Vyznání - úvahy nad III.knihou 1.část
Vyznání – úvahy nad III.knihou
Otec církve svatý Augustin v této knize vzpomíná na dobu, kdy studoval v jednom z pěti hlavních měst římské říše, v Kartágu, nebo jak se mu tehdy někdy také říkalo, v Malém Římě. Přestože před mnoha lety Římané při dobývání město téměř zničili, neváhali ho později znovu postavit dokonce do ještě větší nádhery a inspirací jim bylo právě jejich hlavní město. Mimořádnost města pro říši podtrhuje skutečnost, že právě zde Římané mimo jiná privilegia zavedli v jako první své provincii oficiální jazyk latinu (vystřídala Augustinovu mateřštinu punský jazyk). Toto město umění, kultury a obchodu mělo v celé říši prý pověst také jako „hlavní město rétoriky“ a absolvovat nejvyšší studie řečnictví právě v Kartágu patřilo nejen k prestiži studenta, ale zároveň to znamenalo mít už natrvalo velmi dobře zajištěný život. A to byla touha nejen obou rodičů, ale především na své dosavadní školní úspěchy ješitného a sebevědomého Augustina, který své finančně velmi náročné studium bral jako samozřejmost, odpovídající jeho nadání. Pokud se vůbec někdy zmiňuje o svém otci, který si na jeho drahé studium musel vypůjčit, pak ne s díky, ale bohužel s nevděkem a výčitkou vzdorujícího adolescenta v tom smyslu, že to otec dělal hlavně kvůli sobě.
Přibližně někdy na přelomu roku 370 – 371 tedy odchází nadějný a nadmíru sebevědomý student pokračovat ve studiích do tohoto pověstného starobylého přístavního města, založeného Féničany v devátém století před Kristem. Do vznešeného Kartága, které mělo téměř tolik obyvatel, jako Řím, se mladý venkovan doslova zamiloval, a přestože později bude ještě žít v Římě a v Miláně, na toto město měl nejhezčí vzpomínky a později i také zde založí klášter. Celý život se sem rád vracel, a jako biskup ze vzdáleného Hippo Regio zde mnohokrát celebroval, kázal a účastnil se také nejrůznějších církevních konferencí a oslav, a také zde měl mnoho přátel.
První hlava této knihy je mimo jiné zajímavá i tím, že se zde Augustin vůbec poprvé ve Vyznáních zmiňuje o své „bezměrné ješitnosti“. Číst tato slova od něho samého jsou pro nás poměrně vzácný okamžik, a zapamatujme si ho, protože ještě mnohokrát v jeho životě na tuto vlastnost narazíme, nebo bude stát za jeho nějakým možná nečekaným rozhodnutím. Za tímto projevem sebereflexe ovšem nyní můžeme vidět především velkou moudrost mimořádného člověka, shovívavě i velmi kriticky se ohlížejícího na své roky prožité bez Boha. Mladý venkovský student byl městem skutečně omámen, ale dokázal se jeho životu velmi brzy přizpůsobit, takže za několik týdnů už v ulicích města působil stejně světácky, jako ještě nedávno v rodném městě Thagaste. Nyní sice s odstupem tolika let hovoří už tradičně expresivně o víru hanebného milkování, které ho hned po příjezdu do města obklopilo, ale tehdy se mu samozřejmě život velkého světa velmi líbil. To však vůbec neznamená, že by se do takového života sám „vrhnul po hlavě“, jak někdy bývá zmiňovaný, a že zde žil nezřízeným, prostopášným životem, často navštěvoval pochybné podniky, opíjel se, a jiné výmysly. Skutečnost byla docela jiná., a pro toto tvrzení existuje více důvodů.
