Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Pelagius a sv. Augustin - učení o milosti

                                                  První skutečně význačná mimoafrická hereze přišla do jižní Evropy, a dále do Augustinovy severní  Afriky zřejmě ze severního  Walesu spolu s jejím původcem, vysoce zbožným a vzdělaným asketickým laikem Pelagiem (360 – 418). Tento významný britský náboženský spisovatel se na své dlouhé pouti na jih dostal v roce 384 až do Říma; tedy v době, kdy svatý Augustin ještě nebyl křesťanem. V té době ještě jeden o druhém zřejmě nic nevěděli a čistě teoreticky by se mohli minout možná někde na jedné z římských ulic čtyři roky poté, kdy tam nyní už pokřtěný Augustin čekal po smrti své matky na loď, která by ho odvezla zpět do Afriky.

     Pelagius jako skromný, konzervativní a hluboce niterný člověk bez jakýchkoli mocenských ambicí  nebyl až do roku 405 na rozdíl od tehdy již významného a sebevědomého, po uznání vždy toužícího hipponského biskupa žádným velkým a zaníceným kazatelem, přesto však především z duchovního hlediska měli původně oba mnoho společného. Oba například hlásali boží milost jako nepochybný základ všeho dobra; hlavním zdrojem  teologického myšlení byl u obou sv. Pavel, shodovali se dokonce původně i na významu a dopadu svobodné vůle člověka a podobně. Zajímavostí, potvrzující nepochybně primární zaujetí Pelagia faktickým zakladatelem křesťanství Pavlem je, že právě mnohé komentáře k jeho osobě a díle, které byly dlouho připisované velkému Augustinovu současníku Jeronýmovi, byly nakonec určeny  jako nepochybná díla právě velkého učence Pelagia.

     Ten nebyl, a na rozdíl od Augustina ani nikdy netoužil být vůdčí osobností církve (Augustin prý dlouhé roky marně očekával své jmenování primasem, zůstal však i přes své obrovské zásluhy pro učení církve až do své smrti pouhým jedním z více než stovky (!) řadových numidských biskupů), a hlavní otěže ve značně důraznějším prosazování jeho myšlení po něm převzali  až jeho následovníci. První byl velmi zbožný advokát Caelestius, druhým především horlivý a velmi vzdělaný biskup Julián z Eclana (Apulia) v jižní Itálii,  v oblasti proslulé významným přístavním městem Neapol a sopkou Vesuv. Tento biskup neúnavně, s bojovým nadšením a velmi systematicky Augustinovi dokazoval jeho údajný velký omyl, ovšem tím jen u něho inicioval další propracování svých tvrzení, ovšem již ve značně vyhroceném tónu. S předstihem však  můžeme konstatovat, že Augustinovo nesmírné úsilí o oficiální církevní uznání své vlastní důmyslně propracované teologie milosti a predestinace nakonec za jeho života, ale i v další budoucnosti vyznělo naprázdno.

     Jak víme, Augustin svoji víru přijal až ve 33ti letech a toužil rychle dohnat roky promarněné nejprve zcela jinými zájmy, a poté dlouhým hledáním „korunovaném“ jeho roky trvajícím manichejským omylem. Do této doby ho - silně  utvrzovaný svými rodiči - zajímala především kariéra a zajištěný spokojený život. Dokonce ještě několik týdnů před svým odjezdem na půlroční usebrání do Cassiciaca před pokřtěním byl díky své nesmírně snaživé matce Monice „na dálku“ zasnouben s ještě mladistvou, ale velmi bohatou dívkou z váženého rodu. Čtrnáctiletou dívenku, kterou dvaatřicetiletý Augustin nikdy nespatřil, mu v Miláně našla právě jeho zbožná matka. Pro ilustraci její nesmírné houževnatosti a pevného odhodlání  uveďme, že neuměla číst ani psát a hovořila pouze domácí severoafrickou lidovou tzv. kartáginskou punštinou, vzešlé z féničtiny. V tomto případě bychom ale za jejím činem žádnou příliš velkou zbožnost Moniky hledat neměli, de facto šlo o čistou kalkulaci a pragmatizmus matky, od jisté doby vášnivě milující svého syna. Dokonce tak nesmírně milující (podotýkáme, že tato láska měla svými rostoucími projevy opravdu  pozdější nástup a plně u ní propukla až po manželově smrti), že Augustinovi, na kterého měla nepochybně dominantní vliv, povolila na dobu dvou let, než snoubenka dospěje a dojde ke svatbě, přivést si a žít společně pod jednou střechou s naprosto cizím děvčetem sebraném na ulici. Je zřejmé, že i tolik proklamovaná nesmírná zbožnost matky Moniky měla svoje hranice, pokud šlo o domnělé blaho pro jejího syna. Konečně – nenechala ho ani pokřtít, protože se v tomto ohledu raději držela místních křesťanských zvyklostí. Ty doporučovaly, aby se člověk nechal pokřtít, až se řádně „vydovádí“ a zklidní, protože podle nich je hřích spáchaný ještě před křtem  v podstatě zanedbatelný. A tak se s pokřtěním potomků křesťanských rodičů nijak nespěchalo a často se ho rodiče ani nedočkali.

