Vyznání - úvahy nad II.knihou
Vyznání – úvahy nad II.knihou
Tato kniha si vyžaduje hned od začátku velkou pozornost, zvlášť pokud chceme hlouběji proniknout pod povrch Augustina jako člověka. Při jedné společné studii jsem jednou tuto kapitolu charakterizoval úmyslně „Augustinovsky expresivně“ a samozřejmě v odlehčeném stylu pouze těmito dvěma slovy: Hrušky a nevděk. A při prvním seznámení s tímto textem se to tak někdy opravdu může zdát. Opět zde totiž často slýcháme slova jakoby důkladně uhnětená z nevděku, a na druhou stranu nyní věnuje autor plných sedm(!) kapitol této knihy pokornému a upřímně kajícímu sebezpytování postaveného na malém příběhu, jak jako šestnáctiletý doma v Thagaste z dlouhé chvíle a běžného uličnictví s kamarády otrhal cizí strom s hruškami.
Příběh hrušky, na který si po mnoha dlouhých létech vzpomněl, mu nyní slouží především jako základ k velkému pojednání o hříchu. Toto „hruškové“ téma je někdy až nebezpečně zavádějící pro čtenářův možný budoucí pohled na Augustinovu osobnost, a z vlastních zkušeností víme, že druhá kniha je první obtížnější vrcholek na cestě skrze Vyznání, na jejímž úpatí mnoho povrchních čtenářů další cestu vzdalo a otočilo se zpět. A po návratu z takové cesty raději sáhlo po líčení těch, kteří obtížnou cestu nevzdali a prošli jí až na konec.
Většinou se jednalo o lidi, kteří znalost knihy Vyznání vnímali buď jako studijní nutnost, nebo také „společenskou“ povinnost, patřící k doporučením pro úspěšný pohyb v jistých nejmenovaných kruzích. Může stejně tak jít o náhodné, nebo pouze jen o zvídavé čtenáře, kteří nad Augustinovými větami plných emocí, velkých slov a nepochybně upřímné a velmi hluboké kajícnosti „jen kvůli hruškám“ knihu znechuceně zavřou. A někdy s tím i ztratí zájem o tohoto génia. Ovšem i ti, kteří druhou knihu sice přečtou, ale nemají čas se nad ní důkladně zamyslet, mohou díky této jediné části knihy naprosto špatně chápat Augustina jako velkého hříšníka, prostopášníka a zloděje bez zábran. Nikdy nebyl, a Augustina s jeho silně emotivními výrazy v těchto pasážích čast nemůžeme brát zcela doslova. Jen hořel velmi silným ohněm pokání a zanícené lásky k Bohu, která je většině z nás v dnešní době asi neznámá. Přestože se nám mohou zdát jeho mnohé výrazy jako přehnaně silné, jsou skutečně upřímné, a dokonce nám naznačí mnohé z jeho neklidného nitra.
Na začátku první hlavy biskup Augustin zdůvodňuje, proč bude vzpomínat na své špatnosti spáchané v mladické nevázanosti. Kupodivu nepíše, že je to proto, že Boha miluje, ale zcela nečekaně proto, že chce „abych Tebe miloval, můj Bože!“. Tím ovšem samozřejmě nechce naznačit, že by měl s upřímnou láskou k Bohu ve svých pětačtyřiceti létech nějaký problém, vždyť už v další větě vyznává: „Z lásky k Tvé lásce to činím“. Když hovoří o tom, že díky hanebným, rozmanitým a hanebným požitkům své lásky začala mizet jeho krása, má na mysli přirozenou krásu nevinného dítěte. Ovšem jsme u podobného problému, jako před chvílí. Pokud bychom totiž brali každé jeho slovo hned v první knize Vyznání doslova, nevidí sám sebe už jako dítě jen nevinného a duchem krásného, ale my sami s tím jistě nebudeme souhlasit. Přestože chápeme a obdivujeme jeho nadmíru silnou touhu po svém úplném očistění před Bohem.
Druhá kapitola je zatím vrcholem ukázky pověstné Augustinovy expresívnosti. Nechává se unášet nejsilnější touhou po upřímném vyznání svých poklesků a vin a hned na začátku přechází skutečnost, že tělesná hnutí jsou především darem Boha, ne ďábla, a že přirozenou pohlavní sílu měl už první Bohem stvořený člověk, a bude je mít i ten poslední. Nejsou to tedy jeho specifická hnutí, i když by to tak z textu mohlo vypadat, ale samozřejmě každého z nás. V těchto chvílích nám autor plně ovládaný emocemi předvádí svoji nesmírně bohatou slovní a citovou zásobu výtečného rétora, například: „...otravné výpary vystupovaly z bahnité žádosti mého těla, a z bujné mé mužnosti, nebo: „Obojí ve mně smíšené divoce vřelo a kvasilo...a pohroužilo do víru hanebností“. Byl ohlušen řinčením řetězů smyslnosti, hýřil, chřadnul, hořel ve chlípnostech, atd...Pokud by někdo četl jen tento úryvek vytržený ze stránek, mohl by si s trochou nadnesenosti pomyslit, že čte zápisky obyvatele Sodomy, nebo deník římského císaře Caliguly. To však jen do okamžiku, kdy Augustin na první pohled nepochopitelně k uvedeným výrazům dodává směrem k Bohu: „...a Ty jsi mlčel“. Opět si musíme připomenout Augustinovu maximální nadnesenost a alegorii, jinak bychom na jeho slova museli zareagovat výkřikem: „Bůh nemlčel! Ty jsi ale neposlouchal!“
Vzhledem k tomu, co o autorovi a jeho upřímné touze po čistotě a pravdě již víme, bychom místo uvedených výrazů čekali v této souvislosti například nějakou větu ve smyslu: „Ty jsi Bože mluvil, volal, dokazoval, Ty jsi mě Bože dokonce prosil! Pro mojí vlastní záchranu jsi mě prosil, abych Tě poslouchal. Stvořitel prosil své dílo! A já mlčel!“
V druhém odstavci je zvláštní jeho zmínka o manželství jako o určitém možném řešení bodavosti smyslnosti. Hned na začátku Vyznání si musíme zvyknout a jednoduše přijmout Augustinův způsob uvažování a vyjadřování silně ovlivněný, nebo spíše téměř kopírující především řeckou filozofickou a samozřejmě i římskou školu. Jedním z mnoha specifik jeho zažitého stylu je uvažovat o tom, kdo všechno se spolupodílel na mém špatném jednání, nebo přímo hledat toho, kdo může za mé chyby. Teprve poté je většinou ochotný hledat příčiny i u sebe. V této knize se s takovým uvažováním setkáme v otevřené či skryté formě ještě vícekrát a nepřisuzujme ho výhradně nejednoduché Augustinově povaze, ale také celé škále dalších podnětů, které se na takovém způsobu uvažování podílely. Vedle již zmíněného může jít o tradiční výchovu v rodině a ve škole, vrozenou severoafrickou přirozenost, momentální okolnosti, stupeň jeho nynějšího poznání Boha, a mnohé další. Tento způsob nás tedy nesmí natolik zarazit, nebo dokonce snad znechutit, abychom ve čtení k naší velké škodě nepokračovali. Dříve, nebo později si Augustin na své otázky začínající na „kdo“ stejně odpoví sám. Pokud jde o příčinu jeho nevhodného chování, jak ho vidí on, naznačí „viníka“, ale většinou ho nepojmenuje. Pokud jde o východisko z tohoto jednání, vidí ho zcela správně a jasně a také ho nakonec vždy jasně pojmenuje: Bůh Otec.
