Obrácení svatého Augustina
Obrácení svatého Augustina
Významným a ukázkovým příkladem života prožitého několika obráceními, je i svatý Augustin. Právě on je dokladem toho, že ke konečnému vítězství naší války nad zlem je potřeba absolvovat ne jedno, ale mnoho jednotlivých úspěchů a ty jsou dílčí obracení vedoucí k obrácení celého člověka. Augustinovo konečné obrácení jako vítězného celku můžeme například rozdělit alespoň do pěti obrácení dílčích. Rozdělme je na obrácení k moudrosti, obrácení k Manicheismu, dále obrácení k Platónovi, ke křesťanství a k řeholnímu životu.
Obrácení kartaginského studenta Augustina k moudrosti díky nedochovanému Ciceronovu spisu Hortensius začalo možná už smrtí jeho otce Patricia. I když se o něm Augustin téměř nezmiňuje, snad právě v té době začal s částečným praktickým přehodnocováním svého života. Potvrzením o tom nám může být například i fakt, že v té době postupně ustávají jeho sexuální dobrodružství a začíná žít ve společné domácnosti s jedinou přítelkyní. I v takovém rozhodnutí jasně poznáváme další krůček na jeho cestě vedoucí k obrácení k moudrosti. Silný vliv na toto Augustinovo obrácení měla některá představení divadel, kterých bylo v Kartágu velké množství. Stal se z něho dychtivý a velmi pozorný divák. Opustil také výtržnický klan, ve kterém byl aktivním členem a který napáchal ve městě mnoho zla a pohoršení. Hortensius byla první kniha, kterou byl uchvácen ne výmluvností, ale obsahem, jak sám říká. Četl jí neustále. Kniha kritizovala faleš a povrchnost mnoha filozofů a vyzdvihovala nadpozemskou moudrost.
Nadšené obrácení k manicheismu, které následovalo již téměř rok poté, je názorným příkladem, jak i obrácení špatným směrem může být nejen podnětné, ale může mít i zásadní vliv na obrácení pozdější. V době Augustinových studií v Kartágu bylo učení íránského proroka Máního ještě velmi populární a přitažlivé zvlášť hledajícím. Byl to opět Bůh, který Augustinovi nabídl pokračovat k již nastoupené složité cestě za ním právě skrze bludařské učení. Až po deseti letech setrvání v takovém bludu poznává že to nebyl on, kdo si manicheismus našel, ale kupodivu sám Bůh, který Augustinovi navrhnul takové obrácení. Bylo důležité ho přijmout a mělo velký význam k obrácení celkovému. Ale s přibývajícími léty svého působení u manichejců měl Augustin sám poznat zklamání a špatnost takového učení a roznítit v sobě horoucí touhu po nové pravdě a to se také stalo. Pravdu hledá v moudrých spisech, čte Aristotela, Cicerona a mnoho dalších filozofů. Dychtivě čeká pravdu i v manichejských knihách a v nesčetných diskusích s jejich představiteli. Během svého manichejství prožije návrat zpět do Thagaste a svoji nejhorší roztržku s matkou, jako manichejec se vrací zpět do Kartága. Afriku ale opouští již jako manichejec bývalý.
Jedenatřicetiletý Augustin pak dospívá v Miláně k dalšímu obrácení, seznamuje se totiž s platónskou filozofií a s jejími stoupenci a dychtivě čte platónské knihy a spisy. Poznává nové pojmy a nové směry myšlení, které jsou často diametrálně odlišné od těch, které dosud poznal. Neoplatonismus trval téměř čtyři století a v době, kdy se s ním Augustin seznamuje, je tento filozofický směr na svém vrcholu. Seznamuje se také s platónskými akademiky, nadšenými pokračovateli filozofické školy, založené již 4.století před Kristem právě Platónem. Po mnoha letech si sám dovolí hodnotit, že toto období jeho dalšího obrácení mělo na jeho další život výjimečně důležitý význam. V té době již zřetelně spatřuje pravdu, kterou tak dlouho hledal - pravého Boha a jeho Syna. S pokorou znovu otvírá Písmo a nachází tam opravdovou cestu ke spáse.
Určitě nejznámější je další Augustinovo obrácení, vrchol jeho dosavadního hledání pravdy a tím je konečné přijetí křesťanství. Každým předchozím obrácením udělal velký kus cesty až k těmto okamžikům a ke zlomové události svého života. Dramatické okolnosti tohoto obrácení jsou všeobecně známé, Pán znovu použije symboliky dítěte jako čistoty ve víře. Ale samotný vrcholný okamžik, dětský popěvek, Augustina neobrátil, tím mu jen Bůh naznačil ten pravý okamžik k otevření Písma.
