Vyznání - úvahy nad I.knihou 1.část
Z lásky k Tvé lásce píši tuto knihu
Sv.Augustin o Vyznáních
Tyto úvahy nad nejznámější knihou Augustina Aurelia mají svůj původ v klášteře augustiniánského řádu v Praze, kde se přibližně kolem roku 2005 spolu s některými řeholníky pravidelně scházela skupina laiků na společných zamyšleních nad jednotlivými kapitolami knihy Vyznání na tzv. Setkáních se svatým Augustinem. Smyslem těchto setkání byla především snaha o důkladnější orientaci v životě a díle tohoto Učitele a Otce církve nad rámec informací z dostupných pramenů. Pro společná zamýšlení bylo připraveno množství vlastních postřehů a úvah na toto téma, které se opíraly o několikaleté a dosud probíhající studium života tohoto světce, a po ukončení tohoto cyklu bylo rozhodnuto tyto úvahy nabídnout také i širší veřejnosti. Původní poznámky a postřehy se týkaly pouze několika prvních knih Vyznání, a teprve později na základě některých žádostí a vlastního uvážení došlo k rozhodnutí v práci pokračovat.
Zamyšlení k jednotlivým knihám Vyznání jsou doplňované neperiodicky podle náročnosti Augustinova textu, s cílem nabídnout čtenářům soubor vlastních úvah a zamyšlení ke všem třinácti dílům spisu. Tyto úvahy, tak jako celé webové stránky věnované tomuto velikánovi církve, mají za cíl pokusit se maximálně objektivním způsobem seznamovat zájemce se skutečným životem svatého Augustina. Teprve na základě pochopení Augustina jako člověka, můžeme postupně začít chápat i jeho nelehké, ale pro církev maximálně přínosné dílo. K tomu už ale nejlépe poslouží odborné vědecké publikace několika našich skutečných odbornic a odborníků na augustinskou tématiku, jejichž díla jsou i pro nás neocenitelným zdrojem, a kterým za jejich práci vzdáváme touto cestou velký hold.
Uvedené myšlenky reprezentují osobní názory a pohledy autora, který se posledních čtrnáct let denně zabývá především životem tohoto mimořádného člověka. Uvedené postřehy rozhodně nemají být vnímány snad jako zaručeně správný návod k chápání jeho života a díla, ale pouze prezentují stanoviska jednoho autora mezi mnoha dalšími. Výsledná upřímná snaha po skutečné objektivitě jednotlivých příspěvků a názorů je mimo jiné také konzultována i se členy augustiniánského řádu, stejně jako celý obsah webových stránek, věnovaných tomuto Otci církve. V jedné z našich úvah nad závěrečnými kapitolami celého spisu je také zmínka o Augustinovo názoru na správný výklad Písma. Připouští možnost více výkladů v tom smyslu, že jsou-li všechny vedeny čistou touhou po pravdě, a tedy i Duchem Svatým, musí být i přes svojí rozmanitost pohledů nakonec také všechny správné. Našim velkým přáním je, aby si i zde uvedené komentáře a postřehy nakonec zasloužily podobný názor od svých čtenářů. Těm, kdo se s Vyznáními - Confessiones setkávají poprvé, může jako malá pomoc pro snadnější orientaci v textu vedle těchto poznámek posloužit například i příspěvek O Vyznáních.
M.Č.
Vyznání - úvahy nad I. knihou
Hned první hlavě spisu najdeme Augustinovo legendární zvolání k Bohu, které je citované snad v každém jeho životopisu, a v každé podstatnější práci o něm, a které znají i mnozí z těch, kteří Vyznání nikdy nečetli. „ Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože !“ Toto zvolání z úvodu spisu přesně charakterizuje jeho vlastních nepokojných dvaatřicet let života, o kterých nám nyní bude po celých devět dílů knihy vyprávět. V době, kdy svá Vyznání psal, už nežil žádný z jeho rodičů, se kterými by mohl Augustin společně vzpomínat na své dětství. Proto v první knize uvádí jen několik vzpomínek, které mu zvlášť utkvěly v paměti, a své vyprávění o tomto období ukončuje v době svého přibližně patnáctého roku života.
