Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad VI.knihou 1.část

Obrazek

Vyznání – úvahy nad VI.knihou 

          Hned v úvodu šesté knihy Vyznání je potřeba říci: Augustin sám se nikdy nepovažoval za světce; natolik si byl vědom svých nedostatků, ovšem právě tím nám svoji faktickou svatost dokázal, alespoň  podle lidských měřítek svatosti. Ovšem ani při největší úctě a respektu k tomuto velikánovi církevního učení se nelze  nezmínit alespoň o jednom okamžiku v jeho životě, kdy byl podle těchto měřítek na tuto svatost vržený stín.  Tento stín nemění ani skutečnost, že v době, kdy se tato událost stala, ještě nebyl křesťanem – na rozdíl od své matky, velmi horlivé a zbožné křesťanky.

         Na konci této knihy si přečteme pouhými několika chladnými slovy a se zarážejícím cynismem popsanou událost vyhnání nikdy nejmenované Augustinovy družky a matky jeho syna, které se silným osobním nasazením zorganizovala a nemilosrdně vykonala jeho matka svatá Monika: „...a když žena, s níž jsem žil, byla jako překážka manželství odstraněna ode mne..“(!) Augustin nehovoří o nějaké větvi, která by byla odstraněna kvůli výhledu z okna; on výhradně těmito několika slovy hovoří o zapuzení své věrné přítelkyně, která s ním žila přibližně 13 let, matky jejich syna Adeodata, kterého musela zanechat Augustinovi a vrátit se sama do Afriky jako krutě ponížená, zostuzená a vrcholně nešťastná žena. Jinými slovy brutální zpřetrhání tohoto svazku velký teolog už nekomentuje, maximálně se zmíní o tom, jak jeho srdce krvácelo steskem, bez jakékoli zmínky o tom, co musela naprosto nečekaným ukončením  mnohaletého svazku vytrpět jeho nešťastná družka, navíc pokud si nesměla odvézt domů své vlastní dítě.

         I to je nezidealizovaný Augustin; většinou vášnivá sopka vytrvale chrlící erupce čisté, upřímné lásky, přátelství a milosrdenství, v některých okamžicích k údivu okolí je ale naprosto nečekaně tvrdá a neústupná ledová kra, momentálně neschopná jakéhokoli projevu citu. Zatímco svoji dětskou účast na otrhání cizích  hrušek popisuje v této knize s nepředstíranou kajícností a lítostí celých šest (!) kapitol, pouhou částí jedné jediné věty oznamuje příštím pokolením ukončení svého třináct let trvajícího vztahu vzájemné lásky, ztvrzeného potomkem. Přes všechnu odsouzeníhodnost tohoto činu a Augustinovu nepochopitelnou, chladnou netečnost při jeho vykonání, je ale zapotřebí dívat se také i na něho jako na oběť, zcela jistě ne jako na iniciátora. Ovšem oběť ne nějakého zlého úmyslu, ale paradoxně naopak původně těch nejčistších úmyslů krajně milující matky, která vedle Boha zasvětila svůj život už jen domnělému štěstí pro svého syna. Co všechno byla vášnivá Afričanka pro svůj životní cíl ochotná udělat, je patrné z této události, a tento podivný příběh mimo jiné autory velmi věrohodně a poutavě vypravuje například Giovanni Papini v knize Svatý Augustin (Na toto téma také hovoří i vlastní  úvaha  Augustin, družka a sv.Monika).

         Za třicetiletým Augustinem tedy do Milána zcela nečekaně a po mnoha velkých útrapách dorazila jeho matka, aby věci svého syna sama vzala pevně do svých rukou. Neexistuje žádná zmínka o tom, že by jí syn o takové nastěhování někdy požádal, a ani on sám se dokonce nikde nezmínil ani slovem o tom, že by se mu například po matce stýskalo, nebo že by mu nějakým způsobem scházela. Není ani  jasné, zda za dobu, kdy žil v Římě a později v Miláně, nějakou korespondenci s matkou udržoval. Někdy je jako hlavní důvod této cesty uváděno matčino odhodlání dovést syna ke své víře, tento důvod ale figuroval, pokud vůbec, tak  spíše mezi posledními. Jeho velmi zbožná matka totiž tuto záležitost zcela rozumně nechávala především na Boží vůli a svých vytrvalých modlitbách, a k tomu nemusela absolvovat velmi náročnou cestu Kartágo - Řím - Miláno. 