Jak je z některých jeho jiných prací patrné, jako nejvhodnější únik od nežádoucí smyslnosti nakonec velmi váhavě a spíše s výhradami považuje manželství, přestože coby motto by se dalo napsat jeho konečné přesvědčení asi v tomto smyslu: Manželství je dobré, ale lepší je celibát. Ovšem máš-li problémy se zvládnutím smyslnosti, ožeň se. O manželství a tématech s ním spojených napsal více prací, konkrétně uveďme například De bono coniugali (O dobru manželství), nebo se ještě zmíníme o jedné části v De Civitate Dei ( O Boží obci), kde jsou již patrné jeho názorové posuny. Pokud se čtenáři pojednání o manželství dostane do rukou, při porovnání pozná určitý, i když nijak revoluční posun mezi několika názory na manželství, a s ním spojené otázky sexuality v této uvedené knize oproti některým náznakům jeho mínění zde ve Vyznáních. Připomínám, že Confessiones (Vyznání) psal autor mezi léty 397 až
Velmi dlouho hájil své přesvědčení, že manželství ,a s ní spojená sexualita je poskvrněná důsledky špatného jednání Adama a Evy. Také žádostivost vnímal jako další důsledek hříchu v ráji a je tedy špatná, navíc se vyjímá kontrole rozumu, ale tento způsob chápání mu přinášel mnoho nesouhlasných reakcí z různých kruhů. O přibližně patnáct let později už ale předkládá „inovované“ názory, mimo jiné uvedené ve čtrnácté knize O Boží obci, které nakonec ve své podstatě přijímají jako doslovná slova z Genesis (1, 28) o plození a množení se.
Zatím ale v této souvislosti Augustin cituje apoštola Pavla z jeho prvního listu do Korintu, který hovoří spíše v neprospěch manželství. Opět hovoří o tom, jak by se býval ve věci žádostivosti zachoval, kdyby bedlivěji poslouchal apoštolova slova a násilím se odtrhl od smyslnosti pro nebeské království. Ale tato jeho „kdyby“ nám asi znovu budou připadat v těchto chvílích jako nepatřičnost, vždyť dosud odmítal všechny matčiny pokusy hovořit s ním o Bohu! Možná byla matčina snaha až příliš intenzívní a syn odmítal jen ze vzdoru, snad si nechával čas až „na později“, ale nyní Boha asi příliš, ani bedlivěji neposlouchal, jak z jeho vlastního vyprávění vyplývá. To samé se chce poznamenat, čteme-li dál jeho slova, že Boha opustil a překročil všechny meze Jeho zákonů. Po desetiletích, které uplynuly od doby, o které právě hovoří, prostě vidí věci jinak, než tehdy.
Druhou hlavu knihy Augustin bohužel ukončuje ve stejném stylu, a dokonce se zodpovědnost za toto období snaží už rovnou převést na někoho jiného, konkrétně přímo na své příbuzné. Nemusíme dlouho přemýšlet, koho má na mysli, přestože nejmenuje. To je ale patrný nevděk přinejmenším vůči své matce Monice, které by nyní neměl upírat její snahu přemlouváním i modlitbami ho přivést na správnou cestu. Proto už na začátku této úvahy padlo slovo nevděk, a bohužel musí padnout i na počátku příští kapitoly. Augustin končí celou hlavu vskutku nepochopitelnou výtkou, že tito jeho příbuzní ho před jeho šílenou chlípností nezachránili manželstvím (v šestnácti letech!), a aby toho nebylo málo, navíc vyčítá těmto svým příbuzným, že jejich jedinou (!!!) péčí byla starost o synovo vzdělání. Po přečtení těchto slov nás mimo jiné možná napadne, zda se ve chvíli psaní Augustin v určitém zapálení nevžil do vzpomínek na svůj šestnáctý rok tak silně a emotivně, že se mu vrátily do mysli jeho tehdejší možné pocity vzdorného a zároveň ukřivděného syna nechápajících rodičů, a že na chvíli zapomněl hodnotit toto období nejen s odstupem let, ale i s moudrostí a přehledem již velmi uznávaného učitele, teologa a sídelního biskupa ve významném přístavním městě Hippo Regio. Ale i k tomu nakonec dojde.