Kniha začíná velebením Boha v Augustinově typickém podání, se kterým se budeme setkávat po celou dobu našich úvah o Vyznáních. Autor velmi často klade otázky, na které odpověď spolu s námi zdánlivě buď teprve hledá, nebo nám je jako prostředník mezi lidmi a Bohem často s vysvětlujícím komentářem rovnou předkládá. Mnohokrát se od tématu také odpoutá, ovšem nikdy se k němu nezapomene vrátit, přestože občas velkou oklikou. A je více než zřejmé, že tyto otázky Bohu klade především za nás, protože ze své praxe dobře ví, o jaké náboženské otázky se lidé nejvíce zajímají. Přestože je tedy v prvních kapitolách za většinou vět otazník, samozřejmě to neznamená, že by neznal odpověď on, ale my. Je tedy nejen naším mluvčím, ale zároveň i vynikajícím učitelem, který svá Vyznání šikovně a velmi prakticky zužitkovává hned několikrát:
Za prvé se psaním knihy vyrovnává se svým letitým pocitem viny z „doby, kdy tonul ve hříších“. Pokud by tato slova pronesl kdokoli jiný, než Augustin, asi bychom se nad nadnesenou rétorikou autora usmáli, ale v jeho případě musíme mít na paměti, že svůj dřívější život začal po své konverzi opravdu tak pociťovat. A tohoto pocitu se nedokázal zbavit až do konce života. Tím, že se s tímto pocitem snaží vyrovnat veřejně, dokazuje svoji velkou vnitřní sílu a pevné odhodlání, přes reálné nebezpečí od jeho nepřátel, využít jeho vlastní obviňující slova proti němu samému.
Za druhé dostal Augustin geniální nápad, který ho učinil na dlouhá staletí „nesmrtelným“ autorem, protože napsat veřejný dopis Bohu plný vyznávání lásky a zároveň až kruté sebeobžaloby, do té doby téměř s jistotou nikoho ještě nenapadlo. Podařilo se to na sto procent.
Tím, že veřejně vyznal svůj minulý život, vzal svým mnohým odpůrcům a nepřátelům možnost případného vydírání, v římské říši oblíbený způsob likvidace protivníka minimálně z veřejné činnosti – stejně jako dnes.
V neposlední řadě při psaní knihy uplatnil své zkušenosti ze svého učitelského působení. Kupříkladu systém pokládání jedné otázky více posluchačům a společného hledání a vzájemného posuzování odpovědí spojených s vysvětlujícím výkladem přednášejícího byl známý již v antickém Řecku i Římě. Byl to jeden z nejužívanějších metodických postupů, a budoucí rétoři si ho osvojovali i na začátku pátého století. Ve Vyznáních od prvních stránek poznáváme, jak tento starý a oblíbený způsob výuky profesor rétoriky Augustin v sobě zakořenil. Vzhledem k tomu, že kniha je vedle Boha určena i nám běžným čtenářům, využívá zde své nabyté kantorské zkušenosti a většinou s námi v knize hovoří spíše jako s katechumeny. Pro ty psal právě v létech 399-400 současně s Vyznáními i knihu De Catechizandis rudibus (O vyučování katechumenů), což byla původně jeho odpověď na dotaz jáhna Deogratia z Kartága na způsob výuky náboženství. Tak, jak se u Augustina už bohudík několikrát v životě stalo, také v tomto případě místo krátké odpovědi tazateli napsal velmi obšírnou, do detailů propracovanou odpověď, ze které se nakonec stala velmi kvalitní osnova pro ostatní vyučující. Po přečtení zmiňované knihy zjistíme, že tento návod, jak nejlépe působit na posluchače, obsahuje velmi mnoho prvků, které s úspěchem použil i v souběžně psaných Vyznáních.
V době sepisování knihy byl Augustin již deset let křesťanem, z toho šest let knězem, vášnivě obhajujícím církevní učení, a několik let také sloužil věřícím v severoafrickém přístavním městě Hippo Regio již jako sídelní biskup. Do roku 397, kdy Vyznání začal psát, měl na svém kontě již přibližně 51(!) většinou již dokončených spisů a pojednání a další stovky pronesených kázání. Před svojí milánskou konverzí měl za sebou úspěšné absolvování nejen nejvyššího možného rétorského vzdělání v „africkém Římě“ Kartágu, ale i vedení vlastní školy doma v Thgaste a několik let vyučování řečnictví na univerzitě v italském císařském městě Miláně. V mládí strávil několik let také soukromým studiem řecké filozofie a jejích přestavitelů, pokoušel se zakládat po řeckém vzoru i různé filozofické skupiny, vyučoval slabší žáky,atp. Navíc před svým přijetím víry strávil devět spokojených let jako člen manichejské církve, tedy již přímo s Bohem, přestože šlo o evidentní bludaření, jak sám nakonec poznal. Není potřeba zde příliš zdůrazňovat všeobecně známé skutečnosti, jako jeho nezměrně usilovné studium obou Zákonů a dokumentů církve, dále jeho důkladné bádání v oblastech filozofie, historie, astrologie, matematiky, atp. Kvalifikaci pro erudované odpovědi na své vlastní otázky ve Vyznáních měl tedy více než vynikající.
