Vyznání - úvahy nad VI.knihou 2.část
Vyznání – úvahy nad VI.knihou
dokončení
Svůj mimořádný zájem a upřímný přátelský vztah k Alypiovi dokazuje Augustin tím, že mu ve Vyznáních věnuje ze svých přátel nejvíce prostoru. Z jeho nebližších tolik pozornosti v knize dostala snad už jen jeho matka a pozorným čtenářům asi bude zatěžko pochopit, proč se například o svých sourozencích, nebo o svém otci, a nakonec i o jeho smrti nezmiňuje téměř vůbec, nebo jen několika slovy. Skutečně ho tehdy zbytek rodiny nezajímal? Pokud ano, proč? Existovaly snad nějaké tak závažné konflikty mezi Augustinem a rodinou, že jednal tímto způsobem, aniž by se ho svým čtenářům pokusil vysvětlit? Zkusit si nyní sami tento rozpor vyjasnit by bylo velmi zdlouhavé a pracné, ale jistě ne úplně nemožné, ovšem není to téma těchto zamyšlení. Přesto musíme alespoň podotknout, že důvody, proč tomu tak je, kupodivu u autora nepominuly ani v době, kdy sepisoval tuto mimořádnou knihu, a kdy už začínal patřit k výrazným postavám církevního učení.
Devátá hlava šesté knihy Vyznání tedy také patří Alypiovi, konkrétně další epizodě z jeho studia v Kartágu, kdy byl Augustinovým žákem. Ten vidí za celou událostí režii samotného Boha, který chtěl tomuto studentovi práv ukázat, jak snadné je zmýlit se v posuzování činů druhých lidí.
V polední přestávce mezi vyučováním se Alypius procházel po náměstí před soudní budovou a opakoval si látku. Jiný student se v té době začal sekyrou dobývat do zamřížovaného okna místnosti, kde očekával nalézt nějaké cennosti. Byl ale někým zevnitř místnosti vyrušený a tak ve strachu odhodil nástroj a utekl. Nic netušící Alypius ze zvědavosti a v zamyšlení sekyrku ze země zvedl a s tou ho také dopadli lidé, kteří z budovy vyběhli. Augustin píše, že tady Boží poučení končilo, protože další sled událostí ho z Boží vůle nakonec zachránily před falešným obviněním. Alypia již lidé odváděli do vězení, když je potkal nějaký vážený muž, který zadrženého znal. Nechal si od něho vše vysvětlit a odvedl ho zpět k budově soudu, kde se díky malému svědkovi události nakonec vše vysvětlilo. Jak Augustin podotýká, Alypius vyšel z této nepříjemné příhody zkušenější a poučenější.
Také i desátá kapitola je věnovaná především Alypiovi, tentokrát jeho pobytu v Římě a Miláně, kam následoval svého nyní již důvěrného přítele. Nyní Augustin vypráví příběh z velmi korupčního prostředí soudu, kde byl jeho mladý přítel přísedícím, v Římě dokonce u vrchního správce státních financí, dnes bychom asi řekli u ministra financí, nebo guvernéra státní banky. Vlivný a úplatný římský senátor se chtěl podle svého zažitého zvyku i tentokrát zachovat protizákonně a mladý poctivý přísedící soudu ho na to upozornil. Senátor se ho pokoušel nejprve podplatit, posléze zastrašit, ale ten se mu k velkému údivu ostatních lidí znalých poměrů, jen vysmál. Nakonec nepomohla ani intervence rozhněvaného senátora u Alypiova nadřízeného soudce, který se nakonec senátorovi omlouval, že bez souhlasu svého podřízeného nemůže pro něho udělat nic. ( Jaká podobnost i po šestnácti stoletích… ) Z dalšího textu to není dostatečně jasné, ale pak pravděpodobně nastala situace, kdy mohl být Alypius kompromitován a následně „přivedený k rozumu“. Mladý neúplatný přísedící si chtěl pro sebe koupit nějaké vědecké knihy a platit je chtěl ze služebních peněz, jak asi tehdy bylo běžné. Nakonec mu to ale svědomí nedovolilo a tím nakonec ani nemohlo dojít k jeho kompromitování.
