Vyznání - úvahy nad XII.knihou 2.část
Vyznání – úvahy nad XII.knihou
Dokončení
Tento nábožensko-filozofický skvost pozdní antiky pokračuje v sedmnácté kapitole fiktivním dialogem s těmi, kteří mají na počátek knihy Genesis o vzniku světa svůj vlastní názor a rozumí mu jinak, než Augustin. Ovšem ve skutečnosti jen zdánlivě, protože je to právě náš velký filozof, který pro někoho možná i trochu překvapivě, sám zastává názor možnosti více správných výkladů Písma, a to v tomto případě první Mojžíšovy knihy. Protože jak říká, konečný výsledek, pokud je odlišné chápání textu v souladu s dobrou vůlí a upřímnou touhou po Boží pravdě, povede nakonec ke stejnému závěru a správnému poznání.
Nejde zde samozřejmě o autentický zápis nějaké filozofické diskuze, ale vedle typicky kantorského způsobu vedení dialogu zde vidíme i klasickou ukázku jeho pověstné intuice. Jistěže se v tomto dialogu jako v zrcadle odráží jeho dosavadní praxe s podobnými dotazy a případnými námitkami u svých věřících, ale zároveň si je při psaní dobře vědom toho, že zájem lidí o stvoření nebe a země, stejně jako o toho, který za tím vším „stojí“, je nekonečný. Augustin je přesvědčený, že není možné direktivně trvat na jednom výkladu, a přirozenou lidskou touhu po pravdě a stejně přirozenou zvídavost jednoduše umlčet slovy, že tak to prostě je. Pochopitelně by si značně ulehčil práci, kdyby své žáky a další posluchače jednoduše odbyl tím hlavně později tak často užívaným poukazem na Boží tajemství...(Tímto slovním spojením rádi zavírali a dosud zavírají příliš zvídavá ústa svých posluchačů ti, kteří si svojí argumentací buď sami nejsou příliš jistí, momentálně nejsou k učení jiných dobře připraveni, nebo jejich schopnost vyučování určité látky je jistým způsobem limitována. Ovšem v žádném případě netvrdíme, že Boží tajemství již téměř neexistují, až na pár výjimek je nám už nyní vše jasné, a co jasné snad ještě není, nám už brzy objasní věda. Naopak, Bůh přesně ví, kolik jeho tajemství je ještě člověk schopen přijmout bez újmy na jeho duševním zdraví, a podle toho také jako milující Otec jedná.)
Augustin si je uvedeného dobře vědom a samozřejmě riskuje možnost jisté hereze, ale trvá na svém přesvědčení. Proto v této části Vyznáních píše pro příští generace takovým způsobem, aby zde už předem zazněly i jiné názory na vznik světa. Na rozdíl od jiných případů tedy autor svoji smyšlenou diskuzi nijak nehrotí, aby zdůraznil výhradně svůj jediný způsob chápání tohoto obtížného a zásadního textu Mojžíšovy první knihy. Naopak, s velkým a mimořádným pochopením pro odlišnosti individuálního vnímání mystičnosti kolem stvoření nebe a země u jiných lidí hledá společné pravdy. S nečekanou a laskavou mírností vnímá jejich případný jiný pohled na věc, a jako velmi zkušený pedagog s citem i pro ty nejjemnější nuance v této velmi citlivé oblasti, se snaží vyhnout případnému názorovému střetu a emotivním projevům. Navíc se zdá, že nejen za cenu projevu nezvyklé tolerance a chápavosti pro názor druhých, ale také i v jeho smířlivých reakcích na tyto odlišné názory, znějící ve fiktivních rozhovorech, cítíme dokonce i zřetelnou pokoru. Z toho můžeme usoudit, že při psaní především posledních kapitol knihy Vyznání, se Augustin skutečně dostával až do jistého stupně vytržení, při kterém se dokázal duchovně povznést vysoko nad své pozemské zájmy. Možná do podobného vytržení, ve kterém se ocitnul spolu se svojí matkou Monikou při vzájemných hlubokých sdíleních několik dní před její smrtí v římské Ostii.
