Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Vyznání – úvahy nad VIII.knihou

dokončení

         Sedmá hlava obsahuje ještě víc expresivních výrazů, než jindy, a ke kterým jak víme, měl Augustin vždy velmi blízko. Nyní se mu velmi hodí jejich početná zásoba k tomu, aby tak vyjádřil své vnitřní emoce, pocity a prožitky, a připravil nás tak na jeho velký okamžik. Obrazně řečeno, začíná se zvedat silný emoční vítr, který se už brzy změní na vichřici. „Byl jsem plný vředů, pokálený, ohyzdný, převrácený a poskvrněný...“, v takovém světle se vlivem Ponticiánovy návštěvy autor náhle spatřuje, a svého návštěvníka v  duchu jistě spatřuje jako Božího vyslance. Ještě se sice před pocity, které v něm vyprávění vyvolává, snaží kličkovat: „A snažil-li jsem se odvrátit zrak svůj od sebe, on vypravoval dále...“ , ale jakoby si vyprávějící  Augustinovu bouři v duši opravdu „užíval“ , dovypráví se zadostiučiněním příběh až do konce. Na základě reakcí svého hostitele nyní možná Ponticianus svoji návštěvu chápe  jako skryté poslání od Boha, a tak aby si ještě více „užil“ reakcí domácího pána a vzorně splnil svoji úlohu, doplňuje už pravděpodobně spíše románové dokončení příběhu, které ho možná napadlo až na místě. Snad jen kvůli Augustinovi dodává, že obě nevěsty, které prý měli přátelé, kteří se na místě rozhodli žít v poustevně, reagovaly na jejich rozhodnutí více než příznivě a dokonce prý Bohu „zasvětily své panenství“.            

         Ať už na tento pro náš příběh spíše nepodstatný, ale pro Augustina asi důležitý dovětek hledíme jakkoli, musí nám připomenout podobnou situaci ze sedmé kapitoly této knihy, kdy jeho matka Monika vyhání z domu synovu družku. Jak víme, v patnácté hlavě se o tom Augustin skutečně téměř bez emocí a jen mimochodem zmiňuje a ke své nyní již bývalé přítelkyni dodává, že (podobně jako v Ponticiánově příběhu) se i tato silně zhrzená a ponížená žena prý rozhodla na situaci reagovat tak, že dala Bohu slib, že „...již nikdy nebude patřit jinému muži“. Jen z toho důvodu, že už dlouhé roky  považujeme Augustina za svého skutečného bratra, navíc s osobitým smyslem pro humor, si nyní poprvé dovolíme uvést snad nepatřičnou myšlenku, zda tento údajný slib nebyl jen něco mezi  řečnickým obratem a velkým přáním toho, který s touto ženou žil intimně takřka čtrnáct let...Z různých pramenů totiž vyznívá, že tato žena byla velmi hezká, a také že během jejich soužití na ní její milenec často žárlil. Na druhou stranu musíme beze stopy ironie podotknout, že nám není nic známo o tom, jak tehdejší ženy a  panny reagovaly v případě, že je jejich manželé,  milenci, nebo snoubenci opustili...

         Augustin se pak podle jeho vlastních slov začal porovnávat s oněmi úředníky, o jejichž spasitelném zápalu slyšel a je jasné, jak na milovníka velkých slov i gest jejich náhlé a energické životní rozhodnutí působilo. V textu se dále vrací do doby svého mládí, jehož průběh, včetně manichejského období, pod dojmem vyvolaným z uplynulého vyprávění nyní hodnotí krajně kriticky. Ponticianus ho svým příběhem konečně přinutil vidět sám sebe takového, jaký skutečně byl, a takový pohled pro něho nebyl ani trochu povzbudivý. Píše, jak byl  tehdy uchvácen nesmírným  studem a lítostí, a jak velký boj se sebou nyní bojoval.

