Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad III.knihou 2.část

 

Obrazek 

 

 

 

Vyznání – úvahy nad III.knihou 

 

 

 

dokončení

 

 

 

         Hned první věta sedmé hlavy nás  znovu vrací k problému, jak správně chápat Augustinovy výroky, pokud si v nich alespoň na první pohled někdy až zásadně protiřečí. Porozumět dokonale jeho dílu a zároveň i životu je,  jak se domnívám, opravdu nemožné, stejně tak jako obojí asi není možné naprosto bezvýhradně přijmout za své jako zářný vzor pro vlastní život. Neúspěšný by byl pravděpodobně i pokus o pochopení jeho života bez zřetele na jeho dílo, protož obojí je k sobě velmi úzce vázané. Z vlastní zkušenosti také víme, že podobně  by dopadla i snaha o pochopení alespoň některých podstatných prvků jeho učení, aniž bychom  znali, nebo si alespoň byli vědomi jeho některých povahových vlastností a životních prožitků, které se v jeho díle prokazatelně projevily. A to jak pozitivně, tak ale i  negativně.

       

 

         Občas nastává zajímavá situace. Díky svatému Augustinovi, který nás svým dílem, stejně jako svým velmi nestandardním životem silně zaujal a inspiroval k dlouhodobému zájmu, hledáme tu samou pravdu, kterou on již našel. Ale bohužel se stává, že po přečtení některých jeho vyjádření můžeme mít  pocit, že jsme  možná pracně nalezenou pravdu dokonce opět ztratili, že tempu jeho myšlení při vší snaze nestačíme a ztrácíme se tak v dohadech a spekulacích. Právě část první věty této kapitoly nás vrací zpět k nejistotě, jak jí Augustin myslel, a jak jí máme chápat my v kontextu s jeho předešlými vyjádřeními.

 

         Otec církve totiž vzpomíná na svá manichejská léta těmito slovy: „Neznal jsem totiž jiné učení, než ono jejich...“ , a nám  bohužel nezbývá, než ve svém hledání pravdy znovu zopakovat jen některá jeho dřívější vyhlášení na toto téma, ve kterých vzpomíná na svá minulá léta. „ Ta kniha k Tobě Pane obrátila mé modlitby, ...počal jsem vstávat, abych se vrátil k Tobě...“ , říká od době, kdy se mu dostala do rukou kniha Hortensius. „ Už tehdy, jako chlapec, začal jsem se k Tobě modlit, a ke vzývání Tebe jsem uvolňoval pouta svého jazyka“, vzpomíná na dobu  svého předškolního věku. „Jako hoch jsem slýchal o věčném životě, slíbeném nám pro pokoru Tvého Syna, Pána našeho...,a byl jsem poznamenám znamením jeho kříže...“, hovoří, když vypráví, jak v mládí náhle vážně onemocněl. Od první knihy Vyznání až do těchto míst třetí knihy nalezneme přibližně třináct přímých vyjádření, nebo jen naznačení  o tom, že ještě před svým vstupem k manichejcům rozhodně  znal jiné učení, než ono jejich. Znal ho především od své matky, ke které po létech konečně nalezne pravý vztah milujícího syna k milující matce, a která se mu  toto učení (nutno ovšem podotknout, že se střídavým úsilím...a asi ne vždy nejlepším způsobem) snažila vštípit, a je s podivem, že alespoň tuto matčinu snahu v těchto místech nezmiňuje. Jde znovu o pro nás nepochopitelný nevděk ke své jindy tak vroucně milované matce, o pouhé zapomnění, nebo snad o záměr? Znovu se ocitáme v bodě, o kterém jsme již několikrát hovořili a v některých dalších úvahách o spisu Vyznání možná ještě budeme. Jaké skutečné důvody vedly Augustina k těmto evidentním rozporům nám ale už asi nikdo uspokojivě nevysvětlí, takže nám pro naši práci zbývají buď  jen ony zmiňované dohady a spekulace, které nám ale naší cestu za pravdou podle Augustina příliš neusnadní, nebo se prostě přes ně přenést a věřit, že se jednou vysvětlení  dočkáme.Podobný postoj, ovšem  k některým skutečně závažným částem jeho díla ostatně zaujala i církev, a k některým zvlášť problematickým bodům jeho učení  se ani po šestnácti stoletích s definitivní platností dodnes nevyjádřila.