Jako příklad jeho podpory a souhlasu s více výklady první Mojžíšovo knihy uveďme namátkou tuto větu: „Zcela nám však přisvědčují v tom, že jménem neviditelné a beztvárné země a tmy nad hlubinou může být zcela vhodně chápána beztvárná prahmota, z níž v oněch šesti dnech bylo stvořeno a roztříděno všechno viditelné tvorstvo...“ Augustin dobře ví, že například právě tato formulace může přinést další názory a případně i roznítit o ní další diskuze, a proto k ní hned přidává větu: „Co však, kdyby někdo namítnul, že právě tato beztvárná hmota..., je nejprve označena slovem nebe a země, protože z ní byl utvořen tento svět, atd...?“ Nevyvrací, nepotvrzuje, dokonce se k této své vlastní námitce ke svému názoru vloženému do úst fiktivnímu diskutujícímu zatím nijak nevyjadřuje. Naopak v tomto způsobu psaní dál pokračuje, a znovu uvádí další možné porozumění zásadních pojmů Genesis „nebe a země“. A v tomto případě už vzápětí na toto pojetí podává svůj vlastní výklad, jakým způsobem je nutné tento jedinečný Boží div chápat.
Celá sedmnáctá kapitola se tedy nese ve stejném duchu, kdy sám jménem jiných vznáší další případné otázky, či námitky na svůj výklad tohoto zásadního tématu stvoření a každou z nich začíná slovy: „namítají...,co však, kdyby...,co by se mohlo namítnout, kdyby..., někdo by mohl říci...“ Názory, které zde vyjadřuje ať už jménem svým, nebo jiných, jsou v několika případech s přihlédnutím na všechny okolnosti a dobu, ve které vznikly, skutečně pozoruhodné a zaslouží si naší důkladnou pozornost. Mimo jiné zde jde například o slova: „Písmo naznačilo společnou prahmotu všech věcí viditelných i neviditelných..., nebo že zemí neviditelnou a beztvárnou se rozumí tělesná prahmota, dosud neomezená žádným tvarem, a.j...“. Podobně originálních vyjádření najdeme zvlášť v posledních čtyřech knihách Vyznání mnoho, a snad každé z nich nás vybízí k hlubšímu zamyšlení. Přestože s největší pravděpodobností víme, z jakého pramene autor ve svém učení vycházel, je o tomto učení velmi obtížné uvažovat z odstupem šestnácti století od doby, kdy Vyznání napsal. Z důvodů objektivity používáme pro práci s tímto Augustinovým dílem především Český ekumenický překlad Knihy zrodu – Genesis, a marně bychom tam v souvislostech se stvořením světa hledali například slova beztvárná, nebo prahmota, v této části spisu autorem tak často a v různých podobách užívaná. Země, kterou z ničeho vedle nebe na samém počátku Bůh stvořil, je zde charakterizovaná slovy pustá a prázdná. Z textu části Vyznání, nad kterou se zamýšlíme vyplývá, že našeho Učitele církve právě slova, která jsou v tomto překladu Písma formulována slovy pustá a prázdná, nesmírně zaujala. Tak mnoho, že se snažil dostat se ve svých objevech ještě dál skrze význam těchto slov. Proto nyní ve své práci už hojně používá slova beztvárná, prahmota, a podobné, které ovšem v této podobě Starý zákon nezná. Jakoby mu první slova Zákonu připadala pro jeho záměr příliš prostá, nahrazuje je svými výrazy, které pak úspěšně a v hojné míře aplikoval do svého výkladu.
V této kapitole je skutečně velmi mnoho obtížných a také i údiv vzbuzujících vyjádření a tezí, způsobených nesmírně obsažným Augustinovým filozofickým a teologickým myšlenkovým potenciálem. Závěrečné části Vyznání jsou ale jen jedním z článků dlouhého řetězce jeho unikátních děl, plných mimořádných a inspirujících myšlenek a poznání. Ovšem právě tento vysoce výrazný článek jeho tvorby v sobě obsahuje takové množství zásadního materiálu k dalšímu užití a zpracování, že i v jeho dalších významných dílech najdeme buď minimálně jasné stopy, odkazy, nebo přímo další práci s myšlenkami a teoriemi, obsažených ve Vyznáních. Jmenujme například jeho veledílo O obci Boží - De civitate Dei (vznik 413-427), ale i mnohé další. Augustin svůj vzácný materiál tak dokázal využít beze zbytku.
