Vyznání - úvahy nad I.knihou 2.část
Vyznání - úvahy nad I. knihou
dokončení
V krátké XII.hlavě se setkáváme s Augustinem především jako kajícníkem, když vzpomíná na svá první školní léta. Přestože je tato hlava oproti jiným opravdu stručná, skrývá v sobě o autorovi několik poměrně zajímavých poznatků. Nyní se veřejně kaje se za svou běžnou dětskou nechuť k učení („...já ještě tak malý chlapeček a již tak veliký hříšník“), které po letech s odstupem spatřuje jako své selhání a hřích. Tato část textu bohužel není nějaké úsměvné vzpomínání na rozpustilé dětství, a dobu prvních školních nezdarů, na které s odstupem let většinou velmi rádi vzpomínáme, ale z neznámého důvodu právě naopak. Z kapitoly vyzařuje především na Augustina nezvyklá strohost a věcnost, navíc chlad i stopy výčitky, a dokonce i spodní tón pocitu nepochopení „těmi druhými“. Podle toho, kdy tuto část spisu psal, bychom z jeho osobního života možná zaznamenali nějakou událost, která snad přímo ovlivnila jeho rozpoložení při psaní této části textu, a je dost pravděpodobné, že by to nebyla událost příliš pozitivní. To ostatně patří k mnoha zajímavostem jeho děl, a nejde jen pouze o Vyznání – pokud nás někdy zarazí náhlá změna dosavadního stylu vyjadřování, nebo dosavadního tónu celého textu, dá se skutečně občas v jeho životě vystopovat také určitá změna nebo nějaká příhoda, která se ho nějakým způsobem osobně dotkla. Někdy k porovnání stačí, když se při čtení jeho textu podíváme i na události v jeho životě, nebo na události ve společnosti, které se ho mohly také i nepřímo týkat. V některých dílech, která například psal několik let, se takové změny jeho momentálního rozpoložení při psaní projevují mnohokrát.
Z pohledu běžného čtenáře zaujmou v textu především věty, kdy hovoří o svých rodičích nejen v nepříliš pozitivním světle, ale navíc se z neznámého důvodu důsledně vyhýbá tomu, aby konkrétně slovo rodiče vyslovil. Pochopitelné by to bylo, kdyby nechtěl jmenovat svoji milovanou matku, ale nejmenuje dokonce ani svého otce, ke kterému měl minimálně alespoň netečný vztah, nechceme-li použít rovnou slovo negativní, jak ještě poznáme. Na první pohled skutečně není vidět zjevný důvod, proč o rodičích píše pouze tímto způsobem, aniž je jmenuje: „ kdy se o mne báli méně, než..., nutili mne...,oni nedbali..., kteří mne nutili...,nejednali dobře..., co oni špatně činili..“ a podobně, a sama se nabízí spekulativní otázka, zda za takovými výrazy Augustin neskrývá nějaký nepříjemný zážitek z dětství, který dosud nevytěsnil z mysli. V tom případě by ale za něj činil odpovědné oba rodiče, ovšem kvůli své matce Monice se s ním vypořádává tímto způsobem. Ostatně, jeho vztah k matce a otci byl tak diametrálně odlišný, že o co víc své vroucí lásky věnoval jednomu, o to méně jí věnoval druhému, a naopak, čím více nedostatků viděl na jednom z rodičů, téměř žádný neviděl na druhém. Později se o tomto tajemném koutku jeho duše ještě zmíníme.
V celé kratičké kapitole nám schází alespoň náznak očekávané autorovo laskavosti, jemné ironie, nebo i jeho pověstného rétorského zápalu; naopak z textu především vystupuje nečekaný tón nevděku a výčitky. Nejmarkantněji to vyznívá z věty: „Neboť oni ve svém nucení nedbali na to, že budu zneužívat to, co jsem se z přinucení naučil...“ Naštěstí tento způsob není u Augustina běžným prvkem jeho tvorby, ale ještě se s ním také setkáme. Každopádně tento poznatek je důležitý kamínek do velmi rozměrné mozaiky jeho života a neměli bychom na něj zapomenout tehdy, až si v souvislosti s ním budeme klást otázky typu proč napsal to a to..., jak to vlastně myslel, nebo čím to je, že se vyjádřil právě tak .
