Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad IV.knihou 2.část

9. 2. 2010

Obrazek

Vyznání – úvahy nad IV.knihou

dokončení

         Osmá kapitola je nejlépe vykresleným obrazem manichejského společenství v Kartágu. Od Augustina je to až nečekaně příznivý obraz, ale nezapomeňme, že nehovoří o podstatě manichejské víry, nýbrž o společenství lidí, kteří tuto víru vyznávali. Aby u čtenáře nedošlo nakrátko k omylu, raději toto náboženství nazývá rovnou bludnou bajkou. Ovšem jestliže ještě po pětadvaceti létech, a už jako poměrně výjimečná osobnost své církve, na tomto společenství až nezvykle nenachází chyby, musela být atmosféra v tomto společenství skutečně mimořádně přátelská. A právě to Augustin k utišení smutku potřeboval, navíc po opravdovém přátelství toužil od dětství.

         Mnohé z nás pravděpodobně v těchto chvílích napadla myšlenka, proč se v Kartágu raději nepřihlásil k víře své matky - vždyť o tom jistě uvažoval. Kolik měl ve skutečnosti důvodů k tomu, aby to neudělal, můžeme jen tipovat, ale jedním jsme si naprosto jistí. Byla to právě často velmi nešťastným způsobem podávaná katolická víra jeho matky Moniky, které spolu s přirozeným mladickým rebelstvím  její přijetí Augustinem znemožnilo. Pokud už nyní hovoříme o jeho slzách, veřejném pláči a o mnoha dalších krajně emotivních projevech, kterými dokázal spontánně reagovat na momentální pohnutky, musíme si uvědomit, že jde o zcela evidentní dědictví po matce, násobené přirozeným africkým temperamentem. O co víc byl otec Patricius flegmatičtější, o to více až krajním způsobem prezentovanými emocemi  disponovala matka, a tyto své vlastnosti používala jako obranu, argumentaci, ale i jako součást citových ataků cílených na syna. Je přirozené, že matčino působení na Augustina s podobným, možná dokonce úplně stejným citovým fundamentem, zákonitě přinášelo velké kolize jejich vzájemných vztahů. Pozdější útěk do Itálie z větší části před matkou dokresluje vyvrcholení těchto problémů, končící (marným) pokusem o vymanění z jejího vlivu, ovšem nakonec  i tato epizoda byla Božím řízením, jak se brzy ukázalo.

         Po tom, co jsme si s předstihem a v krátkosti naznačili, je zákonité, že k  nešťastně prezentovanému katolictví matky nemohl mít v zásadě kladný vztah. Předpoklad je, že tehdy by měl podobně negativní přístup k jakémukoli jinému vyznání, ke kterému by se hlásila Monika, a existuje naprosto pevné přesvědčení, že v té době  neměl nic zásadnímu proti mohutně se rozvíjejícímu již státnímu římskému katolictví, ale proti způsobu jeho hlásání matkou.

         Manichejství tedy Augustinovi přineslo nejen pocit přátelství a bezpečí, ale i opravdová přátelství, shodu, nadšenou životní radost, útěchu i svobodně a bez nátlaku zvolenou víru. Sám hovoří ještě o společné zábavě, vzájemné úslužnosti, společné četbě knih, i vzájemných poklonách, tedy vše, co dotvářelo spokojený život mladého intelektuála. Navíc mu i samotný způsob života tohoto společenství nedával  důvod k nějakým pochybnostem o správnosti jeho společného žití s družkou. Z celého popisu je patrné, že se manichejským přátelům skutečně podařilo utišit jeho velkou bolest, a v té době neměl o správnosti tohoto náboženství žádné pochyby.  Autor uzavírá kapitolu o svém velmi spokojeném životě mezi manichejci dokonce podobnými slovy, jakými nedávno hovořil o  přátelství se svým nejmenovaným druhem.

         Přátelství je téma také další velmi krátké kapitoly, která nás zaujme opět několika silně patetickými vyjádřeními, nejvíce asi touto větou: „Odtud onen zármutek, zemře-li přítel, bol plný temnoty a krvácející srdce, jehož sladkost se obrátila v hořkost, odtud smrt živých nad ztrátou života mrtvých“ a několika podobnými obraty. Augustin ještě v ozvěně na svůj prožitý zármutek uvažuje o skutečném přátelství a očekávaně konstatuje, že jedině sám Bůh nemůže ztratit žádného věrného přítele, ovšem říká to i na něho velmi spletitým způsobem. Téměř žádná věta v této hlavě není natolik jednoznačná, aby se její smysl dal naprosto jasně a srozumitelným způsobem jednoduše vysvětlit. To se týká například  i této věty: „ Tebe nikdo neztrácí, než kdo Tě opouští, a kdo Tě opouští, kam jde, kam prchá, ne-li od Tebe milostivého k Tobě rozhněvanému?“. Několik vět z textu by si zasloužilo své vlastní zamyšlení, ovšem  je nutno předem počítat s více výklady. Při jednom takovém dřívějším pokusu o výklad právě této věty, například došlo k názoru, že v případě, že byl její smysl správně pochopený, pak částečně  odporuje Augustinovu pozdějšímu učení. Ve zkratce se jednalo o to, že člověk, který opouští Boha, je tím už sám sebou potrestaný. Od nekonečně dobrotivého a trpělivého Boha Otce s nadějí očekáváme spíše milosrdný a shovívavý postoj toho otce, o kterém hovoří Písmo, a který nerozhněvaný  běží přivítat ztraceného syna. Pokud je ovšem tento Augustinův text správně chápaný,  hovoří na konci odstavce i o trestu, který provinilci ještě  navíc za jeho opuštění udělí rozhněvaný (a žárlivý?) Bůh. Ten by v tom případě  nedal hříšníkovi šanci poznat v takovém opuštění svůj omyl.