Zatím však Augustin pokračuje k našemu zklamání i ve třetí hlavě v „nasazeném trendu“. Tentokrát už adresuje svoji další výtku přímo jednomu z rodičů, a to otci Patriciovi – a tak to bude i jindy, protože kritice své matky Moniky se snaží vyhýbat, i když ne stoprocentně. Když píše o otcově ješitnosti, kvůli které měl Augustin odejet studovat do Kartága, může být člověku, který zná celý světcův život, z takových slov chvíli opravdu smutno. Z toho, že svůj názor na otce, který měl možná jako klasický šestnáctiletý rebel (ale možná tehdy ještě vůbec ne, právě naopak...), nezměnil dokonce ani jako šestačtyřicetiletý horlivý a upřímný vyznavač a hlasatel Boha. Z toho, že ani v těchto letech a ve svém postavení nedokázal jediným slovem díku svému dávno zemřelému otci projevit alespoň na těchto stránkách vděčnost za jeho osobní oběti, například při shánění nemalých finančních prostředků nutných k jeho dalšímu studiu, díky kterému se Augustin stal také Učitelem církve. A mimo další může být v těchto chvílích čtenáři smutno i z představy, kolik lidí se asi nechalo ovlivnit jeho nepochopitelným postojem k vlastnímu otci tak, že takový vztah omylem považovali za křesťanskou normu a možná se dokonce chovali podobně. Dosud jsem se bohužel nesetkal s nějakým skutečně solidním a nestranným rozborem, který by tento stín na jinak oslnivě zářivé osobnosti církve dokázal věrohodně vysvětlit.
Po minulých slovech nás nyní už nemůže překvapit další Augustinův výraz: „...připravovaly se toho roku prostředky k mému delšímu pobytu v Kartágu“. Kdo jiný je samozřejmě připravoval, než jeho otec, když matka se starala o domácnost a jediným zdrojem příjmu pro celou rodinu byla otcova práce? Přesto nenajdeme ani stopu vděku tomu, který mu na jeho studie peníze obětavě sháněl. A jakoby si takovou absurdnost Augustin skutečně vůbec neuvědomoval, pokládá si potom sám následující otázku, na kterou si podle svého zvyku také sám odpovídá: „ Komu to však vypravuji? Zajisté ne Tobě, bože můj, nýbrž před Tvou tváří to vypravuji svému pokolení, lidskému pokolení, a sice jen tomu malému kruhu čtenářů, jímž se tento můj spis dostane do rukou“. Dalšími větami jen potvrzuje náš předpoklad, že si v celé šíři neuvědomuje možný dopad svého postoje právě na své čtenáře, jinak by jistě nepokračoval slovy: „ A proč tak činím?Abych totiž já sám a kterýkoli z mých čtenářů poznal, z jaké hlubokosti se má volat k Tobě. A co je bližšího Tvým uším, než srdce vírou oživené, které se Ti vyznává?“ (!!!)
V těchto fázích našich úvah o knize Vyznání se sama nabízí otázka, co je pro pozorné posluchače a čtenáře přínosnější. Buď se kvůli velké památce a nesmírné úctě k svatému Augustinovi a jeho dílu alespoň v těchto chvílích přestat zamýšlet nad uvedenými podivnostmi této části textu a pokračovat jiným zajímavým tématem třetí kapitoly, nebo důvěřovat čtenářovo vyspělosti a věřit, že mu naopak další úvahy v tomto duchu pomohou sestavit nový malý dílek Augustinova možného portrétu. K tomu je potřeba, aby byl čtenář schopný i nadále s velkým nadhledem sledovat Augustinovo usilovné hledání domnělých spoluviníků jeho údajné velké hříšnosti a stejně tak aby se od dalších zamyšlení nenechal odradit hlavně jeho téměř přirozeným, pro někoho ale možná překvapujícím nevděkem.
Pokračujeme tedy dalšími zamyšleními, které navazují na předešlá světcova vyjádření. Nyní se nepříliš jasně zmiňuje o někom, kdo až do nebe vynášel mého otce, že nad své poměry vynakládá na svého syna vše, co je potřeba ke studiu daleko od domova. Také z této věty máme pravděpodobně rozporuplný dojem, protože je psaná v duchu, jakoby Augustin nesouhlasil, nebo přímo odsuzoval ty, kteří otce chválili pro jeho obětavost. Dokonce i slova daleko od domova mohou i u naprosto nezainteresovaného posluchače navodit dojem, že z věty vyznívá tón výtky, že ho otec úmyslně posílá co nejdál od sebe, což by ale bylo nanejvýš absurdní. Kartágo bylo totiž jedno z pěti hlavních měst římské říše a studovat tam byl nesplnitelný sen většiny severoafrických studentů, a vyučovat tam mohli jen ti skutečně nejlepší (a také nejdražší) profesoři. Neexistuje nejmenší pochybnost, že studovat rétoriku ve velice slavném a výstavním městě Kartágo byl nejen sen obou dvou rodičů, ale především velmi snaživého a nadmíru ctižádostivého studenta Augustina. Proto je i tento vlastní zpětný pohled na zmíněné období jeho života tak překvapivý a zarážející. Augustin je nyní ale se svými argumenty a negativismem proti otci k neudržení, protože se rozhodl nasadit ještě těžší „munici“ a stěžuje si na otce přímo Bohu slovy: „Zatím se můj otec vůbec nestaral o to, jak jsem pro Tebe dorůstal, nebo jak jsem byl cudným...“ a stejně nepochopitelně a navíc ještě s jasným ironickým nádechem pokračuje i dál : „...jen když jsem byl v řečnictví vycvičen, třebaže zbavený Tvého vzdělávání“.
V těchto fázích textu už dávno nejde uvažovat o tom, že by se Augustin ve své zapálené snaze o veřejnou sebeočistu a nechal dočasně unést emocemi a jen momentálně pozapomněl na Biblí přikázanou povinnou synovskou úctu svému otci. Prokazatelně zde jde o v dětství důsledně implantovanou antipatii, později už hraničící s averzí. Kdo se o ní nejvíce zasloužil, a jaké byly asi její důvody, je tématem našeho jiného příspěvku.
