Vyznání - úvahy nad XI.knihou
Vyznání – úvahy nad XI.knihou
Tato kniha volně navazuje na desátou knihu Vyznání sv.Augustina a je součástí čtyř závěrečných knih tohoto ojedinělého spisu. Autor již nehovoří o ničem ze svého života, a vcelku jde v nich už pouze o filozofický, vysoce emotivní monolog ke Stvořiteli, vedoucí výhradně jeho k oslavě a chvále. Pozoruhodný způsob uvažování, a často jedinečné projevy, kterými znovu a znovu ujišťuje Boha o své horoucí lásce, a které se obzvlášť v těchto posledních knihách tak hojně vyskytují, už v žádném jeho spisu nenajdeme. To jsou jen některé argumenty, které z tohoto Augustinova díla učinily naprostý unikát pozdně antické literatury.
Přestože Augustin ví, že Boží existenci a jeho dílo nelze lidskými slovy dostatečně popsat, velebit, nebo snad dokonce pochopit, přesto se o to znovu a znovu neúnavně pokouší. Ve svém jednoznačně zaujatém snažení se ale v ojedinělých případech skutečně přibližuje oblastem, které Bůh zpřístupňuje jen zcela mimořádně, snad jako odměnu za neutuchající lásku a snahu po poznání jediné pravdy. Ne každý, kterému se této zvláštní milosti dostalo, byl pak schopný o tom vůbec hovořit, natož o svých objevech napsat pro příští generace jako Augustin. Za jeho enormní úsilí se mu dostalo od Boha dokonce obojí milosti – bylo mu nejen jako dar výjimečně umožněno alespoň částečně nahlédnout až do extrémních hloubek Stvořitelova tajemna, ale navíc mu bylo umožněno své objevy s mimořádnou opravdovostí a upřímností zaznamenávat. Platnost toho potvrzuje právě jeho mimořádná tvorba. Vyznání jsou součástí celé řady jeho významných spisů, kde se o některé své poznatky nezištně dělí se čtenáři, ale v tomto zcela ojedinělém případě rozmlouvá přímo s Bohem. Čtenář tady figuruje jako nezúčastněný svědek. Pouze v tomto spisu najdeme pohromadě tak velké množství nebývale emotivních projevů jeho nesmírné lásky a vděku.
Z mnoha Augustinových vyjádření v této knize intenzivně sálá neutěšitelná touha po nových a stále obtížnějších expedicích do zdánlivé neproniknutelnosti Božího tajemství. Přes všechno jeho vrcholné řečnické umění je na mnoha místech patrné, že jeho touha je daleko větší, než jsou jeho brilantní vyjadřovací schopnosti. To ovšem zcela zřetelně nevnímá jako nepřekonatelnou překážku a dokonce se snaží s Bohem smlouvat o mimořádné zpřístupnění jeho neproniknutelnosti. Zřejmě doufá, že vyzná-li ještě více a stále vroucnějšími slovy svoji neskonalou lásku a obdiv ke Stvořiteli a jeho dílu, znovu a opět výjimečně se mu alespoň na okamžik pootevřou zatím nepovolené oblasti Božích tajemství. Všimněme si jeho častých výkřiků k nebi: „světlo mé,…nakloň své ucho,…ať se otevřou hlubiny Tvých očí,…vyslyš, uděl, očisti mne, rozpomínej, nedopusť, smiluj se, neodpírej,…obrať své oko, sílo slabých a sílo silných,…hořím touhou,… světlo slepých, světlo vidoucích,… světlo myslí, chvěji se hrůzou,…bdi nade mnou a veď mne, naději má..“ a mnoho dalších zvolání, namátkou vybraných jen na několika stránkách této knihy.
Žádný již použitý výraz pro Boha a jeho dílo není pro autora Vyznání dost dobrý a konečný, a tak například, když v II. hlavě jedenácté knihy prosí Boha o dar poznání skrze jeho Syna, použije k tomu následující slovní spojení: „Vroucně Tě prosím skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna Tvého, muže Tvé pravice, Syna člověka,….abychom hledali jednorozeného Syna Tvého,… vroucně Tě prosím skrze toho, který sedí po pravici Boží, a u Tebe se za nás přimlouvá…“ atd., to vše v jediné větě!
