Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pelagianismus, učení o milosti a sv. Augustin II. část

 

milansky-biskup-simplicianus.jpg

 

Pelagius a sv. Augustin - učení o milosti

 

 

 

 

 

 

 

dokončení

 

 

 

 

 

                            Není pochyb o tom, že dílo svatého Augustina je jako celek svým objemem, mnohdy jedinečným obsahem a tématickou šíří z hlediska přínosu pro církev i po šestnácti stoletích  stále ještě unikátní. Ovšem je zároveň jasné, že tomu nemusí být navěky, jelikož méně konzervativní část naší církve zejména od minulého století začíná projevovat určité náznaky větší otevřenosti a schopnosti diskuze nad určitými sekundárními prvky svého učení. To platí i o některých bodech Augustinova nepochybně udivujícího díla, o nichž někteří naši učenci tvrdí, že se právě na nich nejlépe prokázala sympatická stránka jeho osobnosti, totiž  omylnost. Možnost určitého pochybení, a v některých otázkách jeho učení už spíše přímo  přehmat, o kterém se s ním ovšem za jeho života dalo jen velmi těžko diskutovat, jak se přesvědčilo mnoho jeho oponentů dokonce i z vlastních řad. A nejen za jeho života, nýbrž  minimálně dalších  devět století,  kdy se na církevní scéně objevilo učení dalšího velkého teologa Tomáše Akvinského, byl Augustin pro oficiální učení církve takřka nedotknutelný.

    Vnímáme-li apoštola Pavla jako praktického zakladatele naší církve, pak musíme Augustinovo pro ní nepostradatelné učení  chápat jako v pořadí její druhý základní sloup, jehož původní filizoficko-teologický obsah v podstatě bez jakéhokoli oficiálního církevního zkoumání vydržel dodnes. Teprve v posledních dobách se uvnitř církve začaly objevovat sílící názory, že by se měly ukončit staletí trvající jednotlivé průzkumy teologické kvality a otázky udržitelnosti stále ještě neotřesitelné struktury tohoto dosud pevného sloupu, a definitivně ho společně a na patřičné teologické úrovni zhodnotit především s ohledem na budoucí směřování církve a jejího učení. Některé problematické a rozporuplné části jeho monumentálního díla zůstávají totiž především z úcty k jeho tak zásadnímu teologickému přínosu pro učení církve dodnes neřešené.  Zdá se že učenci, kteří k tomu skutečně mají co říci, si z tradiční opatrnosti zatím navzájem dávají  přednost, kdo začne první. Teprve pak přijde pro další směřování naší církve tolik potřebná velká, dlouhodobá, a nepochybně i bouřlivá diskuze napříč celou církví o pavlovském augustinismu, dosud takřka nedotknutelném teologickém směru.

     Při pohledu na nebývale široký rozsah Augustinových zájmů a objem prací, který těmto zájmům věnoval, je evidentní a také zákonité, že v něm pak i při nejlepší vůli nelze nalézt jasný tvůrčí systém, který by autor dodržoval, nebo o který by se někdy snad jen snažil. To se týká jak celku, tak i  mnoha jednotlivých prací, a zřejmě je to způsobeno mimo jiné i jeho jen zřídka kdy vymezenými a ucelenými okruhy témat, ke kterým  pociťoval potřebu se většinou široce vyjádřit. Neklidný a vždy těkající velikán církve také velmi často reagoval na nejrůznější aktuální podněty své doby spontánně, ovšem mnohdy i nepochybně unáhleně a pak často, aniž by si - snad z nedostatku času, klidu i trpělivosti - dostatečně ověřil všechny potřebné okolnosti, vyrážel jako neohrožený bojovník mnohdy sám nekompromisně hájit zájmy především své drahé církve. A samozřejmě i své vlastní, respektive některých prvků svého vlastního učení, na kterých si zvláště zakládal - učení o milosti  nevyjímaje. Bojoval jak plamennými  kázáními a proslovy, tak i nejrůznějšími osobními intervencemi, emotivními výzvami heretiků, odpůrců a kritiků svých i církve k veřejným disputacím, zároveň však i sepisováním rozličných, často velmi emotivních apelů jednotlivcům ve víře i veřejným činitelům. Jeho legendární emocionální a velmi neklidná povaha byla a dosud je většinou vykládána jako ideální vzor pro hledání cesty k pravému Bohu a trvalá glorifikace jeho neklidu je míněna jako zářný příklad k následování.

