Vyznání - úvahy nad XIII.knihou 2.část
Vyznání – úvahy nad XIII.knihou
pokračování
V jedenácté části závěrečné knihy silně protkané mystickou alegorií uvádí autor svým čtenářům pro lepší pochopení Boží Trojice příklad se třemi slovy se vzájemnou nedělitelnou vazbou. Takový způsob sice není zcela původní a nalezneme ho v různých obměnách už v řecké filozofické škole, ale v užití s Trojicí je velmi výstižný. Slova být, znát a chtít, která ke svému příkladu vzájemnosti použil, jsou skutečně velmi vhodně zvolená, a z dalšího textu je patrné, že Augustin byl se zvolením právě takového příkladu sám spokojený. V těchto třech slovech nalézá nerozdílný život: „ jeden život, jedna mysl, jedna bytost, přestože jsou rozdílné, přece jsou nerozlučitelně rozdílné“.
Zkusme si nyní pro ilustraci velmi jednoduše „zafilozofovat“ spolu s ním. Pokud jsem a něco znám, musel jsem to chtít znát. Jestliže něco znám a něco chci, musím být. V případě, že něco chci, musím nejen být, ale i znát, co chci. Všechny strany tohoto trojúhelníku tvoří svým vzájemným doplňováním a stejně důležitou mírou jeho živoucí celek. Šlo by ještě pokračovat v dalších kombinacích, ale o to už autorovi nešlo.
Dále hovoří o tom, že je mnoho těch, kteří o Trojici mluví, ale málo těch, kteří ví, co mluví. Přesto vybízí čtenáře, případně posluchače, aby mu na svůj příklad sdělili svůj názor. Ale způsob, jakým je spíš odrazuje od případného vlastního iniciativnějšího hledání tajemství Trojice, nám naznačuje, že s jinými názory skutečně příliš nepočítá. Pokud by někdo měl přesto v úmyslu svůj soukromý názor vyslovit, Augustin už rovnou předem varuje, ať si dotyčný nemyslí, že skutečně něco z Boží Trojice pochopil. To je typický a úsměvný příklad projevu úžasného Augustina ve své dětské, někdy až na hranici neotesané upřímnosti, jenž mu u jeho mnoha přátel sice už nadělala tolik nepříjemností, kterou ale naopak mnoho jeho protivníků dovedlo řádně ocenit. Ve své době a oproti svému okolí byl svojí vysokou inteligencí a vzděláním, ale také oprávněnou sebejistotou natolik výrazný člověk, že už po pár slovech rozhovoru s jiným poznal, a také se rozhodl, jestli má význam v rozhovoru pokračovat, nebo zda by se jednalo jen o ztrátu svého trvale nedostatkového času. Můžeme se za této situace domnívat, že by opravdu měl zájem o Boží Trojici s někým diskutovat?
V tomto případě zjevně nejde o nějaké podceňování druhých a až přílišné sebevědomí, ale asi zcela reálné posouzení možnosti vést s někým diskuzi na toto téma na potřebně vysoké úrovni. A jak bylo už několikrát řečeno, Augustin byl navíc po celý svůj křesťanský život skutečně skálopevně přesvědčený, že jeho myšlenky a objevy z teologické oblasti jsou přímým dílem Ducha svatého, respektive sice nezaslouženou, ale vítanou Boží odměnou za svojí práci na jeho vinici. Jestliže je takový postoj někomu trochu povědomý, vybavuje se mu v mysli pravděpodobně Augustinem nesmírně uznávaný a nejvíce citovaný vzor, apoštol Pavel se stejným přesvědčením
Ve dvanácté, opět pro úvahu i pochopení značně obtížné hlavě Augustin znovu potvrzuje své učení z minulých částí, když nebe a zemi nazývá duchovní a tělesné údy své církve. Augustinovo vášnivé zaujetí pro svoji milovanou církev je dostatečně známé a blaho církve se mu po konverzi stalo alfou i omegou jeho života a veškeré jeho snahy a práce. V tomto případě ale jde ještě dál : „Neboť i u nás, v Kristu, Synu svém, stvořil Bůh nebe a zemi, to je duchovní i tělesné údy své církve“. Tato ne zcela jednoznačná věta už na první pohled vybízí hned k několika vyložením, a velmi záleží na tom, z jakého úhlu pohledu bychom se k větě postavili. Zasloužila by si samostatnou úvahu nad rámec našich zamyšlení. Dokonce je pravděpodobné, že pro její obtížnost by na její různé výklady nakonec platilo to samé, jako v případě Augustinova přesvědčení o možnosti více správných výkladů Písma.
