Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustinova cesta k mnišství a řeholi

 

 

Obrazek

 

 

Cesta k mnišství a řeholi sv.Augustina

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné (Sk 4, 32)

 

 

 

 

 

 

 

             Aurelius Augustinus byl už od mládí velmi družné a přátelské povahy. Vedle jeho výjimečné inteligence, příznačného severoafrického temperamentu, silné ctižádostivosti a dalších typických vlastností, byla právě trvalá potřeba přátelství jedním ze základních rysů postupně se utvářející, zcela mimořádné osobnosti západního křesťanství pozdní antiky. Až dětsky naléhavá potřeba družného kamarádství, později přerůstající v romantickou touhu po čistém a pevném přátelství, dozrála u něho na počátku dospělosti v opravdovou nezbytnost  vzájemné a opětované lásky. Teprve ve zralém věku téměř třiatřiceti let si může svojí konverzí ke křesťanství splnit velkou touhu, vytvořit kolem sebe komunitu bratří stejného smýšlení.

 

         V legendárních Vyznáních vzpomíná na svá studentská léta v Kartágu, a píše, že tehdy miloval a chtěl být milován. Ovšem podle mnoha jeho vlastních vyjádření a  dalších náznaků se dá vytušit, že milovat dokázal ve skutečnosti zatím snad pouze fyzicky, a po tom, aby ho někdo opravdu miloval, jen nesmírně toužil. Bude ještě dlouho trvat, než dokonale pochopí, kdo jediný jeho vroucí lásku náležitým způsobem ocení, a kdo mu jí pak bude tak nepopsatelným způsobem oplácet. Dobrácký, ale velmi živelný mladíček Augustin brzy poznal, že ho ve skutečnosti spíše pokusy, než opravdové pletky s děvčaty z přístavního velkoměsta nejen neuspokojují, ale svým způsobem i ponižují a srážejí jeho sebevědomí nadaného a inteligentního studenta se skvělou perspektivou. Nestálý, i na africké poměry nadmíru impulzivní snílek předobrého, a velmi neklidného srdce nyní zaměřil svůj zájem především k hledání opravdového přátelství, což se mu nakonec do jisté míry také i podařilo. S několika vrstevníky ze studií, kteří procházeli podobným obdobím hledání, a které slučovaly stejné zájmy, nakonec navázal pevné a přátelské vztahy. Tato skupinka budoucích intelektuálů v čele s nyní dočasně vyrovnaným a ztišeným Augustinem objevuje zatím hlavně kouzlo a krásu řecké literatury a filozofie, a právě zde nacházíme kořeny jeho tak dominantního zájmu o společný a radostný život stejně smýšlejících přátel.

 

         Ovšem jeho vášnivá touha objevit pravdu a žít v ní společně s přáteli, ho nenechává ani na chvíli klidným a jak se sám později zmínil, jeho iluze o objevené kráse a pravdě byla jen krátká. Rychlé vzplanutí, tak charakteristické jeho povaze, brzy vystřídalo ochlazení a neklid a pro Augustina nastává nová etapa realizace jeho představ o životě. Tentokrát jí rozdělil  na dva proudy a každý z nich jeho život  svým vlastním způsobem poměrně zásadně poznamenal. Pro uspokojení svých  potřeb nejen fyzicky, ale skutečně celým srdcem někoho milovat a mít ho stále nablízku, si nachází mladou dívku, se kterou  nakonec žije  překvapivě celých čtrnáct let.

 

