Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad VII.knihou 2.část

Obrazek

Vyznání - úvahy nad VII.knihou

dokončení

         V druhé části sedmé knihy Vyznání nám hledající Augustin ukazuje, jak se postupně přibližoval Bohu a mnohem více než filozofie mu k poznání nyní pomohla jeho schopnost bravurního logického uvažování. Pro něho vysloveně existenční otázka podstaty dobra a zla, na kterou v minulých kapitolách usilovně hledal, a nakonec i našel uspokojující odpověď, je ovšem pro něho i nadále nevyčerpatelnou látkou k novým úvahám o těchto fenoménech. Samozřejmě, že už ví, že nejblíže ke Stvořiteli se dostane pouze vlastním vytrvalým úsilím, násobeným Božím požehnáním této práci, ale výjimečná logika spojená s upřímnou touhou a pokorou mu pomáhá ve snadnější orientaci v nabytých poznáních, a ve správných vývodech z nich.

         Celá dvanáctá hlava sedmé knihy se tedy znovu zabývá dobrem a zlem a hned prvním větám je potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Víme, že Augustin již dříve dospěl k poznání o neporušitelnosti Nejvyššího Dobra a nyní toto poznání hned  druhou větou potvrzuje, navíc ale dodává, že tam, kde není nic dobrého, tam se nemůže nic pokazit (porušit). Pokud by někdo tuto větu přečetl jen zběžně, nebo vytrženou ze širokého kontextu, vyznívalo by z věty poměrně zásadní protiřečení. Boha sice pochopitelně uvádí jako neporušitelné Nejvyšší Dobro, ovšem uvedeným dodatkem že tam, kde není nic dobrého, tam se nemůže nic pokazit (porušit), by náhle tvrdil opak, protože jen dobré se může porušit. Naštěstí Augustin trvá na naprosto jasném rozlišování „dobrých věcí“ a Nejvyšším Dobrem. Co se porušuje, ztrácí nějaké dobro, píše dále a dodává, že kdyby to, co se porušuje, bylo zbaveno úplně všeho dobra, přestalo by to existovat. Pokud by to zbavené všeho dobra přesto existovalo dál, stalo by se to lepším, což by byl paradox, který Augustin nazývá pošetilostí. Věci, které již nemají absolutně žádné dobro, nejsou. Pokud věci jsou, musí mít v sobě dobro, tedy cokoliv existuje, je dobré! Vzhledem k našim častým křesťanským odsudkům druhých lidí, věcí a dějů kolem sebe, bychom si tuto velkou poučku velkého člověka měli natrvalo vzít i za svojí.

         Augustin se pak znovu dostává tam, kde už na cestě k poznání existence dobra a zla nedávno byl. Především zlo není podstatou, protože není dobré a pouze úspěšně parazituje  na podstatě dobra (uvnitř dobra). Z toho pak vyplývá, že zlo je neodstranitelné, a jakékoli pokusy o vymýcení zla na světě  jsou utopií, protože pak bychom logicky vzato, „vymýtili“ ze světa i dobro a na takovém světě by zbyl jediný neporušitelný a nezměnitelný Bůh, nejvyšší Dobro nad všemi podstatami dobra. Proto ale svět nestvořil, a proto také bude po dobu trvání světa vedle dobra existovat jeho neodstranitelná součást zlo.

         Tak jsem konečně úplně jasně seznal, že jsi všechny věci stvořil dobré a že vůbec není podstaty, které bys nestvořil“ uzavírá Učitel církve dvanáctou hlavu. „Souhrn všech je velmi dobrý, neboť Ty, Bože náš, jsi všechno stvořil jako velmi dobré“ doplňuje závěrem citací z knihy Genesis.

         Krátká XIII.hlava hovoří všeobecně o všem stvoření, které na zemi existuje, a které svojí jsoucností oslavuje všemocného Boha, jejich Stvořitele. Nejprve čtenáře ujišťuje, že na Bohu a na Jeho stvoření není žádné zlo, protože mimo toto stvoření neexistuje nic, co by mohlo tento řád porušit a vnést do něho případné zlo. Když píše o některých jednotlivostech, které neprospívají jiným a považují se za zlé, ale pokud prospívají jiným, jsou dobré, má na mysli nejrůznější situace, kdy se pro dobro jedné věci (například vyléčení člověka) musí udělat jiná, zdánlivě méně dobrá  věc (bolestivý zákrok), která se může jevit až jako zlo. Chrání se toho, aby řekl, aby věci, které se považují za špatné, nebo dokonce zlé, neexistovaly, jelikož i tyto věci  pro ně samy“ by musel chválit. Následuje příklad věcí a stavů, které na světě chválí Hospodina  jako tůně, stromy, králové a mnoho dalšího a svůj ukázkový výčet doplňuje krátkým úryvkem z knihy Žalmů (Ž 148), který hovoří na stejné téma.  Poslední věta této kapitoly (alespoň některé části) se dá vyložit více způsoby. Sice když hovoří o tom, že „Již  netoužil po něčem lepším“, má v podtextu nejspíše na mysli to, aby byl spokojený s tím řádem na světě, jaký je od Boha nastolený, přestože v něm sídlí zlo. Diskutabilnější by byla další část této věty, pokud bychom chápali její závěrečná  slova přesně tak, jak jsou psaná: „Všechny věci souborně vzaty jsou výtečnější, než samy věci vyšší“, tedy že na světě (i ve vesmíru?) jsou ještě věci „vyšší“,které však podle autora mají menší hodnotu, než všechny věci  en bloc. Už Augustinovo výrazy jako: „ač věci nebeské zdály se mě být lepší, než pozemské“, a dále: „dospěl jsem ke zdravějšímu úsudku“ jsou přímo výzvou k širší úvaze a rozboru s možným stejným výsledkem, ke kterému dospěl ve dvanácté knize tohoto spisu. V ní se Augustin mimo jiné dostává k obtížnosti  a velké četnosti výkladů knihy Genesis (hebrejsky Berešit), a nakonec moudře usuzuje, že všechny tyto výklady jsou správné, pokud jednotliví interpreti byli vedeni Duchem Svatým. Tento názor ovšem nebyl pro církev univerzální; jiné mínění mělo na všeobecnou správnost výkladů mnoho jiných významných církevních osob, jmenujme namátkou autora 2.listu Petra (1. 20), nebo například názor největšího dominikánského teologa a filozofa vrcholného středověku, Tomáše Akvinského (1225 – 1274). Ten třeba ve svém rozhodně nejzásadnějším a nejznámějším díle Summa Theologiae (1266 – 1273) konkrétně o tomto názoru Augustina polemizuje, jak se o tom můžeme dočíst také i v 1.části našich Úvah nad XII. knihou Vyznání.