     Vzpomeňme například i na Augustinův obdiv věhlasného milánského biskupa a politika Ambrože za jeho pobytu v Miláně, na jehož bohoslužby ho matka jako třicátníka vodila. Především zpočátku více než samotný obsah biskupových promluv k davům věřících v milánském dómu zaujalo Augustina jako rétora především kouzlo jeho osobnosti; projev a způsob, jakým biskup dokázal, že za ním stála většina prostých obyvatel tohoto císařského města. Toužil být stejně úspěšný, z Ambrožova charismatu ho však dlouho motivovala jen jeho světská část osobnosti. Nebylo divu. Ambrož byl totiž jako správce severoitalských provincií velmi mocný a bohatý muž, který se nebál dokonce ani císařů, ať již Gratiána, Valentiniána II., nebo kupodivu ani křesťanského císaře Theodosia I., který se s požehnáním církve považoval za zástupce Boha na zemi. Ambrož jako proslulý biskup, jehož moc Augustin tak obdivoval, byl tak mocný, že dokonce několikrát donutil tohoto uctívaného údajného božího zástupce k veřejnému pokání a splnění jeho příkazů. Vyvstává zde myšlenka, že velmi chytrému státníkovi Ambrožovi bylo císařovo uznávané tzv. boží zástupnictví v podstatě spíše k smíchu, a že tedy faktická moc především nad vnitřní politikou této části římské říše byla v rukou jednoho křesťanského politika. Pokud by si skutečně Augustin vzal za svůj vzor úspěšnosti, zářné kariéry a vlivu právě tohoto velkého muže, pak i přes všechnu úctu a nesmírný obdiv k hipponskému velikánovi by si podle našeho názoru stanovil příliš vysoké cíle. Relativně jednodušší pro něho bylo přiblížit se na Ambrožovu úroveň z hlediska teologického. To se mu skutečně nakonec podařilo, a dokonce co se počtu nejrůznějších prací a děl týče, svým rozsahem i významem pro učení církve Ambrože nepochybně předčil. 

     V roce 388, kdy právě Ambrožem již pokřtěný Augustin čekal v římském přístavu Ostie na loď, která by ho spolu se svým nemanželským synem Adeodatem a pár přáteli odvezla zpět do Afriky (jeho matka, která měla odplout s ním, v Římě nečekaně zemřela), se stala závažná událost, která podle našeho názoru velmi ctižádostivému Augustinovi jasně ukázala, jak lze spojit světskou a církevní moc v úžasnou vládnoucí sílu. Tehdy zfanatizovaná lůza vydávající  se za křesťany vypálili židovským věřícím (nelze zde opakovaně nepřipomenout, že sám Ježíš byl příkladně zbožným židem, který sám samozřejmě synagogy pilně navštěvoval a navíc tam i příležitostně  míval promluvy. Své židovské spoluvěrce jak víme nikdy nenabádal k násilí) místo jejich bohoslužeb ve městě Kallinikum na řece Eufrat (je podobnost s dnešním stejně otřesným barbarským vypalováním tentokrát našich křesťanských kostelů a brutálním násilím páchaným na našich křesťanských bratrech ve stejné oblasti jen čistě náhodná, nebo je cíleným mementem?). Zmíněný křesťanský císař Theodosius, s církevní podporou veřejně vystupující v pozici zástupce Boha na zemi poručil, aby křesťané věřícím Ježíšova židovského národa zničenou synagogu opět vystavěli. Mocný biskup Ambrož však naprosto nedbal císařova světského majestátu ani křesťanského postavení a napsal mu dopis ve smyslu, že pokud budou muset křesťané židům synagogu znovu postavit, podryje to  autoritu nejen jeho samého, nýbrž i církve. A dokonce že občanské právo je podřízené náboženské věci. Císař se v reakci už podruhé před biskupem sklonil a své nařízení odvolal. Dílo běsnící "křesťanské" chátry tedy zůstalo bez viníků a potrestání a věřící Ježíšova národa, naši starší bratři ve víře tak definitivně o své místo modliteb a bohoslužeb přišli.