Za chvíli Augustin dokonce ve svém usilovném hledání spoluviníků jeho nadneseně líčené mladické bezuzdnosti překročí svůj vlastní stín a skutečně zcela výjimečně jmenuje také dokonce i svoji později tolik zbožňovanou matku. To je zvlášť ve chvílích jeho téměř výlučné negace otce Patricia alespoň na první pohled překvapivé, a také mnoho naznačující. Pokud se totiž trvale neklidný a euforický bojovník církve pro něco nadchl, nebo ho něco naopak zklamalo, neuznával žádný limit, kam až může ve svých argumentacích pro, nebo proti dojít. Jen tak se mohlo několikrát v jeho životě stát, že v určité souvislosti neváhal o svém (nebo ke svému) Bohu hovořit vysloveně chladným tónem (z velké úcty k svatému Augustinovi nechceme použít výstižnější výraz).
Zatím ale pokračuje v dalších vzpomínkách na dospívání a mimo jiné zde stojí za pozornost věta: „Proto se (matka) ulekla ve zbožné starostlivosti a bázni; ačkoli jsem dosud nebyl věřícím, bála se již...“. Pokud by někdo přemýšlel, co má společného mateřská starostlivost s vírou; v tehdejší křesťanské společnosti (snad jen v severní Africe?) se tradovalo velmi mylné přesvědčení, že hřích spáchaný ještě před křtem má pro hříšníka menší dopad, než kdyby hřešil už jako pokřtěný. K velkému podivu stejný názor zastávala i Augustinova nadmíru pobožná matka Monika, a jen proto syna nenechala pokřtít, ani na něho později nijak výrazně v tomto smyslu nepůsobila. Stejně jako ostatní křesťanky v jejím okolí tedy zastávala názor, který by se dal vyjádřit slovy: Ať se mládí vydovádí a pokud jednou bude sám chtít, nechá se pokřtít.
Konečně, jako by na to našeho autora někdo upozornil, se sám vrací ke své už dříve zmíněné výčitce A Ty jsi mlčel! Nyní už je sám na pochybách o oprávněnosti tohoto svého emotivního výkřiku, a svůj původně tak nekompromisní a značně troufalý postoj nyní pokorně zmírňuje. Z pozice dnešního věřícího musí vyvolat spíše úsměv, než pohoršení, morálka skutečně velmi horlivé a oddané křesťanky Moniky, Augustinovy matky. Syn se totiž nyní zmiňuje o tom, jak ho „s nejlepší vůlí ... a s velikou starostlivostí“ nabádala k tomu, aby (jako asi 15 – 16ti letý) nesmilnil, a když už, tak ho „nejvíc prosila, aby necizoložil s manželkou jiného“. Po přečtení těchto slov si možná někdo jen mimoděk pomyslí, že po takovéto „křesťanské“ výchově v mládí dopadl Augustin díky milosrdnému Bohu ještě výtečně, a možná zauvažuje o tom, proč se vlastně ještě tolik kaje za své hříchy v mládí, jestliže od milující, a bez ironie opravdu výjimečně zbožné matky dostával podobné rady. Ovšem musíme mít na paměti nejen skutečnost, že se v pátém století křesťanství teprve dotvářelo do své konečné podoby ( například kanonizace Písma byla definitivně ustanovena až za Augustinova života), ale že v severní Africe se například tehdy ještě bojovalo se zbytky pohanství a jeho zvyky, a sama Monika si jednou zaslouží ostrou výtku od milánského biskupa Ambrože za její přetrvávající účast při hostinách na hrobech mučedníků, což byl ryze pohanský zvyk.
Tyto a mnohé další skutečnosti je nutné mít vždy na zřeteli, a také tyto jednotlivé barvy života nesmíme zapomenout přimíchat na malířské paletě, chceme-li se pokusit namalovat portrét Augustina, v největší míře odpovídajícímu reálu.
Augustin pokračuje v líčení svých špatností z mládí, které se však nijak zvlášť nevymykají běžným nepravostem téměř každého adolescenta kdekoli na světě a v kterékoli době. Překvapí nás až avizovaná, ve Vyznáních vůbec první výtka své matce, že se „...nestarala s takovou pečlivostí, s jakou mne k čistotě nabádala...“ Za prvé je pozoruhodný už samotný fakt, že vedle trvalých výtek na otcovu adresu má také v tomto případě výhrady i vůči matce, ke které si léty vytvořil kupodivu až nadmíru silné pouto. A dále jsou stejně pozoruhodná Augustinova slova o tom, s jakou pečlivostí ho matka nabádala k čistotě, o jejichž stoprocentní upřímnosti musíme mít sice neradi, ale přesto pochybnosti. A to už jen vzhledem k tomu, co bylo řečeno před chvílí o matčiných radách, aby především necizoložil s manželkou jiného, jakoby cizoložství mělo v jejích očích několik stupňů závažnosti hříchu.
Oproti závěru druhé hlavy knihy, ve kterém přímo rodiče nejmenuje, nyní znovu své matce Monice vyčítá to, že přestože od svého manžela věděla o synových projevech sexuální dospělosti, „nevtlačila ho do mezí manželské lásky, pokud to nemohlo být vyhubeno z kořene“. Ani při nejlepší vůli si nedokážeme představit šestnáctiletého nadmíru vitálního Augustina, jak uvažuje o vyhubení z kořene své přirozené sexuální síly, pokud bychom ovšem chápali jeho výrazy doslovně. A nakonec si ve své intenzivní snaze o vlastní očistění před Bohem bere na mušku jako své spoluviníky dokonce oba dva rodiče najednou. Svému již čtvrt století pohřbenému pohanskému otci dává za vinu, že tehdy nemyslel na Boha, kterého ostatně Augustin sám hledal minimálně stejnou dobu (k otci ještě podotýká: „...a o mně však měl plno ješitných myšlenek“), a milované matce, která zemřela před více než dvanácti roky nyní vyčítá, že si myslela, že: „... důkladná známost věd mně nejen nebude k žádné škodě, ale k nemalému prospěchu, abych mohl k Tobě dojít“. Výtky svým rodičům nakonec zakončuje povzdechem, že i při hraní měl povolenou uzdu víc, než povoluje míra přísnosti...