         Věřme, že podobnými slovy, jakými se Augustin vyjadřuje o správnosti více výkladů Písma, bychom nakonec mohli sami zhodnotit i naše vlastní snahy o vyložení uvedených částí poslední věty ze třinácté kapitoly. Faktem ale zůstává, že nám tyto části naznačují o Augustinovi mnohem víc, než by se jen na první pohled mohlo zdát, a ti, kteří se o svůj vlastní výklad pokusí, možná budou svým vlastním závěrem překvapeni.

         Ještě kratší čtrnáctá kapitola hovoří o duševně nemocných, kterým se nelíbí něco z Božího stvoření. Augustin se tak sám charakterizuje v minulém čase, jelikož se mu  jak uvádí, dříve takových věcí nelíbilo mnoho. Ovšem pravděpodobně už od dětství měl z Boha přirozený respekt a v časné dospělosti se jeho duše neopovážila mnohé z toho, co se mu  z Božího stvoření nelíbilo, připisovat Jeho  nedostatku. Nyní Bohu vyznává ještě další důvod, proč se v sedmnácti letech přidal k bludnému dualismu proroka Máního: Nechtěl si prý připustit, že by to, co se mu na světě nelíbí, mohlo být dílem Stvořitele, a tak jeho duše musela dospět k myšlence o dvou podstatách, tedy k manichejskému dvojbožství dobra a zla. „ Má duše mluvila, co jí (manichejští) kladli do úst“. Uvede pak ještě jeden svůj bludný názor na Stvořitele, ale pak už se podle jeho slov nad ním  Bůh konečně  smiloval a „utišila se má šílenost. Probudil jsem se v Tobě a viděl jsem, že jsi zcela jinak nekonečným“. Augustin se konečně  zachytává pravého a jediného Boha, od kterého pak už nikdy neodstoupí.

         XV.hlava, i přes své samostatné označení, je sice jen jakýmsi malým dovětkem předešlé části, přesto ale není bezvýznamný. Spíše naopak - jak bývá u Augustinových krátkých textů velmi časté - i tento text je obsahem a stylem velmi zajímavý, a celá hlava se skládá tentokrát dokonce z pouhých dvou vět, ovšem řečnicky široce rozvitých. Autor píše, že pohlédl na jiné věci a shledal, že za své bytí vděčí Bohu, a že všechny v Něm mají svůj konec. O jejich začátku se logicky nezmiňuje, nepovažuje to  za nutné. Až do svých dvaatřiceti let usilovně a vytrvale hledal pravdu,a přes veškeré peripetie a omyly svého hledání mu nakonec vždy vyšlo jediné možné rovnítko: Pravda = Bůh, jiná možnost není a nikdy nebyla. To mu vyšlo dřív, nebo později při všech svých „zastávkách“, ať už to byl například jeho velký zájem a víra v astrologii, řečtí filozofové, dřív i svým způsobem třeba Vergil, jistě i Mání, skepticismus nových Akademiků (viz Cicero a Augustinův pesimismus, co se týče možnosti nalézt pravdu tam, kde je, tedy v Bohu), jeho částečná konverze k novoplatonismu, zvláště  pak Plótin, pravděpodobně jeho nejpřínosnější zastávka na cestě za pravdou – Bohem. Těžko určit, kolikrát tento minimální nástin jeho zastavení za putování za pravdou by bylo nutné ještě znásobit a navíc vyjmenovat jeho nejrůznější odbočky, ztrátové i přínosné, matoucí i osvětlující jeho cestu. Zvlášť v první polovině hledání v mnoha případech rovnítko mezi pravda a Bůh i díky své netrpělivosti neviděl a znovu je zde nutné položit otázku (na kterou ovšem není až příliš těžká odpověď), z jakého důvodu se čtvrt století  promyšleně a  tak zásadně vyhýbal matčině víře.