Jinde se obrací k Bohu slovy: „…všemohoucí Bože, Stvořiteli a Zachovateli všech věcí, Tvůrce nebe a země,…Ty, jenž jsi Původce a Zakladatel všech věků,…Stvořiteli duší i těl, Stvořiteli Všehomíra, …Tvůrce všeho času…Stvořiteli myslí, “ atd. Tak vypadá jeho úvod k jediné otázce, kterou právě řeší.
Případná, na první pohled menší srozumitelnost některých jeho úvah, a to nejen v tomto spisu, nám jen dokazuje propastný rozdíl mezi jeho a naší schopností porozumět velikosti Stvořitele a jeho dílu. Je, a také se svým mimořádným darem od Boha už zůstane daleko před námi. To nás ale nemusí nijak mimořádně znepokojovat, protože dokonale pochopit veškeré Augustinovo myšlení může jen ten, komu autor zasvětil svůj život. Především pro něho jako projev díků a vděčnosti svá Vyznání napsal. Přesto máme to velké štěstí, že se o své jedinečné poznatky se čtenářem nezištně dělí. K tomu jen cituji jeho úsměvnou, a přesto vážně míněnou větu: „Mohu snad za to já, jestliže mi někdo nerozumí?“
Svojí enormní houževnatost, která u něho ve vypjatých chvílích někdy přecházela až v úpornou neústupnost, měl očividně v genech. Nemusíme dlouho pátrat; stačí, když se trochu seznámíme s životem jeho matky, svaté Moniky. Právě ve Vyznáních o tom nalezneme dostatek důkazů přímo od jejího syna. Například v třetí knize se Augustin zmiňuje, jak matka, „kdykoli k tomu někoho schopného nalezla“ dotyčné usilovně prosila, aby se synem promluvili a odvrátili ho od bludného manicheismu. A hovoří dál o biskupovi, který už byl téměř zoufalý z neustálého matčina naléhání a pláče: „...když pak moje matka a přívalem slov a slz na něho doléhala, aby mne přece jen zavolal a se mnou promluvil, zvolal stálým doléháním...“atd. Jiné části Vyznání hovoří o cílevědomém odhodlání matky podniknout za synem velmi nebezpečnou cestu z Afriky do Itálie, aby svému třicetiletému synovi dala „do pořádku“ jeho život, nebo jsme díky Augustinovi v téže knize svědky matčiny absolutní citové absence a na horlivou křesťanku až překvapivé tvrdosti, se kterou od syna natrvalo vyhnala jeho životní družku.
Zmíněná houževnatá vytrvalost pobízela našeho Učitele církve k neustálému hledání a kombinování nových a ještě výstižnějších projevů, kterými by nejen stále lépe a dokonaleji vyjádřil svůj vnitřní vztah ke Stvořiteli, ale zároveň by ho jimi i „obměkčil“ k poodhalení dosud skrytých míst jeho existence. Připomeňme si jeho cílevědomost v mládí při studiu a v různých nejen rétorských soutěžích, ve kterých, silně podporován svými rodiči, uznával jediný výsledek, a to premiantství a vítězný věnec na hlavě. Později po obrácení ovšem přesměroval své úsilí už jen jediným směrem, protože nyní pochopil, jak zbytečně promarnil víc než třicet let života. Díky jeho enormně silné touze teď už jen po prozkoumání jediné pravdy, obsahují jeho nezapomenutelné spisy skutečně velké množství zcela originálních způsobů vyznání lásky člověka k Bohu.
Jedenáctá kniha Vyznání hovoří především o čase, který spolu s numerologií dává Augustinovi velký prostor ke zkoumání vzájemných vztahů a souvislostí v nekonečném prostoru stvoření. Úvodem ale nejprve Bohu znovu opakuje důvody, proč knihu píše, a dál pokračuje ve velebení Božího díla, jeho velikosti i moudrosti v jeho uspořádání. Cítí nutkavou potřebu znovu Pána ujistit svoji velkou láskou k nekonečné a skutečně nepochopitelné lásce, kterou nám on sám prokazuje, a hovoří tak i za nás s cílem i pro nás dosáhnout plné blaženosti v trvalém bytí. Už dříve psal o důvodech, které ho vedly k sepsání Vyznání, přestože Bůh o něm ví naprosto vše, a nelze tedy před ním naprosto nic zatajit, a nyní znovu opakuje, že to byl právě On, kdo ho o sepsání žádal. A jak uvádí: „Činím to z lásky ke Tvé lásce“
Vzpomíná na své náhlé a naprosto nečekané kněžské vysvěcení v Hippu a zmiňuje se o útěchách, opatřeních, ale zcela nečekaně a doslova i o výhrůžkách, „...jimiž jsi mne pohnul, abych Tvému lidu hlásal Tvé slovo a uděloval Tvé svátosti“. To je pro nás velká novinka, slyšíme-li Augustina hovořit, že mu Bůh „vyhrožoval“, a to i přes naše vědomí jisté nadnesenosti mnoha jeho výrazů a můžeme jen znovu litovat, že vzpomínky na svůj život uzavřel devátou knihou, tedy rokem 387. Kdyby pokračoval Vyznání líčením života ještě alespoň další čtyři roky, dostal by se až k popisu okolností svého kněžského svěcení. Sám se až do této chvíle nikde nezmínil o nějakém případném Božím nátlaku, který by ho k přijetí kněžství nutil, navíc snad dokonce pomocí výhrůžek. Nehovoří o tom nikdo, ani jeho první životopisec a tehdejší současník Possidius. Už jen samotná myšlenka na Stvořitelovo vyhrožování je tak vrcholně absurdní, že kdyby tyto slova nepoužil sám velký Augustin, nestála by ani za povzdechnutí.