Čtvrtou kapitolou se konečně dostáváme k avizované legendární krádeži hrušek, o které toho bylo již tolik napsáno. Od této hlavy až do konce druhé knihy Augustin velmi obsáhle hovoří o tom, jak doma v Thagaste s kamarády očesali sousedovi nezralé hrušky a pak je nasypali prasatům, a tuto klukovinu vidí zpětně po třiceti letech z nejrůznějších pohledů jako významný hřích. Na jeho příkladu široce rozvinul pojednání nejen o samotné krádeži, které ve skutečnosti opravdu nesmírně litoval, ale hovoří i o mnoha okolnostech, které se všeobecně na skutku hříchu podílejí, analyzuje pohnutky, definuje vznik hříchu, hledá příčiny a podobně. Těm, kteří Vyznání už někdy četli, případně s touto knihou nějakým způsobem pracovali, vždy bylo a pravděpodobně už asi navždy zůstane záhadou, co na Augustina po tolika letech tak silně zapůsobilo, že této – s prominutím – banalitě (v porovnání s jeho některými jeho jinými skutky, nebo výroky) věnoval ve svém tak mimořádném díle tolik prostoru. (Spis Vyznání byl například v anketě nedávno uspořádané v ateistických Čechách zařazen mezi „Deset knih, které změnily svět“).
Po prvním, druhém přečtení druhé knihy Vyznání by se chtělo poznamenat, že pokud svojí prací chtěl poukázat na všechny špatnosti, zla a selhání, provázející člověka od vzniku hříšné myšlenky a konče dokonáním hříšného skutku, mohl by jako příklad snad použít nějaký svůj závažnější prohřešek. Augustin rozhodně musel již při psaní této pasáže vědět, že ne samotné pojednání o hříchu, ale příklad spíše úsměvné krádeže hrušek, na kterém pojednání postavil a tak široce rozvinul, bude u čtenářů vyvolávat smíšené reakce. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou pojmy jako dobro, hřích, vina, svědomí, nebo zlo, postupně eliminované jako již nepatřičné a archaické, vyvolávají podle našich mnohokrát ověřených vlastních zkušeností v těch lepších případech hlavně rozpačité úsměvy.
Když Augustin popisuje, jak chlapci šli v pozdní noční hodině načesat cizí hrušky, zmiňuje se, že nebyly ani pěkné, ani chutné. V tom případě by logicky vzato ale s největší pravděpodobností o toto ovoce nikdo neměl zájem, ani pokud by snad měl strom majitele, protože jinak by se o strom staral a nenechal by ho zplanět. Z tohoto pohledu Augustinův příklad planého ovocného stromu jako předmětu hříšného jednání ještě více „skřípe“. Navíc, jestliže nechutné a nepěkné, tedy spíše nepoživatelné ovoce vysypali prasatům, nabízí se myšlenka, že chlapci vlastně udělali dobrou službu jako mladí rozumní hospodáři. Domácí zvířata se nakrmila a nechutné ovoce neshnilo na stromě. Autor se dále zmiňuje, že tímto skutkem páchali nedovolené, a přestože můžeme tehdejší předpisy a zvyklosti v severoafrické Numidii pouze odhadovat, je tato zmínka s vazbou na planý strom trochu zarážející. Svoje opodstatnění by poznámka o nedovoleném měla spíše v souvislosti s blízkou vinicí.
Dále Augustin pohnutě vyznává Bohu, že chtěl být za každou cenu zlý, a není důvod nevěřit vroucí upřímnosti jeho slov a lítosti nad svými prohřešky. Ovšem těmito slovy na sebe prozrazuje, že ve své podstatě byl velmi hodný člověk, který v určitém krátkém období svého dospívání údajně pocítil potřebu okusit pocit, co to vlastně je, být zlý. Psychologové se v podstatě shodují, že každý slušný, hodný, prostě dobrý člověk občas, nebo alespoň několikrát v životě dostane touhu být na chvíli zlý. Někdy prý zůstane jen u touhy, a nutkání samo přejde, někdy bohužel takový hodný a slušný člověk zareaguje překvapivě a nečekaně. A naopak. Domnívám se, že podobný příklad by se dal použít jako vysvětlení někdy nečekaného, a tvrdého projevu a jednání našeho velkého Otce církve. A tuto občasnou prý vrozemou touhu přirozeně dobrého člověka zažít v sobě byť jen na chvilku pocit zla, spatřuji v jednání adolescenta Augustina v případě krádeže hrušek. Konečně, on sám se přibližně v tom smyslu také vyjadřuje, pouze toto nutkání nespatřuje jako přirozené (o tom, co znamená přirozené v souvislosti se zlem píše jinde), nýbrž jako ďáblovo autorství.
Pátá hlava je zamyšlením nad příčinami hříchu. Augustin namátkou jmenuje některé věci, které sice sám uznává jako pěkné, příjemné, a podobně, ale upozorňuje, že pokud se naše náklonnost k těmto věcem změní v nezřízenost, hřešíme a opouštíme Boha. Jmenuje zlato, stříbro, dokonce i pěkné tělo, dále jmenuje hmat, a moc rozkazovat a vládnout. Kvůli těmto nejnižším dobrům opouštíme dobro nejvyšší.
Jako příklad zla udává vraždu a jmenuje některé její možné příčiny, například manželka oběti, jeho statek, loupež, strach, nebo pomsta. Tedy každý hřích, i ten nejtěžší, má své pohnutky. Například nám uvádí „šíleného a nadmíru ukrutného muže“ jménem Catilina, který prý zabíjel naprosto bezdůvodně, a jako důvod jeho zabíjení cituje Augustin, že vraždil jen proto, aby mu prý „zahálkou nezeslábla ruka, nebo srdce“. S příběhem krutého Catilina se náš autor seznámil při četbě osudů svého idolu, velkého římského politika, filozofa a rétora Cicerona, který měl právě s tímto římským prétorem Catilinem velké rozepře kvůli jeho krutému působení v římské kolonii - Augustinovo severní Africe kolem roku 70 př.n.l. Augustin na příběhu vraha Catilina uvádí, že skutečná příčina této krutosti byla jeho touha zmocnit se v kolonii pomocí zločinů majetku měst, a dosáhnout tak bohatství, důstojnosti, a moci. Kapitolu zakončuje tvrzením, že tedy ani tento vrah „nemiloval své zločiny, ale důvody, ze kterých je páchal“.