         Velmi zajímavé pro vlastní zamyšlení jsou dva malé výklady této části textu od Henrici Wanguerecka v poznámkách k jednotlivým kapitolám knihy Vyznání, podle mého názoru však i tyto výklady vyžadují spíše hlubší a rozjímavý individuální přístup. Z celé XV.hlavy vyplývá velké a slavné finále Augustinovy cesty za pravdou – za každých okolností dobrý Bůh je jediná Pravda, hovoříme-li tedy například o Boží pravdě (stejně jako o dobrotivosti, lásce, toleranci, shovívavosti, atd.), nepřikládáme k Bohu snad ještě nějaké vlastnosti, ale hovoříme přímo o Osobě Boha, přestože také i samotný výraz Osoba je ve skutečnosti nepatřičný, i když nám může pomoci pro individuální představu. Když se zde Augustin zmiňuje o všech věcech, které jsou pravdivé jen potud, pokud jsou, a nic není nepravdivé, leč když se zdá být tím, čím není, chápu tato slova tak, že každá věc stvořená Pravdou – Bohem, je sám Bůh. Nepravdivé není ve skutečnosti nic, jen buď naše mylná představa o původu věci, nebo zlý úmysl a pokus o manipulaci s Pravdou – Bohem, který nám systematicky a promyšleně našeptává Zlo od prvního hříchu lidí. Všechny věci pocházející skutečně od Boha jsou pravda, stejně jako dobro, protože obojí je Bůh sám. Skrze sebe samého (pravda, dobro...) nás Bůh vede k sobě samému podle jeho úmyslu s námi. Proto je v každém stvoření nezměnitelně stejná „část“ Boha, jak se zmiňuje i Augustin v této knize na jiném místě.

         V patnácté, stejně krátké části autor kupodivu velmi jednoduchým způsobem nachází definici  hříchu. Kupodivu proto, že touto otázkou se vlastně nikdy nepřestal úplně zabývat, o hříchu v nejrůznějších obměnách hovořil v nepočítaně promluvách a kázáních, a na téma hříchu jako zla v širokých souvislostech našeho života napsal  také i mnoho důležitých pojednání. Při pohledu na jeho kázání a dílo by se snad na první pohled mohlo zdát, že více svého geniálního myšlení věnoval podstatě zla (přestože samo zlo podstata není). Ovšem pokud bez velkých a zbytečných pokusů o hluboké teologické definice dojdeme sami jednoduše k přesvědčení, že hřích je zlo a zlo je hřích, a obojím urážíme Boha, pak tehdy, když Augustin hovoří o zlu, hovoří zároveň o hříchu. Sami jsme si vyzkoušeli v několika jiných případech v jeho textech tyto slova zaměnit, a velkou většinou se až na pár výjimek smysl textu nezměnil.  

         V této hlavě uvedené velmi jednoduché vystižení nelehkého tématu napsal přibližně po jedenácti letech od své konverze. Zlo není pouhý nesoulad, nýbrž odvrácenost od Boha a dobrá vůle se stává zlem v okamžiku tohoto dobrovolného odloučení od Nejvyšší Pravdy k nejnižším věcem. (V jednom spisu, v části věnované  otázce zla, Augustin dokonce neváhá dokonce přímo hovořit o Bohu, jako příčině hříchu, a toto své tvrzení také hned náležitě objasňuje). Z dalšího textu vyplývá, že bezbožné lidi kategorizuje do společenství červů a zmijí, čím méně se podobají Bohu, zatímco tzv.dobrým lidem přisuzuje tím „vyšší stupně“, čím více se postupně stávají podobnější Bohu.  Přestože samozřejmě autor není první, ani poslední, kdo v různých obměnách používá výraz připodobnit se Bohu, tím spíš právě od něho bychom očekávali alespoň krátké pozastavení a zamyšlení na toto téma.  Když  hovoří o podobnosti dobrých lidí samému Bohu, jedná se samozřejmě o alegorii, protože ani v nejmenším nemůžeme předpokládat, že by si ještě v době, kdy psal o této části svého života, představoval Boha v nějaké podobě. Tuto případnou myšlenku ostatně vyvrátil sám již před několika  kapitolami v této knize. Stejně tak nepochybně věděl, že se žádný tvor nemůže Bohu připodobnit ani žádnými svými, byť sebelepšími vlastnostmi a chováním, už jen z toho důvodu, že Bůh nemůže mít žádné vlastnosti stejné, nebo podobné člověku. Vlastnosti může mít jenom jeho stvoření, a u Boha nemůžeme v žádném přípdě hovořit o jeho vlastnostech, stejně jako o jeho podobě. Bůh je nepopsatelný - stejně jako nesedí na trůně (jak jinde píše Augustin), nemá-li tělo. Uvedená poznámka ovšem neznamená ani v nejmenším cokoli připomínající snad určitou výtku, jen naše nesplněné očekávání. Osobně se domnívám, že Učitel církve měl při použití slov o připodobnění se Bohu v duchu na mvsli spíše určité "Připodobnění podobou vlastní lidem, jako různé nástroje, které rozezvučí týž dech, ale každý hraje svým vlastním způsobem", jak patnáct století poté krásně vystihl  profesor C.S. Lewis. 

