Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rétor Augustin

 

 

 

imagescabbk9my.jpg 

                  

 Svatý Augustin - profesor rétoriky v Římě a Miláně

 

 

 

 

 

                                                        

 

 

                                                  

                                                     Svatý Augustin žil a studoval v Numidii v severní Africe a tento svůj „černý kontinent“ opustil sice jen jedenkrát v životě, ale na celých pět roků. Důvodem, který ho vedl dočasnému opuštění rodné Afriky bylo původně jeho rozhodnutí, kterému se dodnes říká „jít za lepší prací“. Zmíněná africká oblast Numidie byla jednou ze sedmi provincií africké diecéze a za Augustinovy doby se jí říkalo Numidia Cirtensis. Cirta a Hippo Regius byly dvě nejdůležitější hlavní města numidské provincie a právě druhé jmenované město je už navždy spojované s Otcem a Učitelem církve svatým Augustinem. V tomto velkém přístavním městě se stal zcela nečekaně knězem, později biskupem a v něm nakonec také zemřel. Všechna nejdůležitější díla, která ho tolik proslavila, napsal právě zde. V Hippo Regio založil první mužský klášter, pro který napsal pravidla pro mnišský život a tyto pravidla v různých obměnách dodnes používá více než sto různých řeholních společenství po celém světě.

     Už jako školák vynikal nad ostatními vrstevníky především svojí schopností široce a velmi emotivně hovořit téměř na jakékoli téma. Oproti svým spolužákům se dokázal správně vyjadřovat a svoji překvapivě širokou slovní zásobou silně zaujmout nejprve jeho rodiče a později především své učitele. Nešlo však jen o projev, kterému hlavně u dětí jednoduše říkáme „upovídanost“, ale hlavně o jeho schopnosti vnímat, zapamatovat si a vhodně používat velmi širokou zásobu slov, kterými svůj mluvený projev dokázal barvitě zpestřit a pro své posluchače ho udělat velmi zajímavým a přitažlivým.

     Navíc měl velkou představivost, a proto už jako malý chlapec dokázal kolem sebe soustřeďovat partu kamarádů, pro které byl zaujatým a nedostižným vyprávěčem nejrůznějších příběhů a historek. Ty většinou odposlouchal od starších dětí nebo dospělých někde na městském tržišti, při pomáhání na poli a na vinicích, nebo od žen, které pomáhaly v domácnosti jeho rodičů. Vyslechnuté vyprávění a příběhy dospělých si dokázal výborně zapamatovat, a pak si je přizpůsoboval a pomocí své široké slovní zásoby i vlastní fantazie různě přikrášloval tak, aby jimi své posluchače co nejvíce zaujal a často i pobavil. A nejen kamarády. Malý Augustin svým barvitým vyprávěním i kultivovaností projevu nejrůznějších příběhů dokázal často velmi zaujmout také i různé návštěvy, které k nim domů často zval jeho velmi společenský otec Patricius. Po své matce Monice a její velké zálibě v dramatičnosti navíc zdědil její velkou emotivitu, a schopnost se procítěně vžívat do různých témat, dramatických dějů a postav. Zvlášť výrazně se tyto herecké vlohy projevovaly ve škole při jeho zaujatém vyprávění a později při přednášení básní a četbě úryvků z různých starých řeckých eposů a bájí, které měl nesmírně rád.

     Augustin byl menší, štíhlé postavy a oproti svým vrstevníkům nijak nevynikal fyzickou silou, proto se raději vyhýbal konfliktům a při různých klukovských bitvách se držel spíše stranou. Jakmile ovšem začal vyprávět různé příběhy, kamarádi často zapomínali na hry i na boje s nepřáteli ze sousedství a raději ho zaujatě poslouchali. Tato vlastnost vzbudila pozornost nejprve u jeho rodičů a sourozenců, ale brzy poté i u jeho učitelů, kteří jeho výjimečný talent na mluvený projev bezpečně rozeznali. Později bylo ve škole s jeho rodiči domluveno, že chlapcovo další studium na druhém stupni školy se bude ubírat především se zaměřením na takzvaná svobodná umění, tedy hlavně na gramatiku, rétoriku a dialektiku, ale i aritmetiku, astronomii a hudbu. Zvlášť první tři obory byly mladému studentovi nejbližší a utvářely základní studijní celek s přímým vztahem k řeči a slovu, kterému se později začalo říkat trivium. Výborná znalost těchto oborů a úspěšnost celého studia vedlo k závěrečným zkouškám, po jejichž úspěšném absolvování se další studium rozšířilo o zbylá čtyři jmenovaná umění. Jestliže ještě v dnešní době někde čteme, nebo zaslechneme slova o tom, že je něco zcela triviální, budeme vědět, že tímto slovem je myšleno něco zcela základní, a to nejčastěji ve vztahu se znalostmi a vědomostmi. A také, že slovo triviální je odvozeno od slova trivium, tedy od základních pilířů vzdělání pozdějšího Augustinova světoznámého věhlasu a proslulosti.

