Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad IX.knihou 1.část

sta02004.jpg 

 

 

Vyznání – úvahy nad IX.knihou

 

 

 

 

         Devátou knihou uzavírá Augustin svůj životopis, který se teprve po deseti letech, už jako sídelní biskup severoafrického přístavního města Hippo Regio, rozhodl v roce 397 začít sepisovat. K této deváté kapitole přidal nakonec ještě další čtyři, ty však o jeho životě bohužel už vůbec nehovoří, a jde o nenavazující, a pouze čistě teologické doplnění předcházejících životopisných kapitol. Nepokračovat v líčení svých dalších životních příběhů z pozice nejprve křesťana, poté řeholníka, kněze a konečně biskupa je možná překvapivé, zvláště když víme, že druhá polovina jeho života, o které od Augustina samotného už nevíme téměř nic, byla daleko dramatičtější (přestože to na první pohled tak nemusí vypadat) než ta část, o které nám v devíti knihách vyprávěl. Naštěstí za něho tuto práci vytvořil jeho dlouholetý přítel a spolubratr mnich Possidius, který svůj životopis o Augustinovi nazval prostě Vita. 

         Po uplynulých převratných okamžicích nyní už zklidněný Augustin především děkuje Bohu za prokázanou spásonosnou milost udělení víry. Celá první hlava je vlastně jedním velkým díkem vyjadřovaná například slovy: „Ty však, Pane dobrý a milosrdný, jsi se nade mnou slitoval, vztahujíc svoji ruku až do hlubiny mé smrti a ze dna mého srdce  jsi vyčistil bahno zkaženosti.A tak se dokonale vyplnilo, že jsem již nechtěl to, co jsem kdysi chtěl, a naopak jsem chtěl to, co jsi chtěl Ty“. Augustin se řečnickým způsobem dál ptá Božího Syna, kde byla tolik let ukrytá a pak v jediném okamžiku vysvobozená jeho duše, a v trvalé radosti si s chutí pohrává se slovíčky: „Jak sladké bylo pro mě najednou odříkání se sladkých rozkoší!“. Augustin sice nadšeně děkuje Bohu za jejich odstranění (Opravdu Ty jsi je ze mne vymýtil...), my ale od samotného autora víme z jeho jiných poznámek, že například rozkoš žádostivosti ho ve skutečnosti neopustila nikdy, dokonce ani jako starce. Konečně ani jeho další zmínku v textu, že ho opustila starost ctižádosti, berme raději jako spíše jeho upřímné přání v povznesené náladě z velkého rozhodnutí, než jako fakt, či odhodlání. O své trvalé ctižádostivosti nás sám snad nechtěně přesvědčuje v mnoha svých kázáních a především dílech, přestože v těchto případech už jde o ctižádost přesvědčit ostatní o své pravdě hlavně v otázkách víry v podání katolické církve.  

         V druhé hlavě IX.knihy Vyznání Augustin vypráví převážně o okolnostech svého rozhodnutí ukončit svojí učitelskou profesi, která ho mimo finančního zabezpečení stejně neuspokojovala, a která byla původně zamýšlena jen jako zastávka na cestě za vyšší kariérou například soudce, státního zmocněnce, apod. Nyní se mu na základě převratných událostí minulých dní začalo velice příčit vyučovat budoucí soudce a advokáty, a učit je lstivosti a lživé výřečnosti při soudních přích.  Prázdniny na vinobraní začínaly v milánském kraji v září, a do jejich začátku zbývalo jen pár dní. Augustin tedy mohl bez problémů dokončit vyučování svých žáků, ovšem zatím jen on sám věděl, že již nikdy ve škole vyučovat nebude, protože po přijetí víry chtěl realizovat své dávné představy o svém životě ve společenství stejně smýšlejících přátel. Všechny poslední události tedy spatřoval jako projev Boží vůle a zároveň i pomoci při její realizaci.