Osmnáctou hlavu této knihy začíná slovy: „...nechci dál rozšiřovat spor...“ Přestože jsme jeho rozhovory o chápání Genesis už výše nazvali fiktivními, zakládají se s největší pravděpodobností na již dříve skutečně vznesených námitkách, vlastních výkladech jeho posluchačů a případných faktických dohadech o správné vyložení. Snad aby autor zmírnil možný údiv čtenářů a trochu vysvětlil svoji spíše nečekanou toleranci i jiných výkladů, krátce cituje z druhého listu Timotejovi (2.Tim. 2,14) jehož autorství bylo až donedávna přisuzované Augustinovu nejčastějšímu zdroji citací a odkazů, apoštolovi Pavlovi. Cituje z něho a potřebám svého textu si trochu přizpůsobuje tuto větu: „Připomínej to vždycky znova a lidi před Bohem zapřísahej, ať se nikdo slovíčkářsky nehádá. Není to k ničemu, jen to posluchače podvrací.“ V listu je sice věta psaná v jiných souvislostech (povzbuzení víry), ale velkému znalci Písma Augustinovi se pro jeho účel naprosto přesně hodila tak, jako ve stovkách dalších případů, kde na pravém místě z Bible cituje. V této kapitole se znovu a znovu intenzivně, ale se zřetelnými stopami ne zcela stoprocentní jistoty obrací na Boha, aby se, jak se zdá, svými otázkami a vysvětleními spíše utvrdil ve svém přesvědčení, že skutečně je možné a dokonce žádoucí, přijímat výklad Písma svatého z více zdrojů, je-li správný. Očekával skutečně Boží znamení, nebo už dávno pociťoval požehnání k hlásání takových přesvědčení? „A co mně škodí, můj Bože, když vroucně vyznávám pravdu, (!) že tato slova připouštějí různý výklad, který je vždy pravdivý? Jeho sebejistota je znovu ohromující.
Uvedená věta nám jako příklad odhaluje dva velmi zajímavé fakty, a to, že už je skutečně uvědomělý o své pravdě, když považuje i jiné výklady o stvoření světa za správné. Svojí pravdu nyní s Bohem už jen konzultuje. A dále, že v minulých úvahách sice už byla zmínka o jeho vyjádření v tom smyslu, že je-li i jiný výklad Mojžíšovy Genesis veden Duchem svatým, musí být vždy správný, ale nedává nám (a vlastně ani nemůže dát ) k tomu bohužel žádné vymezení. Mohli bychom se tedy našeho velkého učitele dnes ptát, co všechno podle jeho názoru šlo před šestnácti stoletími v právě kanonizovaném Písmu vykládat ještě více jinými způsoby? A co tehdy rozhodně nešlo, neboli na jaké části připouštěl pouze jediný správný výklad, pokud vůbec? Odpověděl by rozdílně, když by hovořil o Starém a Novém Zákonu? Náhodný čtenář Vyznání by mohl jít ještě dál, a položit otázku, že je-li učení církve postaveno na učení Bible s určitou částí (nebo částmi?), kterou lze vykládat více způsoby, nemohlo by se stejně tak učení církve vykládat více (jinými správnými - cit.Aug.) způsoby? Nebo jiný čtenář by se mohl ve své nejistotě ptát, co je tedy špatného na tom, oddělí-li se od církve nějaká skupina, která si její učení vykládá trochu odlišným (jiným správným) způsobem? Ale to už se asi dostáváme až příliš daleko...Ne vždy, a ne úplně všechno, co velký Otec církve napsal, mělo a má pro církevní učení univerzální, a zdá se, že i definitivní platnost. O to víc tohoto mimořádného světce vnímáme i jako člověka, jako jednoho z nás.