Augustin se pak zmiňuje o tom, že jeho mladší přítel Nebridius si stejně jako on nevěděl rady, jakým způsobem života by chtěl v budoucnu žít. Seznámil a spřátelil se s ním při svých studiích a následujících učitelských letech v Kartágu. Nebridius měl matku, kterou na rozdíl od Augustina chtěl mít s sebou a které usilovně nabízel, aby s ním odjela do Itálie za svým přítelem, který je nyní velmi solidně zajištěn a nabízí v Miláně určité zázemí pro své krajany. Nebridiova matka však odmítla a tak se musel za Augustinem do Milána vydat sám, aby tam, jak čteme: „ ...se mnou žil v horoucí touze po pravdě a moudrosti“. Nyní tedy všichni tři přátelé hledali s ohnivou horlivostí životní štěstí, tedy své místo v dalším životě, a je zajímavé, že se náš autor zatím vůbec nezmiňuje o tom, že by do této ohnivé horlivosti zahrnuli také hledání pravého Boha. Svým tradičním způsobem a opět velmi emotivními výrazy a alegoriemi, na které jsme si ve Vyznáních už zvykli, popisuje, jak tito už dávno dospělí mužové byli prý ubozí hladoví, svou bídu navzájem žalující, snášející utrpení a odvraceli svou tvář, plakali a ptali se: Jak dlouho to ještě potrvá?“. Jistěže nikdo nehladověl - pochopitelně se jedná o zájmu, případně touze po pravdě, také výraz svou bídu navzájem žalující bychom dnes řekli přibližně slovy: povídali si o svých starostech, a nikdo také z těchto třech přátel rozhodně nemusel snášet utrpení, a to ani fyzické, ani duchovní. Autor tímto emotivním výrazem chce naznačit (ale pozor-skutečně jen naznačit, protože říci to zatím ještě nemohl), jak velkou měli všichni tři touhu se dozvědět konečnou pravdu o Bohu, a do doby, než jí poznali, to bylo pro ně podle Augustina utrpení. Stejně tak by bylo nerozumné představovat si právníka od ministra financí Alypia, důstojného císařského rétora a významného učitele řečnictví Augustina, a syna afrického boháče a velkostatkáře Nebridia, jak spolu tito už významní mužové kolem třicítky sedávají po večerech v Augustinově milánském domě a pláčí. Samozřejmě, že se zajímali jako každý jiný o svoji budoucnost, v jejich případě možná také i o budoucí osobní duchovní zaměření, a snad se někdo netrpělivý z nich skutečně zeptal, jak dlouho to ještě bude trvat, než budou mít jasno… Ovšem nesmíme se dopustit omylu, ke kterému by nás mohlo dovést jen zběžné čtení této části kapitoly, a tyto muže si představovat jako tři psychicky labilní jedince, kterým jednou bude zadobré nechat se pokřtít, pokud by nenašli nic lepšího. Tak jako Augustinova cesta k Bohu byla nesmírně obtížná a bolestná, byla jistě nelehká i jeho dvou přátel, mimo jiné i proto, jelikož vlastně celou jeho dramatickou konverzi osobně prožívali spolu s ním.
Kdykoli se tedy ve Vyznáních setkáme s nějakými natolik emotivními výrazy a vyjádřeními, že nás svojí naléhavostí zarazí a spíše vyvolají další otázky, měli bychom si vždy uvědomit dobu, která uběhla mezi popisovaným dějem a dobou, kdy o něm hovoří, a jakým životním procesem a osobním růstem autor od té doby prošel. Téměř totožnou shora uvedenou otázku Jak dlouho to ještě potrvá?, už brzy použije Augustin ještě jednou, a to ve vrcholných okamžicích konverze v zahradě svého milánského domu, kde byl spolu s ním i jmenovaný přítel Alypius.
V jedenácté hlavě se Augustin popisuje své pocity hledajícího, svoji intenzivní touhu po nalezení pravdy, a především nás nechává nahlédnout hluboko do svého trvale neklidného nitra. Přestože už několikrát naznačoval, nebo přímo uváděl, že již s manichejstvím skončil, nyní v překvapení sám nad sebou uvádí, že i ve svých třiceti letech dosud vězel v témže bahně, a ke čtenářovo údivu hovoří o tom, že ještě stále očekával, že se od manichejského biskupa Fausta dozví pravdu. Pokud budeme tyto slova brát doslova, pak v jeho myšlení zanechalo devítileté manichejství výrazný vliv ještě poměrně dlouho po avizovaném rozchodu s nimi, a někteří jeho životopisci skutečně poukazují na to, že určité stopy tohoto ovlivnění jsou patrné i v určitých částech jeho učení. To ale zase naopak jiní badatelé celkem vehementně popírají. Augustin uvádí, že se jeho názor na Písmo postupně změnil, a nyní v něm už nevidí nesmysly, ovšem ještě zdaleka nemůže uvést, že by se snad už do svatých textů začetl. Připomene si nyní sice, že je vlastně katechumen v té matčině církvi, ale k žádnému kroku tím směrem se zatím neodhodlal. Autor nám dále nepřímo potvrzuje správnost našeho názoru na vztah Ambrož – Augustin, o kterém jsme se nedávno zmiňovali, když píše doslova: „Ambrož nemá kdy pro mne, já nemám kdy pro četbu“ Z této věty nelze necítit skutečné zklamání, uraženost, a možná i stopy jisté zatrpklosti. Jeho částečně vzdorovité otázky typu: „kde mám hledat knihy, kdy a od koho si je koupím, kdo mi je půjčí…“ jsou toho jen potvrzením, ale upřímně řečeno, očekávali bychom je spíš od Augustina nanejvýš adolescenta…Jeho bezradnost je evidentně jen předstíraná, aby tím vyjádřil ještě plastičtěji své tehdejší životní tápání. A už po několikáté se znovu musíme zeptat, proč v této své situaci „nesáhl“ rovnou po náboženství své matky, už proto, že mu ho vedle ní nyní nepřímo "od ambonu" obsahem svých kázání nabízel také i biskup Ambrož?