         Druhá, téměř souběžná etapa  má pro jeho budoucí život mnohem důležitější význam.Důsledné, a opravdu intenzívní hledání pravdy a skutečného přátelství nakonec završil u vyznavačů učení perského učence a proroka Máního a jeho devítileté působení v této sektě lze zcela oprávněně nazvat jedním z pěti primárních bodů Augustinovy konverze. V manichejském společenství tedy ve své podstatě poprvé nachází nejen Boha - a v této etapě jeho života opravdu není  důležité, že v naprosto scestném pojetí, -  ale zároveň tam konečně objevuje pro něho nesmírně důležitou věc,  radostný život ve společenství. Tuto skutečnost nemohl Augustin ani po létech jakkoli bagatelizovat, přestože se později  od manichejství samozřejmě zásadně a definitivně distancoval. Právě pocit naplněné touhy po opravdovém přátelství nakonec jednou sám uvede jako hlavní důvod svého až devítiletého spokojeného setrvání u těchto heretiků. Bohužel, tento z hlediska jeho životní touhy po pevném a trvalém přátelství velmi důležitý fakt, autoři jeho životopisů většinou příliš nezdůrazňují, nebo úplně zamlčí a příčiny mohou být dvě. Buď chce autor záměrně snížit hodnotu Augustinovy osobnosti a naznačit, že kdyby byl skutečně tak mimořádný člověk, poznal by velmi brzy bludy tohoto učení a obratem by se s manichejci rozešel. Navíc zcela jistě bude poukazovat, že manichejství na jeho pozdějším učení zanechalo mnoho negativních stop. Jiná možnost je zcela opačný záměr, jeho devítileté členství v sektě zlehčit poukazem na jakousi pouhou nerozvážnost s jasným záměrem snížit význam faktu, že by se v komunitě bludařů mohl tolik let cítit opravdu spokojený. Ve skutečnosti tam jen konečně našel to, co tak dlouho hledal – především přátelské společenství.

 

         Od dětství velmi ctižádostivý Augustin zůstal po celou dobu svého manichejství kupodivu pouhým pasivním posluchačem, tzv. naslouchajícím, přestože měl lákavé nabídky postoupit v jejich hierarchii do vyšších pozic mezi tzv. vyvolené. Tito vyvolení  ovšem tvořili jen jakousi další komunitu v komunitě a jakmile Augustin rozpoznal jejich pokrytecký dvojí život, odmítl. Ve společenství prostých manichejských přátel mu bylo lépe. Vedle prvního krátkého pokusu z Kartága, žít v určité uzavřenější  společnosti milovníků filozofie a hledačů pravdy, je tedy jeho  realizace svých představ o přátelské komunitě tentokrát již úspěšná.  

 

 

 

         Třetí v pořadí, ale teprve nyní první skutečné (tentokrát už teologicko – filozofické) společenství podle svých představ, vzniká pod jeho vedením a přirozenou autoritou až na statku  Cassiciacum v podhůří Alp severně od Milána. Tam si po své legendární „velké“ milánské konverzi poprvé a zatím alespoň částečně na pár měsíců splnil svůj dávný sen – realizovat skutečnou pravdu a žít v ní  ve vzájemné lásce a  přátelské pospolitosti na cestě k Bohu. Není to jistě náhoda, že kromě Augustinovy matky, jeho syna a několika dalších přátel, patřil do této společnosti i jeho věrný přítel Alypius, který byl před léty s Augustinem i členem zmíněné skupiny filozofujících studentů  v Kartágu. K všeobecně známým okolnostem jeho konečného přijetí Boha si připomeňme jedno nesmírně silné rozrušení, které mělo pár okamžiků před rozhodným krokem Augustina svůj nepopiratelný význam pro jeho další navigování směrem k řeholnímu životu. Způsobilo ho vyprávění římského úředníka Ponticiana, který mu v jeho domě barvitě popisoval příběh dvou vysoce postavených císařských úředníků z Tridentu, kteří se zcela nedávno spontánně zřekli své kariéry a světského života, a přijali mnišský život v komunitě. S velkým zaujetím vyslechl i zajímavosti ze života poustevníka v egyptské poušti svatého Antonína, a stejně tak přijal i informaci o  vyhlášeném klášteře v těsné blízkosti milánských hradeb, kde jeho společenství žije poctivým a příkladným životem a pomáhá mnoha potřebným obyvatelům Milána. Každá taková informace v něm postupně upevňovala jeho sílící duchovní orientování směrem k řeholnímu životu. Navíc i Augustinův křtitel a vzor, velký milánský biskup Ambrož byl velký příznivec a propagátor mnišství, takže je jisté, že i on svým příkladem a rozhovory s Augustinem měl svůj nezpochybnitelný  podíl na jeho rozhodnutí pro řeholní život

 