         O svém nesmírně silném emočním boji Augustin hovoří i v další, osmé hlavě. Využívá své veškeré léta studované rétorské umění k tomu, aby Bohu i čtenářům co nejrealističtěji vyjádřil svůj vnitřní boj sám se sebou, a my si musíme často znovu připomínat košatost a nesmírnou výrazovou barvitost mluvy pozdní antiky, abychom snadněji přijali výrazy, kterými svůj boj popisuje. Raději si ale například při četbě výrazů jako: „Rval jsem si vlasy, nebo bil jsem se do čela“, nepokoušejme takového Augustina - i při vědomí jeho afrického temperamentu - představit ve skutečnosti, a přijměme je jako značnou nadnesenost, protože takové úvahy by nás mohly svést k možná mylným spekulacím o jeho momentální psychické kondici v těchto těžkých chvílích. Připomínám, že ve chvílích, o kterých nám vypravuje, mu je 32 let...Navíc si vzpomeňme na podobně formulované pasáže, kterými popisuje zoufalství své emocemi  překypující matky z jeho bludného mladického období; například, že „její slzy skrápěly zemi...na každém místě, kde v modlitbě k Tobě úpěla“ (Vyznání, III.kniha, hl.XI.), jindy matku popisuje, jak v afektu  s lomícíma rukama prosila Boha, atd., a mimo jiné je tedy zapotřebí brát v úvahu i jeho zděděné vlastnosti po matce Monice. Uvědomme si také, že Vyznání psal pro čtenáře v pátém století, kde byl u vzdělanců podobný projev nejen tradičně očekávaný, ale i takřka povinný. Když budeme číst o Augustinově strhaném obličeji, nebo o tom, jak se bil do čela a sepjatýma rukama objímal kolena, může nás napadnout otázka, komu vlastně byly určeny tyto velmi efektní projevy, které měly dokreslovat jeho momentální stav vrcholného rozrušení. Jejich jediným případným svědkem by byl totiž jen přítel Alypius, sám hledající. Navíc vzhledem k předpokladu,  co snad Augustin v této době o Bohu  věděl, mělo mu  už tehdy  být  jasné, že vnější projevy je to poslední, co na lidech Boha zajímá. Považuji jako projev jeho velkého duchovního posunu, když v předpokládané reakci na své dřívější obdobné projevy později  prohlásil: „Bůh si nevšímá rukou, ale dívá se do srdce“.

         Svůj vnitřní boj bral skutečně velmi vážně a všimněme si, že hned na začátku kapitoly ho on sám tradičně nepříliš skromně označí jako statečný boj. Tak jako už mnohokrát předtím, i v tomto případě, kdy čtenářům líčí, jak se se strhaným obličejem rozbouřenou myslí obrátil na Alypia a ve svém volání k němu měl údajně také citovat z evangelisty Matouše (11, 12), si musíme v rámci objektivity znovu uvědomit skutečnost, že tehdy rozhodně ještě Písmo neznal. Ovšem přibližně po jedenácti letech po této události, kdy Vyznání psal, znal už celé dlouhé a obtížné pasáže z Písma téměř zpaměti, takže je pravděpodobné, že teprve tehdy vhodný úryvek do svého zvolání k Alypiovi doplnil. Připočtěme k autorovým zásluhám, že netrval na tom, že by věty pronesené k příteli byly zaznamenané doslova, protože v hned další větě píše: „Něco takového jsem pronesl“.

         Zahrada pronajatého milánského domu nyní hraje velmi důležitou roli v posledních okamžicích vrcholu Augustinova obrácení, protože ne efektně před  mnoha svědky někde v chrámě, ale kdesi v nejzazším koutě této zahrady a před jediným svědkem, po dlouhých létech dozrávání konečně dospěje k rozhodnutí. Nesmírně tím uleví především sám sobě a své matce, ale velmi si oddychnou i jeho spolubydlící, kteří s ním v tomto posledním období skutečně neměli lehký život. Zatím ale pokračuje líčením svých pocitů, které na zahradě prožíval: „Znal jsem dobře, jak jsem byl zlý, a neznal jsem, jak jsem se měl v krátké době stát dobrým…Zuřil jsem ve svém nitru a rozněcoval se bouřlivou nevolí…Konal jsem mnoho pohybů a sepjatýma rukama objímal kolena…“