Převažující otázky v prvních pěti hlavách knihy tedy zatím můžeme spíše chápat jako určitou součást, nebo spíše předmluvu k významnému cyklu přednášek významného teologa a filozofa pozdní antiky. „Chci Tě Pane hledat v modlitbě a vzývat ve víře“, říká na začátku spisu a s tímto odhodláním pak píše celá Vyznání. Ve zmíněných pěti úvodních kapitolách mimo některých skvělých obratů nezmiňuje na první pohled nic tak důležitého, co by nás ihned nutilo k hlubšímu zamyšlení. Přesto je nutné i zde číst pozorně a snažit se v jeho některých obratech a vyjádřeních nepřehlédnout někdy jen naznačený další skrytý význam nebo metaforu. Tuto část knihy bychom také mohli chápat jako Augustinův úvod, ve kterém nás – ale i samotného Boha - seznamuje alespoň s některými otázkami a tématy, které ho zaujaly, a kterými se v dalších částech knihy bude zabývat. A i když v nejhlubší a nehrané pokoře, přesto s typicky augustinovskou neústupností hraničící až s vášnivou urputností, bude po Bohu žádat na své otázky odpovědi, ovšem jen tehdy, pokud je náhodou sám nezná. Stejně tak je možné vnímat jeho nyní převažující otázky jako vlastní, značně originální prezentaci sebe sama, nitra své duše, ale zároveň ho chápeme i jako mluvčího nás všech před Bohem.
Převážná většina otázek, které zde Augustin Bohu pokládá, patří k těm, které zajímaly čtenáře v pátém století stejně, jako je zajímají i dnes. Pokud tedy nepřestává na Boha vytrvale naléhat na jejich zodpovězení, dělá to i za ty, kteří by na takové otázky rádi znali odpověď. Rozdíl je v tom, že zatímco my na jeho otázky typu „Co jsi tedy, Bože můj?“ nebo „...odkud máš přijít ke mně?“, popřípadě „Kdo mně dá, abys zavítal do mého srdce?“ odpovědi skutečně neznáme, u Augustina to je jistě jinak. Zdá se, že na větší část svých otázek už v době psaní Vyznání odpověď znal, a jen na menší část z nich odpověď skutečně teprve hledal. A přestože díky své houževnatosti a neustálým prosbám již v mnohém pronikl za hradby běžně nedostupných Božích tajemství, znova a znova pokládanými otázkami se ubezpečuje, že odpovědím Boha dobře porozuměl. Ovšem je to Augustin, takže by toto ubezpečení nejraději slyšel opět přímo od Boha.
Po delším úvodu se od šesté hlavy dostává autor ke vzpomínkám na své dětství, a hned je můžeme nazvat originální sondou do sebe samého s řadou vlastních otázek a odpovědí. Hned na začátku narazíme na zajímavý obrat, jakých je ostatně v celé knize nespočitatelně: „... nevím, odkud jsem přišel v tento smrtelný život, nebo v tuto živoucí smrt“. Jde o něco víc, než jen o typickou rétorskou hru se slovíčky. Jsem totiž přesvědčený, že Augustin seřadil tato slova naprosto vědomě a s plným rozmyslem právě do takového pořadí, jak jsou zde uvedena. Jen tak mají význam, vyjadřující naší víru. Slova živoucí smrt představují život lidí, kteří žijí jen proto, aby jednou navěky zemřeli. Smrtelný život se dá chápat tak, že náš život zde na zemi se proti tomu, co nás jak věříme, jednou čeká, podobá více smrti, než životu. Ovšem za slovem smrtelný následuje slovo život v nezaměnitelném pořadí, a právě to je alfa i omega naší víry.
Další věta obsahuje výraz, se kterým se ještě setkáme, a to „Rodiče podle těla“. Přestože zní minimálně podivně, a dá se říci, že ke svým rodičům až neuctivě, Augustin to tak jistě nepociťoval. Tímto obratem snad jen chtěl zdůraznit rozdíl hodnoty „pouze“ fyzického početí, kterého jsou schopni lidé, od početí duchovního, které je výhradní doménou Boha. Zdá se, že tento značně originální obrat uspokojil Augustina především svojí originalitou, a dál se jím bohužel nezabýval. I když to zde přímo neříká, víc nám naznačovat nemusí – jestliže svým rodičům vymezil pouze úlohu „podle těla“, pak zákonitě jeho rodič podle ducha je Bůh. Dále hovoří o svém kojeneckém věku, o svých prvních reflexech, pozorováních okolí, a projevech, a na všem z toho dokazuje řízení Boží velebnosti, lásky a moudrosti. Ale v těchto chvílích také poprvé začíná se svojí někdy až přehnanou, ovšem jistě upřímně myšlenou sebekritikou, která nás bude provázet po celá Vyznání.