         Půlroční období kontemplace, usebrání a společného duchovního růstu, skončilo křtem šťastného Augustina a jeho blízkých v Miláně na Bílou sobotu roku 387. Nyní má už jen jedno přání, vrátit se domů do Afriky a tam se svými přáteli žít ve vzájemné svornosti podobný život. O tom, že by v Itálii zůstal a realizoval tam své představy na komunitní život, pravděpodobně příliš neuvažoval. Při čekání na příznivé podmínky k odplutí v přístavu Ostie ale nečekaně umírá jeho matka Monika, a vlivem této a dalších nastalých událostí se návrat celé skupiny mohl uskutečnit až v dalším roce. Tohoto neplánovaného zdržení využíval Augustin především k literární práci, ale pro nás je důležitější, že zároveň navštěvoval také některé římské klášterní komunity nejen kvůli modlitbě, ale především tam sbíral zkušenosti pro svůj vlastní projekt malého bratrského společenství laiků doma v Thagaste.

 

         Ihned po příjezdu do rodného města se celá skupina s velkým nadšením pustila do úprav Augustinova domu po rodičích a bez zbytečných odkladů začali realizovat své vysněné představy ve skutečnost. Na počátku společného života bratří bylo kromě jiného nutné stanovit si alespoň základní závazná pravidla pro členy nové komunity. Není zřejmé, zda k tomu stačilo Augustinovo ústní podání a jeho přirozená autorita, nebo zda už tehdy napsal alespoň pár nejzákladnějších pravidel pro společný život, ale svoji slavnou řeholi sepsal až o devět let později.

 

         První představený nebyl příznivcem příliš zdůrazňované askeze a tvrdých postů, ani okázalé chudoby, která by mohla vést naopak k povýšenosti a pýše. Prioritou u něho byla především společná radostná oslava Boha modlitbami, prací a vzděláváním. Kromě společného života všech členů komunity skutečně poctivým způsobem, a snahy o vytvoření nejniternějšího vztahu ke Stvořiteli, Augustin velmi dbal například i na zachování osobní důstojnosti každého člena bez ohledu na jeho vzdělání, či původ.

 

         Nové rušné dění v domě pochopitelně vzbudilo velký zájem obyvatel města, protože Augustinův otec býval velmi známý a oblíbený zastupitel v městské radě, a  sousedé chodívali se svými starostmi často až k němu domů. Augustin dokázal velmi obratným způsobem na tuto proslulost všem otevřenému domu navázat, a vyhradil na každý den čas určený návštěvám. O upřímnosti, pracovitosti, a nepředstírané zbožnosti laických členů, ale především o nelíčené radostné atmosféře v celém domě, se brzy začalo vyprávět po širokém okolí. Augustinovi se konečně dokonale splnil jeho velký sen, a nyní může žít spolu s bratry v upřímné lásce a pravdě pro Boha a s Bohem. Jeho nadšení pro komunitu a srdcem vyzařované štěstí bylo nejen naprosto spontánní, ale  pro ostatní bratry i návštěvníky silně inspirující, a brzy se mu proto začali hlásit první  zájemci o přijetí do komunity.

 

         Uplynuly tři nejkrásnější roky Augustinova života, a za tu dobu by si nikdy nepřipustil myšlenku, že by tuto svojí šťastnou oázu přátelství a laskavého pokoje musel  snad někdy natrvalo opustit. O naprosto nečekaných a zlomových událostech, které následovaly po jeho mimořádné návštěvě přístavního města Hippo Regio, bylo napsáno mnoho velmi poutavých vyprávění a proto není potřeba se o nich v tuto chvíli znovu zmiňovat. Augustinovi však zcela zásadně ovlivnily jeho další život, a nebýt těchto událostí, církev by pravděpodobně  nikdy nepoznala svého velkého Učitele. Po svém zcela nepředvídaném a dá se říci až nedobrovolném, okamžitém vysvěcení na kněze v hipponské basilice se musel s přetěžkým srdcem rozloučit se svými bratry i svým rodným domem. Život v domácím společenství mu natolik přirostl k srdci, že si brzy u svého světitele alespoň vymohl souhlas se zřízením podobného kláštera v areálu baziliky, jeho nového působiště. Této budově se později začalo říkat Zahradní klášter a několik nejzkušenějších laických bratří z  komunity v Thagaste se brzy stalo jeho prvními obyvateli.  

