Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad XIII.knihou 3.část

 

 

Obrazek 

 

Vyznání – úvahy nad XIII.knihou

 

 

 

 

 

 

 

 

dokončení

 

 

 

 

 

       V XXI.hlavě třinácté knihy Vyznání Augustin pokračuje ve svých téměř již trvale metaforických úvahách o stvoření světa. Nyní hovoří o šestém dni stvoření, a konkrétně se zabývá touto větou z knihy Genesis: „Bůh řekl: „Ať země vydá různé druhy živočichů: různé druhy dobytka, drobné havěti i polní zvěře!“ – a stalo se. Bůh učinil různé druhy polní zvěře a dobytka i všemožné druhy zemské havěti. A Bůh viděl, že je to dobré.“ 

 

         Pokud jsme se až do těchto míst knihy domnívali, že nás  žádná Augustinova alegorie už nemůže  překvapit, tak bychom nyní měli raději zapomenout, co se nám až dosud vybavilo například při slovu moře, duše, velryba, pevnina a další. Jestilže jsme až dosud nikdy nezapochybovali nad tím, co tato podstatná jména znamenají, díky Augustinovi je nyní vše jinak. Moře v této části díla totiž jak se zdá, skutečně u něho znamená  to, co je v člověku přirozené, souš zde není pevnina, ale duše, ovšem termín živé duše zde nahrazuje ryby, ale kupodivu velryba u autora neznamená snad nějaké veliké živé duše, ale zázrak. Ptáci ztotožňují hlasatele evangelia, a zkrocené zvíře zde znamená velmi trefně zkrocenou vášeň, zatímco pokřtěný člověk je zemí nad vodou. Jak si má tentokrát čtenář krátce a jasně vyložit například větu: „...neživá zvířata, která se pohybují“? Touto takříkajíc totální alegorií je nyní napsána téměř celá tato kapitola a běžný čtenář snad ani nemůže poznat, v jakém místě autor použil nějaké slovo ve smyslu jeho skutečného významu. Tak jako již několikrát předtím si pokládáme otázku, zda Augustin při psaní tohoto  finálního textu snad nezapomněl i na lidi, pro které také Vyznání psal, a to i přes vědomí, že o lidech neměl nikdy příliš valné mínění. Například o nás napsal, že lidstvo jako celek se rodí předurčené k zatracení, je prostě „odsouzená hmota“ (massa damnata). Jiná jeho stejně nelichotivá charakteristiku lidí je „hříšná hmota“ (massa perditionis) , což obojí je možná nakonec i výstižné, ale značně nemilosrdné hodnocení nás lidí, které Bůh „učinil ku obrazu svému“. Nadměrným množstvím metafor, kterými Augustin.nahradil všem srozumitelný biblický text o stvoření světa, čtenáři už vůbec nepomáhá k pochopení jeho výkladu, ale právě naopak. Ovšem  nakonec to Augustinovi nemějme až tolik za zlé, protože při psaní těchto částí byl často „duchem mimo náš svět“, a kdo z nás by si nepřál vidět alespoň zlomek  z toho, co mu tam „nahoře“ Stvořitel poodhalil?

 

         Někoho možná už tolik nepřekvapí jeho převažující až expresivně alegorické vyjadřování, ale spíše některá jeho přesvědčení, která snad měla platnost především v době, kdy svá Vyznání psal. To se týká například jeho věty: „ Od té doby, kdy jsi ustanovil,  jinak nelze vejít do nebeského království, než křtem...“, kterou znal z Písma (Jan 3,5 a Mk 16,16), nebo například když hovoří o ptácích, kteří jsou zplozeni mořem a rozmnožují se na zemi. Zatímco toto tehdejší tvrzení, stejné jako například nauka o ploché Zemi bylo  z hlediska spásy člověka naprosto nepodstatné, téměř až donedávna platná formulace, že „bez křtu není spásy“, byla hned od prvního vyslovení této definice tvrzení velmi odvážná a zdrženlivě řečeno, značně diskutabilní. Pokud chceme znát  okolnosti Augustinova postoje ke křtu a spáse, tématu, který ho velmi zaujal, měli bychom se nyní podívat na  záležitost podrobněji. A především si na tomto příkladě ukázat, co pro něho znamenalo učení a zejména autorita jeho milované církve.   

 

           Ta sice vždy trvala na tom, že spása je možná pouze skrze Ježíše, zároveň ale  nikdy neučila absolutní požadavek křtu jako jediné možné východisko pro spásu člověka, a to i přesto, že křest církev uznává jako jednu ze sedmi svátost. Působením Ducha svatého je křest obmytím, které očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje. (Můžeme si být naprosto jisti, že Bůh není ve své lásce a štědrosti k lidem omezen  pouze na svá svátostná znamení. Své dary dává, jak uzná za vhodné, a nikdo z lidí  nemůže místo Boha ustanovovat podmínky ke spáse). Znamená to tedy, že i nepokřtěný, který ale uznává osobu Krista, již splňuje požadavek církve na spásu. Pokud je ale konkrétně člověku křest „nabídnut“, a on ho odmítne, z církevního (ne Božího, které nikdo nezná) hlediska už nemá nárok na spásu. Křest je tedy řádný - podle samotné církve to ale neznamená jediný - způsob, jak milost spásy získat, ovšem například skvělý žák Alberta Velikého a naprosto mimořádný teolog vycházející také i z Augustinova učení Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém veledíle Summa theologiae (III, q.64, a.7) jasně uvádí, že Bůh není vázán svými svátostmi. Na druhou stranu podle tridentského koncilu (1545 – 1563) ovšem  lze křest považovat za svátost, kterou ustanovil sám Ježíš. Církev nyní učí, že nikdo z lidí nedojde spásy bez vlastního přičinění (t.j. samozřejmě i křest), ale nemůže být zatracen bez vlastního osobního svobodného odmítnutí Boha. Takové je velmi zjednodušeně řečeno, učení dnešní církve o křtu a spáse člověka, jako osvobození od viny  a záchranu před smrtí, za Augustina ovšem bylo toto učení značně nekompromisnější. 

