Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Augustin bez aury

Obrazek

Sv. Augustin  bez aury

                                                      Na sklonku roku 388 se novokřtěnec  Augustin spolu se synem a několika svými přáteli vrátil z Apeninského poloostrova domů do Afriky, kterou pak už nikdy neopustil. Ti, co si v rodném městě Thagaste  ještě pamatovali povýšeného egocentrika, a víc než sebevědomého manichejce, svojí matkou nakonec vyhnaného z rodného domu, byli příjemně překvapeni, když se po třinácti létech vrátil zpátky na první pohled šťastný člověk, který našel svůj poklad, o který se chce s každým na potkání nadšeně  dělit a vášnivě diskutovat o jeho kráse. Dům jeho rodičů byl nyní takřka prázdný a po nezbytných organizačních záležitostech se do domu po letech nastěhoval zpět, tentokrát však i se svým synem a přáteli. Celý statek pravděpodobně odkázal církvi za podmínky, že za to po určitý čas zabezpečí základní životní potřeby této malé bratrské komunity.

         Zrodila se tak historicky první augustiniánská komunita v prvním  klášteře pod Augustinovým vedením a splnil se tak jeho dávný sen ještě ze studií v Kartágu. Tehdy ovšem šlo hlavně o určitou vizi uzavřené filozofické skupiny podle řeckého vzoru. Konkrétní poznatky o bratrském klášterním životě  získal za svého pobytu v Miláně a především v Římě při nucené přestávce na cestě domů, způsobené úmrtím jeho matky Moniky. Základ první komunity tvořili přátelé, kteří u něho bydleli už v Miláně, ale i několik nově příchozích z Thagaste a okolí. Zpočátku tam sice ještě neexistovala klauzura, a dům byl otevřen všem, ovšem Augustin pro chod společenství brzy určil jistá minimální pravidla, které až později tvořily jakýsi prazáklad jeho slavné Řehole pro komunitu (mnozí badatelé ale popírají přímé autorství Augustina na celé řeholi a spíše odkazují na jeho pokračovatele). Život bratří se tehdy skládal především z postů, pravidelných modliteb, společných rozhovorů, rozjímání a studia především Písma, zároveň ale i z potřebných prací na údržbě objektu. Pokud  Augustin ponechal ve svém - nyní již spíše klášterním - majetku některé ze zděděných viniček a ovocných sadů, bratři se jistě starali i o ně.

         Vrcholně šťastný bývalý profesor nyní v relativním klidu a tichu „domácího kláštera“ dokončuje některá didaktická pojednání, která začal psát už v Miláně, konkrétně o gramatice a o hudbě, ale především si po pětiletém tamním pobytu, který tak zásadně obrátil jeho život, potřeboval ještě mnohé věci sám v sobě vyjasnit a uspořádat. Navíc se vehementně pouští do potírání bludů, které i jeho samého na tolik let svedlo na falešnou cestu za pravdou, a tím si pochopitelně jako bývalý aktivní bludař na sebe přivozuje první větší problémy z manichejské strany. Ti byli totiž naprosto pevně přesvědčeni, že  nebýt jejich vlivné protekce, Augustin by se až k milánskému dvoru nikdy nedostal a celkem logicky ho nyní považují za nevděčníka a zrádce jejich ideálů. A protože v té době byli v říši už de facto v ilegalitě, a dokonce na ně byli ustanoveni inkvizitoři, obávali se navíc od bývalého manichejce ještě možnosti vyzrazení. Že by k tomu někdy skutečně došlo, není známo, ale podle našeho názoru je taková možnost z více důvodů  téměř vyloučená.