 

       

 

          Rozhodnutí pro plnohodnotný život klerika v bratrské komunitě završilo jeho mnohaleté hledání jediné pravdy pomocí několika obrácení. Tato poslední konverze k řeholnímu životu znamenala jeho závěrečné „fiat“, které od něho chtěl Stvořitel slyšet, než ho definitivně ustanoví jako svého nadšeného hlasatele, nehroženého zastánce, a zaníceného obhájce církve.  

 

         Augustin své bratry nyní neúnavně vede především ke společnému hledání, vzájemnému sdílení a velebení Boží lásky a dobra. Zkoncentrovanou duchovní sílu a štěstí celého společenství předávají v  radostných modlitbách jako oběť chvály a díků Pánu, a zároveň tak ovlivňují a inspirují myšlení mnoha dalších věřících mimo komunitu. Augustin je ale nyní především klerik, neobyčejně zapálený služebník Boha, a svým přijetím kněžské služby na sebe vzal mnoho dalších závazků, které mu nyní  brání v řádném vedení svého kláštera, a proto musel později za sebe ustanovit jednoho mnicha jako představeného. Prostá lidskost a zároveň hluboká spiritualita, kombinovaná  srdečným a osobním přístupem ke každému členu společenství probudilo u některých bratrů  touhu po přijetí kněžského povolání podle svého velkého vzoru. Navíc z okolních farností naopak projevovali někteří kněží, které jejich samostatná pastorační služba v terénu zcela nenaplňovala, svůj zájem o smysluplný život pro Boha právě v této komunitě. Ovšem těm kněžím, kteří se sami do jeho společenství dosud nehlásili, vstup k řeholním kanovníkům pravděpodobně z moci jejich nadřízeného přímo přikazoval.

 

         Už při svém nečekaném vysvěcení na kněze byl Augustinovi přislíben v budoucnu biskupský post (o který zpočátku vůbec nestál), a za pět let se biskupem v Hippo Regio opravdu stal. Nyní je pro něho situace ještě daleko složitější: na dálku dohlíží na chod své první laické komunity v rodném městě, je dočasný představený druhého kláštera zřízeného na zahradě biskupského sídla a nyní zve  kleriky ke společnému životu přímo u sebe v biskupském domě. V praktické biskupské službě totiž poznal nové, někdy zcela zásadní potřeby církve a jako jedno z jejich možných řešení viděl v seskupení vhodných kněží do jednoho společenství podle svých již osvědčených modelů laické i smíšené komunity. Jeho pracovní vytíženost nyní dosáhla skutečného vrcholu. Dohlíží na tři kláštery a biskupská funkce mu spolu s dalšími povinnostmi zabírá téměř všechen čas i energii. Přesto si po nocích ještě ubírá chvíle vyhrazené pro odpočinek a spánek, aby se mohl věnovat studiu a psaní. Klášter pro kleriky v Hippo dobudoval přibližně v roce 396, tedy osm let po založení svého prvního společenství laiků v Thagaste, a přes všechno své vytížení má Augustin v té době  na svém kontě dokončených už  minimálně 26 děl a další spisy jsou rozpracované.

 

 

 

         Klášter výhradně kleriků ovšem nebyl v západním křesťanství zcela unikátní projekt, čtyřicet let před ním totiž již existovalo kněžské společenství  ve Vercelli v severozápadní Itálii na podobných principech biskupa Eusebia (300 – 371). Není jisté, zda o tomto společenství Augustin věděl, protože on sám se o tom nezmiňuje, ale vzhledem k pozdějšímu velkému rozmachu tohoto způsobu zasvěceného života, je někdy biskup z Hippa mylně považován za zakladatele tzv. kanovnických – klerických společenství. Při této příležitosti je vhodné poukázat na fakt, že piemontské Vercelli leží poměrně blízko Milána, kde Augustin žil od podzimu roku 384, a navíc už na jaře roku 385 poprvé osobně poznává milánského biskupa. V Miláně a okolí žil přes dva a půl roku, a je tedy velmi  reálné, že od zdejšího biskupa  Ambrože slyšel o  komunitě kleriků - řeholních kanovníků v blízkém Vercelli, a že se právě těmito svými „téměř sousedy“ za několik let nechal inspirovat. Stejně tak lze předpokládat, že i římský úředník Ponticianus, který mu v milánském domě vyprávěl o poustevníkovi Antonínovi a dalších, kteří v té době žili mnišským životem, se také o těchto řeholních kanovnících z Vercelli před Augustinem zmínil.