         IX.hlava je jen krátkým pokračováním líčení pocitů z probíhajícího procesu a  úvah ve filozofickém duchu o zatím nerozhodné vůli, ještě stále bránící Augustinovi v jeho rozhodnutí. Jako důkaz stavu vrcholného rozrušení, které v něm Ponticanus svým vyprávěním zanechal, neváhá hned zkraje nazvat svoji vůli nestvůrou a jeho dotaz odkud je, a proč vůbec je, neberme jako skutečnou otázku, na kterou by neznal, nebo právě nyní hledal odpověď, ale jako už tolikrát předtím jsou i tyto fráze projevem vrcholně silných emocí, se kterými se dělí se čtenáři. Duše, jak uvádí,  dokáže například úspěšně poručit tělu, konkrétně jmenuje povel duše ruce, aby se pohnula, a okamžitě se tak stane. Když ale poroučí jeho duše té samé duši, aby chtěla (jeho proměnu), zatím se tak neděje. Dál Augustin logicky vyvozuje: „Duše poroučí chtít, a tím již chce, protože by neporoučela, kdyby nechtěla.“, ovšem této duši vyčítá, že i přesto stále ještě nekoná, co má. Konečně se dostává k poznání, že jeho vůle  neporoučí sama sobě dostatečně důrazně proto, protože svojí změnu vlastně chce napůl, proto také jen na napůl poroučí.. Jeho rozhodnutí definitivně změnit svůj život tedy v těchto okamžicích ještě není stoprocentní (ale jistě víc, než jak on sám těžce sebekriticky udává slovem „napůl“), a dochází k tomuto závěru: „ Neboť kdyby (vůle) byla celá, neporoučela by, aby byla, protože by již byla“. Augustin původně nazýval svoji vůli nestvůrou proto, že jeho přeměnu chce jen napůl, a pro tento konkrétní případ jí proto ani nepovažuje za celistvou. Kdyby v těchto okamžicích vnitřního boje měl vůli celou (úplnou), stala by se s ním žádaná proměna – tím si je jistý. Úvahu zakončuje názorem, že vůle, která jeho přeměnu zčásti chce, a zčásti nechce, není důsledkem její nestvůrnosti, ale důsledkem nemoci jeho: „…ducha, jenž povznášen rukou pravdy, pozdvihuje se jen napůl a klesá zpět pod tíhou zvyku“. Dvě vůle prý máme proto, že jedna z nich nikdy není celá...

         Augustina otázky ducha, duše a vůle vytrvale zaměstnávaly po celý život. Po konverzi  se jeho zájem o hlubší proniknutí do těchto tajemství ještě více zintenzívnil a až do konce života byly pro něho nevyčerpatelným zdrojem pro jeho mnohé další poznatky. Pravděpodobně neexistuje žádný jeho podstatnější spis, nebo úvaha, kde by se buď zásadním způsobem, nebo popřípadě i jen nepřímo v kontextu nezmínil o vůli, duchu, nebo duši člověka. Pro  větší představu jmenujme několik jeho spisů a pojednání, které se těmito tématy zabývají podstatnou měrou:  O dvou duších proti manichejcům (De Duabus Animabus contra Manichaeos),  O duši (De Anima),  O nesmrtelnosti duše (De Immortalitate Animae), O podstatě a původu duše ( De natura et origine Animae),  dále například   O duchu a zákonu ( De Spiritu et Littera),  O velikosti duše  (De Quantitate Animae), a velmi důležité a známé tituly O svobodném rozhodování (De Libero Arbitrio) a  O milosti a svobodném rozhodování (De Gratia et Libero Arbitrio).

         Obsáhlejší desátá hlava osmé knihy Vyznání přímo navozuje na předešlou kapitolu, a autor se s námi i nadále vysoce emotivně dělí o své pocity, které v něm vyvolávala jeho nerozhodná vůle, dosud odolávající  toužebnému přání jeho „druhé vůle“ konečně se starým životem skoncovat a s novým bezodkladně začít. Jde o delší kapitolu, ze které už velmi výrazně vyznívá  Augustinův silný neklid a potřeba ještě výrazněji  se o takový neklid  podělit se čtenářem. Už jsme se několikrát zmínili o tom, že se zvlášť ve Vyznáních setkáváme se zajímavostí, kdy do krátké kapitoly Augustin často skryje velmi významné myšlenky – někdy skutečné poklady jeho duše,  které se ovšem při zběžném přečtení dají velice snadno přehlédnout. Naopak delší vyprávění bývá sice většinou velmi zajímavé a mnohdy se spoustou pozoruhodných obratů a podivuhodně formulovaných výrazů a kombinací, ale základní myšlenka a její význam nebývá vzhledem k ideám ostatních kapitol  často až tolik přínosná, a do této kategorie jak se zdá,  patří i tato desátá hlava.