         V XVII. kapitole sedmé knihy Vyznání Augustin znovu popisuje, jak svým usilovným hledáním nacházel další důležité kamínky do velké mozaiky Božího obrazu Pravdy.  Sám se zdá být  překvapený tím, jak s touto mozaikou už pokročil, protože píše: „Žasl jsem, že již miluji Tebe a ne nějaký výmysl místo Tebe“. Ovšem jako důvod, proč nebyl stálý v požívání Boha, uvádí svoji ještě přetrvávající náruživost (nikdy se tohoto „problému“ fakticky nezbavil), která ho prý v těchto fázích hledání od Boha odtrhla a natolik deprimovala, že s pláčem klesl do hlubiny. Odmyslíme-li si autorovu tradiční výrazovou přepjatost, způsobenou především upřímnou kajícností a horoucí touhou přiblížit se poznáním k Bohu, zjistíme, že Augustin v těchto fázích postupné konverze si bohužel už nebyl schopný představit si život vedoucí k Bohu ve spojení s tou, kterou Stvořitel daroval Adamovi ke společnému životu, tedy se ženou.  Bohužel proto, že ženu a přirozenou, Bohem danou lidskou touhu po opačném pohlaví začal chápat jako zásadní překážku k tomuto cíli. Přestože se v pozdějším věku snažil tento svůj už tradiční postoj částečně korigovat, ať už se týče samotné ženy, nebo pohlavní síly, z jeho mnoha vyjádření na tyto otázky vidíme jeho - mírně řečeno – značně rezervovaný postoj. Důvod je a už zůstane opředený dohady a spekulacemi.

         Přestože tato otázka není tématem této, ani žádné jiné kapitoly spisu Vyznání, pro případné vlastní zamyšlení mimo tyto poznámky považuji za potřebné zmínit se o skutečnosti, že Augustinovým životem prošly pouhé tři, v krajním případě čtyři ženy. A žádná z nich (!) mu nezadala příčinu k takovému postoji. První a největší byla pochopitelně jeho matka Monika, za svůj dlouhý boj a modlitby za syna církví uznaná jako světice. Ta na jeho povaze, jednání a dalších faktorech  zanechala největší část sebe sama, ale nic nenasvědčuje tomu, že by na tomto synovo názoru na ženy mohla mít třeba i nepřímý vliv. Druhá žena byla Augustinem využitá, nikdy nepojmenovaná (proč?) vroucně milující družka, která s ním vydržela snášet „dobré i zlé“ téměř čtrnáct let, a i o této ženě víme, že svojí pokorou, a upřímným, nezištným milováním svého druha nemohla být příčinou jeho paradoxně negativního postoje k ženám a žádostivosti. Dokonce ani dvě poslední ženy jeho života nemohu stát za jeho názorem. Jedna byla milánská dívka pravděpodobně velmi volných mravů (nastěhovala se k Augustinovi téměř okamžitě po seznámení), a poslední byla ještě mladičká dívenka okolo čtrnácti let, kterou dvaatřicetiletému synovi našla v cizí zemi  Monika jako budoucí nevěstu. Tu ale pravděpodobně nikdy osobně ani nespatřil, ani ona tedy nemohla mít na Augustina a jeho názor žádný vliv. Také i u těchto dvou dívek dodržel svoji mlčenlivost a nikdy je nenazval jejich jménem. Spíše naopak, všechny tři posledně jmenované ženy si díky Augustinově čistě egoistickém vztahu k nim mohly skutečně vytvořit negativní postoj k mužům jako celku. To už je ale námět pro samostatné zamyšlení mimo tyto úvahy, ve které by mimo jiné nemohla nepadnout zmínka o tom, jak se po konverzi Augustinovo výrazné sobectví (bylo vrozené, nebo získané?) dokonale obrátilo v široce otevřenou náruč plnou opravdové upřímné lásky a pomoci každému, kdo jí potřeboval. Nebyl to však žádný bleskový ani jednoduchý přerod, se sobectvím, stejně jako s žádostivostí vedl dlouhý boj.

         Nepochyboval jsem ani v nejmenším,že k Tobě musím přilnout, dosud jsem se však k tomu necítil schopný“. Augustin sice ví, že větší část své konverze už má za sebou, ví že nalezl nad jeho proměnlivou myslí nezměnitelnou, pravou věčnost Boží pravdy, a přesto jakoby hledal výmluvy, proč se k plnému a definitivnímu přijetí Boha zatím necítí schopný. Nehovořil před chvílí o své náruživosti právě z toho důvodu a když dodává, že ho tato náruživost od Boha odtrhla, nebyla tato myšlenka jen záminkou pro odklad svého největšího životního rozhodnutí, kterého, jak se zdá, se zatím obával? Proč ještě stále nenacházel sílu k tomuto kroku v matčině příkladném křesťanství?

         Když  ve vzpomínkách pokračuje, že skrze jednotlivá poznání jako po stupních vystupoval od poznání těla k poznání duše, jež cítí pomocí těla, musí nás napadnout, zda vůbec, a pokud ano, tak jak do tohoto poznání těla zakomponoval svoji zmíněnou tělesnou náruživost, která ho jak uvádí, od Boha odtrhla. A to tehdy, když už se nacházel téměř ve finálním úseku své velké cesty k tomuto Bohu. Dalším stupněm se podle svých slov dopracoval k poznání vnitřní mohutnosti duše, které tělesné smysly oznamují vnější dojmy, kam až sahá hranice pudu u zvířat, a konečně až k mohutnosti soudné, pronášející úsudek o tom, co tělesné smysly pojímají. Dále Augustin píše, že se dopracoval až k poznání, že nezměnitelné (tedy věčné) má přednost před měnitelným a poznal prý neviditelné vlastnosti Boží z věcí, které Bůh sám stvořil. Když říká, že na tyto věci však nedovedl upřít svůj zrak a znavený klesl do obyčejnosti, má pravděpodobně na mysli svoji klesající soustředěnost a skutečnou únavu, způsobenou horečnou touhou dozvědět se o Bohu co nejvíc pravdivých poznatků v co nejkratší době.

