Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Dvojí křesťanství prvního století

                              Na otázku, kdo založil naše křesťanství, a nebo kdo se o jeho vznik nejvíce zasloužil, existuje mezi mnoha odborníky a dalšími lidmi určitá různorodost názorů. Pro nás osobně však není nejmenších pochyb o tom, že bez soukromé, avšak nesmírně horlivé evangelizační iniciativy apoštola Pavla by  původně jen malá židovská sekta Jeruzalémských „kristovců“, zanikla postupem času stejně jako mnoha jiných, které známe z dějin Ježíšova židovského národa. Pavlova apoštolská aktivita ve prospěch toho, koho však nikdy nespatřil, byla zpočátku přímými svědky Ježíšova veřejného života a událostí spjatých s jeho působením, tedy s jeho učedníky a rodnými bratry z více důvodů odmítána. Jedním z nich byla Pavlova určitá nevěrohodnost a silná nedůvěra vůči němu, která měla opět více příčin.

Například byl (podobně jako o tři a půl století později velký obdivovatel apoštolova díla a oddaný pokračovatel jeho teologického zaměření Učitel a Otec církve svatý Augustin) vždy velmi přizpůsobivý každému prostředí, situaci, době i společnosti, a z každé z nich dokázal pro sebe nebo pro svůj záměr získávat nezanedbatelný prospěch. V Písmu dokonce nalezneme, jak Pavel sám tyto své schopnosti velmi vyzdvihuje  a dává na obdiv  svojí schopnost přetvářky a poklidné  zapření své židovské víry podle momentální situace, například: „Pro Židy jsem byl Židem, pro pohany pohanem...“. To, co v tuto chvíli na sobě apoštol vyzdvihuje jako svoji přednost, však bylo pro skutečné nezlomně věřící Židy naprosto nemyslitelné - totiž aby jen podle momentální potřeby někdy ve svém životě zapřeli svoji víru a dokonce aby mezi pohany  žili jako pohané! Takové chování bylo pro Ježíšovo pravověrné soukmenovce něco naprosto neslýchaného, odsouzeníhodného a zcela  nepřijatelného. Je jasné, že takové „schopnosti“ nemohly ostatním Židům z jeho okolí zůstat utajené a že jim musely být přinejmenším odporné. Neutajené nezůstaly  ani těm horlivcům, kteří spolu s Pavlem původně úplně první židovské prekřesťany pronásledovali a chystali se je doslova cit: "vyhubit", ale logicky ani těm Ježíšovým  učedníkům, kteří po smrti svého Mistra nadále přebývali v Jeruzalémě a od kterých tento pozdější apoštol po svém vidění a obrácení očekával, že ho rádi přijmou mezi sebe. A nejen přijmou, ale uznají jeho nové povolání - jak sám sebe nyní chápal - jako hlasatele Krista, ovšem tak. jak ho on pochopil ve svém vidění.  

Apoštol měl významné konexe nejen na straně všemi Židy nenáviděných  Římanů  a vlastnil i jejich občanství, ale zároveň i na straně nejmocnější a nejbohatší jeruzalémské velekněžské rodiny Annáše a nesmírně horlivě spolupracoval při pronásledování, potlačování a zatýkání uvedených prvních Ježíšových stoupenců po  jeho ukřižování. V Římě bydlel jeho vlivný  příbuzný, který mu dokonce měl pomoci dostat se do přízně přímo až Herodovy rodiny a v Jeruzalémě zase žila Pavlova sestra, která měla významné kontakty na tamní římské správě. Jak všichni víme, později se Pavel  dokonce jako římský občan úspěšně odvolal proti obviněním proti němu přímo k císaři Neronovi, což nebylo nijak snadné, ani obvyklé. Když byl později v římském domácím vězení, bez problémů udržoval živé kontakty nejen s několika členy pretoriánské gardy, ale i s významnými úředníky císařova dvora.