         Ty, pro které jsou tyto úvahy o knize Vyznání určeny, jistě nemusíme ujišťovat o tom, že plně chápeme Augustinovu snahu po létech svým čtenářům zpětně co nejvěrohodněji vylíčit své tehdejší nesmírné rozrušení před uskutečněním tak významného kroku pro něho samého, a později  i pro celou církev. Přesto si ale musíme znovu a znovu klást otázku, v jejíž odpovědi je možná ukryta celá desátá hlava osmé knihy. Proč vlastně  Augustin se svojí vůlí (vůlemi?) tak urputně bojoval, a co v sobě ve skutečnosti musel překonávat? V celé dlouhé kapitole hovoří jen o tom samém, o svých dvou vůlích v jedné duši, ale přes všechnu hloubku, do které se až dostává, není z textu patrný důvod , proč k němu (jeho druhá?) vůle hovoří v neprospěch  konečného rozhodnutí, ke kterému se už dlouho chystal. Co jiného nám i po několikátém přečtení kapitoly utkví v paměti, než podivuhodná nerozhodnost jindy vždy tak rázného, emotivního  člověka, která jako hozená rukavice jen  provokuje ke spekulacím a dohadům o příčině? V celém jeho životě budeme podobnou váhavost jen velmi těžko hledat, snad s výjimkou vyhnání jeho životní družky svojí matkou, ale tam se jednalo spíše o jeho naprostou (stejně nepochopitelnou a stejně tak i nevídanou) pasivitu, než nerozhodnost. Co bylo skutečnou příčinou jeho těžce prožívaného váhání se od  samotného Augustina už nedozvíme. Musíme si tedy sami klást otázku, proč bylo pro něho  přikývnutí ke konverzi tak nesmírně obtížné, jestliže mu jeho matka Monika skutečně neustále nabízela křesťanství jako záruku spokojeného života (po němž právě až do konverze tak nesmírně toužil), a pokud můžeme brát doslova jeho slova o tom, že už od malička  znal Boha a Krista.

         O možných příčinách Augustinovy nerozhodnosti v této tak zásadní otázce by se mohla napsat samostatná práce, protože existuje mnoho možných příčin a souvislostí ve vzájemných vazbách.  Uveďme si pár nejjednodušších příkladů, které mohly mít na takové chování případný vliv - jde ovšem o pouhý čistě subjektivní názor. V prvé řadě jde o mnohokrát vyslovený názor o jistě ne vždy zcela šťastně prezentovaném křesťanství jeho matky Moniky. Není pochyb o tom, že čím větší na něho zamlada vyvíjela v této otázce psychický nátlak, tím více nechtěl o křesťanství slyšet. Nejpádnější důkaz je ten, že jakmile se dostal z Matčina přímého vlivu, na znamení nabyté svobody vstoupil do první sekty, která se mu v Kartágu nabídla, a to jak známo, k vyznavačům perského proroka Máního (+227). A celých devět let(!) své příslušnosti k manichejským vydržel zarputile odolávat neslábnoucímu a stejně zarputilému tlaku matky na jejich opuštění.

         Jiný příklad: Jestliže po devíti letech ne na základě nátlaku matky, nýbrž svého vlastního poznání ve zklamání opustil manichejské, nechtěl se snad již podruhé „spálit“, proto možná tolik váhal, zvlášť když by přijetím víry de facto přiznal matce, že s křesťanstvím měla nakonec pravdu, a on nemusel ztratit devět let života v Peršanově snovém éterickém náboženství .