Hlavní důvod je zcela prozaický, a nazvěme ho v této době často užívaným slovem – insolventnost. Augustin totiž skutečně patřil mezi hrdé, ale nemajetné studenty a jak už jsme se zmínili, jeho otec neměl nadbytek prostředků, a kvůli finančně velmi náročnému studiu svého syna se dokonce musel zadlužit. Přestože si nemůžeme dělat iluze o tom, že by mladý, vysoce temperamentní dospívající mladík hledal v takovém městě převážně Boha, v prvé řadě tam přišel jako nadějný student především pokračovat ve studiu. A to ne proto, že musel, ale že chtěl. Už od prvních školních úspěchů byl rodiči i učiteli veden k tomu, že má velký především řečnický talent a se svojí výjimečnou inteligencí má před sebou skvělou budoucnost. Neměl žádný důvod tomu nevěřit a do své role podporované silnou ctižádostí rodičů se už jako malý žák dokonale vžil. Význační rétoři požívali už ve starém Řecku a následně i v Římě velké vážnosti a úcty a samo rétorství bylo propracované téměř s vědeckou přesností až do nejmenších detailů. Nejlepším řečníkům byly například už za jejich životu vztyčované sochy na náměstích, což byl tehdejší vrchol možné pocty od obyvatel, nebo dokonce od samotné říše. Vysoce uznávaní, dokonce někdy až zbožňovaní rétoři bývali skuteční boháči, zabezpečení až do konce života funkcemi jako senátoři, diplomaté, vysocí císařští úředníci, guvernéři, a podobně. Takovou reálnou perspektivu měl před sebou mladý venkovský chlapec, který přišel do tohoto pohanského Afrického Říma z provinčního městečka Thagaste.
Přestože musel být Augustin rušným životem a architekturou nádherného Kartága doslova omámen, studium bylo pro něho naprosto prioritní a perspektiva skvěle zajištěného života tou nejsilnější motivací. Při jeho známém černobílém pojetí světa pro něho existovalo jediné měřítko – být výborný student, nebo žádný. Průměrnost nenáviděl a podle toho se také ke studiím postavil. Samozřejmě, že pěknému a velmi vitálnímu dospívajícímu berberovi město nabízelo nespočet možností a svodů, a ani sám Augustin by jistě nechtěl, abychom se snažili pokrytecky tvrdit, že žádné ze zvědavosti neokusil. Ovšem především hledal a potřeboval skutečnou trvalou lásku, a to ve svém známém maximalistickém pojetí. Milovat takovým způsobem druhého člověka, a ve stejné míře od něho milování přijímat, byl vedle úspěšně probíhajícího studia hlavní zájem tohoto mladého člověka. A přestože měl k pravému Bohu zatím ještě daleko, svojí nesmírnou touhou bezmezně, až do samé krajnosti milovat druhého člověka nám už nyní naznačuje, jak silnou a trvalou vášní jednou vzplane k Stvořiteli.
Pod tímto úhlem je třeba vnímat nejen jeho vlastní vzpomínání na tamní léta studií, jak je vidí nyní po přibližně pětadvaceti letech z pozice výjimečně horlivého křesťana, ale i pozdější trapné pokusy o snížení jeho osobnosti, někdy trvající až do dnešní doby.
První hlava této knihy tedy líčí jeho už zmíněnou touhu milovat a být milován. Jeho slova o tom, že jeho touha milovat byla ale slabá, je ale potřeba vnímat s vědomím jeho krajního přístupu k životu, teprve až mnohem později přetvořeného ve stejný přístup k Bohu. S největší upřímností vyznává, že sice měl hlad po vnitřním pokrmu, jímž je Bůh, ale tento hlad ho netrápil a po nepomíjejícím pokrmu netoužil, a dokonce si tento velký člověk církve troufne jít v upřímném vyznávání tak daleko, že napíše: „...čím byl tohoto vnitřního pokrmu prázdnější, tím víc se mu ošklivil“. Kolik světců kdy dokázalo jít ve své „zpovědi“ až tak daleko? Kvůli těmto jeho vlastním slovům jsme se již zmiňovali, a ještě několikrát budeme, o určité nevěrohodnosti Augustinových občasných vyjádření, když zpětně hovoří o svém životě do konverze v tom smyslu že byl s Bohem neustále. Srozumitelněji by pro nás znělo vyjádření, že Bůh byl sice neustále s ním, on si to ale v té době neuvědomoval a vědomě s Bohem zatím nebyl.