Jak známo, a jak se sami brzy přesvědčíme, Augustin viděl ve zpětném pohledu svůj život do přijetí křesťanské víry v silně negativním světle. Ještě mnohokrát bude hovořit o svých hříších a o své špatnosti s takovým zaujetím, že většinu z nás alespoň napoprvé nechtěně přivede k myšlence, jak dalece to myslí upřímně. Dříve nebo později však jistě pochopíme naprostou věrohodnost jeho slov, přestože nám v tom jeho často velmi silná emotivnost a zdánlivá afektovanost projevu může často brzdit. V tom případě je dobré si uvědomit jeho přirozený africký temperament, zděděné vlastnosti po rodičích, vystudovaná profese rétora a především po konverzi nevídané zaujetí pouze Stvořitelem a jeho tajemstvími. Jestliže tedy nyní například hovoří o tom, jak sebou jako miminko házel a křičel a dával tím okolí různá znamení, ale zároveň podotýká, že tato „znamení však nebyla úplně vhodná“, myslí to bezpochyby upřímně. A skutečně bez postraních úmyslů. Augustin odmítá pojmout běžné dětské reakce jako ty, které jsou přirozené podle ducha, tedy přirozené dary od Boha, ale vidí je jako důsledek dědičného hříchu, jak dále poznáme. To je ale rozpor v jeho názorech, protože nesčíslněkrát ve svém životě zdůrazňuje, že vše, co je od Boha, je jen dobré. Bůh nám dal život bez hříchu a hřích není Jeho záležitost. Často až příliš rezolutní (přestože nesmírně obdivujeme jeho příkladnou horlivost a upřímný zápal pro vše Boží) Augustin je ve svém neskonalém zaujetí svojí úlohou ochotný, jak ještě poznáme, úsměv a mírné, klidné chování kojence vnímat jako projev Boží lásky a dobroty. Naopak přirozený pláč, dětské vztekání nebo například „...závistivého kojence“, který trpkým okem pohlíží na druhého kojence“, považuje za projevy hříšnosti již od prvních okamžiků lidského života.
V této poměrně delší kapitole nelze přehlédnout některé zcela vážně míněné otázky, na které bychom vzápětí očekávali jeho odpovědi podle způsobu, o kterém jsme se již zmiňovali. Na první pohled se zdá, že tyto otázky snad ani nepokládá za sebe, ale za nás, protože si našimi vědomostmi není jistý. Jde o několik otázek hodících se spíše do oblasti kategorie reinkarnačních teorií řeckých filozofů Pythagora, Empedoklése, Augustinova oblíbeného Platóna, nebo možná do neoplatónské mystiky, kterou se zamlada také zabýval. Augustina zajímá, zda jeho dětství následovalo po nějakém již uplynulém životě, zcela vážně se Boha táže, čím byl i před tímto životem v matčině lůně, nebo zda před svým životem už někde byl a čím vůbec byl. Na své otázky skutečně v tomto případě sám neodpovídá, jak bychom bezpochyby u vysoce vzdělaného římskokatolického biskupa očekávali, ale upřímně prosí vroucnými slovy Boha o jejich zodpovězení. Možná si nakonec sám uvědomil absurdnost takového požadavku, protože celý odstavec zakončuje velmi rozumnou větou: „Snad se jen usměješ těmto mým otázkám a poručíš jen, abych Tě chválil a vyznával dle svého poznání.“ Tím je pro něho otázka minulého života, kterou sám otevřel, alespoň pro tuto chvíli kupodivu vyřízena. Což mnohé čtenáře jistě zaskočí, protože naznačuje, že stupeň jeho poznání mu zatím nedovoluje na tyto otázky odpovědět.
Na konci šesté hlavy se poprvé setkáme s Augustinovým oblíbeným a minimálně ve Vyznáních poměrně často citovaným rčením. Jde o větu: „Mohu já za to, jestli tomu někdo nerozumí?“ Přestože je v našich pozdějších úvahách o této větě už alespoň jedna, nebo dvě zmínky, vzhledem tomu, že jsme na začátku knihy, se o ní ještě jednou zmíníme. Tato krátká věta nám totiž napoví mnoho z jeho povahy i způsobu uvažování a zároveň nám i naznačuje, že si o chápavosti a inteligenci svých posluchačů a čtenářů nedělá příliš velké iluze. Augustinův život nebyl nijak klidný a jednoduchý a není nijak překvapivé, že podobný je i jeho způsob jednání i vyjadřování. Musíme si uvědomit, že Augustin nepůsobil ve výstavním univerzitním městě Kartágu, kterému se tehdy také říkalo malý Řím, ale v přístavním městě Hippo Regio a podle toho tam vypadalo i složení obyvatelstva. Námořníci, vojáci, kočovníci, obchodníci, námezdní přístavní dělníci, otroci, nezbytní tuláci a žebráci, potulní kazatelé a jim podobní tvořili většinu obyvatel vedle naprosté menšiny hipponské inteligence, římských koloniálních úředníků, celníků, učitelů, a podobně. Mimochodem i Augustinova matka Monika byla analfabet, stejně jako většina noviců v jím založených klášterech. Teprve tam se většina z nich nejprve učila číst a psát, aby pak mohli být dále vzděláváni, zpočátku často osobně Augustinem.