 

         Augustin dále vypráví, jak byl manichejskými dotazován například na to, zdá má Bůh vlasy a nehty, a podobně, a jak byl těmi otázkami zmatený, protože byl věci neznalý a my se podle svého předsevzetí alespoň tentokrát nebudeme pokoušet o vysvětlení, vedoucí k možnému pochopení takového vyjádření. Jednu otázku k zamyšlení si ale stejně neodpustíme, aniž na ní budeme hledat odpověď: Jak v takovém případě asi vypadala ústní rodinná výuka o hlavních pravdách křesťanské víry podávaná  dětem (oficiální definice katechismu), které se dostalo v raném dětství Augustinovi od své matky svaté Moniky? Ještě ve svých devatenácti letech (!) tedy budoucí nejvýznamnější filozof a teolog  raného křesťanství a nejvýraznější zástupce platónsky orientované patristiky, podle svých vlastních slov nevěděl, že Bůh je nehmotný, a právě v takovou chvíli k němu přišli manichejští náhončí nových členů a slibovali zodpovězení  jeho náboženských a filozofických otázek.

 

         Od svého vzpomínání na manichejskou víru plnou podivného a fantaskního  učení o Bohu a světě, se v osmé kapitole Augustin náhle dostal k všeobecným úvahám o mravech a počestnosti lidí. Připomíná hřích obyvatel Sodomy a jejich zvrácenost, kterou Bůh nemohl nepotrestat, neboť Bůh nestvořil lidi proto, aby se takovým způsobem zneužívali, což je v dnešní době opět velmi aktuální memento. Obrovská nadčasovost Augustinových slov je patrná i z další věty, která bez velkého moralizování hovoří jasně: „Porušuje se (tím) zajisté i sama společnost, kterou máme mít s Bohem, jestliže se převráceností chtíčů  poskvrňuje přirozenost, jíž On je původcem“. Boží přání, zákony a příkazy jsou nade vše, jako vůle Vládce veškerého svého stvoření mají absolutní, ničím nezpochybnitelnou prioritu před zákony dočasných vladařů.

 

         Vyjmenovává i tři hlavní zdroje všech nepravostí lidí, pocházející ze žádosti těla, očí a pýchy života, a vidí v nich původ hříšného života.Při psaní této kapitoly byl pravděpodobně ovlivněn něčím, co mu nějakým způsobem připomnělo sodomský hřích. Právě o tom, jak rychle reagoval buď na své osobní momentální prožitky, nebo na události, které vnímal kolem sebe, jsme si už řekli v jiné úvaze, a právě nyní jsme toho znovu svědky. Pokud Augustin uzná, že v daný okamžik potřebuje čtenáři něco důležitého sdělit, neodkládá to na jinou příležitost, ale jako v tomto případě na chvíli bez zjevných souvislostí s manicheismem naléhavě hovoří o zcela jiném tématu – o hříchu sodomských obyvatel. Na jejich osudu  dokládá, jak Bůh trestá zlo, které lidé páchají navzájem na sobě, a znovu některé takové hříchy vyjmenovává.

 

         Stejně jako v předešlé kapitole, zůstává i nyní autor tématicky zdánlivě zcela mimo manichejství, o kterém nám dřív vyprávěl, a které mu  velmi podstatně ovlivnilo život. Přestože manichejství skutečně byla bludná a scestná nauka, a na rozdíl od donatistů byli manichejci mírní, společenští a nekonfliktní, stejně jako například pelagiáni, na Augustinovi se paradoxně jeho devítileté působení  projevilo nakonec velmi kladně a přínosně. On sám tam byl velmi spokojený; konečně, jinak by nebyl manichejcem celých devět let, a to přesto (nebo snad právě proto?), že se mu matka i během těchto let všemožně snažila svojí víru připomenout, nebo znovu nabídnout. V této fázi našich úvah zatím  můžeme jen spekulovat, jakým způsobem a jak intenzivně. Později však sami poznáme, že sice velmi intenzivně, ale nešťastným způsobem.