         O svém momentálním fyzickém i psychickém oslabení píše i na začátku osmnácté hlavy, když říká: „A hledal jsem cestu, na níž bych nabyl síly schopné Tebe požívat, nemohl jsem jí však  nalézt, dokud jsem neobjal...člověka Ježíše Krista. Dále Augustin píše, že nebyl pokorný, a proto  ani nechápal pokoru Ježíše, ani to, co nás chtěl  svou slabostí naučit. Před chvílí byl zmíněn Augustinův egoismus a nyní sám hovoří o svém nedostatku pokory, a je pro nás velmi potěšitelné, že si je nejenže svých lidských nedostatků velmi dobře vědom, a dokáže o nic veřejně psát, ale vždy začne rychle pracovat na jejich odstranění. Tedy žádný předurčeně dokonalý světec, nýbrž jeden z nás co se nedostatků týče, a náš  velký vzor pro jeho úsilí tyto nedostatky natrvalo vyřadit ze svého života.

         V druhé části této hlavy hovoří k Bohu už po později nabytých pravdách, a jako velmi učenlivý a milující  žák opakuje svému Učiteli to, co ho naučil o Jeho Synovi. S odstupem času, když hovoří o těch, které si chtěl Bůh ve své lásce k nim podrobit tím, že je srazil s jejich domýšlivosti a tím je přivedl k sobě, má při zpětném pohledu jistě na mysli také i sám sebe. Domýšlivost – další vlastnost velkého hledače Pravdy nyní už na evidentním ústupu, kterou nyní sice ve vztahu k sobě  jen naznačuje, ale už brzy jí přizná veřejně. O ostatních lidech, ale v mysli jistě i o sobě píše také v závěrečných větách této části, aby v pyšném sebevědomí nezašli příliš daleko, nýbrž spíše uznali svoji slabost...aby konečně zemdleni klesli mu (Kristovi) k nohám, a On je pozdvihl.

         Také XIX. hlavu věnoval autor úvahám převážně o Kristu Ježíši a jeho Božství a na předešlou část přímo navazuje.  V jedné z předešlých úvah byla uvedena poznámka v tom smyslu, že Augustinův nejdůležitější, finální úsek poznávání jediné pravdy, se odehrával bez přímého a systematického vedení, nebo alespoň určitého dohledu a následných konzultací. Biskup Ambrož, který by byl pro tento účel rozhodně ideální, se k němu choval  rezervovaně a na duchovní rozhovory s nedávným manichejcem a v Miláně nyní již známým africkým kariéristou nenašel čas. Pravděpodobně dosud nikdy nevedl nějaký hlubší hovor o Bohu ani s matkou (jistě by se o něm zmínil), přestože ona se o to mnohokrát snažila, a vůbec první takový rozhovor, se uskuteční vlastně až v roce 386 na statku v Cassiciacu a ten nejdůležitější bohužel jen pár hodin před její smrtí. Okolo sebe sice měl přátele, ovšem ti jeho vlastní cestu a hledání pravého Boha víceméně kopírovali. S některými z nich (Alypius, a.j.) se sice uskutečnil zajímavý a svým způsobem pro obě strany přínosný rozhovor, ovšem mimo potřebné vzájemné podpory se hlouběji do teologie asi nedostali. Augustinova tedy převážně sólová milánská cesta ke konverzi měla mnoho výhod, ale i svá negativa. Nechybělo mu sice obrovská vůle, zanícení a zdravá sebedůvěra - tak jako ostatně nikdy v životě, že s Božím požehnáním a horoucími prosbami k poznání stejně dojde, na druhou stranu ještě nedokázal sám poznat, kdy se od pravé cesty odchýlil, nebo jaké zavádějící, či přímo falešné přesvědčení si z dřívějška osvojil jako správné. Nebyl bohužel takřka nikdo, kdo by ho na to upozornil a jeho další kroky uvedl zpět správným směrem a tak se mohlo stát, že stopy některých svých zažitých předešlých omylů se podle některých názorů ještě velmi dlouho projevovaly v jeho učení. Jsou zmiňované například některé prvky jeho názorů, které prý pocházejí z jeho manichejské éry, nebo určité části novoplatonického učení, které ho sice až na práh jediné pravdy přivedlo, avšak vneslo mu také nadlouho do podvědomí jisté problematické myšlenky, neslučující se s právě přijímaným křesťanstvím. Takových omylů však bylo daleko více, takže svůj vzrůstající zmatek a nejistotu v téměř poslední fázi svého hledání nakonec vyřešil díky Bohu skutečně ideálně. Když na něho neměl čas milánský biskup, požádal o slyšení - de facto životní zpověď -  u biskupova učitele Simpliciana. A ten udělal to, co neudělal biskup Ambrož, totiž zkorigoval jeho značně „orientační“ chůzi duchovním terénem a zaměřil ho jediným možným směrem. Použil k tomu příklad  afrického rétora, konvertity Maria Victorina.