Jiný, velmi důležitý zdroj nedůvěry prvotní obce křesťanů v Jeruzalémě byl způsob samotného Pavlova obrácení na víru těch, které pronásledoval. Apoštol udává, že vzkříšeného Ježíše spatřil při svém vidění a už jen tento fakt vzbuzoval u Ježíšova bratra Jakuba, který prvotní jeruzalémskou obec vedl, silnou nedůvěru a důvodné podezření o jeho skutečných úmyslech. Pavel totiž před jejími členy začal o zjeveném Ježíšovi mluvit jinak a často v úplně jiném světle, než svého učitele jeho bratři a učedníci sami zažili. Pochybnosti o úmyslech provázelo například nejen Pavlovo prohlášení, že od Ježíše ve svém vidění přijal nejen zjevení, ale i poslání hlásat pohanskému světu dobrou zprávu o tom, že Ježíš je Kristus, tedy Pomazaný (hebr. Maššíach) Mesiáš, Bohem vyvolený Král, ale i  skutečnost, že se začal sám sebe považovat za třináctého apoštola. Další důvod jeho počátečních velkých obtíží v jeho úsilí za přijetí a začlenění do jeruzalémské obce a uznání jeho poslání byla kupříkladu  jeho vyhlášení, že stejně jako sám Ježíš si vyvolil svojí Radu dvanácti, aby měla své pozdější pravomoci nad izraelským lidem, tak i on, Pavel, prý ve svém náhlém snovém spatření od vzkříšeného Ježíše obdržel  pravomoc, aby svět připravoval na jeho druhý příchod. Je mu jedno, doslova "nic mu nezáleží" na tom, čím dosud Ježíšovi bratři a učedníci byli, nyní je tu on, který jako jediný z nich dostal své pověření přímo od Krista. Žádá tedy, aby se s ním od nynějška jednalo s ohledem na tuto exkluzivitu.

Pochopitelně existovalo ještě mnohem více  příčin nedůvěry a sporných bodů, vedoucích dokonce až k hlubokým rozepřím mezi ním a Ježíšovými původními následovníky, nakonec však po letech Pavlova úsilí byl do jejich jeruzalémské skupiny skutečně, přestože s výhradami a v nejednotě přijat. A právě Pavlův nesmírný entuziasmus, jeho nebývale obětavé evangelizační nasazení, rozhodná nesmlouvavost i další vnější projevy doprovázející jeho úsilí, stejně jako obrovský zápal pro zjeveného Ježíše nakonec způsobily, že minimálně do začátku 2. století existovaly v Izraeli de facto už dvě verze ustavujícího se křesťanství. Nejlépe nám tuto skutečnost  dokládá sám náš křesťanský Nový Zákon, jen je zapotřebí ho číst pozorně a použít při tom pokud možno více jeho překladatelských verzí. Výsledek studia bude pro někoho možná překvapivý. Jisté však je, že vedle nepochybně jedinečné Pavlovy koncepce křesťanství, která takřka bez odchylky trvá už druhé tisíciletí, existuje v Písmu ještě jedna verze křesťanství - původní, během několika prvních desetiletí utvářejícího se křesťanství bohužel silně zatlačená do pozadí, a to nejen i s některými důležitými aktéry celého Ježíšova dramatu, ale i s jeho některými původními idejemi. Nevyzpytatelnost  a  často naprostá překvapivost Božích řízení se v plném rozsahu projevila i v této jedné z historicky nejdůležitějších událostí světových dějin. Směr prvokřesťanského hnutí totiž neurčil jen výhradně (jak bychom mohli očekávat) vlastní obsah Ježíšových idejí, činů a projevů a neurčili ho ve své podstatě ti, kteří s Ježíšem od jeho narození žili, ale zásadním způsobem ani ti, kteří ho při jeho misi doprovázeli. Na prvním uspořádání a zaměření postupně vznikající prvokřesťanské církve členové Ježíšovy rodiny ani jeho učedníci a další osobní svědkové jeho života neměli ani z daleka vliv v tom rozsahu, který se nakonec po překonání mnoha překážek a vynaložení obrovského úsilí podařilo získat pro sebe Pavlovi, který však Ježíše pouze spatřil  ve svém pouštním vidění. V drtivé většině právě apoštolovo vlastní chápání Ježíšovy existence a jeho poslání je vyjádřeno v  našem křesťanství a je jeho zcela nejpodstatnějším teologickým základem.

