Vyznání - úvahy nad X.knihou
Vyznání – úvahy nad X.knihou
Jak známo, sv.Augustin začal psát svá legendární Vyznání dva roky po svém vysvěcení na biskupa a přibližně deset let po svém křtu. Jelikož byl milánským biskupem Ambrožem pokřtěn až ve svých téměř třiatřiceti letech, a o kněžství několik dalších let vůbec neuvažoval, i na tehdejší poměry se dá jeho profesní kariéra označit jako rychlá a úspěšná. Jím samým pak jako rozhodně nečekaná a zpočátku dokonce i nechtěná, protože podle jeho vlastního vyjádření mu povolání ke kněžství zcela změnilo jeho původní plány o životě v malé kontemplativní komunitě. První Augustinův životopisec a jeho spolubratr Possidius se dokonce zmiňuje o protestech a slzách, kterými nejprve reagoval na své nečekané vysvěcení
Osm let mezi jeho pokřtěním a jmenováním biskupem bylo sice nesrovnatelných proti pouhým osmi dnům, které trvaly jeho křtitelovi Ambrožovi mezi jeho postavením pouhého katechumena a biskupským svěcením, ale na hluboce rozjímavého a hloubavého Augustina bylo jeho osm let obdobím mimořádných a nenadálých životních změn. Především pociťoval nutnost pokusit se vyrovnat se svojí minulostí, kterou ovšem viděl v ještě daleko horším světle, než ve skutečnosti byla. To byl ostatně problém, se kterým se s menšími, či většími úspěchy snažil vyrovnávat po celý život. Mnohá jeho velká díla, která během let jeho horečnaté aktivity vznikala, nás o tom dostatečně přesvědčují.
Jeho Vyznání vznikla nejspíše z potřeby jakési generální veřejné životní zpovědi, z pocitu nezbytnosti jednou provždy, a maximalistickou formou vyznat své minulé omyly a chyby, a stejným způsobem vyjádřit svůj jedinečný postoj k Bohu Stvořiteli. Jestliže prvních devět knih Vyznání tvoří jeho vzpomínky na svojí mimořádnou životní pouť, které končí vyprávěním o posledních okamžicích života jeho matky Moniky, čtyři další knihy se svým obsahem od předešlých zásadním způsobem liší. Nenalezneme v nich již nic o jeho životě, přátelích, i běžných denních starostech, a zdá se, že tato témata nyní již z mysli zcela vytěsnil. Další knihy již obsahují daleko závažnější témata, jako například o milosti a milosrdenství, paměti, blaženosti, Boží lásce, a především otázky svého nitra, stvoření, spásy, hluboké mystiky, a mnohá další. To, co v předešlých knihách můžeme pouze tušit, se nyní v celé mohutnosti jeho zcela přeplněného duševna dostává na povrch.
Někdy můžeme mít pocit, jako by mu jeho mimořádně bohatá slovní zásoba a veškeré rétorské vzdělání zdaleka nestačily na to, co vše nám i Bohu potřebuje v jedné knize sdělit. Pokud se nám snad při čtení jeho předešlých pasáží občas mohlo zdát, že vášnivému tempu některých jeho myšlenkových pochodů už možná trochu nestačíme, v určitých okamžicích a některých skutečně obtížných úsecích v konci druhé části Vyznáních si to už beze studu a nahlas přiznáme. To když se dostaneme až k nejrůznějším Augustinovým výkladům obsahujících velké množství rozličných metafor, mystiky a náznaků. Tím už jsme ale na konci tohoto naprosto mimořádného díla a většinou si pak už knihu Vyznání necháváme někde blízko po ruce, abychom do ní mohli znovu a kdykoli nahlédnout.
