skvělá budoucnost.. A povědomě tuší, že snad už konečně nalezne pravdu. V Miláně teď stojí na nejvyšším stupni své dosavadní kariéry a tam, kde má císařský dvůr svoji rezidenci, jsou samozřejmě také vlivní lidé. Třicetiletý Augustin se již částečně zklidnil. Najal si velký byt v domě se zahradou a poslal domů pro družku a Adeodata. Nyní už nemůže hazardovat se svým jménem, pokud chce ještě výš. Myslí na to, jak využije nové známosti k tomu, aby jednou mohl opustit své význačné profesorské místo a stát se třeba guvernérem, nebo soudcem. A nepřestává myslet na matku, kterou svým odplutím tak zbaběle oklamal.
Také v Miláně se manichejci buď stáhli do ilegality, nebo se zřekli svého bludu. Nyní si slovem Manichej nadávali děti na ulici. Většina obyvatel města se teď hlásila ke křesťanství a celý císařský dvůr byl katolický. Víme, že Augustin už dávno nebyl manichejcem z přesvědčení. Pokud chtěl vyšplhat opět výš po společenském žebříčku, nemohl už udělat chybu v sympatiích k pochybnému náboženství. Nejsnadnější cesta byla pro Augustina rozpomenout se na své katolické základy, v nichž ho matka vychovala a znovu se cítit katechumenem. Alespoň do doby, než ho nějaká pevná jistota opravdu zasáhne. Zatím stál mladý profesor rétoriky na vrcholu své světské kariéry.
Skutečným vládcem Milána, kterého lidé uznávali, byl biskup Ambrož. Rok před tím, než Augustin přijel do Milána byl zavražděn císař Gratian a nastupujícím novým císařem byl zvolen teprve dvanáctiletý Valentinián II. pod poručnictvím své matky Justiny. Biskup Ambrož, vynikající teolog, brilantní řečník, ale i významný politik svojí obrovskou autoritou při diplomatických jednáních zabránil anektování Itálie a tím ztrátě zbytku Západní říše Maximusovi z Británie. Tímto politickým činem popularita katolického biskupa ještě vzrostla a ctižádostivému Augustinovi udělalo nanejvýš dobře, když ho jako nového rétora právě biskup Ambrož opravdu otcovsky přijal. Ve skrytu duše pomýšlel praktický Augustin na to, jak by mu tento velký muž mohl pomoci v další kariéře. Jakých hodnot si ještě tehdy Augustin nejvíce cenil nám říká sám: „Pokládal jsem ho za šťastného muže, protože ho ctily vysoce postavené osobnosti“
Augustin dostal ale také od Ambrože jistou lekci pokory, kterou ale hned nepochopil. Velký biskup přijal Augustina sice jako nadaného člověka, ale jistě věděl o jeho dlouholetém manichejství a ještě stále připlouvali z Kartága nejen manichejci, ale i jiní bludaři, kteří se často vmísili mezi pravověrné a často do těchto společenství vnášeli zmatek a rozkol. Bývalý guvernér Ligurie a císařův rádce Ambrož projevil nanejvýš decentně jistou ostražitost před Augustinem. Ten si jí ale nevšiml a byl šťastný z přijetí u slavného člověka. Augustin chtěl využít situace a pokoušel se k Ambrožovi znovu dostat a blížeji se s ním seznámit, ale dlouho se mu to nedařilo.
Zatím po dlouhé a strastiplné cestě dorazila do Milána matka Monika. Musela překonat obrovské obtíže nejen finanční, ale po vyčerpávající a nebezpečné cestě i fyzické. Její vytrvalost opravdu neznala hranic a stejně vytrvalá byla i v modlitbách. Například, když jednou opět plačící Monika vytrvale naléhala na jistého biskupa, aby osobně promluvil s Augustinem a odvrátil ho od bludů, rozmrzelý biskup z jejího neustálého naléhání vyslovil památnou větu: „ Jdi už, neboť jako že žiješ, nemůže se stát, aby syn tolika slzí zahynul !“. Monika začala brzy chodit na všechny bohoslužby biskupa Ambrože a jak sám Augustin píše, doslova mu „visela na ústech“. Snad tušila, že právě Ambrož bude tím, díky kterému se definitivně ukončí její, ale i synovo trápení. Velkého biskupa viděla jako spasitele. A byla pevně přesvědčena, že bude ještě muset zasáhnout bolestně do synova života a zbavit ho jeho dlouholeté družky. Brzy na tom začala pracovat a zároveň se začala ohlížet po případné nevěstě na úrovni společenské i duchovní.
Když Augustin matce oznámil, že již není manichejcem, matka to přijala klidně, jakoby to už dlouho věděla. Tolik let se modlila za Augustinovo obrácení a tak velkou měla víru, že konec synova bludaření brala jako zákonitý a přirozený výsledek jejích modliteb. Ale také viděla, že syn přes všechny úspěchy není šťastný, ale spíš zoufalý. Znepokojená Monika brzy poznala, že pravdu zatím nenašel. Byla před ním, ale zdálo se, že se jí bojí. Když se jednou Augustin seznámil s okruhem mužů, kteří se zajímali o filosofii, potkal tam také svého mecenáše z Numidie Romaniana. Díky jemu i ostatním se Augustin seznámil s novoplatonismem, který silně ovlivnil jeho myšlení a díky němu opět otevírá Bibli a definitivně mu vtiskl Boha do duše. Samotný platonismus uvádí Augustin v knize
„ O pravém náboženství “ jako směr nejbližší křesťanství.