         Augustinovo více než dvouleté setrvání v rodném domě asi opravdu bylo nejšťastnější částí jeho života, nelze však přehlížet obrácenou stranu tohoto štěstí, a to především mnoho nečekaných překážek, které musel řešit jak přímo uvnitř  komunity, tak i mimo ní. Pokud se tedy například v páté kapitole vůbec prvního Augustinova životopisu Vita od spolubratra Possidia, pozdějšího biskupa v Calamě, dočteme, že v Thagaste „Augustin žil opuštěn od světských starostí“, přijměme tuto informaci spíše jako životopiscovo upřímné, velmi idealisticky podané přání, aby se tak jeho přítel tenkrát tak skutečně cítil. Possidiův učitel a ideál se od světských starostí nedokázal  zcela oprostit nikdy, dokonce ani na půlročním usebrání v klidu na statku v Cassiciacu, a pochopitelně ani ve své první mnišské komunitě v Thagaste. Různé náznaky a zmínky o problémech a starostech mimo jiné i kolem rozběhu první komunity nalezneme v několika spisech a tyto problémy není potřeba všechny vyjmenovávat; stačí se jen zmínit o tom, že musel jednat s nájemci políček, s úřady, musel vyřešit dědické nároky svých sourozenců, řešit běžné problémy a neshody v komunitě, s nepředpokládanými výdaji na nutnou úpravu objektu a podobně. Jestliže bychom jeho pobyt v „domácí komunitě“  skutečně vnímali  jako  opuštění od světských starostí a  dočasný „rajský život“ na zemi  jen v lásce a modlitbách, naprosto neprávem bychom mu ubírali  jeho jedinečné zásluhy, v tomto konkrétním případě, o životaschopnost této komunity. Ovšem pokud bychom nynější život v komunitě vnímali v kontrastu událostí a způsobu života, který na Augustina už brzy čekal, mohou se tyto „rodinné problémy“ zdát skutečně jako zanedbatelné.

         V neposlední řadě se musel s velkým úsilím pokoušet  překonávat mnohé problémy, které měl především sám se sebou, a s některými z nich se zcela nevyrovnal až do konce života, jak si sám uvědomoval a jak se o nich i několikrát v některých  svých spisech  také v tomto smyslu zmínil (smyslnost, pýcha, samolibost). S přibývajícím  časem, zvlášť  od  doby, kdy  se začal považovat především za bojovníka čistoty církve ( jeho život po konverzi se podle některých životopisců také dá řadit do období  nejprve náročných polemik a posléze už přímo otevřeným bojům na teologickém poli nejprve proti Manichejcům, dále proti Donatistům a nakonec proti Pelagiánům), se přidávaly i další indicie, které se pak přiřadily mezi ty, podle kterých se pokoušíme jeho osobnost charakterizovat. Neznamená to však, že by se jednalo o zcela nové povahové prvky, nýbrž většinou jde o určité z dosud skrytých, nebo jinak potlačovaných vlastností. Tři jmenované, velmi zjednodušeně rozdělené etapy Augustinova boje za učení církve, se v určitých fázích dostaly až do vyhroceného osobního boje proti  jednotlivým představitelům těchto schismat a herezí, a to velkému bojovníkovi zákonitě přinášelo další problémy. Nutno podotknout, že na některé také i stejně nečekaně reagoval. Zdá se, že alespoň jeho vnější projevy štěstí, které tak nadšeně projevoval po svém návratu domů, se z jeho vystupování začaly postupně mírně vytrácet úměrně rozpoutání, nebo jeho energického zapojení do již probíhajících diskuzí a konfrontací s bludaři, ale i s pohany. Z nadšeného, euforicky zapáleného objevitele pravdy se tak postupně stal velmi výbušný a pro své odpůrce skutečně obávaný bojovník za  pravého Boha a svoji milovanou církev. Velmi zjednodušeně se dá říci, že každý Augustinův boj  proti již zmíněným třem hlavním proudům odpůrců katolické církve trval pokaždé  kolem patnácti let  velmi usilovné a  nesmírně vysilující samostatné práce.

         Jestliže nás Augustinovo dílo, nebo osudy přivedou až  k osobnímu zájmu o jeho život, rozhodně se přitom nenechme zmást například názorem autora výborného Augustinova životopisu, skvělého esejisty, básníka a spisovatele G.Papiniho (1881-1956), který ve své době sdílel názor, že si Augustin a moderní lidé nerozumí. Nečekaně velký zájem především o Augustina - člověka mezi mladšími  a  moderně smýšlejícími lidmi  z posledních let ukazuje trochu překvapivě dokonce  i u nás přesný opak a to nejen u katolíků. Ovšem záleží především na způsobu, jak tohoto člověka (a jedná se samozřejmě i o ostatní velké osobnosti, které církev uznává jako světce, a nakonec proč neříci, že může jít také i o ty, které církev jako své světce neuznává) vnímáme - zda ho vidíme tak, jak si myslíme, že „se sluší“, abychom ho tak viděli, a nebo jestli jsme ho ochotni a hlavně schopni poznat v nezidealizované podobě bez ohledu na to, co se údajně „sluší“, a přijmout ho do svého života v co nejreálnější podobě jako pevnou oporu nejen pro svoji víru, ale i jako spolehlivého přítele  pro svůj  život.    