Hovoří o tom z toho důvodu, že chce ukázat, že každý zlý skutek má kořeny v určitých důvodech a důvod ke spáchání špatnosti člověku vždy našeptává zlo zosobněné ďáblem. „Černobílý“ maximalista Augustin chtěl na dvou extrémních příkladech skutků vraha Catilina a svého otrhání hrušek dokázat společné důvody, které každého vedly ke spáchání hříchu, a tím je touha po špatnosti. Augustin by asi rovnou použil říznější výraz „hříšná touha po ďáblovi“. Tuto touhu mají hříšníci společnou, ať už jde o vraždu, o očesání nezralých hrušek, nebo o všechny další hříchy.
Černobílým maximalistou nazývám Augustina proto, že svět a vše kolem sebe viděl buď téměř euforicky jako nádherné, úžasné, vznešené, skvostné, atp., nebo naopak v rozhořčení zrůdné, špatné, ohavné, nepřátelské, zlé a jiné podobné. Buď na světě a v lidech převládá Boží dobro, nebo ďáblovo zlo, a čím byl starší, tím méně dobra v lidech nacházel, a od něho také pochází originální charakteristika lidí jako „hříšná hmota“. Neexistuje nějaký kompromis – buď jsi dobrý a věříš v Boha, nebo jsi zlý, což je důsledek toho, že v Boha nevěříš. Svůj život žiješ jen dobře, nebo špatně. Chceš-li dosáhnout spasení u Stvořitele, nemůžeš být něčím mezi. Pokud se Augustin pro něco rozhodl, nebo byl o něčem pevně přesvědčen, až urputně hájil své stanovisko. Vždy jen v nejhorším světle viděl například ty, kteří opětovně hřešili, nebo odmítali přijmout bezvýhradně nejen Boha, ale i jeho milovanou církev. Takovým lidem nedával na „posledním soudu“ nejmenší šanci. Teolog Tomáš Halík, který mnoho svých moudrostí napsal díky inspiraci také i v jeho oblíbeném Augustinovi napsal, že například: „ I tak velcí mužové jako Augustin se dali unést k tak strašným výrokům, jako že k blaženosti nebešťanů náleží pohled na věčné tresty zavržených“.
Šestou část knihy začíná Augustin v hlubokém zpytování, co ho vlastně vedlo k oné noční krádeži. Nyní již neříká, že hrušky byly nechutné a nepěkné, nýbrž že byly krásné, protože je stvořil Bůh, a v další větě už dokonce tvrdí, že byly nejkrásnější ze všech. Nehledejme v tom rozpor, prostě vezměme jako jeho standardní projev, jestliže tu samou věc - tentokrát hrušky - popisuje během několika vět postupně jako nepěkné, nechutné, krásné, nejkrásnější. Důležité je si uvědomit, že nejde o jeho změny nálad, podle kterých vidí například popisované ovoce, nýbrž vždy ve spojení s vlastním, nebo cizím konáním. V tomto případě nejprve vidí hrušky jako nepěkné a nechutné, protože v něm evokují jeho hřích. Vůbec při tom nebere v úvahu, že jsou dílem Božím. V dalším případě je to přesně naopak – nyní jsou hrušky krásné a nejkrásnější , protože je stvořil Bůh a nezáleží na tom, zda byly nástrojem jeho hříchu.
Augustin dál znovu lítostivě poukazuje na to, že hrušky nekradl z hladu nebo pro chuť, ale podobně, jak jsme se my sami o důvodech vedoucích ke krádeži už zmiňovali, a široce rozvádí, co ho dovedlo až k touze spáchat něco špatného a nedovoleného, tedy zhřešit. Vyjmenovává mnoho lidských hříchů, nebo vlastností a u každého z nich porovnává jejich chvilkové zdánlivé opodstatnění a smysl jako naprosto pomíjivou, zanedbatelnou banalitu a nesmyslnost v porovnání s nekonečně velkou a trvalou láskou a dary Božími. Jmenuje tak například lenivost, pýchu, marnotratnost, lakotu, závist, hněv, ale i ctižádost, všetečnost, bázlivost, lichotky a podobně. Touhu duše člověka po chvilkovém opojení ze zhřešení pak rovnou nazývá cizoložstvím. Hříšné, nebo jinak špatné jednání člověka vidí jako naprosto převrácené, trestuhodné napodobování Boha. Ve své krádeži hrušek spatřuje opojení falešnou svobodou, umožňující chvilkové napodobení Boží všemohoucnosti, v duchu možná podobně, jako prahřích všech hříchů Adama a Evy. I jim se totiž hlavně líbilo nedovolené proto, protože to bylo nedovolené, jak Augustin charakterizuje své vlastní selhání. Ať už to je náhoda, nebo hluboce skrytý úmysl Augustina, přestože prvotní hřích lidí v tuto chvíli přímo nejmenuje, toto srovnání se nabízí samo a přikláním se k tomu, že to tak opravdu měl v úmyslu. Buď totiž chtěl Augustin na svém vlastním poklesku naznačit spojitost s prvotním hříchem skrze společný nástroj - ovoce na stromě, nebo poukázat na totožném nástroji hříchu prapůvod svého vlastního hříchu v podobném selhání prvních lidí v Edenu.