Biskup Ambrož mezitím dosáhl několika politických vítězství nad mladičkým císařem,
respektive nad jeho matkou. Milánští křesťané pod jeho vedením dokázali, že se světské moci nebojí.
Síla, víra i odhodlanost, se kterou biskup vedl své věřící, na Augustina silně zapůsobily. Chtěl být jako on populární a uznávaný, možná mu i záviděl jeho charisma a respekt. Proti Ambrožovi si musel ctižádostivý Augustin připadat jako naprostý začátečník. Udělal tedy jedinou dobrou věc, kterou mohl v této situaci udělat. Nevynechal snad jediné Ambrožovo vystoupení na veřejnosti a s matkou splečně chodili na všechny jeho mše svaté. Zatím Augustina ještě tolik nezaujalo co Ambrož říká, ale jak to říká. Možná, že již tehdy začal vidět Augustin biskupa Ambrože jako symbol pravdy, kterou celý život hledá, ale zatím se snaží tomu tušení uniknout.
Pravdou zůstává, že maximálně zaneprázdněný a angažovaný biskup pro budoucí konverzi Augustina neudělal a ani nemohl téměř nic. Má jistě radost, pokud v přeplněném kostele zahlédne Augustina s Monikou, snad je zahrne do svých modliteb, ale nyní je na Augustinovi, kdy a co ho definitivně osloví. Velmi pomalu a jen jako mimochodem se Augustin přistihuje, že poslouchá také obsah Ambrožových promluv. A velmi mnoho jich mohl vztáhnout přímo na sebe. Své křesťanské matce zatím jen neochotně a s velkými, možná už jen předstíranými výhradami dává alespoň v něčem částečně zapravdu. Už není tak zatvrzelý a v mnohém začíná s matkou alespoň tiše souhlasit.
Nyní konečně Monika uskutečnila svůj dlouho připravovaný plán. Jako ženu nízkého původu Augustinovu družku nekompromisně vyhnala, protože viděla neperspektivnost tohoto vztahu a družka byla brzdou Augustinova společenského postupu. Jako praktická žena, která se po ovdovění tolik na Augustina upnula, využila Augustinovo rozpolcení a neklid a Augustin sám nakonec rezignovaně souhlasil, nebo alespoň neučinil nic, čím by se alespoň pokusil matčino rozhodnutí zvrátit. Družka se vrátila sama do Afriky a Augustinovi nechala v Miláně syna Adeodata. Zároveň Monika našla Augustinovi mladičkou křesťanskou nevěstu na úrovni podle jejích představ. Odevzdaný Augustin opět podlehl tlaku Moniky a souhlasil se sňatkem hned, jak to bude možné, tedy za dva roky, až po dospělosti snoubenky. Teprve se zpožděním Augustinovi došlo, s čím vlastně souhlasil a nesmírně ho ztráta družky mrzela. Po jedenácti letech se k tomu vrací a ve Vyznáních napsal: „…mé srdce tolik na ní lpící bylo zasaženo, těžce poraněno a dlouho krvácelo“. Jeho smutek ale asi brzy skončil a Monika, která byla přesvědčena, že udělala vše dobré pro syna, se dočkala krutého zklamání a šoku. Augustin vyplnil dobu čekání na svoji nevěstu svým stále ještě typickým způsobem a přivedl si domů novou milenku. Život bez ženy si nedovedl představit.
Augustin ale stále silněji pociťoval, že pravda, kterou celý život hledal, je již velmi blízko. Je neklidný, roztěkaný, kolegové profesoři i lidé z nejbližšího okolí neví, co se s Augustinem děje. Neví to ale ani on sám. Je jako zvíře na vyprahlé poušti, které cítí vodu, kterou tolik potřebuje, ale zatím neví, kde je. Sice přednáší umění mluvit, ale hlavně díky biskupovi Ambrožovi zjišťuje, že to, co tolik let studoval a druhé učil, je vlastně nepodstatné. Důležité je to, co člověk vysloví. A pozná to nejlépe již za pár let při neustávajících konfrontacích s bludaři. Augustin byl opravdu zmatený a rozpolcený a dezorientovaný. Doznívaly v něm zbytky manicheismu, nepřímo, ale velmi silně ho oslovoval biskup Ambrož a také na něho v nejlepší víře působila matka. Konečně začal hledat pravdu také v Písmu, ale na druhou stranu na něho doléhají staré touhy. Upřímně chce, ale jen velmi těžko nachází ten pravý důvod proč se změnit. V duchu vypočítává desítky důvodů proč zůstat na nastoupené cestě úspěšného člověka se skvělými ambicemi a perspektivou. Cítí, že k tomu, aby byl opravdu šťastný, musí něco udělat, protože na té nastoupené cestě zatím pravdu nenašel. Hledá výmluvy, chce ještě počkat, neví…
Zatímco se Monika za syna nepřetržitě modlí, na Augustina doléhají staré a nové vnitřní hlasy. Starý zkušený našeptávač mu vypočítává připomíná všechny slasti světského života, které má za sebou, ale hlavně před sebou. Nový, silně naléhavý hlas ho vybízí k absolutní a definitivní změně života, který ho stejně dosud neuspokojil. Při mši svaté Augustinovi připadá, že z davu posluchačů si biskup Ambrož vybírá právě jeho a mluví k němu. Jakoby právě jeho vybízel k obrácení. Augustin už stojí přede dveřmi, za kterými je pravda, ale bojí se je otevřít.