         To se však stalo o něco později, než vypráví tato XIX. hlava, a právě na tomto textu je znát to, co jsme si právě řekli, totiž Augustinův zmatek  a zatím v mnohém jeho patrnou (a logickou) neschopnost rozpoznat pravdivou nauku od zmatených a bludných názorů a přesvědčeních. Jeho nynější vyprávění je toho ukázkou a v této jediné kapitole se tak dozvídáme (víc, než z celého spisu Vyznání) o jeho několika poměrně dost hrubých omylech, které na kratší, nebo delší dobu přijal jako součást pravé a jediné nauky neměnné Pravdy.  Zajímavé je například, jak si sice dokázal představit Ježíše narozeného z Panny Marie, ovšem nedovedl ani tušit, jaké tajemství obsahuje ono „Slovo tělem učiněno je“. V další části textu jsme dokonce svědky přetrvávajícího mnohaletého Augustinova omylu (v době, kdy Vyznání s touto chybou píše, je již známý kazatel a sídelní biskup(!) v Hippo Regio ), kdy se potvrzuje naše předchozí poznámka o některých novoplatonických omylech, které velký Augustin podvědomě převedl do několika svých nauk a mnohé jen těžko dokázal vykořenit úplně. Nyní jde konkrétně o pojem duše jako zdroje života, nebo se mimo zmíněný omyl jeho přítele Alypia na stejné téma ještě dočteme o  Augustinově dalším, a to už velmi podstatném bludu, který nezjištěnou dobu zastával. Tentokrát jde o zcela zásadní věc, a to, že Augustin, samozřejmě dočasně, přijal za své učení, že Kristus se nenarodil jako Boží Syn (!!!) a teprve po jeho narození se s Ježíšem spojil Bůh, respektive mu  zjevením předal své Slovo. Přestože tento Augustinův „superomyl“ není datovaný, a lze předpokládat jeho značně omezenou časovost, musí nás v těchto chvílích jen pouhá existence tohoto omylu ve vztahu k velkému mysliteli alespoň velmi překvapit. Nepatří totiž ke skutečnostem, o kterých by se autoři zabývající se světcovým životem rádi zmiňovali a my se jen znovu musíme ptát, co Augustinovi bránilo obrátit se s důvěrou na svoji matku a hovořit s ní o zásadních křesťanských pravdách. Odpověď na tuto otázku  hledejme v jejich dlouholetých vzájemných vztazích, které se znatelně změnily až po legendárním obrácení v milánské zahradě.

         Augustin  nakonec píše, že vyznává, že teprve později poznal, jaký je rozdíl v nauce o vtělení Božího Syna mezi katolickou pravdou a Fotinovým bludem. Škoda, že blížeji nespecifikuje svůj výraz později poznal, protože těm, kdo se jeho životem blíže zabývají, by časový údaj o změně tohoto jeho přesvědčení velmi pomohl při zohledňování některých spojitostí s určitými prvky a náznaky v některých jeho časnějších dílech. Téma vtělení Božího Syna pochopitelně mělo od samého počátku mnoho různých verzí, lišících se více, či méně od katolické nauky a tak tomu bylo i v době Augustinova finálního dozrávání ke konečnému poznání Pravdy. Když  zde hovoří o Fotinově bludu, má na mysli  autora již zmíněného učení o Ježíšově nepřímém božství,  biskupa Fotina ze Sirmia, výstavního velkoměsta v Illyrii  ze čtvrtého století. V roce 351 se v tomto městě konala synoda východních a západních biskupů a mimo jiné tam byl za své názory většinovým rozhodnutím Fotinus sesazen ze svého postu a jeho učení prohlášeno jako heretické. Ovšem podle jeho vlastních slov, Augustin s tímto Fotinovým názorem souhlasil minimálně ještě těsně před svojí  milánskou konverzí.

         Malá poznámka: Cílem našich úvah o životě svatého Augustina není snad zdůrazňovat co nejvíc omylů a nedostatků z jeho života, díla a z jeho názorů a přesvědčení, a tím snad ubírat na jeho velikosti.  Právě naopak - jen pokud si budeme vědomi  všech těchto skutečností, a budeme je mít  trvale na paměti, pak nám daleko zřetelněji vystoupí do popředí světcův skutečný heroismus, s jakým se  nakonec dokázal obrátit jediným správným směrem a s jakým dokázal  takřka bezezbytku překonat své předešlé chyby a omyly. Nezmiňovat se o nich by znamenalo totéž, jako anulovat úsilí, s jakým je zdolával. Čím úporněji musel se svými problémy bojovat, tím větší je pro nás vítěz a především důvěryhodný  přítel. Po zásluze se tedy stal Augustin skutečným Otcem a Učitelem nejen církve, ale i  každého člověka hledajícího pravdu bez ohledu na to, zda se hlásí k nějaké konfesi, nebo zatím jde po individuální cestě podobné té, po které šel Augustin  ještě v době, o které právě hovoříme.  