 

         Byla to tedy nejprve  Itálie, a po ní Afrika,  kde byl poprvé a nezávisle na sobě zaveden společný život duchovních pod jednou střechou, žijících určenými pravidly pro společenství. Z tohoto způsobu života se vytvořily nové, nebo se propojily stávající pojmy, jako canon (pravidlo), ordo canonicus, znamenající kanovnický stav, nebo například canonici regulares  (řeholní kanovníci), a další.

 

         Třetí Augustinův klášter byl vytvořen a fungoval na základě dosavadních zkušeností z mnišské komunity v Thagaste, a především ze smíšeného kláštera laiků a kleriků v areálu biskupství. Z těchto dvou klášterů vysvětil biskup Augustin postupně mnoho dalších laiků ke kněžské službě. Řeholní život kleriků v biskupském domě musel mít od těchto dvou společenství ovšem částečně odlišné poslání, kromě jiného i z důvodů všeobecně vyšší vzdělanosti členů. Ta předurčovala zaměření kláštera především na pastorační činnost podle apoštolského vzoru, takže mimo samozřejmé upřímné zbožnosti a upřímné vzájemné bratrské lásky, pokory, i čistoty, vyžadoval Augustin od těchto kněží také nemajetnost, poslušnost představenému, a především velmi dbal na soukromé i společné vytrvalé studium. V tomto společenství bylo skutečně vše společné, a radost jednoho člena byla  radostí všech, stejně jako bolest, či smutek. Poznatky jednotlivců, získané studiem, modlitbami, nebo rozjímáním byly nezištně a s radostí předávány do duchovního vlastnictví všem bratrům, takže komunita vnitřně stále rostla a upevňovala se. Augustinovo každému  podle jeho potřeb a schopností znamenalo, že si byl vědom nejen odlišných individuálních možností  a schopností u každého jednotlivce  v komunitě, ale že  je dokázal také otcovsky respektovat.  Zároveň dokázal to, co málokterá vůdčí osobnost, pravidelně před celou komunitou prosit své bratry za odpuštění svých vlastních nedostatků a případných chybných rozhodnutí, vedených ne úmyslem někoho snad poškodit, ale svojí lidskou slabostí, starostmi a velmi častým přepracováním.        

 

           Poctivost v práci i modlitbě, nepředstíraná zbožnost a láska spojující srdce všech členů těchto společenství inspirovala k následování další zájemce, a postupem let také  oslovila i  mnohé duchovně založené ženy z města i širokého okolí. Zbožné vdovy a neprovdané ženy a dívky, které toužily po životě pouze pro Krista, neodbytně apelovaly na svého biskupa o svolení k vytvoření podobné komunity, a nakonec skutečně v areálu biskupství vzniklá ještě první ženský klášter. O Augustinově sestře Perpetue toho od něho samého nevíme téměř nic, ale jeho věrný druh Possidius, který po jeho smrti napsal první Augustinův životopis, se v něm zmiňuje, že Perpetua byla velmi zbožná vdova sloužící Bohu, a byla až do své smrti představenou Božích služebnic, jak se nazývaly řeholnice tohoto prvního ženského kláštera v Hippu. Zmiňuje se dokonce i o Augustinových neteřích a sestřenicích, které do tohoto řádu také vstoupily.

 

 

 

   

 

         Křesťanské mnišství mělo ve svých počátcích dvě formy a třetí k nim vedle již zmíněného biskupa Eusebia svojí řeholí přidal hipponský pastýř. Zjednodušeně řečeno, nejprve jde o mnichy poustevníky, dále o laické mnichy žijící ve společenství, a nakonec řeholní kanovníky, žijící podle jeho pravidel. 