         Augustin se v první hlavě šesté knihy Vyznání bez velkého nadšení a jen letmo zmiňuje o  nebezpečné cestě na souši a po moři, kterou matka  musela absolvovat a jeho pokus o vlastní život bez ní jen se svojí rodinou a přáteli tedy netrval ani dva roky. Do kategorie nikdy neobjasněných zvláštností vzájemného vztahu matky a syna patří skutečnost, že se Monika po smrti  manžela a otce svých tří dětí Patricia postupně velmi silně upnula právě na  prostředního Augustina, a tato její vazba měla strmě vzestupnou tendenci. V době, kdy se Monika nečekaně objevila v synově milánské domácnosti, se Augustin podle svých vlastních slov již necítil manichejcem. To ale  neznamená, že by se již přikláněl ke katolické církvi, v manichejském učení prostě ani po devíti letech  nenašel to, co tam očekával. Skutečné důvody ovšem byly opět ryze praktické – první důvod byla ilegalita manichejců a případně prokázaná příslušnost k této podzemní církvi by Augustinovi rázně ukončila slibně započatou a vysněnou kariéru, kterou mu paradoxně pomohli odstartovat právě tito manichejci. Druhý důvod ještě lépe dokresluje tehdejší Augustinovo praktické uvažování, a to, že manichejci už pro něho nemohou udělat víc, než udělali. S jejich pomocí sice získal místo císařského rétora a učitele, ale dál jejich vliv už nesahal, neviděl tedy žádný důvod, aby se s manichejci dál stýkal.

         V první hlavě nás možná také zaujme postoj matky, kterou chtěl Augustin po jejím nečekaném příjezdu potěšit nadšeným oznámením, že již není Manichej. Její reakce však k jeho zklamání nebyla taková, jakou očekával: „Nezajásala radostně..,.její srdce.nebylo uchváceno žádnou nesmírnou radostí....“  Před chvílí bylo řečeno, že Augustin byl sopka i led, a nikdy se nedalo předem spolehlivě předvídat, zda na určitý podnět zareaguje s nadšenými emocemi, nebo s překvapivým chladem. Na nynějším příkladu reakce jeho matky tak můžeme zřetelně poznat, po kterém ze svých rodičů zdědil větší část svých vlastností. Když dále o matce nenapíše, že se denně za něho modlila, nýbrž že denně k Bohu úpěla, během jedné věty je z chladné matky rázem vášnivá žena plná emotivních projevů. Augustin to potvrzuje  i v další větě, když píše, že v Miláně matka takřka visela na Ambrožových ústech, a že milovala toho muže jako Božího anděla...Když si uvědomíme, jak málo času jí po svém příjezdu stačilo, aby se do biskupa zamilovala, vidíme, že se svými citovými projevy Monika nikdy dlouho neotálela a podobně reagoval i její milovaný syn.

         V další kapitole Augustin vzpomíná, jak matka respektovala Ambrožem vyhlášený zákaz tzv.pohřebních hostin na hrobech mučedníků, který měla do té doby ve velké oblibě. Šlo o zbytky dávného pohanského kultu, který jak vidíme, praktikovali mnozí katolíci ještě v pátém století nejenom v Africe, ale dokonce i v Itálii. Nebyl to samozřejmě poslední zbytek pohanství v církvi, ale byl nebezpečný pro svoji veřejnou pohoršlivost. U hrobů jednotlivých mučedníků církve se totiž ve výroční  den pořádala jakási vzpomínková slavnost, při které její účastníci přinášeli na hrob chléb, určité pokrmy a hlavně víno, které pak všichni při takové tryzně hojně konzumovali. Pokud bylo na hřbitově více takových mučednických hrobů, s jejich přibývajícím počtem nutně přibývalo také množství opilých „truchlících“. Pro mnohé věřící byla návštěva těchto hrobů vlastně vítaná oficiální možnost k důkladnému napití pod ctnostnou záminkou. Další nebezpečí  pohoršení spočívalo v tom, že tento zvyk nebyl výsadou pouze žen…, v případě Moniky ale můžeme s naprostou jistotu tvrdit, že u ní šlo skutečně v dobré víře a v trvalém nadšení pro svoji církev pouze o domnělý projev zbožnosti.

         Augustin k tomu poznamenává, že jakmile se matka dozvěděla, že milánský biskup tuto pochybnou tradici zakázal, „zbožně a pokorně uposlechla, že jsem se sám podivil, s jakou snadností svůj zvyk zavrhla, aniž pátrala po příčině zákazu.“  Dodává, že v jejím případě jí touha po nápoji a láska k vínu neovládala a na důkaz popisuje, jak opatrně matka vodou zředěné víno s přítomnými popíjela po malých doušcích. Zvyku se prý tedy odřekla velmi ochotně a raději se chodila za tyto mučedníky modlit do kostela. Závěrem podotýká, že si  ale myslí, že matka by tak snadno od svého zvyku asi neupustila, kdyby zákaz vyhlásil někdo jiný, než Ambrož, kterého prý tolik milovala pro spásu jejího syna. Na začátku svého pobytu ale o nějaké Augustinově spáse nemohla být zatím řeč. A jak už bylo dříve řečeno, biskup Ambrož měl na Augustinovu spásu pouze nepřímý druhotný vliv, osobně se mu nevěnoval, a na jeho konverzi se  žádným vlastním způsobem nepodílel, nepočítáme-li jeho některá inspirativní kázání, možné zapůjčení některých knih k přípravě na křest a nakonec samotné pokřtění. Z Písma mu před křtem ještě doporučil číst Izajáše, ale rozhodně s ním nevedl nějaké hluboké teologické rozhovory v soukromí, po kterých tak Augustin toužil, aby se zbavil svých mnoha pochybností o Bohu, o světě, i o katolickém učení. To vše nechával biskup na Bohu a samotném Augustinovi i přesto, že viděl jeho zklamání, ovšem tento jeho naprosto klidný, vyrovnaný a spíše chladný přístup měl z Ambrožovy strany své opodstatnění. Nezapřel tak v sobě státníka a moudrého diplomata, navyklého obezřetnosti a vyčkávání, než zbrklému impulzivnímu jednání.