Zajímavé je i to, že autor hovořící o tom, jak byl nucen k učení, několikrát přechází z uznání správnosti takového postupu rodičů do nesouhlasu, nebo výtky, a zase zpět k uznání. Na konci kapitoly nám pak schází jistota o jeho konečném přesvědčení, zda mu bylo nucení k učení k prospěchu, nebo jestli ho vnímá jinak. Posuďme sami: nemiloval učení, protože k němu byl nucený, a neučil se proto dobře, ovšem bez nucení by se neučil vůbec. Ti, co ho nutili, ale nedělali dobře, protože nedbali na to, že to, co se naučí, bude zneužívat ve svůj prospěch. Bůh ale omyl všech, kteří ho nutili k učení, obrátil k jeho prospěchu, aby, jak sám píše, ho nakonec spravedlivě potrestal.
S velkým odstupem času nyní ve třinácté části spisu Augustin se skrytou lítostí vyznává svoji v dětství velmi silnou nechuť k řečtině. Tento pro antického rétora poměrně podstatný nedostatek hlavně z časových důvodů ovšem už nikdy nestačil napravit, a číst si řecké klasiky v originále už asi nikdy nedokázal. K tomuto jazyku měl odmalička skutečný odpor a stejně tak neměl rád i samotné Řeky. Uznával, a v mnohém měl za vzor samozřejmě velké řecké filozofy, rétory a literáty, například Sókrata, Homéra, či Sofokla, oblíbence Cicera a Platóna, Epikúra, Aristotela, a další, ale stejně jako jeho otec Patricius nesnášel jejich pyšné vlastenectví. Ovšem Augustin sám byl patriot, hrdý a vzdělaný občan velkolepé římské říše, pro kterou bylo staré helénství nejprve konkurencí, později už jen dávným vzorem. A kulturní Řím jen velmi nerad slyšel jízlivé připomínky na svojí dlouhou závislost na helénistické kultuře, sahající až k 2.století před našim letopočtem. Také na „druhém stupni“ školy v Madauře, zaměřené především na gramatiku, vrozený odpor k řečtině Augustinovi zůstal, a i později mu jako sebevědomému pořímštělému studentovi nejvíce vadil patriotismus především řeckých klasiků. Přesto zatím ve škole pracně a snaživě slabikoval Homérovy nejslavnější eposy Ilias, Odysseu a jiné řecké báje, povinnou látku každého studenta. Jakmile se však ve škole začal seznamovat s římskou poezií a jejími básníky, bez problémů patřil mezi nejpilnější a nejsvědomitější žáky.
Poměrně hodně prostoru v kapitole věnuje Augustin vzpomínkám na učení částí jednoho z nejznámějších děl slavného klasického římského básníka Publia Vergilia Mara, národní chloubu – epos Aeneidu. (Podrobnější úvaha na toto téma je na těchto e-stránkách uvedena pod názvem: svatý Augustin,Vergil a Aeneida) Tento epos byl velmi populární především v severní části Africe hlavně proto, že se v něm také hovoří i o založení africké pýchy, jednoho z pěti hlavních měst římské říše, slavného Kartága. Do této básně, zvlášť do některých dojímavých částí a jejích hrdinů se opravdu zamiloval a celé dlouhé oddíly veršů se naučil nazpaměť, a stejně tak nesmírně obdivoval jejich proslulého autora Vergila. Některé verše v něm udělaly tak mocný dojem, že je nazpaměť přednáší ještě i po téměř šedesáti letech, a navíc je také několikrát citoval i v některých svých důležitých dílech. Při četbě pravděpodobně velmi vroucně prožívá i svojí první, tajnou platonickou lásku k hlavní hrdince eposu Didoně. Ovšem s odstupem desetiletí, kdy vzpomíná na toto období svého pozdního dětství, vidí i jeho obrácenou stranu a s velkým patosem líčí, jak velmi plakal při popisu smrti Didony, „...ale neoplakával svojí vlastní smrt, kterou si přivodil nedostatkem lásky k Bohu“.