         Jiné kořeny by mohl mít Augustinem nikdy nevyslovený, ale ne zcela vyloučený důvod, že přestože o téměř třistapadesát let  trvajícím křesťanství měl od matky, i ze svého okolí dostatek informací, existovala jen v jeho rodné Numidii a okolí „konkurence“  přibližně 85 nejrůznějších mladších, ale i daleko starších, a často velmi přitažlivých církví, komunit, společenství a denominací. A jestliže se mu už jednou zdála křesťanská Bible příliš prostá a neučená, mohl mít náš sebevědomý intelektuál určitou dobu podobný názor nejen na celé učení, ale i na příslušníky této církve. Jako přibližně osmnáctiletý  se tak skutečně vyjádřil, když řekl něco v tom smyslu, že Písmo je dobré leda pro prosťáčky, a nyní by měl  přezíravý intelektuál právě tomuto učení podřídit svůj další život? Nestály tedy nakonec za jeho přetrvávajícím váháním a polemizováním  se svými vůlemi jednoduše „pootevřené zadní vrátka“ i pro jinou možnost volby?

         Další možné příčiny Augustinova oddalování rozhodnutí v tuto chvíli už není možné uvádět a záleží jen na pozorném čtenáři, jestli se spokojí s uvedenými (možná úplně chybnými) možnostmi, nebo zda se pokusí vytvořit si svůj vlastní názor. Augustin si v desáté hlavě líčení svého boje se svým nitrem vysloveně užívá, a vůbec se nechystá čtenářům jeho postoj krátkým a jednoduchým způsobem vysvětlit. Právě naopak, v této výrazově ne vždy zcela srozumitelné kapitole se zdá, že se sám sebe nechal unést až ke krajně obtížným obratům a jejich kombinacím, kterým  snad zcela rozuměl jen on sám.  

         Asi se nenajde žádný čtenář, který přejde bez povšimnutí některé výrazy, které v této kapitole autor užívá bohužel na úkor úplné srozumitelnosti celého textu, ať již jde namátkou o dvě duše, dva principy, zlí duchové, nebo dvě vůle, podstaty, čtyři a více vůlí, čtyři duše, přirozenosti, dobré vůle a rozdělená vůle, stejně jako třeba cizí duše – moje duše, jedna zlá a jedna dobrá duše,  nebo například zlí duchové, či dvě zlé přirozenosti. Přestože jsme u Augustina na podobné výrazy už dávno zvyklí,  i tak je jejich frekvence v jediné kapitole i na něho poměrně neobvyklá, a co je nejpodstatnější, ani na konci kapitoly snad  i díky některým nejasným výrazům, bohužel stále ještě neznáme skutečný důvod jeho přetrvávajícího váhání. Znovu si  při této příležitosti musíme vzpomenout, o co možná jednodušší s přijetím Krista to měl  ten, který se stal celému Augustinovu myšlení a pozdějšímu učení jakýmsi „duchovním kmotrem“, původně židovský náboženský aktivista Saul, a později dominantní postava vzniku křesťanství, horlivý apoštol Pavel. Ovšem nakonec i v tomto případě zjistíme, že ani Saulovo obrácení nebylo tak zcela bleskové, jak bývá někde dodnes líčeno. (Zamyšlení na toto téma například viz. Augustin a apoštol Pavel)

         Neexistovala snad jediná evidentní podmínka, závazek, nebo podstatná překážka, která by Augustinovi bránila v konverzi, a přesto celé čtyři emotivně psané kapitoly věnuje svému boji s dvěma vůlemi. Když jsem uvažoval, abych se konečně rozhodl sloužit svému Pánu Bohu, podle svého dávného(???) úmyslu, já jsem to byl, jenž jsem chtěl, a opět já, jenž jsem nechtěl. Ano já, jenom já  jsem to byl, jenž ani úplně chtěl, ani úplně nechtěl  sám se sebou jsem zápasil a proti sobě jsem byl rozdělen. Jasnou odpověď na zásadní otázku proč se sebou zápasil, a proč byl proti sobě sám rozdělen, jsme ale ani v desáté hlavě nenalezli.