   Ovšem samotným Ježíšem niterně prožívaná a poté důsledně praktikovaná pradávná víra židovského národa, jak nám i on sám názorně ukázal v praxi,  je však založena na opačném principu. Ten spočívá především na celoživotním dennodenním  důkladném a vytrvalém studiu Tóry a dalších posvátných knih v krajním soustředění, podmiňujícím snahu každého jednotlivce o co nejhlubší proniknutí do podstaty Božích slov vyjadřujících Jeho vůli. Aby takové úsilí nebylo jen povrchním splněním denní povinnosti každého jednotlivce, a vedlo k pokud možno úspěšnému provádění tohoto záměru, přistupují věřící Ježíšova národa k modlitbám a následnému  studiu pokud možno vyrovnáni a v naprostém klidu, bez emocí a v plném soustředění a sebeovládání oproštěni od všech rušivých elementů, které by mohly mařit jejich snahu. 

     Je tedy zřejmé, že pokud učený Pelagius sice v souladu s učením církve hlásal nutnost křtu, ovšem podle něho jen kvůli odpuštění minulých hříchů (křtilo se všeobecně později, často na vlastní rozhodnutí až v dospělosti, jak vidíme například právě u samotného Augustina), a kvůli poučení a příkladu pro správnou cestu k věčnému životu, musel náš Otec církve okamžitě zvednout bojovou zástavu. K plnění Božích přikázání v žádném případě nemůže člověku stačit sama svobodná vůle, hřímal proti jinému názoru. V případě Pelagia a jeho stoupenců trvala Augustinova „válka za Boží milost“ plných osmnáct roků až do jeho smrti. Nešlo však, jak už jsme se dříve zmínili, o Pelagiovo učení en bloc, nýbrž o ty jednotlivé  body, jimiž se lišil od učení církve – a zároveň od některých částí učení biskupa Augustina. Ten byl především v církevních kruzích  zvyklý hlavně na uznání a respekt, ne však na veřejně projevované pochybnosti a námitky proti některým částem svého učení.

    Teprve na konci života, konkrétně mezi roky 426 a 427 napsal své Retractationes, dílo, ve kterém ovšem spíše  než opravuje, vysvětluje a doplňuje některá svá předešlá tvrzení, jak jsme se už dříve zmínili.  Co se však týče Pelagia a jeho učení, stále zůstává jeho neoblomným odpůrcem, a navíc jako horlivý bojovník za svoji pravdu v tomto spisu dokonce skutečně nečekaně argumentačně přitvrzuje za u něho téměř nevídanou cenu. Opravuje totiž některé své dřívější myšlenky, které se mu zdají  jako příliš umírněné, a dokonce zde překvapivě až jako svůj omyl zavrhuje své třicet roků staré názory, které tehdy v naučné formě napsal ve spisu O svobodné vůli. Tam tehdy ještě silně zdůrazňoval právě jedinečný význam  svobodné vůle člověka při jeho rozhodováních, aniž by byla narušována předvídavostí Boží. Nyní však v reakci na pelagianismus píše v tom smyslu, že pokud člověk jedná samostatně ze své svobodné vůle, avšak bez Boží milosti, bude si vypomáhat nutností. A právě jednání z nutnosti už není rozhodnutí svobodné vůle v součinnosti s Boží milostí.  

      Pelagiovo v zásadních bodech úlohy a potřeby milosti značně odlišnou nauku i díky horlivé angažovanosti Augustina odsoudilo několik sněmů jak v jeho rodné Numidii v Africe, tak i logicky sám  papež. První numidský koncil, který Pelagiovo učení odsoudil, se konal v roce 411, a rok poté už Augustin započal jeho poslední dlouholetý boj s heretiky za církevní pravdu proti tomuto učení. Několikanásobné odsouzení tohoto učení (to ovšem jen dokazuje závažnost Pelagiových myšlenek i jejich velkou oblibu u nezanedbatelné části věřících) jako závažná hereze nakonec následovala i východní církev na Efezském koncilu, kam Pelagius marně upíral svojí poslední naději na možnost uznání, prostor k obhajobě či alespoň na určitou toleranci. Pro naši dogmatickou církev, i pro samotné učení už znaveného Augustina, na kterém si tolik zakládal, tím v podstatě skončila doba nejistoty a pocitu ohrožení, i nebezpečí další nejednoty v církvi. V mnoha kněžích, řádových společenstvích i laicích hlavně na evropském jihu a africkém severu však Pelagiovo myšlenky navzdory oficiálnímu církevnímu zavržení přetrvaly v určité formě  ještě alespoň další dvě, tři generace. To však není příliš překvapivé, protože například názor, že  kvůli nepochybné dobrotě Boží se musí logicky děti rodit s přirozenou dobrotou v sobě, a ne jako hříšníci (se stejnou lidskou dobrotou, jako měl Adam před svým hříchem vzdoru a neposlušnosti), byl  mnoha lidem přijatelnější, než učení o hříšném novorozenci.  