Přesto alespoň krátce jako podnět k vlastnímu zamyšlení – tak, jak je tato věta uvedena ve Vyznáních, by jí na první pohled mohl někdo chápat i tím způsobem, že už při samém stvoření země měl svoji určitou roli Boží Syn. (V tom případě tedy i Duch svatý – jakou?) A dál bychom mohli uvažovat ve stejné rovině: Pokud Augustin skutečně chápe naší zemi jako tělesný úd své církve, měl by logicky vzato mít Stvořitel při stvoření „ na mysli“ už také svoji (tedy výhradně naši křesťanskou?) církev, která má jednou zadlouho vzniknout. Jiný by zase mohl z věty absurdně usuzovat, že církev je základ všeho, tělo, a jejími údy (duchovními a tělesnými) je nebe a země. Ale to už vidíme Augustina, jak s chápavým úsměvem podotýká, že toto už skutečně nepatří k více správným výkladům...
Zajímavý je zde také i obrat, že „...země dřív než přijala novou tvářnost působením Tvého učení, byla neviditelná“ O Augustinově přesvědčení, že před stvořením světa již existovalo určité neviditelné pra-nebe a stejně neviditelná pra-země, už byla několikrát zmínka, ale jak chápat jeho myšlenku, že země přijala „novou tvářnost“ působením Božího učení? Úmyslně školácky naivní (vzhledem k tomu, že měl ve svém mnišském společenství v Hippo Regio i adolescenty), ale i potřebně provokující otázka pro našeho učitele zní: Koho, za jakým účelem a co Bůh učil před stvořením světa, slovy pisatele dřív než země přijala novou tvářnost ? Za těmito prvními otázkami by mohla následovat lavina dalších...Nebylo by výstižnější a srozumitelnější uvést místo slova učení, například vůle, nebo logos? Nebo i tady platí jeho pravidlo více správných výkladů?
Při této příležitosti by snad bylo vhodné trochu odbočit a poukázat na to, co našeho autora s největší pravděpodobností vlastně přivedlo k teorii „více správných výkladů Písma“. V našich zamýšleních nad druhou částí XII.knihy Vyznání jsme se zmínili o několika existujících verzích Písma svatého v Augustinovo době s tím, že on sám čerpal pravděpodobně výhradně z řecko-latinského překladu Vetus Latina, nazvaný Itala. Církevní otec Jeroným a současník Augustina sice už velmi dlouho pracoval na vůbec prvním hebrejsko-latinském překladu Písma později nazvaném Vulgáta, ale dosud se pracovalo pouze s řeckými překlady, kterých bohužel existovalo velmi mnoho a opisováním a také často nekompetentními zásahy písařů do textu velmi ztrácely kvalitu. Existují spolehlivé doklady o určité rivalitě mezi těmito oběma velikány církve, starším Jeronýmem a mladším a sebevědomým Augustinem. V určitých kruzích se dokonce tvrdilo, že Augustin jistým způsobem žárlí na zmíněné Jeronýmovo dokončování veledíla Vulgáty, a když došlo na důležitou církevní otázku ohledně zavedení jednotného závazného překladu Písma, biskup Augustin zastával názor nadále zachovat z pastoračních a jiných důvodů dosud užívané tradiční latinské překlady vycházející z tzv.Septuaginty. Jelikož propagoval, že všechny tyto překlady jsou i přes rozmanitost textů platné, objevuje se toto jeho přesvědčení také i ve Vyznáních. Jak už jsme se dříve zmínili, v tomto spisu ovšem konkrétně hovoří o tom, že i samotné výklady Písma mohou být sice různé, ale přesto správné.
Třináctá kniha pokračuje další zajímavou větou „...Tvé milosrdenství nás neopustilo v naší bídě a Ty jsi řekl: Buď světlo! Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Tady se už opravdu zdá, že Augustin v jistém zápalu už dokonce spojil tři biblické děje různých věků přímo do jedné věty! Navíc v ní z neznámého důvodu přisuzuje přímo Bohu i větu, kterou říkal jak jeho Syn, tak Jan Křtitel, pokud ovšem nemá na mysli přímé působení jeho třetí osoby, Ducha svatého.
První část této věty: „Tvé milosrdenství nás neopustilo v naší bídě“ nalezneme v různých formách a spojeních hlavně ve starozákonní době – viz Žalmy, Jób a další části Starého zákona, a v jiných polohách také i v Novém zákoně. Odkud pochází slova z druhé části: „Ty jsi řekl: Buď světlo!“ není třeba se zmiňovat. A poslední část: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ kázal nejprve Jan Křtitel během svého křestního působení v Judsku a posléze u Galilejského jezera v Ainon (Jan 3, 23) a stejná slova (Mat 4, 17) později po uvěznění Jana používal v Galileji i Janem pokřtěný Ježíš, kde jak víme, i on se svými učedníky kázal a křtil (Jan 3, 22). Tuto velmi zajímavou větu, která v sobě obsahuje jak zmínku o stvoření světa, tak odkaz na Starý zákon, a zároveň i dobu Ježíšova působení, velmi jednoduše, rázně a trefně zkomprimoval hned do další věty jako poučku: „Čiňte pokání, aby z vás bylo světlo“ Závěrem této XII.hlavy ještě cituje z listu do Efezu (5, 8) (o kterém se donedávna tradovalo autorství apoštola Pavla), a původní znění textu, hovořící k nedávno pokřtěným efezským pohanům, Augustin aplikuje do své, a tím ale i do naší doby. Není to tedy už vy jste byli tmou jako v Bibli, ale my všichni jsme byli tmou: „ Neboť byli jsme někdy tmou, nyní však jsme světlem v Pánu“. Při těchto obrazných slovech má tedy na mysli nejen své vlastní celkové obrácení, ale je pro nás potěšující, že optimisticky hovoří v množném čísle. I my jsme tedy světlem v Pánu.