         Pokud si myslíme, že patříme ke druhé skupině, měli bychom věnovat alespoň stejné úsilí o poznání Augustina jako člověka, jaké se možná chystáme věnovat snaze o pochopení jeho učení. Nesmírně si tím usnadníme nelehkou práci, která nás čeká. Tím není řečeno, že hned zpočátku nás musí zajímat například jeho přesný chorobopis, nebo že bychom měli mít zcela jasnou představu o jeho vizáži – i když i ta, třebaže bude vždy jen fiktivní, možná může mnohým při studiu jeho života pomoci. (Jen pro zajímavost: Například již zmíněný Papini popisuje Augustina jako astmatika, bronchitika a malarika, a jinde se dočteme třeba o Augustinově slabém hlasu, zimomřivosti, nebo trvalých zdravotních problémech spojených s jeho sedavým stylem života). Pochopitelně je pro nás mnohem důležitější poznat především jeho povahu, zděděné i získané vlastnosti a podobně, protože teprve potom  můžeme lépe pochopit jeho často nečekané a proměnlivé nálady a způsoby jednání, reakce, nebo přesvědčení. Zkušenost hovoří jednoznačně ve prospěch tohoto způsobu důkladnějšího poznávání děl velkých a mimořádných osobností, pokud nám to dochované  prameny alespoň trochu umožní. Například jestliže psal Augustin některá díla celé roky, jmenovitě De civitate Dei  psal 13 let, De Trinitate 20 let a spis Ennarationes in Psalmos dokonce neuvěřitelných 28 roků (!),  je zákonité, že autor mezi těmito roky  procházel  určitým osobnostním vývojem, stejně tak se na základě mnoha prožitých událostí v těchto létech vyvíjel a doplňoval i jeho přístup a názor na velmi široké spektrum témat, které tyto spisy obsahují. Pokud se nám tedy v některých případech zdá, že si  ve svém učení dokonce v určitých bodech sám sobě protiřečí, můžeme mít skutečně pravdu, jde ale především o zmíněný vývoj, nabytí  a uplatnění nových poznatků. Velikost a síla jeho díla i osobnosti tím v našich očích nemůže nic ztratit, naopak jen získat, protože v průběhu života samozřejmě i my přijímáme a zároveň opouštíme mnoho svých zásad, názorů a přesvědčení. Pokud se nejedná o ty nejzákladnější principy naší víry, je takový růst ku prospěchu nejen nám samým, ale i celé živé církve, a právě to byl případ i našeho velikána.

          Tím, že jsme si bližším zájmem vytvořili o Augustinovi jistou vlastní představu, jsou pak pro nás například jeho určité názorové změny mnohem lépe pochopitelné a především přijatelné. A nejde zdaleka jen o některé změny úhlu pohledu na danou věc – až v jeho učení narazíme na jeho některé z větší části mylné tvrzení, či přímo učení (například legendární a církví jako celek nepřijaté, příliš radikální učení o předurčení, ale i některé jiné prvky), stane se nám rovněž - třebaže jinak -  chybujícím právě pro tuto jeho přirozenou lidskou omylnost ještě důvěryhodnějším přítelem a rádcem. Kdo jiný než Augustin může plně chápat například problémy mladých lidí s nucenou ctižádostivostí, na kterých se jejich rodiče často snaží realizovat své neuskutečněné sny o svém vlastním povolání a postavení ve společnosti? Kdo jiný může lépe vnímat a být přívětivým rádcem mladým lidem v jejich problémech v sexuální a citové sféře jako ten, který s nimi zápolil nejen před konverzí, ale ve skutečnosti až do smrti, a navíc se o tom nebál i v pozdním věku otevřeně psát ? Obojí jmenované a desítky dalších našich problémů jsou takřka totožné s jeho vlastními a šestnáct století rozdílu zde nehraje  žádnou  důležitou roli. Na rozdíl od nás je ve velké míře již vyřešil, proč se tedy neinspirovat? Že se tak již děje, nám dokazují některé příběhy z posledních let. Uvedu konkrétní příklad, kdy jedna velmi vzdělaná žena, pevně věřící v to, že je nevěřící, se z jistého odkazu na internetu zcela náhodně a poprvé v životě dostala k jednomu moderněji pojatému Augustinovu životopisu a po jeho přečtení prý  zjistila, že pro ni, jako ateistku vůbec není důležitý postoj církve k tomuto člověku, ať je jakýkoli, ale to, jak plná překvapení z textu zjistila,  že ona sama je, cituji: „Ze stejného těsta“. Podle jejích slov to prý sice na  její  trvající a přesvědčenou nevíru nemá velký vliv, a dál provozuje své protinábožensky laděné webové stránky, ale jak jsem s úsměvným překvapením zjistil, mezi odkazy na jejích stránkách se ve vší tichosti objevil nový - odkaz na životopis svatého Augustina...A to jistě není špatný začátek.