Nebyla náhoda, když ho jednou v tomto rozpoložení navštívil pracovně úředník od císařského dvora, krajan Ponticianus, který byl křesťan. U Augustina byl právě na návštěvě jeho nerozlučný přítel z mládí Alypius, také bývalý manichejec a nyní stejně jako Augustin hledající. Když Ponticianus uviděl na hracím stolku listy sv.apoštola Pavla, byl příjemně překvapený. Začal oběma vyprávět o životě ve víře, o mnišském životě a také o poustevníkovi sv.Antonínovi Egyptském, který se na základě četby Písma zřekl všeho a odešel žít do egyptské pouště jen pro Boha. Augustin se zaujetím poslouchá i o dvou Ponticiánoých přátelích, císařských úřednících z Tridentu, kteří se právě na základě četby o sv.Antonínovi zřekli nadějné světské kariéry i bohatých nevěst a stali se mnichy.
Po odchodu Ponticiana byl Augustin jako v horečce a krajně rozrušený. Už se ani nesnažil před přítelem ovládat. Jak sám později vzpomíná, v srdci měl bouři, která se nedala utišit. Tlak právě přijímané Boží milosti byl nesnesitelný, nebylo kam se před ním schovat. Uviděl svůj dosavadní život jako dlouhou cestu stokou. Dolehla na něho lítost, ale i vztek. Plakal sám nad sebou. Přestal vidět zástupy nejkrásnějších žen, hromady peněz a slávu. Konečně viděl dál. Utekl do zahrady, aby si svůj přerod sám prožil. Tam na zemi bolestně vyplakává svůj minulý život a v slzách přijímá nový.
Když z vedlejší zahrady zaslechl dětský popěvek „Tolle,lege,vezmi a čti“, rozběhl se k Alypiovi, u kterého leželo Písmo. Otevřel knihu a první věta, kterou spatřil, byla: „ Ne v hýření a opilství, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista“.Víc už není třeba, je rozhodnuto. Náhle zklidněný Augustin plný Boha oznamuje Alypiovi i své matce své definitivní rozhodnutí. Monice zároveň děkuje za vymodlenou konverzi. Je 15.srpna roku 386. Šťastná matka konečně vidí šťastného syna a v slzách velebí Všemohoucího.
Do začátku prázdnin zbývalo pár dní, nebyl tedy problém, aby Augustin dokončil výuku s vědomím, že se do školy již nikdy nevrátí. Ihned propustil svojí nynější družku, zrušil zasnoubení a rychle vyřídil všechny své světské záležitosti. Nyní mohl uskutečnit svůj dřívější plán, který v něm zrál od dob seznámení se s Platonem. Chtěl založit jakousi malou filozofující komunitu v ústraní. Plán se mu nezdařil z prozaického důvodu, totiž že z asi deseti zájemců o tento způsob života byla téměř polovina ženatých. Nyní využil nabídku kolegy profesora gramatiky a s matkou, synem, Alypiem a dalšími blízkými odjeli na jeho venkovské sídlo severně od Milána v podhůří Alp, které se nazývalo Cassiciacum. Tam prožili všichni společně půl roku usebranosti a klidu při filozofických debatách, čtením nejrůznějších knih, modlitbami i prací. Augustin zvlášť pečlivě studuje knihy, které mu dal biskup Ambrož k přípravě na křest a plný entuziasmu píše. Také Monika se aktivně filozofických debat zúčastňuje, což v té době bylo velmi neobvyklé. Duševní rekonvalescent Augustin se tam cítil jako v ráji.
Konečně je Augustin v noci z 24.na 25.duben roku 387 o velikonočních svátcích v Miláně biskupem Ambrožem pokřtěn a spolu s ním i jeho syn Adeodatus , přítel Alypius a další katechumeni. Augustin přijal pravdu ve věku, kdy Kristus pro ní zemřel. Ve chvílích svého příchodu do Církve nemůže ani tušit, že ho čeká ještě víc rušný život, než žil doposud. Ten ale bude žít už jen pro Boha, kterého nikdy nepřestane nadšeně velebit. Po přijetí křtu se Augustin vydává se svými nejbližšími na cestu zpět do rodné Numidie. Doma v Thagaste chce vytvořit přátelskou křesťanskou komunitu, podobnou té, v jaké se připravoval ne svůj křest v Itálii. Nebyl by nikdy schopen žít poustevnickým životem tak, jako např. sv.Antonín. Augustin nutně potřeboval okolo sebe přátele a vysloveně se vyžíval v debatách a diskusích o filozofických a náboženských otázkách. Mimořádnou radost měl z Alypia, který ho již od Kartága následoval.
Když v přmořské Ostii na řece Tibeře nedaleko Říma čekala celá skupina na loď, kterou se měli vrátit do Afriky, Monika vážně onemocněla. Augustin si byl velmi dobře vědom, jakou zásluhu na svém obrácení měla matka svými modlitbami. Dva týdny strávil s nemocnou, ale šťastnou matkou v duchovních rozhovorech, modlitbách a Božích chválách. Splnil se jí svůj sen a teď unavená a vyčerpaná chtěla jít k Bohu. Nechtěla se už vracet domů a tak se dočkala šťastné smrti a byla na své přání pohřbena v Ostii. Augustin, který měl vždy velmi blízko k slzám neplakal, když viděl šťastnou umírající matku. Ve Vyznáních věnoval posledním rozhovorům s Monikou a okolnostmi její smrti několik kapitol. Ještě naposled se Augustin neplánovaně vrátil do Říma, kde znovu psal a konečně na podzim roku 388 se konečně vrátil domů.