Křesťanství se z původního obrodného a kajícného hnutí čistě v rámci židovského národa zrodilo v době tehdy očekávaného příchodu  Mesiáše. Tento spasitel židovského národa měl být jeho běžný příslušník, člověk, který se až později proslaví hrdinskými činy, mimo jiné sjednotí všechny po světě rozptýlený  Bohem vyvolený národ, v bitvách porazí zlo a nepřátele  a za jeho vlády utichnou všechny války ve světě a zavládne mír. Je dobré si občas připomenout, že Ježíš byl příslušníkem tohoto národa a nebyl křesťan. Žádný takový pojem ani neznal, protože ještě neexistoval. Cílem jeho hnutí samozřejmě nebylo založení žádného nového náboženství, ale duchovní obroda, vnitřní očista a pokání židovského národa. Ježíš nebyl první, ani poslední, kdo se za tímto účelem stejným způsobem veřejně angažoval a jeho samého k podobné aktivitě inspirovalo stejné hnutí, vedené jeho bratrancem Janem. Konečně právě o něm Ježíš nesmírně překvapivě řekl, že „Od Adama až po Jana Křtitele není nikdo, kdo se zrodil z ženy větší,  než Jan Křtitel ... “

Lídrem a pevným pilířem  výše zmíněného primárního křesťanství byla osoba nejpovolanější ze všech, již jmenovaný Ježíšův bratr Jakub. Ten po bratrově smrti vedl Jeruzalémskou obec celých 32 let (!), než byl stejně jako jeho starší bratr popraven. Jeho vlastní učení jde v nejvyšší možné míře ruku v ruce s myšlenkami a učením svého bratra a vyznívající poselství Jakubova učení je de facto jeho odrazem. Ježíše, kterého na jeho cestách provázel, dokonce ani přímo necituje, jen hovoří v naprosto stejném smyslu. Jeho listu očividně chybí onen pronikavě charakteristický teologický duch Pavla, nebo jím zcela ovlivněného Marka. Nelze se nezmínit ani o  jeho zdejší evidentně  protipavlovské polemice. Ta samozřejmě  nevznikla nikterak spontánně, ale pro Ježíšovy učedníky byla výsledkem více silně znepokojujících podnětů. Apoštol především v prvních letech nebyl mezi učedníky vítaný a neměl mezi nimi žádného  přítele. Mezi ryze židovskými členy obce prvotní církve musel usilovat dlouhé roky o změnu pro něho nepříliš příznivé pověsti způsobenou jak jeho minulostí, tak jeho současným  chováním mezi nimi.

Svými požadavky a vlastními představami, kam se má ubírat jeruzalémská, dosud výhradně jen židovská (!) církev, vnášel mezi učedníky velké rozpory a ohledně svého vztahu k dalšímu zachovávání židovských předpisů ze Zákona vyvolával velmi bouřlivé hádky. Pavlovo názory a snaha o začlenění byly tedy zpočátku rezolutně odmítány. Ještě včera jsi byl náš horlivý a nesmlouvavý  pronásledovatel, který nás chtěl vyhubit, dnes jsi náš spolubratr? Mluvíš k nám o učení našeho Mistra, kterého jsi nikdy ani nespatřil? Počáteční negativní postoje obce k němu byly mimo jiné důvody způsobeny i formami jeho prohlášení, kterými si mezi svědky Ježíšova života a jeho osobními průvodci nárokoval nejen přijetí do obce, ale  rovnou i uznání jeho názorů a poslání. Oprávněnost svého požadavku o respekt, který vyžadoval od vedení i od učedníků, zdůvodňoval povoláním přímo od Ježíše, kterého měl spatřit ve svém vidění v syrské poušti. Pozdější zbožné snahy o zidealizování vztahů v této obci mezi Pavlem a ostatními členy, a především mezi Pavlem a Petrem jsou nevěrohodné a svým způsobem naivní. Pokud ten, kdo Ježíše nikdy ani nespatřil, neváhal o jeruzalémských vůdcích prvotní církve v čele s Ježíšovým bratrem v listu Galaťanům prohlásit, že „čím kdysi byli, na tom mu nezáleží“ (Gal 2, 6,9), pak nám sám dokládá lépe než kdokoli jiný o vztazích, jaké panovaly mezi členy prvotní církve a jím. Především jmenovaný Pavlův (ale nejen on) list je o tom zcela vypovídající.