         V další, již dvacáté kapitole autor pokorně vyznává jeden ze svých nedostatků, o kterých jsme právě hovořili, a kterých si byl naštěstí sám dobře vědom, a jen tak je mohl postupně překonávat. Nikdo jiný, jen sám Augustin o sobě může napsat, že tehdy žvanil, nadýmal se vědomostí, byl plný veškeré bídy, jen on sám může jinými slovy hovořit o své tehdejší povýšenosti, pýše, nezdravě vysokém sebevědomí, egoismu a podobně. Nešetří, ale naopak až plýtvá takovými a dalšími výrazy, které nalezneme téměř na všech místech knihy Confessiones, a kterou pojal jako veřejnou zpověď Bohu po čtyřletém zpytování svědomí. Už bylo zmíněno, že v době hledání Boha mu k jeho objevení paradoxně  nepomohli křesťané, ale jeho přátelé novoplatonici a jejich učení. Diskuze o víře jak víme, s matkou odmítal, a rozhovory na toto téma, po kterých tak toužil, zase odmítal milánský biskup. To co před léty nenašel (a nechtěl hledat) v Písmu, tam nyní díky novoplatonikům  znovu objevil přímo v zářivých  barvách. Ocitl se tak na svém předposledním stupni, na posledním už brzy s obrovskou úlevou  nejen pro sebe, ale i pro svoji matku a  své přátele, už definitivně zůstane.

         V učení jeho přátel mu začalo stále více scházet jméno Krista, ale nyní si ho do určitých částí začal Augustin dosazovat, a pak už se mu zdálo novoplatónství ucelenějším a smysluplnějším ve vztahu k věčnosti. Pak už nemusel dlouho váhat, kde hledat moudrosti obsažené v tomto učení v přímých vazbách s Kristem Ježíšem a přiklonil se tedy k Písmu. Augustin o tom píše: „Kde tedy  byla  ona  láska, jež staví  od základu pokoru, kterou je Ježíš Kristus? Měly mě jí snad naučit ony ( novoplatónské) knihy? Myslím, že podle Tvé vůle jsem poznal tyto knihy dřív, než jsem poznal Písmo svaté…“ Hned v další větě pak narazíme na  jeho velmi překvapující a nečekané stanovisko, za kterým si jak se zdá, pevně stojí. Osobně za touto jedinou větou spatřuji nejen zmíněné a nepříliš příjemné překvapení, ale především téma na velmi širokou diskuzi, vedoucí pravděpodobně až k polemice o skutečném niterném  vztahu Augustina k některým prvkům obsaženým v Písmu svatém. Obsah této věty naznačuje víc, než je na první pohled patrné, a je na každém čtenáři této knihy, jaké stanovisko k ní zaujme. Vzhledem k předpokládané  závažnosti výkladu tohoto textu se jím zde raději nebudeme zabývat jak z tématických, tak z důvodů prostoru vymezeném na tyto úvahy, rozhodně se ale k tomuto tématu při vhodné příležitosti vrátíme. Augustin totiž v obsáhlé poslední větě této hlavy hovoří o tom, že kdyby nejprve nalezl poučení v Bibli, a teprve  pak si přečetl ony zmíněné  novoplatónské knihy, cituji: „…snad by mne byly odvrátily od pevného základu zbožnosti, nebo i kdybych setrval v té spasitelné náklonnosti, kterou jsem vsál, byl bych se domníval, že (tuto spasitelnost) lze získat i z oněch knih, i kdybych četl jenom je.“  To jsou slova pro někoho až šokující, protože Augustin připouští dvě dosud nemyslitelné věci: První je ta, že vůbec uvažuje o tom, že už téměř jako konvertita katolického učení by se ještě mohl nechat nějakým učením nebo přesvědčením od takřka již přijatého náboženství (od pevného základu zbožnosti) odvrátit. V tomto konkrétním případě hovoří o novoplatonském učení. (Jen připomínám, že Novoplatonismus vznikl koncem 2.století a trval přibližně do století šestého, a v době Augustina byl tento směr velmi populární, proto i jeho nejen oslovil, ale také  i ovlivnil. Nešlo pouze o obnovení filosofie Platóna, ale o celou strukturu směrů, mystiky, antické filozofie a náboženství, a na vzniku a rozvoji tohoto proudu měli největší zásluhu nám neznámý zakladatel Ammónius Sakkás, dále pak především Plótínos a Porfyrios)

         Druhé podobné překvapení hned následuje – autor připouští, že i kdyby setrval v pravdách obsažených v Písmu včetně učení o Kristu (tedy v Novém Zákonu), byl by se domníval, že je lze získat  z knih novoplatoniků. Tedy znovu nejen přílišné sebevědomí, domýšlivost a pýcha, ale daleko překvapující je pro nás skutečnost, že si Augustin vůbec s touto myšlenkou zahrává, a že jí  připouští.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           Jak  Jak máme chápat jeho slova  o tom, že měl již  pevný  základ  zbožnosti, pokud zároveň přiznává, že by ho učení novoplatoniků mohlo i po získání usilovně hledané pravdy z Písma přiklonit na jejich stranu? Vždyť právě radikální Augustin byl proslulý svojí houževnatostí a pozdější pevností v získaných pravdách a téměř pro něho neexistovaly kompromisy, a nyní překvapivě  v cílové rovince svého dlouhého životního běhu za pravdou připouští i jinou cestu, kterou by také  mohl získat spasitelnou náklonnost?