Předešlý průběh našich úvah nás ale může vést k tomu, že Augustinovo učení nebudeme posuzovat vědomostmi a prostředky, odpovídajícími daným možnostem v pátém století, ale z pohledu člověka dnešního, který má k dispozici nekonečně mnoho možností potřebné informace získávat a vzájemně porovnávat. Takový přístup by ale nejen nebyl vůči našemu světci seriozní, ale navíc by nám zcela zbytečně přinášel ještě víc otazníků a spekulací. Nemůžeme Bibli vyčítat nepravdu, když tam například najdeme tvrzení, že země je plochá a nehybná (Deut., Job), nebo že měsíc je zdrojem světla jako slunce (Gen, Iz.) Stejně tak nemůžeme Augustinovi vyčítat, jestliže ve Vyznáních tvrdí něco, co je dnes chápáno jako překonaný názor. Proto se takovému porovnávacímu způsobu budeme snažit i nadále vyhýbat, pokud to jen bude možné. Nakonec ještě jednu jeho větu k zamyšlení: „Když se tedy někdo snaží při výkladu Písma svatého nalézt ten smysl, který tam vložil pisatel, (Mojžíš) co je na tom zlého, že tam nalézá smysl, který Ty mu ukazuješ jako správný, ačkoli odporuje smyslu pisatele, který měl v úmyslu říci pravdu, třebaže poněkud jinak?“ I zde platí, co již bylo naznačeno: Může si skutečně člověk dovolit hledat bez rizika v knize knih i jiné smysly, i přesto, že je možná vnitřně přesvědčený, že mu je tam ukazuje sám Bůh? Vždyť i sám Augustin nazývá bibli chirographum Dei, tedy Boží rukopis.
V XIX. hlavě dvanácté knihy Vyznání začíná každá věta slovy: Je pravda, že... Každá taková věta ovšem není ukončena otazníkem, nýbrž tečkou. Augustin se nyní již Boha neptá, ani nežádá jeho souhlas, ale nyní už pouze tvrdí. (Kolik asi uběhlo času mezi sepsáním osmnácté a devatenácté knihy)? Nyní vypočítává, co vše je o stvoření světa pravda. U některých jeho tvrzení, co „je pravda“ se možná jen zamyslíme, jiná budeme číst asi několikrát, než snad pochopíme, co autor vlastně tvrdí, a co tedy učí jako pravdu. Ani v nejmenším není naším úmyslem pokoušet se nějakým způsobem snad zpochybňovat některá tvrzení našeho velkého učitele v této fázi, právě naopak, ale občas si nemůžeme nepoložit otázku: Jakým způsobem, a na základě čeho získal takovou jistotu ve svých tvrzeních, zvlášť v tomto tak zásadním případě o stvoření nebe a země? Proč o tom tentokrát nic nepíše jako jinde? Jedna z možných odpovědí se nabízí hned: Tak jako v mnoha jiných případech šlo i zde o mimořádnou Boží milost k poznání pravdy. Zatajil by takový dar? Ovšem zřetelně zde vystupuje fakt, že na rozdíl od svého souhlasného stanoviska k více možným výkladům Genesis, u těchto svých tvrzení, začínající slovy: Je pravda, nyní stejné stanovisko už nenabízí...