         Probodl jsi mé srdce láskou“, vyznává Bohu své tehdejší rozpoložení šťastného nálezce, a jistě by se chtěl za ním hned „rozběhnout“,  přesto však v sobě nalezne tolik profesionální sebekázně, aby ročník se studenty dokončil. (Probodnuté hořící srdce se jednou stane jedním z jeho atributů)  O jeho úmyslu věděl jediný kolega, jinak se kvůli zbytečnému rozruchu ze strany kolegů a okolí důsledně vyhýbal jakékoli zmínce o (ne)pokračování vyučování po prázdninách. Zároveň ovšem až s neobvyklou skromností podotýká, že: „... pro slávu Božího jména bylo by mé rozhodnutí a předsevzetí došlo jistě chvály, ale zdálo se mě být vychloubačstvím nečekat do tak blízkých prázdnin a před očima všech opustit veřejný úřad....“. Augustin se dále zmiňuje o své blíže nespecifikované plicní chorobě, a přímo o bolestech, které mu znemožňovaly mluvit déle a hlasitě, což je pro učitele a řečníka samozřejmě základní nedostatek, který měl původně v úmyslu řešit léčbou buď hned přerušením výuky, nebo právě během nastávajících prázdnin. Nyní ovšem už  své zdravotní problémy odevzdává pouze do Božích rukou, a ten mu s jeho chorobou výrazně pomohl. Není pro to lepší důkaz než například ten, že dokázal bez problémů celé hodiny veřejně diskutovat s heretiky, dlouze přednáší na různých sněmech, přednáší, učí, soudí, a při svátečních bohoslužbách bez problémů dokáže kázat hodinu a půl, přestože v neděli a o svátcích pravidelně slavil ve svém kostele v Hippu eucharistickou oběť třikrát.

         Dvacet dní, které zbývaly do začátku prázdnin se Augustinovi, jak říká, zdály být léty, a už pod  silným dojmem z nedávného oslovení Bohem nyní spatřuje své učitelské působiště jako „katedru lži“ a  učení na ní připouští dokonce jako svůj hřích. Je si ale naprosto jistý Božím milosrdenstvím, které z něho už brzy smyje křestní vodou všechny v minulosti spáchané hříchy a poklesky.

         Třetí hlava hovoří o jeho milánském příteli Verekundovi, který prý uvažoval o společném životě v utvářející se skupině přátel kolem Augustina. Byl nejspíše katechumen, byl ženatý a jeho manželka byla věřící, a pravděpodobně měli spolu děti. Manželství ale patrně mělo nějaké vážnější trhliny a Verekundus, jak se zdá, asi přemýšlel o jejich vyřešení právě připojením se k Augustinovi. To však vzhledem k jeho závazkům nebylo uskutečnitelné, tak alespoň nabídl svému příteli zapůjčení svého statku v podhůří Alp, kde by na zdravém vzduchu mohla proběhnout jeho rekonvalescence a zároveň duchovní usebrání před velkým okamžikem přijetí do církve. Augustin v té souvislosti uvádí, že zanedlouho po svém milánském křtu, když se vracel s matkou, synem a přáteli zpět do Afriky, ho v Římě zastihla zpráva o tom že Verekundus v Miláně zemřel, předtím ale prý byl pokřtěn. Autorova poznámka na konci této hlavy, že ještě v Miláně utěšoval Verekunda: „..který se rmoutil z mého obrácení, pokud to dovolovalo naše přátelství, a vyzýval jsem ho k dokonalosti jeho stavu, totiž v manželství....“, nám ale naznačuje problematičnost nejen Verekundova pojetí svého manželství, ale pravděpodobně i jejich vzájemného vztahu s Augustinem, nastalém  po jeho konverzi.