 

         V této deváté hlavě nás autor asi překvapí svojí  velmi nečekanou umírněností a tolerancí, s níž posuzuje některé zdánlivě trestuhodné skutky lidí, na které má ovšem Bůh „jiný názor“, jak si Augustin uvědomuje. Taková tolerantnost a nezvykle racionální postoj není u něho příliš častým jevem, protože víme, že zastával spíše radikálnější „černobílý“ pohled na svět i na víru. Hovoří tedy překvapivě o tom, že i mezi nepravostmi, zločiny(!) a bezbožnostmi jsou hříchy, které jsou plným právem kárány, ale v naději dobrého užitku chválena jako osení vzhledem ke žni. Podle mého vlastního vyložení této věty to znamená, že Augustin spatřuje některé hříchy ne snad rovnou jako prospěšné, ale má pro ně pochopení v tom smyslu, že některé z těchto činů, které my vnímáme jako hřích, Bůh vidí jinak. Filozof  dále pokračuje, že některé ze hříchů jsou pouze podobny hříchům, ale přesto hříchy nejsou, protože neuráží ani Boha, ani lidskou společnost, což je na něho opravdu velmi  překvapivá myšlenka. O lidské společnosti en bloc neměl  vzhledem ke svým zkušenostem totiž příliš dobré mínění a mnohokrát se v tom smyslu také vyjádřil, proto nyní překvapuje svým ohledem na to, zda nějaký skutek uráží mimo Boha také lidskou společnost. (jeho postoje k hodnocení lidstva však nejsou vždy zcela definitivní, jak vidíme např.v De civitate Dei, i jinde.)  Augustin žil pouze pro Boha, a vše k němu také směřoval; své věřící, svoji práci, nadání, objevy, církev pod svým vedením, a podobně, ale dosud snad ještě ani jednou nedal do jedné roviny svůj enormní zájem o Boha se zájmem o lidskou společnost. Tento okamžik z knihy Vyznání je opravdu dobré si zapamatovat, protože později nám ještě mnohokrát pomůže překonat negativní pocit, který v nás z některých jeho prohlášení o lidech jako celku  může zůstat.

 

         Augustin na to, jak svůj život nekompromisně směřoval výhradně k Bohu, měl překvapivě vstřícný postoj k současné státní moci a neváhal s ní mnohdy úzce spolupracovat. (za motto Augustina by se dalo označit jeho rčení v tomto smyslu: Cokoli děláš, dělej pro Boha. Cokoli neděláš pro Boha, děláš proti němu. Jediný Bůh si zasluhuje veškeré naše snažení zde  na Zemi). Pravděpodobně proto zde jako příklad toho, že na první pohled jasný hřích, nakonec být hříchem nemusí, uvádí potrestání jistých činů řádnou vrchností, aby nastala náprava, a přitom není jisté, zda se tak děje ze škodolibosti. Nejde mu tedy o jakési přehodnocení svého pohledu na hříšné jednání, ale upozorňuje na „dvojí metr“, kterými jsou naše špatnosti posuzované. Jeden je  pohled od jiných lidí, druhé je hledisko Boží. O některých  skutcích, které se lidem zdály trestuhodnými, je Augustin přesvědčen, „že byly Tvým svědectvím schváleny“, a mnohé skutky lidí, které byly jinými velebeny, „byly Tvým soudem zavrženy: tak často se různí zevnější čin, úmysl jednajícího a neznámé časové okolnosti“. Dále poukazuje na to, že některé neobyčejné a neočekávané Boží nařízení ve věci, třebaže dříve Bohem zakázané, je nyní nutné splnit, přestože nechápeme tak náhlý obrat v pohledu na to, co je dobré a co není.. A to i tehdy, když se zdá, že takové nařízení je „proti společenské smlouvě některých lidí“. Pod následující Augustinovu větu bychom se asi rádi s povzdechem podepsali: „ Blahoslavení ti, kteří dovedou rozeznat, kdy (taková nečekaná)  nařízení pochází od Tebe...“.