     Pro ilustraci si otevřme například začátek slavných Augustinových Confessiones. I otázka smrti, nebo žádostivosti (Augustinova velmi oblíbeného a častého tématu, zbytečně přepjatě posuzovaného na základě jeho vlastního dlouholetého života s družkou), byla mnohdy lépe vnímána jako prostá skutečnost samé podstaty lidské existence dle Božího plánu, než jako následek dědičného hříchu. Stejně tak tehdy bylo pro mnoho věřících  přirozenější žít s vědomím, že Bůh jim dal skutečnou svobodu rozhodování; tedy mají-li dosáhnout věčného života, musí o to usilovat sami svojí vůlí a tedy dobrým životem podle Božích přikázání. Boží milost je při tom jistě významným faktorem, ne však bezpodmínečnou nutností k dosažení cíle. Pelagius a jeho křesťanští stoupenci učili na první pohled logicky, že všemohoucí Bůh jako Stvořitel všeho nemůže být  žádným svým stvořením jakkoli ohrožen, stejně jako Jeho plány. V tom případě - na rozdíl od Augustinova přesvědčení - nám dal Adam svým hříchem  „jen“ špatný příklad, od kterého je už jen kousek k ukázkovému projevu  naší nedokonalosti, totiž zvyklosti hřešit. Oba se zjevně shodovali na nutnosti křtu, ovšem Pelagius ho spolu s nutnou vírou v Ježíše spatřoval jako dostatečně stabilní základ k ospravedlnění člověka, ne však k jeho vnitřní obnově, nebo dokonce jako potřebný, jistý prostředek k jeho tzv. znovuzrození.

      Spis De diversis Quaestionibus ad Simplicianum (O různých otázkách  Simplicianovi)  byl Augustinův první spis po jeho jmenování biskupem v Hippo Regio. Pro naše téma je zajímavý z několika důvodů a především tím, že v něm poprvé veřejně otevřel svůj pak už celoživotní hluboký zájem o tajemství Boží milosti. Téma otevírá hned zpočátku první knihy tohoto spisu věnovaného moudrému filozofovi Simplicianovi. S tímto milánským presbyterem, duchovním otcem tamního biskupa Ambrože, a nakonec i jeho nástupcem, se Augustin jednou v Miláně osobně sešel a setkání na něho pro jeho další život udělalo zásadní dojem. I z tohoto důvodu velmi obtížné téma milosti, které jeho mysl provázelo  už dlouhá léta předtím, a které široce rozvádí v tomto obsáhlém sborníku, je určeno právě tomuto velkému člověku pozdně antické církve. Ani tomu totiž nebylo téma milosti a předurčení jasné a nedokázal se v nově nastolené problematice orientovat na potřebné úrovni úměrné jeho postavení. Proto se na nově vysvěceného hipponského biskupa na Ambrožovo doporučení obrátil možná ne tak až jako na ryzího odborníka na dané téma, nýbrž na autora, který ho pro mnohé velmi zneklidňujícím způsobem otevřel a rozvinul.

     Simplicianus v něm svojí žádostí ještě více roznítil zájem o tuto složitou látku. Snahu můžeme vidět na vyslovení jeho názoru na pasáž z Pavlova dopisu Římanům (9, 10-29). Augustin  svým tradičním, velice obsáhlým rozborem odpovídá ve smyslu, že na dělení Boží přízně vlastně nemůže objektivně uvést svůj vlastní názor. Ovšem sděluje to a snaží se vysvětlit způsobem, že napíše celkem dvaadvacet (!) menších pojednání při použití 130 citací z Písma, popřípadě vlastních obsáhlých myšlenek se základem opět v Písmu. Zřejmě však přísně sebekriticky nachází na své vlastní problematice určité nejasné, možná i sporné body, které správně považuje za nutné  k dalšímu detailnějšímu průzkumu a vyjasnění, mají-li mít jeho myšlenky skutečně pevný fundament. S ještě větší vervou se tedy vrhá do velkolepé práce na tomto citlivém a velice složitém tématu, který mu sice nakonec přinesla proslulost, ne však  všude jen v kladném a obdivném slova smyslu. Přímo proti Pelagianismu napsal Augustin řadu pojednání a spisů a jeho nesmírná zaujatost vlastním učením a jeho obhajobou dokazuje skutečnost, že ještě třicet let po odpovědi Simplicianovi věnoval této problematice dílo O milosti a svobodném rozhodování.