O původní verzi „křesťanství bez Pavla“ si můžeme udělat jistou představu také i z jiného novozákonního dopisu dalšího Ježíšova bratra Judy, který měl v době kanonizace Nového Zákona stejně jako Jakubův list z teologických důvodů mnoho odpůrců pro jeho zařazení. Oba listy se totiž v mnohém od Pavlovy teologie značně lišily a našim zbožným učencům, kteří o definitivním obsahu budoucího Písma ve čtvrtém století  rozhodovali, se oproti teologicky jednoznačným Pavlovým dopisům, (stejně jako v porovnání s Janovou ryze  nebesky zaměřenou teologií), zdály Judovo a Jakubovo texty jen velmi málo duchovní a tím tedy i z hlediska teologického přínosu méně „kvalitní“. Jak víme, oba listy nakonec do Písma zařazeny byly, ovšem po dlouhých sporech a zřejmě především proto, že jako jediné listy z celého Nového Zákona patřily přímým účastníkům Ježíšova života, navíc jeho bratrům.  Jakubův list ovšem se do Nového Zákona dostal až za Augustinova života, Judův dokonce některé církve a společnosti údajně nepovažují za součást Nového Zákona ještě dnes.

O Pavlově stoprocentní absenci jakékoli osobní účasti na Ježíšově životě i na jeho veřejném hnutí jsme už hovořili. To samé však dnes naše církev nejen připouští, ale dokonce i učí o všech čtyřech evangelistech Markovi, Matoušovi, Lukášovi a Janovi. Učí například, že Marek nebyl oním „Janem Markem“, a nebyl apoštolem. Také Matouš, který jako jediný z evangelistů používá ve svém textu slovo „církev“, nebyl prý „apoštolem Matoušem“ a Lukáš, jehož celá polovina evangelia pochází z Marka, nebyl ani průvodce apoštola Pavla, ale ani lékařem, jak se donedávna tradovalo. Zmíněný autor uvedený v Písmu jako Lukáš napsal také i Skutky především z důvodu vysokého vyzdvižení a zvelebení  Pavla a jeho zásluh o vznik církve. Nebýt Lukáše, o zakladatelovi křesťanství Pavlovi víme jen malé zlomky.

Velmi krátký Judův dopis byl do novozákonních spisů zařazen jako až předposlední, tedy zřejmě jen jako málo zajímavý, nebo právě naopak. Pro nás je zajímavý nesmírně. Koho má totiž konkrétně na mysli, když své židovské adresáty v církvi varuje před některými bezbožnými lidmi, kteří se mezi ně vloudili a vyzývá je, aby zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Kdo z nás by slovy jednou provždy, navíc v kontextu nejen celé věty, ale v duchu celého listu, chápal něco jiného, než že tato ničím nenahraditelná Bohem darovaná víra přestane existovat teprve až v okamžiku ukončení existence světa?  Víme, že Boží lid je bez nejmenší pochyby synonymem pro Bohem zvolený izraelský národ, stejně jako že víra, o které hovoří, je židovskému národu Bohem předaná víra na Sinaji charakterizovaná v darovaném Zákonu. O kom konkrétním vlastně Juda hovoří, když varuje před  blouznivci, kteří poskvrňují své tělo a nadpozemským mocnostem se rouhají. Kdo se podle jeho slov vzpouzí a odporuje Božímu vedení, čí ústa mluví nadutě a podobně? Zřejmá odpověď se nabízí sama.