 

         Krátkou desátou hlavou se autor znovu vrací k manichejství, tentokrát velikost svého tehdejšího poblouznění  dokládá  příkladem manichejského absurdního učení o ovoci (konkrétně v tomto případě uvádí fík), které cítí bolest a když ho utrhneme, tak pláče bolestí. Augustin textem také naznačuje, proč v předchozí kapitole hovořil zdánlivě mimo manichejské téma o tom, že Bůh posuzuje konání lidí zcela jinak, než lidé sami. Vyznání nejsou žádné zápisky ze světcova  pravidelně vedeného deníčku, ale jsou to vzpomínky na léta svého hledání pravdy, určené především Bohu. Vše, o čem nyní čteme, tedy napsal  s náležitým odstupem až  přibližně po čtvrtstoletí od popisovaných událostí. Připomínáme to jen proto, že podle vlastních zkušeností se nám může stát, že na tuto okolnost někdy v soustředění do textu na chvíli pozapomeneme, a léty získaná moudrost, se kterou  nyní komentuje tehdejší události, omylem považujeme za moudrost, v tomto případě osmnáctiletého manichejce.

 

         Autor uvádí, že poznání, o kterém hovořila devátá hlava knihy, tehdy ještě neznal. Přiznává, že se jako manichejec z neznalosti skutečných Božích pravd vysmíval „Tvým svatým služebníkům a prorokům“, a jediným výsledkem toho bylo jeho zesměšnění se před pravým Bohem. Zaslepenost mladého manichejce šla tehdy až tak daleko, že upřímně „...věřil, že fík prolévá slzy bílé jako mléko, když se utrhne z mateřského stromu“. Podle učení manichejských, které vzal za své i Augustin,  by v případě, že by někdo z jejich  „vyvolených“ takový fík našel již utržený a pak ho snědl, při modlitbě by vydechoval anděly, dokonce přímo část Boha, zpřítomnělého v tomto plodu. Na základě takového  učení a dalších podobných nauk mimo jiné uvěřil, že více než lidem se musí prokazovat soucit, láska a milosrdenství především plodům země. Autor dál uvádí, že byl tehdy tímto učením tak zaslepený, že kdyby ho tehdy někdo hladový, který nebyl manichej, požádal o sousto chleba, „trest smrti se mně zdál být zcela zasloužený za každý mu podaný kousek chleba“.  Ovšem existovaly i jiné důvody, které ho držely mezi manichejskými, přestože se zatím o nich nezmiňuje, kupříkladu i podstatně uvolněné mravy pro své základní členy, tzv. „posluchače, či naslouchající“ , protože jejich učení tvrdilo, že lidé nejsou odpovědní za zlo, které v nich je. Ovšem platilo to jen pro vyznavače náboženství proroka Máního. Hřích je totiž prý dílo boha temnot (proti kterému ale nemáme sílu bojovat), úhlavního nepřítele boha světla, který je obsažen například, jak nám Augustin ukázal, ve fíku. A komu z dospívajících mladých lidí by se nelíbilo přesvědčování od manichejských, že tělesné hříchy „posluchačů“ jsou hříšné jen prvním spácháním a pak už ne?

 

         Přestože si to Augustin už tolikrát předtím tak toužebně přál, teprve nyní je nám ho opravdu upřímně líto. Ovšem on sám byl tehdy mezi manichejci skutečně spokojený a rád, dokázal to svým devítiletým členstvím. Líbilo se mu tam i proto, že manichejská mravní morálka se alespoň trochu lišila od požadavků a zásad jeho matky. Už brzy chtěl totiž začít žít společně s konkubínou, dnešními slovy s přítelkyní , kterou si v Kartágu našel, ve společné domácnosti. A zatímco mu manichejští přátelé k takovému úmyslu upřímně a radostně gratulovali, u náboženství své matky by to tak jednoduché nebylo, přestože tehdejší morálka křesťanů byla také do jisté míry značně originální.