     Při snaze o hlubší chápání problému bychom si měli především zopakovat, co pro Augustina znamenala církev.  Jako vůbec první významný člověk v dějinách církve uvedl tehdy - ve svých pozdějších důsledcích - ryze revoluční chápání hlavního smyslu  její existence. Instituci církve totiž už brzy po své konverzi začal vnímat zcela originálním přístupem. Pro způsob života v živé víře v jediného Boha už pro něho není autoritou Boží slovo obsažené v Tanachu, jak  až dosud dogmaticky platilo  pro Ježíšův židovský národ, ale kupodivu ani v našem křesťanském doplnění tohoto učení, tedy v Novém Zákoně. Písmo pro  něho - na rozdíl od všech předchozích církevních veličin - prostě ztratilo autoritu (!), kterou nyní převzala církev. Poslední a výhradní instancí pravdy se pro Augustina stala církev, kterou chápal jako jedinou možnou a také i neomylnou interpretku Božích slov. Možná toto jeho přesvědčení v někom evokuje Pavlovo některé euforické výroky - například o zproštění ze židovského  Zákona a podobné, ale i zcela opačná Ježíšova slova na stejné téma o nenahrazení, ale naplnění židovského Zákona .

     Církev je pro Augustina - a totéž stanovisko nekompromisně požaduje po věřících – samotným Stvořitelem exkluzivně certifikovaná instituce pro neomylný výklad Jeho slov, obsažených v Písmu. Z toho však muselo zákonitě vyplývat, že dokud naše církev neexistovala, židé (kterým jako jedinému národu v dějinách světa předal Stvořitel své Zákony jako návod pro udržitelný život)  a tedy ve své době i sám Ježíš jako příslušník tohoto národa museli za celou dobu své existence výhradně jim darovaná Boží slova chápat často nesprávně. A to až do doby, než  Ježíšovu židovskému národu  i ostatním vyznáním Augustin neukázal, kde výhradně se skutečnou pravdu dozví a kde se jim k tomu dostane i neomylného výkladu. Naše církev tak od Augustina dostala jeden primát.

      Další jedinečnost naší církve má jiného autora než Augustina, ale právě on ho tak velmi často a zaujatě užíval, až ho mnozí věřící za skutečného autora považovali.  Je to věta, která sice nemá přímou, ani nepřímou oporu v Novém Zákoně (o Tanachu nemluvě), přesto však měla v naší katolické církvi nepochybně díky Augustinovi přibližně osmnáct století platnost: Extra  Ecclesiam non est salus  (Mimo církev není spásy). Uvádíme jeden z mnoha příkladů, jak o tomto dalším primátu církve hovoří:

 „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“

     Z uvedené ukázky, z Augustinova života i z každého jeho díla je více než patrné, jaký měl k církvi vztah. Byla mu matkou, Božím dílem i požehnáním, celoživotní láskou i potřebou. Byl její horlivý hlasatel, nekompromisní ochránce i příkladný zástupce. Vnímal jí jako Kristovo posmrtné dílo i jako některá naplněná židovská proroctví. Neměl o tom žádných pochyb a vyžadoval, aby o tom neměl pochybnosti také ani žádný křesťan. Opíral se o její moc a postavení a celý svůj křesťanský život pracoval na její slávě,  úctě k ní, a k respektu z její nově nabyté moci ve státě.

     Jiný dočasný primát církve, o kterém se zmíníme, samozřejmě není z „Augustinovy dílny“, avšak do tohoto tehdy nově vzniklého primátu se narodil, žil v něm a také v něm zemřel. Tohoto primátu dokázal využít pro svojí nerušenou práci na svém velkém díle, tento recipročně založený (jak ukážeme) primát velmi často obhajoval jako Boží vůli a z toho důvodu  na svých věřících vyžadoval tentokrát bezpodmínečné zachovávání zákonů toho, a plnou loajalitu k tomu, kdo spolu s církví tvořil součást tohoto jejího primátu. Máme na mysli syntézu a prolnutí potřeb a zájmů státu a církve v de facto jeden celek, vyvrcholící v primát církve jako představitele jediného státem mohutně a všeobecně podporovaného náboženství, tedy našeho křesťanství.