Své tehdejší školní úspěchy v recitacích Aeneidy nyní, jak se zdá, přehnaně popisuje jako hřích, a to jen proto, že prý tehdy nemiloval Boha. A ve svém nadšení jen pro hodnoty Boží věčnosti se snaží na pár příkladech dokázat, že toto celé veledílo, si nezaslouží lepší hodnocení, než že jsou to „...ony básnické výmysly“.
XIV.hlava v krátkosti pojednává o Augustinovo rozdílných přístupech k řeckému a latinskému jazyku. Znovu se sám táže, proč vlastně „tak nenáviděl“ řeckou literaturu, když přitom tolik uznával velikost umění řeckých básníků, Homérovo především. Víc než nechuť k učení řeckých textů ho nejvíce odrazovaly tehdy běžné tělesné tresty učitelů, ze kterých měl skutečnou hrůzu, protože nesnášel násilí v jakékoli podobě. Ponížení před ostatními žáky, kdykoli byl například kvůli špatné výslovnosti potrestán, bylo pro něho nesnesitelným utrpením, znásobené posměchem od obou rodičů, pokud si jim na takové poměry v dobré víře postěžoval. Spíše jako úsměvné a - Augustin jistě odpustí - až dětinské se nám může jevit uvažování vysoce vzdělaného biskupa a geniálně nadaného člověka, když ve svých vzpomínkách připomíná, že latinský jazyk se naučil bez problémů a školních trestů. A to tehdy, jak s povděkem a spokojeností vzpomíná, jak se kdysi naučil latinsky „beze strachu a trápení“ od svých kojných, když si s ním hrály. Celý tón této kapitoly se nese ve znamení nepříliš kladného názoru na učitele a jejich úkol učit a naučit. Jakoby Augustin trochu pozapomněl na svá vlastní kantorská léta doma v Thagaste, později v Kartágu a konečně i v Římě, kdy se s velkým úsilím snažil svým žákům vštípit základy umění rétoriky. Dokazuje to i další větou, kterou bychom možná chápali od svobodomyslného žáka, ale už méně od samotného učitele: „Z toho jasně vyplývá, že svobodná vědychtivost při tomto učení dokáže více, než výhružné nucení“ O svých problémech s vlastními žáky píše v osmé hlavě V.knihy tohoto spisu.
XV. hlava se skládá pouze ze dvou velmi krátkých odstavců, které na začátku sám uvádí jako modlitbu k Bohu. Svými už tradičně vroucími slovy upřímně vzývá Boha o zachování své horlivosti a lásky k Němu, ale na konci první části modlitby nás možná zarazí prosba: „...abys mě tak vysvobodil ze všech pokušení až do konce!“ Tato slova jsou jistě inspirována závěrečnými větami z modlitby církve Otče náš, a nemůžeme je chápat doslova v tom smyslu, že by si Augustin skutečně už nepřál pro Boha podstupovat žádné zkoušky. Kdo jiný než on totiž věděl nejlépe, že každý úspěšný boj s pokušením je ten nejhodnotnější důkaz naší lásky a víry, který tak můžeme bez velkých a často prázdných slov Bohu poskytnout? Právě velký bojovník, kterého pokušení podle jeho vlastních slov pronásledovala až do smrti, by život bez takových zkoušek zcela jistě chápal jako příliš laciný a nezasloužený. A podle všech znaků jeho víry si navíc dovoluji tvrdit, že žít takový život by jistě považoval za absenci Božího požehnání.