     Nemůžeme si však Augustina představovat jen jako tichého a vzorného žáka, který neměl jiné zájmy, než učení. Ve své knize Vyznání vzpomíná na svá první školní léta vysloveně s nelibostí i s emocemi popisuje svoji nechuť k učení, i velký odpor k tehdy běžným tělesným trestům od učitelů. Rákoska v té době byla vždy přítomným a velmi účinným pomocníkem každého vyučujícího a malý citlivý žák Augustin více než ostatní spolužáci její účinek mnohokrát poznal na svém těle. Nikdy to však nebylo bezdůvodně. Ve Vyznáních sám zmiňuje především svoji pasivitu, nepozornost a nezájem o některé předměty, například o psaní, nebo o matematiku, za které často býval takovým způsobem trestaný. Píše o hanbě a dokonce o mukách, která prožíval při takovém trestání od učitele, navíc si ani nemohl postěžovat svým rodičům, protože takový způsob trestu schvalovali. Ještě pětačtyřicet let od těchto událostí, které popisoval ve své slavné knize, můžeme z jeho textu jasně vycítit jistě neoprávněný pocit tehdejší velké křivdy a nespravedlnosti ze strany učitelů. Zmiňuje se i o tom, jak se vroucně modlil k Bohu, aby se takovým trestům vyhnul. Proutky, kterými byli zlobiví, nebo nepozorní žáci trestáni, velmi emotivně a nadneseně nazývá mučidly, skřipci a háky, a jako další důvod svého častého trestání zmiňuje například i svoji zálibu hrát si při vyučování s míčem.

      Augustin začal postupně chápat, že rodiče, kteří ho k učení museli dlouho nutit, dělali dobře, protože jak píše, sám bez nucení by se zcela jistě neučil. Protože však byl nejen inteligentní, ale zároveň i velmi ctižádostivý, brzy pochopil, že jediným způsobem jak se ponižujícím trestům a posměchu spolužáků vyhnout, je zaujmout učitele tím, co měl sám nejraději. Nejblíže mu byla zmíněná recitace a přednes a tohoto svého nadání tedy začal ve škole chytře využívat a především v těchto oblastech brzy nad svými spolužáky vynikal. Téměř vždy když byl vyvolaný, aby přednesl část nějaké významné básně, nebo aby předvedl projev nějakého významného řečníka, jeho překvapivě vyzrálým projevem byli učitelé zcela nadšení a ostatním žákům byl dáván za vzor. Ti se pak často jeho dramatické přednesy snažili napodobovat, nebo ho prosili, aby je správně přednášet naučil. Tehdy se u něho zřejmě poprvé objevila záliba a uspokojení z možnosti něco druhé naučit.

     Postupně si oblíbil i další učební předměty, a brzy se tak zařadil mezi nejlepší žáky své třídy, nakonec i celé školy. Učit se mu konečně přestalo dělat problémy, protože být lepším než ostatní, a být za to veřejně chválený, se mu nesmírně zalíbilo. A navíc mu taková chvála posilovala jeho vzrůstající sebevědomí a ctižádost vynikat, být lepší než ostatní.

     Uvedli jsme, že velmi nadaný Augustin miloval hru se slovy a nad ostatní studenty výrazně vynikal především ve zmíněných prvních třech oborech, kterých se práce se slovy nejvíce týkala, tedy v gramatice, rétorice a dialektice. Jako nejlepší student později dosahoval mnoha úspěchů a byl téměř nedostižný v nejrůznějších školních soutěžích především v mluveném přednesu. Jako cenu za vítězství několikrát získal všemi studenty vysněnou cenu, a to podle římské tradice veřejné „korunování“ vavřínovým věncem před všemi studenty. Vynikající znalost a nesmírná záliba především v těchto předmětech po mnoha letech pokračujícího studia dovedla ctižádostivého studenta až k titulu profesora svobodných umění, které získal v africkém Kartágu. Později také stála za jeho už zmíněným rozhodnutím odjet za lepší prací do ciziny. Z jeho dalšího života a díla víme, že mimo těchto tří oborů ho z dob studií ještě velmi zaujaly například předměty o astronomii a hudbě, kterými se jako dospělý rád zabýval, a o kterých také napsal několik zajímavých pojednání. Na učení cizích jazyků však neměl nadání a dokonce některé, jako například řečtinu, podle jeho vlastních slov doslova „nenáviděl“.