         Desátá hlava stále ještě v návaznosti na zamýšlení o bytí a smrti, začíná úvahou o okolnostech směřujících ke spáse. Hned na začátku asi budeme zaujati myšlenkou, která by na první pohled mohla z textu vyznívat, totiž že existují některé věci, které jsou mimo Boha. Augustin sice takové věci nazývá pouhé nic, ale už jen tím, že je vůbec nějak nazývá, takové věci musí existovat. Věta zní: „ Neboť kamkoliv se obrátí srdce člověka mimo Tebe, bude proniknuto bolestí, i kdyby se obrátilo k těm nejkrásnějším věcem, jež jsou mimo Tebe a mimo ně; tyto věci by byly pouhé nic, kdyby nebyly od Tebe“. Toto souvětí svým významem vlastně tvoří uzavřený kruh. Pokud by ovšem mělo být na světě něco mimo Boha, znamenalo by to, že to Bůh nestvořil, a v tom případě by se taková věc ocitla mimo Boha. Kdo a kdy by ale to něco mimo Boha stvořil? Už jen sama myšlenka, že se na tomto světě něco neřídí nepochopitelně dokonalými principy Boha, Stvořitele celého vesmíru (vůbec všeho, co existuje, a  nepleťme do toho existenci zla, i když Augustin i na takovou připomínku zná odpověď), je natolik absurdní, že je zcela bezpředmětné o tom dál uvažovat, a nakonec to měl pravděpodobně také autor na mysli.

         Velmi trefné je dále uvedení příkladu vzniku řeči z hlásek a slov k věcem na světě, které Božím řízením vznikají a zanikají. Jednotlivá slova musí doznít, abychom mohli vyslovit další a z tohoto vyznívání a doznívání slov vzniká řeč. Také všechny věci vznikají – to je počátek jejich bytí, rostou, stárnou a zanikají, a stejně jako řeč, která uplynula, zanechávají po sobě již zaniklé věci svůj podíl na souhrnu v jeden celek. Uvedení právě takového výstižného  příkladu je jen důkazem velkého „odborného záběru“ geniálního autora, kterému se po konverzi veřejně pronášené slovo stalo základním prvkem jeho mohutné a všestranné evangelizace. V druhém odstavci Augustin vznáší přání, aby jeho duše Boha za tento řád chválila, ale zároveň Boha prosí, aby tato duše k některým z těchto zanikajícím věcem nepřilnula smyslnou láskou. Nechce totiž, aby  nakonec jeho duše nezanikla spolu s věcí, ke které by tělesným smyslem přilnula. Tělesný smysl stačí jen na to, k čemu byl určen, ale nestačí od takové věci oddálit její cíl, čili zánik.

                  V zajímavé XI.hlavě se tentokrát Augustin nevyznává Bohu, a tím ani čtenářům, ale zaznamenává zde svůj monolog k duši, ovšem stejně tak může mít na mysli v přeneseném smyslu i tělo. Po úvodní části, kdy své (bloudící?) duši radí a nabádá k návratu k Bohu, do místa neporušitelného klidu, aby u věčného Boha založila i svůj věčný domov. Bůh – Pravda stvořil každou duši čistou a té své autor radí, aby zase Pravdě vše svěřila, přestože je plná hnisu. Pak bude duše očištěna a uzdravena, a  tak zůstane a potrvá spolu s Bohem. Velmi vitální a přirozeně impulzivní severoafričan byl po konverzi mimo jiné i trvale pokoušen také i s udržením svého těla v patřičných mezích  a časté řešení tohoto problému chápal  jako svoji zkoušku a oběť Bohu. Proto se téma tělesného pokušení stalo nejen ve Vyznáních často zmiňovaným. Když v této kapitole hovoří ke své duši, nemůže jí nevyčíst, že převráceně následuje své tělo, a myslí to rozhodně upřímně. „Ať tebe následuje obrácené na pravou cestu“, jsou slova vyjadřující Augustinovu vůli k úspěšnému překonávání pokušení, a myslí tím tělesná pokušení všeobecně, protože i ostatní mohou působit na duši stejně negativně. Je ovšem zajímavé, pokud ovšem dobře chápeme tato slova, že v tomto případě zcela nezvykle připouští tělu sílu, která může natolik přimět duši, že  převráceně následuje své tělo. Spíše bychom očekávali, že o duši bude mít v tuto chvíli příznivější mínění už proto, že je na rozdíl od těla až do Božího soudu nesmrtelná, a je skutečný obraz našeho života, který jednou bude u Boha rozhodující. Tělesné skutky jsou až na samém konci řetězce.   