Nebyla to tedy Augustinova povýšenost, ani přehnané sebevědomí, či snad nějaké podceňování svého okolí, ale naprosto reálné vědomí, ke komu hovoří. Větou mohu já za to, jestli tomu někdo nerozumí, tedy ve své vrozené upřímnosti pouze naznačuje, že ne každému byla Bohem dána přirozená inteligence, stejně jako možnost navštěvovat školy. Tuto větu v knize několikrát přidává na konec nějakého svého náročnějšího textu, a vzdáleně nám bude připomínat ono biblické: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“, což je téměř totéž, co říká Augustin, jen kulantněji řečeno. Někdy používá ještě jedno podobné rčení, když hovoří k svým posluchačům v tomto smyslu: „Kdo můžeš pochop, kdo ne, modli se k Bohu, abys pochopil“.
Sedmá hlava první knihy Vyznání nám podává již konkrétnější obraz Augustinova pohledu na dětskou hříšnost, o které jsme se zde již krátce zmínili. Nyní už s upřímnou snahou nic nevynechat, kajícně vzpomíná na své dětství a snaží se na něm dokazovat a zároveň vyznávat svojí a jako „náš mluvčí“ v kontextu i naší dětskou hříšnost. V poznámkách k první knize Vyznání je zcela správně napsané, že nezřízená hnutí dítěte nemohou být hříchy, a dále je zde poznámka o tom, že Augustin tato hnutí nazývá hříchy, protože se domnívá, že jsou následky dědičného hříchu. Překladatel spisu tedy na Augustinovo pojetí dětské hříšnosti má v podstatě stejný názor, jaký je už shora uvedený. Druhá překladatelova vysvětlivka říká, že přirozené dětské reakce autor nazývá hříchy proto, že tvoří zárodky hříchů, pokud nejsou včas potlačené. Domníváme se, že ani takovým vysvětlením nelze bezvýhradně přijmout Augustinův názor na dětskou hříšnost. Když jsou například zároveň krmeni dva kojenci, a jeden druhého zdánlivě, nebo fakticky odstrkuje, nemůže jít o zárodek hříchu, protože se jedná o přirozený lidský pud sebezáchovy daný Bohem, ne zlem. Totéž lze říci o dětském křiku, kojeneckém přejídání, přitahování pozornosti na sebe, apod... Augustin byl sám otec syna (který mu před osmi lety zemřel) a svůj tak rigorózní pohled na hříšné dětství si po své konverzi postupně vypěstoval svým pevným odhodláním bojovat za evangelizaci a zároveň nedotknutelnost učení církve. Pokud tedy chápal dětskou hříšnost tak, jak jí chápal, prezentoval její tehdejší stanovisko k této otázce. Nejsou známy okolnosti, které by případně mohly Augustina k takovému postoji podnítit, jisté však je, že byl se svými často zaníceně radikálními postoji obávaným protivníkem všem, kdo k němu samému, nebo k jeho učení (tedy i církve) měli výhrady, nebo připomínky. O tom, co nám nyní vyprávěl, nemá pochybnosti, což ve svém sebevědomí i dětské upřímnosti potvrzuje sám slovy: „...můj úsudek zdá se být velmi věrohodný...“ Pro zamyšlení je zajímavé ale i pokračování této věty, ve kterém říká Bohu, že tento svůj dětský věk nechce vůbec ani připočíst ke svému nynějšímu životu. Celou poměrně obšírnou kapitolu o hříšném dětství ukončuje svým typickým způsobem: „Pominu tento věk! Nač se s ním mám obírat, když o něm není v mé paměti ani stopy?“ Jakoby nyní sám zapochyboval o smysluplnosti celého tématu...
Osmá hlava nás možná zaujme faktem, že se v ní na rozdíl od minulých částí pouze jednou obrací konkrétně k Bohu, a také tím, že o svých dětských výkřicích, různých zvucích a rozličných pohybech už nepíše s tím negativním nádechem, s jakým se o nich vyjadřoval v minulé kapitole. To by potvrzovalo i oprávněnost naší poslední věty v předešlém odstavci. Celá kapitola popisuje kupodivu velmi racionálním a klidným způsobem, jak se malý Augustin postupně naučil mluvit. Věcnost a jednoduchost jeho projevu v porovnání s jinými kapitolami nás skutečně překvapuje.