Po čtyřech letech se Augustin se svými nejbližšími vrátil do Thagaste. Nemohl se dočkat,až uvidí svůj rodný dům u městské brány, kde ihned po příjezdu zakládá historicky první augustiniánskou klášterní komunitu a také jí určuje první řád. Začal navštěvovat některé přátele, se kterými si v době svého pobytu v Evropě dopisoval. Už z dopisů poznali velké změny, kterými Augustin prošel, ale když s ním po dlouhé době mluvili osobně, byli jím víc než překvapeni. Fyzicky to byl on, takový, jakého si pamatovali z dřívějška. Ale mluvil s nimi někdo jiný, naprosto jiný člověk .Jeho nadšení pro Boha neznalo mezí. Návrat bývalého profesora nezůstal dlouho utajen, i když Augustin nestál o žádnou publicitu. Mnoho lidí totiž chtělo osobně potřást rukou bouřlivákovi, jakého ho znali z minula. Augustin ale vede s přáteli opravdový mnišský život, takový, jaký si vysnil na statku u Milána před svým křtem.
Tři roky plné nadšení a radosti funguje celá komunita prosycena Duchem svatým. Modlitby plné radosti, nutné práce, které nikdo nemusel přidělovat, meditace a objevování nových pravd a zásad. Přátelské rozhovory s blízkými a hlavně milované psaní, to byly léta plné nevýslovného štěstí pro Augustina. Ve společenství žili všichni podle příkladu první křesťanské obce v Jeruzalémě a zachovali se přesně podle úryvku ze skutků apoštolů: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“. Neměl v plánu ve svém životě nic měnit, nebyl pro to důvod. Když v této šťastné komunitě umírá nadaný Adeodatus v necelých osmnácti letech, Augustin kupodivu nepropadne zoufalství nad ztrátou svého jediného potomka . S Boží pomocí a díky svému opravdu hlubokému duchovnímu životu se otec s touto ztrátou brzy vyrovnal.
I když chtěl Augustin především klid na své rozjímání, na psaní, na společné duchovní cvičení, nemohl a ani se nechtěl uzavřít před světem. Naopak cítil, že se musí o Boha a o nová poznání dělit s ostatními. Velký rétor nemohl mlčet. Také si stále si udržoval a prohluboval svůj vztah k přírodě, ke krásám života i k umění. Píše nejen nejrůznější pojednání, ale zároveň básník a miluje hudbu. Jeho široký okruh zájmů má jedno společné. Za vším co říká, píše, studuje i objevuje vidí a velebí Boha a svojí víru. Již brzo má za ní začít bojovat.
Mnišské společenství, které Augustin založil, bylo otevřené všem. Lidé si sem rádi zašli pro radu, nebo se jen přišli svěřit se svými starostmi a problémy. Na tehdejší dobu vysoce vzdělaní mniši si našli pro každého chvíli a brzy věhlas této komunity přesáhl hranice města a šířil se dál. Vzrůstala i korespondence, když si o radu, nebo názor psali lidé často z velkých dálek. Tak se stalo,že se Augustin jednoho dne roku 391 vydal do pobřežního města Hippo Regio za svým známým, císařským úředníkem, katechumenem, který měl před vstupem do Církve jisté pochybnosti a otázky. Praktický Augustin chtěl ještě tuto cestu využít i k vyřízení dalších záležitostí, nutných pro komunitu. Protože se k nim hlásili noví zájemci o klášterní život, rodný dům již nestačil a tak hledal větší místo vhodné pro klášter.
V Hippu se samozřejmě vydal do kostela, kde mši svatou právě sloužil biskup Valerias. Ten byl již starý a protože byl Řek, neuměl hovorový punský jazyk vůbec a latina mu dělala velké obtíže. To byl velký nedostatek při vykonávání nejen církevních, ale i soudcovských a hlavně kazatelských povinností. Rád by k sobě dostal pomocníka, schopného kazatele, místního rodáka, který zná zdejší věřící a oni znají jeho.Ve čtvrtém i pátém století bylo běžné, že člověk, který byl známý a něco znal a uměl mohl být vysvěcen na kněze,ale dokonce i na biskupa okamžitě na místě, kdykoli navštívil bohoslužbu, pokud si to věřící přáli. Augustin věděl o této hrozbě a tak se často musel doslova ukrývat, bál se, aby na něho někdo neukázal prstem. Po bouřlivé první části života chtěl mít opravdu klid a pokoj a chtěl se věnovat Bohu a chválit ho ve svých dílech.
Augustin ale podcenil fakt, že jeho věhlas zasáhl i do vzdáleného města Hippo Regio. Představme si nadšeného konvertitu, bezelstného a šťastného mnicha, který uskutečnil své představy a žije spokojeně ve své komunitě. Když navštívil baziliku, ničím se neodlišoval od ostatních. Nevelký postavou v běžné šedé tunice zcela důvěřuje ve své inkognito. Když začalo kázání biskupa Valeria, pozorně naslouchá. Netuší, že se za pár okamžiků znovu velmi výrazně změní jeho plány a budoucí život. Když biskup mluvil o nedostatku katolických kněží v Hippu a nutně k sobě nějakého potřebuje, kdosi poznal Augustina a za chvíli celé shromáždění volalo: Augustin knězem! To je náš kněz!