     Slovo rétorika (česky řečnictví) je řeckého původu a je odvozeno ze slova „rhetos“, které v principu znamená: „To, co bylo vysloveno“. Tedy vše, co vyslovíme ústy k mluvení, dorozumívání, vyprávění, přednášení a podobně. Znalost správného vyjadřování, která velmi nadanému a ctižádostivému Augustinovi z malého afrického města stála na začátku jeho pozdější proslulosti, byla i v antické době velmi váženou vědou i uměním. Vynikající řečníci, ke kterým nepochybně patřil, byli odedávna v řeckořímské společnosti velmi cenění a uznávaní, a například nejlepším z nich se dokonce jako projev nejvyššího ocenění ještě za jejich života stavěly sochy. Mladý Augustin si jistě mnohokrát v duchu zálibně představoval, jak i jeho mramorová socha bude jednou stát na náměstí některého města doma v Africe.

     Umění znalosti dokonale ovládat každé vyřčené slovo patřilo vždy k základním prostředkům účinné a smysluplné vzájemné komunikace mezi lidmi napříč celou společností. Výchova budoucí inteligence se zaměřením i na tento dorozumívající způsob byla za Augustina významným a osvědčeným přínosem ke snaze o zachování kulturnosti a vzdělanosti římského státu na jeho velmi vysoké úrovni. Dalším významným sdělovacím prostředkem bylo odjakživa uchovávání a sdělování myšlenek jejich zapisováním na různé tabulky, papyry, na dřevo, kůži, a podobně, a konečně i na papír. Jiným prostředkem k nepřímému sdělování nálad a vnitřních pocitů byla i v Augustinově době například hudba a za jiný způsob předávání vjemů se považuje i malování. Pro Augustina jako studenta a později římského a milánského profesora bylo ze jmenovaných sdělovacích prostředků samozřejmě nejdůležitější dokonalé ovládnutí řečnického umění a s tím související psaní.

     Když studoval vysokou školu se zaměřením na svobodná umění v Kartágu, byl předmět rétoriky rozdělen na tři důležité části. Studenti se učili vynikat v řeči oslavné, v řeči poradní a v řeči soudní. A právě vynikající znalost umění řeči oslavné se mu nesmírně hodila při jeho pozdějším příchodu do Milána, kde složil a také dokonalým způsobem přednesl před mladičkým císařem Valentiniánem a jeho dvorem oslavnou chvalořeč. (Za tuto svoji oslavnou řeč se ovšem podle svých slov už tehdy sám velmi styděl. Vadila mu jeho vlastní poníženost a přehnaně projevovaná úcta, se kterou před císařem vystoupil. Později uvedl, že svými neupřímnými, ale nesmírně vzletnými slovy císaře velebil jen proto, aby se jeho dvořanům zalíbil a vlichotil do jejich přízně.)

     Ještě daleko důležitější však byla pro Augustinův vysněný budoucí život jeho výborná znalost třetího jmenovaného oboru rétoriky, a to umění řeči soudní. Jeho životopisy se většinou zmiňují jen velmi okrajově, že byl také soudce občanského práva a pravděpodobně existuje jen velmi málo zobrazení, které by ho zachycovaly v této významné funkci. Výbornou znalost a umění také i soudní řeči sice neuplatnil ani v Římě, ani v Miláně, ale nesmírně se mu hodila teprve až ve druhé polovině svého života, kdy byl v rodné Africe vysvěcen na biskupa. Součástí výkonu této významné církevní funkce byla totiž zároveň i činnost stálého soudce pro různé civilní majetkové a občanské pře. Kde více by mohl uplatnit výsledky dlouholetého studia i svého dokonalého umění soudní řeči, než při rozsuzování nesčetných stížností a žalob svých velmi temperamentních afrických spoluobčanů? Náročnou a vysilující funkci soudce v Hippo Regio vykonával několik hodin denně téměř celých třicet let.

     Nevšední talent a bravurní znalost především řečnického umění nakonec dovedla Augustina až do dvou nejvýznamnějších měst Itálie Říma a Milána. A právě díky svému povolání rétora a jeho plného uplatnění v Miláně tam po tříletém pobytu konečně nachází pravdu - Boha, kterého více než dvě desetiletí usilovně hledal. Nakonec se tam o Velikonocích roku 387 nechává i pokřtít a své velmi vážené zaměstnání státního řečníka a uznávaného vysokoškolského profesora už navždy opouští.