Ježíšův bratr Juda píše svůj krátký, ale svým naléhavým apelem nesmírně významný list na konci prvního století nejspíše z oprávněné obavy z důsledků blížícího se - a už brzy skutečně existujícího - rozdvojeného chápání a praktikování Ježíšova původního poselství. Koho má na mysli, když hovoří o učitelích, kteří zaměnili pojetí milosti za povolení k nezákonnému chování? Bezpochyby zde hovoří o již konkrétně známém chování některých současných  osob, které hrubě odporuje základním principům Božího Zákona, o tom není sporu. Je jisté, že motivace k sepsání a ústřední myšlenka Judova listu byla pro odpovědné církevní autority jedním z největších  problémů při posuzování vhodnosti a dostatečné teologické „správnosti“ pro zařazení do textů Písma. Zřejmě s velkými výhradami a mnohými nesouhlasnými stanovisky tam nakonec zařazen byl, i když až téměř na jeho konec. Že s Judovým listem z církevního hlediska nikdy nebylo „všechno v pořádku" je více než vypovídající i ze skutečnosti, že z něho nebyl ani jediný verš zařazen do cyklu epištolních čtení při bohoslužbách. To je u listu, který  napsal bratr toho, na jehož existenci vzniklo naše křesťanství, jistě velmi zarážející. Pro někoho však může být mimo jiné uvedené zajímavosti i tato skutečnost výzvou k vlastnímu důkladnému studiu některých nepochybně účelově opomíjených, ale nesmírně důležitých okolností počátků křesťanství. 

Existenci dvou počátečních ryze židovských proudů v utvářejícím se křesťanství, u nichž se ve větší či menší míře lišilo vnímání Ježíšovy osobnosti a poslání, o kterých se zde také zmiňujeme, nám nejlépe dokládá sám Pavel. O tom, jakou úlohu hráli ve čtvrtém a pátém desetiletí ve vedení prvotní církevní obce v Jeruzalémě Ježíšovo bratři, se dočteme především v  listu Galaťanům. Jak  víme, hovoří tam nejen o Jakubovi jako o Ježíšově bratrovi, ale také jako o apoštolovi. Zřejmě se s ním v Jeruzalémě skutečně setkal, ovšem doslova píše jen : „viděl jsem ho tam“, což  jak víme, nemusí znamenat totéž, jako se s ním setkat osobně...Na druhou stranu - co by za to zřejmě Pavel dal a jak mnoho by mu ulehčilo jeho snažení o přijetí mezi členy prvotní ustanovující se církve, a jeho touhu o projev respektu z jejich strany, kdyby mohl říci alespoň ono viděl jsem ho tam také i o Ježíšovi! Ale jak víme, s touto pro jiné nepřekonatelnou překážkou se apoštol dokázal nejen vyrovnat, ale dokonce z ní udělat velkou výhodu a své velké ocenění.

V listu uvádí, že svojí autoritu pro své poslání (a tedy pro svůj vlastní výklad účelu Ježíšovy existence na zemi a jeho dalšího působení) dostal přímo od Krista ve svém zjevení. A z dalších jeho vyjádření nepochybně vyplývá, že své povolání hlásat nežidům své vlastní evangelium dostal ještě dřív, než zahájil své pokusy o uznání od členů  Jeruzalémské církve. Dává nepokrytě najevo, že jeho pověření nanebevzatým Kristem mu dává větší rozhodovací pravomoci, než mají Ježíšovo vlastní bratři a učedníci. Ježíš, který jako příkladně zbožný žid celý život sám Tóru až do posledního okamžiku úzkostlivě dodržoval, jí prý nahradil sám svojí existencí a následnou vírou v něho. Tím pádem Zákon a dodržování jeho předpisů ztratil smysl a Pavel takovými prohlášeními jen dokazuje svoji - protože Ježíše nikdy osobně neslyšel - zákonitou neznalost Mistrových výroků. V opačném případě by o náhradě Zákona nemohl nikdy mluvit, protože by o něm znal kupříkladu i Ježíšův nepříliš preferovaný výrok: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní“ (Mat 5:17-18). Ten však dobře znali jeho galilejští učedníci; i proto tedy ta jejich velká nedůvěra, odmítání a vášnivé hádky s Pavlem o neměnné principy základů jejich židovské víry a o otázky nutnosti  její dalšího dodržování od nových zájemců, hlásícím se do prvotní církve. Proto také  vzhledem k jeho jen velmi zanedbatelným úspěchům jeho evangelizačních pokusů mezi židy, i kvůli některým přetrvávajícím rozporům mezi ním a jeruzalémskou církví se odebral evangelizovat tam, odkud pocházel, tedy mezi maloasijské pohany, kteří ovšem o Ježíšovi nevěděli naprosto nic. V tu dobu se zrodila druhá forma křesťanství, dodnes trvající, Pavlovo.