Křičícímu davu nešlo uniknout. Než si Augustin uvědomil, co se vlastně děje, dostrkali ho před Valeria. Tolik výřečný bývalý profesor rétoriky nenachází slova, kterými by vyjádřil svůj hluboký a upřímný nesouhlas. Společenství radostně jásalo, tleskalo a skandovalo, zatímco Augustin nezadržel slzy. Nebyla šance lidem něco vysvětlovat. Utišili se, až když z rukou biskupa přijal kněžské svěcení. Jeho slzy si věřící pošetile vyložili po svém a Augustina chlácholili, ať nepláče, že je jen knězem, že brzo bude biskupem. Augustin ale plakal pro svojí zoufalou bezmocnost.
I ve své osudné cestě do Hippa Regia poznal Augustin později Boží řízení. Do konce jeho života a další stovky let později bude jméno Augustin spojováno s Hippem. Zaskočený novokněz nesl těžce své překotné a nečekané vysvěcení. Necítil se na kněžskou službu dost dobrý. Ale Bohu, který ho již jednou zachránil, odevzdává vše do jeho rukou. „ Ne jak já chci Pane,ale jak Ty chceš.“ Aniž o tom ví, Augustin už stojí na své cestě ke svatosti.
V malé mnišské komunitě byl Augustin zvyklý mluvit celé hodiny o Bohu. Nyní se hrozí mluvit před velkým shromážděním temperamentních posluchačů, kteří neváhají souhlasně vykřikovat i tleskat, pokud se jim kázání líbí a pokud ne, pískají a hlučí. Také si je vědom, že nutně potřebuje prohloubit znalosti Písma. Biskup Valerias má pochopení pro čerstvého novokněze a poskytuje mu půlroční volno na přípravu. Jak intenzivně se Augustin připravoval, poznáme např.na jeho studiu Písma. Až bude jednou v Hippu umírat, bude mít za sebou napsaných asi 300 knih a jejich texty obsahují přibližně 13 000 citátů ze Starého zákona a víc než 30 000 citací z Nového zákona. Znamená to, že jen z Augustinových citací bychom mohli ze dvou třetin zrekonstruovat Bibli.
V Hippu Regiu byli v té době katolíci v menšině. Měli svoji Baziliku Pokoje, jak se tehdy nazývala a asi jeden nebo dva malé kostelíky. Donatisté na tom byli lépe i do počtu svých věřících. A pak zde byli ještě stále manichejci a další náboženské směry a kulty. Situace nebyla tedy v době Augustinova začátku kněžství nijak příznivá. O to víc a pečlivěji se Augustin připravoval a brzy se stal pravou rukou biskupa. Ten mu dovolil připravovat a křtít katechumeny a hlavně kázat. V tom byl biskup Valerias průkopníkem, když ve své přítomnosti nechal kázat pomocného kněze. Po počátečním nesouhlasu ostatních biskupů záhy poznali výhody této novinky a za pár let byla praxe kázajících kněží v přítomnosti biskupa běžná. Augustin se brzy osmělil a kázal tak, že lidé chodili do Baziliky Pokoje prostě na Augustina. A biskupovi to evidentně nevadilo.
Vedle kněžských a dalších povinností Augustin neúnavně píše. Například již za rok po svém vysvěcení se pouští do svého opravdového veledíla Komentáře k žalmům, na kterých pracoval neuvěřitelných 28 let. A v tomto roce se také odvážně a s jistotou pustil do veřejné diskuze s proslulým manichejcem a bývalým přítelem Fortunatem. Tomu velmi brzo došly argumenty a poražen s hanbou opustil město. Augustin svými kázáními naplňoval baziliku k prasknutí a lidé na ně jezdili z dalekého okolí třeba několik hodin buď na koních, mulách, nebo v povozech. A ta dlouhá a nepohodlná dlouhá cesta jim stála za to. Už za dva roky po svém vysvěcení Augustin přednáší na biskupské konferenci, neúnavně sepisuje např.své komentáře k Horskému kázání, k listu Galaťanům a Římanům. Později úspěšně káže proti pitkám v kostelech a na hrobkách na počest mučedníků, což byl zvyk ještě z pohanských dob.
Biskup Valerias ustanovuje v roce 395 Augustina za svého spolubiskupa. Tím si ho pojistil pro sebe a pro své město, protože hrozilo reálné nebezpečí, že populárního kněze prostě unesou farníci z jiné diecéze a třeba násilím ho nechají vysvětit na biskupa. Na Augustina byly pořádány horlivými katolíky hony a léčky a on častokrát raději ani neopouštěl město. Ustanovení biskupa ještě za života stávajícího byl neobvyklý krok a stal se vlastně proti usnesení nicejského koncilu. Církevní právo totiž nepřipouštělo, aby za života úřadujícího biskupa byl vysvěcen další a jednou si Augustin na tuto situaci sám dá velký pozor, až bude jmenovat svého nástupce. Valerias ale prosadil svou u primase v Kartágu a zanedlouho umírá. Augustin se ujímá svého úřadu a od té doby ho zná celý svět pod jménem: Augustin, biskup z Hippa. I když se zdá toto jmenování vzhledem k věhlasu Augustina zákonité, nebral ho on osobně jako dosažení určitého cíle, nebo jako uspokojení ctižádosti. Napsal o tom zcela prostě: „…ale pak mě vzali, vysvětili na kněze a pozvedli na biskupský stolec“. Není slyšet žádné Te Deum za vyslyšení prosby nebo skryté tužby. Naopak se dočteme: „Cítím, že se v ničem Pánův hněv na mne neprojevil tolik, jako v tom, že mě postavil na kapitánský můstek v řízení církve, ačkoli jsem si nezasloužil, ani abych byl posazen k veslu“.