Pokud tedy tento jeho výraz není opět jen příliš vzletná rétorika, tak Augustin znovu překvapil a mohlo by to nakonec také znamenat, že o jeho soukromém životě víme ještě méně, než jsme si snad dosud mysleli. Jde v tomto případě jen o nevhodně zvolené slovo, nebo pravděpodobněji naše možné nepochopení pravého smyslu jeho užití? Nebo slova „...Tvé výhrůžky, všechna Tvá napomínání, útěchy a opatření,...“ která předcházejí shora uvedenou větu, máme zcela opačně chápat jako jeho s vděkem vyjádřenou vzpomínku na svojí trnitou cestu životem před poznáním pravdy, po které ho Bůh vedl, aniž o tom měl sám bloudící poutník tušení? Kde je pravda? Ne vždy ideálně použitá, často velmi nadnesená slova, o kterých už zde byla řeč, mohou celé Augustinovo snažení v jednotlivých případech věci spíše ublížit, a čtenáře uvést ve zmatek. Jako v tomto případě.
Augustin se ale ani na chvíli nepozastaví, aby nám užití tak podivného slova ve spojení s Bohem sám vyjasnil a přechází k rozjímání o Písmu. Jak známo, Písmo mělo na jeho pozoruhodný život a dílo dominantní vliv, ovšem až od jeho prvních návštěv kázání biskupa Ambrože v Miláně. Do té doby se osobně s Písmem fakticky setkal jen jednou, kdy se mu dostalo do rukou jako přibližně osmnáctiletému při jeho studiích v Kartágu a tehdy ho mladý, nadmíru sebevědomý intelektuál bez zájmu odložil jako nezáživné, suché čtení pro prosté lidi. Snad se Písmu ani přímo nevysmíval, ani ho pro jeho obsah nehanil, ale dlouhá léta mu prostě nic neříkalo, a domníval se, že je pod jeho úroveň. Krátce se o této době zmiňuje ve třetí knize Vyznání.
K tomu malou poznámku. Mám názor, že se osmnáctiletému Augustinovi skutečně nelze divit, pokud v té době o Písmo nejevil zájem. V jaké podobě se asi tehdy mohl dostat Nový Zákon do rukou mladému, možná až příliš sebejistému a sebevědomému intelektuálovi, který se v té době dokonale zhlédl ve vytříbeném slohu Cicerona? Augustin neznal kompromisy, a buď bylo pro něho něco jen černé, nebo jen bílé, buď jen dobré, nebo jen špatné. Stejně se díval i na nově vzniklou Bibli. Ještě ve třetím století totiž kolovalo mezi lidmi přes 200 (!) nejrůznějších evangelií, a celý proces kanonizace Písma byl de facto dokončen až roku 367, tedy v době, kdy bylo Augustinovi třináct let. A poprvé uvedený kompletní soupis kanonických knih se čtyřmi evangelii pochází až z roku 382, takže tehdy mu bylo už dvacet osm, navíc to v žádném případě neznamená, že v tomto roce zbylých asi 196 evangelií rázem zmizelo ze světa. Co se tedy dospívajícímu Augustinovi dostalo do ruky, ještě zdaleka nemohl být nějaký ucelenější sobor tvořící Bibli, ale zatím pouze jednotlivé listy. Navíc je při Augustinovo zvídavosti víc než pravděpodobné, že se mu tehdy ještě dostaly do rukou i některá jiná evangelia z toho obrovského množství, které kolovalo mezi lidmi, a které nakonec nebyly do Nového Zákona vybrané. Není známo, kdy se mu Písmo až ve schválené a ucelené podobě dostalo do rukou, ale dá se předpokládat, že teprve v době, kdy ho jako konvertitu plně zaujalo, nejdřív tedy až v první polovině čtvrté desítky let jeho života. Případná představa, jak osmnáctiletý pyšný vzdělanec odmítá krásný svazek Starého a Nového Zákona v podobě, jak jej známe dnes, by musela vyvolat jen shovívavý úsměv. Konečně, většina autorů knih o Augustinovi se zmiňuje pouze o listech apoštola Pavla, které měl doma v Miláně v okamžiku vyvrcholení jeho procesu obrácení, a které naslepo otevřel.