         Ve dvanácté části knihy autor ještě rozmlouvá k duši. Hovoří o tom, že pokud se duši líbí těla, má je oslavovat jako dílo Boha a zahrnovat ho za to láskou, protože kdyby je duše vnímala i z jiné stránky, znelíbila by se mu. Pokud se duši líbí jiné duše, má i je stejně v Bohu milovat, a jen v Bohu mají duše trvání. Když svojí duši nabádá, aby se snažila i tyto duše spolu se sebou přivést k Bohu, hovoří jménem duše mimo jiné i takto: „On vás učinil a není daleko; protože když vás učinil, neodešel z vás, ale jako jste z něho povstaly, tak v něm trváte. Hle, kde on je; je tam,kde se okouší pravda, totiž na dně srdce; srdce však zbloudilo od něho“. Znamená to tedy, že s reálným pesimismem hovoří o zbloudilých srdcích, aniž se zmínil o srdcích, které od Boha nezabloudily. Ovšem logičtěji pro naše limitované chápaní Augustinových myšlenek by nám pravděpodobně zněla formulace asi v tomto smyslu: „ Srdce, ve kterém přebývá Bůh zbloudilo, přesto však v něm Bůh zůstává“. Pokud bychom ale Augustinovo tvrzení doslovně a bez ohledu na alegorii chápali, že srdce, ve kterém je Bůh, od Boha  zbloudilo, co jiného by to znamenalo, než že Bůh je už mimo toto srdce? A to je naprosto nemožné, ovšem srdce s Bohem uvnitř bloudit  samozřejmě může.

         Druhou část této knihy začíná větou, kterou později vzali za svojí všichni ti, kteří dlouho bloudili, hledali, a nakonec díky Augustinovi nalezli. „ K čemu vám je opět a opět  putovat po obtížných a neschůdných cestách? Odpočinutí není tam, kde je hledáte.“ Jeho učení vděčí církev za upevnění v pátém století ještě nepříliš konzistentního základu minimálně do doby scholastika Tomáše Akvinského, který  na Augustinových tezích vybudoval bytelnou stavbu filozofie a teologie, plně fungující  dodnes. Augustinovi tak vděčí za svojí nynější přítomnost v blízkosti Boha nespočitatelné množství těch, kteří přijali uvedenou větu jako výzvu, přestali experimentovat s nejrůznějšími „pravými a osvědčenými“ nabídkami na jedinou pravdu, a svůj život řídili podle jeho návodu. A jeden z těchto šťastných, obrazně řečeno, za jeho slova  dopsal větu, která smysl uvedených slov přesně doplňuje: Když půjdeš k Augustinovi, to samo ti stačí.

         Když hovoří o hledání života v krajině smrti, opět naprosto přesně ví, o čem hovoří. Augustin sice nemá žádnou ochranou známku (a ani si ji nijak nesnaží nárokovat) na svůj návod k blaženosti, který by snad vydával za jediný možný, ale jeho prorocká slova o tom, že nelze blažený život hledat tam, kde žádný život není, platila tehdy, a úplně stejně platí i po šestnácti stoletích. Vůbec přitom nezáleží, jestli blažený život hledá na špatném místě neznaboh, nebo věřící. Text pokračuje mistrovskou antickou rétorikou, a až  krajně alegoricky vyjádřenou rekapitulací  poslání Ježíše Krista na této zemi a uzavírá se těmito krásnými slovy: „ Zmizel nám z očí, abychom se vrátili do svého srdce a tam ho nalezli.Odešel, a je zde. Nechtěl být dlouho s námi a nikdy nás neopustil. Odešel totiž tam, odkud nikdy neodešel...“. Kapitolu uzavírá krátkou promluvou k „supervěřícím“, kteří si myslí (tehdy, stejně jako dnes), že jsou již blízko Bohu a k tomu si ve své pýše vylezli na pahorek, aby nejen byli blíž Bohu, ale hlavně aby byli výš, než jsou ostatní lidé. Takoví musí sestoupit dolů, aby se až po své totální proměně  mohli  pokusit vystoupit vzhůru.

         Velmi krátká XIII.hlava čtvrté knihy Vyznání slouží spíše jako předmluva a hovoří o krásnu, jedním z ústředních bodů Augustinova myšlení, o kterém napsal velmi mnoho pojednání. Krásný podle něho může být jen celek, vhodná může být jeho jednotlivá část, a  krásné a vhodné jsou, jak můžeme z jeho slov vyvodit, na sebe vždy nějakým způsobem vázané pojmy. V roce 380, tedy tři roky předtím, než se definitivně rozejde s manichejci a odpluje do Říma, píše jako šestadvacetiletý učitel v Kartágu esteticko-filozofický spis De pulchro et apto (O krásném a vhodném), který věnoval slavnému římskému řečníkovi Hieriovi. Řečníka nikdy osobně nepoznal, ale zamiloval si jeho některé úvahy a výroky, a bohužel se nám tento jeho spis nedochoval. O Hieriovi píše v následující čtrnácté kapitole.