Augustina nejvíc trápil čas na psaní, o který nyní přicházel. Neúnavně, často dvakrát za den kázal, vedl velmi rozsáhlou korespondenci soukromou i úřední, radil v náboženských otázkách a soudil. Tehdy měl totiž biskup státem uznanou pravomoc soudit a křesťanstí soudci byli pro svojí mírnost velmi vyhledáváni i pohany. Augustin vzpomíná, jak mu tyto často malicherné sousedské pře braly čas i energii k potřebnější práci. Mnoho času mu zabírala organizace hipponského dómského kláštera, který založil a příprava dalších. Zájemců o vstup do svého řádu měl mnoho i z řad dívek a žen, připravuje proto klášter i pro ně. Když jako biskup navrhnul, ne nakázal, zdejším kněžím a jáhnům, aby se vzdali svého majetku a žili společně ve zdrženlivost a chudobě klášterním životem při katedrále, všichni souhlasili. Reformní sloučení pastýřského poslání s mnišským životem byl Augustinův ojedinělý čin v Africe. I biskup mnich měl v klášteře stejné práva a povinnosti jako poslední jáhen. Řehole nebyla ani přísná, ani vyjímečně mírná, byla taková, aby se všichni cítili dobře a radostně a aby mezi nimi byla patrná za každých okolností přítomnost Boha. Klášterní kázeň dodržovali všichni stejně bez rozdílu a není známo, že by Augustin musel ve svém klášteře řešit nějaké mimořádné problémy svých bratrů. Klášter zároveň sloužil jako místo vzdělávání kněžského. Společenství v Hippu se tak později stalo vzorem pro další následovníky, ať už servity, dominikány a mnoho dalších, zvláštní význam měl Augustinův vzor pro benediktiny. Plným právem je Augustin dodnes nazýván otcem západního mnišství.
Biskup z Hippa byl především člověk. I on měl své nedostatky a zlozvyky, býval neklidný a nervózní a někdy i jako biskup udělal ukvapené rozhodnutí, kterého pak litoval. Ještě dlouhá léta po svém obrácení bojoval se zbytky svých dřívějších chyb a velkých omylů. Nejen ve Vyznáních se o nich sám mnohokrát sebekriticky a otevřeně zmiňuje. Celý život měl zdravotní problémy, přesto se nijak nešetřil a svým nedšením pro Boží věc strhával ostatní a byl jim příkladem. Své obrácení bral jen jako pokračování hledání a poznání pravdy. Nevýrazný postavou a prostě, bez vnějších znaků biskupa oblečený v šedé tunice se ztrácel mezi věřícími. Ale stačilo, aby v bazilice vystoupil na malý stupínek a začal kázat a vše bylo jinak. V tehdejší době nebyly v kostelech lavice a přesto lidé vydrželi pozorně poslouchat Augustinova kázání ve stoje i několik hodin. Smysl pro laskavost tehdy prokázal mnohokrát, například když kázal už opravdu velmi dlouho a lidé od hladu už nedokázali ani stát na nohou, jim řekl: „Jděte tedy posilnit své tělo, aby dobře dostálo povinnostem a až bude nasyceno, vraťte se sem, abyste požívali pokrmu duchovního“. Odešli, pak se do jednoho zase vrátili a bohoslužba pokračovala. Jindy, když jeho kázání překročilo další hodinu a v dusném vedru přeplněného kostela se už nedalo dýchat, žertuje: „Ach ta vůně! To jsem asi dnes již mluvil dlouho!“ Augustin velmi často a rád citoval z Písma a stávalo se, že vzdělanější nadšení věřící hlasitě dokončovali citáty s ním.
Jako biskup nyní samozřejmě pociťoval ještě větší odpovědnost než dřív. Celý a vším, co znal a uměl se věnoval tomu, aby on sám i jeho církevní obec žili s Kristem a pro Krista. Píše: „To je moje touha, má čest, má sláva, má radost, můj statek. Jestliže však vy jste mi nenaslouchali, já přesto jsem nic nezamlčel a má duše bude spasena. Já však nechci být spasen bez vás“. Oprávněně a veřejně kritizoval nedostatky nejen mezi věřícími, ale především ve svěřeném kléru. Přitom se nebojí opět veřejně poukazovat na nedostatky svoje. Biskupovi Aureliovi z Kartágana sebe v dopise žaluje mimo jiné : „…nedám si vzít radost z chvály…“. Ctižádost, ve které byl vychován, mu dělala problémy i jako biskupovi, i když se jí snažil neustále potlačovat. Augustin byl zvyklý dělat vše zásadně naplno. To dokázal spíš v záporném slova smyslu před svým obrácením. Nyní se stejnou energií a zápalem řídí svůj biskupský úřad. Trvalým problémem pro něho bylo rozrůstající se, ale také štěpící se církev zorganizovat a sjednotit a zbavit jí trvale manicheismu, pelagiánů a až do konce života bude bojovat se střídavými úspěchy s donatisty. Sekt a odštěpených církví bylo obrovské množství, Augustin jich později napočítal jen v severní Africe 88. Donatismus ale byl problém největší a zaměstnával Augustina každý den jeho biskupské služby.