         Augustin je pro nás osvědčený důvěrník, který už dávno jen nehřímá nad hříšností světa  a  lidský rod už také nenazývá „hříšnou lidskou masou“, jako kdysi, ale nyní nám odkudsi pozorně a s úsměvem  naslouchá jako starý a moudrý muž, který už tak dávno „ví své“. Z jeho pozemské vznětlivosti, pýchy, samolibosti a téměř  jednoznačně nekompromisních stanovisek zbylo už tak velmi málo, protože už na konci života začal mnohé z minulosti přehodnocovat a tuto práci definitivně dokončil až v prostoru, kde nyní je. Už není nikomu vášnivým a nesmlouvavým oponentem, nyní jen čeká, až se ho jako spolehlivého přítele zeptáme na jeho názor a radu. Je pro nás velmi zkušený pomocník, a takřka fyzická opora pro naší ne vždy jednoduchou, a také zdaleka ne vzornou cestu životem, a budeme-li jeho pozornými žáky, možná nám pomůže ještě daleko podstatnějším způsobem. Jako náš stále trochu samolibý, přesto milovaný bratr nás totiž nesobecky přivede až do míst, kam se sám po svém celoživotním úsilí nakonec dostal, totiž až na samou hranici prostoru, který Bůh vymezil omezeným možnostem našeho chápání o jeho díle, a kam se ve skutečnosti jen tak málo lidí dostane, pokud  spoléhají především na své vlastní schopnosti. Je naprosto jasné, že Augustin nebyl sám, kdo se ještě za svého života až do těchto nejvzdálenějších dimenzí dostal, a v žádném případě nelze ani takový způsob cesty doporučovat univerzálně. Ne každý je totiž schopný přijmout bezvýhradně jeho způsob života před konverzí, a jiný ho dokonce ani po jeho přijetí víry nevidí jako pro něho vhodný vzor k inspiraci, na druhou stranu se právě v dnešní době může lidem stát, a skutečně stále více stává důvodem k optimismu a velké naději při svých častých osobních selháváních, stejně jako může být osvědčeným návodem na spolehlivou orientaci v dnešním chaotickém světě. Naše současné problémy jsou takřka totožné s jeho, ale na rozdíl od nás má úspěšnou praxi s jejich řešením.     