V deváté části knihy dostává Augustinova dosud nezpochybnitelná upřímnost poprvé malé trhlinky, jak si nyní ukážeme. Existuje mnoho důkazů o jeho velmi silné ctižádostivosti, která byla důležitou hnací silou v jeho životě, a to nejen pouze před konverzí. Konečně, sám se zde o ní ještě několikrát zmíní, ovšem ne v přímé souvislosti se sebou. Jak už bylo řečeno, jeho matka Monika neuměla číst ani psát, což ale tehdy bylo u afrických žen téměř pravidlem, a jeho otec Patricius jako statkář na tom pravděpodobně nebyl výrazně lépe, přestože byl členem rady města Thagaste. Augustin ovšem už jako dítě projevoval svým chováním a zájmy nadprůměrnou inteligenci, kterou rodičům potvrdil jeho první učitel, primus magister na místní škole a vřele doporučoval pokračovat ve studiu. Pravděpodobně od té doby v něm jeho venkovští rodiče začali spatřovat možnost uskutečnění svých soukromých tajných snů o vzdělání, úspěšné kariéře a hmotném zabezpečení. V tom smyslu také na syna začali spolu s učitelem oba dva působit, až nakonec dokázali svoji vlastní ctižádostivost také přenést i na malého Augustina. Od té doby v něm už natrvalo zakotvilo vědomí svého mimořádného charismatu a inteligence.
V textu například vzpomíná: „Jakou bídu jsem tu zakusil a jaký posměch,...bylo mně doporučeno abych poslouchal ty, kteří mně napomínali, abych se ve světě proslavil a vyznamenal řečnickým uměním, které zajišťuje lidskou pochvalu a klamné bohatství“ V této pasáži opravdu nelze neslyšet jakoby cizí tón jisté neupřímnosti, který naštěstí ve Vyznáních uslyšíme jen asi třikrát. Augustin, který ví, že hotový spis jednou budou číst jako první pravděpodobně jeho bratři řeholníci (nebo jim spíše bude předčítán), se před nimi možná v tuto chvíli stydí za své vzdělání a dosavadní kariéru. Uvedenou větou se tedy staví do víceméně pasivní role mladého chlapce, kterého okolí tlačí za lidskou pochvalou a klamným bohatstvím.
Kapitola obsahuje téměř všechny prvky projevu, na které jsme u něho zvyklí. Metafory, citace z Písma, vroucí volání k Bohu, a navíc tíživé a hořké vzpomínky na tělesné tresty ve škole, které ho provázely po celý život. Pro někoho může být tato antipatie k vyučovací praxi na základní škole ještě i po tolika letech překvapivá, zvlášť pokud zná Augustinovo vzpomínání na jeho vlastní kantorské působení doma v Thagaste, v Kartágu i Římě. Na rozdíl od minulé hlavy nyní už autor silně projevuje své emoce, netají se existujícím pocitem ublíženosti a můžeme si položit otázku, zda tyto jeho zážitky ze školy byly opravdu tolik otřesné, jak na ně vzpomíná ještě po čtyřiceti letech. Nezbude nám, než mu věřit, paměť měl skutečně obdivuhodnou, takže celá desetiletí nedokázal zapomenout ani na ty své žáky, kteří mu v Římě nezaplatili za výuku. A tento pocit ublíženosti a nespravedlnosti je u něho tak opravdový a silný, a tolik mu leží na srdci, že o něm později napíše celou jednu kapitolu do „veřejného dopisu Bohu určeného všem lidem“, tedy do Vyznání. Na druhou stranu poznáváme jeho intelektuální založení od samého dětství a vrozený odpor k násilí, který „přemohl“ snad jen jednou v životě. A to tehdy, když ve strachu o sebe i své věřící požádal státní moc o násilné zakročení proti bojovným odpadlíkům od církve – donatistům.
V desáté hlavě nás pravděpodobně zaujmou hned první slova textu, kdy Boha autor nazývá pořadatelem hříchů. Tento další pravděpodobně originální Augustinův výraz ovšem není řečený samoúčelně, ale zdá se, že naopak velmi promyšleně. Bůh stvořil vše co vidíme i co nevidíme, „a je to dobré“. Hřích nevidíme, ale pociťujeme jeho důsledky, které nejsou dobré. Hřích proto nemůže být od Boha, ale svojí nekonečnou mocí ho samozřejmě může pořádat, jinými slovy, může s hříchem libovolně manipulovat pro naše zkoušky v životě. Zatím pro nás nevyjasnitelný původ hříchu Augustin v textu jasně distancuje od dobrého Otce Stvořitele. Tedy jen v jediném případě není pořadatel zároveň i Stvořitelem, a to v případě hříchu.