         O známém římském řečníkovi a básníkovi Flaviovi Hieriovi příliš mnoho informací nemáme, víme alespoň, že to byl Syřan, mistr slova a filozofie, který svojí velkou pověst získal jako nejvýznamnější  řecky hovořící rétor a filozof své doby. Věhlas a spontánní nadšení  jeho tamějších posluchačů ho zavedly až do Říma, kde si velmi brzy osvojil předtím mu téměř neznámou latinu, a brzy ji ovládal tak bravurním způsobem, že deklamoval často ještě lépe než rodilí  římští řečníci. Byl jmenován římským konzulem se všemi výhodami a jeho jménem byl (tři roky před úmrtím sv.Augustina) označen rok 427, což byla tisíciletá římská tradice, kdy ke každému roku římského kalendáře bylo „na věčnou paměť“ přiřazeno jedno  jméno významného konzula. Pokud se tedy v Římě řeklo v roce Flavia Hieria, znamenalo to „v roce 427“ a naopak.

         Jeho strmá cesta ke slávě musela silně vábit i velkou naději numidského řečnictví, vysoce ctižádostivého i značně sebevědomého kantora Augustina a Hierius nebyla  první, ani poslední slavná osobnost, která ho silně motivovala k touze po napodobení. Škoda, že se z textu nedozvíme, zda k věnování spisu O krásném a vhodném došlo při nějaké příležitosti snad skutečně osobně někde v Kartágu, ale  s tím by se Augustin čtenářům jistě velmi rád pochlubil. Ani o zaslání spisu za Hieriem do Říma nehovoří, a nakonec by mohlo jít pouze o symbolické věnování. Ani to však není zcela jasné, navíc se nám tento spis k velké lítosti bohužel ani nedochoval a nemůže tedy být uveden v seznamu Augustinových spisů – vůbec první uváděný je až z roku 386 Contra academicos ( Proti akademikům). O spisu tedy víme na sto procent jediné – skutečně existoval, jak nám v XIV.hlavě  potvrzuje jeho autor. Jak se ale mohlo stát, že se dokonce ještě za Augustinova života ztratil ať už originál, nebo jeho opis je záhadou, zvlášť pro ty, kdo ví o jeho přepečlivosti, s jakou všechny své spisy, dokumenty a kázání archivoval pro budoucí generace.

         Když se hned na začátku kapitoly Augustin Boha ptá, co přimělo k tomu, aby knihy Hieriovi věnoval, mohli bychom mu pomoci sami s nápovědou, že to mimo jiné byla i jeho velká sebedůvěra, očekávání adresátovy případné reakce, naděje a možné povzbuzení k další práci, pravděpodobně i pokus o zviditelnění mimo svůj region a snaha o průnik mezi učené a uznávané osobnosti. Možná, že měl původně se spisem zcela jiné úmysly a navíc také není jasné, zda existoval v jediném originále. Augustin vždy obdivoval významné osobnosti, a nyní ve Vyznáních  hledá odpověď na otázku, co ho k věnování vlastně přimělo, když Hieria osobně neznal. Sám přiznává, že z jeho díla znal pouze několik výroků a připouští, že se nechal ovlivnit veřejným míněním, které ho vynášelo až do nebe plné  údivu... První část úvahy uzavírá konstatováním, že tehdy miloval druhé lidi podle toho, že je milovali jiní, a ne podle toho, zda je miloval bůh.

         Dál už s dětskou upřímností vyznává to, o čem jsme se před chvílí zmínili, totiž, že také on si přál být chválen jako jiní významní lidé. Augustin měl od malička velmi vřelý vztah k divadlům a obdivoval účinkující herce, a tento obdiv mu zůstal téměř až do svého obrácení. Teprve potom svůj vztah k divadelním představením i hercům rapidně změnil a z velkého obdivu se po konverzi díky jeho velmi horlivému entuziasmu  stalo trvalé odsouzení, protože prý divadla odváděla od Boha.  Jako manichejec ale divadlo skutečně miloval, ovšem přestože byli mnozí herci vysoce cenění, pro Augustina s velkými kariérními plány bylo herecké povolání příliš přízemní a málo intelektuální. Líbila by se mu popularita a často i sláva nejlepších, měl však  časté výhrady proti způsobu životu, který herci vedli v soukromí. Po konverzi začal mít negativní vztah nejen k divadlu, ale poměrně pesimistický byl i ke světu jako celku, a od tohoto  náhledu nakonec pochází i jeho nelichotivý, ale výstižný výrok: „Svět je velké divadlo“.