     Skutečnost, že se o významu a postavení církve pátého století z hlediska teologického i světského  zmiňujeme v souvislosti s Augustinovým bojem proti pealgianismu, má svůj důležitý význam, jak dále uvidíme.   

     Kdyby Augustin čistě teoreticky ve svém životě už nic jiného ve prospěch církve neprohlásil, nenapsal ani nevykonal, jen za své chápání a všeobecnou prezentaci církve jako jediné a neomylné interpretky Božích slov ho později naše církev svým Otcem a Učitelem nemohla nejmenovat. Svým postojem dal věřícím shromážděným v církvi příklad i pokyn, jak její existenci a úlohu chápat, a jakou úctu jí tedy jako jediné oprávněné a neomylné interpretce Božích slov mají poukazovat.  Dovršil  tak po náboženské stránce to, co začali první „křesťanští císaři“ po stránce mocenského postavení a upevnění.

      Na úplném začátku vzniku uskupení  křesťanského státu, či spíše státního křesťanství, byla 28.října roku 312 krutá a tehdy klasická příbuzenská řežba o moc na Tibeře mezi dvěma císaři – Maxentinem a Konstantinem. Pohan Konstantin nad švagrovým vojskem drtivě zvítězil a dva křesťanští dvořané ho měli přesvědčit,  že k vítězství mu pomohl Ježíš Kristus, který je i Bohem. Konstantin poté zřejmě uvažoval čistě pragmaticky v tom smyslu, že pokud tito věřící mají tak mocného Boha, který pomáhá i ve válkách, měl by si je raději předcházet a obratně přeformoval náboženskou politiku státu ve prospěch tohoto křesťanství. Během pouhých několika měsíců se tak postavení nedávno pronásledovaného náboženství velmi pozoruhodným způsobem dokonale obrátilo. Hned v roce 313 totiž pontifex maximus Konstantin  (titul nejvyššího pohanského kněze, který si ponechal až do smrti) vydal v Miláně nařízení o uznání křesťanství jako rovnocenného náboženství. Ve skutečnosti se však rovnou stalo náboženstvím preferovaným, poté dominantním a nakonec přímou součástí státní ideologie. Konstantin si ze zmíněných důvodů začal křesťanské veličiny okamžitě a nesmírně velkoryse předcházet a například hned ten samý rok věnoval papeži Militadovi mimo jiné i císařský Lateránský palác, založil Lateránskou baziliku, později Vatikánskou baziliku a mnohé další. Na popud nyní už velmi mocné a bohaté církve jako výrazné stvrzení už definitivního odloučení našeho křesťanství od víry Ježíšova národa také například roku 321 zavedl neděli jako den odpočinku a pracovního klidu, přestože původní židovské Desatero (do křesťanské podoby ho upravil právě náš Augustin) přikazuje světit sobotu. Pět let poté už měli židé na žádost církve  jen velmi omezenou možnost zúčastnit se svých obřadů a následovala pro ně další omezení jak na možnostech praktikování své víry, tak i velmi citelně na svých občanských  právech.

     Konstantin byl tedy první, kdo pakt s církví začal. V Augustinově době k jeho  velké spokojenosti takové spojenectví dotáhl císař Theodosius I. až na úroveň křesťanství jako státního náboženství, a císaře jako uznaného zástupce Boha Stvořitele na zemi (!). Vliv církve na stát a státu na věci náboženské následně velmi dynamicky zesílil a Theodosius jako Boží zástupce a odpovědný prostředník už dokonce svolává církevní koncily. Tak například v roce 381, kdy je Augustin zatím ještě vyznáním manichejec,  svolává 150 křesťanských biskupů do Konstantinopole a tam za jejich souhlasu de facto určuje definitivní text dodnes platného nikejského vyznání křesťanské víry. O důležitých teologických otázkách, tvořících základ naší víry, a jiných problémech křesťanství tedy ve větší či menší míře rozhodoval císař. Na druhou stranu se tento císař s církevními pravomocemi téměř stejnými jako měl papež dokonce nechává veřejně a to hned dvakrát veřejně pokořit a změnil své rozhodnutí Augustinovým světitelem milánským biskupem Ambrožem. Ten měl jako prozíravý politik nesmírně silný vliv na masy, ale díky pevnému spojenectví a vzájemně výhodné pevné provázanosti se státem měl i stejný vliv na císaře. Pokud císař chtěl, aby se křesťané u svého všemocného Boha  modlili za zdar jeho státnických  rozhodnutí i válečných úspěchů, musel respektovat pokyny nejen papeže, ale jak jsme si v případě Ambrože ukázali, i mocných biskupů. K loajalitě a poslušnosti  orgánům moci i k modlitbám za stát a císaře vyzýval písemně i v kázáních stejně jako církev i náš numidský biskup Augustin. Věřící nemají kritizovat, nebo posuzovat oprávněnost či spravedlnost zákonů, ale mají je prostě za každých okolností zachovávat a nereptat. Císař jako Boží zástupce na zemi  nemůže vydávat nespravedlivé zákony, protože si ho vybral sám Stvořitel světa.