 

 

 

         Nadčasového Augustina témata spojená například s milostí Boží, předurčením,  křtem svatým, atd., velmi zaujala, a proto jim postupně věnoval více svých prací. Ze spisů, ve které se zabývá křtem a jeho okolnostmi namátkou uveďme například: Kázání k nově pokřtěným, Kniha “O předurčení svatých“, Kázání o sv. Janu Křtiteli, kniha O křtu proti donatistům, a další, a připočtěme k nim také i několik  jeho veřejných diskusí na toto téma. V jeho době se  navíc ještě oficiálně upřesnil nesmazatelný charakter křtu, dále možnost obrazného křtu krví v případě mučednické smrti, a také platnost křtu touhy, což znamená, že i nevyslovená, ale předpokládaná touha po křtu má stejnou váhu, jako křest řádně provedený. Křest  Augustin charakterizoval mimo jiné i těmito pěknými slovy: „Slovo se spojí s živlem a vznikne svátost“ , a  za své přijal vyjádření svého největšího teologického zdroje, apoštola Pavla, který křtu přinesl teologický význam svým tvrzením z listu Římanům (6,3-11), že nás „křest připodobní smrti a zmrtvýchvstání Krista“.

 

         Ve čtvrté knize protidonatovského spisu Contra grammaticum Cresconium (Proti gramatikovi Cresconiovi) Augustin mimo jiné také píše vlastní názor o již zmíněném nedávném  oficiálním uznáním křtu krví mučednickou smrtí. Víme, že to nebylo mnohokrát, kdy v životě Augustin uznal svoji chybu, nebo omyl, a pokud někdy, bylo to spíše ke konci života především v Retractationes (Retraktáty). Ale snad jediný případ, kdy by se nakonec přímo přiklonil k názoru někoho z těch, proti kterým téměř celý život bojoval, je právě písemná polemika se stoupencem  donatismu Crescionem. Ve zkratce šlo právě o Augustinův názor na křest mučednickou smrtí, kde jako ukázku uvádí lotra, o kterém se neví, zda byl pokřtěn. Při svém výkladu použil alegorii jistého mučedníka z Kartága (roku 258), známého rétora Cypriana, který hovořil o dobrých nádobách ze zlata a stříbra a o špatných z hlíny a dřeva. A právě ve svých Retractationes (44, 18,4) Augustin asi velmi nerad, ale přesto v zájmu pravdy pokorně připouští, že jeho  tehdejší příklad s Cyprianem byl mylný a píše, že se přiklání k názoru donatisty(!) Tychonia, že jak u stříbrných, či zlatých, stejně jako u dřevěných a hliněných nádob slouží jedna část nádoby ke cti, a druhá k pohoršení. Pro nás nejdůležitější jsou na této ukázce dva faktory: Za prvé poznáváme obrovské Augustinovo zaujetí otázkou křtu, a jeho schopnost na toto téma vést opravdu s kýmkoli neomezené diskuze, a za druhé se setkáváme s možná unikátním Augustinovým uznáním názoru svých zapřísáhlých odpůrců a nepřátel, donatistů.  

 

         Novokněz Augustin, který v Hippo Regio po svém nečekaném vysvěcení požádal biskupa Valeria o půlroční odklad k vykonávání kněžské funkce z důvodu své nedokonalé znalosti Písma, se stal během let skutečným odborníkem  par excellence na jeho výklad (namátkou např.  O knize Genesis slovo od slova, O Genesis proti manichejcům, Zrcadlo Písma svatého, Výklad žalmů, Pojednání k listu Galaťanům, 17 otázek na  Matoušovo evangelium, a mnohé další).V této souvislosti uveďme, že ve svých dílech užil celkem víc než čtyři desítky tisíc (přesný počet zjistili dlouholetým bádáním v jeho dílech benediktinští mniši - 42 816 !)  citací ze Starého a Nového Zákona (někteří biblisté užívají přesnější názvy Stará a Nová Smlouva). Ovšem samotné začátky jeho studia evangelií rozhodně nebyly lehké, protože od Ježíšovy smrti až do čtvrtého století existovaly dokonce  více než dvě stovky nejrůznějších evangelií, které svým počtem, obsahovou rozmanitostí a teologickou nejednotností způsobovaly mezi prostými věřícími, ale i mezi klérem především častou zmatenost, kterou si mladá církev nemohla dovolit.

 

         Církev pokřtěných se od začátku svého vzniku považovala jako jediné společenství věřících, ve které je Kristova církev uskutečněna a v této intenci také tak vystupovala. Proces církevního rozpoznávání pravosti knih vhodných k zařazení do pozdějšího Nového Zákona a uspořádání celého biblického kánonu probíhal de facto již přibližně od roku 150 v reakci na heretické učení významného křesťanského teologa druhého století Markióna  ze Sinopé. Dokončoval se ale až za Augustinova života, a datuje se mezi roky 367, kdy Athanasios poprvé uvedl konečný soupis kanonizovaných textů, přes rok 382, kdy byl ucelen soupis kanonických knih, a zakončením celého procesu v Kartágu v roce 403. Uvedené je třeba mít na mysli v souvislosti s otázkou, jaký materiál o křtu, a v jaké formě měl pravděpodobně Augustin k dispozici ke studiu v období sepisování svých Vyznání. 

 

 

 

         Víme zcela jistě, že první, kdo Augustina zásadním významem oslovil ještě během procesu kanonizace textů byl apoštol Pavel. Právě jeho listy měl Augustin  již ne jako manichejec, ale ještě ne jako křesťan, otevřeny doma v Miláně také v okamžiku vyvrcholení jeho konverze, a v nich si po antickém způsobu náhodně našel svůj motivační citát k přijetí víry. Apoštol Pavel je také jeho nejvíce citovaný autor, vedle evangelisty Jana a Žalmů. Vliv jednotlivých autorů a množství Augustinem užívaných citací je úměrný dobou vzniku díla a rozsahem materiálů, které měl  v dané době k dispozici, jak lze zjistit vzájemným porovnáváním jeho písemností. Zároveň musíme předpokládat, že sám dobře znal, nebo dokonce vlastnil některé apokryfy (neuznaná evangelia), které církev v některých případech spíše k její škodě zavrhla jako heretické (není známo, že by některé u nás vydané Novozákonní apokryfy, nebo například Skryté výroky Ježíše – Evangelium svatého Tomáše způsobily odliv věřících z církve – a pokud ano, nebyli to věřící). Z textů některých jeho děl zvlášť výrazně vyznívá, že byl obeznámen i s dalšími písemnostmi, které církev neuznala za vhodné k použití, například s některými apokalyptickými vizemi o konci času, s různými apoštolskými listy a dopisy, možná i se zaznamenanými vyprávěními dalších skutků Ježíše, jeho svědků a učedníků, atd. 