Sedmá hlava zaujme hned prvním odstavcem, jmenovitě když Bohu děkuje a oslavuje za to, že mu odpustil hříšné a zločinné skutky, ale hned další větou dodává, že se díky milosti Boží i jiných zlých činů nedopustil. Také tuto větu jistě nelze brát doslova – buď by tak nepravděpodobně naznačoval, že to byl jediný hřích jeho mládí, nebo spíše chce naznačit, že se jiných podstatnějších, nebo závažnějších hříchů díky ochraně a milosrdenství Boha naštěstí nedopustil. V tom případě by jistě hovořil pouze o období, které jako šestnáctiletý trávil doma v Thagaste jako nucenou přestávku mezi svými studiemi. Pokud dál píše, že vyznává, že mu Bůh odpustil všechny hříchy, které spáchal, i ty, které nespáchal, má pravděpodobně na mysli některé hříchy, které se sice již v jeho mysli rodily, ale které díky Božímu zásahu nerealizoval.
Augustin dál pokračuje ne zcela srozumitelnými a logicky hůře pochopitelnými úvahami. Vyzývá totiž toho, který: „byl Tebou povolán, následoval Tvého hlasu a vystříhal se toho, co já zde o sobě vypravuji a vyznávám (tedy krádež hrušek), ať se mi nevysmívá, že jsem ke svému uzdravení potřeboval toho Lékaře, jehož dovednosti má přičítat, že neonemocněl...“ Doufejme, že nehovoří o někom konkrétním (pokud se hned na začátku nesetkáváme s alegorií), a zatím není důvod se domnívat, že by se mu někdo z jeho věřícího okolí snad vysmíval za to, že kdysi před desetiletími jako adolescent nezvládl nějaké pokušení hříchu, navíc ještě otrhání hrušek. Stejně pochybné by bylo si myslet, že by Augustin právě o tomto jednom se svých mnoha mladických prohřešků vyprávěl lidem ještě před sepsáním Vyznání. Pravděpodobně tedy skutečně nehovoří o nikom konkrétně, a v tom případě by pak ale bylo záhadou, proč vlastně tento naprosto abstraktní příklad „o někom“ vůbec uvádí. Chybí smysl. Trochu pochopitelnější by snad bylo, kdyby uvedenou větu napsal v podmiňovacím způsobu.
Nejjednodušší bude naše osvědčená odpověď na tyto a podobné případy, pokud si s nimi nevíme rady, tedy že jde o jeho naučené, čistě řečnické obraty bez nějakého hlubšího významu. Jinak bychom museli velmi pochybovat o tehdejší víře a zbožnosti Augustinových přátel. Nedokáži si totiž představit, jak se někdo ze spolubratrů, který byl Bohem povolán, následoval jeho hlasu a vystříhal se hřešení (takový člověk někdy existoval?) podobnému tomu Augustinovu, vysmívá našemu hříšníkovi, že ke svému uzdravení potřeboval Boha, když on sám nehřeší, nebo spíš hřeší méně. K takovému hovoru by nikdy nemohlo dojít. Autor zakončuje tento zvláštní odstavec o nejspíše imaginárním člověku připomínkou, že onen nehřešící má milovat Boha stejně, ne-li více, než ho miluje Bůh. A to proto, že Bůh, který Augustina „z hříšné mdloby probudil, je týž, který jej (fiktivního nehřešícího) tak hluboké hříšné mdloby uchránil“.
K tématu hříšného skutku otrhání hrušek se znovu vrací v osmé kapitole. Ještě po přibližně třiceti letech, které uplynuly od té doby píše, že se stále ještě stydí již při pouhé vzpomínce na tuto krádež. Jak ale takové prohlášení máme chápat? Může snad znamenat určité Augustinovo naznačení, že otrhání stromu s ovocem byl jeho maximální hřích, kterého se byl schopný dopustit, a že tedy do doby sepisování této knihy vedl velmi ctnostný život bez hříchu, nebo alespoň bez hříchu tak „závažného“, jako je otrhání cizích hrušek jen pro zábavu? Tento náš pokus o vysvětlení sice možná silně pokulhává, nemohl nás ale nenapadnout.
Vše hovoří spíš pro to, že na tomto svém prohřešku, právě pro jeho zdánlivě absolutní banalitu, naopak chce s velkou promyšleností poukázat na nebezpečí bagatelizování „malých, lehkých“ hříchů, ze kterých nakonec mohou být ty, které páchal Augustinem již zmíněný Ciceronův protivník v římském senátu, politik, vyděrač a vrah Catilina. A protože tak dlouho studoval a nakonec i vyučoval umění vzletných slov a výrazů, a tento způsob vyjadřování byl v pozdní antice téměř normou, je mu psaní v různých náznacích a velkými oklikami, v metaforách a jinotajích, a pod., evidentně nejbližší.
A tak se znovu snaží s nelíčenou pokorou a lítostí zeširoka proniknout až na samou „dřeň“ tohoto provinění, jakoby skutečně už nikdy neudělal nic horšího. Téma svého hříchu spočívající v otrhání hrušek Augustina znovu a znovu neudržitelně přitahuje a vrací ho zpět vždy, když už se zdánlivě nadechnul k dalšímu vzpomínání na své mládí. Protože píše s vědomím, že Vyznání jsou zároveň i veřejným dopisem Bohu, má jak se zdá pocit, že Bůh od něho ještě stále očekává objasnění dalších podrobností a nových okolností, provázející tento skutek. Jak jinak si máme vysvětlit velikost prostoru, kterou této z hlediska věčného života a Boží moudrosti téměř triviální záležitosti ve Vyznáních věnuje na rozdíl od svých podle našeho mínění podstatnějších pochybení do doby sepisování knihy?
V dalším textu sice už konečně na jednu stranu sám přiznává, že ona krádež byla pouhé nic, ale to mu nebání, aby poznamenal, že kvůli této nicotné krádeži stal ještě ničemnějším, a aby znovu pátral po dalších spojitostech, případně i po „polehčujících okolnostech“. Ten, kdo by o svatém Augustinovi téměř nic nevěděl, by možná po prvním přečtení této části druhé knihy Vyznání uvažoval nad tím, jakým způsobem si vlastně tento Učitel a Otec církve vydobyl svojí legendárnost a nezpochybnitelný, naprosto ojedinělý teologický přínos pro učení církve až do dnešních dní. Pokud totiž mohl v jedné jediné knížce věnovat tolik času a prostoru pro tak hluboké a zaujaté uvažování nad jedním, z našeho pohledu naprosto podružným selháním v mládí, musel ho snad tento zážitek zaujmout ještě něčím mimořádným, skrytým našemu chápání a jasným pouze jemu samému a Bohu Otci. Vždyť tento velikán mezi teology období pozdní antiky dokázal ještě před Vyznáními, nebo některá souběžně s nimi, vytvořit přibližně 45 ukončených děl (mimo mnohá kázání, dopisy, projevy, a podobně), mezi nimi pro učení církve skutečně významná díla! A jistě v žádném z nich se nezabývá tak obsáhle nějakým problémem, který by se svým „významem“ alespoň vzdáleně podobal „kauze Krádež hrušek“. Ani teoreticky by to nebylo možné minimálně z hlediska časového, a mnohých dalších.