         Druhou kapitolu zakončuje autor poznámkou, jak si prý milánský biskup  zamiloval Moniku, protože v ní viděl příkladnou zbožnou křesťanku, denně navštěvující chrám Páně. Píše, že kdykoli ho viděl v chrámu, blahopřál mu k takové zbožné matce. Jak rád by slyšel Augustin, že má  rád i jejího syna, ale toho se ke svému zarmoucení nedočkal a Ambrožovu jistou odměřenost a ostražitost hlavně před zanícenými reakcemi ohnivého Afričana, donedávna manichejce, nikdy zcela nepřekonal.

         Ve třetí kapitole Augustin vypráví o svých zpočátku marných pokusech přiblížit se blíže k Ambrožovi a přesvědčit ho, aby mu věnoval více času pro osobní rozmluvu, než jaký dopřával ostatním věřícím. Ambrož ale pravděpodobně vycítil přesně to, co nám o sobě říká Augustin, totiž že samého Ambrože považoval za šťastného dle názoru světa, když viděl, jak byl ctěn od vysoce postavených osob. Biskup se tedy rozhodl neprokazovat mu žádnou zvláštní přízeň, pokud tušil, že ho Augustin obdivuje zatím jen pro jeho společenské úspěchy, kterých by vzhledem ke své perspektivitě sám velmi toužil také docílit. Hovoří i o tom, že biskup neznal můj neklid a velké nebezpečí, ve kterém jsem vězel, ale vzhledem k tomu, že od Moniky Ambrož pravděpodobně byl o rozpoložení jejího syna alespoň částečně informován, se možná Augustin mýlil. Spíše je pravděpodobné, co již bylo naznačené – biskup v jeho případě důsledně vyčkával a na projevy nějaké zvláštní přízně byl  velmi opatrný, protože pohan Symachus, manichejský sympatizant, díky kterému se Augustin v Miláně ocitnul, byl trvalý nepřítel Ambrožova katolictví. A ani jejich vzájemné příbuzenství na tomto vztahu nic neměnilo.

         Augustin měl před biskupem velký respekt a neodvážil se na něho činit jakýkoli nátlak, a tak jen stával pokorně ve frontě věřících, aby na něho došla řada a byla i jemu  poskytnuta alespoň krátká rozmluva. Když byl konečně po dlouhém čekání k Ambrožovi uvedený, několikrát se stalo, že buď biskup právě jedl, nebo odpočíval, nebo si pro sebe četl Bibli, což bylo v tehdejší době zcela neobvyklé a překvapující, a to i pro udiveného Augustina, který tento způsob tichého sebevzdělávání dosud neznal. Takový způsob čtení zpočátku chápal jako biskupovu mimořádnou schopnost a také jako projev jeho perfektní znalosti Písma svatého. Ještě v pátém století bylo zvykem číst knihy buď polohlasem, nebo zcela nahlas, a to i v případě, že byl čtenář zcela sám. Důvodů bylo několik, například  že mluvené slovo se důsledněji ukládalo do paměti, a vzhledem ke značné vzácnosti knih bývalo většinou kolem čtenáře seskupeno několik posluchačů, takže význam textu byl vícenásobně přijímán a navíc se obtížné pasáže  mohly hned na místě vyložit i těm, kterým nebyly jasné. Takový způsob byl ale pochopitelně velmi náročný na hlasivky, s nimiž pak měli mnozí kazatelé, často při bohoslužbě kázající i celé hodiny, značné problémy. Když se tedy Augustin po dlouhém čekání dostal k biskupovi a našel ho v takovém rozpoložení, netroufl si ho vyrušovat a v tichosti někde v koutě čekal, až ho biskup vůbec zaregistruje. Mnohokrát se tak vůbec nestalo, a Augustin tak po dlouhém marném čekání odešel s nepořízenou. Domnívám se, že v tom většinou nebyl Ambrožův přímý úmysl, přesto však není naprosto vyloučené, že biskup někdy takovým způsobem obrušoval Augustinovu pýchu a značné sebevědomí. Snad nám tuto domněnku nepřímo potvrzuje sám Augustin, když píše: „Ale ať už to dělal z jakéhokoli úmyslu, jistě to byl u něho úmysl dobrý.“