 

         Zmíníme se ještě krátce o jazycích liturgie a  písemností. Nejstarší spisy a liturgie byly psané v arameještině a později se stala liturgickým a církevním jazykem řečtina. Přibližně jedno století před Augustinem se právě v severoafrické Numidii vedle zatím stále ještě řeckého mešního kánonu pravděpodobně vůbec poprvé uplatňují křesťanské dokumenty psané latinsky. Augustin tak měl vlastně štěstí – nemusel už studovat řecké texty, protože řečtinu neměl od dětství upřímně rád, a nyní si při bohoslužbách, při studiu i psaní plně vystačil se svojí bravurní rétorskou latinou. K řečtině jako k jazyku  měl vždy jakýsi přirozený odpor, přestože velmi miloval do latiny přeloženou řeckou literaturu i filozofii, zvlášť v dospívání, kdy ho velmi ovlivnil neoplatonismus ( Plotinos) a epikureismus, a zajímal se ovšem také i o sofismus. V té době se snažil proniknout i do učení filozofů 4-5.stol.př.n.l. Sokrata, Platóna, a Aristotela, a z období helénismu se seznámil s některými překlady děl Senecy, Marca Aurelia,  a dalších...

 

         Brzy po přečtení několika málo jeho děl se nám začnou rýsovat  některé vystupující prvky jeho povahových rysů. Mezi mnoha vlastnostmi, které na druhých lidech kupodivu často odsuzoval, a to několikrát i v těchto Vyznáních, byla především  zvídavost. Ovšem sami bychom jen velmi těžko hledali zvídavějšího člověka, než byl právě on. V některé z minulých úvah už bylo řečeno, že právě nevídaná zvídavost o vše Božské, byla u Augustina paradoxně jedna z jeho nejdůležitějších vlastností, která ho vynesla až na samou špici nejvýraznějších a nejproduktivnějších postav teologie a filozofie v celých dějinách církve. Už od základní školy v Madauře se nespokojoval pouze s tím, co mu jeho učitel řekl, ale svojí nekonečnou zvídavostí někdy přiváděl rodiče i vyučující  až „k zoufalství“. Později jako student svobodných umění v Kartágu proslul tím, že pokud nebyl profesor schopný na jeho časté otázky ihned odpovědět, zjistil si odpověď sám, a k pobavení studentů později na svojí původní otázku přednesl profesorovi také sám odpověď.

 

 

 

         Po milánské konverzi se tato pro něho, i pro samotnou církev velmi podstatná vlastnost stala silou, která ho až do smrti neúnavně vedla k novým a novým objevům a tezím, které na dlouhá staletí, a některé až do dnešní doby tak významně ovlivnily učení církve. A se stejnou zvídavostí a zájmem věnoval také velmi mnoho času a vytrvalého vlastního úsilí otázce svátosti křtu Duchem svatým. Vzpomeňme, že on sám přijal křest až ve svých téměř třiatřiceti letech, přestože jeho matka Monika byla horlivá křesťanka, a možná že i tato skutečnost později přispěla k jeho zvýšenému zájmu o toto téma. V našem pozastavení se nad jeho převzatým učením, že „bez křtu nelze vejít do nebeského království“ uveďme jako příklad jeho mimořádného zájmu o otázky spojené se křtem ještě několik jeho titulů, například De Baptismo contra Donatistas (O křtu proti Donatistům); De unico baptismo contra Petilianum ad Constantem liber unus (Jedna kniha ke Konstantinovi O jediném křtu proti Petiliánovi); De baptismo libri septem (Sedm knih o křtu), a další nejrůznější úvahy o křtu svatém se objevují i v jiných jeho spisech a kázáních.

         Augustinova oddanost církvi byla skutečně nevídaná, a cokoli, co by mohlo narušit její celistvost, pevnost, nebo ohrozit důstojnost jejího úřadu, ho okamžitě stavělo do obranné, ještě častěji však do útočné pozice, a tento svůj zásadový postoj měl možnost dokázat nesčíslněkrát. Církev spatřoval jako přímo Ježíšem založené společenství těch, kteří v něho uvěřili a neváhal dokonce prohlásit, že mimo církev není spásy. A jako absolvent  nejlepších rétorských škol v Kartágu se jednou  snad plný nadneseného patosu dokonce přiznal, že „... by nevěřil ani evangeliu, kdyby ho k němu nepřivedla autorita církve“. To už jsou ale opravdu až příliš silná slova i na něho a při jejich vyřčení si musel být velmi jistý pevností své pozice . Těmito zdá se lehkovážně vyřčenými slovy ve skutečnosti  církvi podsouvá význam nad evangelia, a doslova vzato to znamená, že k tomu, aby věřil v evangelia jako Duchem svatým iniciovaným spisům, potřeboval souhlasné stanovisko, či pokyn církve obsažený v její autoritě. Přestože vnímáme i v dnešní době pravděpodobně velmi pozitivně absolutní oddanost Augustina své milované církvi, takovými slovy dával a dodnes dává protivníkovi církve i svému do ruky poměrně závažný argument.

 

        Církev jako „mystické tělo Krista“, pro něho znamenala nejen jím samým samotným založené společenství věřících, ale zároveň z praktického hlediska i světskou organizací určenou jednotnou a pevnou hierarchií. Chápal jí jako svorník spojující věřící přizvané k účasti na bohoslužbě, a ve své podstatě  i přebírající  řízení státu, a především vyzdvihoval její duchovní poslání, ve kterém jako tajemná organizace shromažďuje lidi, které Stvořitel předurčil ke spáse. Z Augustinova teologického hlediska církvi vždy zůstane určité mystérium, kvůli kterému nebude rozumem nikdy zcela pochopitelná, a člověk musí jednat především v souladu s vůlí církve.

 

         Ve Vyznáních nalezneme několik velmi emotivních proseb, kterými se Augustin snaží obměkčit Boha, a přimět ho alespoň k trochu bližšímu nahlédnutí do jeho nekonečného tajemství, a podle jeho díla se mu to  nakonec v mnoha případech opravdu podařilo. Pravděpodobně byl o tom přesvědčený i v případě jeho názoru na nutnost křtu člověka pro jeho spásu. Znamená to, že tuto podmínku pro spásu pouze neopakoval z úryvků z Bible, ale byl přesvědčený, že tak interpretuje Boží vůli, a dokonce snad i Jeho podmínku.

 

         Z teologické oblasti s naprostou jistotou věděl daleko víc, než nám uznal za vhodné sdělit, a při pečlivém pročítání jeho prací najdeme mnoho více, či méně skrytých náznaků, které nám toto vědomí potvrzují. Pokud se nám tedy na první pohled zdá jeho učení  na svojí dobu skutečně již zcela naplněné, a máme pocit, že se s námi se o všechny své důležité poznatky a objevy nezištně a v dostatečné míře podělil, skutečnost je opravdu jiná. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se Augustinovi dostalo díky svému skutečně neobyčejnému úsilí navíc ještě daru Boží milosti mimořádného poznání, které buď bylo určené výhradně pro něho, nebo se kvůli autoritě a důvěryhodnosti učení církve rozhodl tyto poznatky nikdy nezveřejnit.  Důvod je prostý - důsledná ochrana církve a jejích pravd i za cenu zřeknutí se osobních ambicí na teologickém poli.  