         V této kapitole se Augustin dále zmiňuje i o svém africkém „sladkém příteli“ Nebridiovi, který před dvěma léty opustil svůj rodný dům poblíž Kartága a vydal se za ním do Milána, aby, jak se vyjádřil v šesté knize tohoto spisu: „...se mnou žil v horoucí touze po pravdě a moudrosti“. Nebridius byl původně stejně jako Augustin obětí bludů a teprve později, po inspirativním pokřtění jeho přítele se i on stal katolíkem. Nakonec se stejně jako Augustin také vrátil domů do Afriky, kde se celá jeho rodina díky jeho působení stala křesťanskou a bez uvedení dalších podrobností se od autora dozvídáme, že doma jeho velký přítel pravděpodobně brzy také zemřel. Nakonec se  Augustin ještě s patrným zklamáním zmiňuje, že původně od Nebridia očekával, že: „...mne bude následovat...“, tedy že se k němu, a tedy i celé skupině ještě v Miláně přidá ke společnému životu. Proč se tak nestalo, se Augustin nezmiňuje.

         Čtvrtá, velmi obsáhlá kapitola hovoří již o životě celé skupiny na Verekundově statku. Augustin zde napsal ještě několik dopisů Nebridiovi, ale především během krátké doby vzniklo na statku několik spisů, sepsaných na základě rozmluv se svými přáteli, nebo jako výsledek vlastních úvah. Šlo především o díla Samomluvy, uváděné také jako Niterné rozmluvy (Soliloquia), O šťastném životě (De Beata Vita), nebo například O řádu světa (De Ordine). I tento neúplný výčet prací pouhého katechumena, a ještě donedávna aktivního vyznavače manichejského bludu, které vytvořil během šesti, sedmi měsíců pobytu v Cassiciacu  nám napovídá mnohé o jeho neuvěřitelném entuziasmu, se kterým se pod vlivem posledních událostí pustil do díla, a který ho už nikdy neopustil. Statek nebyla pro Augustina žádná meditační poustevna, ale celé hospodářství, které bylo potřeba alespoň udržovat, stejně jako se musel se svými přáteli postarat o sklizeň na jeho polích, vinicích a sadech, a teprve po večerech zbýval čas na společné debaty na duchovní téma. Navíc je dobré si uvědomit, že v jeho skupině byl jen jeden člověk jako praktikující křesťan – jeho matka Monika, takže přestože byla analfabet, musela to být zpočátku především ona, kdo mohla podle svých možností dávat zatím ty nejuspokojivější odpovědi na rozličné otázky ostatních členů na téma křesťanství a církev, a jejím nejpozornějším žákem byl jistě především její syn.

         Augustin se mimo jiné i zmiňuje o tom, jak ho povzbuzovaly Davidovy žalmy volat k Bohu, a pokud budeme chápat jeho  pobyt v Cassiciacu jako přípravu na zrození nového života, stejné starozákonní žalmy měly pro něho velký význam i při posledních okamžicích jeho pozemského života v mnišské cele v Hipponském klášteře v srpnu roku 430, kdy si je dal pověsit kolem svého lůžka.  Dozvídáme se také, že pravděpodobně ty nejdůvěrnější rozhovory o Bohu  se odehrávaly kdesi v ústraní statku  mezi ním, matkou a věrným přítelem Alypiem, před kterými nemusel skrývat své silné emoce, které v něm tyto  Žalmy krále Davida vyvolaly. Augustin se tam s nimi setkal pravděpodobně vůbec poprvé: „Jak mne rozněcovaly volat k Tobě ty žalmy a jakou láskou k Tobě jsem byl jimi rozohněn,a jak jsem dychtil…zpívat je na celém světě…!“. Píše, že si přál, doslova: „Co bych za to dal…“, aby jeho bývalí Manichejci mohli na něm bez jeho vědomí pozorovat účinky („vidět mou tvář a slyšet mé výkřiky“) , které na něm četba žalmů vyvolala.