         Přesto se mu někdy alespoň krátký rozhovor podařil, jak píše. Ovšem stále neklidný Augustin měl na srdci nekonečně otázek i pochybností, které potřeboval někomu moudrému vyříkat, poradit se a nekonečně s ním o tom diskutovat, ale právě pro takové dalekosáhlé debaty s kýmkoli, a tedy ani s Augustinem, nebyl Ambrož vhodným partnerem. Abych mu však vylíčil všechny své pochybnosti, bylo třeba, abych ho nalezl úplně volného; nikdy jsem ho však takovým nenalezl. Sice nespokojený, přece ale stále častěji navštěvoval Ambrožova kázání, a nyní již můžeme tušit počátky Božího neomylného řízení, protože Augustina postupně začínala zajímat více témata těchto kázání, než způsob jejich přednesu. Není vyloučeno, že přesně tento postup Ambrož už dávno předpokládal, a že jeho počáteční  chladná nepřístupnost byla jen součást jeho perfektně promyšlené režie vedené nepřímo „ze zákulisí.“ Nakonec autor poměrně složitým způsobem popisuje, že některé domnělé učení církve, které po celých svých devět manichejských let tak silně kritizoval, byly jeho vlastní představy a výmysly. Závěrem pak vyznává svoji pošetilost a bezbožnost, pokud ještě docela nedávno jako manichej zavrhoval to, co měl teprve nyní hledat.

         Augustin postupně poznává, že manichejské učení jako celek bylo skutečně až přespříliš fantaskní a éterické a  už jen samotná představa například duálního Boha mu nyní začala také i díky Ambrožovým kázáním stále více absurdní a nadbytečná. Stále si však nedokázal představit, jak vypadá Bůh, respektive jeho obraz v člověku, jak píše na úvod čtvrté kapitoly. V této chvíli musíme znovu  připomenout to, co už bylo naznačeno v minulých zamyšleních, a o čem ještě bude zmínka. I při vědomí nepopiratelných zásluh matky Moniky na záchraně svého syna před pohanstvím a špatným životem nyní vidíme, že její náboženská výchova alespoň  u Augustina musela být velmi zanedbatelná. Vyznívá to nejen z naprosté Augustinovy neznalosti alespoň základních pravd o Bohu a všeobecném učením její církve, ale mimo jiné i z toho, že se sice Augustin mnohokrát zmiňuje o matčiných modlitbách za jeho spásu, ale v celé knize se ani jednou konkrétně nezmíní o tom, že by ho někdy sama katechismus jako nauku vyučovala, nebo by jinak dbala na jeho náboženskou výchovu a vzdělání. Pokud se někde dočteme, že důvodem toho byl Augustinův otec, pohan Patricius, skutečnost byla jiná, jak víme ze samotných Vyznání. Augustin totiž nikdy nenapsal cokoli ve smyslu případných vzájemných rozepří jeho rodičů o náboženskou výchovu svých dětí; na to byl příliš pohodlný a jak se zdá, matce alespoň v tomto směru s největší pravděpodobností nechal  neomezenou volnost. Pokusit se odpovědět  na otázku, proč vlastně třicetiletý Augustin neznal téměř nic z matčiny víry, rozhodně nebude jednoduché a sahá i nad rámec těchto zamyšlení.

         Autor nyní velmi podrobně popisuje, jak silně nyní začal toužit po vysvětlení mnoha pro něho nesmírně důležitých otázek, co tedy v otázkách víry je skutečná pravda, a co blud. Potřeboval definitivně rozptýlit  nejrůznější pochybnosti, kterých bylo stále mnoho, potřeboval se vnitřně důkladně očistit a nasměrovat čelem k pravdě. Dosud sice nebyl jednoznačně přesvědčený o tom, že bezvýhradnou pravdu najde právě v obsahu Ambrožových kázáních, ale nebránil se i takové myšlence. V mém nitru hlodala starost, co vlastně mám uznat za jisté…Bylo nejisté, co jsem tehdy za jisté považoval, když jsem ve slepém odporu obviňoval Tvou katolickou církev. Přesto jí ale dosud za učitelku pravdy neuznal, i když díky kázáním biskupa už pochopil, že církev neučí to, z čeho jí jako vyznavač Máního učení tak silně obviňoval. Je velká škoda, že i přes podrobné popisování svých pocitů a vnitřních pochodů na cestě k pravdě, Augustin nezmiňuje, kdo, nebo co ho v těchto chvílích na této cestě vedlo. Pokud by to byl Ambrož, jistě by nám to možná i s určitou hrdostí oznámil, ale zatím opět použije jen naprosto nekonkrétní větu, tentokrát v souvislosti s Písmem: „Staré Písmo Zákona a Proroků bylo mně předloženo…“ Nebo že by za tím byl přeci jenom osobně biskup?