     Dominantní moc naší církve už tři století od jejího vzniku musela mít, a také nepochybně měla na Augustinovo další myšlení a jeho budoucí práci velký vliv, jak se z jeho mnohých prací můžeme sami přesvědčit. Není zcela vyloučené, že také i zmíněné postavení a již nepochybná moc církve v Římské říši mohly být  jedním z faktorů, které mu později pomohly v nesmírně dramatickém okamžiku v bazilice v Hippo Regio říci "ano, přijímám", jako odpověď skandujícímu davu, požadujícímu jeho okamžité vysvěcení na kněze. 

     Augustin o duchovním povolání nikdy neuvažoval. Ovšem když už se jím bez jakékoli přípravy a studií náhle stal, a navíc pár roků poté i biskupem, dostalo se mu šance na tomto poli vyniknout. Jestliže se tento věčně neklidný, velmi ctižádostivý a  patřičně sebevědomý, avšak po své konverzi teologicky zatím jen nejzákladněji vzdělaný člověk chtěl v církvi uplatnit alespoň na úrovni náležející tehdejším učencům a získat podobný, raději však ještě větší věhlas a respekt, musel se s nesmírným nasazením pustit do houževnatého studia velmi širokého spektra látek. Podařilo se mu to v překvapivě krátké době.

     V mnoha případech už teologicky patřičně vzdělaný Augustin velmi brzy, často už po získání již základních vědomostí z dané oblasti pociťoval velmi silnou potřebu se na toto téma také sám vyjádřit. Pokud nalezl kladný ohlas u svých prvních posluchačů, kterým většinou byli jeho nejbližší a spolubratři, pouštěl se často s jeho pověstným entuziasmem do další práce. Někdy trvala jen do jeho dalšího zaujetí jiným tématem, v jiných případech napsal na takové téma mnoho děl plných originálních tezí. A v některých případech mu takové zaujetí vydrželo po desetiletí, během kterých se občas k tématu vracel a doplňoval ho úměrně získávání nových poznatků. V případě jeho závažného  učení o predestinaci a svobodné vůli však platí, že na toto téma zřejmě získal první určité představy a vědomosti již v době, kdy jako dospívající pravdu teprve hledal a organizoval i sám navštěvoval různé tehdy velice rozšířené diskuzní filozofické skupiny. Při podobné příležitosti se seznámil s bohužel nedochovaným dílkem Hortensius, které ho svojí ušlechtilostí na dlouhé roky naprosto učarovalo a zanechalo v něm stopy po celý život. Dle našeho názoru měla i tato skutečnost  později jistý vliv na Augustinovo učení o milosti. Autorem Hortensia byl totiž římský básník, politik, filozof a brilantní rétor Cicero, který žil přibližně čtyři a půl století před Augustinem. A právě s Ciceronem v období dlouhého zaujetí tímto  svým učením  polemizoval ve svém - z hlediska společenského významu - zřejmě nejpodstatnějším díle vůbec, v De civitate Dei.