 

         První řeholní formou bylo ve třetím století eremitské (pouštní, řecky hé erémos) mnišství (mniši, řec. monachos, sám, ř. monos), podle vzoru svatého Antonína a jednalo se hlavně o poustevníky (anachoréti) žijící na egyptské poušti, později ale mnozí z těchto poustevníků dali přednost veřejnému kazatelskému životu. Musíme se ovšem zmínit se i o dvou podstatných pohnutkách, vedoucích v té době také k pouštnímu mnišství – vedle touhy po nejniternější spiritualitě a dokonalejšímu životu to byly v mnoha případech i  ryze praktické důvody, a to především Deciovo pronásledování těch křesťanů, kteří odmítli obětovat římským bohům (asi v roce 249) a poté Diokleciánovo pronásledování (poslední před uznáním křesťanství jako státní náboženství) po roce 304. Některé prameny uvádějí, že právě poustevník Antonín velmi toužil pro svoji víru zemřít jako mučedník. Samotné povolení  křesťanství římským císařem  Konstantinem I. v roce 313 mělo paradoxně za následek značné uvolnění morálky věřících i celé církve, a jako reakci i protest proti této situaci začalo hledat mnoho zbožných mužů východisko právě v mnišství.

 

         Pravděpodobně i z tohoto důvodu se později eremitské mnišství postupně přetvořilo podle praktických i duchovních potřeb nově příchozích i stávajících pouštních mnichů hlavně v Egyptě na život ve společenství, v tzv. koinobitské (společné, řec. koiné, život, ř. bios)  mnišství.  

 

         Jako vůbec první zakladatel a otec mnišství je tedy církví oficiálně považován poustevník  eremita Antonín Egyptský, někdy zvaný Veliký (261-356). Ve skutečnosti ovšem existovaly komunity různých zaměření již dlouho před ním, (v egyptských pouštích prokazatelně 2000 let před Kristem), nebo souběžně s ním (kupříkladu židovští esejci, katechoici, komunita v Kumránu, terapeuti, dále zmínění manichejci, syrští margeriáni, a další), my ale hovoříme o  křesťanském laickém mnišství (viz anachoréti, a další) těch, kteří následovali Krista. Jako určitý milník zde uveďme nám asi nejznámějšího židovského skalního mnicha poustevníka z Judské pouště, esejce Jana Křtitele. Ten podle některých pramenů dokonce určitou dobu žil v kumránské mnišské komunitě pevného řádu.   

 

         Ještě dřív samozřejmě existoval známý budhismus, hinduismus a jejich nejrůznější mnišská společenství dálného Východu, takže jedny z kořenů mnišství bychom rozhodně našli i tam. Z výčtu  v žádném případě nelze vynechat také ani judaismus z doby hluboko před Kristem (například ultraasketičtí  rechabejci, a jejich velikán mnich poustevník Elijáš 1000 let před Janem Křtitelem) a možná inspirace pro křesťanské mnišství existuje i ve starověkém Řecku, kde se ale jednalo hlavně o filozofické komunity. Právě těmi byl mladý Augustin určitý čas za svého pobytu v Kartágu velmi ovlivněný, když nacházel největší uspokojení ve vzájemném hledání pravdy a sdílení ve společenství.  

 

 

 

          Myšlenka zřídit centra společného (koinobitského) života mnichů je všeobecně připisovaná Pachomiovi (287-347), který v Tabennesis na horním Nilu založil kolem roku 320 monastýr (klášter) a  sepsal tam pravidla pro společný život mnichů. Nazýváni byli také cenobité (společně žijící). Z Egypta se tento způsob společného života postupně přenesl přes Sinajskou poušť a oblasti Sýrie a Palestiny až do Malé Asie. Tam církevní Otec Basil (+379)  vytvořil ze základů Pachomiovy řehole svojí vlastní ve dvou verzích (Velká a Malá řehole), se základním důrazem na intenzivní studium Písma a fyzickou práci, posty a noční rozjímání. Tato řehole je základem východního klášterního mnišství  platným až dodnes.

 

         Ve výčtu velkých mužů západního křesťanského mnišství, fakticky realizovaného ovšem až od 4.století, nemohou chybět vedle Augustina například z apeninského poloostrova svatí Ambrož a  Jeroným, a dále galijští světci Jan Kassián a Martin z Tours. Hrozící zkázu mnišství v Itálii již po dvou stoletích existence odvrátil téměř až na poslední chvíli další velikán mezi řeholníky, Benedikt ze středoitalské Nursie. Biskup Martin je tak považován za zakladatele, a svatý Bendikt za otce  západního mnišství. To už se ale nacházíme v době přibližně sto let a dál po sepsání „Řehole pro muže“ (Praeceptum) biskupem Augustinem. Koncem dvanáctého století se další dvě řehole, dříve připisované také Augustinovi (Řehole pro ženy – Regularis informatio a Základní řád pro klášter, tedy Ordo monasterii), a existující v mnoha odlišných verzích,  přestávají uznávat jako jeho dílo. Tato skutečnost musela být koncem minulého století po mnohaletém bádání opět potvrzena významnými badateli jako definitivní, protože názory na Augustinovo autorství těchto řeholí se někdy velmi lišily.