Pravděpodobně nás zde zaujme i tato filozofická úvaha: „Je pravda, že hmota, z níž povstává nějaká věc, může mít v obrazné mluvě již jméno věci samé; proto mohla být nazvána nebem a zemí jakákoli beztvárná prahmota, z níž povstalo nebe a země“. Jsou-li naše úvahy alespoň trochu správné, podle této věty by Bůh nejprve stvořil jakousi beztvárnou prahmotu, která sice ještě nebyla nebe a země, ale už se tak mohla nazývat. A z této beztvárné prahmoty s možným názvem nebe a země teprve povstalo(?) nebe a země tak, jak ho známe? Ovšem jak všichni víme, kniha Genesis nám říká hned v úvodu jasně a jednoznačně, že Bůh na počátku stvořil nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Neříká ale jakým způsobem ji stvořil, a tak se sama nabízí otázka, na základě jakých skutečností nalezl Augustin podporu svého přesvědčení, že Bůh na začátku stvořil prahmotu (tu, kterou Mojžíšova kniha nazývá přímo nebem a zemí), ze které teprve potom povstalo nebe a země? Ještě jinak – znamená snad podle uvedeného Augustinova výroku, který začíná slovy Je pravda..., že počáteční elementární slova úvodu celé Bible jsou jen prvním záznamem už probíhajícího děje, a že tedy slova Na počátku, vlastně žádný počátek podle něho neznamenají? Že tedy biblický počátek by tak znamenal jen jistou etapu v již probíhajícím procesu přeměny (povstání) beztvárné prahmoty v nebe a zemi? Otázka spíše pro filozofy: Může se (v „obrazné mluvě“) už nazývat jakási beztvárná prahmota nebem a zemí? Pokud ano, a má už (od koho?) toto pojmenování, je lidsky pochopitelné, že by z této beztvárné prahmoty jménem nebe a země, opět povstalo nebe a země, jak zde uvádí autor?
Jak pak v tomto duchu máme správně chápat jeho hned následující větu, že: „Je pravda, že ze všeho stvořeného není nic bližší beztvárnosti, než země a hlubina“? Co jiného z této věty bez nějakých hlubokých filozofických rozborů můžeme usoudit, než že Augustin bez možnosti jakéhokoli odkazu na Genesis skutečně trvá na tom, že ještě před vlastním stvořením (počátkem) existovala beztvárná země, a teprve Božím stvořením země beztvárná dostala tvar. Budeme-li této teze držet, asi nás napadne některá otázka, na kterou bychom v této fázi úvah o Vyznání od něho rádi slyšeli jeho výklad: Například pokud existovala již před stvořením beztvárná země v podobě jakési prahmoty, z čeho tato prahmota povstala? Existovala podle toho před touto prahmotou ještě jakási pra-prahmota? Měla název, a kde se vzala? Skutečně by Bůh potřeboval takovou „stavební hmotu“, aby mohl vůbec svět stvořit? Existovalo ještě něco před těmito stupni vývoje země, na jejímž konci podle něho Bůh stvořil zemi? Jaká by asi byla Augustinova odpověď na otázku, že pokud země podle jeho výkladu prošla ještě před vlastním stvořením určitým vývojem, nebyla by pak v kontextu s tím ovšem logická i myšlenka, že podobnou evolucí by před svým stvořením mohl projít i člověk?
Otázka zní, jak má vlastně číst běžný čtenář, pro kterého především velký světec svá Vyznání napsal, tuto konkrétní část knihy, aniž by k tomu musel hledat správný návod kdesi v odborných publikacích, popřípadě aniž by odpovědi a výklady problematických pasáží hledal u odborníků? Jak asi tuto knihu četli Augustinovo současníci a další generace, respektive, co ze zvláště posledních, nejnáročnějších kapitol mohli čtenáři sami bez cizí pomoci pochopit? Víme o konkrétních případech z okolí, kdy čtenář dospěl ve Vyznáních k určitému místu, které na první pohled příliš nekorespondovalo, nebo se přímo lišilo od Písma, a v nastalém zmatení knihu nadlouho odložil, případně jí už nedočetl. Přesně to je situace, které se v každém případě u našich čtenářů a posluchačů chceme vyvarovat.
Z časových a jiných důvodů se musíme držet vymezeného tématu, proto jen naznačíme důležitou otázku, která nás s Augustinovým výkladem prvních vět Genesis může ještě napadnout: Jak zapůsobil jeho výklad stvoření na tehdejší církevní osobnosti, byl takový výklad chápán jako přínos, nebo zvedl vlnu diskuzí? Je jen na našich posluchačích, osloví-li ho nějaká uvedená, nebo jen naznačená otázka natolik, že se rozhodne k dalšímu samostatnému objevování v oblasti života a díla jedné z nejpozoruhodnějších postav veřejného církevního života od doby Krista Ježíše. Jestli to tak udělá, sám se obohatí jen těžko popsatelným potenciálem. Pokud měl dříve na různé světce apriori nekriticky obdivný pohled, nebo k nim měl naopak na základě nějaké zkušenosti už předem spíše pesimistický a kritický přístup, v případě Augustina se možná poprvé setká s pravdivou realitou života člověka - světce.