V druhém odstavci se Augustin zmiňuje o své zálibě v některých dílech klasiků pozdně antické literatury jako o pošetilosti, kterému Bůh již odpustil hříšnou zálibu v nich. Přiznává, že se sice při své zálibě naučil i mnohým užitečným věcem, a zároveň v sobě nezapře bývalého pedagoga, když říká, že se těm užitečným věcem mohl naučit i jinak, bezpečnou cestou, po níž mají hoši kráčet. Škoda, že nám on sám neřekl konkrétně, které věci v této souvislosti považuje za užitečné.
Celá šestnáctá kapitola první knihy Vyznání je vlastně pokračování kritiky tehdejšího způsobu vyučování literatury a gramatiky. Mnozí z těchto pedagogů, kteří samozřejmě velmi silně ovlivňovali myšlení svých žáků, byli přes všechny zákazy či doporučení z Říma sami stále ještě více či méně aktivními pohany (pasivní pohan byl i Augustinův otec Patricius), kteří dosud nepřijali křesťanské náboženství. To svým podaným nejprve nařídil římský císař Constantinus I. (Konstantin Veliký) {306-337} a všechny pohanské kulty na území celé římské říše zakázal císař Theodosius {379-395} v roce 392. Takže přibližně kolem roku 363, o kterém nyní Augustin píše, bylo křesťanství jediné státem uznané a de facto i vyžadované náboženství. Na druhou stranu rozsáhlost impéria byla tak obrovská, a vzdálenost od Říma tak velká, že například právě v severní Africe se ještě velmi dlouho po těchto nařízeních bez větších obtíží praktikovaly pohanské obětní a jiné obřady (některých se z dětské zvědavosti prý měl zúčastnit i malý Augustin). A vedle Římem importovaného křesťanství existovaly v té době v severoafrické Numidii ještě desítky sekt, a různých náboženství, takže je logické, že pokud jim to nikdo z císařských úředníků ediktem vysloveně nezakázal, v drtivé většině vychovávali učitelé své žáky raději v tradičním pohanství.
Tento způsob výuky vedl důvěřivé žáky k nesmyslnému obdivu a hlavně k napodobování způsobů a života řeckých a především římských božstev na úkor hledání skutečného a jediného Boha Stvořitele, kterému v chlapeckých létech podlehl i Augustin. S nehranou lítostí a odporem nyní vzpomíná, jak miloval staré báje a s jejími hrdiny prožíval jejich dobrodružství, jak byl uchvácen postavou a příběhy nejvyššího řeckého boha Dia, jeho římské obdoby boha Jupitera a dalších božstev. Nyní ale poukazuje na nebezpečné napodobování jejich vymyšleného způsobu života od dospělých, a tím spíše i od dětí. Konkrétně jmenuje Jupiterovo cizoložství, kterým se zaštiťovali skuteční cizoložníci, a má samozřejmě na mysli i další vlastnosti bájných bohů, které jsou špatným příkladem pro lidi. Nemohl se nezmínit i o největším ze starých řeckých básníků, o Homérovi, ke kterému přes tehdejší obdiv k jeho literární velikosti má nyní výhrady. Napsal, že tím, že Homér dal prostopášným lidem božské vlastnosti, chtěl jejich prostopášnost povýšit na napodobování skutků nebeských bohů. Augustin také rozhořčeně kritizuje i divadelní představení, ve které si herec bere za vzor Jupiterovo smilstvo (v největší míře se s takovými hrami setkával v Kartágu), a ve které hráli právě učitelé, ze kterých si děti měly brát příklad. Konkrétně hovoří o komedii Eunuchus, jedné se šesti her autora Publia Terentua Afera, původně severoafrického otroka z Kart-Hadaštu (Kartágo), žijící a tvořící v 2.století př.n.l. v Římě.