 

         Jedenáctá a dvanáctá hlava knihy Vyznání hovoří o Augustinově matce Monice, která je díky svým sedmnáct let trvajícím modlitbám za obrácení syna, uznávána církví jako světice. ( V  úvaze nazvané Svatá Monika a syn,  hovořím o třiatřicetiletých modlitbách matky za syna Augustina. Nejde o chybu, nebo změnu názoru, ale o trochu jiné pojetí pohledu na jejich velmi složitý vzájemný vztah). Svatá Monika dokonce bývá velmi často zobrazovaná se znakem mučedníků, s palmou v ruce jako výraz utrpení, který měla nad Augustinovým životem až do křtu prožívat, osobně ovšem takový pohled nesdílím. Přestože se o to už mnoho nejrůznějších odborníků a seriozních badatelů vícekrát pokoušelo, asi už nikdy v tomto vzájemném vztahu nebudeme znát alespoň část skutečnosti, kterou zná jen Bůh. Jejich vzájemné vztahy byly velmi komplikované a často byly provázeny nečekanými a pro nás nepochopitelnými zvraty a vzájemnými reakcemi a musí se poznamenat, a také se dá skutečně dokázat, že Augustina poznamenaly na celý život. (Úvahou Svatý Augustin zblízka jsem se pokusil nabídnout čtenářům možnost vytvořit si  na tuto záležitost vlastní názor).

 

        

 

         Existuje více způsobů, jak Augustinovy vzpomínky na matku  vnímat a u žádného si nikdy nebudeme jisti jeho správností. Nejjednodušší je tyto jeho vzpomínky pouze registrovat a přenést se přes všechny otázky, které v nás nutně vyvolají, až k dalšímu tématu. V tom případě je ale nutné se stejně zachovat i k evidentním souvislostem s těmito otázkami, které nutně vyplynou z dalších událostí jeho života, jak je budeme postupně chápat. Jiná možnost by byla vnímat jeho častou rozporuplnost a mnohdy překvapivou nestabilitu hodnocení vztahu matky  němu a naopak svého vztahu k ní tím způsobem, že si jeho život rozdělíme na část před, a po konverzi. Takový způsob  se již několikrát osvědčil a žádný z obou aktérů  tak neztratil u posluchačů příliš mnoho ze svého kreditu. Jsou samozřejmě i další způsoby, jakými  lze dosáhnout toho, že přes všechny možné výhrady jednání obou prostě přijmeme. Každopádně je zapotřebí k jejich vzájemnému vztahu přistupovat s vědomím, že u matky byl Augustin  hned po Bohu jediný smysl jejího života, a do doby, než poznal on pravého Boha, zaujímala matka v jeho mysli  rozhodně největší prostor.

 

         V jedenácté části Augustin v podstatě poprvé, a to bez předchozí přípravy hovoří o tom, jak těžce jeho dosavadní bloudění životem snášela jeho matka Monika. Ať již byly její kroky k získání syna pro Boha většinou „značně nestandardní“, svým dosavadním neúspěchem skutečně nevýslovně trpěla. Právě Augustin se stal (zvlášť výrazně po manželově smrti) z jejích tří dětí hlavním bodem svých pozemských zájmů, a nebyl to rozhodně zájem projevovaný klidnou, trpělivou a tichou mateřskou láskou vyrovnané ženy pevných křesťanských zásad, jak bychom asi očekávali. Severoafrický temperament berberské ženy, soustředěný výhradně na záchranu domněle ztraceného syna, neustálé vroucí modlitby, minimálně dvojnásobná denní účast na bohoslužbě, vzlyky a především nekonečný pláč, to vše násobené vášnivě vyznávanou vírou v Boha se staly průvodními znaky hlavně druhé části jejího života. Slzící, prosící se sepjatýma rukama s utrápeným pohledem vzhůru, jak jí vystihlo několik malířů, jak si jí představujeme my, a jak jí možná nosil v srdci i Augustin, když o ní psal ve Vyznáních:  „...pro mne k Tobě lkala má matka, Tvá věrná služebnice, víc než oplakávají matky tělesnou smrt svých dětí...“ . Za tuto větu bych nejrději dopsal jediné slovo: Bohužel... 