         XI.hlava je tématicky pokračováním dvou předešlých. Jinými slovy, novými výrazy, ale stále  stejně monotématicky autor pokračuje v podrobném popisování své přetrvávající nerozhodnosti. Konverze ke křesťanství nebyla nikdy podmíněna nějakými bohatýrskými činy, nebo velkými prohlášeními, a snad kdyby něco podobného církev požadovala, Augustin jako geniální malíř slov a stoupenec jednoznačnosti by zřejmě už křesťanem byl. Zatím je však stále ještě rozpolcený, a jeho vnitřní boj asi nejlépe chápe  ten, kdo měl se svojí konverzí v dospělosti podobné zkušenosti. Ani v této kapitole nenalezneme  jednoznačnou odpověď na otázku proč tolik váhal, přestože se své otálení snaží už trochu konkrétněji vysvětlit alespoň svojí smyslností. Ale ani ona zatím čtenářovi dostatečně nevyznívá jako hlavní důvod...Ostatně, určitá smyslnost je každému tvorovi přirozená a z mysli neodstranitelná, toho si byl vědom stejně před, jako po konverzi, kdy ho podle jeho vlastních slov hříšná smyslnost v podobě myšlenek provázela až do smrti. Augustin věděl, že se od nového křesťana především očekává změna  dosavadního myšlení, ovšem takový proces u něho už jistou dobu probíhal, a pokud snad čekal na nějaký rázný, „pavlovsky bleskový“ pokyn shůry, asi  by se ho nikdy nedočkal. Podle všeho mu  bylo Bohem přisouzeno si svojí konverzi vnitřně protrpět a potvrdit tím schopnost ujmout se tak velkého úkolu, pro který byl ještě před svým narozením vybraný. Hned v prvním odstavci autor už přímo hovoří o svém trápení a mučení ve svém váhání, a my už v těchto chvílích jeho takřka hmatatelné trápení  možná prožíváme spolu s ním. Kromě patrné změny stylu, kterým v této kapitole pokračuje své poutavé vyprávění, nás mimo jiné možná zaujme také i neobvyklým výrazem přísné milosrdenství, kterým zde poprvé přisuzuje Bohu také i tuto vlastnost. Když píše o tom, že dosud kolísal mezi  životem a smrtí, vzhledem k tomu, co o svém nekonečném váhání dosud napsal, bychom  snad tento výraz tentokrát nehodnotili jako oblíbený výraz hodný pozdně antického klasika, ale v dané chvíli spíše jako faktický pocit krajně vypjatého člověka.

         Augustin v otázce budoucího způsobu života  pociťoval nesmírnou zodpovědnost a od samého počátku svých úvah o tomto kroku vnímal případné rozhodnutí ke konverzi v duchu svého černo-bílého maximalistického vidění. Tedy žádné postranní  a alibistické myšlenky, že se pokusí svůj život změnit, nebo že vyzkouší, jestli mu to půjde být jiným, a pokud ne, vrátí se ke starému způsobu života, který mu v podstatě vyhovoval. Hovoří jasně – přibližoval se den, kdy jsem se měl stát jiným, jinak onen blížící se okamžik nevnímá. Neměl v úmyslu jen  zkoušet, jestli mu to například půjde po tolika lety žít bez ženy, na druhou stranu je dobré si uvědomit, že život v cit.: „Čisté velebnosti zdrženlivosti“, jak dále píše, od něho samozřejmě nikdo nevyžadoval. Pokud by měl na mysli velebnost zdrženlivosti ve svém případném budoucím manželství, jsou jeho slova jasná, ale jak čteme v kapitole dále, v souvislosti se zdrženlivostí  Augustin uvádí, že v objetí této zdrženlivosti bylo tolik jinochů a panen, mládež každého věku, usedlé vdovy a panny již stařeny..., ale v tomto výčtu nám schází také navzájem si věrní manželé, vychovávající bohabojně své děti a po celý život patřící pouze jeden druhému. Kořeny takového postoje k možnosti, respektive nemožnosti žít ve určité zdrženlivosti i v manželství pravděpodobně spočívají v jeho vlastní zkušenosti, kdy žil téměř čtrnáct let pouze s družkou – i když v naprosté věrnosti, a nyní začíná spatřovat takový svazek jako velmi hříšný, plný vášní, smyslnosti a  nezdrženlivosti. To, že spolu zplodili syna jako důkaz vzájemné lásky a možná i jako určitou pojistku pokračování společného života i v budoucnosti, nyní asi nebere v úvahu, a přestože syna upřímně velmi miloval, s blížící se konverzí ho hluboce ve svém nitru pravděpodobně spatřuje jako trvalou připomínku své dosavadní nezdrženlivosti a žádostivosti, se kterou je nutné definitivně skoncovat. Možná že někde v podobných oblastech se  pohybovalo jeho neklidné myšlení, když se rozhodoval rázně ukončit svůj starý život, aby začal žít zcela novým.