V těchto závěrečných fázích Vyznání by se takovým způsobem dalo zamýšlet snad nad každou druhou větou, ale to by mohlo mít možná zcela opačný účinek od naší snahy, pomoci případným zájemcům o toto učení s těmi úplně prvními krůčky. Tato poslední kniha místy skutečně graduje až do hlubokého a „běžným návštěvám“ nepřístupného prostoru Augustinovy mysli a zároveň pomalu směřuje k místům, které jsou pro člověka za jeho života zatím většinou nedostupné.
XIII.hlava je plná alegorie a pokračuje přesně v tomto duchu. Kapitola se zabývá naším neustálým kolísáním mezi špatností hříchu a jeho odpuštěním Svatým duchem a obsahuje deset přímých, a další nepřímé, obrazné směřování k Písmu. Už nás ani nezarazí skutečnost, že z deseti citací jsou tři ze Žalmů, ostatní odkazují výhradně na teologii jeho velkého vzoru apoštola Pavla. Augustin zdůrazňuje, že apoštolova slova, kterými k nám v Písmu hovoří, jsou přímo Boží slova, jeho vůle, pronesená k Pavlovi skrze Ducha svatého. Celá kapitola je vlastně naplněná velmi emotivně vyjadřovanou, často jen těžko srozumitelnou alegorií s jedním hlavním cílem: vyjádření naděje v konečné shledání a víry v odpuštění našich poklesků nekonečným milosrdenstvím Boha Stvořitele. V tomto duchu pokračuje i další část knihy s téměř stejnými zdroji citací a odkazů jako v předešlé kapitole. Máme-li víru, máme i naději, a s obojím už pak můžeme v takové Boží milosrdenství oprávněně doufat, protože kdo jiný než Bůh by měl plnit své sliby? Takové vědomí nás trvale posiluje v naší snaze vyhýbat se špatnosti a zlu.
Patnáctá kapitola obsahuje mnoho zajímavých momentů, například když autor uvádí větu: „Vážnost Tvého Písma svatého se stala ještě větší, když zemřeli ti smrtelní, skrze něž jsi nám ho dal“. To je možná až nečekané vyjádření, pokud ho budeme vnímat doslova, i když uznáváme, že tento postoj asi nebude nejideálnější. Židé vždy chápali a uctívali (na tom se samozřejmě dodnes nic nezměnilo) svůj Hebrejský kánon, definitivně uzavřený mezi léty 400 – 100 př.n.l., jako skutečně posvátné knihy, nezpochybnitelné Boží slovo, přímo předané Mojžíšovi, prorokům a dalším vyvoleným. Kanonizace křesťanských textů proběhla na konci 2.století n.l., ale celkový proces kanonizace, vzhledem k existenci například téměř dvou set různých evangelií a dalším nejasnostem, byl uzavřený až v roce 382, kdy byl dokončený ucelený soupis kanonických knih. V té době bylo Augustinovi 28 let, tedy už doba uzrávání jeho myšlenky k opuštění manichejské víry. „Vážnost Tvého Písma svatého“ se ale v žádném případě neměnila ani u židů, ani u pozdějších křesťanů, i přes občasné ojedinělé pokusy o direktivní návrat k pohanství. Samozřejmě, že v obou náboženstvích nalezneme určité nestejné zdůrazňování významu vyvolených osob, které Boží slovo zaznamenaly, ale hodnota a vážnost tohoto slova se nikdy u věřícího člověka nemohla jakkoli zmenšovat, nebo zvyšovat, pokud jim od počátku bezezbytku věřil. V opačném případě by se nejednalo o skutečného věřícího. Myšlenka, že se vážnost Božího slova může jakkoli, byť „k lepšímu“ měnit, je stejně absurdní, jako si totéž myslet o přímo o tom, kdo tato slova předal lidem.