Když čteme výrazy, kterými ve druhém odstavci odsuzuje svojí nezměrnou touhu po lásce a milování druhého člověka, přestože jsou tradičně velmi silně expresívní, mějme na paměti, že jím jsou skutečně s tak velkým pocitem provinění vnímané a jeho rozhořčení je nepředstírané. Augustin tak s největším možným sebeodsouzením před Bohem vnímá pravděpodobně své vůbec první intimní zážitky, přestože by našel několik důvodů na svoji omluvu, nebo spíše pochopení. Předně to je vrozená africká vitalita i tradice zakládat velmi brzy rodinu – například Augustinovo matce Monice bylo nanejvýš sedmnáct let, když porodila své první dítě. Dále si připomeňme, že Augustin neměl žádné zábrany náboženského rázu, a dokonce i od své křesťanské matky si v této záležitosti jen vyslechl „dobře míněné“ varování, ať se pokud možno nezaplétá s vdanými ženami, ale rozhodně mu tyto otázky s něčím, co se nelíbí Bohu. Na její obranu nutno podotknout, že by to v té době bylo stejně marné, a toho si byla vědoma. Dobré je si také uvědomit, že mladý Augustin žil v dosud převážně pohanské společnosti, která se nápadně podobá, alespoň v otázce partnerských vztahů a víry v Boha , té dnešní době.
Druhá kapitola knihy se obšírně zabývá především vztahem Augustina k divadlům a jejich hrám a zároveň nám spolu s tím poodhaluje další kousek jeho po matce zděděných vlastností a povahy. Tentokrát se nám odhalí jeho citlivost a silné sklony k pláči a zároveň nám sám naznačí, jak daleko měl tehdy ještě ke smyslu pro humor a životnímu optimismu. Snad měl v té době pocit, že se tyto vlastnosti k mladému intelektuálovi a obdivovateli Cicerona a jiných klasiků prostě nehodí. Skutečně radostným životem bude žít až tehdy, kdy pozná jeho smysl.
Augustin se vyznává ke své vášni k divadelním tragediím a ptá se na důvod, proč chce člověk při těchto představení cítit bolest, která mu navíc působí rozkoš. Odpověď by tehdy, stejně jako dnes, pravděpodobně dostal od specialisty, nás ale spíše zaráží, že takové působení na člověka pojímá globálně, přestože to je jeho vlastní, i když ne ojedinělé poznání. Dozvídáme se dál, že z takových představení chodíval dojatý a plačící, a z dalšího textu vyplývá, že své slzy miloval (V dalších knihách poznáme, že stejně své slzy milovala jeho matka). Zajímavé je i jeho další uvažování na toto téma – z pramene přátelství prýští bolest, která je milována a stéká do „...hrozných plamenů ohavných vášní...“. Jen skrze útrpnost je prý možné někdy milovat i bolest. Dále znovu popisuje, jak na něho divadelní hry působily, a jak silně jednotlivá dějství her prožíval a říká: „Tehdy jsem miloval bolest a hledal předmět své bolesti“. Divadelní tragedie tedy vyhledával proto, že v nich vyhledával milovanou bolest, nad kterou pak mohl emotivně plakat. Ovšem až nyní v době sepisování těchto vzpomínek se ptá Otce, zda takový život byl vůbec životem, ale tenkrát ho taková otázka, ať už by byla určená komukoli, prostě nenapadla.