         V dalších částech stále plný emocí popisuje své pocity, kaje se za svoji marnivost a lži, a lituje, že na nejrůznější Boží znamení tak dlouho nereagoval. Tak jak jsme u něho zvyklí, i v těchto chvílích plných rozrušení velmi často (celkem 15x!), cituje na podporu svých slov úryvky z Písma, a nebo naopak na  těchto citátech v hluboké kajícnosti a pokoře vyznává své minulé chyby, nedostatky a špatná rozhodnutí. Aby čtenářům dokázal, jak hluboké bylo jeho pokání, a jak opravdové bylo jeho rozhořčení nad sebou samým, cituje nejprve ze Žalmů (4, 5)  větu: Hněvejte se a nehřešte, a pak čtenáře ubezpečuje, že se skutečně naučil na sebe hněvat pro své minulé hříchy. Zařídil se, jak uvádí, přesně podle uvedeného žalmu a skutečně se kvůli své minulosti na sebe spravedlivě  hněval, a o upřímnosti těchto slov nemůžeme mít ani ty nejmenší pochybnosti, stejně jako o jeho odhodlání nyní žít už jen tím nejčistším životem.

         Nejdelší kapitola z celých Vyznání pokračuje i dál v podobně povzneseném duchu, ve kterém se snaží až s patrnou euforickou překotností co nejvěrněji vypovědět Bohu i čtenářům střídavě své nadšení z nalezené Pravdy především v dalších žalmech, a zároveň vyjádřit opravdovou kajícnost nad svými dosavadními chybami a promarněným časem. Vypovídá s takovou přesvědčivostí, že snad musíme mít pocit, že jsme v jeho těsné blízkosti, když spontánně reaguje voláním, výkřiky a jásotem, nebo když projevuje svoji  sklíčenost, hněv, i smutek. Žádné slovo, kterým chce celým srdcem projevit Bohu svůj vděk a radost, není definitivní, protože už brzy nachází ještě přesvědčivější, výstižnější výraz, a hned ho také v kombinaci s citací nového Davidova Žalmu použije. Zdá se, že teprve nyní mu naplno dochází nejen absurdnost manichejského učení, ale v jeho nitru tušíme hluboký stud a snad až zpětné zděšení z toho, že tomuto učení na tolik let sám podlehl. Potvrzuje to až extrémním výrazem hluché mrtvoly, kterým nazval své bývalé souvěrce s tím, že sám byl plný jejich mrtvolného zápachu, přímo soucítíme s jeho hlubokým trápením nad tím, že kdysi jako zaslepený spolu s nimi štěkal proti Písmu svatému.

         V poslední části čtvrté hlavy nás Augustin možná trochu překvapí, když období, o kterém právě píše, nakonec nazve dny úplného klidu, ovšem je jasné, že hovoří o svém celkovém dojmu z pobytu na milánském venkově. Nakonec ještě přidává historku o tom, jak ho tam přepadly náhlé a velmi prudké bolesti zubů, které ovšem stejně náhle a nečekaně pominuly. Nejzajímavější na tomto krátkém příběhu je fakt, že bez  nejmenší pochybnosti vnímá tuto palčivou bolest výhradně jako Boží trest.