Osmou část Augustin zakončuje zopakováním toho, co nám řekl, nebo jen naznačil již v předešlých kapitolách. Z krádeže neměl naprosto žádný užitek, šlo o to, spáchat něco nedovoleného právě pro onu nedovolenost. Na hruškách zalíbení nenašel, na zločinu samém už ano. A navíc i tentokrát nalezl své spoluviníky; byli to jeho kamarádi, kteří ho ke krádeži ponoukali.
Devátá hlava už nehovoří o hruškách konkrétně, ale tématicky u nich zůstává. Augustin uvádí, že skutkem očesání stromu (s nechutným a nepěkným ovocem, jak se již dřív vyjádřil) chlapci zklamali ty, kteří je „nepovažovali za schopné takového činu a naprosto jej odsuzovali“. Čtenář se při čtení těchto slov snad musí v duchu tázat, jestli nyní omylem nečte zápisky novice z uzavřené přísné klauzury kláštera někde v horách egyptské pouště po vandalském poničení jediného stromu na stovky mil daleko. Nechce se nám věřit, že vskutku živelní, většinou předčasně dospělí, hluční, a vysoce temperamentní mladí Berbeři, trávící v partách nejrůznějších zaměření veškerý mimoškolní čas až do noci po ulicích a náměstích typického afrického města Thagaste, měli zrovna v případě Augustinovy party tak skvělou pověst, že je ostatní obyvatelé města v případě očesání jednoho planého stromu „nepovažovali za schopné takového činu a naprosto jej odsuzovali“.
„ Já sám bych se té věci nedopustil, naprosto ne“, říká dál v odhodlaném tónu a očekává, že o jeho slovech nebudeme pochybovat. A skutečně podle všeho právě ve společnosti kamarádů nyní po tolika letech vidí hlavní příčinu svého selhání, ne v sobě (připomínám naše úvahy o předešlých knihách, kde nalezl pokud ne přímo viníky, tak alespoň spoluviníky svých pochybení dokonce ve svých rodičích). A jistě s hlubokým a upřímně lítostivým povzdechem dodává: „ Ó přátelství, na výsost nepřátelské, nevyzpytatelné svádění mysli!“. Ani takovou charakteristiku přátelství bychom i při vědomí všech okolností od něho nečekali, protože právě přátelství nejprve jen lidí, později Boží, byla jeho základní životní potřeba. O přátelství toho také mnoho napsal i kázal, na přátelství toho mnoho vystavěl, a charakterizoval ho také například těmito slovy: „Přátelství je nejlahodnější pozemskou sladkostí“. Proto se nyní zdají jeho slova o přátelství, na výsost nepřátelském snad až podrážděně radikální, přestože víme, že se mu opravdu hnusí hřích, který díky jednomu takovému přátelství spáchal.
Poslední desátá kapitola druhé knihy poukazuje na čtenáři asi již netrpělivě očekávané Augustinovo rozhodnutí, na krádež hrušek spáchanou před desetiletími již přestat myslet. Autor už jen téměř střízlivými výrazy velebí Boha a připomíná, že jen u něho je úplný mír a nerušený život, a v souvislosti se svým proviněním vyznává: „Odvrátil jsem se od Tebe, Bože můj a bloudil jsem;vzdálil jsem se příliš od Tebe, můj Základe, ve svém mládí jsem se stal zemí plnou bídy“. Z této věty ovšem alespoň na první pohled bezpochyby vyplývá, že až do šestnáctého roku žil v souladu s Bohem a pro Boha, a teprve svým nočním dobrodružstvím s kamarády na čas poškodil pouto, které ho se Stvořitelem vázalo. Tak to ale zcela jistě nebylo, jak jsme sami poznali už po přečtení druhé knihy spisu. Tím ale rozhodně nechceme naznačovat nějaký jeho mimořádně hříšný život v mládí, jak se mu snaží podsouvat mnozí, kteří o Augustinovi ví ještě méně, než by se o něm dočetli ze svatého obrázku. Jedno je ale jisté – i kdybychom disponovali pouze jedinou knihou o Augustinovi, a to jeho autobiografií, nad kterou se právě zamýšlíme, není možné říci nic jiného, že na vlastní objevení Boha čekal minimálně do devatenácti let, kdy se na dlouhé roky přidal k sektě manichejců. Tam se skutečně sám poprvé s Bohem setkává, i když od těchto sektářů ve značně deformované podobě, ovšem alespoň dalších deset let mu jimi takto prezentovaný Bůh vyhovuje. A nakonec i po svém zklamání z nevědomosti manichejských představitelů se hned neobrátil k matčině křesťanskému Bohu, ale dál u manichejských ještě nějaký čas setrval, jak sám píše v páté knize (hl.VII),: „...protože jsem nenalezl nic lepšího, rozhodl jsem se zůstat zatím tam, kam jsem zapadl, dokud by se nenašlo něco vhodnějšího.
Pokud tedy podle svých vlastních slov zatím nenalezl nic lepšího, nebo něco vhodnějšího, než byl Bůh v učení proroka Máního dokonce ještě téměř ve svých třiceti létech, musí nám znít poslední věta desáté kapitoly druhé knihy, podle které se jako šestnáctiletý skutkem otrhání hrušek odvrátil od Boha, přinejmenším jako výzva k zamyšlení.
M.Č.