Vyznání psal Augustin „pouhé“ čtyři roky a přesto se tato kniha o šestnáct století později zařadila mezi deset nejslavnějších knih v dějinách světa. Její hodnota spočívá především v originálně podaných filozofických úvahách; veřejný dopis Bohu a lidem v takové podobě do té doby prostě neexistoval. Několik autorů se později tento Augustinův způsob psaní pokusilo napodobit, ale zcela bez úspěchu. Veřejně přístupná sebeobžaloba vysokého církevního hodnostáře byla psaná s vědomím, že bude jeho odpůrci proti němu argumentačně náležitě využívána, což se také samozřejmě stalo. A přesto po celé čtyři roky psaní knihy svůj záměr nevzdal. Ovšem díla, z nichž většina má dodnes pro církevní nauku podstatný, a možná i trvalý přínos, psal nepoměrně déle. Jen pro představu; například filozoficko-teologický spis O křesťanské nauce ( De doctrina christiana) začal psát ještě rok před Vyznáními (396), a dokončil ho až čtyři roky před svojí smrtí, tedy v roce 426! Dílo O Nejsvětější Trojici (De Trinitate) dokončil až po dvaceti letech (399-419), a Výklady Žalmů (Enarrationes in Psalmos), které bohužel nedokončil, začal pasát již rok po svém kněžském svěcení (392) a jejich poslední část dopsal po dvaceti osmi letech.
Vyznání jsou nepopiratelně mimořádně významný filozofický spis pozdní antiky, ve kterém Augustin, věrný svému vášnivému africkému naturelu a trvalému entuziasmu nadšeného konvertity, neklidně přechází s nanejvýš otevřeným srdcem od jednoho tématu k druhému, aby skoro u každého ze své duše vymáčkl ještě víc, než je vůbec možné. Své vyznávající se nitro skutečně nešetří a urputně se snaží předložit svoji duši předložit Bohu naprosto průzračnou. Nejsou to žádné rozvážné úvahy moudrého filozofa psané v tichu klášterní cely, ale vzpomínky a později filozofie nanejvýš vytíženého biskupa těžce rozklížené severoafrické církve, dennodenně řešícího mnohé problémy jiných, ale i své osobní. Člověka vzpomínajícího, hluboce se kajícího a v slzách se dožadujícího Božího milosrdenství. Ve Vyznáních nenajdeme jedinou větu, nad jejíž naivností bychom se buď s mateřskou shovívavostí pousmáli, nebo naopak pohoršeně kroutili hlavou nad jeho „hranou“ kajícností.
Prvních devět knih spisu je převážně o životě, ve čtyřech zbývajících už na toto téma není prostor. Byly dopsány až později, na základě mimořádných ohlasů čtenářů první části. Autor v ní už o sobě řekl vše podstatné, a nyní se ponořuje svým zvláštním charakteristickým stylem hluboko do své duše, aby jí co nejlépe připravil k souznění se Stvořitelem. Přesto by nás pokračování tohoto devítidílného „bestselleru“ jistě zajímalo. Augustinův život do konverze, ať už vypadá jakkoli nepokojný, by se totiž dal oproti jeho pozdějšímu životu kněze a sídelního biskupa, označit téměř jako fádní. Teprve jeho úřad na biskupském stolci v Hippo Regio do jeho života vnesl skutečný, a už trvalý neklid. Neklidná je duše má… Právě první roky pastýřské služby jeho původně úplně jinak naplánovaný život dokonale změnily, a těm, kteří najdou v první části Vyznáních zalíbení, může jeho osobité vylíčení tohoto období možná scházet.
Jakýkoli plynulý přechod od líčení smrti a modliteb za matku v deváté knize, k filozofii desáté knihy a dalších, úmyslně chybí. Výrazný předěl je nepřehlédnutelný, protože svým milánským křtem a brzkou smrtí Moniky pro Augustina skutečně skončila jedna velká etapa života. Každý jeho problém, v nepředstíraném smutku líčená klopýtnutí, nebo jeho bloudění po zdánlivě nesprávných cestách, se nakonec ukázaly jako jedna drobná konverze za druhou, nakonec zákonitě vyúsťující v tu legendární, Bohem pohlcující.