Snad není nutné nyní hovořit o absolutní neměnnosti Boha a pravdy, kterou nám svěřil. Stejně tak není potřeba ujišťovat, že skutečně mimořádný teolog Augustin by si ve skrytu duše mohl pohrávat s jinou myšlenkou. V tom případě nám nezbývá, než za větou: „ Vážnost Tvého Písma svatého se stala ještě větší, když zemřeli ti smrtelní, skrze něž jsi nám ho dal“ udělat otazník do doby, než jí a následující podobné větě porozumíme tak, jak měl autor na mysli, když Vyznání psal.
V pokračování opět plném alegorie se dostáváme k nebi, které je našim očím zahaleno kvůli prvotnímu hříchu. Jako Stvořitel nechal zahalit první hříšníky do kůže, tak vidí Augustin význam Písma, které nad námi Bůh rozprostřel jako oblohu pomocí lidí (myslí proroků, apod.). Na měnícím se významu a vážnosti Písma, jak jsme se o něm zmiňovali, tedy jak se zdá, trvá a pokračuje dál ve stejném duchu: „Tehdy jsi totiž ještě nerozvinul nebe jako kůži, ještě jsi nerozšířil pověst o jejich smrti do všech končin“. Pokud nyní také někoho zarazilo ve větě slovo pověst, víme jistě, že tím autor neměl na mysli pověst, chápáno jako nepravda, výmysl, či legenda. Půjde zde nejspíš opět o problém přesného překladu. Dosadíme-li si místo tohoto slova alespoň podobné slovo zvěst, dostane věta větší smysl. Přesto i za touto větou si zatím raději připíšeme otazník jako u předešlé. Augustin dál vyznává v obraznostech dokonalost Písma a prosí o porozumění jeho slov. Bude-li nám dopřáno spatřit nebe tím, že Bůh rozežene mraky, které ho jako rozprostřená kůže chrání před námi hříšníky, spatříme „oblohu Božího Písma“. Nad touto oblohou jsou podle autora ještě jiné „nesmrtelné vody, zajištěné před pozemskou zkázou“. (?)
Další, velmi krátkou kapitolou nyní Augustin upřímně vyznává nezměnitelnost Boha, a právě o tomto jeho přesvědčení jsme před chvílí ujišťovali sami sebe. Pokračuje pak už jen prosbou o osvícení, a tématicky přechází do osmnácté hlavy, kde opět v alegorických výkladech nazývá lidskou společnost hořkými vodami shromážděnými v jeden oceán, aby se pak ukázala souš žíznící po Tobě. Dál pokračuje ve stejném „dechberoucím“ stylu, když hovoří o pochvalně o duších žíznících po Bohu, které jsou odloučené ze společnosti (hořkého) moře , tedy od nás lidí. Použijeme-li opět „Augustinovu teorii více (správných) výkladů“, můžeme si myslet, že v tomto případě hovoří buď přímo o andělích, ti ale už nemusí žíznit po Bohu, jelikož už něho jsou navěky. Může i snad mínit nějaké lidské duše, pocházející původně z hořkého lidského moře, nyní od něho odloučené, které dychtí po Bohu snad zcela jiným a lepším způsobem, než my obyčejní lidé. Tomu by totiž mohla napovídat skutečnost, že Augustin hovoří o „naší duši, konající skutky milosrdenství podle svého způsobu, milující bližního, a pomáhající mu v jeho potřebách“. Mají tyto věty snad skutečně navozovat znepokojující představu určité privilegované (například „spravedliví?“) skupiny lidí (duší), odloučené ze společnosti lidského moře, více žíznících po Bohu než ostatní, jejímž členem by se mohl autor považovat? Pravděpodobně se od něho již nedozvíme nic víc o teorii a smyslu takové další segregace lidských duší, jak je zde líčená, a jak je námi (doufejme, že špatně!) chápaná. Ale bohužel se i bez nějakých hlubokosáhlých rozborů této kapitoly skutečně zdá, že Augustin směřuje k výše uvedené představě, protože závěrem vypočítává, jaké dobré skutky (oni) dělají...
Látka nyní dosahuje k prostoru, kde není vyloučené, a dokonce je i velmi pravděpodobné, že v Augustinově nekonečném labyrintu myšlenek občas zabloudíme. Jeho učení je v této fázi často prodchnuté neklidného velebení tolik známém u čerstvých konvertitů, novými poznatky, emotivními tvrzeními a ráznými závěry. Celý jeho způsob vzrušeného vyjadřování a také těkavá rozloha tématu, ve kterém se nyní pohybuje, nám naznačuje, že je již rozhodnutý svá Vyznání v nejbližší době ukončit. Zároveň se zdá, že má určité obavy, aby v čase, který si na to pravděpodobně vymezil, stačil ještě sdělit čtenáři vše, co mu leží na srdci.