Okolnosti dramatických okamžiků jeho konverze jsou ve Vyznáních dostatečně popsané,a všem známý je i autor, který ho nejvíc v Novém Zákoně zaujal, a který zásadním způsobem, a po celý život formoval jeho vlastní nauku. Apoštol Pavel je s výraznou většinou Augustinův nejcitovanější vzor, dokonce s ním měl i mnohé společné vlastnosti, a také i on přijal křesťanství až v hluboké dospělosti. Apoštol vybudoval své učení na základě zjevení, a Augustinovo učení stojí zase převážně na tomto apoštolovi.
Autor Vyznání nám říká ještě jednu zvláštní větu v souvislosti s jeho kněžskou službou, která stojí za zmínku a zvlášť od něho zní překvapivě. V II.hlavě se mimo jiné zmiňuje i o „službě, kterou jsem lidem povinen, nebo ani nejsem povinen, přece jim prokazuji...“ To je opět velmi nečekané. Skutečně tak s plným vědomím jejího významu a možného výkladu formuluje větu o svém kněžském povolání? Část Vyznání, nad kterou se právě zamýšlíme, psal přibližně po devíti letech své kněžské služby a asi čtyři roky po svém nástupu na biskupský stolec. Kdo jiný, než zcela výjimečný teolog Augustin musí už dávno vědět - a samozřejmě také ví, že Bůh v žádném případě a žádnému člověku na světě nevyhrožuje, a to ani při jeho případném rozhodování o kněžském povolání. Augustin si je bezpečně vědom, že pokud si Bůh nějakého člověka vybere a poctí ho svým přáním, hlásat o něm lidem, povolává ho, ale nic víc. Nepřemlouvá, ani nevyhrožuje. A je na povolaném, zda takové volání k povolání chce slyšet, a jak na to případně zareaguje. Jde ale o svobodné rozhodnutí samého člověka, kterému dal Bůh volnost při rozhodování. Konečně, čtyři roky před smrtí začal Augustin právě na toto téma psát dílo De Gratia et Libero Arbitrio - O milosti a svobodném rozhodování.
Jestliže si je člověk jistý, že skutečně jde o Boží volání, a přijme ho, bere na sebe naprosto dobrovolně, ale i nezrušitelně ve svátosti i všechny závazky a povinnosti s tím spojené. Ani na jediný okamžik nemůžeme připustit případnou myšlenku, že by právě Augustin tak své povolání ke kněžství necítil, protože právě pro svůj vrcholně odpovědný a obětavý přístup k pastýřské službě byl naopak dáván jako vzor ostatním kněžím. Co ho tedy přimělo ke slovům, podle kterých by, bráno doslova, snad připouštěl, že ani není povinen lidem jako pastýř sloužit? Jde opět jako mnohokrát předtím i potom, jen o další nadnesený výraz z jeho nadmíru bohaté slovní zásoby, nad kterým nepovažoval za nutné se pozastavit a vysvětlit ho? Jako jeden z pokusů o vyložení těchto slov by možná ale šla připustit myšlenka, že Augustin v tomto případě nehovořil o své kněžské službě, ale o civilní funkci soudce, kterou mu mimo další povinnosti titul sídelního biskupa nechtěně podle tehdejších zákonů přinesl. Tento úřad „navíc“ mu přinášel skutečně mnoho nesnází a především díky jemu přicházel o mnoho času na své milované psaní. Tady by byla jeho slova namístě, a proto u tohoto pokusu o vysvětlení raději asi zůstaneme.