Augustin byl jak víme, proslulý svými silnými emocemi a impulzivním zapálením pro věc. Ukázková je jeho věta, kdy ve své netrpělivé touze najít pro sebe tu pravou cestu a smysl života, jako třicetiletý píše: „Učiňme jedno: ustanovíme si čas, určíme si hodiny pro spásu duše“. To je typický, až matematicky přesně uvažující Augustin, který ještě v počátečních fázích své konverze očekává spásu své duše systémem něco za něco – můj čas za Tvojí spásu - a už tehdy nepochybuje o zdaru svého snažení. Ještě nedávno byl ochotný přiznat, že zatímco dopoledne učí, odpoledne pro sebe shání protekci klepáním na dveře mocných, a nyní se už posouvá o malý kousek dál: Proč tyto hodiny raději nevěnuji spáse své duše? Ovšem zatím jde skutečně jen o malý kousek, protože hned poté zauvažuje čistě pragmaticky, a s prostou upřímností dodává: „Ale kdy zase navštívím vzácné přátele, jejichž přízeň potřebuji?“ Augustin rozhodně nechce ztratit přízeň mocných, od kterých očekává pomoc ve svém společenském postupu, ale zároveň by rád poznal nějakou novou duchovní cestu, která by ho znovu nezklamala jako manichejské učení. V žádném případě dosud neuvažuje o tom, že by se snad z Itálie, kde měl nepoměrně více příležitostí k uskutečnění svých představ, měl někdy vrátit domů do Afriky. Rasantně by i odmítl představu žít další život bez ženy a bez bohatého společenského života kolem císařského dvora. Co se týče příklonu k náboženské orientaci, zatím tedy hledal a vyčkával.
K tomu jen malé odbočení. Vzpomeňme si při této příležitosti, jak Augustinův bonvivánský otec Patricius, pohan pouze z tradice, sám mnohokrát odkládal i přes časté naléhání své manželky svůj křest. Katolické učení se stalo teprve nedávno státním náboženstvím a Patriciovo tradiční pohanství bylo tehdy postupně vytěsňované mimo zákon. Když se ho Monika ptala, kdy také ke křesťanství přestoupí, říkal jí se smíchem, že proti němu osobně nic nemá, ale raději si ještě počká, jak se vše vyvine dál, protože kdyby se náhodou pohanství opět vrátilo na výsluní, musel by pak zase z církve vystupovat. Určitou jen velmi vzdálenou podobnost s právě popisovaným Augustinovým neklidem při hledání pravého Boha vidíme v tom, že tehdy to byla Monika, která se snažila svého manžela přivést k víře, a nyní je to opět ona, která se především svými modlitbami snaží o totéž u Augustina. A ještě snad jedna paraela – podobné vzdorování otce a později syna ve stejné záležitosti. Ostatní se však už srovnávat nedá, protože Patricius byl v podstatě pohodlný flegmatik a duchovní otázky nepatřily k jeho vážnějším zájmům. Vášnivý a živelný Augustin měl naproti tomu povahu po Monice a pokud se někdo z nich pro něco zapálil, díky své společné vytrvalosti pro ně nebyl žádný problém nepřekonatelný. Dokazuje to dlouhých devět let Augustinova setrvání v manichejství, celoživotní vytrvalé modlitby matky za syna, nebo jeho pozdější neúnavná, velmi těžká služba Bohu a své milované církvi.
V dalším pokračování jedenácté kapitoly čteme jeho jasné odhodlání prezentované v již zmiňovaném stylu: „ Ať všechno zhyne; zanechme již jednou těch marností a nicotností a věnujme se výhradně hledání pravdy!“ Tedy během několika málo vět si chce nejprve ustanovit čas pro spásu duše, vzápětí se ptá, kdy vlastně bude mít čas navštívit vlivné lidi, které potřebuje, a téměř okamžitě následuje výzva: Nechť zhyne všechno a hledejme pravdu! Jakmile si na tento způsob Augustinova vyjadřování čtenář zvykne, pravděpodobně si ho oblíbí, tak jako to už udělalo mnoho jeho bývalých kritiků, protože je plný překvapivých a neočekávaných zvratů a jeho jednotlivá vyjádření jsou často nepředvídatelná a proto velmi zajímavá. Přesto všechno autor směřuje stále jedním cílem a pokud si přečteme jeho knihu De Catechizandis rudibus (O vyučování katechumenů), zjistíme, že právě takový způsob jeho vyjadřování má své opodstatnění, při určitých situacích ho sám doporučuje vyučujícím, a zcela jistě není projevem jeho zbrklosti, názorové nestálosti, nebo snad chronické nervozity, jak se také možná někde dočteme.