V této souvislosti jedna zajímavost. Vedle krátké poznámky od sv.Jeronýma je Augustin jediný, od koho se nám zachovala vzpomínka na velkého pohanského rétora a mimořádného římského filozofa, který se jmenoval Marius Victorinus. Tomu za jeho komentáře Ciceronových textů a aristotelské filozofie, a také pro své řečnické a pedagogické zásluhy byla na římském náměstí zcela mimořádně ještě za jeho života vztyčena socha. Narodil se kolem roku 300 a ve svých asi padesáti pěti letech k naprostému překvapení římské pohanské šlechty konvertoval ke křesťanství. Augustin tomuto obrácení dokonce věnoval celou jednu část osmé knihy Vyznání, a důvod je jasný – byl stejně jako on Afričan, filozof, a vysoce vzdělaný rétor, který po vzrušené životní pouti nakonec přijal křesťanství. Stal se tak mimo jiné i Augustinovým vzorem na jeho vlastní cestě ke konverzi. Victorina přivedl ke křesťanství presbyter jménem Simplicianus, duchovní otec a nástupce milánského biskupa Ambrože. Augustin se jednou se Simplicianem sešel, a ten v něm vyprávěním o Victorinově obrácení probudil touhu k podobnému kroku, jak později líčí v dalších částech osmé knihy. A Simpliciánův učedník Ambrož jak známo, Augustina nakonec po jeho milánském obrácení pokřtil. Moudrý intelektuál Simplicián se tedy osobně velkou měrou podílel na křesťanství dvou velikánů církve Ambrože a Augustina, ale i na mimořádné a šokující konverzi už pozapomenutého, velkého pohanského filozofa čtvrtého století Victorina.
Nezkrotná vášeň pro život a všudypřítomný temperament, patrný snad na každé stránce první části Augustinova ojedinělého spisu, se v dalších knihách čisté filozofie soustřeďuje již jen do jediného zářivého epicentra, kterým je Stvořitel. Nadmíru silné citové pouto s matkou bylo pro jeho pozemský život pouze přerušeno a nyní žije a pracuje už výhradně pro Boha, u kterého Monika na syna čeká. Chce být lepší a dokonalejší, protože se sám sobě nelíbí. Je to naprosto zřetelné hned od počátku druhé části. Chvílemi se Augustin jakoby dělí na menší části, aby se Bohu co nejvíce přiblížil z více stran, jindy svoji nesmírnou touhu už neudrží na uzdě, a vede frontální, často nadmíru složitý filozofický útok k touženému poznání. Tehdy už ale jeho tempu jen stěží stačíme. A vůbec se nemusíme stydět, jestliže si na chvíli potřebujeme trochu odpočinout, protože to je jen známka opravdovosti našeho zájmu o dílo tohoto výrazně mimořádného člověka a světce.
Dominantní úlohu pro vztah křesťana Augustina k Bohu měl po celý život, jak známo, apoštol Pavel. On jej při konečném procesu obrácení zásadním způsobem oslovil, a jeho teologie se pak Augustinovi stala trvalým inspiračním zdrojem. Například jen v desáté knize Vyznáních ho cituje celkem třicetkrát! V této souvislosti nás možná může napadnout otázka, jaký by vlastně byl Augustin bez existence Pavla a jak by asi vypadalo mohutné Augustinovo dílo bez tisíce jeho citování.
Na začátku desáté knihy se autor modlí, aby poznal úplně Boha a aby byl on sám úplně poznán. Jelikož si musí být dobře vědom, že Bůh ho ve skutečnosti zná dokonale, dokonce lépe, než on sám sebe, má jistě na mysli být poznán lidmi. Je sám se sebou skutečně velmi nespokojený a vášnivě touží po dokonalém pokoji; přestože dobře ví, že ten může přijít až po smrti, jak uvádí poději. Zatím široce rozvádí, co ho vede k tomu, že lidem, - a zároveň v hluboké kajícnosti také i Bohu – dává nahlédnout až na hluboké dno své stále neklidné duše. Tradiční a trvalou nespokojenost se sebou samým dává najevo slovy jako: „...sám sobě se nelíbím, sám se nad sebou rdím, zavrhuji sebe, nelíbím se ani Tobě Bože, atd“ Skutečně to tak v srdci cítí, používá takové výrazy hlavně kvůli většímu upoutání čtenáře, nebo snad obojí? Nebo jde jen o rétorský patos? Augustin rozhodně nikdy netrpěl nedostatkem sebevědomí, a například z jeho věty o pár stránek dál „...dám se poznat, ne jaký jsem kdysi byl, nýbrž jaký již jsem“ se dá vyčíst určitá spokojenost se sebou samým. Takhle hovoří člověk na dobré cestě - samozřejmě, že na ní opravdu byl - a proto mluví-li krátce předtím o zavrhování sám sebe, nejde o nějaký rozpor, ale o světcův běžný patos. Konečně, vůbec například nezavrhuje myšlenku, že by mu lidé mohli za jeho přiblížení k Bohu blahopřát. Ani nenaznačí, že by taková případná blahopřání předem odmítal a zavrhoval, natolik falešnou skromností skutečně netrpěl. Při čtení spisu nás asi napadne stejná myšlenka, jako při čtení některých částí jeho jiných děl; totiž že s Bohem vlastně hovoří také i za každého z nás, a je tak náš mluvčí. Jeho problémy jsou i naše problémy, jeho radosti, se kterými se Stvořiteli vyznává, jsou také radosti našeho srdce, protože Augustinův odkaz je stále aktuální i po šestnácti stoletích a jeho tehdejší život je i náš dnešní. Podobnost je až zarážející.