V tuto chvíli je ještě vhodné připomenout, že se v těchto úvahách zabýváme pouze knihou Vyznání a jen zde uvedenými fakty a závěry. V drtivé většině se při práci s Vyznáními snažíme nevyužívat žádný jiný pozdější Augustinův spis, kázání, nebo jinou jeho písemnost jako pomoc, nebo porovnání k našim úvahám a pokoušíme se při ní využívat hlavně našich dřívějších vlastních poznatků. Pokud je to jen trochu možné, v zájmu našeho objevování Augustina hlavně jako člověka, snažíme se při našich úvahách v duchu pohybovat ve stejné době jako on, a v jeho duchovní blízkosti. To nám pomáhá mnohé z jeho života a díla snad trochu lépe pochopit. Jestliže později některé své myšlenky, či tvrzení z Vyznání Augustin případně revidoval, nebo je naopak dál rozvíjel a stavěl na nich nové teorie, snažíme se tyto možné změny nebrat při této práci s Vyznáními v úvahu, abychom se pokud možno nadále a soustředěně zabývali především obsahem této knihy. Zabývat se například ohlasy a důsledky Augustinova výkladu Petateuchu, případně dalších částí Bible by bylo předmětem jiné úvahy.
Na konci devatenácté kapitoly ještě najdeme větu, která se na první pohled ovšem jeví jako nadbytečná: „Je pravda, že vše, co z beztvárnosti přechází v nový útvar, je napřed beztvárné a potom teprve přijímá tvar.“ Jinými slovy Augustin říká, že všechno, co nemá tvar a přechází do nového útvaru, napřed nemá tvar, a teprve potom ho přijímá. V tomto případě, a takto pojato, se tedy zdá, že v jedné větě vlastně tvrdí dvakrát totéž, ale možná jde o nějaký skrytý náznak, nebo jen určitou nepřesnost v překladu.
Ve dvacáté hlavě jmenuje Augustin jako příklad pět nejčastěji používaných, vzájemně různě odlišných výkladů počátečních slov Genesis (znal jich jistě daleko víc) o stvoření, a hned v úvodu říká, že všechny jsou správné. Píše: „Ze všech těchto správných odpovědí...“ Odlišnost výkladů vysvětluje odlišností vkusu těch, „...jimž Tvá milost osvítila mysl a kteří pevně věří, že služebník Tvůj Mojžíš mluvil v Duchu pravdy...“ Zajímavé je, že Augustin uvádí zde i v další hlavě jen pět názorů, nebo výkladů. Je to konečný počet, který jako správné připouští, nebo jen vzorek z velkého počtu možných správných výkladů o stvoření světa? Znovu zde také několikrát hovoří o beztvárné prahmotě. Podobně v následující kapitole vyjmenovává pět správných výkladů slov: Země byla neviditelná a beztvárná. Standardně užívaný překlad této věty z hebrejštiny ovšem zní: Země byla pustá a prázdná. Logicky posuzováno, je-li země pustá, musí být vidět, že na ní zatím nic není. Pokud to je vidět, není už země neviditelná. Stejně tak beztvárná země - nemá-li tvar, a není ani vidět, je to skutečně už země ve smyslu stvoření? Pro doplnění a jako zajímavost je ovšem nutné uvést slovenský text Evangelické Bible, kde hned na začátku existuje slovo beztvárná, Augustinem tak často v textu užívané: Na počiatku stvoril Boh nebo a zem. Zem však bola beztvárna (!) a pustá; tma bola nad prahlbinou a Duch Boží sa vznášal nad vodami.