     Rétorika, jejíž vynikající znalost Augustina tolik proslavila, tvořila od antické doby až do zhruba 17. století nejvýznamnější článek ve vzdělávacím systému mladých lidí a byla neodmyslitelným nástrojem pro jejich uplatnění ve společnosti. Až do této doby patřila k základním a nejdůležitějším složkám školní výchovy, kultury a dokonce i vědy. Objevením knihtisku v patnáctém století a jeho následným masovým rozšířením se zdálo, že umění řečnictví, kterým se Augustin nejen proslavil, ale které ho dovedlo až k víře, nakonec úplně zanikne. A skutečně k tomu od poloviny 17. století v době evropského osvícenectví a růstu vzdělanosti téměř došlo a od té doby znamenalo řečnické umění jen velmi okrajový význam. Teprve ve druhé polovině 20. století s postupným širokým rozvojem dalších médií se znovu objevuje nenahraditelný význam krásy mluveného slova a naléhavě vyznívá potřeba pokusit se vrátit především veřejnému projevu proslavenou řeckořímskou kulturnost, hloubku myšlenky a také i jeho určitou noblesnost. Ty se z dnešních projevů totiž již zcela vytratily, jak můžeme sami zjistit ze způsobu komunikace naší společnosti. Díky nejrůznějším médiím máme dnes možnost se denně přesvědčovat o tom, že se tento velký nedostatek bohužel týká i drtivé většiny nejrůznějších veřejně činných osob, například novinářů, reportérů, a především politiků.

     Důvěryhodnost řečníka a schopnost úspěšně zaujmout druhého člověka svým projevem byla vždy závislá především na řečnické obratnosti, kultivovanosti projevu, velikosti slovní zásoby, gestikulaci, intonaci a dalších prvcích. Když se velmi nadaný student Augustin rozhodl stát významným řečníkem, musel se uvedené základy i svůj talent nejprve naučit správně užívat, a pak si je plně osvojit. Samozřejmě to nešlo bez mnohaletého houževnatého studia a roků tvrdé práce a velkého odříkání, ale nakonec úspěšně splnil svůj cíl.

     Trvalo mu deset roků intenzivního studia, než se své velké umění rozhodl začít jako profesor řečnictví předávat dalším generacím studentů. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že původně vůbec neuvažoval o kněžském povolání a všechnu svoji snahu o co nejlepší studijní výsledky směřoval k vytouženému velmi váženému povolání profesora, právníka, nebo významného řečníka ve službách státu. Ke kněžskému povolání, pro jehož úspěšné vykonávání je umění vhodného užívání slov na správném místě stejně nutné jako pro veřejného řečníka, se Augustin dostal náhodně až několik let po svém návratu domů z Apeninského poloostrova zpět a už natrvalo do Afriky.

     Jaké události však tomuto návratu předcházely? Náš vynikající student po absolvování druhého stupně základní školy se zaměřením na svobodná umění pokračoval s jednoročním zpožděním ve studiích ve slavném a velmi významném přístavním městě Kartágo. V šestnácti letech opustil rodné město a své rodiče i dva sourozence, aby tam nejprve absolvoval nástavbu svého studijního oboru. I na tady patřil mezi nejlepší studenty a po závěrečných úspěšných zkouškách si dokonce troufl zkusit sám vyučovat žáky ve svém rodném městě Thagaste. Tento pokus však nebyl příliš úspěšný, protože v rodném městě byl o výuku rétoriky jen malý zájem. Už po necelém roce se tedy znovu na celých devět let vrací zpět do Kartága, kde měl daleko větší možnosti nejen se jako učitel uživit, ale zároveň vystudovat vysokou školu svobodných umění zakončenou udělením titulu profesora. Vše, co si předsevzal, se mu díky obrovské píli, houževnatosti i ctižádosti nakonec podařilo splnit a na jedné tamní významné škole se začal živit jako již uznávaný profesor svobodných umění.