Na tomto malém příkladu, který se ostatně velmi snadno přehlédne, vidíme, jak je Augustinovo vyjadřování někdy poměrně složité. Není to z důvodu malé zásoby vhodných slov, ale naopak kvůli obrovskému slovnímu a myšlenkovému potenciálu, na které žádný papír není dost velký. Rozhodně nelze u něho brát každý výraz zcela doslova, ovšem smysl a cíl jeho vět je jen jeden a je naprosto jasný. Při případné určité nesrozumitelnosti je důležité nejen se snažit výrazu porozumět, ale ještě důležitější je pokračovat ve čtení. Buď nám nejasnost v dalším textu vyloží sám autor, nebo se nám později objasní v jiných souvislostech. V mimořádných Vyznáních je od samého začátku oproti jiným jeho dílům skutečně velmi mnoho takových nadnesených slov a patetických vyjádření, kterými se Augustin snaží vystihnout svůj nesmírný vděk a zároveň nekonečnou lásku ke Stvořiteli a jeho dílu. Jsou to často vroucí výkřiky obdivu, vyznání citů, a děkovných střelných modliteb za sebe, za svět, i za ostatní lidi, kterými se zároveň snaží alespoň poodhalit neodhalitelné, a vyprosit si u Boha privilegovaný, ještě důvěrnější vztah.
Několik počátečních kapitol čtvrté knihy, plných emotivních projevů, vyznání a proseb, lze chápat jako dlouhou vroucí modlitbu před otevřením nových témat k úvahám a zkoumání. V nich se především modlí za to, aby správně pochopil Písmo a našel v něm odpovědi na své otázky. Písmo Tvé, buď mi čistou rozkoší!
Porozumění. To je v této části Vyznání jeho nejdůležitější potřeba, kterou si u Boha neustále vyprošuje, porozumění je alfou i omegou jeho enormního zájmu o vstup do nových nepoznaných prostor. I jako již zkušený vykladač Písma stále pokorně prosí za jeho lepší pochopení, vroucně prosí za pochopení počátku stvoření, dychtivě touží i po poznání tajemné věčnosti. Neexistuje žádné téma, které se týká astrálních tajemství, do kterého by netoužil s pomocí Boží nahlédnout, nebo pak povzbuzený prvním úspěchem do něj přímo proniknout. Ve svém dokonalém zapálení nemá čas zdržovat se otázkami, zda Všemohoucí svá stvoření vůbec opravňuje k tomu, aby předčasně už na zemi zkoumali tajemství, které jim mají být odhaleny až na věčnosti. Augustin prostě touží po porozumění a po pravdě a snaží se u Boha usmlouvat zřízení jakési mimořádné „červené linky“ a On, věčné Dobro, se za tuto smělost na něho prokazatelně nezlobí. To je zcela zřetelné na učencově požehnaném díle. Jak už bylo zmíněno, stejně neodbytnou urputností, se kterou před léty jeho matka vášnivě a neodbytně uprošovala svého biskupa o domluvu svému synovi, se nyní on sám pokouší podobným způsobem přimět Boha k mimořádnému poodhalení jeho tajemství. A daří se mu to.
Například na začátku páté hlavy cituje úvodní větu z Genesis, a hned Bohu pokládá otázky, jako dává malé dítě svým rodičům: jak, co, proč. Jak jsi stvořil, jaký jsi měl nástroj, odkud byly ty věci, jak je tvoříš, proč to může duch, atd... Dobrého Boha Otce, právě proto, že skutečně je dobrý Otec, nemohou nechat takové dětsky upřímné a zvídavé otázky neslyšícím. A už z dalších autorových otázek a jeho odvozujících vět se pozná, že Augustinova „červená linka“ je v provozu. „Určitě jsi nestvořil nebe a zemi ani na nebi, ani na zemi, ani ve vzduchu, ani ve vodě, protože i to vše patří k nebi a k zemi“. Nespokojí se s konstatováním, že Bůh řekl a všechno tu bylo, ale hned rozjímá nad tím, jak nekonečný Stvořitel mohl něco říci slovem, které však začíná a končí... Skutečně to byla slova znějící a prchající ? Jestli ano, tak už před nebem a zemí bylo prý nějaké stvoření, odkud onen hlas vyšel. „Kterým slovem jsi tedy utvořil to těleso, které mělo pronést ta slova?“ Čtenář Vyznání nyní může hloubat nad tím, co o stvoření Augustin napsal, a pokud to už neudělal, mohl by si možná na pomoc lepšímu pochopení otevřít První Mojžíšovu knihu. Svému houževnatému úsilí proniknout až k samé podstatě Božího slova totiž věnuje ještě celé čtyři kapitoly.