         Zajímavé je jeho uvažování nad tím, proč milujeme na druhém vlastnosti, které by na sobě nesnesl. Když píše, že náklonnosti a hnutí srdce člověka jsou nevyzpytatelné, jelikož člověk je velikou záhadou, od velkého filozofa  bychom spíše čekali další pokračování úvahy a zamyšlení se nad mnoha příčinami lidské nevyzpytatelnosti, než pouhé konstatování. V tuto chvíli nám Augustinův výklad o příčinách a souvislostech mezi  různými nevyzpytatelnými hnutími  lidského srdce a Božím působením na člověka vysloveně schází. Augustin tedy ve své pýše miloval slavného Hieria ne pro jeho umění, které v podstatě  téměř vůbec neznal, ale dychtil po tom, aby se mu podobal  pro jeho slávu a veřejné pocty. Uznává, že kdyby o tomto velkém filozofovi a řečníkovi  neexistovalo tak vysoké veřejné mínění, nenadchnul a neroznítil by se pro něho. Lidskému úsudku tak oprávněně přisuzuje velikou moc, přestože může být mylný, nemá-li oporu v Boží pravdě. Tu však lidé často nevidí právě pro proměnlivost svých úsudků. Pro autora bylo velkou událostí jeho očekávání, jak bude jeho pojednání a studium přijato; pokud kladně, byla by se jeho horlivost ještě více roznítila, v opačném případě by jeho marnivé srdce krvácelo. Přestože se pravděpodobně někde mezi Kartágem a Římem spis asi ztratil, rád na něj vzpomínal se zalíbením a obdivem. Tedy žádná falešná skromnost, Augustin si byl dobře vědomý svých hodnot. Proto nás spíše překvapí nečekaná  lehkost, nebo smíření se ztrátou takového díla v porovnání s mnoha často až malichernostmi, které v něm dlouho zanechávaly hořkost a pocity nespravedlnosti, jak si brzy ukážeme.

         V XV. hlavě čtvrté knihy Vyznání  Augustin ve značně širokém záběru alespoň naznačuje obsah své  věnované knihy O krásném a vhodném. Hovoří o tom, že za krásné a vhodné tehdy považoval převážně tělesné tvary, přestože se snažil zároveň i zkoumat přirozenost duše. Přestože kdesi uvnitř pociťoval, že je za tím ještě něco navíc, mimo jeho momentální schopnosti chápání, jak píše, odvracel svojí kolísající mysl od duchovního k tělesnému. Na tom ale nebylo vůbec nic mimořádného – byl velmi ovlivněn svojí dobou a pohanským prostředím, ve kterém vyrůstal, antickými tradicemi řeckého a římského kultu těla, svojí zálibou ve starých bájích a eposech, manichejskou velkorysostí v záležitostech těla pro své „naslouchající“ a pochopitelně i přirozenou vitalitou a zvídavostí mladého temperamentního člověka. Svůj podíl měly také různé pohanské divadelní hry a kultovní obřady ( z nichž se některých osobně zúčastnil, přestože to nikde zvlášť nezdůrazňuje), příklady morálky obyvatel čerstvě postpohanské společnosti, a mnohé další faktory. Navíc tehdy ještě neznal jediného pravého Boha, na rozdíl od mnoha řeckých a římských smyslných a žádostivých bohů a bohyň, jejichž jména znal nazpaměť, takže jeho život skutečně nebyl ničím vybočujícím z tehdejších norem společnosti. I když on sám svůj dlouhý svazek s družkou vidí v obrovské euforii po svém obrácení jako velmi  hříšný, a upřímně se svojí minulostí trápí, dobrotivý Bůh jistě jeho svazek vnímal jiným pohledem,  pokud si Augustin ještě neuvědomoval, co ve skutečnosti hřích je. A přestože o jeho matce Monice většinou hovoříme jako o přezbožné ženě (což jistě byla), která si nakonec u Pána vymodlila synovo obrácení, mějme v patrnosti i její tehdejší vlastní dvojí křesťanskou morálku, jestliže dospívajícímu synovi radila, aby se při svých dobrodružstvích pokud možno vyhýbal vdaným ženám. Když se velmi často nejen zde ve Vyznáních, ale i v mnohých dalších dílech, rozmluvách i kázáních, vyjadřuje o své vlastní smyslnosti místy až s upřímně cítěným  odporem a hlubokým sebeodsouzením, je to způsobeno horlivou touhou po odpuštění a (marnou) snahou po definitivním vypořádáním se se svým minulým životem bez Boží pravdy. O těchto skutečnostech jsme se již několikrát zmínili také i v jiných  úvahách o jeho životě, přesto je znovu připomínáme proto, že  se ve Vyznáních ještě mnohokrát setkáme s tématem žádostivosti a smyslnosti, které Augustina velmi zatěžovalo výčitkami svědomí, podle našeho mínění ovšem zbytečně. Od tohoto tématu se však vnitřně bohužel nedokázal spíše ke vlastní škodě nikdy zcela oprostit, a z jiných pramenů, ale i od něho samého víme, že ještě i v pokročilém věku byla jeho mysl velmi často tímto směrem nechtěně zaměstnávána.  