V Augustinově době existovalo několik překladů Písma. Zatímco hebrejský kánon Zákon (Tóra – Pět Mojžíšových knih) byl ustálen v období kolem roku
Snad je na závěr tohoto malého odbočení vhodné připomenout patrný rozdíl, jak chápali autorství Genesis (hebr.Berešit), nebo celého Pentateuchu (hebr.Chamiša chumšej Tora), lidé na začátku pátého století, a kam ve svých poznatcích dospěli biblisté dnes. Jak Augustin vnímal alespoň v těchto Vyznáních autorství například Mojžíšových knih, je patrné z jeho věty v třiadvacáté hlavě: „...něco jiného je, ptát se, co je pravdou při stvoření, a opět něco jiného, co chtěl Mojžíš čtenáři označit svými slovy.“ A dál uvádí věty: „Ať ode mne odstoupí všichni, kteří se domnívají, že Mojžíš lhal“, nebo „...jeho knihy jsou výroky Ducha svatého...“, jinde hovoří o úmyslech Mojžíše při psaní Genesis, o jeho mínění, o tom, co měl z vnuknutí Ducha svatého při psaní na mysli, a další. Dnes mnozí badatelé hovoří o pravděpodobné postupné práci celých generací na jednotlivých částech obou Zákonů, tedy i na Genesis, určitým vrstvením zjevených pravd a jejich konečným uspořádáním pod jednotlivé autory (například v Genesis Mojžíš, v Novém zákoně Pavel, a jiní). Některý biblista dokonce hovoří o daleko mladší době vzniku knih, další vědci přisuzují autorství pěti Mojžíšových knih sice jedinému člověku, ale ne Mojžíšovi. Judaisté se ale od takových spekulativních charakteristik své nedotknutelné Tóry samozřejmě zásadně distancují.
Našim úvahám o Augustinově pojetí stvoření světa jsme museli věnovat více prostoru na úkor jiných témat z XII.knihy, protože jde o nanejvýš principiální téma. Pro úplné zakončení jsme požádali našeho konzultanta, absolventa několika židovských škol vyššího vzdělání - ješivot v Jeruzalémě a jiných, o naprosto „doslovně doslovný“ překlad do češtiny prvních dvou úvodních vět Genesis, jak jsou uvedeny v hebrejském originále Berešit (בראשית). Autor je původem Čech, později přijal Izraelské občanství, a jako praktikující Žid trvale studuje posvátné texty Tóry. Tento jeho naprosto doslovný překlad je podle něho skutečně nejpřesnější, jak je jen možné a přetiskujeme ho tak, jak jsme ho obdrželi:
1."V počátku stvořil b-h nebe a zemi"
2."a země byla kde nic tu nic a tma nad tváří propasti (hlubin) a duch
b-ží (se) třepotal nad tváří vod (vody)"
poznámka autora: hebrejština slovo „se“ nezná, stejně tak nezná velká písmena. Doplněno kvůli lepšímu porozumění textu. Praktikující židé z nekonečné úcty nikdy celé jméno Boha nenapíší, nevysloví, ani neznázorní, dokonce ani v mysli ho takto nenazývají.
V dalších kapitolách se Augustin podrobně věnuje dalším svým výkladům, například pravdivosti Písma, seznamuje nás s názory učenců, a nadále hovoří o obtížnosti porozumění Písma i jeho výkladu. Opět uvádí i jiné názory těch, kteří s ním o Genesis filozofují. Rozebírá širokou škálu logicky navazujících otázek, které každého čtenáře už od první věty „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ a následných samozřejmě zajímají, a věnuje se zde i dalším skutečnostem, které v knize knih uvedené nejsou. Se svojí typickou důkladností i nadále pokládá otázky za fiktivní diskutující, aby na ně vzápětí nalézal správné odpovědi a už natrvalo ve svých úvahách zaměnil slova Písma pustá a prázdná za neviditelná a prázdná, která jak říká, označují beztvárnou prahmotu. Alespoň se však zmínil, že „Písmo ovšem nepřipomíná, že Bůh stvořil tuto beztvárnou prahmotu“. Vysvětluje to tak, že podobně nenajdeme v Bibli ani zmínku o stvoření cherubínů, serafínů a ostatních andělů, které apoštol (Pavel) výslovně jmenuje (Kol.1, 16): Nebeské trůny, panstva, knížata, mocnosti. Nyní mírně porušíme naší snahu, nepoukazovat na skutečnosti udané ve Vyznáních v porovnání s novými poznatky (skutečně není v tuto chvíli podstatné, že list Koloským je apoštolovi pouze připisován, autor je jiný), ale poukážeme na text našeho Písma. Tam je v této větě jasně rozděleno, co bylo stvořeno na nebi i na zemi na svět viditelný i neviditelný. Nebeské trůny tam samozřejmě patří do světa neviditelného, stejně tak panstva, vlády a mocnosti pochopitelně patří do viditelného světa, všeho, co Pán stvořil na zemi. Vládnoucí moc na zemi je tak zde uváděna jako dílo Božího stvoření, což ve skutečnosti není nic objevného, ale pro dnešní dobu spíš zajímavost.