Kapitola sice končí Augustinovým odsouzením metod, kterými metaforicky řečeno, bylo víno bludu podávané spitými učiteli svým žákům, zároveň se ale Bohu nyní již bez obavy vyznává, že se jako žák rád učil citovat z takových her a jak si v nich liboval. Proto ho tito jeho „učitelé spití vínem bludu“ považovali za nadějného chlapce
Také XVII.hlava hovoří o tehdejším způsobu vyučování, které s odstupem mnoha let vidí Augustin spíše v kritickém světle, protože ho nevedl k Bohu, ale spíše utvářel a dále povzbuzoval jeho ješitnost. Již bylo řečeno, že učitelé brzy poznali Augustinův talent a mimořádné schopnosti, a jindy jsme už hovořili o jeho ctižádostivosti silně podporované oběma rodiči. Jako mladík vnímal své zvláštní nadání především jako přirozené (neexistuje zmínka o tom, že by se matka Monika svého syna někdy snažila přesvědčit o něčem jiném), a teprve zpětně ho až jako křesťan správně pochopil jako mimořádný Boží dar. Své nadšené a často velmi úspěšné účinkování v různých školních divadelních představeních a soutěžích ve zpětném pohledu vidí jako okamžiky prchavé slávy, které ho od Boha spíše vzdalovaly. Přesto ale nyní rád vzpomíná s pochopitelnou hrdostí na jedno ze svých vítězství ve školní rétorské soutěži. Jde o krátký úryvek z již zmíněného Vergilova eposu Aeneida a aniž bychom chtěli jakkoli Augustina vinit z neupřímnosti, asi zde nelze brát naprosto vážně jeho otázku Bohu, proč právě on byl v této soutěži nejúspěšnější. Když se ptá, zda takový úspěch nebyl jen marný kouř a pára, ve skutečnosti od Boha odpověď nežádá, protože jí samozřejmě sám zná nejlépe, a to samé lze říci i o jeho druhé otázce. Biskup Augustin zná velmi dobře jednotlivé hodnoty lidského konání pro věčnou spásu, berme proto jeho metaforickou otázku spíše za jeden ze zažitých rétorských postupů. A asi podobně vnímejme jeho výrazy v předposlední větě celé kapitoly, když hovoří o svém srdci, které se v mládí díky jeho zálibě v dramatickém projevu stalo obětí marných pošetilostí a bídnou kořistí zlých duchů.
Další kapitola je psaná v trochu unesenějším stylu, kdy se Augustin mnohokrát obrací na Boha, dává mu otázky, ospravedlňuje se, a po delší době nyní znovu cituje své oblíbené Žalmy. Zatímco v několika minulých kapitolách jsme mohli mít pocit, že hovoří nejen k Bohu, ale také i k nám, tentokrát se zdá text jakoby přerývaně zrychlený, neklidný, plný výrazných obratů a určený výhradně Otci. Svojí, dá se říci přirozenou ješitností na své řečnické úspěchy ve školních soutěžích, autor zdůvodňuje skutečnost, že se tehdy vzdaloval Bohu. Ovšem takový pohled má až nyní, kdy na tuto dobu vzpomíná, protože v té době se k Bohu nijak přibližovat nechtěl, v opačném případě by mu jistě velmi ráda pomohla matka. Ta to ovšem tehdy nijak cílevědomě nedělala a zřejmě věděla proč. Augustin se nyní sám vidí jako marnotratný syn z biblického podobenství a pevně věří, že se k němu Bůh zachoval stejně milosrdně jako onen otec k synovi, který se k němu pokorně vrátil. Ne samotné zhřešení, ale teprve setrvání v tom hříchu znamená žít ve vzdálenosti od Boží tváře.