         V době, o které Otec církve hovoří v této části spisu, byl  již přibližně sedm let spokojeným manichejcem a měl také asi zhruba  tak starého syna. Zajímavé je, že nám nepovažuje za potřebné sdělit něco více podstatného jak z manichejského učení, tak i ze společenství této církve, kde strávil nezanedbatelnou část svého života (a v mnohém i dost zásadní, jeho manichejství totiž považujeme za jedno z jeho několika obrácení – viz příspěvek Obrácení svatého Augustina). Ale ještě více tajnůstkářsky se chová, pokud v určité pasáži nastane situace, která vysloveně vybízí, aby se rozhovořil o své družce a synovi. Nic takového – svých manichejských devět let vtěsnal zcela nekonkrétními a všeobecnými úvahami do dvou a na začátek další kapitoly, a ještě déle trvajícímu svazku s matkou svého syna celkově věnuje v celých Vyznáních dokonce jen pár vět. Na jednu stranu je pochopitelné, že když svá Vyznání sepisuje, je už vážená  a v mnoha směrech velmi respektovaná církevní osobnost, a je tedy od něho skutečně velmi odvážné, že se vůbec o těchto velmi soukromých záležitostech zmiňuje; ovšem pokud se už tak s plným vědomím možných následků rozhodl, jeho až příliš strohé a zamlžené útržky mohou vést (a často také vedou) k mnoha nepodloženým fabulacím o tomto období jeho života. Jsme naprosto přesvědčeni, že i přes nemalé riziko mohl čtenářům toto období více přiblížit, ne snad z důvodu uspokojení jejich případné nemístné zvědavosti a touze číst o velmi váženém sídelním biskupovi nějaké pikantnosti, ale mohl  být už po mnoho generací zvlášť mladším lidem příkladem při jejich možném osobním selhání, stejně jako v případě jejich potenciálního (a zvlášť v dnešní době dokonce velmi pravděpodobného) duchovního tápání.

         Na několika místech našich úvah už bylo řečeno, že Augustin až do konverze žil zcela běžným životem mladého, velmi temperamentního Afričana (a nebojme se připojit i standardně smyslného), téměř stejným způsobem, jaký v této době vidíme u lidí bez víry všude kolem sebe. Žití v nemanželském svazku s konkubínou (dnes s „přítelkyní“) bylo tehdy na rozdíl ode dneška  mimo jiné i  důsledkem velkých třídních rozdílů obyvatel říše, kteří byli navíc římskou správou ještě omezováni mnoha předpisy a podmínkami  pro  uzavření manželství. Tím ovšem nemá být naznačeno, že by  Augustin po takovém svazku snad nějak toužil, protože o takovém případném úmyslu nenapsal v celých Vyznáních ani řádku. Ještě pár měsíců před milánským obrácením, musela budoucí nevěstu v tomto ohledu naprosto netečnému synovi v cizí zemi sehnat jeho velmi agilní matka, a nátlakem na něm vymámit jakýsi předsvatební souhlas.

         Augustinovi se po křtu stalo téma žádostivosti a smyslnosti jedním z velmi podstatných a věnoval mu, jak by se mohlo zdát, opravdu snad až zbytečně příliš mnoho prostoru jak ve své mysli, tak i v dílech na úkor daleko závažnějších, hlavně teologických témat. On sám by s tímto podáním jistě rozhodně nesouhlasil, a snažil by se nás silou svého řečnického mistrovství přesvědčit o opaku.

         Vlastní teologie velkého Učitele církve vznikla určitým propojením poselství Bible s duchovním odkazem Řeků (připomínám například jeho oblíbené platónské učení o duši), a jeho mistrovským přizpůsobením římskému specifickému způsobu myšlení. Ale ten, kdo se svým učením Augustina na samém začátku cesty zásadně,  a už natrvalo oslovil, byl - vedle evangelisty svatého Jana - pro učení církve ještě významnější apoštol Pavel a jeho teologie. A právě od svatého Pavla původně pochází mnohé myšlenky o hříšnosti těla a duchu svatosti, který ze vzájemného boje ducha a těla  (viz např. jeho listy  Galaťanům a Římanům) vytvořil vlastní teologický systém. Věřící jsou Abrahámovými syny ze Sáry, tedy podle ducha, a ne Agařini podle těla, učí například Pavel (Gal 4, 21-31). Především od Pavla převzal svůj hluboký zájem o tělesnost a hříšnost, a apoštolova témata jako například tělesný život, Kristovo tělo, vláda těla, hříšné spoléhání na tělo, duch svatosti, či boj duch a těla, se stala nosnými náměty jeho tématicky navazujících prací. U Jana se zase mimo mnohé jiné Augustin inspiroval ke svému pozdějšímu často pesimistickému pohledu na svět, a také ke svým postojům k žádostivosti a smyslnosti  například jeho vyjádřením, že hříšný svět spojuje s tělem jeho žádostivost. Augustin na to později navázal v tom smyslu, že hříšná je i vůle, která lidské tělo do hříchu přivedla.