 

         Přestože jsme už tolikrát podezírali Augustina z možná až přehnaně emocionálních výrazů a slov, nyní zjevně nepřehání, když píše: „ Vyslyšel jsi ji Pane a nepohrdnul jejími slzami, kterými skrápěla zem pod jejíma očima na každém místě, kde k Tobě v modlitbě úpěla.“ Tentokrát  ve vyprávění na chvíli přeskočil pár let dopředu, když vedle této vzpomínky hovoří o snu své matky, „který ji povzbudil, že mně dovolila s ní jíst u stejného stolu, což mně začala zakazovat...“ K tomuto pro milující matku přetěžkému rozhodnutí skutečně došlo, ovšem až o čtyři roky později, když se nakrátko jako hrdý manichejský intelektuál rozhodl vrátit se domů do Thagaste a pokusil se tam  sám vyučovat  rétoriku. Augustin svým čtenářům tedy nyní vypráví o snu své matky, ve kterém smutná a zármutkem zdrcená stála na nějaké lávce a přišel k ní zářící jinoch. Na svůj dotaz po příčině jejího zármutku mu odpověděla, že oplakává synovu záhubu. Jinoch jí řekl, aby se obrátila, protože tam, kde je ona, je i její Augustin, který tam náhle skutečně stál. Připomínám, že tento svůj sen vyprávěla Monika synovi po jeho návratu do rodného města, na který se matka velmi těšila. Augustin jí ovšem doma svým chováním způsobil nesmírné trápení a další bolest, když jí například zlomyslně vychvaloval přednosti manichejského učení a otevřeně se po městě vysmíval jejímu křesťanství. Proto matce s velkou škodolibostí vyložil tento její sen v tom smyslu, že tedy nemá pochybovat o tom, že se i ona stane manichejkou, čímž labilní matku šokoval, ale přesto mu dokázala odpovědět, že ve snu to bylo právě naopak. Sám s odstupem let hodnotí tento svůj výklad snu matce jako klamný a prohnaný. Augustin nyní sice o této příhodě říká Bohu: „byl jsem dojat touto Tvojí odpovědí“ , ale aniž bychom s ním chtěli o jeho slovech polemizovat, podle jeho tehdejšího chování měl – alespoň navenek – k dojímání ještě velmi daleko.

 

         V této souvislosti ještě jednou porušíme své předsevzetí alespoň na chvíli nepoukazovat na některé rozpory v jeho tvrzeních , a  jen zdůrazníme, co po jeho větě „byl jsem dojat touto Tvojí (Boží) odpovědí“ asi napadlo každého: pokud věděl, že tato odpověď byla slova jediného Boha víry své matky, nemůže ani v tomto případě platit jeho už zmíněná věta ze sedmé hlavy „neznal jsem totiž jiné učení, než ono jejich. (manichejské)“. Ani závěrečné věty kapitoly pro svůj význam nejdou  přejít bez povšimnutí. Augustin, jak se zdá, po čtvrt století s povděkem kvituje tehdejší matčinu horlivost v pláči a úpění. Bez ohledu na to, že po návratu z Kartága domů měl zcela jistě na toto úpění matky naprosto  jiný názor, nám svým nynějším pozitivním vnímáním chování své matky nepřímo naznačuje, jaké vnější projevy mu rozhodně  nebyly cizí. Poslední větou jakoby se Augustin rozhodl nám osobně potvrdit to, co už jsme si o něm dříve řekli v souvislosti s jeho nevděkem a potřebou se o svá různá pochybení s někým „rozdělit“. Tentokrát, a zdá se téměř až neuváženě, chce  díl odpovědnosti za svůj devítiletý manichejský omyl dokonce  přenést  i přímo na Boha. V opačném případě by jedenáctou hlavu třetí knihy Vyznání nezakončil touto větou: „ Její modlitby vystupovaly před Tvou tvář a přece jsi dopustil, abych padal a zapadal do těch temností“.