V desáté knize Vyznání jsme se pozastavili nad zvláštním způsobem skladby autorových vět, a na příkladu ukázali, jak i při nahrazení jednoho slova za naprosto odlišné, zůstává smysl a směr jeho významných dedukcí stále stejný. Jako jinou zajímavost, patrnou a ověřenou i v jeho jiných dílech, nyní uvádím jiný, trochu úsměvný poznatek. Augustinův otec Patricius byl člen desetičlenné městské rady v městě Thagaste, tedy byl jakýsi místní vážený politik. Augustin po něm zdědil nejen schopnost velmi vybraného chování a vystupování, ale i jistou dávku diplomacie. To se zřetelně projevovalo už v jeho mládí; tam, kde mu na rozdíl od kamarádů chyběla fyzická síla, tam si děvčata téměř vždy úspěšně získával jejich umluvením. Rodičům bylo jasné, že ho jednou bude řečnictví dobře živit, jak se skutečně také stalo.
V kapitolách X-XII jedenácté knihy, ale samozřejmě i jinde, najdeme příklad zmíněného Augustinova diplomatického rétorství, když chce sám nalézt odpověď na otázku, která ho sice velmi zajímá, ale není si jistý, zda je vhodné, aby jí vznesl sám za sebe. Aby se vyhnul případné námitce čtenáře, že jím položená otázka je třeba nepatřičná, nebo se třeba nehodí, aby jí položil jako biskup, či z jiných důvodů, řeší mnohokrát takový problém velmi elegantně a mistrovským způsobem. Velmi ho například zajímá, co dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi a evidentně s velkou chutí se chce pustit do odpovědi. Ovšem nenapíše, že právě jeho tato otázka velmi zajímá, ale položenou otázku uvede slovy: „Nejsou plni zaostalosti ti lidé, kteří nám praví: Co vlastně dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi?“ Položil otázku, která ho samotného velmi zajímá a o které chce hovořit, ale nikdo ho nemůže napadnout, že je snad „zaostalý“, jestliže se na takovou věc ptá. Takovým způsobem pokládá ve svých dílech mnoho svých otázek, ovšem ústy jiných lidí. Příklad: slyšel jsem že..., někdo se ptal, nebo slyšel jsem, jak někdo mluví, a mnoho dalších...Pak už Augustina nikdo nemůže nařknout z naivity, neznalosti, zaostalosti, atp., a čtenářovi stejně řekne, co mu říci chtěl. A bez jakéhokoli nebezpečí může hovořit o tématech, která zajímají především jeho. Vrozené sklony k řečnictví a diplomacii spolu s vysokou inteligencí dostal od Boha jako velký bonus do života a dokázal je maximálně využít.
Zmíněné tři kapitoly, které tématu Co dělal Bůh, než tvořil věnoval, zakončuje slovy: „ Raději se přiznám: „Nevím, co nevím“, než dát odpověď, díky které bude směšný ten, který se na tajemství ptal, a bude chválený ten, kdo odpověděl špatně“. A nakonec dodává: „...pravím otevřeně: „Než Bůh stvořil nebe a zemi, nedělal nic“.
Dalších osmnáct (!) hlav XI.knihy Vyznání věnuje Augustin otázkám času. Neznámé oblasti spojené s časem ho velmi zajímají a tak silně zaujatý tímto tématem hledá odpovědi na své otázky kupříkladu: co je čas, kde je, co je podstatou času, jak se měří, jaké jsou časy,existuje přítomný čas, a mnoho dalších. Žádnou kapitolu této knihy nezakončuje tak, že by v příští kapitole hovořil již rovnou o jiném tématu, ale téměř plynule navazuje jeden námět na druhý. Některé jeho kapitoly o čase se mohou na první pohled zdát jako nesrozumitelné a vlastně zbytečné, protože zdánlivě vůbec nic neřeší, a svými dedukcemi nás tedy autor nijak výrazně neobohacuje. To je ale opět problém náš, ne jeho. Velmi častá chyba čtenáře je totiž taková, že v případě, že Augustinovi v něčem nerozumí (což není nic neobvyklého), ztrácí motivaci a odvahu k dalšímu čtení. Kdyby se ale nenechal odradit a pokračoval, ve většině případů by se při četbě dostal až tam, kde se Augustin snaží své obtížné místo sám vysvětlit. Pokud se tedy kupříkladu při čtení o čase dostaneme až na konec patnácté kapitoly, zkusme autorovy myšlenky sledovat dál. I když asi nebudeme vědět, co znamená kupříkladu konečná věta, řekněme si, že alespoň autor to určitě věděl, a klidně pokračujme ve čtení. Z dalších textů jí nakonec bez větší námahy sami dešifrujeme.