     Africké děti jsou většinou velmi hravé a temperamentní a ve škole je při vyučování zapotřebí mnoho úsilí a zkušeností, udržet je po celou dobu výuky pokud možno klidné a pozorné. Velmi často chodí do školy nepravidelně a v například v době sklizní na polích a v ovocných sadech nechodí téměř vůbec, protože tam musí pomáhat rodičům. Mají ovšem i mimořádný smysl se sdružovat a vymýšlet nejrůznější zlomyslnosti, kterými pak během vyučování velmi často škodolibě znepříjemňují učiteli jeho snahu o kvalitní výuku. Stejné to bylo i v době, kdy Augustin vyučoval v Kartágu. Takové chování některých svých žáků a studentů mladého pana profesora nesmírně mrzelo a také rozčilovalo, a o to více se takoví žáci jeho snaze o klidný průběh vyučování smáli a vyrušovali. Od svých studentských let jasnou představu, čím chce být, a také se mu to pomocí jeho píle a vytrvalosti ve studiu podařilo. U svých žáků však větší zájem a cílevědomý přístup k výuce většinou neviděl, ani se mu ho u nich přes jeho obrovskou snahu a úsilí příliš nedařilo probudit. Z jeho vlastních náznaků v knize Vyznání se můžeme domnívat, že mu navíc ve škole s největší pravděpodobností bohužel scházela přirozená autorita a respekt. Protože jako dítě tolik nesnášel tělesné tresty, sám je při vyučování téměř nepoužíval a snažil se stále neklidné a nepozorné děti o potřebě vzdělání spíše přesvědčovat a domlouvat jim. Uvedená laskavá argumentace, i často naléhavé a velmi emotivní prosby o klid a kázeň však byly většinou marné.

     Po devíti letech strávených výukou na městské škole v Kartágu byl Augustin už nesmírně unavený, a často pociťoval marnost a velké zklamání ze svých dosavadních pedagogických neúspěchů. Mnohokrát uvažoval o tom, že svého učitelského povolání zcela zanechá a bude se plně věnovat řečnictví, politice, nebo možná právům, která v té době v Římě studoval jeden jeho nejlepší přítel. Když mu jeden jeho známý vyprávěl, jaký zájem mají o výuku daleko klidnější a kultivovanější studenti v Itálii, a současně mu nabídl možnost učit právě v Římě, neváhal ani chvíli. Jeho rychlý odjezd provázelo několik dramatických událostí, ale nakonec se do hlavního města římské říše úspěšně doplavil. Pomocí několika přátel brzy nalezl pro výuku vhodné prostory i několik svých prvních studentů a Augustin plný nadšení i očekávání se pustil do výuky.

     Římští studenti byli skutečně ukáznění a vnímaví a svým zájmem o výuku i dosavadními výsledky dělali panu profesorovi velkou radost. Závěr školního roku mu však přinesl velké zklamání. Školné, ze kterého vyučující platil všechny výlohy s výukou, a ze kterého sám žil, se tehdy platilo až ke konci ročníku. S blížícím se koncem však přestávali studenti na vyučování postupně jeden po druhém docházet, aniž předem domluvenou částku za výuku zaplatili. Nepoctivé a naprosto nečekané jednání svých studentů Augustina nesmírně zklamalo a ještě dlouhé roky po této události se o něm v knize Vyznání vyjadřuje s velkým rozhořčením a odporem. Díky této události na Řím zcela zanevřel a ve svém znechucení se chystal vrátit domů.

      Naštěstí pro celý jeho další život se mu náhle a naprosto nečekaně naskytla příležitost získat v Miláně místo státem placeného učitele a rétora, které se náhle uvolnilo. Na obsazení tohoto velmi žádaného místa bylo vypsané veřejné výběrové řízení, které nakonec s Boží pomocí i díky svým mimořádným schopnostem a pedagogickému nadání vyhrál. Pomohlo k tomu ovšem zároveň i doporučení a vliv několika významných osob, především jednoho bývalého afrického prokonzula působícího nyní v Římě. Ve svých třiceti letech tedy Augustin dosáhl svého prvního velkého profesního i životního úspěchu, navíc v cizí zemi.

     Miláno bylo druhým nejvýznamnějším městem římského císařství a také císařovo sídlo. Mladý profesor hned po příjezdu dostal ty nejlepší podmínky k pohodlnému zabydlení ve městě i příležitost bez odkladů začít vyučovat vybrané studenty. Teprve toto velmi dobře ceněné zaměstnání, navíc doplněné velmi významnou funkcí státního řečníka ho konečně naplnilo uspokojením a upřímnou radostí. Jako profesor se velmi rychle osvědčil a jeho práce začala přinášet první velké úspěchy. Poprvé v životě měl zajištěnou svoji existenci i budoucnost a jeho vysněná kariéra se postupně začala naplňovat mnohem lépe, než si kdy představil.

     Za dva roky, které v Miláně prožil v nadšené radosti a spokojenosti ze svého uplatnění, však došlo v zahradě jeho domu k události, která mu zcela převratným způsobem změnila jeho další život i plány, a bez které by naše církev nikdy neměla svého tak mimořádně významného a proslulého učitele.

 

 

 

M.Č.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Pohledem umělců