         Toto malé odbočení od knihy Vyznání  mělo za cíl pouze v krátkosti nastínit alespoň některé okolnosti, které Augustina podnítily  k mimořádnému zájmu o problematiku kolem lidské žádostivosti. Patnáctá hlava čtvrté knihy nás vrací k jeho vyprávění o svých duchovních podnětech, které měly nejsilnější podíl na vzniku jeho později ztracené knihy O krásném a vhodném. Popisuje snahu pochopit přirozenost své duše a nalézt jednotu v její rozdvojenosti a jak sám říká, i v její zkaženosti. Tehdy jako manichejec prý ještě  nevěděl, že zkažená duše musí být osvícena jiným světlem, aby mohla mít účast na Boží pravdě. Zajímavé na jeho vyprávění je, že se znovu snaží o vyvolání dojmu, jak silně (ale neúspěšně) již tehdy toužil po pravém Bohu: „Já jsem se namáhal (!) přijít k Tobě, byl jsem však Tebou odmítán...“ Jen v této kapitole to řekne hned dvakrát po sobě, jako by v tom chtěl utvrdit především sebe, ale i nás, ovšem pokud tak hovoří přímo k Bohu, musí tomu opravdu ještě i  tolika letech skutečně věřit. A to přestože už začíná být uznávaný odborník pro své vzdělání a pozoruhodné teologické myšlení, jako biskup má na starosti náboženskou výchovu celé své diecéze,  a v době psaní této knihy má na svém kontě už přibližně sedmačtyřicet většinou dokončených spisů a důležitých pojednání. V poměru k těmto skutečnostem bychom od tak mimořádného teologa o jeho osobním vztahu k Bohu před konverzí spíše očekávali méně jednoznačná vyjádření. V dalším pokračování svých vzpomínek dokonce píše, že tím, že duchem bloudil, nedovedl se vrátit (!) k Bohu, takže jednoznačněji už nemohl vyjádřit, že už předtím u Boha, nebo s Bohem byl. Stojíme tedy znovu mezi jeho dvěma tvrzeními, které se navzájem zcela vyvracejí – buď u Boha zatím ještě nebyl, protože jak tuto situaci on chápe, jím byl odmítán , nebo u Boha už byl, zbloudil a nedovedl se vrátit. My ovšem víme, a jeho vlastní slova nám to brzy znovu několikrát potvrdí, že ve skutečnosti pravého Boha nalezl až později.

         Augustin se ještě v této době nemůže zbavit pocitu, že za své  pozdější přijetí pravé víry (což ho po celý život velmi mrzelo) mohou i jiní lidé a dokonce neváhá několikrát přímo Bohu vyčíst, že ho odmítal přijmout. Z našeho hlediska to je od něho naprosto absurdní myšlenka, že předobrý Stvořitel by kohokoli, kdo po něm touží, odmítl přijmout pod svoji ochranu, a navíc nás zaráží, že Učitel církve takovou myšlenku sám okamžitě nezavrhnul jako naivní pokus o pokušení zlem. Měl na to téměř třicet let, aby víru své matky přijal, a neudělal to, a také se nikde od něho samého nedočteme, že by se k přijetí matčiny víru nějak  připravoval. Až se ve svých zamýšleních dostaneme později s Augustinem až do Milána, dozvíme se, jak se dlouho marně snažil pohovořit (snad i o víře?) s tamním významným biskupem  Ambrožem. Vzhledem k tomu, že se mu to podle jeho přání hned nepodařilo, napsal ještě přibližně po patnácti letech vyčítavým tónem, že pokud by  se tehdy našel někdo (!), kdo by Ambrože na něho upozornil, velký biskup by v něm našel učenlivého žáka. Jinak řečeno, mohl by tak pravou víru přijmout ještě dřív, než ji přijal.

         V šestnácté, poslední hlavě této knihy se Augustin vrací o osm let zpátky vzpomínkou na četbu Aristotelovy knihy Deset kategorií. Svým  vyjádřením, že jako dvacetiletý knihu sám přečetl a pochopil, nedává čtenáři šanci ani na chvíli zapochybovat o jeho mimořádné inteligenci a nadanosti, které si byl velmi dobře vědom, takže je snad lepší, že se u čtenáře (nyní ani jindy) ani nesnaží o vyvolání falešného dojmu skromnosti. Zajímavé je, jak  hodnotí svého učitele řečnictví v Kartágu, a také jiné učence, kteří Aristotelovu knihu „vychvalovali, jako by byla něčím velkým, ano božským“. Říká totiž, že to dělali ústy plnými domýšlivosti, a tím nám snad musí vyvolat úsměv na tváři, protože už v další větě bez uzardění tvrdí, že na rozdíl od jiných, kteří knize „stěží porozuměli za přispění nejslavnějších učitelů, kteří ji objasňovali nejen slovy, nýbrž i mnohými výkresy v písku“, on ji pochopil sám soukromým studiem. I to je jedna část  velkého Augustina, ovšem musíme připustit, že na rozdíl od jiných bylo jeho velké sebevědomí opodstatněné.