Autor nás nakonec nechává nahlédnout do téměř rekonstrukce svých tehdejších myšlenkových pochodů kolem svých pochybností, zmatku a neklidu, který ho provázel v této části života. Toužil jsem po blaženém životě a bál jsem se ho hledat v jeho pravém sídle, hledal jsem ho utíkajíc před ním. Byla to dlouhá a velmi náročná etapa, jak sám na jiném místě potvrzuje: „…léta utíkala a nemohl jsem se rozhodnout, abych se obrátil k Bohu…“ Vzhledem k nadcházejícím událostem nás nyní asi zaujme vůbec první konkrétnější Augustinova zmínka o svých velmi praktických úvahách o bohaté nevěstě „aby se má vydání nezvětšila“ a naivně bychom očekávali přiznání, jak nepřekonatelný problém by mu dělalo opustit jeho věrnou družku, se kterou žil od svých necelých sedmnácti let a zplodil s ní syna. Teprve později si uvědomíme fakt, že k vyřízení této velmi smutné záležitosti by on sám pravděpodobně nikdy nesebral odvahu a buď tomuto zásadnímu problému nechává jakýsi volný průchod, nebo pravděpodobněji už v duchu uvažuje o jistém rýsujícím se řešení. Případnou realizaci ale rád přenechá své matce, o které ví, že pro něho udělá naprosto vše.
Ve XII.hlavě Augustin už zcela otevřeně hovoří o výhodách a své potřebě manželství, které probíral se svým mladým přítelem Alypiem, ovšem nezmiňuje se, že by do těchto úvah zahrnul také svůj dosavadní letitý vztah. Jeho milenka mu totiž pomalu začala překážet ve skvěle nastartované kariéře a nic na tom nemění skutečnost, že po celá léta své relativní chudoby byl za tuto oddanou přítelkyni vděčný. Alypius prý Augustina od manželství zrazoval, protože by mu překáželo při hledání pravé moudrosti, a ten mu na oplátku dával příklady moudrých filozofů, kteří dokázali spojit obojí. Zároveň velmi skromně a téměř překvapivě dodává, že jejich duševní velikostí byl ovšem velmi vzdálen. Je zajímavé, že až nyní (v době psaní knihy Vyznání, tedy jako biskup) charakterizuje svoji tehdejší přirozenou potřebu společného života se ženou jako tělesnou nemoc, kterou byl spoután okovy ve smrtonosném opojení, bojíc se, aby nebyla rozvázány, ale rozhodně to nepíše z důvodu lítosti nad tím, že tehdy žil v mimomanželském svazku. Tuto větu vkládá do období svých prvních vážných úvah o tom, že se z již zmíněných praktických důvodů ožení z bohatou nevěstou. Pokud tedy slovům o smrtonosném opojení správně rozumíme (a nebudeme opět přemýšlet o tom, co vše je v těchto slovech metafora a rétorství), Augustin se chtěl oženit i přes svojí charakteristiku zamilovanosti, nebo podobného citového vztahu k ženě jako smrtonosné opojení. Stejně zajímavé je jeho nynější názor, že tehdy vlastně přítele Alypia sváděl svým jazykem jako had, který na jeho cestě roztrousil a uchystal sladké léčky, když mu vychvaloval dobro manželství. Očekávali bychom spíše, že před mladým člověkem bude především hájit potřebu zodpovědnosti k manželství oproti volnému vztahu bez závazků.
Podle Augustinových slov měl Alypius okusit smyslné lásky snad ještě dřív, než on sám, protože píše, že to bylo na počátku jinošských let, které u Afričanů začínají velmi brzy, a Augustin začal s podobnou „láskou“ poprvé pravděpodobně jako student v Kartágu. Ovšem Alypius v takové lásce nezůstal vězet,nýbrž jí s ošklivostí a výčitkami opustil a dokonce od té doby měl být vzorem zdrženlivosti. Nyní prý ale nemohl pochopit Augustinova slova o tom, že on sám už nemůže žít bez ženy, protože je na takovém životě po tolika letech s družkou již závislý, na rozdíl od něho, který kdysi takovou lásku jen okusil. A znovu Alypia ubezpečuje o tom, že pokud dodá své potřebě pečeť počestného jména manželství, přestane se jeho přítel divit, proč Augustin takovým životem nemůže pohrdnout.