     Nutno ještě podotknout, že Augustin jako severoafrický biskup, jeden z více něž stovky v Numidii, přes všechnu svoji snahu kontaktovat vlivné politiky a svým způsobem také ovlivňovat jejich rozhodnutí, byl částečně úspěšný - pokud vůbec - jen ojediněle. Naopak tehdejší vliv milánského biskupa Ambrože na nejvyšší státníky byl do té doby nevídaným jevem. Z církevních dějin však víme, že v jistých dobách, které následovaly, byla světská moc církve dokonce ještě větší. Úměrně větší však byla bohužel  i její vzdálenost od základních principů Ježíšova učení i prvotní církve.

     Uvedené příklady dokazující vzájemný vliv státu na církev a církve na stát nám mimo jiné umožňují i lépe pochopit, proč v našem případě Augustinův boj s Pelagiem a jeho učením měl mít od počátku sporu předem jistého vítěze bez ohledu na samotný obsah a průběh jejich teologického sporu. Přesto to nebyl boj jednoduchý, protože mnoho Pelagiových tvrzení bylo věřícím lidsky nepoměrně bližších, než právě Augustinových. Smířlivý a mírumilovný britský filozof se mu měl stát nechtěným, ale skutečným nebezpečím, protože svým lidsky přitažlivějším učením mohl - a to se bez jeho většího vlastního přičinění vlastně už  začalo dít - nezanedbatelnou část věřících strhnout na svoji stranu. A to by pro Augustina v horším případě mohlo znamenat nejen ztrátu mnoha pracně získaných duší, ale především nebezpečí faktické ztráty mnoha roků velmi těžké práce, které svému učení o milosti, a poté nauce o předurčení věnoval. To se de facto v případě jeho znepokojivého učení o predestinaci už krátce po jeho smrti také stalo, protože se jím kvůli vysoké problematičnosti nikdo z povolaných z opatrnosti raději nechtěl zabývat a nauka v tichosti zapadla. Na koncilech, které se konaly později (Trento, a.j)  tato závažná nauka už nebyla předmětem programu.

     Pelagius vlastně až dogmaticky trval na dvou zásadních věcech, které věřícím přinášely od mysli radost, naději a optimismus: Bůh nechce zatracení žádného člověka – proto ho nestvořil. Člověk má svobodnou vůli, a to svobodnou v pravém smyslu tohoto  slova. Hovořil často v tom smyslu, že věc je prostá a nesmírně jednoduchá a není třeba nijak dramaticky rozebírat fakt, že Bůh každého člověka bezpochyby nesmírně miluje. Chce, abychom nad hříchy vítězili vlastní silou a odhodláním a k tomu nám projevuje svoji trvalou přízeň. Každý člověk, nejen vybraná elita, dostává stejný díl Boží milosti a stejnou sílu proti hříchu. Žádný dědičný hřích není, Písmo ho nezná a  neznal ho ani Ježíš, ani jeho starý Zákon. Neskonale milující Bůh nemá zájem nechat padnout člověka, naopak nás varuje, ukazuje cestu, dává poznání. Dar nepřetržité láskyplné milosti nám dává možnost ještě účelněji, příměji používat svobodnou vůli k dobrým rozhodnutím, tato milost však k tomu není podmínkou, nýbrž laskavou pobídkou. Zda budeme, nebo nebudeme spaseni, záleží jen na nás a je to záležitost opět naší svobodné vůle, zda se za to odhodláme také nést i morální zodpovědnost.