         Nyní už postupně vzrůstá počet pro něho základních otázek, které si na cestě za pravdou už dokáže sám zodpovědět a znovu se na dalších příkladech ujišťuje o naprosté absurdnosti svého bývalého vyznání. Augustin nyní usilovně přemýšlí o všem, co si z promluv zapamatoval, a protože se nechtěl podruhé v životě ve svém duchovním životě zmýlit, velmi pečlivě rozvažoval každý svůj krok. Oddaloval jsem své srdce od každého souhlasu, protože jsem se bál ukvapení a taková nejistota byla pro mě horší, než smrt. Augustin vždy  nesnášel nejistotu a nerozhodnou polovičatost, a později vnímal svět  převážně bílou, nebo naopak jen černou barvou, tedy buď dobro, nebo zlo. V duchu takového pojetí chtěl mít naivně o učení plném Božských tajemství, které ho nyní nejvíce zajímalo, stoprocentní jistotu. Svoji dosavadní nejistotu a tápání přirovnal k člověku, kterého léčil špatný lékař a od té doby má apriori nedůvěru i k dobrému lékaři, navzdory tomu, že má tolik skvělých doporučení.

         V páté kapitole se s Augustinem dostáváme už o něco blíž k pravé víře. Ještě stále je ale vůči tušené pravdě ostražitý a je zajímavé, že ani v těchto fázích  se nezmiňuje o tom, že by o víře začal hovořit s matkou. Zdá se tedy, že v této nejobtížnější části  svého života byl na rozhodování o správném kroku zcela sám, protože pokud by našel nějakého vhodného důvěrníka na konzultace o víře, jistě by se o tom někdy zmínil. V katolické nauce postupně objevuje stále více momentů, které v porovnáním nejen s manichejstvím, ale i jeho vlastní skepsí přesvědčivě vítězí. Navíc se do jeho dosavadních pochybností dostává myšlenka, která ho silně zaujme; uvažuje totiž, že pokud v životě už uvěřil tolika věcem, které nikdy osobně neviděl, a neslyšel, aniž by se nad tím nějak pozastavoval, proč by nemohl stejným způsobem uvěřit v Boha v katolickém podání? Hloubavý Augustin pak obratem dospěje k logické myšlence, že například podobně musel uvěřit  tvrzení jiných lidí, že se narodil právě svým rodičům a ne jiným. Jak geniálně jednoduchá odpověď pochybovačům na jejich otázku, proč věřit v něco tak abstraktního, jako je náš Bůh!

         Augustin pomalu dochází k přesvědčení, že nesmějí být obviňováni ti, kteří věří Tvému Písmu…,nýbrž ti, kteří mu nevěří, a že nesmí poslouchat nejrůznější pochybovače, kteří jsou ke katolické víře skeptičtí. Přiznává  sice určitou kolísavost své dřívější víry v existenci Boha a jeho řízení lidských záležitostí, ale v žádném případě nenaznačuje, že by snad někdy v minulosti existenci Boha nějakým způsobem zpochybňoval. Trochu je nejasné jeho vyjádření, že neznal pravý pojem Boží podstaty, a už spíše zarážející je věta, že dosud nevěděl, která cesta vede a přivádí zpět k Bohu. Pokud bychom toto jeho vyjádření brali doslova a ne opět jako řečnický obrat, mohli  bychom s Augustinem o těchto slovech asi dlouho polemizovat, protože z jeho dřívějšího života můžeme jmenovat  mnoho situací, kdy se s pojmem Bůh a cesta k němu téměř s jistotou musel setkat. Navíc bychom ještě oprávněně očekávali alespoň základní náboženskou výchovu svých dětí od jeho silně věřící matky, ovšem pokud by skutečně bral jako fakt, že nevěděl, která cesta vede a přivádí zpět k Bohu, znamenalo by to, že matka alespoň u tohoto syna nechávala takové poznání přímo na Boží vůli a na takový úmysl se především vroucně modlila.

         Usilovný hledač pravdy nyní sám pomalu přichází na to, že manichejské výtky vůči Písmu neměly ve skutečnosti žádné opodstatnění a pokouší si k němu pozvolna vytvářet příznivější vztah. V žádném případě se nejednalo o nějaké bleskové poznání, ale o počátky velmi zdlouhavého a nelehkého procesu plného pochybností a mnoha bezesných nocí. Začíná uvažovat o tom, že pokud chce skutečnou pravdu objevit, měl by  po dlouhých letech  asi znovu otevřít Bibli, ovšem už předem ví, že to pro něho nebude nic lehkého a raději si proto ještě nechá pootevřená zadní vrátka.