Ve třetí hlavě autor vzpomíná na různé pochybné party chlapců, se kterými se v Kartágu kamarádil. A hned na začátku znovu a tvrdošíjně přesvědčuje čtenáře, že ve svých poklescích a hříšné zvědavosti opouštěl Boha, který ho za to nepřestával trestat, a ještě několikrát se o tom, jak byl Bohem trestán, zmíní. Už sám Augustinův pocit, že v Kartágu žil životem, kdy byl nepřetržitě trestán, v nás musí vzbuzovat silné pochybnosti a mnoho otázek. Považoval snad tehdy svůj život za Boží trest, když v Boha spíše nevěřil, nebo ho alespoň nevyznával? Proč ve svých přibližně šestačtyřiceti letech už jako významný filozof a teolog vidí zpětně toto období jako Boží trest, když ho otec, a po jeho smrti matka s největšími oběťmi drželi na drahém studiu? Když právě díky tomuto studiu ho zavedly Boží stopy až do míst, kde nyní v klášterním tichu sepisoval tento příběh? Z mnoha Augustinových projevů a vyjádření velmi často vyplývá nesmírné množství otázek, na které by čtenář musel znát odpověď, aby mu jeho texty byly snad plně srozumitelné, a velkým množstvím takových nejasných míst se vyznačují právě tato Vyznání. Rozumět naprosto všemu je u Augustina, navíc po šestnácti stoletích, asi nemožné, a tato nemožnost bohužel otevírá velký prostor i pro nepochopení a mylný výklad.
Když se zde zmíní o tom, jak se „Opovážil i při Tvých slavnostech ve zdech Tvého chrámu rozněcovat své hříšné žádosti...“, má na mysli pravděpodobně svoji vzpomínku na to, jak jednou ve městě „pronásledoval“ (lepší slovo by asi bylo „obtěžoval“) nějakou vyhlédnutou dívku tak dlouho, až před ním utekla do křesťanského chrámu, ale i tam za ní Augustin vešel a pokračoval v obtěžování. Alespoň ještě jednou se o tom s upřímnou lítostí zmíní. Důležitější je pro nás ale poznatek, který z toho vyplývá, totiž že tehdy Augustin Boha skutečně nehledal, nežil s ním a pro něho, a tedy ho ani nemohl opustit, jak jsme si sami všimli. Dále znovu opakuje, že ho Bůh trestal těžkými tresty, a je pro nás velká škoda, že toto tvrzení bohužel blíže nespecifikuje. Když vzpomíná na jakousi vyhlášenou studentskou partu - dnes bychom řekli možná klan – jehož členové dělali ve školách i na veřejnosti určité nepřístojnosti, zmiňuje se mimochodem o tom, že byl jejich členem a přítelem. Říká dokonce, že se styděl za to, že nedosahoval jejich „kvalit“, a to znamená, že i přes všechna jeho ujišťování o své tehdejší špatnosti a hříšnosti nezapadl tehdy tak hluboko, jak by se z jeho vyjádření mohlo zdát. Skutečnost byla asi taková, že nejistý venkovský student slabé postavy měl na vybranou – buď se k partě, kteří si říkali „Rozvratníci“ přidat, nebo se stát obětí jejich pronásledování a tvrdé šikany.
V dalším dílu vzpomínek se Augustin dostává k sice nenápadnému, ale zásadnímu počátku jeho směřování k závěrečnému obrácení, které však bude trvat ještě mnoho let. Jde o nasměrování tam, kam ve skutečnost vždy patřil, totiž k lásce k hodnotné literatuře a k filozofii, které ho jednou doprovodí až k pravé víře. Když nyní opět negativním tónem hovoří o smyslu svého studia, opakuje svá předešlá vyjádření v tom smyslu, že studoval, aby vyhověl lidské ješitnosti, o své vlastní motivaci ale nehovoří.