Nakonec své úvahy uvádí a obhajuje další ze svých hypotéz: „Proč bychom nemohli přijmout za pravé to (jeho vlastní) mínění, že i ta prahmota, kterou Písmo svaté nazývá „zemí neviditelnou a beztvárnou a tmou nad hlubinou“ byla od Boha stvořena z ničeho...ač Písmo opominulo uvést, kdy byla stvořena?“ Pomineme-li vlastní obsah věty, který by si žádal delší rozbor a úvahu, zajímavý je právě její zakončení. Přestože Augustin s velkým pochopením celou kapitolu vysvětluje, že v Genesis není vše o stvoření světa napsané, na konci i on projeví i svou nesmírnou touhu vědět to, co by asi chtěl znát každý věřící člověk: Kdy byla země Bohem stvořena.
Poslední kapitoly XII.knihy Vyznání věnuje dalším poučením, úvahám i varováním před nesprávnými výklady a také se Bohu svěřuje s různými názory na své učení. Z textů už nyní jasně vyznívá jeho jistota, že s Boží pomocí pronikl ke skrytějším významům Mojžíšovy knihy o stvoření světa. Například celou hlavu XXIX věnuje obšírnému výkladu o zvuku a zpěvu jen proto, aby na něm dokázal správnost svého skálopevného přesvědčení o pralátce, která byla nejprve učiněna a nazvána nebem a zemí, protože z ní bylo utvořeno nebe a země. Apeluje přitom na ty, kdo můžou, aby toto pochopili, protože ví, že ne každý to snadno dokáže. V jiné kapitole Augustin uvádí další různé názory na vznik světa, tentokrát již pronášené vzdělanějšími lidmi. Ovšem kvůli na první pohled stejnému způsobu kladení otázek a jejich zodpovídání se také v tomto případě nelze vyhnout pocitu, že i tyto otázky a odpovědi jsou dílem jednoho člověka. Pokud tomu tak skutečně je, tak tím ještě výrazněji vyniká Augustinův obrovský teologicko-filozofický myšlenkový potenciál a jeho jistá orientace v tak obtížné látce. Z těchto zajímavých textů například výrazně vystupují dvě důrazné věty, ve kterých znovu hovoří o oponentech svých výkladů knihy Genesis (hl.XXV): „Neznají ani Mojžíšova mínění, ale ulpívají na svém mínění, ne proto, že je pravdivé, ale že je jejich“. A další ve stejném duchu: „Naprosto však odmítám a nemiluji tvrzení, že mé mínění není míněním Mojžíšovým, nýbrž míněním jejich: poněvadž i kdyby tomu tak bylo, vychází jejich smělé tvrzení ne z nevědomosti, nýbrž z drzosti; nezplodilo ho přesvědčení, nýbrž nadutost“ Tentokrát už necháme na každém z nás, zda se pokusí vytvořit si na tato (a další podobná) vyjádření svůj vlastní úsudek. Ať už bude jakýkoli, možná to bude ten pravý kamínek, který jako dosud chybějící přesně zapadne do mozaiky Augustinovy velké osobnosti.
M.Č.