Augustin za žádnou cenu nechtěl, aby Alypius navázal nějakou vážnější známost, protože mu takový úmysl hned vehementně rozmlouval. Těžko říci, jaký k tomu měl ale důvod, pokud sám žil dlouhé roky se svojí rodinou spokojeným životem, a i nyní vážně uvažuje o dalším životu, tentokrát ale již s jinou (bohatou) ženou. Alypiův případný úmysl žít se ženou, nebo se také oženit, Augustin rovnou nazývá upadnutím do téhož otroctví, jemuž se tolik divil. Dokonce jde ještě dál, a přítelův tehdejší úmysl nyní už nazývá rovnou úmluvou se smrtí a cituje k tomu ze Sirachovce. Zároveň ale podotýká a hovoří přitom kupodivu i za Alypia, že žádný z nich necenil, nebo jen velmi slabě povinnosti, jež dodávají manželství jakési důstojnosti, totiž spravovat domácnost, a vychovávat děti. V tuto chvíli Augustin znovu promeškává ideální příležitost, jak u čtenářů předem napravit nepříznivý dojem, který v nich už brzy vyvolá vyřešením svého dosavadního vztahu, protože za uvedenou větou mohl dopsat větu ve smyslu ..., jak se s pečlivostí snažila i moje družka. A to přesto, že se nejednalo (ovšem z jeho vůle) o zákonné manželství. Ale ušetřme si čas, a jakýkoli projev Augstinova díku své družce za její lásku a darování syna zbytečně nehledejme, nikde ho nenajdeme. Stejně bychom nikde v knize nenašli ani základní projev díků jeho otci, kdyby pro nic jiného, tak alespoň za jeho oběti, které musel odstoupit, aby mohl platit jeho velmi drahá studia v Kartágu.
Ve Vyznáních narazíme na nekonečně mnoho zajímavostí a některé z nich se tak projeví možná až po opakovaném čtení. Například několik velmi krátkých, významově zdánlivě nenáročných kapitol v sobě ukrývá mnoho velmi důležitého obsahu, skrytého mezi řádky a zdá se, že Augustin tímto způsobem chce svému čtenáři vzhledem k budoucím událostem ještě něco navíc nepřímou cestou naznačit.
Třinácté pokračování této knihy je krátké, a začíná také velmi krátkou, ale zajímavou větou, kterou jsme už několikrát uváděli jako příklad v souvislosti s Augustinovou povahou: „A neustále mne nutili, abych pojal manželku“. Kdo ho vlastně nutil? Přítel Alypius to jak víme, určitě nebyl, a druhý přítel Possidius také ne. Kdo jiný by měl ještě na Augustina takový vliv, aby se přibližně v jedenatřiceti letech nechal nutit, aby pojal manželku, než jeho matka Monika? Autor to konečně poprvé sám potvrzuje, když hned v další větě píše, že nejvíce se starala má matka, aby mě viděla ženatého a pokřtěného, a už přímo hovoří o jedné, kterou požádal o ruku.
Augustin se dále zmiňuje o tom, jak se matka radovala z toho, že je syn den ode dne více připravený ke křtu a jeho vyznáním víry se vyplňují její prosby. V tomto případě není zcela jasné, jaké konkrétní vyznání víry má na mysli, a protože ještě poměrně dlouho svoji staronovou víru oficiálně nevyzná, pravděpodobně jde o podmíněný, nebo budoucí čas. Až bude připravený ke křtu a vyzná svoji víru, vyplní se její prosby. Vůbec poprvé také naznačuje, že se jeho život nakonec dostane na jinou dráhu, než je život v rodinném kruhu, když Bohu vyznává, že matka s velikým úpěním srdce denně k Tobě volala, abys jí něco oznámil o mém budoucím manželství a nechtěl jsi ji nikdy vyslyšet. Viděla jen nicotné představy...A nakonec znovu svým typickým (a nám úsměvným) způsobem dodává: „Přece se však v té záležitosti pracovalo a bylo žádáno o dívku, již scházela téměř dvě léta do dospělosti. Protože se líbila, rozhodli jsme se čekat (!). Tedy ne „mě se líbila“, a dokonce ani „rozhodl jsem se čekat“, jak bychom od ctižádostivého a sebevědomého profesora a uznávaného rétora v císařově blízkosti očekávali. Viděl vůbec Augustin svoji nastávající manželku, nebo se námluvy odehrály tehdejším tradičním způsobem - domluvou mezi rodiči, zatímco snoubenci se měli poprvé spatřit až těsně před svatbou? Mimochodem řečeno, od Moniky, která neuměla číst a latinsky znala snad jen pár slov, najít synovi nevěstu v naprosto cizí zemi, byl skutečně neuvěřitelný výkon. Augustin sám pro to neudělal vůbec nic a už proto musí na konci této hlavy popravdě napsat, rozhodli jsme se (matka a já) čekat.
Za pozornost ještě stojí fakt, že Monika nalezla pro svého syna i na tehdejší poměry skutečně velmi mladou dívenku, jelikož snoubenci museli podle Augustinových slov se sňatkem čekat ještě dva roky do její dospělosti. Tehdy se ovšem dívky mohly vdávat už jako čtrnáctileté a byly tak uznávány za dospělé, a v tom případě bylo děvčátku, které matka pro syna objevila, nejvýše dvanáct let. Věkový rozdíl mezi nimi tedy byl asi dvacet let a Augustin si k tomuto faktu pravděpodobně nedovolil vznést k matce žádné poznámky. Pravděpodobně se tak dělo na základě jejich vzájemné dohody, a to, že Augustin nebude protestovat proti jakékoli zajištěné nevěstě, kterou mu matka najde, a na oplátku za to ho matka osobně zbaví jeho dlouholeté družky. Jakákoli zmínka o případném nesouhlasu s matčiným plánem totiž neexistuje, stejně jako neexistuje jediný poznatek o možných Augustinových pochybnostech o jeho schopnosti vést společný život s tak mladou dívkou, jestliže až do této doby žil s přibližně stejně starou fyzicky zralou ženou.