         Vzhledem k velkému rozrušení, kterým právě Augustin procházel, pokládejme raději za tradičně  nadnesenou  jeho další větu : „ Čím více se přibližoval rozhodný okamžik..., tím větší hrůzu mně naháněl...“, protože jinak by na první pohled mohla být chápána také i v tom smyslu, že  měl hrůzu ze samotné konverze. S přihlédnutím na jeho maximálně zodpovědný přístup k tomuto kroku ale jasně vyplývá, že měl  hrůzu především z možnosti svého budoucího selhání. Text pokračuje líčením našeptávání jeho dávných přítelkyň nicotnosti a ničemné marnosti, které ho skrze jeho  smyslnost od rozhodnutí odrazovaly pomocí citových ataků. Proti nim staví zdrženlivost, která se mu smála řezavým posměchem, protože nechápala, o čem to vlastně ještě uvažuje. Tento nepředstíraný a velmi emotivně prožívaný vnitřní boj „mne samého proti mně samému“ si Augustin ještě mnohokrát v životě připomene a s pochopením pro ty, kteří se ocitli v podobných situacích napíše a káže o tom, že pokud máme zhnisanou ránu, návštěvu lékaře nemůžeme odkládat. Je nutné udělat snad bolestivý, ale rozhodně nutný chirurgický řez, po kterém se nám zaručeně uleví. Pokud se budeme držet dosavadního způsobu autorova vyjadřování, můžeme pak konstatovat, že onu hrůzu neměl ze samotného zákroku, nýbrž z toho, zda bude schopný dodržovat předepsanou „desetibodovou“ rekonvalescenci, neboli žít podle Desatera.

         Závěrečnou dvanáctou hlavou se konečně dostáváme k vrcholnému okamžiku Augustinova života. Toto jeho milánské obrácení je všeobecně velmi populární, a to především díky dětskému popěvku, ve kterém prý poznal hlas samotného Boha, na jehož popud měl náhle změnit svůj život. Skutečnost byla ale daleko méně romantická a především je nutné si uvědomit, že popisované obrácení v zahradě pronajatého domu není jeho první a zároveň poslední, ale figuruje téměř až na konci jeho zdánlivě menších a rozhodně méně efektních, ale stejně významných. Teprve souhrn několika předchozích obrácení vytvořil předpoklad pro rozhodnutí k téměř závěrečnému, o kterém hovoří v této hlavě.  Záleží samozřejmě na individuálním pohledu každého čtenáře, jaké události v Augustinově  životě  považuje také i za  jeho obrácení, ale rozhodně nebylo jen jedno principiální, podobné tomu, jaké je uváděno v životopisech jeho teologického vzoru apoštola Pavla.

         V příspěvku nazvaném Obrácení svatého Augustina uvádíme pět dílčích obrácení, a to, které Augustin přivedlo až do ponoření do baptisteria milánského chrámu, figuruje až na čtvrtém, předposledním místě. První obrácení vnímáme jako jeho setkání s moudrostí v jeho „ciceronském“ období, velmi důležité bylo jeho následné obrácení k manicheismu, díky kterému později dokázal bezpečně rozlišit hereze od Boží pravdy, a po devíti letech následovalo obrácení k Platónskému učení, od kterého byl již jen krůček k tomuto nejznámějšímu. Rozhodnutí žít už natrvalo řeholním životem považujeme za jeho poslední obrácení jako přímý důsledek všech předešlých, a bylo od něho naprosto zásadní ( ve svém důsledku i pro celé generace řeholníků a řeholnic sdružených do stovek kongregací a řádů po celém světě,  žijících podle principů Augustinovy Řehole pro komunitu).