O Augustinovi je známo, že po přijetí víry žil výhradně pro svoji církev a milovaného Stvořitele. Zvlášť s přibývajícím věkem ztrácel iluze o dobru žijící v lidech a lidech žijících v dobru a v jiném zamyšlení se právě nad tímto jeho spíše nepříznivým pohledem na lidi jako celek podrobněji zamýšlíme. V tuto chvíli nás možná překvapí, že velmi zkušený teolog, a z hlediska přínosu pro církev skutečně geniální autor mnoha zásadních tezí, ještě přibližně v pětačtyřiceti letech v těchto Vyznáních velmi často poukazuje na to, co by tomu, nebo na to řekli ostatní lidé. Tato disproporce je skutečně zarážející – na jedné straně neváhá lidi nazvat hříšnou hmotou, na které zas až tolik nezáleží, ale na druhé straně často uvádí názory druhých lidí, dokonce velmi často těch bez víry. Při podrobnějším zkoumání bychom ale jistě nalezli alespoň několik možných podnětů, které s největší pravděpodobností stály na počátku tak zásadní změny názoru.
Zajímavé je i Augustinovo vyjádření, ve kterém nejprve charakterizuje Boha jako toho, který v nebi sedí na trůně a mlčí. Jde samozřejmě opět o řečnický obrat, který nás nesmí v žádném případě nijak znepokojovat, a není ani nutné se jím více zabývat. Přesto si jen připomeňme, že kupříkladu právě tato mimořádná Vyznání jsou jasným příkladem nejen veřejného dopisu adresovaného přímo Bohu, ale i jeho skrytých, a přesto i nám čtenářům dostatečně zřetelných odpovědí pisateli. Právě díky evidentnímu a prokazatelně fungujícímu dialogu Augustina s nemlčícím Bohem mohlo vzniknout takové veledílo, jaké díky Bohu vzniklo.
Druhá část zmíněné věty pokračuje osobitým vyjádřením ve smyslu, že „dle nezměnitelného zákona sesílá Bůh zaslepenost jako trest za nedovolenou žádostivost“. Augustin pravděpodobně míní výrazem nezměnitelný zákon od stvoření světa jediné trvale platné a spolehlivě fungující pravidlo, že každý lidský skutek, vykonaný navzdory jeho odmítnutí svědomím (tedy přímo Bohem), je dřív či později potrestán. Z významu uvedené věty vyplývá, že autor vidí u člověka nejprve nedovolenou (zakázanou, hříšnou) žádostivost, a teprve na základě tohoto hříchu prý Bůh sesílá zaslepenost. Toto tvrzení, pokud Augustina ovšem správně chápeme, je ale trochu překvapivé a vyžádalo by si více času na výklad. Věta nám ale bude znít rozhodně přijatelněji, pokud v textu slovo zaslepenost vyměníme za slovo nedovolená žádostivost.
Zaslepeného člověka totiž považujeme toho, který sice ví, co nemá dělat, ale právě díky svému zaslepení to dělá. Tedy nejprve je člověk zaslepený, a teprve pak nedovoleně hřeší, v našem případě žádostivostí. Pokud by ale nebyl zaslepený, nehřešil by.
V XIX.hlavě pokračuje Augustin ve vzpomínkách na své dětství a školní léta. Ještě stále čteme o malém žákovi, který byl v základní škole obětí špatného vyučovacího systému. Také v této části spisu se opět trochu odkrývá jistá část Augustinovy složité mentality, kterou nelze jednoznačně charakterizovat. Když o sobě píše, že byl ubohý hoch, tak se může zdát, že více než k Bohu nyní hovoří především k nám lidem a dožaduje se našeho soucitu. Přestože měl řečnické soutěže nesmírně rád, a skutečně v nich také vynikal, s odstupem času vidí vše jinak. Vzpomíná, jak při těchto soutěžích záviděl úspěšnějším spolužákům, což samozřejmě dnes vidí v negativním světle a přiznává, že jeho mysl byla zaměstnaná především starostí o co nejdokonalejší projev.