Když hovoří o bližších okolnostech svého vyznávání, dozvíme se, že nejprve hovořil Bůh k němu, pak on k Bohu, a nakonec se Augustin rozhodl hovořit k lidem i Bohu zároveň. Tato věta by se možná dala vyložit takovým způsobem, že v létech bloudění a zároveň i hledání pravdy k němu hovořil Bůh, po konverzi nadšeně hovořil on k Bohu, a nakonec jako pastýř církve pocítil potřebu veřejné sebereflexe. Může se zdát až zarážející, jak moc mu záleží na tom, aby jeho vyznávání „slyšeli i lidé, jimž nemohu dokázat, že vyznávám pravdu, a věřili mě ti, jimž láska otevře uši.“ Například celou třetí hlavu knihy, a ještě část další, velmi důkladně rozmlouvá Augustin s Bohem o smyslu svého vyznávání lidem. Nakonec sám sebe přesvědčí o smysluplnosti své práce, protože na svém vlastním příkladu chce ostatním stejně nedokonalým lidem ukázat nekonečnost Boží lásky a jeho trvalého milosrdenství. Jako důvod také píše, že lidé od něho chtějí slyšet jaký je nyní, právě v období sepisování Vyznání, o jeho životě se ale ve skutečnosti ve zbývajících knihách plných filozofických úvah bohužel už nic nového nedozvíme. Hovoří zpočátku už jen o svých citech a lásce k Bohu, a od jedenácté knihy nepřestává velebit moudrost a veškeré Boží dílo, stvoření světa i nebe, a v těchto a dalších tématech se snaží dostat až k úplnému jádru jejich porozumění.
Z šesté hlavy desáté knihy Vyznání nás asi zaujme pravděpodobně její ještě výraznější poetičnost a určitá umělecká nadnesenost. Snaha o co nejupřímnější vyjádření svého těsného vztahu s Bohem a své vroucí lásky, navíc trochu odlišným způsobem, než jsou stovky jeho dalších, se dá vyčíst téměř z každé řádky. Nepřetržitě Boha hledá, hlasitě velebí a vroucně miluje, a skutečně nic mu v tom nemůže zabránit. Když se Augustinovi někdy zdá, že se ve svém velebení snad uchyluje do průměru a některé použité fráze už vyznívají jako klišé, překvapí nás brzy novými, často velmi složitými obraty a originálními podobenstvími. Zkušený bravurní rétor tak i nás obratem vrací od hrozícího poklesu soustředěnosti zpět k napjaté pozornosti a zájmu. To se ovšem týká nejen této části knihy, nejen pouze knihy Vyznání, ale celého jeho díla. S přibývajícími léty autora a s narůstajícím objemem jeho prací možná postřehneme mírné změny ve větných skladbách, spojené s novými výrazy, ale horoucnost a upřímnost vyznávané lásky k Bohu zůstává minimálně stejná.