Jedno dílo velkého římského filozofa, spisovatele, rétora a politika Cicerona, které se nám bohužel nedochovalo, stálo ve své podstatě na začátku postupné přeměny Augustinova pohledu na svět i na svůj vlastní život. Ciceronův sloh a vybroušená latina byly ve školách celé říše i jinde uváděny jako vzor latinské prózy. Jako básník se však neprosadil, podobně jako později Augustin, jehož největší přínos ovšem byl, jak dobře víme, zcela jiného významu. Augustin tedy dle obvyklého studijního řádu přišel na jakýsi Ciceronův spis..., určité povzbuzení ke studiu filozofie, a název té knihy byl Hortensius. Obsah bohužel neznáme, ani Augustin nám ho alespoň nenaznačil, ale v mladém studentovi tehdy roznítil už trvalou touhu po moudrosti. Zdá se téměř už zbytečné znovu poukazovat na to, že se nyní Augustin opět vyjadřuje v tom smyslu, že tato kniha „...k Tobě Pane, obrátila mé modlitby...“ a o pár řádků dál píše větu: „ ...takže jsem počal vstávat, abych se vrátil k Tobě“. Kdyby taková možnost existovala, s velkým zájmem bychom se nyní Augustina zeptali na to, co nyní musí napadnout každého čtenáře; ke komu vlastně se údajně modlil dřív, než poznal knihu Hortensius , aby po jejím přečtení obrátil své (dosavadní?) modlitby k Bohu. A dále, jak se chtěl vrátit k tomu, u koho do té doby ve skutečnosti, i přes všechno matčino přemlouvání, ve skutečnosti ještě nebyl, tedy k Bohu? (O tom, zda byl Bůh s Augustinem, je zbytečné se zmiňovat). Pokud by taková vyjádření patřila do oblasti jeho řečnicky vzletných, zapálených a nadnesených, ale méně významných vyjádření, pronesených v rychlé reakci na nějaký okamžitý podnět, nebylo by možná skutečně zapotřebí se těmito výrazy hlouběji zabývat. Jestliže ale hovoří o sobě v souvislosti s Bohem právě těmito slovy, nutí nás to pokusit se nalézt k těmto jeho vyjádřením alespoň vlastní výklad, nebo jen způsob, který by nás ke správnému vyložení těchto slov dovedl.
Nejprve rovnou ze své mysli vyřaďme možná první domněnku, která nás při čtení uvedených vět napadne, totiž že se Augustin snaží o jakousi manipulaci se čtenářem. Taková myšlenka je absurdní už kvůli tomu, že svá Vyznání psal především jako veřejný dopis Bohu. Tím je vše řečeno a vysvětleno, přesto se za tuto naší domněnku nemusíme stydět, nebo v duchu omlouvat, protož es nabízí sama od sebe. Jiná otázka zní, ke komu by se měl, nebo mohl, čistě teoreticky vzato, Augustin modlit před tím, než obrátil své modlitby k Bohu (respektive než poznal svého Boha)? Pokud bychom chtěli hledat na tuto otázku odpověď, museli bychom si být naprosto přesně jisti, jak větu „obrátil jsem své modlitby k Bohu“ skutečně myslel. Jelikož se ale nikde nezmiňuje o tom, že by se někdy v době svého nevěrectví snad „modlil“ k nějakému jinému božstvu (například v mládí při návštěvě pohanského obřadu), nebudeme s touto možností příliš počítat a povedeme jí jako nepravděpodobnou. Poslední možnost, která nás napadá, je bohužel opět ta, kterou - upřímně řečeno, používáme vždy, když si s textem příliš nevíme rady. Opět tedy raději ukojíme naši zvědavost poukazem na příliš vzletnou rétoriku, možnosti více významů v překladu, Augustinovu zapálenost při vyjadřování a podobně. Samozřejmě, že existuje možnost, že by Augustin alespoň do doby, než poznal nejprve „manichejského boha“, mohl v určitých vypjatých situacích „vzývat Boha“, ale s největší pravděpodobností by zde šlo o klasický mluvnický obrat, který používají i mnozí nevěřící.
Pokud by naše úvahy byly v tomto směru zcela liché (nevylučuji i tuto možnost), znamenalo by to jediné, totiž že Augustin ve čtenáři chce vyvolat dojem, že s pravým a jediným Bohem žil od malička díky své matce a samozřejmě hlavně díky milosti tohoto Boha. Pak by ale pro nás bylo záhadou, proč by se o tomto, pro jeho další život tak důležitém trvalém vztahu, zmínil ve Vyznáních jen několikrát v náznacích a pouze mimoděk, když například zmíněné krádeži hrušek věnoval celých sedm kapitol druhé knihy svého významného spisu.