Když v listě Galaťanům jmenuje tři hlavní sloupy prvotní církve, na prvním místě automaticky uvádí Jakuba. Jistě není potřeba dlouze hovořit o tom, co tento fakt znamená. Ježíšův bratr naprosto logicky po jeho smrti po něm převzal vedení učedníků, kteří po něm zbyli a kteří nyní tvoří základ budoucí církve. Potvrzení vůdčí role v prvotní církvi posloupně patřící Jakubovi najdeme i u Lukáše, když ve Skutcích líčí Pavlovu částečně již zmíněnou velkou roztržku s Jeruzalémskými ohledně přijímání pohanů a kolem otázky oprávněnosti aplikace židovských předpisů na ně. Jakubovo původní poselství Ježíšova odkazu bylo získané autenticky, osobní přítomností a dlouhodobou existencí po boku svého bratra a zároveň co je oba ještě dříve naučil, nebo čím inspiroval jejich bratranec Jan, pro svoji hlavní veřejnou obrodnou činnost nazývaný Křtitel. Pavlovo poselství má jak víme, své kořeny ve vidění poblíž Damašku, kam jel hubit první křesťany.

Existuje  apokryfní, řecky psané tzv. Tomášovo evangelium jehož nezařazení - tak jako mnoha dalších dochovaných dokumentů o Ježíši - do Nového Zákona lze z hlediska církevního směřování pevně  ustanoveného teologického směru svým způsobem i chápat, ovšem po jeho objevu znělo mnoho hlasů významných učenců pro jeho logickou kanonizaci.  Nejde totiž o líčení a vyzdvihování Ježíšova života a jeho skutků, nýbrž o prostý soubor jeho autentických výroků s překvapivě velkou vypovídající hodnotou. Podotýkáme, že tento soubor byl s velkou pravděpodobností sepsán přibližně ve stejné době, v jaké vznikly Matoušovo a Lukášovo, a téměř stoprocentně v době vznikajícího, nebo dokonce už i existence Janova evangelia. Nemohou tedy proto uspět jakékoli případné snahy o zpochybnění autentičnosti výroků ani jejich autora.  

Zvlášť jeden z Ježíšových výroků je zde pro nás nesmírně překvapivý a věříme, že tomu tak bude i pro mnohé naše čtenáře: „...Ať půjdete kamkoli, jděte k Jakubu Spravedlivému, kvůli němuž vzniklo nebe i země“. Co tato slova vlastně znamenají a jak mnoho by mohla ovlivnit dosavadní Pavlovu křesťanskou teologii? Nejen kvůli tomuto výroku, ale i dalším uvedeným zde i v jiných apokryfech, které v sobě ukrývají mnohdy nejstarší, dosud často důsledně opomíjená různá svědectví, zajímavosti a komentáře o Ježíši, jeho životě  a o počátcích vznikajícího křesťanství, se pomalu mění postoje a nahlížení teologů naší církve na význam takových sdělení. Díky jim se  dokonce už celá desetiletí vedou jisté vysoce odborné debaty na nejvyšší teologické úrovni o možnosti budoucího uspořádání jakéhosi oficiálního novozákonního „doplňku“, nebo o jiném způsobu možnosti uznání teologické úrovně určitých apokryfních spisů na úroveň stávajících kanonických evangelií. Existují dokonce názory některých křesťanských kruhů o určité jednostrannosti našeho dosavadního výkladu počátků křesťanství, který je  v rámci nutnosti zachování svého poslání také i v budoucnosti, potřeba částečně revidovat. Projeví-li sám Bůh takovou vůli, pokud jí ovšem už dávno neprojevil, pak bychom se takového kroku neměli obávat.

M. Č.