         Pátá hlava se skládá z pouhých čtyřech složených vět a tentokrát patří naopak k nejkratším z celého spisu. Svým velmi krátkým obsahem nás vrací zpět ještě před minulou kapitolu, když nás v ní pouze stručně informuje o definitivním a oficiálním ukončení svého povolání profesora na milánské škole, a zároveň píše o svém dopisu, ve kterém prosil biskupa Ambrože o doporučení nejvhodnější knihy pro přípravu na křest. A není to poprvé, ani naposled, kdy jsme právě svědky jedné z Augustinových vyjadřovacích zvláštností, totiž že velmi často v těch nejkratších sděleních ukrývá mezi řádky často důležité, nebo i překvapující informace. Tak je tomu i nyní, když  nejprve sděluje, že biskupovi ještě před odjezdem na venkov sdělil dopisem svá předešlá poblouznění a své rozhodnutí, a zároveň mu napsal i prosbu o tip na nejvhodnější knihu k přípravě na svůj křest, a pak když na konci kapitoly hovoří o tom, že z biskupem doporučené knihy Proroka Izajáše přečetl pouze první kapitolu, a pak knihu odložil  na později. Nejenže nám to musí připomenout Augustinovu podobnou reakci na jeho úplně první seznámení s Písmem, kdy tento spis jako mladík také velmi brzy odložil, aniž se vůči němu pokusil překonat své určité výhrady, ale navíc nám tím autor jen potvrzuje naše nyní už jasně potvrzené podezření z nepříliš ideálního vzájemného vztahu, respektive ze vztahu Ambrože k Augustinovi. Pokud by tomu tak nebylo, Augustin by jistě  ještě před odjezdem navštívil biskupa osobně, a díky vzájemně dobrým vztahům by byl biskup jistě daleko vstřícnější vůči potřebám a  momentálním  duchovním dispozicím konvertity. Jak sám autor podotýká, prorok Izajáš byl tehdy zatím ještě nad jeho možnosti a  za jiných okolností by při osobním rozhovoru Ambrož takovou skutečnost jistě brzy postřehl, a  s pochopením  by mu nabídl  jinou vhodnou četbu na přípravu.

         Šestá část deváté knihy Vyznání nás pravděpodobně hned při prvním zběžném náhledu překvapí tím, že se v ní autor vůbec nezmiňuje o průběhu společného několikaměsíčního soustředění v Cassiciacu, a stejně tak nehovoří nic o jakýchkoli okolnostech největšího okamžiku jeho života –  o svém pokřtění biskupem Ambrožem v noci na Bílou sobotu roku 387. Mnohé čtenáře by jistě zajímal celý proces Augustinovy duchovní cesty, nebo například obsah a průběhy teologických diskuzí  skupiny, jejich postřehy, vliv Moniky na názory syna i jeho přátel, a jistě by ho pro dokreslení celkového dojmu zajímal i popis každodenní činnosti dočasných obyvatel statku. Nic z toho se ale nemáme dozvědět, autor  až nepochopitelně uzavře celé půlroční usebrání (naprosto nejdůležitější v jeho životě) pouze do věty: „Když se přiblížil čas, kdy jsem si měl dát křestní jméno, opustili jsme venkov, a vrátili se do Milána“. Žádný obvyklý projev nadšení, nebo díkůvzdání, lítosti nad minulým životem, ani vděku  Bohu za prokázanou milost, jak jsme u něho zvyklí; Augustin se pouze zmíní o tom, že tam jeho přítel Alypius chodil i v mrazu bosý, což je sice snad zajímavá, ale pro náš zájem zcela nepoužitelná informace, která nijak nemůže nahradit popis posledních okamžiků autorovy konverze. Vždyť kde jinde, než právě v Cassiciacu  by mělo  dojít k závěrečné a už snad definitivní transformaci Augustina Manichejce v Augustina křesťana, pozdějšího  velkého Učitele církve? Kde jinde ho měly opustit případné poslední pochybnosti o správnosti chystaného kroku? Poprvé v životě měl možnost půl roku hovořit s matkou neomezeně o víře v pravého Boha, o církvi, i o křesťanství – a nepochybně také hovořil, a přesto o takových pro něho jistě zásadních rozhovorech nenapsal ani řádku.

         I v této kapitole tak Augustin důsledně demonstruje svůj velmi nejasný, nepředvídatelný, a asi i nedefinovatelný způsob myšlení a vyjadřování, když se o některých skutečně důležitých momentech svého života zmiňuje často jen mimoděk, zatímco jeho vyprávění o méně podstatných okolnostech  běžně přesahuje několik kapitol tohoto spisu. Připomínám, že knihu Vyznání psal především pro příští generace, a po dokončení první životopisné části (do této deváté knihy) vyvolal svým dílem hned u prvních čtenářů až nečekaně velký dojem, proto se později odhodlal k dopsání závěrečných  částí. Musel si tedy být velmi dobře vědom, jaké části jeho vyprávění vyvolaly největší ohlasy, a co už tehdy v knize čtenáři naopak postrádali, případně k jakým částem možná měli určité výhrady. Porovnejme si například, jakými výrazy popisuje, a kolik prostoru ve Vyznáních věnuje už tolikrát zmiňované krádeži planých hrušek, a kolika pouhými slovy se  zde zmínil kupříkladu o smrti svého otce,  nebo právě v tuto chvíli o tak důležitých momentech jeho života, jako byl pobyt v Cassiciacu. Zvídavý čtenář si pak musí položit otázku, jak na Augustinovo další myšlení tento pobyt zapůsobil, zda vůbec, a do jaké míry byl pro něho přínosný a objevný, a jistě bude hledat odpověď na důvody jeho naprosto neobvyklého mlčení.  