 

         Závěrečná dvanáctá hlava hovoří o historce, kterou mu jednou vyprávěla jeho matka v Miláně ve šťastných chvílích po jeho obrácení. Augustin sám poznamenává, že ve svém vyprávění vynechává mnohé věci, protože si na mnohé další již nepamatuje, ale tato mu výrazně utkvěla v paměti. Abychom jí dobře porozuměli, je třeba zmínit se o okolnostech, které tuto historku provázely. Odehrává se o mnoho let zpátky pravděpodobně  v době, kdy se Augustin vrátil z Kartága na jeden školní rok zpět domů do rodného Thagaste, aby si sám otevřel soukromou školu rétoriky.

 

         Tehdejší nižší školy, stejně jako byla ta jeho, neměly se školami, jaké známe ze své praxe, téměř nic společného. Vyučovalo se pod širým nebem, žáci většinou seděli na zemi a učili se většinou mechanickým opakováním textu po učiteli. Před žhavým africkým sluncem žáky i vyučujícího chránil většinou košatý strom, případně slaměný přístřešek, a ve „třídě“ byl běžný věkový rozdíl pět i více let. Škola byla pochopitelně dobrovolná, proto také byla většina obyvatel Numidie negramotná (včetně Augustinovy matky). Za vyučování děti platily, správně by se ale mělo napsat měly platit, jak poznáme z dalšího Augustinova vzpomínání. Pokud rodičům prostředky došly, učívalo se „na dluh“, nebo za naturálie, popřípadě si děti výuku odpracovávali drobnými pracemi. Otevřít si vlastní školu přibližně ve dvaceti letech, jak to udělal Augustin, vyžadovalo několik vlastností, kterými ovšem on přímo oplýval. Bylo to především velké sebevědomí, optimismus  hraničící s naivitou, dobrosrdečnost, víru ve své schopnosti, vytrvalost, a podobně. Jiné vlastnosti potřebné k takovému povolání mu ale scházely, ať už klidná povaha, sebekázeň, zkušenosti, a především základní a nejdůležitější vlastnost, nutná k neustálému umravňování  mladých temperamentních berberů, a to autorita.

 

         Matka mu tedy vyprávěla, jak jednoho dne ve svém trvalém zoufalství a pláči z jeho přetrvávání v manichejské církvi, kdesi oslovila nějakého katolického biskupa, a požádala ho o pomoc. V naprosté beznaději a zkroušenosti ho plačící prosila, aby synovi z pozice svého biskupského úřadu rozmluvil jeho manichejství a „k dobrému ho přivedl – činívala tak, kdykoli k tomu schopného nalezla“. Matka ovšem netušila, že tento katolický biskup je sám bývalý manichej a svojí odpovědí nakonec Moniku velmi zklamal. Rázně plačící matku odmítl – Augustin píše: „...úplně rozumně, jak jsem později poznal“, ale tím jen znásobil její hlasitě vyjadřovaná muka. Jeho další slova k ní jsou krásným návodem i pro dnešní rodiče s podobnými problémy: „Ale nech ho tam, a jenom ho doporučuj Pánu, protože on sám při četbě pozná, jak veliký je to blud...“ Neutěšitelné matce pak poukázal na své vlastní nadšené manichejství, ze kterého se vymanil nakonec sám vlastním poznáním. Ani to ale nestačilo vzlykající a plačící matce k tomu, aby na biskupa přestala hlasitě naléhat, a ten, už sám z ní unavený, rozmrzelý a celý zoufalý, jí nakonec řekl památnou větu: „Jdi, protože jako že žiješ, se nemůže stát, aby syn takových slzí zahynul“ (pozn. některé překlady píší: syn tolika slzí). Augustin píše, že tuto biskupovu odpověď prý přijala jako seslanou z nebe.

 

         Kdyby v sobě Augustinovo vzpomínky na jednání své matky neukrývaly ještě hluboko skrytý podtext, mohli bychom je často charakterizovat spíše jako úsměvné historky. Svým dopadem na jeho život ovšem mnohé z nich už tak úplně úsměvné nejsou, jak sami brzy poznáme. K závěrečnému zamyšlení stačí snad jen otázka, která se nabízí sama: Bylo snad matčino (naprosto zbytečné) zoufalství ze svého syna opravdu tak veliké, že jí už nestačila její dosavadní víra v pomoc Všemohoucího?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

M.Č.