Kniha Hortensius prý nebyla jen oslavující především moudrost, nýbrž i kritizující jednotlivce i poměry své doby, a není bohužel známo, co konkrétního v textu Augustina oslovilo natolik, že to v něm probudilo pak už trvalý zájem o filozofii. V Hortensiovi vidíme první opravdový zlom v jeho životě, prvopočátek jeho velkého obrácení, a zároveň střelku na Božím kompasu, která mu ukázala správný směr další cesty. Knihu, která ho zaujala, jak říká, ne výmluvností, ale obsahem, ho přesně v pravou chvíli začala povznášet právě tehdy, kdy po tom podvědomě toužil. Na ukázku uvádíme jednu údajně originální větu z této knihy, kterou si měl Augustin zaznamenat, a která na jeho další směrování měla také svůj podíl: „Když tedy, jak soudí staří filozofové - kteří jsou zároveň největšími a nejslavnějšími – máme duši nesmrtelnou a božskou, pak je slušné mít za to, že čím lépe vytrvá na své cestě, totiž v rozumu, v lásce a hledání pravdy, že tím méně zapadne do poskvrn bludů a lidských vášní, a tím lehčeji se bude moci pozvednout a vystoupit k nebi“.Tuto a další věty četl přesně v ten pravý čas a dokázaly v něm způsobit postupnou změnu myšlení i priorit. Kniha ho zaujala také i proto, že kritizovala skoro všechny dřívější a současné filozofy, kteří se podle Cicerona ve skutečnosti za filozofy především pouze vydávali, a nyní děkuje Bohu za to, že se díky této knize nestal příznivcem pouze jednoho filozofického směru, ale že ho uchvátila sama moudrost, ať už v jakékoli formě. Na konci kapitoly přejdeme raději už bez poznámek větu, že jen jedna okolnost tlumila jeho tak veliké nadšení, a to, že v Hortensiovi nebylo Kristovo jméno. (Cicero, jak známo, žil v posledním století před Kristem...) Prý cokoli, kde toto jméno scházelo, ho (už tehdy!) nemohlo nikdy plně zaujmout.
Hned na začátku páté hlavy se dostáváme k větě, o které jsme se již dříve zmínili: „Proto jsem se rozhodl obrátit svoji pozornost k Písmu svatému, abych poznal, jaké je“. Jistě není sporu o tom, že takovou větu by nenapsal ten, který se s Písmem už někdy osobně setkal. Touto zdánlivě nadbytečnou poznámkou chci pouze připomenout místa v textu, ve kterých se Augustin alespoň na první pohled zdánlivě snaží vyvolat dojem, že Písmo znal již dříve, než ve svých přibližně devatenácti letech, kdy píše uvedenou větu. A podobné je to ve skutečnosti i s již vícekrát zmiňovanými náznaky, že tehdy již žil s Bohem. Kdyby totiž skutečně žil s Bohem, logicky by znal i Písmo a nemusel by v devatenácti letech poznávat, jaké je, stejně tak kdyby v mládí znal Písmo, rozhodně by znal Boha, a snad by se snažil podle toho také žít.