         Mezi světci bude pravděpodobně méně takových, které bychom upřímně dokázali stejně vroucně uctívat jako ty, kteří jsou Bohu už tak velmi blízko, a zároveň je navíc od srdce upřímně a ryze lidsky milovat především proto, že nám byli svým životem a svými problémy v mnohém tak podobnými, v duchovní oblasti kupříkladu svými (našimi) občasnými pochybnostmi o své víře i o samém Bohu, nebo třeba svými (také i našimi) pesimistickými prázdnotami duše. Tím nemá být řečeno, že by další podobní nikdy neexistovali, jen byli později především k jejich velké škodě některými horlivci až téměř odhmotněni, jako by žili snad jen „napůl“ lidským životem a i ten byl nedostižně vzorný, stejně jako jejich nejpevnější víra v Boha. Kupříkladu do doby, než se mohla veřejnost seznámit s knihou Matky Terezy Pojď, buď Mým světlem, hrozilo podobné „nebezpečí“ od mnoha lidí i jí. Podobně jako Augustin svými autobiografickými Vyznáními, tak po šestnácti stoletích i Matka Tereza svojí zveřejněnou soukromou korespondencí naštěstí včas zabránili podobným snahám a ještě více se tak  k nám lidsky přiblížili. Je nám zapotřebí hledat ještě výraznější příklad pro řešení našich problémů například s hledáním víry - pravdy, než jaký nám poskytl Augustin? Nebo máme hledat další příklad pro východisko z našeho možná  už dlouhodobého a zdánlivě nepřekonatelného období  těžké duchovní tmy, než jaký nám předala třeba Matka Tereza?

        

         Jak už bylo mnohokrát řečeno, díky tak ryze lidsky prožitému pozemskému životu jsme Augustina schopni vnímat stále jako našeho podobně chybujícího, lásku hledajícího bratra s otevřeným srdcem. Ani  předpokládanou příslušností k „obyvatelům ráje vyvolených“ pro nás neztratil nic ze svého ryzího lidství, pro které byl už tolika generacím tak blízký. Jako málokterého světce jsme ho dosud schopni vidět takového, jaký snad byl ve skutečnosti, a pro mnohé z nás může být možná až rušivé vnímat ho ve zlatem vyšívaném biskupském plášti, s diamanty posázenou mitrou, a s velkým zlatým biskupským prstenem, opírajícího se o nádhernou stříbrnou berlu, jak  ho s těmi nejlepšími úmysly vypodobnili mnozí velcí umělci. Nic z toho totiž ve skutečnosti nikdy nevlastnil, a bez obav ještě dodejme slovo naštěstí, protože se jistě daleko jednodušeji spřátelíme s člověkem, který se nám podobá nejen svými vlastnostmi, ale je nám blízký i dalšími charakteristikami. Kupříkladu v některých životopisech o svatém Augustinovi se v souvislosti se zřizováním prvního kláštera v Thagaste objevuje poznámka o tom, že po svém návratu domů a vyřízení dědictví: „Rozdal svůj majetek chudým“. Jak lépe lze vyjádřit snahu ukázat komplexní, fascinující přeměnu člověka, ovšem i za cenu, že skutečnost byla možná trochu jinak! Augustin si byl vždy vědomý své hodnoty, a proto stejně jako my dnes, přirozeně i on očekával spravedlivou odměnu za své úsilí a předávání těchto hodnot a znalostí ostatním lidem. Do konverze především jako učitel a rétor přirozeně vyžadoval  úměrné ohodnocení v materiální podobě, později jako duchovní od lidí nikdy neodmítl  jakoukoli formu uznání a pochvaly, ovšem jak se sám mnohokrát vyjádřil, tu nejspravedlivější odměnu logicky očekával na věčnosti. Jak je nám blízká jeho reakce na podvodné jednání jeho římských žáků, kteří v okamžiku, kdy měli svému učiteli zpětně zaplatit za výuku, se bez zaplacení přehlásili k jinému učiteli. Tento podvod a nespravedlnost, ale tehdy především finanční újma Augustina natolik roztrpčila, že na ní ještě po přibližně šestnácti létech nezapomněl a dokonce i ve svých Vyznáních se o této křivdě s jistým zadostiučiněním veřejně vyznal. Kolik z nás by svůj podobný zážitek při stejné příležitosti řešilo jinak? Křestní voda z Augustina sice smyla všechny minulé viny a nedostatky, pochopitelně ale z něho nesmyla jeho důležitý smysl pro praktičnost, jinak by nikdy nedokázal po sobě zanechat vedle duchovního, také tak velké dílo například v podobě dalších klášterů. A právě toto jeho praktické myšlení se projevilo právě hned po návratu do rodného domu, kdy musel nejprve mezi své sourozence rozdělit dědictví po rodičích, ale především zabezpečit po materiální stránce svoji komunitu. Že to nebylo jednoduché, dokazují zmínky o tom, že nikdy neodmítl žádný dar jak od pravidelných „sponzorů“ komunity, tak ani jednorázové dary od sympatizantů. Stejně tak se zachovával i později ve svém klášteře v Hippo Regio, kde například komunita denně užívala daru jednoho z příznivců – stříbrné příbory. Pokud by se tedy po přečtení věty Rozdal svůj majetek chudým někomu ze čtenářů snad začal Augustin jevit jako nerozumný pošetilec vzdálený našemu uvažování a jednání, může zůstat klidný, protože skutečnost vypadala mnohem realističtěji. Ovšem vždy bude záležet  na každém jednotlivci, jakou verzi tohoto příběhu chce slyšet.       