„Bude-li však potom (čas) dlouhý, až z budoucího času, který dosud není, začne být a stane se přítomným, aby vůbec měl něco, čím by se mohl stát dlouhým, nezapomínejme, že přítomný čas nám dřív jasně prohlásil, že nemůže být dlouhý.“
Jako jednu z mnoha zajímavostí patnácté hlavy ještě uvádím poznatek, že přes všechnu svoji obtížnost a širokou myšlenkovou obsažnost tentokrát Augustin jen velmi sporadicky, a to na pouhých dvou místech, hovoří přímo k Bohu. Na rozdíl od jiných částí knihy Pána nyní kupodivu nevzývá o pomoc k správnému pochopení a správnému vyjádření toho, co nám chce sdělit, přestože bychom to na základě jeho předešlých emotivních výzev právě v tomto případě očekávali. Na druhou stranu – na celé četbě Augustina je vedle samotného obsahu nejpřitažlivější právě to, že v jeho textech nemůžeme předem nikdy nic předpokládat. V pravou chvíli nás vždy dokáže nějak překvapit a přinutit tak k další pozorné četbě. Podobné poznatky zaznamenávají také ti, kdo se zabývají jeho životem, protože i v něm jednal často stejně nepředvídatelně. Učencův život se tak nepřímo odrážel v jeho dílech. Složitý člověk, žijící složitým životem, by jednoduchý text předvídatelného obsahu napsat prostě nedokázal.
Augustinův zvláštní zájem o čas a jeho vzájemných souvislostí v nekonečném prostoru jsou známé a tomuto tématu věnoval několik svých pojednání. Tím, že toto téma tehdy bylo širokým polem pro nejrůznější spekulace a často vzájemně si protiřečící teorie, nemohlo samozřejmě zůstat stranou pozornosti věčného hledače i při psaní Vyznání. Je zcela patrné, s jak velkou chutí kombinuje, objevuje, a často své předešlé objevy po pár řádcích zcela zavrhuje, aby nám hned nabídl jinou zajímavější a logičtější teorii. Často překvapivá tvrzení psaná jeho nám už známým stylem, mají tak jako v mnoha předešlých kapitolách i zde za cíl hlavně udržet čtenářovu pozornost, aby ho třeba už v další části knihy začal sám přesvědčovat o tom, jak jeho předešlé tvrzení bylo mylné. Jakoby přesně věděl, kdy se začne prostý čtenář a laik s jeho evidentně pochybným názorem na určité téma nakonec ztotožňovat, proto často už po pár řádcích čtenářovi svůj názor začne pomocí logických argumentů vymlouvat. Čtenář si pak mnohdy připadá jako nepozorný a hlavně naivní žáček nachytaný svým profesorem.
Jednu část této jedenácté knihy začíná velmi sympaticky slovy: „Nic netvrdím Otče, jen hledám!“ To jsou opravdu příjemná a upřímná slova od člověka nikdy netrpícím nedostatkem sebevědomí. Říká to, když je už v polovině čtyř kapitol svých úvah o existenci, respektive o neexistenci minulého a přítomného času a filozofuje zde nad otázkami typu Lze měřit minulý čas, který už není? nebo Je minulý a budoucí čas zároveň i čas přítomný?, a podobně. Není také nakloněný k dělení času na minulý, přítomný a budoucí a takové dělení nazývá vžitým zlozvykem. V podobných chvílích znovu velebím své letité rozhodnutí, věnovat všechen svůj zájem snaze o důkladné poznání především jeho života a nevměšovat se do práce skutečným teologickým, filozofickým, a dalším vědeckým odborníkům, pečlivě zkoumajícím jeho díla.