Na konci šesté části desáté knihy, kdy krátce, jako příklad hledání pravdy hovoří také o přírodě, se zdá, že stejně jako mnohokrát ve svých dílech, dává čtenáři i tentokrát volný prostor k individuálnímu způsobu potřebnému k chápání jeho slov. Zdá se, že v nich často ještě ukrývá další ozvěny svých názorů a v tomto konkrétním případě možná dokonce i prvopočátky jednoho svého pozdějšího učení. Někdy nám kupodivu stačí v některých úryvcích jeho textů nahradit jedno slovo jiným, zdánlivě úplně odlišným, a výsledek může být pro někoho možná překvapivý. Z obou vět, z nichž jednu jsme sami upravili výměnou jednoho slova, vyplyne nakonec to samé: příroda i Písmo hovoří o Bohu a záleží pouze na každém člověku, zda je vůbec ochotný Stvořiteli naslouchat, ať už skrze přírodu, nebo Písmo.
Augustin hovoří o hledání Boha v přírodě:
„Příroda odpovídá jen tomu, kdo se jí správně (na Boha) táže. Přitom nemění svůj hlas, t.j. svojí podobu, pokud jí někdo pouze vidí, ale jiný, který ji sice také vidí, se jí dál táže, takže jednomu se jeví jinak než druhému; a i když se zdá oběma stejná, pro jednoho je němá, k druhému však mluví. Ve skutečnosti mluví ke všem, ale rozumějí jí jenom ti, kteří hlas z venku také uvnitř porovnávají s pravdou....“
Když zaměníme slovo příroda například za slovo Písmo:
„Písmo odpovídá jen tomu, kdo se ho správně (na Boha) táže. Přitom nemění svůj hlas, t.j. svojí podobu, pokud ho někdo pouze vidí, ale jiný, který ho sice také vidí, se ho dál táže, takže jednomu se jeví jinak než druhému; a i když se zdá oběma stejné, pro jednoho je němé, k druhému však mluví. Ve skutečnosti mluví ke všem, ale rozumějí mu jenom ti, kteří hlas z venku také uvnitř porovnávají s pravdou....“
K tomu jen malou poznámku. Pokud by tedy tato slova ve skutečnosti Augustin opravdu napsal v souvislosti s Písmem a ne s přírodou, hovořil by tak vlastně sám o sobě! Hrál by přitom v tomto textu jakousi dvojroli, protože v době před konverzí byl právě ten, o kterém je po naší drobné úpravě tohoto textu napsáno, že Písmo pouze vidí. Žádný vztah k Písmu prvních třicet let svého života skutečně neměl. A ten jiný člověk, který se v naší verzi Písma dál na Boha táže, je opět Augustin, ovšem až po svém přijetí víry.
Z uvedeného vyplývá, že snad jakýkoli světcův podstatný text směřuje k jednomu jedinému cíli, kterým je jím trvale velebený Stvořitel. Každou myšlenku, která by snad k němu nevedla, autor rovnou zavrhuje. Jeho životní krédo znělo víc než jednoznačně: Cokoli děláš, dělej pro Boha. Cokoli neděláš pro Boha, děláš proti Bohu. Jestliže prokazatelně nejde o evidentní omyl autora těchto řádek, tak se mu při jeho vědomí Augustinovo geniality neodbytně nabízí následující myšlenka:
Záměna jednoho slova v textu za jiné odlišné, a s originálním slovem zdánlivě nesouvisející, ve většině případů nemůže změnit původní světcův text natolik, že by v žádném případě už nesměřoval k velebení a oslavě Boha. Zastávám názor, že i s touto eventualitou Augustin už předem při své tvorbě počítal a své texty podle toho také formuloval. Skutečně se zdá, že počítal s eventuální možností chyb při opisování svých textů, nebo možných nepřesností při pozdějších překladech. Aby se vyvaroval případnému pozdějšímu zkomolení, díky kterému by případně hrozila možnost odchýlení smyslu textu mimo Boží cíl, volil takovou větnou skladbu a takové výrazy, aby jedna záměna slova, nebo jeho nepřesný překlad nemohly smysl textu ohrozit. Ať už uvedené dělal autor zcela záměrně, nebo podvědomě, rozhodně to bylo s mimořádnou pomocí toho, ke komu vždy smysl textu směřoval.