         Augustin se na rozdíl od svého největšího vzoru apoštola Pavla (absolvent vysokého rabínského vzdělání u jeruzalémského mudrce Gamaliela) zpočátku svého velkého díla nemohl „opřít“ o dosažené školní vzdělání v teologické oblasti, stejně jako třeba o jazykové schopnosti (např. na rozdíl od současníka sv. Jeronýma), ale musíme obdivovat jeho jedno z nejvyšších dosažitelných vzdělání v umění rétoriky a především také bravurní znalost literatury. Mnohé další oblasti jeho zájmů (hudba, matematika, básnictví, lékařství, historie, politika, atd...), ale především filozofie pro něho po celý život zůstaly jako výzva  samoukovi pro trpělivé získávání poznatků a vědomostí v této tak rozmanité sféře. Na to, jak velké spektrum zájmů především po konverzi zahrnul do oblasti svých zájmů, tedy zatím neměl odpovídající vzdělání, ani praxi, to ovšem při svém nemalém sebevědomí a  extrémní píli nepovažoval za takovou překážku, aby tento okruh raději nějakým způsobem limitoval, spíše naopak. Každý nový poznatek u něho vyvolal naopak spíše řetězovou reakci zrodů nových zájmů, než uspokojení s dosaženým. Řečtinu ke své pozdější velké  škodě už od mládí nesnášel a učil se jí jen s největší nechutí,  ale právě podstatné nedostatky ve znalosti tohoto jazyka byly nakonec paradoxně přínosem jemu samému, ale především nám. Jelikož pro své nyní velmi intenzivní sebevzdělávání místy už nestačil shánět potřebné nové a nové překlady děl starých řeckých klasiků, jejichž tvorbu si nutně potřeboval osvojit, musel se uchýlit k časté improvizaci, ze které nakonec vzniknul vlastní originální způsob myšlení a hlavně vyjadřování. Díky tomu, že již od základní školy bylo jeho studium  důrazně směřované především k získání  co nejvyššího řečnického vzdělání a praxe, a postrádalo tedy všeobecnější zaměření, byl sice takřka nedostižný ve svém oboru, ale nakonec zvlášť v prvních létech po konverzi vnímal své vzdělání „prodavače slov“ jako Bohu neužitečné a  zbytečné. V tom smyslu se také určitou dobu i vyjadřoval, když ještě plný nadšení z přijetí víry zpochybňoval studium těch předmětů, které nevedou přímo k Bohu. Tím, že díky rozšíření svých zájmů a své pozdější proslulosti musel velmi intenzivně a ve velkém rozsahu pracně dohánět nedostatky vzdělání také i v oblastech, které by ho podle jeho prvotního přesvědčení konvertity k Bohu nevedly, několikrát vznikla situace, kdy s velkým úsilím a dokonce léta pracoval na pochopení a zpracování určité látky, aby v průběhu, nebo po jejím dokončení zjistil, že stejným tématem se již dávno před ním někdo zabýval, navíc většinou s podobným výsledkem. Dokážeme si živě představit jeho rozčarování po zjištění, že nakonec objevil už dávno objevené.