Velmi zajímavý je i jeho popis Písma, jak si ho ve svých vzpomínkách vybavuje, a které se mu za třináct let stane naprosto nedílnou součástí jeho života: „ Hle, vidím věc, která nebyla prozkoumána od pyšných, ani nebyla zjevena maličkým, na počátku nepatrnou, ve výsledku vznešenou a v tajemství zahalenou...“ V porovnání právě s knihou Hortensius, respektive s jejím vybroušeným slohem Cicerona, ke kterému nyní doslova vzplanul, neměl styl, kterým je Písmo psané, u Augustina žádnou šanci. Sám nyní zcela upřímně dokonce hovoří o své pýše, která si ošklivila prostotu Písma, kvůli které knihu knih znechuceně zavírá. Přestože je naším společným prvořadým cílem snažit se porozumět myšlenkám tohoto mimořádného Učitele církve, obsaženým v jeho dílech, nemůžeme nyní nepoukázat na ještě jeden rozpor, který v těchto fázích textu pozorný čtenář již jistě zaregistroval. Na Hortensiovi prý Augustinovi podle jeho vlastních slov z minulé kapitoly vadilo jediné; totiž, že tam nenalezl Kristovo jméno. Na základě této knihy ale otevřel jinou knihu, kde se toto jméno vyskytuje hojně. Přesto tuto knihu, Písmo svaté, na dlouho zavřel, a tím tam ale také „zavřel“ i Krista, přestože napsal, že cokoli, kde toto jméno scházelo, ho nemohlo nikdy plně zaujmout.
Šestá kniha Vyznání začíná slovy, jak Augustin upadl mezi lidi šílené pýchou, nad míru smyslné a mnohomluvné, atd., jak s odstupem let vidí manichejce. O Augustinově devítileté příslušnosti k církvi vyznavačů učení perského proroka Máního je autorem těchto poznámek napsaná úvaha nazvaná Svatý Augustin a manichejství, proto budou naše poznámky k této knize stručnější, než je obvyklé.
Po emotivním vzplanutí do Ciceronovy knihy a následném odmítnutí Písma následovalo Augustinovo velmi nadšené obrácení k manicheismu, kde setrval mnoho spokojených let. Svojí zamilovanou knihu Hortensius sice jako manichejec už nečetl, přesto hrála v jeho životě, stejně jako manichejství, velmi významnou roli. Jak si až mnohem později uvědomil, díky této knize poprvé nahlédl, byť jen na okamžik, do křesťanství, a toto nahlédnutí v něm zanechalo nadlouho ukrytý impulz, který měl být jednou spouštěčem největší události jeho života. Ta se jak známo stala v milánském dómě v noci z 24. na 25.dubna roku
Přijetí manichejství za svoji víru tedy chápeme jako v pořadí druhé Augustinovo obrácení. Ovšem Augustin, přestože bude nucený uznat, že byl mezi manichejci rád a spokojený, s odstupem doby, ve kterém psal Vyznání, viděl svá manichejská léta zcela jinak. Byli to právě manichejští, kteří „evangelizovali“ v ulicích Kartága neustálým voláním „pravda, pravda“ v době, kdy se již přiklonil na stranu moudrosti a odložil svoji do té doby nejoblíbenější knihu Hortensius, a kdy se sám již vyprahlý touhou po skutečné pravdě rozhodl, že jí bude hledat. Otázkou je, co by se možná stalo poté, co by takto odhodlaného mladého muže místo manichejských na ulici oslovili křesťané, protože ke křesťanství měl v té době kvůli nátlaku matky negativní vztah. Hlasité veřejné lákání manichejců právě na pravdu Augustin vnímal jako osudové znamení, nabídnuté mu v naprosto pravou chvíli. V této části knihy ovšem vnímá takové vábení do jejich církve spíše jako určitou lživou manipulaci, které ve slabé chvilce podlehl. Píše o tom těmito slovy: „Mně, hladovějícímu po Tobě, byly místo Tebe podávány jen pamlsky – slunce a měsíc - krásná Tvá díla, ale ne Ty, nýbrž jen Tvá díla a to ještě ne nejpřednější“.