         Řecký filozof Aristoteles měl za učitele filozofa Platona, a ten zase  byl žák dalšího filozofa Sokrata a každý z nich Augustinovo myšlenky a dílo svým způsobem inspiroval. Aristotelův soupis Deset kategorií, o kterých se nyní Augustin zmiňuje, měl obrovský, téměř zásadní vliv na celé dějiny filozofie a jeho závěry shrnuté do deseti základních pojmů se později prokazatelně promítly také do filozofických úvah i samotného Augustina. Toho v tomto případě silně zaujal filozofův závěr, že tyto pojmy již nemají žádný společný nadřazený pojem, a že jsou tedy pojmy základními pro všechny jiné pojmy. Augustin však už v té době prý ještě nade vším spatřoval nejvyšší nadřazenost Boží, a na základě toho si později navíc z těchto Aristotelových  filozofických zásad vytvořil sám jejich vlastní výklad, respektive jejich částí. Z  takového výkladu si prý pak vytvořil svůj vlastní pojem Boha, ale dodává, že tento soukromý výklad se ukázal jako bludný. Filozof Aristoteles tedy objevil, že vše, co se vypovídá o jakékoli věci, musí patřit vždy do jedné z těchto deseti kategorií a už nikam jinam. Nejsme si bezpečně jisti, jestli těchto deset kategorií ještě rozdělil na dvě už sám Aristoteles, nebo později někdo z jiných filozofů, každopádně Augustin odlišuje první kategorii od ostatních devíti, a tento způsob se dodnes uvádí jako správný. Abychom věděli, o čem vlastně Augustin hovoří, uvedeme pouze základní body, od kterých se odvíjelo další učení: první kategorie je substance, a devět dalších soustředil pod jeden název akcidenty ( případky): substance, kvantita, kvalita, relace, kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. Za nejdůležitější z nich jsou považovány první čtyři.

         Augustin uvažuje nad tím, zda mu znalost Aristotelových kategorií prospěla, nebo mu spíš uškodila, jestliže původně měl zato, že  v sobě obsahují Boha, a zároveň svoji otázku ještě rozšiřuje dál, když říká: „Co mně prospělo..., že jsem četl a pochopil  všechny (!) knihy tak zvaných svobodných umění, jež mi přišly do rukou?“ Píše, že ho tyto knihy uchvacovaly, avšak zatím nevěděl, odkud  bylo to pravdivé a spolehlivé, co v nich našel. Slovy „Co mě prospělo...“ začíná své výpovědi celkem šestkrát, a z toho je patrné, jak intenzivně ho nyní zaujala otázka smyslu vzdělání, pokud nesměřuje pouze k Bohu. Postupem času nakonec takové vzdělávání zavrhne úplně, ovšem v pokročilém věku tento svůj názor postupně opraví, respektive uvede na pravou míru. Dále si bere Boha za svědka, když vypočítává, co vše „pochopil z geometrie, hudby, matematiky, řečnictví a mnohé další i z vědeckých přednášek sám od sebe, bez velikých obtíží a návodu jakéhokoli učitele“, a čtenáře po takovém výčtu určitě potěší, když k tomu alespoň dodává: „...neboť bystrost rozumu a hbitost výmluvnosti jsou Tvým darem“. Augustin nejen že pochopil všechny knihy takzvaných svobodných umění, které mu přišly do rukou, ale když je sám vyučoval, zjistil, že i pilní a nadaní jen velmi obtížně ony vědy chápou, dokud se jim je  sám nesnažil vysvětlit, a v narážce na jednu část manichejského učení dále píše, že si tehdy myslil, že je částí nesmírného světelného tělesa, což měl být Bůh. To však nyní vidí jako rouhání.

         Když v závěru XVI.hlavy ještě naposled uvede svojí další větu slovy „Co mě prospělo...“, už se vůbec nerozpakuje připojit tento text: „...že jsem tehdy svým neobyčejným důvtipem ty nauky hravě chápal a bez jakéhokoli výkladu učitelů tak přezamotané knihy vysvětlil...“, a my si nemůžeme  znovu nevzpomenout na jiného církevního Otce a učitele, svatého Jeronýma, a na jeho jeden nepříliš lichotivý výraz o Augustinovi. Tento Augustinův současník ( asi 347 – 420 ), byl jak známo velmi významný, vysoce vzdělaný a uznávaný teolog, spisovatel, vynikající znalec hebrejštiny a řečtiny, především ale autor historicky prvního překladu Bible do lidové latiny Vulgáty (versio vulgata, lidové vydání), a také vážený sekretář papeže Damasuse I., a znal velkého severoafrického teologa nejprve pouze z doslechu a později také z osobní korespondence (např.Dopis 28, 1 (1). Jeroným se sám později zmíní, že jejich vzájemné vztahy měly těžké začátky. Nevíme, co konkrétně ho k následujícímu výrazu dovedlo (možná že na začátku bylo jedno nepříliš uctivé Augustinovo vyjádření o určitém Jeronýmově spisu),  ale pokud se čistě teoreticky mohlo stát, že by se třeba  tato jediná pasáž, o které právě hovoříme, dostala Jeronýmovi  jen jako ukázka do rukou, nemohl  právě tehdy vyřknout své mínění o Augustinovi, když se o něm prý někde vyjádřil jako o povýšenci a při jiné příležitost jako o malém kariéristovi? (Dopis 72, 1 (2). Nakonec se ale hrany otupily a počáteční vzájemné neshody byly zapomenuty.

         Čtvrtá kniha končí vyznáním v tom duchu, že veškerý talent, který má člověk od Boha, nemá pro něho žádný přínos, pokud ho jako Boží dar nechápe, a pokud takového daru nevyužije zpětně k Boží chvále a oslavě.  

M.Č.