Ani XVIII. hlava v tom není výjimkou a postupně přibývá nejasných vyjádření a metafor, kterým ve skutečnosti správně rozuměl pravděpodobně jen sám autor. Kdo přečetl Vyznání od začátku až k této části, a překonal předchozí nejrůznější úskalí, je s námi svědkem nejen zrychlujícího se tempa úpěnlivých proseb, často až úzkostného vzývání, ale někdy téměř překotného velebení Boha formulacemi až na hranici srozumitelnosti možná i pro samotného adresáta. Používání nových, často velmi originálních, ale souvislosti někdy rušících obratů i emotivního volání v nekonečných kombinacích, které prokládá na podporu pravdivosti svých myšlenek častými odkazy na Bibli, musí vést čtenáře k otázce: Proč?
Co dovedlo Augustina až k bodu, kdy jakoby na čas pozapomněl, pro koho především svá Vyznání psal? Jako mnich a sídelní biskup přístavního města měl kolem sebe z potenciálních posluchačů většinou prosté rolníky, námořníky, rybáře i kupce, propuštěné otroky, námezdní dělníky, a skutečné chudáky na okraji společnosti, a jen zanedbatelná část z nich uměla alespoň trochu číst (například i jeho matka Monika byla analfabet). Sociální složení bratří v jeho komunitě bylo samozřejmě stejné. Nepoměrně menší místní střední vrstva a koloniální úředníci se svými rodinami zase vyrůstali v pohanství a ještě donedávna - a mnozí tajně i nadále - aktivně praktikovali nejrůznější obřady k římským a jiným bohům, a lákaly je spíš bezpočetné severoafrické sekty, než křesťanství, poměrně nedávno Římem zavedené státní náboženství. Připomínáme to spíš jen jako přílohu k položené otázce.
Nyní je skutečně už téměř zbytečná naše původní snaha, alespoň v některých fázích stačit jeho zrychlujícímu se tempu a občas se pokusit vžít do jeho mysli. I tato část spisu pokračuje v nasazeném tempu plném mystiky, alegorických výrazů a v mnoha případech také i skutečně jen velmi obtížně sledovatelných filozoficko-teologických vazeb. Osmnáctá část obsahuje znovu množství citací z Písma: z Nového Zákona cituje pouze výroky svého téměř výhradního zdroje i vzoru apoštola Pavla, tentokrát především z listu adresovanému křesťanskému sboru do Korintu. Znovu si nyní musíme vzpomenout na naší otázku z některého z minulých dílů našich úvah, jak by asi vypadala Augustinova díla, kdyby nebylo Pavla a jeho listů. A nebo také, jak by si Augustin s takovým dílem poradil, kdyby některé apoštolovo listy byly stejně obtížně srozumitelné... I tyto dopisy byly určeny stejně prostým lidem.
Téměř žádná věta, ani výrok z této kapitoly tedy nejsou ani snadno pochopitelné, ani jednoznačně vyložitelné. Kdo v těchto desítkách mystických frází dokáže najít jejich skutečný význam, a u kolikátého pokusu alespoň o základní výklad konečně nabudeme pocitu a snad i přesvědčení, že je ten správný, respektive, že právě to měl autor na mysli? Jako příklad naší bezradnosti nad textem uvádíme tuto jedinou Augustinovu větu: „Tam totiž, až s námi budeš rozmlouvat, naučíš nás rozeznávat mezi dnem a nocí, mezi věcmi duchovními a smyslnými a mezi dušemi oddanými životu duchovnímu a smyslnému: takže nejen Ty sám ve skrytém svém úradku rozlišuješ mezi světlem a tmou jako dříve, než byla stvořena obloha, nýbrž i Tvoje duchovní dítky uspořádané a umístěné na téže obloze, vlivem Tvé milosti rozšířené po celém světě, zazáří na zemi, rozdělí den od noci a označí časy“. Kdo zvedne hozenou rukavici? Dokázal by sám autor tuto větu jednoznačně a krátce posluchačům vysvětlit ještě po čtvrt století, tedy v době, kdy se čtyři roky před smrtí rozhodl k uspořádání a sumarizaci veškerých svých písemností, kázání, dopisů, atd., pod názvem Retractationes (Retraktáty)?