         Příběh o šťastném opilci, o kterém se hovoří v VI. hlavě, patří k velmi populárním a často zmiňovaným příběhům z období Augustinova postupného přiklánění směrem ke konverzi. Na začátku kapitoly hovoří Učitel církve o tom, že prahnul po hodnostech, zisku a manželství, a právě k jeho „touze po manželství“ patří pár poznámek  pro další vlastní zamyšlení. Augustin dopustil vyhnání své dlouholeté družky  matkou Monikou  ještě před svojí konverzí, rozhodně tedy v této události nijak nefigurovala náboženská otázka. Právě naopak! S největší pravděpodobností byla tato žena křesťanka už v době, kdy Augustina poznala, a když došlo k jejímu  politováníhodnému a nepochopitelnému odstranění, slíbila Bohu, že se již nikdy nedotkne muže, což byl vlastně křesťanský slib čistoty. Takový slib by žena  bez vyznání s nikdy nedala. Pokud by někdo namítnul, že kdyby družka skutečně byla křesťankou, nemohla by žít v takovém mimomanželském svazku, je nutné si uvědomit, že tyto svazky byly i v pátém století tolerovány jak státem jako institucí, tak i římským státním náboženstvím – křesťanstvím a nebyly ničím mimořádným. Pokud by tedy toužil po manželství založeném  na opravdové a nezištné lásce, tu měl u své dlouholeté družky a pro Augustina by jistě nebyl až tak velký problém si  takový sňatek obhájit i přes třídní rozdíly obou dlouholetých milenců. Ovšem dobře věděl, že takový sňatek je schopen uhájit před státem, před církví, ale ne před naprosto rezolutní matkou, před kterou měl minimálně velký respekt, pokud nepoužijeme silnější výraz.

         Druhá, a vlastně nejpravděpodobnější  možnost je, že Augustin jako prakticky uvažující a  velmi ctižádostivý člověk usiloval  o hodnosti, zisk a manželství společně, dnešním výrazem řečeno „v jednom balíčku“. Takovou neskromnou představu by mohla sebevědomému mladému mužovi z afrického venkova mohla poskytnout jenom bohatá nevěsta s odpovídajícím rodinným zázemím a kontakty na vyšších místech, a kdo jiný by pro splnění takové představy byl pro něho ochotný udělat víc a vlastně naprosto cokoli, než  jeho ustaraná matka? Nevadí jí, že neumí psát, ani číst, poprvé v životě se ocitne v cizí zemi, je téměř bez prostředků, a navíc umí hovořit pouze punsky, zatímco latinsky sotva porozumí smyslu věty. Pro tak silně milující matku nic není překážka, jak se brzy přesvědčíme. Ovšem v tom případě by Augustin už předem s takovou eventualitou  už v duchu počítal a to i přesto, že si s Afriky svojí družku a syna přivezl do Milána sebou. Jinak by reálně nemohl prahnout po hodnostech a zisku, respektive mohl, ale k těmto hodnotám by se musel pracně dopracovávat - sice s milující družkou, ale po dlouhá léta. Realisticky uvažující  netrpělivý radikál tak dlouho čekat nechtěl a k uskutečnění svého snu byl ochotný něco ze svého dosavadního života obětovat. Řada je na jeho na družce, ale ta o tom zatím nemá ani ponětí.

         Věta  prahnul jsem po hodnostech, zisku a manželství, pokračuje slovy k Bohu: „...a Ty jsi se mi smál“. Tak to samozřejmě nebylo, a věděl to jak Augustin – alespoň v době, kdy Vyznání psal, a věděl to především sám Bůh, který přesně znal, jak Augustin bude dál reagovat a přesto mu k tomu nechával svobodnou vůli. Jako první významnou zakázku po svém jmenování řečníkem v Miláně dostal složit a přednést jakousi oslavnou řeč na mladičkého císaře, adolescenta Valentiniána II. Splnění tohoto úkolu mimo to nejlepší rétorské umění vyžadovalo od Augustina velkou dávku ponížené chvály, servilnosti a neupřímnosti, ovšem s tím musel počítat už od první chvíle, kdy od manichejců nabídku na státního řečníka dostal. I když se svým rétorským vzděláním a talentem již patřil k těm nejlepším v Kartágu i Miláně, a chvalozpěvy na objednávku se jako prodavač slov učil skládat už od školy, přesto právě z této mimořádně významné objednávky neměl žádnou radost a nebylo to jen kvůli pochopitelné nervozitě ze své velké premiéry, která mu měla přinést uznání nejvyšších kruhů: „Och, jak jsem byl tehdy nešťastný! “ Celý císařský dvůr včetně Valentiniánovy matky věděl, že v oslavné řeči bude více lží, než pravdy, protože na mladíčkovi zatím nebylo co chválit a všichni očekávali, jak se s  projevem plným předpokládané falše, úlisnosti a pokory vypořádá a tehdy asi začaly Augustinovy první vážnější pochybnosti o smyslu takového života. V těžkých ponurých myšlenkách začal propadat skepsi a sám se za sebe hluboce styděl.