          Augustin jak víme, po dlouhém a strastiplném hledání nakonec ryzí pravdu skutečně nalezl, a díky nesmírnému osobnímu nasazení potřebné odpovídající teologické znalosti velmi rychle nabyl, a posléze i rozvinul ve vlastní učení. Jak víme, rozvážnost a trpělivost nepatřily mezi jeho silné stránky, a v případě jisté omezené chápavosti svých posluchačů, nebo dokonce přímo nesouhlasu s jeho tvrzením, se nechával často unést vznětlivostí a vášnivými emocemi, navzdory tomu, že sám ve svých názorech a tvrzeních pochopitelně procházel určitým vývojem, a některé z nich ač nerad, přesto s příkladnou pokorou částečně opravil, doplnil, nebo přizpůsobil novým poznatkům (viz Retraktáty, nebo například jeho názory na sexualitu, školní vzdělání, astrologii, ženy a mnohé jiné). Jak blízká je nám jeho zmíněná netrpělivost a vznětlivost, ale jak moc obtížné je pro většinu z nás přiznat svůj omyl, aby snad naše ego neutrpělo! Příjemná je pro nás i skutečnost, že Augustina jako člověka naštěstí nelze jednoznačně charakterizovat, stejně jako jeho život nelze přísně schematicky roztřídit. V takovém případě bychom ho mohli buď už jen přijmout, nebo odmítnout, v prvním případě bychom se ale  mohli ve vzájemných podobnostech našeho a jeho života  jen velmi  těžko „strefit“ do už vymezených definic jeho charakteristik. Ovšem tím, že není jednoznačný, je aplikovatelný i pro daleko větší skupinu Boha hledajících  lidí.

         V judaismu (jako vyznání inspirovaném Biblí a vírou v jediného Boha) se můžeme setkat s termínem Agada, obecným označením pro nehalachické (vyprávěcí) pasáže z Talmudu. Pro nás je zajímavé, že agadické spisy ve svém širokém rejstříku nejrůznějších žánrů obsahují také některé nesmírně poutavé a inspirativní životopisné podrobnosti o světcích a vzdáleně bychom je mohli připodobnit  snad k nám známějším apokryfům. V našich kruzích se můžeme velmi často setkat s mylným názorem, že je zbytečné (dokonce  prý ztráta času, na tomto vyjádření dodnes trvá jeden významný  teolog) zajímat se o bližší podrobnosti života velkých postav církve. Domnívám se, že tak jako má svůj význam pro vyznavače judaismu jako jedna z posil své víry znát například i zmíněné životopisné detaily o svých světcích, naprosto stejná motivace může vést k zájmu o výjimečné osobnosti církve i nás. Jakékoli obavy z toho, že by snad mohla utrpět zářná příkladnost jejich života, jsou naprosto zbytečné a mylné. Zopakujme, co zde už bylo jinými slovy řečeno: Kdyby si něco podobného myslel i náš Augustin, nikdy by nenapsal svá Vyznání, kterými  tak  rázně zabránil svým případným příliš horlivým obdivovatelům jeho skutečný život kolorovat zářivými barvami  podle svých  vlastních představ.

         Augustinovu konverzi musíme chápat především ve smyslu postupné a dlouhodobé přeměny širokého spektra  myšlení, zvyků, názorů, hodnot, cílů, atp,. a měli bychom tedy mít vždy na mysli, že křtem v baptisteriu milánského dómu se nezrodil žádný nový Augustin, nýbrž původní člověk se vším všudy, jen ještě pevněji odhodlaný k co nejucelenější transformaci. Křest byl tedy především z psychologického hlediska určitým výrazným mezníkem a zároveň silnou vzpruhou na jeho už dávno započaté cestě k nalezení pravdy. Ovšem cesta od hledajícího světáka k budoucímu světci byla velmi dlouhá a stejně tak obtížná, a netrpělivému nálezci a radikálnímu konvertitovi přinášela ještě navíc mnoho nečekaných  problémů a překážek. Přestože hledá určité osvícení především ve vytvoření pokud možno až intimního vztahu své duše k Bohu,  neváhá například  zcela překvapivě, a věřme že opět jen v určitém osobním unešení jednou prohlásit, že v evangelia věří proto, že to nařizuje církev. Doslova vzato by to znamenalo, že jeho cesta  k Pravdě nesměřovala od nalezení Boha k církvi, ale naopak. A jindy napsal takřka totéž jinými slovy: " Pane nevěřil bych Tvému evangeliu (!), kdyby mě nepřesvědčovala autorita katolické Církve."   (Proti listu manichejce V. - Contra Epistolam Manichei). Nyní záleží jen na tom, zda taková vyjádření přejdeme s tím, že nám ho sám dříve nebo později vysvětlí, nebo se o to také můžeme s nejistým výsledkem pokusit sami.