Čtenáře možná nyní zaujme věta, která končí těmito slovy: „...na jejichž přízni mně tehdy záleželo jako na počestném životě“. Hovoří zde o vyučujících, kteří ho učili gramatické čistotě v řečnictví, o kterém v této kapitole hovoří nejvíc, a zároveň naznačuje, že v tomto předmětu byl skutečně výborný, ne-li nejlepší, pokud za přednes sklízel jejich oprávněné pochvaly. Ale pokud dál píše, že mu na těchto pochvalách záleželo stejně, jako mu záleželo na počestném životě, půjde i v tomto případě spíše o řečnický obrat, než o skutečné vyjádření jeho snahy. Je totiž zcela jisté, že pro termín počestný život severoafrického adolescenta byla v pátém století docela jiná měřítka, než by asi byly dnes, kdyby tento termín nebyl bohužel už téměř „na vymření“. Po tolika expresívních vyjádřeních autorovo hříšnosti v dětství a dospívání, které jsme už slyšeli a ještě mnohokrát uslyšíme, je jeho nynější sdělení, že usiloval o počestný život, poněkud překvapující. Tak jako vnímáme jeho slova o vlastní dětské hříšnosti sice za jistě upřímná, ale přesto nadnesená, slova o jeho snaze vést počestný život se jeví jako druhý extrém a skutečnost byla tehdy asi někde uprostřed. Navíc bychom měli mít vždy na paměti několik desetiletí, které dělí vzpomínané události od jejich sepsání.
Podle názorů některých autorů životopisů svatého Augustina se v mládí tento světec svými vnějšími projevy příliš nevymykal běžnému chování temperamentní africké mládeže. Jeden francouzský autor charakterizoval jeho jednání a způsob života až do křtu jako standardní, ničím nepřesahující tehdejší normy. Tomu by napovídal i fakt, že v jeho dětství i dospívání s ním rodiče neměli nějaké mimořádné problémy, které by stály za zmínku. Ty začaly postupně sílit až po otcově smrti, kdy se matka na syna velmi výrazným způsobem upoutala a vyvrcholily jeho životem s družkou a příslušností k manichejské sektě. Z osobních vzpomínek ale nikde jasně nevyplývá, že by jako dítě či dospívající nějak výrazně toužil po počestném životě, ani tento termín své údajné touhy blíže nespecifikuje. Jak již byl naznačeno, až do svého křtu rozhodně nežil natolik nepočestně, že by pociťoval nějakou vnitřní potřebu změny, a oba jím uvedené mezní póly – na straně jedné dětská hříšnost, a na druhé naopak počestný život, jsou obraty horlivého a nadšeného křesťana, ze kterého ani po letech nevyprchalo euforické nadšení konvertity, který poznal jedinou pravdu.
Se stejnou pokorou a lítostí se Augustin dál vyznává i z „klasických“ dětských hříchů, jako jsou lži a drobné podvody při hrách a soutěžích, a dokonce se kaje i z mlsnosti, dětské nečestnosti i vztekání. Tato část textu nám může připomínat vroucí, se srdce upřímnou životní zpověď na svém začátku. Po přečtení posledního odstavce ovšem nakonec možná trochu znejistíme. Začíná otázkou, zda právě jmenovaná provinění jsou tedy ta dětská nevinnost, a končí citací slov Ježíše : „Takových je království nebeské“. Na svojí otázku vzápětí odpovídá v tom smyslu, že dětská nevinnost v kontextu s uvedenými svými poklesky ve skutečnosti neexistuje, protože tyto drobné dětské hříchy vlastně znamenají náklonnost ke špatnosti, která s věkem nabývá úměrně závažností spáchaných hříchů. V tuto chvíli nejde o to, diskutovat nad Augustinovým pojetím termínu dětská nevinnost, ani nad tím, zda není sám sobě příliš přísným soudcem, ale měli bychom se spíše pozastavit nad jeho poslední větou: „V postavě dítěte jsi ukázal, Králi náš, obraz pokory, když jsi řekl: Takových je království nebeské“. Poté, co píše o tom, jak z malých hříchů postupně rostou velké, a sám zavrhuje, že by se jeho vlastní dávné poklesky daly popsat slovy dětská nevinnost, zčistajasna hovoří o dítěti jako obrazu pokory. To je sice velmi krásná a výstižná charakteristika malého nevinného dítěte doplněná slovy Krista Ježíše, ale marně zde hledáme souvislost s předešlým textem, nebo alespoň nějakou logickou návaznost. Augustin nám tak možná zcela záměrně nabízí prostor pro náš soukromý výklad.