Text pokračuje pro nás věrohodnějším líčením svých již skutečných dětských prohřešků, a to především klasického dětského provinění – neposlušnosti. Zdá se, že stále ještě nechce docela připustit fakt, že rodičovská ctižádostivost v tu dobu šla již pevně ruku v ruce se ctižádostivostí mladého nadějného žáka, protože píše: „...k jejichž naučení mě oni přidržovali, ať již v jakémkoli úmyslu“. Augustin ten úmysl ale zcela přesně věděl a nebyl jakýkoli, nýbrž jen jeden – skvělá budoucí kariéra společností vysoce ceněného řečníka. Té podřizovali vše a skutečností zůstává, že horlivá křesťanská matka kupodivu svého syna nevedla ke křtu a jeho budoucí kariéru viděla dokonce ještě v době svého příjezdu za ním do Milána pouze jako světskou. Především proto tam začala ze všeho nejdřív hledat Augustinovi nevěstu z lepších kruhů, která by ho úměrně jeho postavení dokázala reprezentovat.
Kapitola se uzavírá dvěma rozvinutými větami, které nás víc než vlastním obsahem zaujaly postupem, jakým si v nich autor s chutí pohrává se slovy. Nejprve zajímavým a obratným způsobem popisuje zdánlivou nelogičnost a rozporné chování rodičů vůči svým dětem: Pořadatelé (spíš bychom zde lépe chápali slovo herci) divadelních představení a her pro dospělé se z dnes asi těžko pochopitelných důvodů těšili vysoké vážnosti a téměř všichni rodiče si prý přáli pro své děti stejné povolání. Augustin však podotýká, že přestože si to rodiče skutečně přáli, rádi své děti nechávají trestat za to, že si děti na tyto pořadatele hrají a zanedbávají tak školní výuku. Paradoxně právě tato dětmi zanedbávaná školní výuka je má naučit pořádat divadelní představení a hry, jak si přejí rodiče trestaných dětí. Ve stejném duchu dokončuje svůj nesouhlas s touto situací, když se obrací k Bohu s touto rétorsky vznesenou výzvou s filozofickým nádechem: „Shlédni Pane na tyto poměry a osvoboď od nich nás, kteří Tě vzýváme. Osvoboď i ty, kteří k Tobě ještě nevolají, aby k Tobě volali a abys je osvobodil“.
V jedenácté hlavě se poprvé setkáváme s trochu obtížnějším textem, přestože to tak na první pohled nemusí vypadat. Kdybychom věděli, kolik mu je nyní let, značně by nám to usnadnilo vytvořit si nezkreslený obrázek o události z textu. Bylo mu šest, nebo devět let? V kostce řečeno, Augustin se nyní snaží vysvětlit, proč ho horlivá křesťanská matka Monika nenechala pokřtít. Ovšem vzhledem k tomu, jak výrazně silný měl k matce citový vztah, to nevysvětluje ani s nějakým náznakem výčitky, ani se stopou hořkosti. V souladu s tehdejším křesťanským zvykem byl novorozený Augustin ihned přijatý mezi katechumeny, ale jeho křest se odkládal až na pozdější léta. Tehdy se totiž (alespoň minimálně v severoafrické Numidii) věřilo, že hřích spáchaný nepokřtěným člověkem Boha uráží méně, a má tedy menší důsledky, než když člověk zhřeší už jako křesťan. Mladým katechumenům tedy rodiče nechávali volnost na vybouření, a ti se pak - pokud ovšem sami měli zájem - nechávali až v dospělejším věku pokřtít. S údivem brzy zjistíme, že Augustin jako uznávaný teolog a odborník na oba Zákony, praxi s odkládaným křtem, respektive s rozdílným pohledem na závažnost hříchu křesťana a nepokřtěného, nijak neodsuzuje.
Autor vzpomíná, jak jednou jako chlapec náhle „onemocněl žaludečním neduhem a byl na pokraji hrobu.“ Už tehdy si prý by vědom velkého významu svatého křtu pro nemocného, a žádal matku o jeho urychlené zprostředkování. Onemocnění ovšem muselo být nejen velmi náhlé a prudké, ale muselo mít i velmi rychlý průběh. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že vysoce zbožná matka, pro kterou byl právě Augustin vším na světě, nedokázala ve městě okamžitě sehnat kněze, který by těžce nemocného milovaného syna okamžitě pokřtil? On sám, který měl k matce stejnou citovou vazbu, jako ona k němu, to ovšem popisuje takto: „...má tělesná matka, všechna zdrcena horlivě se o to starala, abych byl spasitelnými svátostmi posvěcený a očištěný vyznáním víry..“ Přestože se nyní na tuto dramatickou situaci díváme s odstupem šestnácti století, a chápeme mnohé náboženské rozdílnosti a zvyky tehdejší a dnešní doby, musí nás jednání matky překvapit. Položme si otázku, proč horlivá křesťanka dbala více na určité zvyklosti, snad možná běžné u ostatních věřících tehdejší mladé severoafrické církve, než na očekávanou přirozenou touhu upřímně věřící matky, mít co nejdříve po narození svého syna ve společenství církve? A zkusme znovu sami najít odpověď na otázku, proč by matka k malému, zdánlivě těžce nemocnému synkovi, během velmi krátké doby nesehnala kněze ve středně velkém městě Thagaste, kde byla matka svým křesťanským zápalem velmi dobře známa? Spekulativních odpovědí se nabízí více, ale skutečnou pravdu se asi již nikdy nedovíme. Rozhodně ne od samotného Augustina, pro kterého zvlášť později byla matka vším.