         Aby přišel na jiné myšlenky, pozvali ho jeho přátelé, kteří viděli jeho neutěšený stav, k rozptýlení do města. Při cestě postavil Bůh do cesty vždy elegantně oblečenému řečníkovi opilého, vesele zpívajícího žebráka, který i přes svoji vnější bídu, vyzařoval ve své opilosti nesmírné štěstí a radost. Smál se všemu, ale neobtěžoval a nikomu tak vlastně nebyl na obtíž. Možná i ve své veselosti nabízel uhlazenému a zasmušilému měšťanovi hlt ze své láhve a  při pohledu na jeho momentální štěstí by si  s ním Augustin nejraději alespoň na chvíli vyměnil roli. Nakonec jen smutně povzdychl nad svým nynějším životem, po kterém tak usilovně toužil a nyní pomalu začínal spatřovat jeho bídu, ve skutečnosti větší, než tu žebrákovu. Přátelé pochopili, že  jeho rozpoložení není jen pouhý momentální splín, ale že se v jeho nitru začíná něco odehrávat. Došlo mu, že onen opilec pár vyžebranými mincemi dosáhne během chvilky krátkého, ale skutečného štěstí a radosti ze života, zatímco on sám totéž toužil docílit po tak obtížných a neschůdných cestách. Augustin pokračuje, že žebrákova radost sice nebyla pravá, ale radost jeho samého byla ještě falešnější. Žebrákova nelíčená a bezstarostná radost proti Augustinovu neklidu, nervozity a obav. A přesto je jeho budoucí  přerod v jiného člověka teprve v tak nepatrném začátku, že sám musí napsat: „ Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci být veselý, řekl bych ano.Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci být jako on, nebo zůstat, jaký jsem, řekl bych, že chci zůstat jaký jsem, i když zmořený strachem a starostmi“. Ovšem hned dodává, že taková odpověď by nebyla podle pravdy, přestože by jí řekl. Těm, co by mu snad na to namítali, že přeci ale existuje rozdíl mezi radostí a radostí, říká nyní rezolutně: „Odstupte!“ Jeho radost byla stejně falešná, jako ta žebrákova, a nevidí v tom rozdíl. Žebrák se nakonec z důsledků své opilosti na rozdíl od rozpolceného řečníka vyspí a probudí se s čistou myslí.

          Augustin nám pak s potěšující upřímností přiznává to, co jsme již několikrát naznačili, ale co zní od samotného aktéra daleko věrohodněji: „Učeností jsem usiloval o zalíbení se lidem, ne pro jejich poučení, nýbrž pro dosažení jejich obliby“. A znovu předem odmítá případné námitky, že žebrák se radoval ze své opilosti, ale on se chce radovat ze slávy, což je prý podstatný rozdíl. Tehdy o tom  ještě stále nic nevěděl, ale s odstupem asi patnácti let od tohoto příběhu už může ve Vyznáních napsat: „Jaká je to Pane sláva, která není v Tobě?“. Pak pokračuje porovnáváním duševního rozpoložení, ve kterém tehdy nacházel opilý veselý žebrák a na druhé straně on jako důstojný vzdělanec se záviděníhodným postavením a vychází mu, že šťastnější byl onen žebrák. Byl plný radosti, když mé nitro hlodala starost.

         Augustinovu rozpolcenost před projevem je ale třeba vidět pod širším úhlem pohledu. Jak víme, díky výchově obou rodičů, silně orientované především na jeho budoucí úspěšný život (dnes bychom asi řekli ke konzumnímu způsobu života) byl nadmíru ctižádostivý a rozhodně netrpěl nedostatkem sebevědomí. Úspěchy nejprve ve škole, výhry v soutěžích, později být významný v životě, být bohatý, učený, mimořádný, atd., to vše mu bylo až do konverze takřka hlavním smyslem života a také téměř cokoli byl pro tyto cíle vykonat. Ne ke všem dosavadním úspěchům, počínaje prvními školními, ale přišel naprosto čistým a regulérním způsobem, jak nakonec sám několikrát  mezi řádky naznačuje. Mnohokrát v životě už musel být velmi ponížený a neupřímný, jinak by se nezalíbil těm, kteří o jeho další cestě rozhodovali a dá se říci, že pokud v té době byla od něho falešná líbivost a neupřímnost projevu očekávaná, nebo přímo vyžadovaná, až dosud mu to nedělalo problém. Nyní se ale zamýšlí nad svojí budoucností i nad svým dosavadním životem, se kterým by mohl být vlastně velmi spokojený, protože jeho kariéra chudého venkovského Afričana, který to pílí a ctižádostí dotáhl v daleké cizině až do císařovy blízkosti by mohla být příkladem pro ostatní. Ale opak je pravdou. Po svém devítiletém manichejství, kdy až po tolika letech pochopil jako svůj velký omyl, zůstal zatím bez pravdy, kterou tak touží objevit a ani skvěle nastartovaná  kariéra mu nepřináší pravé uspokojení. A zatím stále ještě váhal uvěřit  všem slovům biskupa Ambrože o jeho Bohu, kterého nazývá jedinou pravdou a jistotou na tomto světě. Věčný hledač pravdy má sice před sebou zářnou budoucnost, ale za cenu přednášené lži, neupřímnosti a falše a právě ve chvílích přípravy na projev před Valentiniánem si to při setkání se žebrákem začal zvlášť silně uvědomovat. Na konci této kapitoly pak už Augustin neváhá ve spojitosti se  svým tehdejším rozpoložením hovořit přímo o svém několikanásobném neštěstí.