         V listech apoštola Pavla, které stály na vrcholu jeho poznání a osudového rozhodnutí, by v  případě našeho doslovného chápání textu Augustin nejdříve uvěřil v prvé řadě instituci církve, s její respekt vzbuzující autoritou. A teprve následně  by díky autoritě církve uvěřil evangeliu, které je,  jak věříme, inspirované  samotným Bohem, ovšem tím by sám anuloval většinu toho, co říká například ve Vyznáních o svém vztahu k Bohu – Pravdě ještě před přijetím víry, a to je nemožné.  Opět raději nebudeme brát Augustina naprosto doslovně, protože jinak bychom si nemohli nepoložit otázku, kam by se asi ubírala Augustinova životní dráha, pokud by narazil na církev zatím ještě s malou autoritou.

         Upřímně řečeno, podobně překvapivých Augustinových vyjádření v jeho díle nalezneme

daleko víc, a neměly by nás tedy až příliš zneklidňovat. Platí pro ně to, co zde bylo už několikrát řečeno: I v případě, že by autor toto, a mnohá další podobná vyjádření myslel naprosto doslova, (a tím, že by je blíže nevysvětlil, by logicky na nich také trval) a přestože se nám nemusí líbit,  přijměme  je v klidu  jako možná jen momentální názory našeho bratra, stejně omylného, jako jsme my. Pokud nás snad některý takový názor zneklidňuje i nadále, můžeme se například zajímat o okolnosti, za kterých takový názor vznikl, nebo o to, zda ho někdy sám už nevysvětlil, nebo snad nakonec v jiném textu úplně nevyvrátil. Mohli bychom si například ověřit původní znění,  nebo bychom měli mít alespoň jistotu správného překladu, můžeme se zajímat zda, a případně v jakém rozsahu jsou taková slova vytržené z kontextu, atd...Můžeme se setkat i s tím, že nás autor v textu už  sice delší dobu systematicky k nějakému překvapivému prohlášení připravuje, ale v záplavě dalších informací nechtěně odvede naší pozornost jiným směrem, takže k cíli, ke kterému nás celou dobu vedl,  můžeme nakonec dojít  nepřipraveni a jeho pravým pojmenováním zaskočeni. Augustin v sobě nikdy nezapřel původní kantorskou profesi, a někdy v textu zcela záměrně použije pomůcku, kterou doporučuje například i ve svém spisu O vyučování katechumenů (De Catechizandis rudibus). Ve třinácté kapitole této knihy se zabývá udržením pozornosti při výkladu a mimo jiné se vyjadřuje, že pokud se učiteli zdá, že díky nejrůznějším vlivům posluchačova pozornost slábne, „…jeho mysl občerstvíme, když znenadání o něčem mimořádném promluvíme…“ Pokud by toto srovnání bylo alespoň částečně přijatelné, mohlo by se uvažovat o tom, zda obdobnou metodu Augustin občas nepoužil i pro své - jak možná předpokládal - pozornou četbou unavené čtenáře. Jestliže to tak skutečně bylo, byla to úspěšná metoda a dokonale splnila svůj účel.

         Stejně jako se vyvíjela Augustinem tak milovaná církev, rozšiřovaly se i obzory jeho poznání a na základě nových poznatků se díky Bohu rozvíjely i některé jeho názory a přesvědčení. To, že dokázal zvlášť v pozdějším věku v případě nutnosti zapomenout na své postavení, ambice i na své, a pro dobro Boží věci některá svá původní tvrzení opravit a přizpůsobit novým poznatkům, jen dokazuje skutečnou velikost jeho ducha, jakkoli to snad zní jako fráze. Zmíněné korekce uvítá jistě většina čtenářů, ale některé další očekávané jen zůstaly jejich už nesplnitelným přáním, zapříčiněným  autorovým úmrtím. I tento malý příklad Augustinovy schopnosti sebereflexe v důležitých otázkách jeho zcela mimořádného učení nám dokazuje především jeho lidskost, v jejíž prosté podobě se k nám odněkud shůry vrátí vždy, kdykoli ho  jako svého staršího zkušeného bratra požádáme o radu.

M.Č.