     Zatímco náš Augustin vyzdvihuje Ježíše především jako Boha Spasitele, Pelagius ho podle všeho vnímal především jako učitele, ukazujícího cestu. Podobně, jako jednoho z tehdy velmi mnoha potulných kazatelů, ohlašujících potřebu pokání před očekávaným brzkým příchodem židovského Mesiáše, ho vnímali především ti židovští soukmenovci, kteří s ním osobně přišli do styku a kteří znali jeho rodinu. Drtivá většina tehdejší židovské populace se však o jejich Ježíšovi paradoxně poprvé dozvídala až poději po jeho smrti, a to hlavně díky křesťanům. Ježíš podle Pelagia ve skutečnosti nekázal nic podobného tomu, co učil Augustin a církev, tedy že jen lidská svobodná vůle a pouhé odhodlání člověka nemůže nikdy změnit jeho status beznadějné propadlosti hříchu. Už jen možnost připustit, že člověk byl Bohem stvořen jako zkažený, je ze své podstaty zcela neslučitelné s nepochybnou pravdou zjevenou v První Mojžíšově knize o dobrém stvoření. Člověk beznadějným hříšníkem ze své podstaty Božího stvoření prostě být nemůže a také není! Trvalá milost Boží má pro život člověka  nedozírně příznivé důsledky, avšak lidské odhodlání nehřešit a jeho aplikace do praxe denního života má pro Boha samého vyšší hodnotu, protože člověk to chce sám od sebe.

       Žádná beznadějnost pro člověka, ale právě naopak! Člověk je svojí svobodnou vůlí schopen nejen poznat vlastní hříšnost, ale i odhodlat se sám ke změně a nápravě. Teprve poté do něho nastupuje Boží milost a pomoc během uskutečňování tohoto záměru, učil Pelagius. Jeho učení se oproti Augustinovu pesimismu  jeví jako optimističtější, radostnější a také dává člověku nejen více důvěry v dobrého Boha, ale i více sebedůvěry člověka samotného. Pokud Bůh nechce, abychom hřešili, a o tom  není pochyb, nepochybně uvítá a ocení samostatnou snahu a odhodlání člověka o nápravu, pokud se na to cítí dost silný a má dost silnou vůli. Teprve při eventuální opakované neúspěšnosti v této upřímné snaze nastupuje projev Boží milosti ve formě milosrdné pomoci v odhodlání. Na začátku ale musí být v prvé řadě upřímný úmysl nehřešit jako projev rozhodnutí svobodné vůle. Především proto jí člověku Bůh dal. Díváme-li se na problematiku sporu z této stránky, není divu, že Pelagiovo - oproti Augustinovu převážně pesimistickému pohledu na člověka a jeho schopnosti - učení, které tak dávalo člověku více optimistické sebedůvěry, bylo tak oblíbené a rozšířené. V nelehkých dobách převratů, příbuzenských bojů a vražedných mocenských intrik na císařském totiž prosté věřící, kterých se privilegování špiček církve nijak nedotýkalo, v jejich těžkém životě a trvale udržovaném pocitu plné podřízenosti posilovala představa, že mají-li silnou vůli, jsou sami schopni dosáhnout velkých bohulibých skutků. Taková myšlenka však byla nebezpečná nejen pro Augustina a jeho zmíněné učení, ale následně i pro církev. Ta totiž samozřejmě nepotřebovala sebevědomé a emancipované věřící, spoléhající hlavně na vlastní síly a přímou účinnou Boží pomoc bez jejího přímého  vedení, jelikož příliš svobodné uvědomění věřících by nakonec mohlo ohrozit stabilitu nedávno uzavřeného pevného a oboustranně prospěšného spojenectví církve se státem. A svatý Augustin jako odhodlaný bojovník za blaho církve i jako hlasatel bezpodmínečné poslušnosti věřících vůči státu jakékoli znepokojivé směry, ohrožující jeho církví tak ceněné vlastní učení prostě nemohl připustit.

     Spor o učení o milosti a jejím významu postupně  nabral na intenzitě a Augustin ho proto dále dopracovával a zdokonaloval. Nemohl strpět možnost případného snížení hodnoty, nebo potřeby určité korekce svého učení, proto ho naopak dovedl do - ze svého pohledu - ještě větší srozumitelnosti a dokonalosti. Jen tím se ovšem nenechal uspokojit a ve svém bojovém nadšení neúnavně pokračoval dál. Jeho doktrína o milosti proto má už brzy své velké pokračování v hluboce propracovaném a dodnes platném  učení o dědičném hříchu, kterou svým pouhým určitým náznakem otevřel jako první - kdo jiný než - Augustinův i církevní primární teologický zdroj apoštol Pavel. Ježíš ani jeho židovský národ toto téma neznal.