         Sedmá kapitola knihy hovoří hlavně o Alypiovi, Augustinovu mladšímu  příteli z dětství z rodného Thagaste, kterého vyučoval rétorice nejprve doma, a posléze i v Kartágu. Ze vztahu žák – učitel se nakonec stalo pevné přátelství na celý život, a kroky bývalého žáka téměř kopírovaly cesty a osudy Augustina, kterého velmi obdivoval a byl jeho velkým vzorem. Alypius měl vážené a bohaté rodiče, kteří ho  poslali studovat do Říma práva, takže nakonec oba Afričané bydleli v Miláně ještě s několika přáteli spolu pod jednou střechou a tento jeho přítel byl také jedním ze svědků setkání Augustina s opilým žebrákem. Nakonec se nechal pod Augustinovým trvalým vlivem spolu s ním i pokřtít, a po společném návratu do Afriky se stal dokonce ještě dřív (394) než Augustin biskupem, shodou okolností v jejich rodném městě Thagaste. Později se dokonce zúčastnil podobně  jako jeho přítel i významných církevních koncilů v severoafrickém Mileve  a Kartágu.

         Hipponský biskup se nyní ve svých vzpomínkách vrací zpět doby svého vyučování v Kartágu, kde se učil i Alypius. Když hovoří o divadlech, kterých bylo ve slavném městě velmi mnoho, nenazve je jinak, než slovem ničemná, ale zapomněl k tomu podotknout, že i on v mládí různá veřejná představení jeden čas  stejně jako Alypius velmi miloval. Většinou šlo o otevřené scény, vybudované jako arény pro gladiátorské hry a další brutální zápasy, při kterých tekla krev a v utrpení umírali lidé, což se obyvatelům města  všech společenských vrstev velmi líbilo. Augustin pravděpodobně už doma pochopil zrůdnost takových představení a stal se jejich odpůrcem a když poznal, že jeho nadějný, a velmi citlivý žák překvapivě nachází  určité uspokojení v podobných hrách: „…velmi jsem se zarmoutil, poněvadž se mně zdálo, že bude zničena ta krásná naděje, kterou dával, nebo že je již ztracena“. Protože se tehdy  s Alypiovým otcem v něčem nepohodl, otec syna přehlásil k jinému učiteli, a tak Augustin jen zdáli pozoroval hrozící pád mladého člověka mezi dav milovníků brutálních zápasů, do kterého ale svým založením vůbec nepatřil. Roztržka s Alypiovým otcem asi byla vážnějšího rázu, protože Augustin si v této věci netroufl na svého oblíbence působit ani jako učitel, ani jako spíše přítel. Alypius měl o celém konfliktu asi jiné smýšlení, než otec, a tak alespoň svůj vzor zdravil a občas zaskočil nahlédnout na jeho přednášku.

         Vyučovalo se způsobem, kterým se v mnohých zemích Afriky a dalších rozvojových zemích učí dodnes. Učitel seděl uprostřed svých žáků na zemi a ti okolo něho seděli v kruhu a mezi sedící žáky si jednou přisedl i Alypius. Augustin právě vykládal žákům látku, a k jejímu lepšímu pochopení nějakou její část plný ironických poznámek přirovnal k násilným hrám v cirku a Alypius se domníval, že takový příklad použil kvůli němu. Učitelův výklad ho vnitřně silně zasáhl na pravém místě a vzal si jeho slova tolik k srdci, že se své další účasti na těchto hrách zřekl. Dokonce přemluvil svého otce, který nakonec svolil, aby mohl navštěvovat jeho přednášky a přestože se Augustin v Miláně už necítil manichejcem, nějaké zbytky ze svého ještě stále zcela nezavrhnutého manichejského učení snad nechtěně a nepřímo předal i svému žákovi. Konkrétně šlo o jejich nauku o zdrženlivosti, která se Alypiovi velmi zalíbila, ale kterou sami manichejci vesměs předstírali.

         Osmá hlava sleduje další Alypiovy kroky a jeho návrat k zálibě v krvavých hrách. Z Kartága odjel pokračovat ve studiu práva do Říma a tam znovu podlehl své bývalé náruživosti a opět začal navštěvovat tato krutá představení v amfiteátrech. Augustin popisuje, jak se Alypius svými spolužáky nechal přemluvit nejprve jen k jediné návštěvě, ale jakmile znovu spatřil v krvi umírajícího gladiátora, a celou hrůznou scénu doprovázenou neutuchajícím řevem krvelačných diváků, nevysvětlitelná, dosud úspěšně potlačovaná touha po násilí, krutosti a smrti ho znovu a nadlouho zcela pohltila.  

                                                                                                                                                         M.Č.

pokračování