     Cicero tvrdil přibližně v tom smyslu, že v případě, že Bůh předvídá jakoukoli událost či děj ve světě, pak se tyto události dějí podle pevného příčinného Božího řádu. V případě, že se jakákoli událost na světě děje podle pevně stanoveného řádu, neexistuje svobodná vůle. Zároveň na našem lidském konání nic nezávisí. Augustin Ciceronovi v De Civitate Dei kniha V. 9 +10 oponoval argumentací ve smyslu, že do řádu příčin patří i naše vůle a pokud chceme, chceme to svoji svobodnou vůlí. Navíc ty věci, které chceme ze svobodné vůle udělat, ještě dřív předvídá Bůh. V takovém případě nemá Cicero podle Augustina pravdu – svobodná vůle existuje a Božím předvídáním není nijak ohrožena, spíše naopak. Na stejném místě se dozvíme, že člověk nehřeší z toho důvodu, že to Bůh předvídal. Svobodná vůle člověka  tímto Božím předvídáním nijak ohrožena  není.

     Co se týče predestinace, Augustinova velmi diskutabilního (nakonec církví sice neuznaného, pro jeho jiné zásluhy však nikdy nezavrženého) učení o milosti a předurčení: Lidská svobodná vůle, která sice není nijak ohrožena Božím předvídáním (viz výše), přesto však je zkažena dědičným hříchem (který však v Ježíšově židovském učení  neexistuje), avšak uvedené pojetí, ani dědičný hřích Pelagius neuznával. Tím Augustina nesmírně popouzel, protože v pozemské existenci, smrti, a konečně zmrtvýchvstání Ježíše spatřoval stejně jako jeho milovaná církev odčinění, smírčí oběť a šanci pro spásu lidstva. Pelagius a jeho přibývající stoupenci však oproti tomu v podstatě tvrdili, že člověk může spásy dosáhnout svým dobrým jednáním. Kristův význam pro lidstvo podle Pelagia vždy byl a zůstal především ve smyslu příkladu, inspirace pro směrování dalšího života lidstva.

      Nebyl to mírumilovný Pelagius, který nesouhlasil jen s některými závěry z Augustinova důkladně propracovaného učení o teologii milosti, a toužil si tyto problematické body s ním za svého pozdějšího pobytu v Kartágu „vyříkat“,  ale především  dva výše jmenovaní učenci Caelestius a Julián zahájili - ovšem vzhledem už k Augustinovo pevnému postavení v církvi a věhlasu - sice vášnivý, avšak marný a předem prohraný boj s tímto učením. A nejen kvůli němu, proti učení Pelagia se totiž nejprve postavil papež Innocencius, a poté na jeho nátlak i sám císař Honorius, který nakonec Pelagia poslal do vyhnanství. Jeho učení však trvalo dál a naopak získávalo nové stoupence.

      V boji proti pelagianismu se Augustin tak silně a dlouho angažoval především z  důvodu velkého zaujetí svojí vlastní důkladně propracovanou teologií milosti, ale  Pelagiovo přímočarejší učení mu mnohé stěžejní body jeho díla v podstatě vyvracelo. Afrického biskupa  tím  donutil ke zpětnému návratu k tématu, k dalšímu rozvinutí a ještě hlubšímu a výraznějšímu propracování některých jeho  zásadních částí. Mnohé dílčí zmírnění svých nejrůznějších dřívějších tvrzení, různé menší úpravy svých prací, nebo vysvětlování některých jeho diskutabilních stanovisek na různé vnější podněty zaznamenáváme v jeho díle Retractationes, které začal psát ve svých dvaasedmdesáti letech a ve kterých se ohlíží mírně sebekritickým pohledem za svým celkovým dílem. Přestože nic ze své celkové tvorby sice v této knize vysloveně neodvolal, na základě mnoha nesouhlasných ohlasů například právě s některými částmi jeho učení o milosti a předurčením se odhodlal k nečekanému kroku, a některá svá dřívější - přestože většinou nezásadní - jednotlivá stanoviska a tvrzení částečně a v podstatě jen velmi opatrně upravuje alespoň na  trochu přijatelnější formu. S výjimkou reakce na Pelagiovo učení, a to vlastní, nečekaně rozhodné kritiky svého spisu O svobodné vůli, jak si za chvíli ještě řekneme. Ani v takové  podobě  se však toto učení nikdy nestalo dogmatem – ostatně jako žádné jiné Augustinovo. Na druhou stranu je nesporné, že měl velké zásluhy především o zpopularizování jednoho ze základních dogmat církve - o trojjedinosti Boha Stvořitele. Toto učení však bylo pro svoji velkou problematiku a nejednotnost názorů učenců definitivně ustanovené v podstatě až  v rámci  5. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli roku 553. 