         Augustinův nejvěrnější přítel Alypius byl jediným přímým svědkem všech těchto posledních dramatických okamžiků přerodu nadaného, ale dosud jen převážně materialisticky a světsky založeného člověka v budoucího genia učení rozvíjející se katolické církve. Když pak z tajemné hlubiny mého tak napjatého rozjímání vynořila se všechna má nahromaděná bída před zrak mého srdce, propukla ve mně ohromná bouře, doprovázená nesmírným přívalem slzí…Před udiveným a napjatým Alypiem  raději rychle odešel do kouta zahrady, ale předtím ještě prý k němu  něco hlasem plných slzí promluvil. Pak už dal naplno průchod svému zjitřenému a do krajnosti vybičovanému nitru a s nezadržitelným pláčem dopadl do trávy pod fíkovníkem. Augustin, stejně jako jeho matka Monika plakal velmi často a s velkou chutí (dokonce pláč v jednom spisu vřele doporučuje pro zdraví), tentokrát ale byl jeho pláč  nedemonstrativní a skutečně spontánní. Teprve tímto ze srdce upřímným a nezadržitelným pláčem se mu konečně otevřela přímá cestu k Bohu a  nyní snad vůbec poprvé přímo uslyšel Boží hlas: „Mluv, poslouchám“. A možná také poprvé v životě si v těchto pohnutých okamžicích v celé šíři uvědomil naprostou marnost všech svých cílů, plánů a ideálů svého dosavadního života. Hodnoty, které ještě před pár hodinami uznával jako prioritní a nezpochybnitelné, se mu pod stromem nezadržitelně rozplývají a dvaatřicet let svého života v bloudění po nekvalitních cestách nyní v pláči a nesmírné lítosti spatřuje jako nenávratně ztracených. Jeho lítostivý, ale zároveň i osvobozující pláč náhle přerušil zpěv dítěte z vedlejší zahrady s často se opakujícími slovy: „Vezmi, čti, vezmi ,čti!“  Existuje několik obrazů, kdy malíř zachycující tento slavný okamžik, namísto dítěte nakreslil  Božího anděla, a pravděpodobně takový dojem měl  tehdy i Augustin.

         Jiný člověk v jeho situaci by možná zareagoval jinak, nebo díky svému stavu spíš vůbec, ale Augustin stojící na samém prahu svého obrácení, a v těchto chvílích již dychtící po nějakém znamení ke konečnému rozhodnutí, naprosto nečekaná slova dítěte pochopil jako pokyn shůry. A když jsem potlačil proud slzí, vstal jsem, a nic jsem si nevykládal jinak, než že Boží rozkaz mně nařizuje otevřít Písmo a číst to místo, na které první narazím. To byl ovšem velmi často užívaný zvyk při důležitých a sporných rozhodováních (stejný, jako když se hází mincí) podle tehdejší řecko-římské praxe, užívané minimálně již od druhého století před Kristem. Augustin se tedy rychle vrátil domů, kde na něho čekal Alypius a podle tradice naslepo otevřel  knihu,  která díky Ponticiánovi stála na samém začátku této významné události, tedy do Listů apoštola Pavla Římanům. Jeho zrak jako první padl na kapitolu 13, 13 a text, který mlčky četl, nemohl chápat jinak, než Boží řízení. „Ne v hodování a opilství, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše…“ Nebylo zapotřebí číst dál, Augustin konečně pochopil a …s dočtením těchto posledních slov vzešlo světlo jistoty srdci a rozptýlilo všechny temnosti pochybností.

         Přeplněná  hráz  pochybností  byla  protržena  a  veškeré  předešlé  rozrušení  a  krajní vypětí z něho velmi rychle opadly a šel se se vším svěřit Alypiovi. Oddaný přítel, který  byl  jako svědek uplynulými událostmi také velice silně zasažený, mu řekl, že se  i v jeho nitru odehrála velká změna a požádal Augustina, aby mu řekl, co v listech  Římanům nalezl. Hned následující Pavlovu větu (14, 1): „Toho však, kdo je slabý ve víře, přijímejte…“ pak vztáhl na sebe a rozhodl se tak napodobit Augustinovo definitivní rozhodnutí, a přijmout křesťanství za svoji jedinou víru v Boha. Oba ještě plni údivu a radostného rozrušení pospíchali vše vyprávět matce Monice, která, jak autor píše, od Boha nyní obdržela mnohem víc, než když svého  Pána v modlitbách vytrvale prosila o synovo obrácení a jeho šťastný rodinný život. To ovšem nemohla tušit, a také se už nikdy nedozvěděla o jeho další cestě k mnišství, ke kněžství, a končící až na biskupském stolci. 

M.Č.