 

         Pro Augustina tedy znamenalo ustanovené společenství církve určitou součást Božího plánu a sám se považoval za jejího předního zastánce, obhájce i bojovníka proti jejím nepřátelům, či „jen“ kritikům jejího systému. svůj vlastní název, který logicky nemohl mít nic společného s mnohem pozdějším Ježíšem Kristem. Konečně i samotné slovo Kristus je ovšem přepisem řeckého slova Chistos, což je překlad  hebrejského slova mášíach a aramejského m/e/šíchá a znamená Pomazaný, nebo Mesiáš, a byly to vlastně přívlastky izraelských kněží, a také králů. Původně se také vždy o Ježíši psalo a říkalo v pořadí slov Kristus a Ježíš, čili Mesiáš(Pomazaný) Ježíš  na základě přiznání samotného Ježíše k mesiášství. Slovo Kristus tedy je a vždy byl titul, od kterého  se později odvodilo slovo křest.

 

         Pro doplnění – v Novém Zákoně kupodivu nalezneme slovo křesťan asi jen třikrát(!), a Augustinův oblíbený zdroj apoštol Pavel zase ve svém listě Korinťanům ( 1K 15,29) uvádí jinou zajímavost, a to, že se v Korimtu někteří lidé  nechávali pokřtít za nepokřtěné, kteří již zemřeli, aby jim u Boha vymohli spásu.  To byl místně dosud přetrvávající  antický pohanský zvyk, a přestože ho Pavel neschvaluje, ani ho  na druhou stranu  kupodivu zásadně nevyvrací, což je u tak zapáleného konvertity nečekané. Předpokládáme, že to již byli pokřtění, kteří se nechávali znovu pokřtít, a tím více je pozoruhodné, že tato skutečnost nevadila nejen Pavlovi, ale že se o ní například nejspíše nikde nezmínil ani Augustin, který byl zásadním odpůrcem vícenásobného křtu a plně čerpal z apoštolovy teologie.

 

         Evangelista Marek v Bibli zase hovoří v tom smyslu (Mk 1,8), že Jan Křtitel své židovské křtění vodou na pokání (tak pokřtil i svého příbuzného Ježíše, který tento akt podstoupil na znamení solidarity s hříšníky) považoval za předběžné, nebo dočasné, protože uvádí, že další křtění bude provádět ten, který přijde po něm. Tyto Janovo  (a dalších) křty tedy neměly vnitřně nic společného se svátostí křtu a šlo jen o přípravu na něco zatím ještě neznámého, co přinese ten, „který vás bude křtít ohněm a Duchem Svatým“.Tuto praxi nám potvrzují  kupříkladu slova ve Skutcích (Sk 2 ,38; 8, 16 a další), kde najdeme alespoň čtyři jasné zmínky o tom, že později po Nanebevzetí Ježíše byli první křesťané byli nejdřív křtěni slovy: „...ve (na) jméno Ježíše Krista“ (to je velmi důležitý a bohužel již zapomenutý rozdíl od dnešní formulace: „... ve jménu...Syna“!) . Teprve další později pokřtění přijímali Ducha svatého vložením rukou učedníků a jejich pokračovatelů. Z uvedeného by tak mohlo vyplývat, že se v raném křesťanství alespoň po  určitou dobu skutečně křtilo dvakrát, jedno fyzické křtění vodou na omytí hříchů a  pokání,  a další  duchovní křtění vkládáním rukou pro křest Duchem svatým. Nejsou však o tom spolehlivé doklady.

 


 

 

         Připomínám jen jednu vzdálenou souvislost s dvojím křtěním, totiž, že koncem čtvrtého, a  na začátku pátého století Augustin ve svém boji proti heretikům zásadně odsuzoval tzv.dvojí křest. Za jeho doby existovala v severní Africe velmi silná  církev Donatistů  (říkali si pravověrní, nezkompromitovaní, pevní, atd...)  se svými kostely, biskupy, atd... Tito bludaři vyžadovali od  těch katolíků, kteří se do jejich společenství hlásili, nový křest. Katolická církev ale od pokřtěných Donatistů, kteří naopak přestupovali do katolictví, nový křest nežádala. Augustin vždy zásadně  tvrdil, že je-li někdo již jednou pokřtěn, nemůže být znovu „překřtíván“. Aby ale nedošlo k chybnému porozumění, za Augustina se již na rozdíl od doby před první církví křtilo „Ve jménu (jméno?) Otce, Syna i Ducha svatého“. Proto trval na tom, že opakovaný křest v té samé podobě je tedy nemožný a neplatný. Někdy v té době právě psal o nutnosti  křtu pro spásu člověka.

 

    Zmiňovali jsme křestní formulaci používanou při křtění prvních křesťanů po Ježíšově Zmrtvýchvstání. Ale dávno předtím se „křtilo“ tradičním židovským způsobem různých ceremoniálních omývání na znamení pokání a očisty, a proto například právě Jan Křtitel také vystoupil se svou nabídkou omytí v nejbližší řece Jordánu. Mnohá z takových omývání byla přímo nařízena Zákonem Mojžíšovým a praktikovala se velmi často nejen v soukromém náboženském životě, ale i ve veřejném. Ovšem nutno zdůraznit, že křtící kampaň na znamení pokání, kterou v této podobě pravděpodobně jako první zavedl zmíněný poustevník Jan, byla zcela na bázi dobrovolnosti, nikoli ze Zákona. Tyto nové způsoby křtu byly tedy mimořádné, nad ustanovený počet rituálních koupelí, a pro velký počet zájemců o tento nový druh očisty se dá předpokládat, že se křtilo i mimo řeku Jordán.

 

         Tímto  způsobem byl  pokřtěn nejen Ježíš a jeho bratři, ale jistě i Ježíšova matka Maria a také jeho učedníci a další následovníci. Ovšem kupodivu s největší pravděpodobností neexistuje žádná poznámka o tom, že by tito lidé, samozřejmě vyjma Ježíše, byli ještě někdy znovu dodatečně pokřtěni „křesťanským křtem“ ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého ve smyslu uvedeném v Písmu (například zmíněným Markem, nebo ve Skutcích). Znamenalo by to tedy, že tito Židé a nyní „ikony“ nového křesťanství, považovali původní židovské ceremoniální omývání na znamení pokání a očisty od hříchů  za dostatečně platné. Ve své podstatě by to ale bylo naprosto logické rozhodnutí, a není to tedy nijak objevné konstatování. 