Augustin se nyní snaží vysvětlit, proč vlastně manichejské učení vzal za své. Když uznává, že jejich zkomolené výklady přijal, protože je považoval za správné, zároveň poukazuje na to, že je nepřijal dychtivě „ protože mi nenechávaly v ústech tu chuť, kterou Ty máš “. Považuji už za zbytečné poukazovat na to, že také tato slova pravděpodobně zcela nevystihují skutečnost, a jde opět pouze o rétorský obrat, kdy takovým způsobem autor vyjadřuje své přání, jak by chtěl, aby to tak bylo. Čtenáři taková vyjádření vnášejí do mysli spíše nejistotu o skutečném smyslu obratu, ale na druhou stranu chápeme Augustinovo horoucí úsilí jednou provždy pokorně před Bohem vyhladit své možné nedostatky minulých let. Skutečně nemáme žádný zájem na tom, najít co nejvíc rozporů v jeho vyjádřeních, na druhou stranu je lépe na tyto případné rozpory poukázat v dobrém a s pochopením dřív, než na ně zdánlivě logicky poukáže někdo jiný, jak známe z vlastní zkušenosti. A pokud se tak stane, s Boží pomocí se chceme pokusit o jejich přijatelné vysvětlení.
Augustin se u manichejských sice s pojmem Bůh dostatečně seznámil, ale v jejich podání a souvislostech měl tento Bůh jiný obraz, než pravděpodobně vnitřně očekával. To si ale uvědomoval jen velmi pomalu, jinak by v tomto společenství nesetrval celých devět let. Ale byl to „první Bůh“, se kterým se zblízka seznámil, protože kdyby předtím poznal pravého Boha - pravdu, kterého mu nabízela jeho matka, poznal by okamžitě rozdíl, a nemohl by se nikdy přidat k manichejcům. V případě, že to bylo skutečně tak, jak se domníváme, a Bůh v manichejském podání bylo skutečně jeho vůbec první setkání s ním, nemohl by v tom případě ještě znát chuť pravého Boha; „tu chuť, kterou Ty máš“. Tu poznal až za mnoho let. V případě Augustina platí dvojnásobně rčení, že kdo poznal pravého Boha, nemůže ho už nikdy opustit, i kdyby snad chtěl.
Nyní sám hovoří o tom, na co jsme již poukázali: „Avšak ty výmysly (manichejců) Ti ani v nejmenším nebyly podobné, jak jsem potom poznal podle Tvých slov...“ Znamená to jediné – manichejský Bůh nebyl ten, po kterém Augustin podvědomě toužil a kterého skutečně poznal až později, když už byl schopný poslouchat jeho slova. „Kde jsi byl tehdy“, ptá se po mnoha letech, když filozoficky uvažuje nad tehdejší nesmyslností fantaskního manichejského výkladu obrazu stvoření nebe a země a jejich vzájemností. A s povzdechem vzpomíná na školní léta v Madauře, nebo studií už v Kartágu, kdy byl zcela pohlcený řeckými a římskými dramatiky a básníky a konkrétně jmenuje Medeu, dílo starořeckého dramatika a filozofa Eurípida z 5.století před Kristem. Smyšlený příběh Argonautů a další podobné řadí k pravým pokrmům ducha, které se mu sice líbily, ale kterým na rozdíl od bajek manichejských nevěřil.
Šestou kapitolu třetí knihy Vyznání Augustin zakončuje přirovnáním svého působení v Máního sektě s Paní Hloupostí ze Šalomounových přísloví. Z první sbírky starozákonních Přísloví si pro sebe vybral a cituje verš 9, 17, celý příběh ovšem začíná slovy (9, 13), která chápe, jakoby hovořily o něm samém: „ Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná“. Přestože jsme dříve v našich úvahách nemohli pokrytecky zamlčet Augustinovu mladickou ješitnost a přehnané sebevědomí, a jindy se ještě budeme muset zmínit také o jeho velké neochotě přiznat svůj omyl, nebo chybu, tentokrát nás svojí trefnou až humornou sebekritikou velmi příjemně překvapil. Své manichejské roky zpětně pojímá velmi negativně, a stydí se za svoji tehdejší naivitu, ovšem svým nečekaným připodobněním se k Šalomounově Paní Hlouposti nás nutí naše spíše úsměvně pojaté mínění o jeho samolibosti trochu přehodnotit.
M.Č.
pokračování