Poslední velké a nesmírně kruté pronásledování křesťanů probíhalo ještě na začátku čtvrtého století. Část věřících, ale i kléru a několik biskupů buď ze strachu, nebo následkem mučení a teroru zapřelo svoji víru. Ti, kteří buď odolali, nebo se jim pronásledování vyhnulo, zaujalo k těmto křesťanům nesmiřitelný postoj. Pro ně to byli zrádci , těžcí hříšníci a kolaboranti. Nemohli odpustit katolické církvi, že jistý Cecilián z Kartága přijal biskupské svěcení od muže, který měl být odpovědný za vydání svatých knih a bohoslužebných potřeb právě v době pronásledování. Proto se velká část křesťanů s tímto názorem odtrhla od oficiální církve a založili novou. Podle svého pozdějšího představitele Donata se začali nazývat donatisté.
Vzájemná nesnášenlivost obou křesťanských táborů se dědila z otce na syna. Vedle katolických chrámů a bazilik vyrůstaly donatistické, sousedé obou vyznání se nesnášeli, donatisté katolíky pohrdali a cítili se jako praví křesťané s pevnou vírou. Nově svěcených donatistických biskupů rychle přibývalo a brzy jich v severní Africe bylo téměř stejně jako katolických. Biskup Augustin se snažil neustále na zmírnění napětí a zklidnění situace, ale kvůli neústupnosti donatistů se mu to nedařilo. Problémy, vzájemné napadání, pohrdání a nakonec i násilí agresivní části těchto bludařů zcela zaplňovaly. Sporné otázky s donatisty se častokrát vyhrotily tak, že Augustin byl nucen věnovat víc času politice, než pastoraci. Největší odpor vůči této elitářské víře vyvolala u Augustina praktika opakovaného křtu. Donatisté vyžadovali od katolíků,kteří přecházeli na jejich víru,nový křest. Katolická strana naopak zastávala správný názor, že tato svátost není spojena s osobou křtícího a platný křest může být jen jeden.
Situace se ještě přiostřila po útocích na křesťanské kněze, prosté věřící i jejich majetek ozbrojenými bandami militantních donatistů,tzv.circumcellionů. Ti dokonce připravili na nenáviděného biskupa atentát a nedošlo k němu jen proto, že si Augustin spletl cestu a ozbrojence nevědomky obejel. Nakonec byl Augustin přinucen s ostatními biskupy požádat o pomoc stát a tak císař Honorius roku 405 vydává zákony k potlačení donatismu. Císař měl sám velké starosti s barbary, valící se na Řím a chtěl mít ve vzdálené Africe klid, nemůžeme mu ale přisuzovat přílišnou katolickou horlivost. Násilné a mnohdy kruté potlačování donatismu asi nebylo tím nejlepším řešením pro katolickou církev. Donatisté se totiž začali mnohdy oprávněně cítit jako prvomučedníci. Ale za biskupa Augustina byla bohužel situace opravdu bezvýchodná. Z historie je ale dobře známo, že státem podporovaná církev nemá vždy důvěru lidí a mnohokrát se právě díky této podpoře sama zkompromitovala. Po definitivní porážce na koncilu v Kartágu v roce 411 se donatisté se stáhli do podzemí. Teologicky vyvrácené a politicky odzbrojené hnutí úplně zaniklo až po Augustinově smrti, částečně vlastním rozdrobením a hlavně příchodem Vandalů. Ti ale později způsobili zánik celého křesťanství v severní Africe. Možná tím chtěl Bůh ukázat příštím generacím, kam až může dovést řevnivost a nesnášenlivost uvnitř církve. Z oficiálního konce donatismu neměl Augustin mnoho důvodů k oslavám. Boj s ním ho stál mnoho sil a času a možná ho ani příliš netěšilo, že se církev kvůli řešení svých vnitřních problémů obrátila na stát.
Zatímco v roce 409 Suebové, Alani a Vandalové postupně dobývají a plení Hispánii , v srpnu příštího roku je Alarichem a jeho Góty dobyto, zčásti vypleněno a pobořeno věčné město Řím a západořímská říše spěla k svému neodvratnému konci. Snad aby neměl biskup Augustin chvíli klidu,se s částí římské aristokracie, která utíká před barbary, dostává do Afriky britský asketa Pelagius. Ten je sice katolík, ale často používá jiný výklad Písma, význam křtu a rozchází se s Augustinem i v učení o dědičném hříchu a dalších bodech církevní nauky. Pelagius nechtěl vytvořit vlastní církev a jeho hnutí má spíš intelektuální příznivce v daleko menším počtu, než měli donatisté. Asketa a teolog byl mírumilovný člověk, nehrozilo tedy hnutí podobné donatismu. Augustinovi se ale zdálo, že Pelagius příliš snižuje spasitelskou úlohu Krista, zpochybňuje stávající sociální pořádek a církev nesouhlasila mimo jiné s pokusem o zavedení křesťanského humanismu v Pelagiově podobě, včetně přílišného zdůraznění tvůrčích sil člověka a jeho odpovědnosti sám za sebe. Pelagiovo učení byla pouze vědecká kontraverze na teologické půdě a Pelagius sám nebyl žádný bojovník. Zdá se ale, že Augustin z obavy, že bude otřeseno jeho vlastní učení o spáse, na kterém pracoval dlouhá léta a detailně ho propracoval, hned na začátku se k Pelagiovi postavil kontroverzně.