Jako malý doplněk poznamenávám, že jak především samotná Vyznání, tak i další své knihy psal s oprávněným vědomím a jistotou, že je budou číst i další generace. Ovšem jistě ani sám nemohl tušit, že mnohé spisy budou příkladem pro čtenáře ještě po šestnácti stoletích, a že se stanou pilíři mohutné církve. Pokud se tedy například právě v tuto chvíli zabýváme například Augustinovými pojmy jako dětská nevinnost, obraz pokory a dalšími, znamená to, že nyní na svém vlastním příkladu ukazuje naše naprosto stejné dětské chyby a vlastnosti. A tak to bude po celou knihu Vyznání, a s tím vědomím je nutné celou knihu vnímat. Augustin hovoří k Bohu především o nás a za nás na svém vlastním příkladu.
Mimořádná postava církevního Otce dokáže čtenáře zaujmout horoucím, stejně jako mrazivým tónem, umí jako málokdo vyjádřit pohnutí svého srdce, a svojí nepřekonatelnou výmluvností nás většinou bez větších problémů dokáže strhnout pro svoji argumentaci, přestože s ním na začátku budeme možná i zásadně nesouhlasit. Ve Vyznáních budeme svědky jeho přesvědčivě vyjádřeného smutku, vroucí lásky, vášní i lítostí, poznáme i jeho osobitý smysl pro humor a mnoho dalších projevů, které nás většinou silně zaujmou neobvyklou formou, mimořádným obsahem a podáním. Ovšem například třeba jen stopy ironie v jeho spisech budeme hledat jen velmi obtížně, najdeme ji snad jen v některých kázáních a možná trochu ukrytou i v několika osobních dopisech. O některých takových kázáních se konkrétně zmiňujeme v jiné úvaze. O ironii nyní hovoříme hlavně z toho důvodu, že se poslední věta závěrečného odstavce XIX.hlavy někdy čtenářům zdá vzhledem k předešlému textu jako trefná ironie, přestože to tak autor nepochybně nemyslel a rozhodně by nechtěl, abychom si to snad mysleli my. Dokážeme si živě představit jeho africky temperamentní rozhořčení a nezastavitelný tok výčitek, že o něm máme tak špatné mínění...Augustin by opravdu nikdy neuvedl jakýkoli úryvek z Písma v nějaké, třeba jen velmi vzdálené souvislosti s ironií.
Závěrečná dvacátá část první knihy Vyznání je především jedním vroucím díkem za Boží dary v autorově dětství. Říká, že i kdyby ho Stvořitel nevedl dál, i přesto se na něm projevily všechny dary Stvořitele, ať už vlastní existence života, dary smyslů a mnohé další. Konkrétně děkuje za paměť, úsudek, výmluvnost, přátelství, svědomí, rozum, zdraví a podobně, a také i v tomto případě tak vlastně děkuje Bohu i za nás. Dělá to proto, protože ví, že to neděláme my.
Mnoho Božích darů tvoří dohromady člověka. Augustin v podstatě říká, že v mládí hřešil tím, že radost, slávu a pravdu nehledal ve Stvořiteli, nýbrž v jeho tvorech, sám v sobě a v jiných, a začal tak životem bloudit. Ovšem nyní si díky Bohu vše uvědomuje v pravém světle a prosí Pána o zachování těchto darů, které chce postupně rozmnožit a zdokonalit především ke svému prospěchu. A jak jsme již poznali, prospěch jeho minulého života je prospěchem našeho současného.
M.Č.