XIV.hlava vypráví o Augustinově úmyslu pokusit se žít se svými nejvěrnějšími přáteli společně a věnovat se především rozjímání a širokým filozofickým otázkám někde stranou od denního shonu. Jeho představa o takovém společném životě měla stejné znaky principů, na kterých mnohem později vyrostl utopický komunismus, tedy především společné vlastnictví všech členů užívané podle individuálních potřeb. Každý měl do komunity vložit veškerý svůj majetek a dát ho k dispozici ostatním a v případě Augustinových bohatých přátel Romaniana z Thagaste, nebo Nebridia, kteří se do uvažované komunity také hlásili, by šlo o velký materiální přínos, zatímco u Augustina by byl největší vklad především z duchovní oblasti. V komunitě měl také žít i jeho mladý přítel Alypius, který se kvůli tomu chtěl vzdát svého prestižního povolání, a několik dalších přátel, vesměs z africké vlasti. Augustin v této souvislosti hovoří asi o deseti členech a není zcela jasné, jestli už tehdy počítal do této komunity i se svým přibližně dvanáctiletým synem, kterého si se svojí matkou ponechali v Miláně, ale lze to předpokládat.
Je zajímavé, že když Augustin hovoří o hlavní motivaci k založení komunity, zmiňuje přítele Romaniana a jeho velkém zapálení a povzbuzování ostatních pro věc s tím, že jeho hlas měl největší váhu proto, že byl nejbohatší. Jistě, nemělo jít o komunitu skalních poustevníků, nebo žebravých mnichů, přesto se nám může zdát otázka finančního zabezpečení uvažované komunity, vzhledem k jejímu duchovnímu zaměření, alespoň na první pohled jako Augustinem příliš upřednostňovaná a zdůrazňovaná. Ale na druhou stranu takový postoj můžeme chápat i jako důkaz jeho nabyté moudrosti a zodpovědnosti za lidi, kteří se svěří do jeho rukou, a kterou už brzy bude moci uplatňovat v praxi.
Že společné plány o komunitě už nabývaly konkrétní podobu je zřejmé z dalšího textu, kdy Augustin už přímo hovoří o rozdělení úkolů v komunitě, jmenovitě o členech, kteří budou každoročně pečovat o životní potřeby skupiny. Idealistické plány Augustina a jeho přátel skončily na zásadní překážce, na kterou v nadšeném unesení všichni pozapomněli: na manželkách. Jak autor udává, někteří ze zamýšlené komunity byli ženatí a někteří (jako Augustin) se k tomuto kroku teprve chystali, a ani ten největší snílek si nedovedl představit deset cizích žen žijících pohromadě pod jednou střechou ve vzájemné lásce a pokoji, zatímco jejich manželé se v tichu a klidu zasněně oddávají vznešeným myšlenkám filozofie a vyšších cílů... Kolik upřímného zklamání vyznívá z Augustinova dalšího textu: „ ...celý ten tak výborně sestavený plán se nám rozplynul v rukách, rozpadl se a byl odložen. A počali jsme znova vzdychat a bědovat...“ (Chce se nám dodat: Už zase?) Matka Monika projektu svého syna asi nedávala vůbec žádnou šanci a znala výsledek předem, a dál intenzivně pracovala na jeho budoucím dobře zabezpečeném štěstí v podobě nevěsty.
Předposlední, patnáctá kapitola šesté knihy Vyznání znovu potvrzuje to, co jsme si už dříve naznačili, totiž že čím kratší je kapitola, tím více v sobě - pod často nijak zvlášť významným textem - skrývá často velmi podstatných událostí z Augustinova života. Vraťme se ještě jednou na začátek 1.části našich úvah o VI.knize Vyznání.