 

         Křest má tedy své předchůdce v očistných koupelích jak v židovství, jak jsme již uvedli, tak i v helénském pohanství, v náboženstvích Babylonu, Indie i Egypta. Řeky Jordán, Eufrat, Nil nebo Ganga, získaly svoji proslulost právě díky jejich náboženského významu – jako očistných nebo křestních řek, ne však výhradních. Stejně tak splnila svoji očistnou funkci  například jeruzalémská nádrž Siloe, jak známe z Nového Zákona. Od počátku světa měla voda zvláštní význam a moc, kterou jí dal Stvořitel. Už v nejstarší starozákonní době zjevil mnohokrát svoji vůli nejrůznějšími formami smýt očistnou vodou viny lidstva. Například potopou světa obmyl hříšnou zemi a přitom zachránil několik lidí. Rudé moře symbolicky zalilo hříšníky a zachránilo prchající Izraelity z Egyptského otroctví nebo druhá Kniha královská (2 Král 5) hovoří o syrském generálovi Námanovi, který své malomocenství uzdravil očistnými koupelemi v Jordánu, nebo kupříkladu prorok Ezechiel (Ez 36, 25) uviděl vodu, která jednou bude zdrojem a příčinou našeho vykoupení. Hospodin pak skrze něho volá: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a od všech vašich hnusných model“. Nejrůznějších forem naznačující očistění křtem, tedy omytí vodou, najdeme v Písmu ještě daleko více, a všechny mají jedno společné. Konečně, hned na začátku první knihy Genesis, o které jsme již v minulých úvahách hovořili, se „Duch svatý třepotal nad tváří vod“ Můžeme předpokládat, že v podtextu by se snad dalo dodat: nad tváří očistných, křestních vod, protože tyto vody budou jednou k tomu  účelu opravdu sloužit.

 

         Prorok Izaiáš (Iz 44, 3) předkládá Jakubovu lidu Boží zaslíbení: „Já vyliji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi (dá se vykládat, že obrazně hovoří o křtu těch, kteří na něj toužebně čekají). Já vyliji svého ducha na tvé potomstvo...“ Nebo jiný prorok, Ezechiel (Ez 36, 25-26), zvěstuje Boží očistu svého lidu vodou a vložením nového srdce a svého ducha. Konečně „Velikonoční tajemství je zdrojem Ducha svatého, kterého dává Kristus a který se v nitru těch, kteří uvěřili, stává pramenem, z něhož tryskají proudy živé (očisťující) vody“ (Jan 7, 37-39)

 


 

 

         Svoji křesťanskou jedinečnost má ovšem křest po seslání Ducha svatého právě v Ježíšově smrti a vzkříšení. Zmíněná stará křestní formulace: „ ...ve (na) jméno Ježíše Krista...“ vyjadřovala daleko přesněji a výstižněji než dnes určité symbolické vniknutí, vetkání, vroubování, nebo vštípení  tímto křtem člověka do Krista Ježíše. Tedy obrazně řečeno „stát se přímo součástí Mesiáše“ (a tím vzít i převzít na sebe odpovědnost za  chování  se podle takové výsady).

 

         Bylo již řečeno, že podle mnoha jasných indicií Augustin rozhodně musel znát  z Božích tajemství víc, než lidem řekl a napsal, a platí to jistě i v případě okolností spojených se křtem. Učení o dědičném hříchu, předurčení, i křtu věnoval velmi mnoho pozornosti a usilovné práce, a konkrétně o křtu věděl zcela jistě neporovnatelně  víc poznatků a skutečností , než jsme si sami naznačili. Pokud přesto a celkem jednoznačně alespoň v případě křtu zastával ve souvislosti se spásou člověka tak jednoznačný postoj, znamená to jediné: Augustin hájil stanovisko a jednotu své milované církve skutečně  za každou cenu, a to s největší pravděpodobností  i v těch  případech, kdy se vnitřně (a na základě vlastních teologických objevů)  s takovým aspektem nemusel vždy stoprocentně ztotožňovat. Jinými slovy tím chceme  vyjádřit přesvědčení, že geniální Augustin se s faktickou a prokazatelnou účastí a pomocí Svatého Ducha na odkrýváních Božích tajemstvích dostal mnohokrát za vědomosti vlastní církve. A přesto, či spíše právě proto raději obětoval své nezanedbatelné ambice ve prospěch oficiálního církevního učení či stanoviska. O to víc je jeho osobnost tak jedinečná.

 


 

 

         Dvaadvacátá kapitola třinácté knihy Vyznání opět cituje apoštola Pavla, nyní o obrácení lidí, resp.o nutné přeměně a obnově jejich mysli  z listu sboru do Říma (Řím 12, 2). Bůh stvořil člověka ku obrazu svému, a svým špatným životem se zpronevěřil svému poslání. Nápravu nachází Augustin v duchovní obnově, ve  znovuzrození ducha ve správném životě. Zajímavá jsou jeho slova o tom, že „Kdo je totiž obnoven v mysli a vidí okem rozumu Tvou pravdu, nepotřebuje již lidského průvodce, aby dle jeho vzoru jednal. Ty sám jsi mu totiž průvodcem“. Víme přesně, co má na mysli, a také má jednoznačnou pravdu, ale řečeno v této podobě, je tu jedno nebezpečí. Člověk může vnímat jeho slova naprosto doslovně, a v tom případě by „člověk s obnovenou myslí“ už k ničemu nepotřeboval kněze, bohoslužby, konečně ani instituci církve, protože všude tam jsou „lidští průvodci“. To je případ nejrůznějších křesťanských sekt a sborů. A ještě jedna zajímavost je výklad, se kterým by jistě nesouhlasila drtivá většina praktikujících Židů. Augustin v této části směřuje mysl svých posluchačů k tomu, že kniha Genesis hovoří o tom, že již od samého počátku Bůh utvářel svět ve své trojjedinosti. Pokud tedy například kniha knih hovoří : „Učiňme ho..., nebo ...ku podobě naší...“, Augustin v těchto slovech slyší promlouvat svatou Trojici.