Desátá kniha Vyznání pokračuje přes líčení Augustinova nepřetržitého poznávání Boha k jeho mimořádnému zaujetí dalším velkým tématem, kterým je lidská paměť. Jako velmi zkušený chirurg s maximálním zaujetím a opatrností postupně odstraňuje její jednotlivé vrstvy, a o každém poznatku si udělá velmi precizní zápis. Materiál, který si nyní vybral ke zkoumání, mu dokonce zabere více než jednu třetinu knihy, o které hovoříme. Pozorně číst jeho uvažování o paměti, nebo například jeho vlastní otázky, na které sám nachází často pozoruhodné a jedinečné odpovědi, je velký zážitek pro literární labužníky. Žádná, jakkoli odvážná a složitá kombinace mu není cizí, jde mu přeci o jediné. Neúnavný filozof paměť pracně hledá, nachází, chvílemi zdánlivě ztrácí, aby ji znovu objevenou ještě pevněji uchopil a přitiskl k sobě. S pamětí neuvěřitelně kombinuje, preparuje jí a snaží se do ní opatrně sestoupit stále hlouběji, jako vulkanolog do momentálně zklidněného jícnu sopky. Každý jeho objev je pečlivě zaevidovaný, a se svými výsledky se hned se čtenáři nezištně dělí. Na jednu stranu si je dobře vědom výsledků, které v bádání docílil: „Mluvím o paměti a vím dobře, o čem mluvím“ , hned vzápětí dodává i: „Nejlepší však je, že když hovořím o zapomenutí vím, o čem mluvím“, aby nakonec přiznal, že na některé své otázky kolem paměti prostě odpověď neví.
A je to typický Augustin, který s pamětí a hnutími mysli kupříkladu přirovnává paměť se žaludkem ducha, do kterého se ukládají hořké i sladké pokrmy jako radost a bolest. Vůbec se pak nerozpakuje ve svém přirovnávání dál pokračovat, a vzpomínání přirovnává ke způsobu, jakým pokrm vychází ze žaludku...Kdo jiný může takto výstižně bez sebemenšího zaváhání hovořit k příštím generacím?
Od paměti přechází kolem XXIII.hlavy této části Vyznání autor velmi pozvolna k rozjímání o blaženosti. Studium paměti ale ve skutečnosti nezavře nikdy, protože je v ní Bůh, jak jinde říká. Přitom důkladně zkoumá, kde vlastně Boha našel, aby ho poznal, když ještě nebyl v jeho paměti. A v tomto místě asi zbystříme pozornost a vrátíme se zpět do první knihy Vyznání, kdy Augustin vzpomíná na své dětství. Hovoří o tom, jak od lidí vzývajících Pána se naučil,že Bůh je mocnou bytostí, atd. A pokračuje: „ Již tehdy, jako chlapec, jsem se tehdy začal k Tobě modlit...“ Nyní by se mělo podotknout, že pokud skutečně jako šestiletý už Boha znal a modlil se k němu, v desáté knize Vyznání se znovu vrací ke vzpomínkám ze svého dětství, a přesto se o jeho tehdejších prvních modlitbách se ani slovem nezmiňuje. Proč? Naopak hlavu XXVII. začíná legendárním vyznáním, které si v souvislosti s Augustinem asi pokaždé vybavíme: „Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece tak nová, pozdě jsem Tě miloval!“. Pokud nechceme našemu milovanému autorovi přisoudit jakýsi rozpor v jeho větách, ani mu z naší strany přiznat pravděpodobné nepochopení jeho slov, přijměme je tak, že i když se jako dítě k Bohu modlil, ještě ho ve skutečnosti neznal. A trvalo opravdu dlouho, než ho poznal.
Široké souvislosti paměti, pravdy a blaženosti jsou mu naprosto jasné: „Protože věčná blaženost je radost z pravdy a radost z pravdy je radost z Tebe, protože pravda jsi Ty, můj Bože “. S obvyklým, velmi rozsáhlým rozmachem zde například uvažuje, zda chtějí být skutečně všichni lidé blaženi, zda mohou, a konečně co jim v tom překáží. Lidé z principu nechtějí být klamáni, ačkoli sami klamou. Lžou, přestože sami touží po pravdě. Musí znát, a také i mít rádi pravdu, aby je jiní neklamali, ale pravdu museli nejprve někde poznat. Pokud chtějí být opravdu blažení, musí mít o blaženosti jasnou představu, aby jí mohli milovat. Žít blažený život pak tedy znamená žít radostným poznáním z pravdy, kterou lidé milují a o které mají právě ve své paměti uloženy poznatky. Žít blažený život znamená mimo jiné i přestat lhát. Lidský duch, podle jeho vlastních slov slepý, mdlý,nezpůsobný a ohyzdný chce zůstat ukrytý, ale sám nechce, aby mu zůstalo něco ukryto. Za trest ho odhaluje pravda, která mu ovšem zůstává ukryta. I zde ovšem Augustin v této situaci zná východisko.