Jak už bylo řečeno, jednou z nejzávažnějších událostí finální části Augustinovy konverze, na kterou ale matka, a zvlášť on sám, nemohli být ani na okamžik hrdí, bylo vyhnání jeho družky po více než třináctiletém vzájemně vyrovnaném soužití. Přestože to byl pro tuto nikdy nejmenovanou ženu, která po celá léta s Augustinem snášela dobré i zlé, asi ten nejkrutější okamžik jejího života, věnoval této události v celé knize pouze onu jedinou větu, kterou si ještě jednou zopakujeme. Navíc do této věty ještě neopomněl vtěsnat zmínku o tom, jak on po vypuzení družky trpěl, jakoby se dožadoval čtenářova soucitu: „ Zatím se množily hříchy mé, a když žena, s níž jsem žil,byla jako překážka odstraněna ode mne, mé srdce na ní tolik lpící bylo zasaženo, těžce poraněno a dlouho krvácelo. Na vypořádání se s třináctiletým vztahem zpečetěným jejich dítětem, Augustinovi stačí oznámit Bohu a lidem, pro které svá Vyznání napsal, pouhých deset slov! A jako úplný vrchol neuvěřitelného egoismu můžeme považovat skutečnost, že se už nikdy a nikde nezmínil s upřímnou lítostí a výčitkami svědomí alespoň několika slovy o tom, jak nesmírně bolestně musela trpět žena, která mu v oddanosti a upřímné lásce věnovala tolik let svého života, který pro ní z mnoha důvodů rozhodně nebyl růžový. Navíc mu porodila syna, kterého nelehko vychovala, a nyní jí ho - podle biskupa Ambrože - vzorná křesťanská matka Monika jednoduše sebrala a jí samou naprosto bez lítosti a mateřského citu chladnokrevně poslala zpět do Afriky. A to bez ohledu na to, že tato žena byla na rozdíl od Augustina s velkou pravděpodobností alespoň pasivní křesťanka. V tehdejší době nebyl společný život dvou neoddaných lidí ničím výjimečným ani u pokřtěných, jak dokládá a všeobecně toleruje i dokument z církevního koncilu v Toledu v roce 400.
Kolik nesmírné bolesti matky, které násilím odebírají její dítě, musela tehdy družka v Miláně vytrpět, a jak jen několika chladnými slovy celou otřesnou událost Augustin komentuje…Ještě jednou s tím porovnejme, jak v slzách a hluboké, opravdové kajícnosti vyznává Bohu, že v mládí s kamarády očesal z nudy plané ovoce z jednoho stromu v cizí zahradě, a jak tomuto vyprávění věnoval celých šest kapitol II.knihy tohoto nezapomenutelného spisu.
Autor se evidentně ještě po letech, kdy Vyznání psal, za svůj nelítostný čin vnitřně stále velmi styděl a nejraději by se snad o něm nezmínil ani těmi pouhými deseti slovy. Ale kdyby věděl, že i těch pár slov vyvolá ve čtenářích takové rozrušení, jistě by věnoval pokusu o vysvětlení a pochopení alespoň stejně prostoru, kolik věnoval svému prohřešku s ovocem v mládí. Pokud by se mu to podařilo, mohli bychom s ním takový skutek alespoň duchovně sdílet, v tomto případě nám ale jeho pohnutky už zůstanou tajemstvím, otazníky a mnoha pochybnostmi.
Po každém opakovaném přečtení knihy Vyznání nám bude ještě více uvedených příhod a jiných skutečností srozumitelnějších, a získáme tak i více jasu při pohledu na Augustina jako člověka. Platí to snad na všechny popisované události jeho života, i na filozoficko-teologickou druhou část spisu s jedinou výjimkou – a tou jsou právě okolnosti vyhnání družky. Čím více prostoru budeme Augustinovu životu věnovat, tím méně tomuto otřesnému skutku budeme rozumět. Ovšem můžeme také dojít k situaci, že čím dříve začneme chápat tuto událost především jako projev Augustinova momentálního slabošství a pasivity, tím později budeme schopni uvěřit chladnokrevnému jednání jeho matky překypují vroucí, upřímnou zbožností a citovostí.
Patnáctá kapitola pokračuje poslední zmínkou o Augustinovo nyní už bývalé družce (doslova o odstraněné ženě). Vrátila se do Afriky a slíbila Ti, že nikdy nebude náležet jinému muži. Proč takový slib dala Bohu, necháme každému k vlastní úvaze.Víc už od Augustina o této ženě nikdy neuslyšíme. V dalším textu pak konečně přiznává svůj skutečný postoj k manželství, když mimo jiné uvede: „...poněvadž jsem nebyl milovníkem manželství...“ a tato část věty potvrzuje to, co jsme už několikrát naznačovali, totiž že byl ke svému souhlasu se svatbou naprosto jednoznačně donucen, stejně jako k absolutní netečnosti při tak rázném ukončení jeho dosavadního dlouholetého vztahu. Aniž to plánoval, připravil v dalších dnech své nyní spokojené matce další zklamání. Ta byla přesvědčena, že pokud synovi zmizí jeho bývalá přítelkyně z mysli, bude mít během dvouletého čekání na dospělost své mladičké nevěsty dost času na zklidnění a vyrovnání, a jí se zatím podaří svůj životní cíl – dovést svého miláčka k pravému Bohu.
Augustinův vztah k matce a naopak procházel několika obdobími, které teprve až po konverzi došly snad téměř k ideálnímu stavu. Ovšem v době jeho milánského pobytu byly po matčině nečekaném příjezdu jejich vzájemné vztahy úplně jiné. Nevítaná matka ho našla nestálého, pravdu hledajícího a často nespokojeného, euforické stavy střídaly pochmurné nálady, nadšení apatie. Za svůj devítiletý manichejský dualismus dosud nenašel pravou náhradu, a matčiným nabídkám pravdy, kterou stále hledal - pravého Boha dosud váhal přijmout. Někdy se i jeho přátelům, kteří s ním bydleli zdálo, že své štěstí už držel mnohokrát v ruce, ale vždy ho zase pustil, protože si myslel, že někde existuje ještě šťastnější a vydal se ho hledat. Když ho nikde nenašel, nespokojený se chtěl vrátit alespoň k původnímu a v domě pak dlouhé dny zůstával zavřený sám se svým zklamáním. Pravděpodobně právě v takovém stavu nezájmu a pasivity převzala matka veškerou aktivitu ohledně jeho další budoucnosti, a prvním jejím velkým krokem bylo především už několikrát zmíněné vyhnání synovo družky, na které ve své momentální apatii nebyl schopen nijak zareagovat.