Události, které tomuto pohnutému okamžiku předcházely, měly velmi rychlý spád a následovaly po sobě v těsném sledu. Dvaatřicetiletý Augustin je díky předešlému procesu svých prožitých obráceních už téměř připravený brzy Krista přijmout. Nalezne cestu k moudrému Simplicianovi, který je duchovní vůdce biskupa Ambrože a vede s ním dlouhé rozhovory o víře. Dychtivě, s radostí a vděkem přijímá jeho výklady i poučení. Téměř nepřetržitě se plní Augustinova mysl dalšími otázkami a novými vědomostmi. Snad všechny jeho myšlenky jsou nyní o Bohu a k Bohu. Jeho dychtivost, neklid a napětí už jsou předzvěstí brzkého obrácení. Mobilizuje všechny své síly ke konečnému rozhodnutí. Vzápětí ho velmi zasáhne vyprávění o egyptském poustevníku Antonínovi, vynikajícímu znalci Písma. Byl velmi překvapený množstvím zázraků, které se udály na jeho přímluvu, ačkoli se udály docela nedávno. Dozvídá se i o klášteru bratří přímo za milánskými branami, vedených přímo Ambrožem. S vrcholným zaujetím poslouchá vyprávění císařského úředníka Ponticiana, který byl přímým svědkem obrácení jeho kolegů, dvou správců císařského majetku a jejich náhlý odchod za Bohem mimo civilizaci. Následovalo Augustinovo obrovské pohnutí, vnitřní boj s minulostí a konečně rozhodnutí. Dětský popěvek z vedlejší zahrady byl už jen vrchol celého procesu jeho obrácení.
Pravděpodobně poslední známé obrácení svatého Augustina je jeho obrácení k řeholnímu životu. I když ho zastihlo již jako horlivého konvertitu plně otevřenému Božím přáním, ani toto obrácení pro něho nebylo jednoduché. Jasně a zodpovědně si uvědomoval, že nejen samotné zřízení komunity, ale hlavně praktické i duchovní vedení mu zabere nesmírné množství času, který původně chtěl celý věnovat hlavně intenzivnímu studiu Božího učení. Nejprve je ale nutné připomenout si, že první myšlenky na společný život se svými přáteli, tedy jakousi předzvěst řeholního života, dostává Augustin už jako třicetiletý v době svého stále ještě velmi rozkolísaného a neuspořádaného života. Byla to doba nečekaného příjezdu matky Moniky a jejích nátlaků, Augustinovy potřeby pevných přátelství a velkých rozhodnutí, vnitřního neklidu a zmatků a také propuštění jeho družky. Se stejně smýšlejícími přáteli chtěl založit jakési bratrstvo, jehož hlavním smyslem a posláním by byl společný klidný život někde v ústraní. Každý člen by do něho vložil všechny své úspory a majetek a všechno by v něm patřilo všem. Bratrstvo mělo mít asi deset členů, ale případná realizace takových plánů skončila hned na první překážce, kterou se ukázalo manželství některých budoucích zakladatelů. Skrytá myšlenka na takový život ale někde v koutku duše už Augustinovi zůstala.
První pokus o faktickou realizaci těchto plánů, i když v pozměněné podobě, mohl Augustin uskutečnit až v ústraní na statku Cassiciaco, kam po svém posledním obrácení odešel s Monikou, synem Adeodatem, Alypiem a dalšími přáteli na půlroční přípravu na křest.
Teprve za rok a půl, už doma v Thagaste zakládá své první skutečné mnišské společenství a pro členy sepisuje první Řeholi. Využil při tom mnoho poznatků, které získal návštěvami římských a okolních klášterů v době, kdy čekal v Ostii na možnost odplutí. První představy o organizaci a řádu ve svém společenství získal tedy hlavně ještě v Itálii a doma je pak upravoval místním podmínkám a zvyklostem.
Augustinovo definitivní obrácení k řeholnímu životu prošlo několikaletým dozráváním. Potřebný dostatečný čas k takovému kroku mu jistě Bůh rád poskytnul. Jen on totiž už předem věděl, že dílo řeholníka Augustina přetrvá tisíciletí.
M.Č.