Z nepřeberného množství zajímavých obratů a poznatků, které by si zasloužily větší pozornost a pozastavení, je například v této knize pasáž, kdy se autor opět o životě nezmiňuje příliš dobrými slovy. Hovoří zcela v duchu svého přesvědčení, že náš život je ustavičným bojem. Ale co je na boji krásného, abychom ho milovali, jak bychom přeci měli, když nám život dal sám Stvořitel všeho? Čtěme Augustinova slova: „Kdo snáší, tím ještě nemiluje, i když rád snáší. Protože ačkoli rád snáší, přece si přeje, aby nebylo toho, co snáší“ Jistě, hovoří naprostou pravdu, ale...Čekali bychom rozhodně, že autor těchto slov, který svoji úvahu zakončuje slovy: „Zda tedy není život ustavičný boj?“, bude ještě pokračovat. Pokračuje, ale bohužel se už přenesl do jiného tématu. Schází tam očekávaná slova o naději, milosrdenství, a další, a zároveň ujištění, že ten, kdo rád snáší obtíže a nesnáze pro Boha, aby mu tak mohl alespoň něco darovat za jeho prokázaná dobrodiní, má dveře na věčnost řekněme trochu pootevřené. Protože tím, že snáší obtíže pro Boha, ho také miluje. Vždyť nejde o milování obtíží, ale o milování Pána i přes tyto obtíže. Ale jak už bylo naznačeno, geniální myslitel si o pozemském žití, a konečně ani o člověku samém, nedělal přílišné iluze a také se v tom duchu většinou i vyjadřoval. Velebení Stvořitele, láska k němu a věčná blaženost člověka v nejdůvěrnější blízkosti Boha patří k hlavnímu cílu Augustinovy tvorby a zájmů.
Kniha pokračuje dalším Augustinovým tématem, kterému věnoval nejen v tomto spisu mnoho úvah a pojednání. Téma, o kterém nemůže mlčet, protože on sám s ním má problémy a bojuje s ním po celý život. Jde o pokušení, smyslnost a žádostivost, témata pro něho věčně aktuální svojí nebezpečností a zákeřností. XXX.hlavu čtvrté knihy Vyznání nemohl začít jinak, než tělesnou smyslností, právě ta totiž byla Augustinův velký problém, jak mnohokrát sám zmiňuje. Hovoří o svých smyslných vzpomínkách na dobu před konverzí, které se mu v noci vracejí a trápí ho, že pokušením ve snu často podlehne. Je to opět jen řečníkova vzletná fráze, nebo upřímně a vážně míněná otázka, když se Boha ptá, jestli snad nemá tak mocnou ruku, aby ho od těchto smyslných hnutí uzdravila? Skutečně věří, že ho Bůh zbaví pokušení, a díky tomu si ho ještě více oblíbí? Určitě ne, to si jistě nemyslel ani při svém prvním vzplanutím pro něho. Snad je to skutečně hluboko ukrytá vnitřní touha jeho duše, ale jeho mozek rozhodně není zamyšlený snílek sedící na obláčku. Jinak by nikdy nestvořill tak velkolepé dílo. Jeho následující větu berme tedy spíše jako pateticky vyjádřenou přirozenou vnitřní lidskou touhu být lepším než ostatní, být dokonalejším, víc než jiní umět a znát, a alespoň v jedné oblasti vyniknout nad ostatní. Augustin to vše chce také, ovšem z jediného důvodu, kterým je oslava Stvořitele.
„Raduji se s bázní z toho, co jsi mi daroval, a rmoutím se nad tím, že jsem dosud tak nedokonalý. Doufám, že své milosrdenství na mně doplníš až k dokonalému pokoji“. I když hovoří o touze být dokonalý,velmi dobře ví, že se takový cíl nikdy a nikomu na tomto světě nesplní. Být dokonalý na zemi, by mohlo znamenat být nedokonalý v nebi. A to možné není.