V této osmnácté hlavě (ale i jinde) je navíc ještě několik zjevných míst, kde čtenář dokonce může nabýt dojmu, že určité části svého textu psal Augustin spíš jako doplnění k předem vybraným citacím svého oblíbeného apoštola Pavla a Žalmů, a ne obráceně. Pokud to tak opravdu bylo, a v některých okamžicích svůj text skutečně přizpůsoboval výrokům z Písma, které ho nějak výrazněji zaujaly, mohlo by to pomoci alespoň částečně vysvětlit jeden z důvodů občasné nesrozumitelnosti vět. Existuje samozřejmě velmi mnoho dalších možností, proč jsou mnohé části posledních knih Vyznání srozumitelné a vyložitelné především Bohu, na úkor srozumitelnosti prostým čtenářům. Jedna z takových možností je, že se Augustin mohl občas při psaní dostat do bodu určité extáze (viz společná vytržení s matkou Monikou v Ostii před její smrtí), kdy se v myšlení chvílemi až dokonale odpoutal od všeho pozemského a v takových případech měl k Pánu duchovně pravděpodobně skutečně blízko, jak by text mohl napovídat. Pokud je naše myšlenka postavena alespoň částečně na reálných základech, někdy nám tak texty především dvou závěrečných knih mají názorně předvést jeho způsob myšlení a komunikace s Bohem. V tom případě se my čtenáři ocitáme v roli statistů, svědků Augustinova nedostižného mistrovství, pro které zbývá pár bezvýznamných epizodních rolí. A nevyčítejme mu, jestliže na nás v takových vrcholných chvílích určitého nadzemského souznění buď trochu pozapomněl, nebo mu ani jeho dokonalé umění rétoriky a nekonečná zásoba vzletných slov nestačily na to, aby se o svůj momentální stav vytržení dokázal s námi pouze jednoduchými slovy podělit.
V XIX.hlavě je hned první odstavec opět plný metafor a jeho první věta zní: „ Napřed se však umyjte a očistěte; odstraňte nepravost z duší svých a očí svých, aby se objevila souš.“ U věty je odkaz na poznámky, ve kterých je tato věta vyložena v tom smyslu, že souš je symbolem duše, která se po vykonání očistné cesty vynoří jako země..., atd. Věta se ale dá podle mého názoru také vyložit i jinými způsoby, například: „Očistěte se od svých poklesků a vin, aby se vám zjevil Bůh.“ (nebo Boží působnost, případně působnost ducha Božího) Symbolická souš, kterou uvádí i v dalším odstavci tam ovšem už jak se zdá, nemá význam pouze duše v pravém slova smyslu, jak bylo vysvětleno v poznámkách, takže i my bychom mohli slovo souš snadno nahradit jinými výrazy, nebo jmény tak, aby věta: „...aby se ukázala souš a zplodila úctu k otci i matce...“ , byla zcela srozumitelná a dávala smysl. Pokud by tedy souš, jak je v poznámkách psané, měla symbolicky znamenat pouze duši samou, která se má člověku ukázat po odstranění zloby , a zplodit lásku k rodičům a bližnímu, příliš by nám to v pochopení textu nepomohlo. Jestliže by ale výklad z poznámek zněl: souš, jako metaforicky vyjádřené dobro, nebo Boží láska, kterou svým dobrým jednáním objevíme v duši, slova autora i poznámka překladatele dostávají smysl a logiku. Augustin dál hovoří o bohatém mladíkovi z Písma (Mat.19, 16-22). Na otázku, o čem vlastně tato devatenáctá kapitola pojednává, asi neexistuje jednoznačná odpověď, stejně jako u některých dalších kapitol třinácté knihy, protože se autor podle všeho skutečně občas nachází podstaně jinde, než jsme my.
V druhé části s nezmírněnou alegorií hovoří o lidech, kteří se zachovali podle Ježíšovy rady z Matoušova evangelia, a které považuje za světla na nebeské obloze putující k dokonalosti. Neváhá je nazvat dokonce svatými plameny, nebo ohněm plné krásy, které mají zahanbit silné. V těchto chvílích, a také po tom, co už o podobných výrazech bylo řečeno, by už asi nemělo smyslu ptát se po smyslu zahanbení silných, stejně tak koho tím Augustin vlastně myslí. Přestože v těchto chvílích už užívá metafory téměř v každé druhé větě, a ani tato není výjimka, není zde asi příliš vhodné hovořit o jakýchsi glorifikovaných křesťanech, kteří by měli kohokoli zahanbovat, protože pak by už ovšem nebyli ohni plné krásy... Hovoří i o dokonalých, kteří však ještě nejsou anděly; my ale můžeme mít také i názor, že je-li někdo Bohem (ne člověkem!) uznán za dokonalého, má stejné postavení jako andělé, respektive to už jsou andělé.
Z písemnosti vychází jasně najevo, že Augustinova v těchto fázích díla skutečně extrémně neklidná duše plná vášně, velmi emotivních projevů a jen těžko sledovatelných myšlenkových pochodů, se naprosto věrně zkopírovala do jeho textu. Nebo naopak - podle srozumitelnosti, respektive občasné nesrozumitelnosti jeho projevu ke konci spisu, můžeme dedukovat jeho momentální duševní rozpoložení.
Z časových důvodů se bohužel nemůžeme pokoušet zabývat všemi okolnostmi, za kterých psal tyto poslední kapitoly, tedy kolem roku 401. Možná by se z tohoto období jeho života ale nakonec daly vystopovat alespoň náznaky možných příčin, proč právě v těchto fázích díla jsou jeho texty stoprocentně srozumitelné snad jen Všemohoucímu, ke kterému hořel nepředstíraně čistou a vášnivou láskou. Jeho často pozoruhodně nejasné formulace jsou jistě psané s plným vědomím obtíží, které čtenáři s největší pravděpodobností vzniknou, a přesto nyní už nedokázal svůj styl měnit.