         V další části se Augustin velmi hezky zmiňuje o svém nadaném synovi Adeodatovi, kterého si ponechal u sebe a který byl spolu s ním biskupem Ambrožem také pokřtěný, a například o něm uvádí: „Mimo hřích nebylo na tom chlapci nic mého“. I v jeho případě bychom možná chtěli znát alespoň některé podrobnosti o jeho životě, především však, jak se vyrovnal s vynuceným odloučením od své matky, a jestli se s ní po návratu do Afriky ještě někdy setkal. Přestože se Augustin jakémukoli náznaku o tom pečlivě vyhýbá, bylo by naprosto logické, kdyby matka svého syna doma vyhledala. (Ze stejných důvodů se kupříkladu už nikdy spolehlivě nedozvíme, jestli tato žena někdy nevyhledala také i svého bývalého partnera…) Autor se dále obrací k Bohu, a říká, že to byl On, kdo mu vnukl, aby svého syna vychoval sám a nikdo jiný. Když dále píše o tom, že napsal knihu De magistro (O učiteli), která je de facto dialogem mezi ním a synem, mohla by nás tato informace trochu zmást, protože z textu není patrné, že zmíněnou knihu De magistro (389) napsal až doma v Africe (od roku 388), a ne už  v Cassiciacu,  či v Miláně, nebo v římské Ostii během čekání na příznivé podmínky k odplutí. V první mnišské komunitě v Thagaste Augustinův nadaný syn brzy po sepsání této knihy zemřel  (roku 390) a zmiňovat se znovu o tom, že i v tomto případě se zdá otcova jediná, víceméně oznamovací věta  o smrti svého mimořádného syna skutečně velmi málo, už nemá smysl.

         Z posledního odstavce šesté hlavy mimo zmínky o synově (pozdějším) úmrtí už jen vyzařuje velké nadšení z prokázané Boží milosti a popisuje autorovo rozjitřené dojetí při církevních zpěvech až k jeho ulevujícímu pláči. Celý obsah  závěrečné části asi nejlépe vystihuje věta: „Byli jsme pokřtěni a zmizela veškerá obava z minulého života“.

         Jakoby se autor nyní sám rozhodl potvrdit naše slova o naprosté nepředvídatelnosti a téměř nemožnosti souvisle sledovat nekonečný příval jeho myšlenek ve vzájemných souvislostech. Když totiž v předešlé kapitole líčil, jak se vlivem posledních událostí dojímal při církevním zpěvu žalmů, (teprve nedávno zavedeném a silně propagovaném především biskupem Ambrožem), vzpomněl si na přibližně dva roky starý příběh, ve kterém chrámový zpěv hrál poměrně významnou úlohu. A tak místo očekávaného pokračování v nadšeném líčení nekonečného štěstí ze svého takřka zázračného obrácení, vrací se v mysli  zpět, a do textu vkládá vzpomínku na nedávné nábožensko - politické nepokoje v Miláně, vyvolané především negativním postojem císařovy matky ke křesťanům.  