Když se tak stalo, nepříjemně překvapená matka zjistila, že v jednom důležitém bodě s ním nepohne a on si přes všechnu svojí momentální tvárnost a stavy netečnosti dokáže proti matčiným představám prosadit svoji vůli. Přirozený severoafrický temperament umocněný silnou sexuální vitalitou zděděnou po otci Patriciovi, která byla dosud dlouhodobě uspokojovaná v jeho vztahu, se po jeho násilném ukončení stala Augustinovým palčivým problémem, který vyřešil typicky svérázně a takřka obratem. Během několika málo dní od vyhnání družky si do svého domu, obývaného nejen matkou, ale i svým synem a přáteli z Afriky si přivedl novou milenku! Tentokrát se jejich role obrátily a byla to nyní zcela zaskočená, dosud dominantní matka, která se ve svém šoku nezmohla na protest, který by jí byl v tomto případě stejně marný. A stejně marný a jako zcela zbytečný se jí v opožděné lítosti musel nyní zdát její nedávný exces s vyhnáním synovy věrné přítelkyně, kterým oběma mladým lidem tolik ublížila. Přestože matka jistě dávala Augustinovi i jeho nové milence svoje zhnusení a odpor trvale najevo, nepovolil a naprosto cizí žena nyní bydlela se všemi obyvateli milánského domu "ve společné domácnosti".
Jak jsme si právě ukázali, i ty nejkratší kapitoly ojedinělého spisu Vyznání v sobě mohou v několika větách obsahovat velmi mnoho skrytých a silně zkomprimovaných dějů, zvratů, lidských osudů, lásky, nenávisti i neštěstí. Umělci přednášeného slova Augustinovi se to vše podařilo skrýt do pouhých čtyřech vět, ze kterých se celá patnáctá hlava skládá.
XVI.hlava nám oproti minulé tentokrát nenabízí žádné skryté dramatické události. Autor hovoří o svém přetrvávajícím kolísání nálad, tužeb i zájmů a svěřuje se se svým tehdejším strachem ze smrti a Božího soudu. Ty jak říká, i při vší měnivosti mých názorů, nikdy nevymizely z jeho srdce. V této hlavě je zajímavý jeho zmíněný poměrně převážně pozitivní postoj k učení mimořádného řeckého etika a filozofa Epikúra (341 př.n.l. - 270 př.n.l), který se příliš nehodí k Augustinovu postupnému příklonu směrem ke křesťanství. Tento filozof byl autorem učení, že člověk si svůj osud řídí sám, je svobodný a nezávislý na vyšších principech a na rozdíl od Platóna, kterého Augustin velmi obdivoval, Epikúros učil, že duše člověka je smrtelná stejně jako její tělesná schránka. Bohům je prý lidský osud lhostejný a nezajímají se něj, proto je nalezení štěstí plně v rukách každého člověka. Augustinovi se v dobách svého trvalého hledání pravdy a štěstí jistě velmi líbil například Epikúrův názor, že: „Není důležité, jak dlouho žijeme, ale jak šťastně“ a také to, že filozof byl vyznavačem fyzického pojetí slastí člověka, což ale bylo proti přesvědčení jak Platóna, tak i proti křesťanskému učení Augustinovo matky. Poslední vyznavači filozofa Epipkúra existovali ještě ve čtvrtém století za Augustina, proto byl s jejich učením tak dobře obeznámen. V době hledání svého místa ve světě uvažoval krátký čas i o tomto učení, jako svoji možnou cestu.
Jak důležitou roli v jeho životě až do konverze hrál sex, potvrzuje znovu, když píše o svých tehdejších úvahách o své tehdejší představě blaženého života. Pro Boha v těchto úvahách zatím nenašel místo, a tak se ptá, proč by člověk nemohl být blažený, kdyby byl nesmrtelný ve stálém požitku tělesné rozkoše beze strachu,že ji někdy ztratíme. Sám říká, že tehdy ještě nevěděl, že právě taková úvaha byl projev jeho velké ubohosti, když si svoji blaženost nedokázal představit i jinak. Nyní lituje a stydí se, že tehdy takové téma vůbec předkládal svým africkým přátelům k diskuzi. Dokážeme si živě představit jejich rozpaky nad dalším excentrickým názorem svého milovaného druha a mecenáše... Šestá kniha končí Augustinovým vyznáním o marnosti lidského hledání štěstí tam, kde není Bůh.
M.Č.