Dostali jsme se až do míst, kde naopak celou jednu kapitolu věnuje pouze prosbám k Bohu o porozumění a rozluštění filozofického problému, se kterým si pravděpodobně nevěděl příliš rady. Jde o měření času zmíněné v hlavě XXI. Je zajímavé, jak velmi mnoho ho toto téma zaujalo, když dokonce ve svém neutěšitelném zájmu o řešení problému zapřísahá Boha! Nesmírně touží poznat význam času a jeho povahu a nakonec dochází k úsudku, že čas je nějaká rozsáhlost a není pohybem těles. Tady se pravděpodobně Augustin načas pozastavil k odpočinku a pak znovu začal vzývat Pána o pomoc, jak čteme v XXV.oddíle. Některé věty v dalších kapitolách, které stále věnuje otázkám času, jsou skutečné filozofické skvosty, například: Měřím, i když nevím, co měřím?, nebo Měříme snad delší čas kratším časem?, a příklad nakonec Neměříme tedy ani budoucí, ani minulý, ani přítomný, ani plynoucí čas, a přece měříme čas!“
Před čtením třicáté hlavy si ještě jednou připomeňme už zmiňovanou Augustinskou diplomacii, o které jsme hovořili v širších souvislostech kolem jedenácté kapitoly. V nyní už téměř konečné části jedenácté knihy Vyznání se autor vrací hluboko nazpět, aby se znovu zmínil o: „ …lidech, puzených chorobnou zvědavostí, a dychtících poznat víc, než mohou snést…“ totiž o těch lidech, kteří se prý tehdy ptali: „Co dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi? Jak mu přišlo na mysl, aby něco stvořil, když předtím nikdy nic nedělal?“ Už z pouhého faktu, že tomuto tématu sám věnoval přibližně dvacet kapitol knihy, je zřejmé, že minimálně stejný zájem jako ti lidé, puzení chorobnou zvědavostí…, měl enormní zájem o odpověď na tuto otázku sám velký myslitel. A konečně se tedy pracně dopracovává k tvrzení, že bez stvoření nemůže být čas. O slově nikdy tedy nemůže být řeč tam, kde ještě nebyl čas. Stvořitel je přede všemi časy. Nakonec těm zvědavcům doporučuje, ať zanechají pošetilého mluvení a obrátí svoji pozornost raději k budoucnosti.
Závěrečná kapitola krátce pojednává o Božím poznávání. Augustin v této souvislosti možná trochu překvapivě uvažuje: „Proto jako jsi na počátku znal nebe a zemi bez jakékoli změny svého poznání, tak jsi stvořil na počátku nebe a zemi bez jakékoli změny své činnosti. Kdo to chápe, ať Tě velebí, kdo nechápe, ať Tě velebí také!“ Pro někoho budou jeho slova o Stvořitelově poznání trochu zarážející, protože jistě bude přesvědčený , že Bůh nepotřebuje nic poznávat, a také nepoznává, protože skutečně všechno zná. Použijeme-li totiž argumentaci, která logicky vychází z tvrzení samotného Augustina, Bůh nemůže poznávat něco, co nestvořil, protože nic takového neexistuje. Bůh by tedy z neznámého důvodu musel zpětně "poznávat" věci, které už stvořil , ale jako jejich Stvořitel už na nich nemůže nalézt nic víc, než jim dal, když je tvořil. Umělec poznává své dílo každým okamžikem své tvorby, ale od chvíle dotvoření díla ho už nepoznává, ale zná. A k shora uvedené citaci by se tedy chtělo říci, že Bůh na počátku nebe a zemi stvořil, a tedy poznal, ale nadále už jen znal. Ale před tímto počátkem nebe a zemi ještě neznal, protože je dosud nestvořil, a tedy je zatím neznal. Proto se mohou zdát Augustinova slova v této větě: "...bez jakékoli změny svého poznání..." možná až trochu nepatřičná, protože Bůh by musel mít nějaké jiné poznání ještě před rozhodnutím stvořit nebe a zemi a Augustin by tedy počítal s eventualitou, že toto poznání by mohlo ovlivnit rozhodnutí Boha stvořit nebe a zemi. Jestliže tedy vycházíme z Augustinova tvrzení, které zákonitě vyplývá z předešlých textů, že před stvořením nebylo nic, jen zatím nečinný Bůh, který dosud nic nestvořil, na základě čeho by Bůh mohl případně změnit své poznání? Vždyť jestli Bůh ještě nic nečinil, nic ani nemohlo být. Odkud by se tedy vzala ta změna v prostoru, kde mimo Boha už nic nebylo?
Raději se ale nepouštějme do hlubokých vod a držme se pokorně rady našeho Učitele církve: "Kdo to chápe, ať Tě velebí, kdo nechápe, ať Tě velebí také!". Velebme tedy radostně Boha spolu s ním a nechme se jednou překvapit.
M.Č.