         V první části VII.hlavy pak Augustin v krátkosti popisuje okolnosti, které stály na úplném počátku užití společného zpěvu věřících katolického vyznání při bohoslužbách. Počátky společného chrámového zpěvu, v tomto případě starozákonních žalmů, měly své kořeny paradoxně v osobním nepřátelství matky a poručnice tehdy teprve dvanáctiletého římského císaře Valentinina II, především vůči milánskému biskupovi Ambrožovi, a náboženství, jehož byl v Miláně představitel. Poměrně velmi mladé ariánské náboženství (které mimo jiné například popíralo Ježíšovo Božství), bylo císařovo matce Justině daleko bližší, než oficiální křesťanské státní náboženství, a využívala veškerý svůj  vliv na svého syna k tomu, aby se ariánství, které se dříve těšilo velké oblibě, znovu po šesti letech  vrátilo na výsluní. Pravděpodobně koncem ledna  roku 386, tedy asi sedm měsíců před Augustinovým obrácením v milánské zahradě, vydal matkou zmanipulovaný dvanáctiletý císař výnos, ve kterém nařídil pod hrozbou trestu smrti vydat všechny křesťanské basiliky v Miláně k užívání ariánům. Zákon ale vyvolal mezi většinovými milánskými katolíky, které reprezentoval Ambrož,  projevy odporu a občanskou neposlušnost vůči císaři. Revolta poddaných obyvatel Milána došla tak daleko, že se většina z nich rozhodla  bránit nejen katolické kostely proti vydání ariánům, ale  osobně i svého nebojácného biskupa.

         V této bouřlivé době se věřící rozhodli své kostely raději neopouštět, a přespávat v nich, aby zabránili jejich konfiskaci. Mladičký Valentinián nakonec na naléhání matky vydal vojsku rozkaz k násilnému obsazení milánské Portiovy basiliky  (kam chodila i Monika a později i Augustin) a pozatýkat všechny křesťanské rebely, a zvlášť jejich charismatického vůdce Ambrože. První mírnější pokus vojska o obsazení však nebyl úspěšný, a celé zabarikádované společenství věřících se v  basilice v čele s biskupem připravovalo na druhý, rasantnější zásah. A právě při jednom takovém celonočním hlídání navrhnul Ambrož spoluobráncům kvůli ukrácení doby a udržení bdělosti společný zpěv v kostele, do té doby v západní církvi naprosto neznámý. Plný kostel věřících rozdělil na dvě části, a lidé pak střídavě zpívali předčítaný starozákonní žalm po žalmu. Úspěch tohoto kroku byl nevídaný, a mnozí Ambrožovi nepřátelé dokonce hovořili o tom, že své věřící tímto společným zpěvem očaroval. Císař nakonec násilí nepoužil a basilika i ostatní kostely byly katolíkům ponechány, a od té doby se nejprve na památku tohoto nenásilného vítězství začal v kostelech praktikovat zpěv žalmů, později milánský biskup ještě složil hymny a další zpěvy inspirované východní církví, a ostatní kněží je začali postupně zavádět i ve svých kostelech.

         V další části sedmé kapitoly hovoří Augustin o tom, jak měl biskup Ambrož vidění, ve kterém se mu zjevilo dosud neznámé místo, kde byli pochováni mučedníci církve Gervais a Protasius. Vyslovuje pak svoji myšlenku, že Bůh nechal ve vhodné chvíli objevit těla těchto dvou mučedníků proto, aby byla zkrocena zuřivost té královské ženy (Justiny), kterou pravděpodobně projevovala zvlášť výrazně hned po  prohraném boji  svého syna císaře Valentiniána s milánskými věřícími, svými poddanými. Nalezená těla obou mučedníků byla přenesena za mimořádného zájmu obyvatel Milána do basiliky, kde se pak mělo stát několik zázraků formou uzdravení nemocných, z nichž především vynikalo uzdravení slepého měšťana. Na základě těchto a jiných událostí se císařova matka po prokázané jednotě a síle milánských katolíků rozhodla alespoň oficiálně nepokračovat v jejich perzekuci, ale své nepřátelství k nim nezmírnila.

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

M.Č.