         Ještě jedna maličkost na závěr, která se však oproti zmíněným vyjádřením může zdát jako naprosto zanedbatelná. Když vzpomíná na své novoplatonické období, mimo jiné píše: „…neboť já, plný veškeré bídy,  jsem chtěl být považován za moudrého. Kéž bych alespoň plakal!“ V našich poznámkách, ale i jinde bylo už několikrát poukázáno na to, jak jeho matka Monika používala pláč a slzy víc než často nejen jako obranu, ale i jako součást  své argumentace. Plakala doma, v kostelech, velmi často před Augustinem i kněžími, a téměř trvalými slzami prokládala i své prosby Bohu za syna. Také Augustin, který mimo jiné, i tuto vlastnost po matce zdědil, neměl nikdy k slzám daleko, a to i jako vážený hipponský biskup. V knize Vyznání svůj pláč mnohokrát zmiňuje a my ho můžeme vnímat spíše jako jednu  z velkého množství zajímavostí jeho života, přesto však jsme přesvědčeni, že člověk tak obrovského duchovního potenciálu si postupně k Bohu vypracoval tak intimní duchovní vztah, že jeho slzy se pak staly už jen nadbytečným doplňkem. Jak měl sám uvést v jednom kázání, Bůh nejraději naslouchá upřímným vnitřním slovům srdce, než slovům (a doplňme i vzlykům) úst.

         Jedenadvacátá hlava uzavírá sedmou knihu spisu Vyznání a tím se chýlí ke konci Augustinovy vzpomínky na jeho obtížnou cestu bloudícího v první polovině života. Autor nyní sám potvrzuje naše zmínky z jiných úvah o takřka dominantním vlivu (vedle Žalmů a evangelisty sv.Jana) učení židovského konvertity Saula, později známého jako apoštola Pavla, na celé křesťanské myšlení našeho velkého Učitele a Otce církve. Apoštolova základní teologie se od samého začátku  obrácení stala Augustinovi  podstatou  pro nesmírně  usilovnou  celoživotní práci na jejím rozvinutí. Pavlovy listy, konkrétně slova z listu Římanům (13, 12-14) byly tou naprosto poslední kapkou, která u hledajícího iniciovala zásadní kroky ke komplexnímu a definitivnímu obratu.

         Díky tomuto apoštolovi (kterého nejen v této hlavě, ale i v celých Vyznáních nejčastěji cituje), na kterém největší měrou celé křesťanství vzniklo, se Augustinovi prý rozplynuly všechny jeho otázky ohledně nejasností s výroky Zákona a Proroků a na jeho listech si také začal  ujasňovat mnohé rozdíly, ale i spojitosti novoplatónského učení s tím, které se před ním nyní otevíralo v celé kráse. Nyní se u něho konečně dostalo Písmo tam, kde mohlo být už před dávnými léty, nebýt jeho mladické pýchy, tedy na nejpřednější místo jeho myšlení. Na celém textu poslední hlavy je zřetelná až překotná dychtivost, s jakou se snaží se čtenáři rozdělit o svoji narůstající, téměř až euforickou radost z konečného poznání pravdy. Jednotlivé myšlenky o Boží pravdě se zde střídají v rychlém sledu, a věty spíše nastavuje novými  a novými poznámkami, jakoby je ani nechtěl ukončit. Celkem čtrnáct citací z Písma, kterými celý text prokládá, jen dokresluje jeho vzrušení z objevených moudrostí a pravd v Knize knih, ve které nalézá i mnohé pravdivé myšlenky platoniků, které se svým dílem  spolupodílely na postavení, ve kterém se nyní nacházel. Písmo hovoří jasně – pravou spásu nalezne jen v tomto zdroji a Augustin poznává, že ne pýcha, a nemístné sebevědomí, které ho zalilo po četbě knih Platoniků, ale poctivá usilovná práce a jen ta nejhlubší  úcta a pokora před Svatými knihami mu umožní s pomocí Boží do nich vstoupit a pochopit.

         Obsah XXI.hlavy sedmé knihy tedy tvoří - přestože velmi složitými obraty navíc propojenými citacemi  z obou Zákonů - už téměř poslední porovnání rozdílů novoplatonických tezí s některými pravdami Písma v celém tomto spisu. „Těchto věcí ony knihy neobsahují; ony stránky nemají stopy zbožnosti, slzy zkroušeného vyznání, oběť Tobě milou, ducha zkormouceného…“, píše Augustin. Nadmíru citlivý člověk nyní odmítá strohost tohoto učení, které i přes svojí mnohou platnost z pohledu křesťanského učení, bohužel způsobovalo u svých vyznavačů, včetně samotného Augustina domýšlivost, odstup a povýšený přístup k ostatním lidem. Poznává, že v knihách Platoniků schází cit, láska, zbožnost, pokora, oběti, a mnohé další vlastnosti, včetně jeho častého  pláče. Tam nikdo neslyší pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi.“, říká dál. Příčinu, proč se novoplatonici  neuznávají za hodno učit se od Krista vidí  hlavně v tom, že je tichý a pokorný srdcem, tedy vlastnosti, které pro své učení příliš neakceptují jako vhodné. Skryl jsi tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým. Celou sedmou knihu Vyznání nakonec  svatý Augustin završuje těmito slovy: „ Všechny tyto věci vstupovaly mně podivuhodným způsobem do srdce, když jsem četl nejmenšího z Tvých apoštolů a plný úžasu jsem pozoroval Tvé skutky“.

 

M.Č.