     Vznik prvního teologického střetu mezi oběma mysliteli, vedoucího až k mohutnému rozšíření  pelagiánské hereze, má počátky ve zmíněném roce 405, kdy se Pelagius doslechl o jistém kázání na Augustinova slova: „Dej, co přikážeš, a přikaž, co chceš.“ Těmito slovy, a vůbec obsahem celého kázání byl Pelagius především jako vysoce mravní duchovní člověk velmi rozhořčený, a do té doby pro něho s nezvykle energicky projevovaným  odporem začal veřejně kritizovat především Augustinovu tehdy již známou a hned zpočátku v mnoha ohledech kontroverzní představu o predestinaci. Proti  ní začal stále důrazněji prosazovat význam nepopiratelně svobodné vůle člověka, nyní ovšem již v značně odlišném pojetí od Augustinova. Ten zase začal se svými stoupenci Pelagia kupříkladu veřejně  obviňovat, že zpochybňuje význam pomoci Boha člověku při jeho snaze o konání dobra a podobně. Vlastní učení o predestinaci a Boží milosti bylo, jak jsme už řekli,  pro Augustina velmi stěžejní dílo, které několikrát dopracovával a upravoval. Rozhodl se ho proto vůči kritice Pelagia hájit všemi dostupnými prostředky i množstvím vlastních, často velmi ofenzivních protipelagiánských děl, které se dají přibližně datovat mezi roky 412 až 430, tedy až do jeho smrti. 

     Uvedli jsme, že později sama církev, přestože Augustinovo velmi originální učení o milosti a předurčení jako celek nezavrhla, ho kvůli své nepochybné problematičnosti  do svého oficiálního učení raději nezařadila. A čím více času od vzniku tohoto učení uplynulo, tím více je jasné, že ho pro svoji  teologickou nevyváženost také už ani nikdy nezařadí. Jako církev živá a reagující někdy v budoucí době naopak zřejmě otevře daleko větší diskusní prostor pro hlasy, přinášející nové teologické poznatky, a do jisté míry i výhrady také i k některým dalším závěrům, vyplývajících z jeho jiných stěžejních děl. Už nyní se v tomto smyslu  nejen v katolickém badatelském prostředí objevují různé pokusy o korekce a kritické přehodnocení skutečného významu některých jeho prací pro učení a upevnění existence církve. U z mnoha hledisek nesporně geniálního pozdně antického člověka, který v té nejvyšší míře - přes všechny jeho omyly - dokázal skloubit velkolepý antický vzdělávací systém s teologií právě se dotvářejícího křesťanství tak výrazným způsobem, že jeho myšlenky zůstaly minimálně po dalších devět století páteří církevního učení, je takový vývoj hodnocení jeho díla zcela zákonitý. A to mimo další aspekty i pro skutečnost, že díky tak nesmírně širokému rozsahu témat, kterými se zabýval, musí v mnoha případech zákonitě scházet jejich přijatelné vyřešení a ukončení. Na rozdíl od některých jiných významných učenců církve, v jeho případě o určitém celkovém systému jeho učení při nejlepší vůli hovořit nelze.