 

         Také v další knize hovoří již téměř zcela bez metafor, a tím je text znatelně srozumitelnější jak pro pochopení, tak pro případný pokus o výklad, a sám nám nyní objasňuje, co některé alegorické obraty znamenají. Opět zdůrazňuje význam a zásluhy církve pro člověka, když píše: „...jsme Tvoji synové milostí Tvé církve...“, přestože jinde píše, že si nás vyvolil Bůh. Vlastně tak nepřímo pokračuje ve své úměře: křest od církve rovná se spasení, a na toto téma napsal v souvislosti s milostí a předurčením ke spáse několik diskutabilních a v jednotlivých tvrzeních problematických spisů. V kapitole dále rozebírá práva, nebo spíš možnosti a také povinnosti  duchovního člověka, tedy toho, kdo již bezpečně rozeznává rozumem své vedení Duchem Božím. Hovoří-li Augustin o Boží církvi, jako důležité (ne-li přímo základní, hlavní) cestě člověka ke spáse, chtěl by mu v tuto chvíli člověk zákonitě položit otázku: A co ti lidé před existencí církve? Ti, kteří sice bez vedení církve, zato celá tisíciletí v úctě, bázni a velmi důsledně dodržovali Mojžíšovy zákony? My na rozdíl od našich starších bratrů ve víře ve stejného Boha prostě máme s naší spásou to štěstí, že jsme se  narodili do již existující církve? Zajímavé, je že přes všechen zmíněný nevalný úsudek o lidském pokolení mu nyní dává poměrně  veliké pravomoci, když hovoří o mnoha věcech, které může duchovní člověk posuzovat. Například co dobrého a špatného nalézá ve skutcích a mravech věřících, a podobně.

 

 

 

         Ve XXIV. hlavě se autor, který se zde sám nazývá Sluha Tvého slova zabývá otázkou, proč Bůh při stvoření  světa požehnal lidem, ptákům a rybám, ale ne už světlu, zemi, mořím, a podobně. Možná nám při čtení těchto slov schází zmínka o tom, že v Genesis se píše i o tom, že pokaždé, když něco v průběhu šesti dní stvořil, je také psáno: „ A bylo to dobré.“ Až dosud jsme myslím  všichni chápali, že cokoli Bůh stvořil, musí být dobré, a tím i od Něho požehnané. Pokud je tedy například u prvních dvou stvořených lidí psané, že jim Bůh požehnal, chce se tím v textu pravděpodobně naznačit důležitost a vrchol Božího stvoření, které si ostatně také proto „nechal až nakonec“. Augustin v těchto místech poprvé v knize zdůrazňuje význam a důležitost svého výkladu výzvou: „Ty, kdo čteš, dávej nyní pozor!“ To když se znovu vrací ke svému přesvědčení o mnoha správných výkladech Písma, o kterém jsme se v minulých úvahách také již zmiňovali. Pokračuje v otázkách kolem rozmnožování a růstu a uzavírá kapitolu výkladem, jak on chápe, proč Bůh řekl jen vodám a lidem, aby rostli a množili se.

 

         U Augustina je skutečně obdivuhodné, s jakou řečnickou obratností a technikou dokáže žonglovat se slovy. Například některé jeho zaznamenané veřejné polemiky s bludaři jsou způsobem, jakým polemiku vede, skutečnými literárními lahůdkami, a to bez ohledu na závažnost diskutovaného obsahu. Také v pětadvacáté kapitole Vyznáních věnuje jednu čtvrtinu obsahu kapitoly jen tomu, aby nám zdůraznil, že to, co chce nyní říci, je pravda, kterou zná přímo od Boha. Vrací se ke svému již dříve vyjádřenému přesvědčení, že třetí den stvoření, popisovaný v první Mojžíšově knize, je vlastně obraznost: „Bůh také řekl: Zazelenej se země zelení, bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny.“ Pod pojmem (zemské) plody poznává Augustin skutky milosrdenství, které pučí z úrodné půdy duše a  slouží ke zmírnění životních útrap. A uvádí k tomu jako příklad úryvek z 2.listu Timoteovi, jehož autorství, stejně jako prvního listu, bylo téměř až do nedávna připisované jeho oblíbenému apoštolovi Pavlovi. V něm (2.Tim. 1,16) odkazuje na jistého Onezifora z efezského křesťanského sboru, který v Římě vyhledal a několikrát navštívil Pavla v jeho vězení. Autor pak uvádí ještě další příklad takového alegorického vyjádření v jiném místě Písma.

 

         V další části Augustin hovoří o radosti ze skutků milosrdenství a zároveň poukazuje na jejich užitek. Nejvíc prostoru v této kapitole opět věnuje apoštolovi Pavlovi, jehož si vybral jako příklad pro svoji demonstraci užitečnosti dobrých skutků, a také ho zde tradičně několikrát cituje. Nakonec čtenáře informuje o tom, jak ho Bůh naučil rozeznávat dar od alegorického ovoce (plody se semeny) z Genesis. Dar je darovaná věc, ovoce je dobrý a správný úmysl dárce. Pokračuje pak ve stejném duchu, když za velrybami vidí nevědomé a nevěřící lidi, kteří jsou uchváceni zázraky, a od toho odvíjí další alegorii – velryby, jinak nevědomí lidé uchváceni zázraky, kteří chtějí přijít do církve, touží po první svátosti, křtu, který vidí znázorněn jako ryby. V těchto místech jsme se opět vrátili do míst, kde už jsme v našich poznámkách byli, to znamená, že tyto Augustinovy výklady ve skutečnosti jdou pouze zaznamenat, ovšem raději bez pokusu o nějaké hlubší porozumění a proniknutí do jejich smyslu. V těchto velmi složitých částech knihy si můžeme maximálně položit otázku (nebo spíše rovnou autorovi), zda vůbec je knihu Genesis možno brát jako alegorii, a pokud ano, ptáme se co vše lze z knihy tak chápat a v jaké části knihy alegorie končí, pokud vůbec. Tím se opět dostáváme o několik našich zamyšlení zpět, do míst, kde jsme si kladli otázku, jestli skutečně lze kniha knih vykládat několika „správnými“ způsoby. A jestli stačí na „správný“ výklad pouze pocit vykládajícího, že ho při tom vede Duch svatý. Tehdy nám ale Augustin předkládal několik možných otázek a zároveň stejně tolik správných odpovědí na výklad jednoho místa z Písma, ale otázky a odpovědi byly v podstatě racionální, a celkem srozumitelné na rozdíl od nynějších alegorických výkladů.

 

 

 

         XXVIII. hlava je velmi krátká a autor v ní vysvětluje, proč je v Mojžíšově knize na konci stvořitelského procesu napsané, že „to bylo velmi dobré“.  Tentokrát Augustin kupodivu asi nevidí tato slova jako obraznost, ale alespoň k nim tedy použil alegorické vyložení. Bůh utvářel denně po šest dní jednu dobrou součást světa, a teprve na konci usoudil, že je to velmi dobré. Jako metaforu k tomu použil krásné tělo, které se skládá ze samých krásných údů. Můžeme se snad jen ptát, proč i do tomto poměrně velmi jednoduchého textu Augustin přidal alegorii, tentokrát  svojí vlastní, když i bez ní je text Písma naprosto srozumitelný. A to i bez toho, kolik  případného obrazného vyjádření by mohl prostý text v sobě ukrývat.