     S novým učením o dědičném hříchu se opět díky Augustinově neuvěřitelné činorodosti objevuje další originální, velmi propracovaná teorie, tentokrát však znepokojivá a značně problematická i pro samo křesťanství. Od jeho velkého učení o milosti, se přes objevnou teorii dědičného hříchu dostal až k církví naštěstí oficiálně nikdy nepřijaté teorii o předurčení.  Po hříchu prvních lidí se podle něho Bůh rozhodl velmi radikálně a nekompromisně: nejvýš spravedlivý a milosrdný Stvořitel zřejmě hned při narození každého člověka rovnou třídí, kdo bude spasen a kdo po své smrti jde rovnou do věčného zavržení. Proč? Protože to je prý Boží vůle. Kam se ale pak ocitá  nesčíslně jmenovaná a skloňovaná Boží milost ze všech Augustinových děl? Je skutečně pro člověka projevem této milosti, je-li už jako nemluvně nezaslouženě a nezvratně zavržené - bez ohledu na to, co později jako dospělý člověk v životě udělá a jak se bude chovat - nebo naopak určené pro spásu? Jaký vůbec smysl má na tomto světě existence takto predestinovaného lidstva? Co o předurčení, nebo o dědičném hříchu říkalo učení Ježíšova židovského národa a co něm hlásal Ježíš sám?  Pro pelagiány, kteří se však cítili a nadále zůstávali věrnými křesťany, pokračovateli prvotní církve, se Augustin se svým učením zásadně mýlil. Právě jeho a církevní učení v tomto směru považovali za odklon od původního Ježíšova učení. Někteří pelagiáni k Augustinově značné nelibosti dokonce upozorňovali na do té doby nemyslitelné, totiž že některé prvky této jeho doktríny se v mnohém  dokonce - snad poprvé za Augustinova života - odlišovaly od myšlení jeho základního teologického pramene apoštola Pavla.  Naopak Pelagiovo učení považoval neúnavný a ovšem i nekompromisní Augustin za nekřesťanské, odpadlické a snižující jeho vlastní učení i autoritu církve na úkor zavádějícího velebení vnitřní síly každého člověka. Ovšem důvody svého částečného odklonu od Pavlova učení v případě  predestinace zřejmě nikdy neuvedl.

     Jeho neuvěřitelnou tvůrčí činnost, obdivuhodný důvtip a úžasnou zapálenost pro církevní učení, ovšem i oprávněnou hrdost na své učení a nekompromisní bojovnost při jeho obhajobě v tomto případě dokládá skutečnost, že proti neškodnému mírumilovnému učenci Pelagiovi a jeho následovníkům za dobu svého velmi halasného protipelgiánského tažení sepsal více než pětatřicet knih a pojednání, další dopisy a kázání nepočítaje. To může znamenat jen jedno: Pokud by si byl Augustin sám správností této části svého učení naprosto jistý, nebylo by jistě zapotřebí vydávat tolik energie, navíc v tak drtivém množství a po tak dlouhou dobu. Tato jeho až zarputile aktivní činnost se nám pak možná může jevit jako až nadbytečně rozsáhlá, jelikož od samého začátku sporu bylo jasné, jak dopadne. Augustinův přínos pro církevní učení totiž  byl a de facto až do dneška i zůstal téměř nenahraditelný a bylo nepochybné, že ho v té době už mocná státní církev podpoří na všech potřebných místech. Uvědomme si, že vedle zmíněném velmi důležitém učení o milosti vypracoval a předal církvi i zmíněnou neméně závažnou teorii dědičného hříchu, či upravil Bohem dané Desatero Ježíšova židovského národa pro potřeby našeho křesťanství a podobně. Tyto a mnohé další prvky Augustinova učení patří dodnes k pevným základům, či spíše jsou pevnými základy církevního učení.

     Už v době rozhoření konfliktu s Pelagiem byl tedy jeho vítěz znám a zřejmě by tomu tak pro Augustinovy zásluhy bylo i v případě jiného sporu na jiné téma a s jiným učencem. Z toho důvodu se nám zdá, že svůj boj vedl možná tak dlouho a s takovou vervou proto, aby sám sebe ujistil a ještě více se utvrdil  ve správnosti tohoto svého učení. Že jeho jistota možná nebyla vždy a za každých okolností tak zdrcující, jako v jiných  případech jeho předešlých teologických bojů. Jeho osmnáct roků - až do své smrti - trvající argumentační  boj proti pelagiánům nás o tom neodbytně přesvědčuje. Kromě jiného i proto, že v minulosti vždy suverénně vítězný vyzyvatel několika významných heretiků a schizmatiků se veřejné disputaci s Pelagiem naopak důsledně vyhýbal. 

 

 

 

M.Č.

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění VI. díl