     Z velkolepého Augustinova díla včetně jeho učení o milosti a předurčení můžeme mít velmi mnoho rozdílných pocitů, avšak zřejmě jen málokdo by jeho jméno neodlučitelně  spojoval se slovem humanista. Jestliže si pod tímto slovem například představujeme člověka kypícího respektem a úctou k důstojnosti každého jedince, pak se tento velký Otec církve svými názory mnohdy sám sebe z této charakteristiky v podstatě eliminuje. Totiž v situacích, kdy hovoří o hodnotách Bohem stvořeného člověka, i přes jím proklamovanou svobodnou vůli, hodnotu a svobodu člověka v jeho rozhodováních, nám například v mnoha případech může člověk  v jeho pojetí zároveň připadat také i jako nenapravitelně hříšná a zcela nesvobodná loutka v Božích rukou, jako pouhý ubohý příslušník - citujeme: hříšné (lidské) masy neodvratně sklouzávající do pekelného jícnu. Dokázal se například i zcela vážně zabývat vlastní myšlenkou v tom smyslu, že by bylo lépe, kdyby se lidé přestali rozmnožovat, protože by tím dříve celé lidstvo vymřelo, a tím dříve by se k tomu předurčení lidé dostali do věčné Boží blízkosti v nebeském ráji. Jeho velké zaujetím tzv. dědičným hříchem (s jehož existencí Pelagius nesouhlasil), dodnes velmi silným prvkem našeho křesťanství tvoří další důležitou složku jeho učení na téma milost a předurčení. Stačí si například přečíst jen pár vyjádření, a slyšet přitom jejich značně negativní podtón, jakými popisuje ve své nejznámější knize Vyznání kupříkladu kojence, který se veden vrozeným pudem sebezáchovy naprosto přirozeným způsobem hlásí o mateřské mléko. I tento Bohem daný zcela základní lidský instinkt Augustin popisuje spíše odsuzujícím pohledem, a chování kojence vnímá především jako důsledek dědičného hříchu. Tedy ne jako přirozenost už při utváření světa pevně danou Stvořitelem každému savci pro zachování jeho života, nýbrž jako důsledek zděděné hříšnosti neurvalého kojence.

       Hlubší problematiku sporu Augustina s  Pelagiem a jeho odlišnými názory především na milost a předurčení, které měly velký podíl na vzniku později velmi rozšířené  hereze, nelze bohužel na tomto omezeném prostoru hlouběji rozebírat. Je však nutné poznamenat, že například Pelagiovo názory na dědičný  hřích, v principu shodný s Ježíšovým židovským učením, názor na význam křtu, nebo na podíl svobodné vůle na plnění Božích přikázání se natolik lišila od učení církve a tím i samotného Augustina, že velký střet na teologickém poli musel být nevyhnutelný. Velká šance mu zabránit, nebo ho alespoň zmírnit nastala za současného pobytu obou hlavních aktérů v Kartágu. Z důvodů údajného Augustinova trvalého zaneprázdnění však k žádné osobní schůzce bohužel nikdy nedošlo. Tato skutečnost byla později některými kruhy především z domácí numidské církve hodnocena jako jeden z hlavních důvodů pozdějšího rozmachu pelagiánské hereze.

      Proslulé okamžiky Augustinova konečného vnitřního obrácení v milánské zahradě, vzdáleně v sobě nesoucí podobnost se stejně působivým náhlým obrácením židovského vzdělance Saula v damašské poušti, v něm zanechaly hluboký a trvalý vliv na jeho dalším životě, silně mysticky (sv. Pavlem a především apoštolem Janem) formovaném myšlení a tomu odpovídající tvorbě. Jeden z nejvýraznějších ukazatelů této přeměny se jasně odráží v mnoha jeho stěžejních dílech, především však právě v jeho zmiňovaném  učení o milosti a predestinaci. Zopakujme si, že právě toto, a některá  další tématicky příbuzná  díla měla už od jejich vzniku  mnoho kritiků a dokonce i přímých odpůrců; za všechny jmenujme například mnichy ze severoafrického  Hadrumenta a také některé jihoevropské řeholní komunity teologických vzdělanců. Mimo již jmenovanou Campanii (Julian) se jednalo především o bouřlivou opozici v Provenci,v  klášteře v Lérins či v dalších klášterech v oblasti Marseille, ale i jinde. Paradoxně především v Augustinově severní Africe, kde bychom očekávali jeho největší vliv a vůbec všeobecný respekt před takovou osobností - nebo snad právě proto - zakořenil  pelagianismus, proti kterému tak vášnivě bojoval, zcela nejsilněji a zachoval se tam také i nejdéle. 

 M.Č.  

dokončení