 

         Jak již bylo uvedeno, Augustinova sestra Perpetua byla zvolena za představenou kláštera v areálu biskupství, které řídil její bratr. Je celkem logická domněnka, že Augustin, který de facto založil i tento svůj první ženský klášter, měl určitý zájem na ustanovení své rodné sestry jako představené. Klášter byl svěřený do správy jednomu biskupovi blízkému knězi. Po určité době byl z ne zcela  jasných důvodů tento kněz vyměněn, a tehdy se některé řeholnice, nespokojené se svojí představenou, zveřejnily požadavek na její odstoupení a výměnu. Její bratr už kvůli nebezpečí ztráty prestiže svého biskupského úřadu  nemohl příliš osobně do sporu mezi představenou a sestrami  zasahovat, ani se příliš detailně o situaci uvnitř kláštera zajímat. Ve své snaze u urovnání sporu mezi jeho sestrou a ostatními sestrami možná udělal tedy to, co bylo pro něho nejbližší, a rozhodl se v roce 423 nanejvýš upravit již svá stávající pravidla pro muže Praeceptum.       

 

 

 

         Význam této řehole (řeholí) nebyl nikdy podstatněji zpochybňován, ale vedle občasných dohadů o autorství existovaly různé názory i na vliv a vlastní podíl Augustina na výsledku. Ještě dnes se můžeme setkat s míněním, že dokonce Augustin sám není autorem ani jedné z těchto řeholí, které prý pouze interpretují jeho názory. Na podporu tohoto názoru bývá mezi prvními argumenty uváděna až zarážející stručnost textu.    

 

         Nesmírný věhlas Augustinovy řehole pro komunitu dokládají především fakta. Do brzkého zániku severoafrické církve se jí  řídilo již 38 mužských a 10 ženských klášterů, a další nejsilnější vliv řehole na různá mnišská společenství byl v Itálii. Od 8.století byla také velmi široce využívána jako určitý duchovní průvodce pro věřící. Velikost jejího vlivu  na nově vznikající komunity se dá srovnat snad jen s velikostí dopadu jeho učení pro církevní doktrínu. V době, kdy církev procházela určitou krizí a následnou reformou, tedy v  období 9. až 11.století, se jako řešení z jednoho z palčivých problémů církve našlo právě v řeholi svatého Augustina. Pro svoji  stručnost, věcnost a téměř absolutní univerzálnost, došlo k jejímu velmi rychlému rozšíření jako zásadní směrnice řeholního života. Samotné založení augustiniánského řádu se pak datuje až od roku 1244. Mnohým mužským i ženským řádům, které řeholi převzaly za svůj základ, jen  stačilo přizpůsobit si jí svému vlastnímu poslání, nebo jako některé komunity na jejích principech vytvořit řeholi téměř zcela novou. Počet kongregací a řádů, ať již zaniklých, nebo stávajících, které se řídily, nebo v současnosti žijí podle Augustinovy řehole ve světě, není možné bezpečně spočítat, odhady zní na stovky.

 

         Ti, kteří se již s některým z Augustinových děl a jeho velkou výrazovou obsáhlostí zkušeného rétora někdy seznámili, jsou většinou velmi překvapeni naprosto nečekanou a zarážející stručností, téměř až strohostí tak velmi významného dokumentu. Dokazuje to, že na rozdíl většiny svých děl, které psal s tím, že je budou číst i příští generace (například Vyznání, O Boží obci, Výklady žalmů, a mnohé další), tuto řeholi původně sepsal jen pro své domácí společenství. Ovšem právě touto průzračnou jasností požadavků na dobrý řeholní život vyjádřenou tak krátce, a přesto naprosto srozumitelně, byla řehole vysoce nadčasová. Jako ostatně většina toho, co geniální Augustin napsal.

                                                                                                                                                         M.Č. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Náměty pro mládež