Je ale potřeba upozornit, že se to týká téměř výhradně Vyznání. Ostatní jeho spisy a kázání z období sepisování Vyznání jsou napsané jasně a racionálně, jmenujme kupříkladu De baptismo contra Donatistas (O křtu proti donatistům), De bono coniugali (O dobru manželství), De sancta virginitate (O svatém panenství), a další tehdejší texty. Jedná se tedy spíše o ojedinělé projevy v tomto ojedinělém díle a v dalších spisech se nám Augustin již nebude tolik vzdalovat.
K doplnění uvádím naší neúspěšnou snahu pokusit se nalézt vysvětlení Augustinova projevu v posledních částech díla například nějakou případnou událostí v osobním životě, a stejně tak jsme byli neúspěšní při pátrání po možných souvislostech s událostmi v jeho veřejném životě. Měli jsme na mysli například jeho dvanáct let pozdější reakci na události spojené s pádem Říma a blížícím se koncem celé „věčné“ říše. Tato zlomová dějinná událost totiž už u něho až do konce života zanechala prokazatelné stopy jak v myšlení, tak v díle. Dobytí města a tušený konec impéria ho tak nesmírně hluboce zasáhly, že brzy po události začal psát jiné nesmrtelné veledílo, De civitate Dei (o Boží obci).. Univerzálnost tohoto geniálního díla, které psal celých čtrnáct let, není v žádném případě dílem náhody. Dokazuje to uspořádání světa na principech, které tam Augustin uvádí, dokonce ještě po posledních světových válečných konfliktech.
V následujících dvou hlavách třinácté knihy se Augustin tématicky vrací zpět ke knize Genesis k událostem z pátého a šestého dne stvoření světa. I tady pokračuje ve štědře používané, nyní nám už téměř zcela nesrozumitelné personifikaci, když například hned v první větě uvádí: „Ať počne i moře a zplodí vaše skutky, a vody ať vydají plazy živých duší“. Také v tomto případě by se možná dalo uplatnit jeho „pravidlo více správných výkladů“, ale k tomu bychom potřebovali znát alespoň původní smysl věty. Zbývá nám buď se raději o nic nepokoušet, nebo opětovně riskovat naprosto špatný a zmatený výklad, který nám přinese víc otazníků, než máme nyní na začátku po přečtení věty.
Jak asi zněl Augustinův srozumitelný výklad následující věty prostým bratřím v jeho mnišské komunitě? „Neboť Tvá tajemství, o Bože, se takřka proplazila skrz skutky Tvých sluhů mezi bouřlivými pokušeními světa, aby pomocí křtu posvětila národy jménu Tvému.“ Je dost možné, že skutečné, nám ale skryté významy těchto a podobných vět, které jsou tak hojně rozeseté v posledních odstavcích, byly už dávno před Vyznáními hluboko ukryté v jeho mysli, a teprve nyní se naskytla možná první velká příležitost je uplatnit. V tom případě by to opravdu znamenalo, že by svá Vyznání alespoň v některých částech „stavěl“ už na hotový, dobře promyšlený skelet složený například také i z citací těch vět v Písmu, které ho již dřív výrazně oslovily. To samé by se mohlo týkat některých jeho jinotajů.
Z dalšího textu vyplývá, že si byl dobře vědomý možných pochybovačných reakcí čtenářů na to, co sděluje, protože jeden odstavec začíná slovy: „Lžu snad, a divně zaměňuji tyto věci...?“ To sice zní spíš jako při veřejné obhajobě, ale „divně zaměňovat věci“ bude dál. Sice si zcela jistě uvědomuje čtenářovo zákonité pochybnosti o pravém smyslu svého tvrzení, ví o množství otázek, které jeho věty vzbuzují, ale na svém složitém stylu vyprávění v těchto okamžicích nic nemění. Už by to nebyl ten velký, rozhodný Augustin pevných zásad, kdyby nyní svůj způsob vyjadřování jakkoli měnil kvůli čtenáři, když se zde vyznává především Bohu. Nevidí v tom smysl. Své čtenáře jako pravý Učitel církve sice přímo nepodceňuje, ale také i nepřeceňuje. O jeho značně rezervovaném mínění o lidech jako celku (např. hříšná hmota, a jiné) jsme se v jiných úvahách už zmiňovali a pro odlehčení jsme sami tento přístup nazvali „ Augustinův reálný pesimismus“. Vzpomeňme si také na jeho oblíbená rčení, která si pro sebe přizpůsobil z biblického „Kdo má uši k slyšení,slyš!“, když někdy ve Vyznáních na konci náročného textu přidává větu ve stylu „Kdo můžeš, pochop!“ A kdo nemůžeš, dávej větší pozor na to, co říkám. To už sice nejsou jeho autentická slova, ale jen naše malá fikce, ovšem vůbec není vyloučené, že je alespoň v duchu za svá slova dodával.