Další oddíly knihy znovu ukazují Augustinovu touhu být lepší a dokonalejší. Vytrhni mne ze všeho pokušení! Opět se vrací k uvažování nad důvody, které brání jeho dokonalosti. Jako by se tohoto tématu sám nedokázal zbavit, znovu hovoří o tělesné žádostivosti, pokušení smyslů, a dostává se nakonec podle jeho vlastních slov k mnohem nebezpečnějšímu způsobu pokušení, než je například pokušení očí, sluchu, atd, a tím je možná překvapivě zvědavost. Vedle mnoha zajímavých úvah a postřehů na toto téma se také dočteme, že „Dokonce i v samotném náboženství Bůh bývá pokoušen, když někdo žádá znamení a zázraky z pouhé zvědavosti a ne za spasitelným účelem“. To je od Augustina celkem nečekaná myšlenka, protože sám samozřejmě velmi dobře ví, že ten, který vše co existuje stvořil, nemůže být pokušitelný. Bůh se nemůže mýlit, nebo „připustit“ cokoli nesprávného, i když se to v některých situacích snad i mohlo zdát. Pokud někdo žádá od Boha něco nesprávného, řekněme „ze zvědavosti“, nelze hovořit o jeho pokoušení, protože ještě dřív, než se taková myšlenka v jeho mysli vůbec zformuje, je Bohem zamítnuta. Maximálně se může nad takovou naivitou usmívat. Jiná situace byla u Božího Syna, který byl po dobu pozemského působení člověk „se vším všudy“ kromě hříchu, a mohl tak být například na poušti i kdekoli jinde pokoušen.
V dalším přemítání o zvědavosti a pokoušení pak hovoří o tom, jak sám často bývá nepřítelem pokoušen, aby od Boha žádal nějaké znamení. Ovšem v duchu shora citované věty Augustin nemůže nikdy přesně poznat, že ten, kdo mu takovou myšlenku předkládá, je skutečně jeho nepřítel, protože určité Boží znamení by mu mohlo být dáno „za spasitelným účelem“ A pak by to už nebyl nepřítel, který ho pokouší, ale přítel, jednající z vnuknutí Božího, a nejednalo by se tedy samozřejmě o pokušení.
Zvědavost, která je člověku naprosto přirozená, může člověka skutečně chvíli od Boha odvést, jak uvádí na příkladech. Trefně uvádí jako příklad zvědavosti pozorování mouchy, kterou pavouk zamotává do své sítě. Vzpomínka na to nám ale ruší naší modlitbu. Ale zvědavost může i k Bohu přivést, například nahlédne-li nějaký člověk poprvé v životě do kostela a díky tomu u něho dojde k poznání. Augustin sám například začal poprvé v životě navštěvovat v Miláně bohoslužby čistě ze zvědavosti. Nejprve proto, j a k biskup Ambrož káže, a až po čase byl zvědavý také na to, c o káže.
Desátou knihu její autor uzavírá ještě několika úvahami o pýše a chválení, samolibosti a o příbuzných tématech. Každý z nich se ho také týká i osobně, i přes to, nebo tím to spíše potvrzuje, jakými slovy kupříkladu uvádí šestatřicátou hlavu knihy. Hovoří dál i o svém velmi neobyčejném pohnutí, do kterého ho Bůh občas přivede, které ho ve svém vrcholu uvede až mimo pozemský život. Vzpomeňme si při té příležitosti na Augustinovo líčení vzájemného rozhovoru s matkou v římské Ostii těsně před tím, než zemřela. V deváté knize o tom dlouze a velmi pohnutě hovoří právě v souvislosti se stavem, kdy se oba při tomto rozhovoru pohybují na samé hraně pozemského života a zářivé věčnosti. Na samém konci se dočkáme ještě malé zajímavosti: „Zděšený svými hříchy a tíhou své ubohosti, myslel jsem ve svém rozbouřeném srdci na útěk do pouště.“ Nemýlím-li se, zde je to poprvé, co hovoří o tom, že by snad někdy chtěl žít poustevnický život na poušti. Ve skutečnosti žít sám by nikdy nedokázal a proto se o takový život ani nepokoušel.
M.Č.