 

         V další části použil autor po dlouhé době slovo souvěčné, a bylo to slovo, o jehož významu a uplatnění jsme již podrobněji hovořili, a  které v určité části svého díla užíval víc než hojně, aby pro něj nakonec na dlouhou dobu  asi nenalezl to pravé uplatnění. Nyní ho použil v nám už známém spojení: Bůh hovoří o svém Slově, které je jako jeho součást Bohu souvěčné. Kapitola je opět velmi krátká, a také zcela srozumitelná. Augustin pokládá Bohu otázku, proč při svém tvoření počítal dny, když v jeho způsobu „vidění“ neexistuje čas. Dovídáme se vzápětí odpověď: lidé hovoří a vidí v čase, Bůh nikoli. Vypočítávání dní v Písmu při stvoření slouží jen pro orientaci, ovšem rozhodně jeden „Boží den“ při stvoření neznamená našich čtyřiadvacet hodin...

 

        

 

         Také třicátá hlava je velmi krátká, a psaná pragmaticky. Autor nyní hovoří o stvoření světa, jak ho chápali manichejci, a toto bludné učení během svého devítiletého působení v této sektě velmi dobře poznal. A nejen poznal, ale i zastával, což se mu později po jeho konverzi ke křesťanství dobře velice hodilo. Manichejské učení měl takříkajíc „v malíčku“ a proto mohl  proti bludnému učení manichejských napsat mnoho velmi fundovaných kázání a dopisů, traktátů i nejrůznějších pojednání, například: Acta seu disputatio contra Fortunatum Manichaeum ( Proti manichejci Fortunatovi), Contra Adimantum Manichaei discipulum  (Proti Adimantovi, Manichejcovu žáku) nebo například  Contra Epistolam Manichei (Proti listu manichejce). Velmi důležitá a v mnohém rozhodující byla také tato pojednání:   Contra Faustum Manichaeum  (Proti manichejci Faustovi), Contra Felicem Manichaeum (Proti manichejci Felikovi), Contra Fortunatum Manicheum (Proti manichejci Fortunatovi),  Contra Gaudentium Donatistarum episcopum  (Proti manichejci biskupovi Gaudenciovi), Contra Secundinum Manichaeum (Proti manichejci Secundinovi), a mnohé další. 

 

         Kniha pokračuje logickým úsudkem, že ty lidi, kteří shledávají Boží díla dobrými, také Bůh vidí jako dobré. Co se nám líbí na Bohu, líbí se Bohu na nás. Ovšem jediný, kdo bezpečně pozná, co je skutečně Boží, je Duch Boží. To, co máme od Boha, bezpečně poznáme jen skrze Jeho Ducha a my sami o sobě to nevíme. Uvedené pak demonstruje na třech příkladech.

 

         XXXII.hlava velebí vše stvořené dobrým Stvořitelem. Nebe a zemi stále vnímá jako horní a dolní části světa a znovu je metaforicky definuje jako duhové a tělesné stvoření. Stvořený svět pozoruje pod úhlem všeobecných vědomostí čtvrtého století, a komentuje a velebí ho jako užaslý člověk, který již díky Duchu Božímu alespoň částečně poodhalil některá tajemství se stvořením spojená. Když v další části knihy vyzývá, aby každý chválí Boha za jeho dílo, znovu zmiňuje jeho velmi užívaný termín prahmotu.Velebená Boží díla vidí jako stvořené z prahmoty, jakéhosi  spolustvořeného „přípravného materiálu“ pro samotné stvoření světa. Tvar světa (tehdy samozřejmě jinak chápaný) vytvořil Bůh právě z tohoto beztvarého „materiálu“.

 

 

 

         Ve XXXIV. kapitole se hned v úvodu pravděpodobně nevyhneme pousmání. Augustin nyní hovoří o své snaze rozluštit: „...obrazný smysl jak pořádku při stvoření, tak i pořádku při vylíčení stvoření, a shledal jsem, že jednotlivá díla jsou dobrá, a jejich souhrn velmi dobrý“. Náš skutečně nekonečný obdiv a úcta k tomuto autorovi a jeho dílu nám brání jakkoli se vyjádřit k této větě. Ovšem asi u kohokoli jiného bychom si museli s úsměvem a jemnou ironií  navzájem pogratulovat k tomu, že autorova revize vylíčení Stvořitelova díla v Genesis dopadla dobře. To je typický, námi upřímně milovaný Augustin a on sám by se jistě zcela upřímně podivoval, čím nás jeho slova vlastně tolik zaujala. Dál už pokračuje nesmírně dlouhou a obtížnou větou plné alegorie jakousi rekapitulací stvoření světa, která na rozdíl od jeho nynějšího výkladu vypadá v originále velmi srozumitelně. Musíme věřit, že  tento mystický výklad stvoření pomohl především jemu samému, u nás to nejspíš bude trochu jinak...

         O tom, že například nebe a země je v Augustinově alegorii hlava a tělo církve už byla dřív zmínka, stejně jako že vody, které prý Bůh shromáždil na jedno místo znamenají společnost nevěřících. Nyní ale jedna metafora střídá druhou tak rychlým tempem, že téměř splývají v jednu a jeho už několikrát komentované stvoření světa je nyní skutečným testem naší pozornosti a vůbec alespoň omezené schopnosti v těchto fázích autorovi rozumět. Důležitost práce pro nepřetržitý rozkvět Boží obce na zemi  byla u něho přímo úměrná potřebě nepolevujícího úsilí pro svou milovanou církev. Podle něho dějiny Božího světa dospěly v Kristu a jeho církvi samého vrcholu, ke kterému směřovaly od počátku světa podle Stvořitelova plánu. Učitel církve nepopíral, a ani nemohl popírat například Boží vyvolenost lidu Izraele k určitým mimořádným úlohám, ale i toto vyvolení považoval omezené dobou příchodu Ježíše Krista na svět. Pak tento národ podle Augustina dostal šanci připojit se k církvi a spolupodílet se na jejím rozkvětu k Boží oslavě. Upřímně litoval, že Židé po Kristově umučení považovali novou církev pokřtěných za pouhou jednu z mnoha sekt, a především že se jako příslušníci vyvoleného národa odmítali k novému obrodnému hnutí připojit.