Díky rychlému uzdravení tedy ke křtu nakonec opět nedošlo, přestože po něm podle jeho vlastních slov Augustin velmi toužil, a přestože právě po této varující zkušenosti bychom to jistě od milující matky očekávali. Tradice zde pravděpodobně tehdy ještě zvítězila nad Božím přáním. Až dosud se Augustin konkrétně o otci v knize nezmiňoval, a pokud to nyní poprvé udělal, je to stejně jako to bude i v budoucnu, pouze v negativním tónu. Tento, jak se zdá opravdu nevděčný pohled na svého otce v sobě jistě neměl od malička, ale vypěstoval si ho v sobě asi až v čase svého upřímného a obdivuhodného zápalu pro Boha a jeho církev. Jako věrnému služebníku Pána mu teprve zpětně muselo velmi vadit, že jeho otec byl pohan, přestože velmi pasivní a také tolerantní, když své manželce v její víře nijak nebránil.
Ještě jedna věta nás v této souvislosti jistě překvapí. A to tehdy, když Augustin píše o své matce těmito slovy : „Vždyť ona se horlivě snažila, abys Ty, Bože můj, byl mým otcem spíše než on, a v tom jsi jí pomáhal, aby přemohla svého manžela, jemuž, i když sama byla lepší, byla poddána ...“ Tato věta je svým obsahem skutečně závažná, a říká nám velmi mnoho nejen o Augustinovi samém, ale stejně tak se z ní dozvíme mnoho i o jeho matce Monice. Tomuto velmi zajímavému tématu jsou věnované jiné naše úvahy, a později zde o něm bude ještě zmínka, ovšem nyní na samém začátku našich zamyšlení by hovořit o nich bylo značně předčasné a také kontraproduktivní. Z vlastních zkušeností totiž víme, že by si někdo mohl o celé věci vytvořit příliš brzy svůj vlastní jednostranný úsudek, který by hned od začátku apriori zkresloval skutečný obraz Augustinova života. Uvedená věta ale už překvapila více Augustinových životopisců, z nichž někteří jí věnovali odpovídající zájem a stejnou pozornost je dobré věnovat i jejich názorům k této záležitosti.
To, že Augustin nebyl v mládí pokřtěn, mu pravděpodobně začalo nejvíc vadit zpětně, až když se stal známější postavou církve. Sám se ale takovému hodnocení úzkostlivě vyhýbá, a jeho postoj je víc než pochopitelný. Jako římskokatolický biskup totiž musel čelit mnoha námitkám a výtkám na svůj život před konverzí nejen ze strany především schizmatiků a heretiků, ale nutno říci, že i z vlastního katolického tábora. Augustinovu věrohodnost pro tak vysoký církevní úřad se snažili zpochybňovat nejen stálými výtkami pro jeho devítileté bludaření, ale i pro jeho značně zpožděný vstup do církve křtem až ve dvaatřiceti letech.
Tato první poměrně obtížná část Vyznání končí ještě několika zajímavostmi. Augustin vždy uvádí, že jeho křest byl odložen a nyní zkoumá, zda to byla Boží vůle. Ovšem bohužel se již nezmiňuje o tom, kým byl jeho křest odložen. Otec by mu křest rozhodně nerozmlouval, na to byl příliš pasivní a Augustin sám by se o tom jistě velmi rád zmínil. Napadá nás tedy otázka, proč sám Augustin neudělal nic pro své pokřtění, a jen se spokojil s odložením svého křtu? Jakou úlohu ve skutečnosti hrála v celé věci jeho matka, se již asi nikdy nedozvíme, ale nabízí se určitý prostor pro několik teorií. Ty však jsou zatím nad rámec našich zamyšlení. Pokud ale Monika skutečně tušila mocné vlny pokušení na svého syna, co jiného bychom očekávali od horlivé zapálené křesťanky, než křest pro svého syna jako obranu proti těmto vlnám pokušení? Na závěr sám Augustin uvádí, že by bývalo lépe, kdyby ve své nemoci přijal křest a jeho další život ochraňoval Bůh. Snad z důvodu, aby tím nevrhnul nějaký případný stín na památku své matky, chce nakonec sám vysvětlit, proč tedy k jeho křtu nedošlo. Kapitolu zakončuje zdůvodněním, ve kterém chápe matku, která se držela tradice o závažnosti hříchu před a po křtu, jak již o tom byla zmínka.
M.Č.
pokračování