Poslední odstavec dvacáté knihy nás nepřekvapil nyní už trvalou alegorií, ani dvojím pokusem o vysvětlení jeho spletitých obratů v poznámkách, ale spíš touto větou: „Kdyby byl Adam od Tebe neodpadl, nebylo by se z jeho klínu vynořilo to moře hořkosti, to pokolení tak nesmírně zvídavé, tak bouřlivě naduté...“ Při naší skutečně nekonečně veliké úctě a upřímného obdivu k Augustinovi musíme poukázat jako už několikrát předtím na jeden úsměvný prvek, který se v jeho dílech občas objevuje. Není žádným tajemstvím, že měl od svých prvních školních úspěchů až po jeho kariéru numidského biskupa problémy se skromností. Uvědomoval si je, a také se je někdy se střídavými úspěchy snažil řešit (Někteří odborníci velmi kulantně říkají, že: Augustin si byl vědom své ceny). O jeho vskutku nesmírné zvídavosti snad není potřeba se zmiňovat, vzpomeňme si jen jeho prosby k Pánu: „Odpusť Bože mojí zvídavost“ , když na Stvořitele vytrvale v modlitbách naléhal, aby ho nechal nahlédnout do svých tajemství o kus dál, než nechává ostatní. Berme ale tuto prosbu za odpuštění jako čistě řečnický obrat, protože svoji zvídavost ve skutečnosti nevnímal jako špatnou vlastnost, ale právě naopak. Z jeho dostupných děl včetně tohoto spisu to vyznívá jasně – věřící má povinnost podle svých možností (viz jeho „Kdo můžeš, pochop“) se celý život nábožensky vzdělávat, být zvídavý a žít dobrý život podle získaných znalostí. Má tedy být aktivní součástí „toho pokolení tak nesmírně zvídavého“ a veškerou svojí činnost směřovat k Všemohoucímu Bohu.
Pokud tedy v uvedené větě hovoří naprosto nezúčastněně o pokolení zvídavém a nadutém, na první pohled by to mohlo znamenat, že buď v zápalu psaní nepomyslel také na svojí vrozenou nadprůměrnou zvídavost, nebo naopak větu píše s dětsky upřímným a bezelstným přesvědčením, že žádná záporná vlastnost lidského pokolení, které ve větě jmenuje, se ho netýká. Tak to ale jistě není, přestože nehovoří ani ve smyslu: naše pokolení, naše zvědavost, naše nadutost, ale nezúčastněně se vyjadřuje o tom lidském pokolení s těmito negativními vlastnostmi. Jakkoli si opravdu Augustin byl vědom své ceny , nijak se ve skutečnosti před Bohem nevynášel nad své lidské pokolení, ale naopak se cítil minimálně stejným, ne-li horším člověkem, než ostatní lidé. Vždyť celé Vyznání jsou ve své podstatě od začátku do konce krédem jeho upřímné horoucí lásky ke Stvořiteli a na druhou stranu velmi emotivně vznášenými prosbami za odpuštění své hříšnosti.
K obratu moře hořkosti, jak na začátku uvedené věty nazývá lidské pokolení (jinde dokonce užívá termín zhoubná hořkost) jen poznamenejme, že stejně jako možná většinu jeho alegorických a mystických obratů v této závěrečné části, lze i tento chápat spíše jako výraz vysokého řečnického zaujetí a chvilkového vzdálení Augustinovy mysli od tohoto světa bez nějakých předem prokalkulovaných formulací a gest. Mýlil by se ale rozhodně ten, kdo by si snad pomyslel, že ve chvílích takového vysokého duchovního povznesení „ si možná zcela neuvědomoval, co říká, nebo píše“. Na rozdíl od nás to věděl přesně, a nemůžeme ani jemu, ale ani sami sobě vyčítat, jestliže se v takových chvílích vzdaluje našemu chápání. V takových chvílích je více obrácený k Bohu, než k lidem. Nepodezírejme tedy našeho učitele z nějakého velkého osobního zklamání z lidského pokolení, přestože víme, že význam lidstva jako celku v porovnání k Božímu království nepřeceňoval. Dobře si uvědomoval paradox, že Bůh právě do tohoto pokolení, do tohoto moře zhoubné hořkosti nechal zrodit své druhé já a zahájil tak velkou misi na záchranu lidstva před trvalou záhubou. Až mnohem později se měl údajně Augustin nepřímo vyjádřit v tom smyslu, že „Kdyby byl Adam od Tebe neodpadl...“, nepoznali by nikdy lidé Božího Syna.
pokračování M.Č.