 

         Odmítnutím Krista jako Mesiáše, jeho vydáním Římanům k odsouzení, a nepřipojením se k  církvi křesťanů podle něho propásli Židé svojí příležitost podílet se na Božím království a přivolali tím na sebe Boží trest. Známé je jeho vyjádření, že Židé byli nemocní a zachovali se ke Kristovi jako ti, kteří zaženou lékaře, který je přišel uzdravit. Po „lékařově“ smrti měli šanci částečně napravit svojí vinu alespoň uznáním církve a připojením se k ní formou křtu k jako viditelnému, Ježíšem založenému společenství těch, kteří uvěřili v jeho Spasitelství a Boží Synovství. Historické prameny nám jasně říkají, že křest není, jak by si snad někdo mohl myslet, jakousi zvláštní doménou křesťanů. Taková myšlenka by mohla čtenáře napadnout, přečte-li si právě onu Augustinovu větu, která de facto vylučuje možnost spásy pro nepokřtěné.

 

         Křesťané i  pohané, kteří přestupovali na židovskou víru, byli mimo obřízku ještě „křtěni“, tedy na znamení pokání byli obřadně očisťováni od minulých hříchů, a v  mnoha slovnících nalezneme definici křtu jako židovské ceremoniální omývání. Židovský „křest“ byl určen pro všechny, kdo neměli židovský původ a kteří se rozhodli přijmout židovskou víru. Účastnili se ho muži i ženy, muži se navíc podrobovali ještě obřízce a tito noví židovští věřící se nazývali proselyté. Ceremoniální očista ponořením se také týkala určitých lidí před vstupem do chrámu, a to  především  kněží určených pro  posvátné obětování zvířat.

 

         Konečně ani samotné slovo křesťan nemá v přímé souvislosti nic společného se křtem, nebo pokřtěním, nýbrž výhradně s Kristem. Od Krista je pak odvozeno slovo křest a od křtu si začali říkat  křesťané (nebo jim tak říkali okolní pohané) členové malých komunit pokřtěných pohanů za působení apoštola Pavla v Antiochii. Malé děti se poprvé začaly křtít teprve asi dvě století před Augustinem. Křtem pokání a očisty od vin se v judaismu křtilo, jak už bylo řečeno,  ještě daleko před Ježíšem, například židovský poustevník  Jan, příbuzný a křtitel Ježíše a později nazývaný Jan Křtitel, byl silně ovlivněn svými „sousedy“ – skalní poustevnickou komunitou Esejců v Kumránu, kteří také křtili, respektive symbolicky omývali na pokání a očistu od hříchů. Janův způsob křtu byl téměř stejný, protože nebyl důvod ho měnit, vždyť šlo všem o stejnou věc.          

 

         Následují tři nebývale krátké závěrečné kapitoly, které se skládají již pouze ze dvou, nejvíce ze čtyřech vět. Nejprve pro nás Augustin vyprošuje pokoj, a pak už jen v krátkosti vyjadřuje své přesvědčení, že po vykonání dobrých skutků spočineme ve věčném životě.

 

 

 

         Celá kniha Vyznání končí několika krátkými úvahami o vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu. Autor se také ještě naposled v této knize zmiňuje pár slovy o době před svým životem ve víře. O své konverzi se obrazně vyjadřuje tím způsobem, že jeho „...srdce počalo z Ducha Božího“, a znovu, jako již předtím několikrát hovoří o tom, jak dřív „opustil Boha“. Taková slova ale zní tomu, kdo Augustina  alespoň trochu zná, skutečně rétorsky nadneseně, i když to on sám ve své hluboké kajícnosti snad  i tak trochu pociťoval. Ve skutečnosti Augustin Boha samozřejmě nikdy neopustil a nikdy se Boha žádným způsobem nezřekl. Jasně to vyplývá jak z jeho životopisu, tak z knihy, nad kterou jsme se zamýšleli, a neexistuje o tom  žádná zmínka ani od jeho přátel, ani od těch, proti kterým celý život bojoval. A ti by zvlášť takovou informaci nesmírně rádi použili proti němu, ať už to byli donatisté, pelagiáni, nebo manichejci, ariáni, rebaptizátoři, či prisciliáni. To je jen namátkou ten nejzákladnější seznam, nepřátel měl daleko víc.

 

         Augustin opravdu Boha nikdy neopustil, přestože to velmi nadneseně zmiňuje. Vždyť právě ve Vyznáních, kde líčí své dětství a mládí, hovoří o svých vroucích modlitbách k Bohu - viz například 1.kniha, hlava IX: „Již tehdy jako chlapec, začal jsem se k Tobě modlit, můj Pomocníku, mé Útočiště...“. Jiný příklad je v hlavě X: „Tehdy jsem již věřil já, moje matka a celý dům...“. I v době, kdy četl kupříkladu filozofy Cicera, Aristotela, nebo Platóna a mnohé další velikány pohanské literatury a filozofie, samozřejmě Boha nijak neopustil, ale naopak k němu vždy hledal blízký vztah, jak je konečně patrné i z jeho devítiletého manichejství. Tam Boha skutečně našel, i když ve zdeformované podobě. Je tedy velmi důležité si ujasnit, že Boha opravdu nikdy neopustil. Augustinova slova by mohla mít teoreticky částečnou platnost tehdy, kdyby snad chtěl naznačit, že každým svým hříchem, nebo nějakým pokleskem, se vzdaloval, jakoby opouštěl Boha. Ovšem  tak to není, protože na prvním místě jmenuje opuštění a teprve pak následuje špatnost : „...kdy jsem Tě opustil, a obracel se ke zlému“. 

 

         Celou knihu Vyznání zakončuje Augustin po čtyřech létech usilovné práce jen překvapivě krátkou myšlenkou, která nás v podstatě přivádí zpět na začátek celého spisu: Kdo z lidí dokáže vysvětlit druhému člověku všechna tajemství spojená s Božím konáním a se stvořením světa? Pros Boha, hledej u Boha, tluč u Boha. Teprve pak dostaneš, najdeš, a bude ti otevřeno.

 

        

                                                                            -  o  -

                                             

 

                                                                    

      Učitel církve svatý Augustin byl nanejvýš neklidný člověk. Nedokázal klidně spát, klidně přemýšlet, dokonce snad ani klidně mlčet. Všechen svůj zájem, své myšlenky, práci i život zasvětil Tomu, díky kterému sice můžeme být  naprosto klidní, ale zároveň musíme být  velmi neklidní. Bůh si od nás žádá obojí, jak chápal život hipponský génius. Neklidný Augustin dopsal svá neklidná Vyznání v roce 401 ve svých sedmačtyřiceti letech.

 

 

                                                                                                                                           M.Č