Jen zmíněná únava z vyčerpávajícího boje s donatisty a pochopitelná nedůvěra a ostražitost při ochraně církve nám může dát odpověď na otázku, proč Augustin okamžitě a vyhraněně ostře vystupuje proti Pelagiovi a jeho příznivcům. Od roku 412 až do své smrti ve svých spisech Augustin pokračuje ve svém sporu s názory Pelagiánů. Na rozdíl od svého sporu s donatisty, kdy je vyzýval k veřejným diskusím a k společnému jednání, Augustin se s Pelagiem přes jeho výzvy nikdy osobně nesešel. Stárnoucí, velmi unavený biskup chce dokončit své obrovské dílo. Potřebuje klid v církvi, aby i on měl klid na svou práci. Cítí, že ho spor s donatisty stál mnoho let života a způsob ukončení sporu ho příliš neuspokojil. Nakonec ale přivítal rozhodnutí papeže Innocecia, který pelagiánské učení odsoudil a za rok Augustin souhlasil s rozhodnutím císaře Honoria,který poslal Pelagia do vyhnanství, kde za pár let zemřel. Honorius tedy podruhé v poměrně krátké době diskutabilně pomáhá církvi s jejími vnitřními problémy, ovšem na žádost církve.
Sotva Pelagius zmizel ze scény, nastupuje další směr křesťanství, rozšířený v Germánii a to Ariánci. Učení bylo zčásti podobné donatismu a Donatus se také k ariánským myšlenkám přiklonil.
Paradoxně učení šířili v Africe Vandalové, kteří se přes Galii a jižní Evropu dostali až do africké Numidie, když za sebou nechávali vyloupené, spálené země a zdecimované a zotročené národy, oslabené o desetitisíce mrtvých. Tedy i někteří Vandalové, jejichž počínání při tažení Evropou lze nazvat genocidou, se alespoň zčásti cítili křesťany, což zní neskutečně. Učení samo o sobě nebylo novinkou, protože již v roce 418 se Augustin poprvé utkal ve veřejné diskusi s ariánským biskupem Maximinem a rok na to napsal Augustin 34 výkladů proti stejnému počtu jejich článků . Ještě tři roky před svou smrtí píše proti Ariáncům a znovu vede s Maximinem veřejnou konfrontaci.
Dvaasedmdesátiletému biskupovi dochází síly, cítí se opotřebován. Tisíce kilometrů, které najezdil po své diecézi v sedle koně po nebezpečných cestách, obrovské a nevídané množství spisů a knih, které již sepsal a další, které chce dokončit a již zmíněné těžkosti a problémy při vedení biskupského úřadu donutily Augustina, aby biskupský úřad předal svému nástupci, knězi Herakliasovi. Po předání úřadu se Augustin takřka bez odpočinku vrhá do práce. Například dopisuje čtrnáct let rozepsané jedno z vrcholných děl antiky, O obci Boží - De civitate Dei. Sepisuje svoji kompletní bibliografii, vrací se ke svým dřívějším dílům a opravuje v nich chyby a omyly, které nyní poznává a také pokorně přiznává. Ještě krátce před svou smrtí dokončuje svůj poslední traktát, ale již má připraven další.
Poté, co Vandalové zdecimovali Hispánii a daly své síly dohromady, začali od léta roku 429 do jara 430 přeplouvat gibraltarskou úžinu a v obrovském množství se přes Mauretánii valili dál na Numidii. Apokalyptická hrůza a zkáza, kterou za sebou Vandalové nechávají, se s předstihem dostala i do Hippa. Do města se uchylují běženci, kteří si stačili zachránit holý život. Stahují se tam i věřící se svými knězi a biskupy. Všude panuje nepopsatelná hrůza, krutost vandalů nezná hranic. Až do města, které začínají první vandalové obléhat, je zdáli cítit kouř vypálených měst a osad. Nepředstavitelné bylo utrpení lidí a také bylo mnoho kněží, kteří ze strachu dokonce chtěli opustit svá svěřená stádečka věřících. Ještě naposledy proto Augustin vystupuje proti zbabělosti a nabádá lid k modlitbám. Své milované psací náčiní už nevezme do ruky a po třech měsících obléhání Hippa nemocný biskup uléhá. Před očima se mu promítal celý jeho život, vítězství i prohry. Viděl mnoho věcí, které měl a nyní by také řešil jinak. Ale také si byl jistý, že pro rozvinutí křesťanského učení vyvinul maximální úsilí. Jistě také viděl do budoucna africké křesťanství jako zlikvidované. Do pokojíku mu doléhá křik zoufalých obránců i rozvášněných obléhatelů a mísí se s kouřem ze spálenišť.
Augustin neumíral lehce. Nad své lůžko si dal připevnit kající žalmy krále Davida, které neustále četl. V posledních dnech kromě lékaře a nejnutnějších osob už k sobě nikoho nepustil.V slzách přijal v Hippu kněžskou službu pro Boha, v slzách jí 28.srpna roku 430 definitivně opustil.
M.Č.
pozn:
Tento příspěvek vydalo nakladatelství ONYX pod názvem Od světáka ke světci. Širší úhel pohledu na Augustinův život s přihlédnutím na některé novější poznatky a názory, jsou na těchto stránkách uvedeny pod názvem Svatý Augustin zblízka, Tvůj přítel Augustin a v dalších příspěvcích.Posledně jmenovaný příspěvek vydalo nakladatelství ONYX pod názvem sv.Augustin - workoholik boží
Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl
