O věcech přirozených i nadpřirozených
Židé a křesťané, duchové a ďáblové
Motto autora příspěvku:
Zbožní židé se zabývají především tím, co mají dělat. Zbožní křesťané především tím, čemu věřit a čemu ne.
Není žádným tajemstvím, že první monoteistické náboženství na světě, které vyznával a jehož učení velmi působivě a často i zcela originálně uváděl do praxe i příslušník židovského národa Ježíš, vzešlo z dlouhodobě fungujícího modlářství tzv. Protoizraelců. Židovská tradice říká, že praotec Abraham ještě jako mládenec jednoho dne rozbil všechny modly v krámku svého pohanského otce Teracha, který je sám vyráběl a úspěšně prodával. Otec se ovšem nesmírně rozčílil a udal svého syna přímo králi Nimrodovi. Ten chtěl nechat Abraháma upálit v peci, avšak Bůh ho od této smrti zázračně zachránil. K tomu se váže ještě jedno tradiční vyprávění z doby ještě před touto pro židovství nepochybně historickou událostí: Abraham jako chlapec v otcově krámku obsluhoval zákazníka, který si vybíral nekrásnější modlu k soukromému uctívání. Zeptal se ho, kolik je mu let a zákazník mu sdělil, že „tak padesát, nebo šedesát let“. Abraham mu odpověděl: "Běda muži, který je tak stár a chystá se uctívat něco, co je staré jen jeden den."
Z hlediska náboženských dějin židů i později nás křesťanů by se mohlo uvedené a mnohá další Abrahamova jednání v podobném duchu považovat za principiální. Praotec národa, ze kterého jednou vzejde také Ježíš, stál jako první na cestě k přijetí Stvořitele za jediného Boha Izraele. Ostatní národy bez výjimky měly dál svá pohanská božstva a měli bychom si uvědomit, že i o mnoho staletí později vzniklo naše křesťanství na základě Pavlově horlivé angažovanosti především mezi řeckými modloslužebníky, z nichž sám pocházel. (Například právě autenticita jeho židovského původu a jeho údajné studium u tehdy zcela nejvýznamnějšího jeruzalémského učence poloviny prvního století Gamaliela byla nejen mezi židovskými autoritami předmětem nejrůznějších pochybností i přímých odmítání.) Konečně i sám Augustinův otec Patricius byl pohan a v jejich domě se navzdory matčině křesťanství prý nacházelo dokonce několik pohanských sošek a jiných takových symbolů. Augustinův světící biskup Ambrož a pod jeho vlivem později i sám Augustin v době, kdy ještě nikde na světě neexistoval atheismus, velmi horlivě a nekompromisně vystupují proti těm křesťanům, kteří vedle aktivního křesťanského života praktikují zároveň i nejrůznější pohanské zvyklosti a obřady. Náš Učitel církve po své konverzi v tomto smyslu také velmi vehementně prosazoval v určitých křesťanských oblastech a kruzích okamžité ukončení stále ještě přetrvávajícího dodržování tradice zachovávat populární svátek dávno rozptýlených židů jako zcela nepatřičný zlozvyk. Jeho učený současník Jeroným zase kolem roku 371 vyslovuje velké rozhořčení a znechucení nad teologickou zaostalostí mnohých křesťanů, kteří dosud slaví - z úcty k významnému příkazu Boha - židovský svátek šabat i křesťanskou neděli. Podobně se na stejné téma angažoval i už zmíněný Augustinův světitel Ambrož, který tak Augustina inspiroval k pozdější obdobné aktivitě. Oba dva také například horlivě odsuzovali křesťany, kteří se před vstupem do kostela a odchodu z něj důsledně klaněli bohu slunce. Prolínání nejrůznějších pohanských zvyklostí, uctívání domácích model a jiných generacemi zažitých kultů s rozličnými duchovními směry spolu s křesťanstvím i v pátém století vyúsťovalo často v bizarní kombinace. Židé se ovšem s podobným problémem až na několik známých výjimek vypořádali už zhruba o deset století dříve.
Země Izrael byla pro svůj první monoteistický národ na světě vždy zemí jediného Boha, svého jediného smluvního partnera a to pochopitelně platilo i za Ježíše. Nic se na tom nezměnilo ani nejrůznějšími vyhnanstvími, která sice zbožný, ale stále chybující židovský lid sám považoval vždy za oprávněný Boží trest pro neplnění a přestupování Jeho Zákona. Augustin však stejně jako církev považovali diasporu Ježíšova národa mezi pohany i křesťany za trest za Ježíšovo neuznání a smrt, na různá vyhnání a jiná utrpení tohoto národa v době před Ježíšem však už tak jednoznačná vysvětlení neměli. Originální v tomto smyslu však bylo Augustinovo učení, že Ježíšovo židé jsou v diaspoře bezpochyby oprávněně a dosud jejich národ nevyhynul jen proto, že svojí existencí mimo Bohem zaslíbenou zemi v často velmi tristních podmínkách v podřízenosti křesťanům dokazují Boží milosrdenství. Kdyby prý zůstali se svým Zákonem a proroky ve své zemi a nebyli rozptýleni o celém světě, nemohla by mít katolická církev, která je podle něho také všude, žijící svědky dokazující oprávněnost dávných židovských proroctví údajně o Kristovi. Za projev Augustinovy lidskosti a tolerance k národu Ježíše někdy bývá uváděna jeho výzva v promluvě ke svým posluchačům začínající slovy: „Nezabíjejte židy...“ Jakoby hovořil o mouchách a ne národu, bez něhož bychom my křesťané neexistovali. Problém z toho, že má silně negativní vztah k židovskému národu, od kterého jsme převzali vše nejdůležitější do našeho náboženství, zjevně neměl. Nikdy by se totiž neodvážil vyjádřit - pokud by ho snad vůbec měl - názor nebo postoj jiný, než měla církevní instituce, jíž byl nekonečně oddán. Pokud církev a její velcí hlasatelé hovořili o Ježíšově národu jako o bohovrazích, jako o těch, kteří nám zabili Ježíše (sic), Augustin o tom alespoň navenek nikdy nepochyboval.
V 6. nebo 5. století př. Kr. toto ani podobné pojetí problému vyhnanství židovského národa pochopitelně ještě zdaleka neexistovalo. V tomto období však exilová éra skutečně začala a učení židé zkoumali otázku, zda je Izrael zavržen a v podstatě ztracen, jestliže Bůh Izraele ztratil zbořením prvního jeruzalémského Chrámu v roce 586 př. Kr. svůj obětní pozemský příbytek s uloženou Archou úmluvy. Schránou uchovávající to nejcennější, co židovský národ ve své existenci kdy vlastnil: Smlouvu s Bohem - Desky Desatera, nebeskou manu a hůl Mojžíšova bratra proroka Árona. Země Izrael byla jejími obyvateli chápána jako „dědictví Jahvovo“ a nyní v něm už židé nežijí. Mohou i v diaspoře zůstat zvláštním lidem Boha, se kterým jejich dávní předci uzavřeli Smlouvu? Ovšem nakonec právě tedy a tam, ve vyhnanství, v místech, kde jim to podmínky jen trochu dovolily začali židé svůj hořký úděl vidět pokud možno i z té pozitivnější stránky.
Vyhnanci si právě v těchto místech začali uvědomovat absolutní nicotnost místních modloslužebných náboženství oproti své víře v jediného Boha. V pravém světle začali vnímat místní božstva z hlíny, dřeva a kamene jako bezcenné tretky; brak, který má oči, ale nevidí a uši, které neslyší. Právě v často velmi krutých životních podmínkách diaspory si židé nejsilněji uvědomili častý omyl svůj a svých předků, za který nyní zjevně trpí: Vedle jedinečného Jahva nemohou existovat a také neexistují žádní jiní bohové! Především od této doby, a to s konečnou platností začali diasporní židé chápat sami sebe jako jediné pravé ctitele jediného a pravého Boha. Co o tom říká prorok Jeremiáš z tohoto období, ten, kterého svatý Augustin tolikrát - stejně jako křesťanské učení - cituje coby proroctví o budoucí církvi a Kristu? Jr 10, 1-5: „ Dome izraelský, slyšte slovo, které proti vám promluvil Hospodin. Toto praví Hospodin: Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého, ani dobrého.“
A co na stejné téma říká prorok Izajáš, námi křesťany také často citovaný ve stejných souvislostech jako je Jeremiáš? Iz 46, 6n: „Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí. Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání.“
V rámci objektivity zmiňovaného problému modloslužebnictví je však nutné poznamenat, že se rozptýlený národ Tóry musel vyrovnávat především po druhé prohrané válce s Římany i se svojí nepřímou podporou modloslužby. Té se samozřejmě měli a také se snažili důsledně vyhýbat. Ovšem vyhnanci především z řad rolníků často neměli v diaspoře možnost uplatnit své znalosti z obdělávání půdy a využít generacemi nabytou praxi a tak se mnozí z nich z existenčních důvodů přeorientovali na různou rukodělnou výrobu, která pak často přešla v umělecká řemesla. Zpeněžení a další obchody s takovými výrobky, ale dokonce i s pohany, kteří stejné výrobky také vyráběli, pak zajišťovaly živobytí jejich rodin. Tak se ovšem stávalo, že v Augustinově pozdně antické době byl velkým problémem židovského národa v některých oblastech diaspory vyrovnat se s přísným zákazem přímé, ale dokonce i nepřímé účasti na modloslužbě třeba i tím, že by z ní měl nějakým způsobem jistý užitek. A zmínění bývalí rolníci, z nichž se mnozí přeorientovali na řemesla hrnčířská, kamenická, řezbářská a další podobná, začali pohanům mezi kterými žili, vyrábět žádané sochy jejich nejrůznějších kultovních bůžků. Z toho důvodu se samozřejmě potřebovali vypořádat se svým svědomím a známe různé učené diskuze nejvyšších rabínských autorit, ovšem plné často zcela protichůdných názorů a přesvědčení, jak se v takové situaci pokusit obstát před svým Bohem Smlouvy.
Ježíšův rozptýlený národ se ve čtvrtém a pátém století, tedy v době, která nás zajímá především kvůli velké postavě církve té doby svatému Augustinovi, musel naučit vyrovnávat i s dalšími problémy, které jim přinášel diasporní život. Rabíni přes nesmírně obtížné životní podmínky dokázali věnovat velké úsilí o zachování čistoty jejich víry, ohrožené okolním pohanským světem. Šlo například o dualismus; tedy víru, že náš svět ovládají dva zcela protikladné praprincipy, a to princip dobra a princip zla. (Vzpomeňme na Augustinovu devět let trvající aktivní víru v tuto tezi. Mnozí křesťanští badatelé se dokonce ještě dnes snaží zpochybnit nebo vyvrátit jasný fakt, že některé principy manicheismu ze svého podvědomí už nikdy nedokázal zcela vytěsnit. Snad v každém jeho větším díle ovšem pro toto tvrzení můžeme najít důkaz.) Rabínské prameny zaznamenávají například i zcela odmítavé závěry učených disputací na téma „Andělé jako možní pomocníci Boha při stvoření světa“ a podobně. Témat, které museli řešit učení rabíni rozptýleného národa, aby v nesmírně těžkých podmínkách neoslabovala jejich víra, bylo velké množství. Uveďme ještě příklad šechiny, tedy personifikaci Boží přítomnosti - imanence - ve světě. Od prvního století, přesněji od zboření jeruzalémského Chrámu a celého města Římany v roce 70, které jak víme bylo centrum přebývání Boží přítomnosti na světě, už šechina neměla na světě žádné trvalé místo a obrazně řečeno, byla rozptýlena po světě spolu se svým ke službě vyvoleným národem. Například Megila 29a hovoří takto: „ Traduje se: Rabi Šimeon ben Jochai řekl: Pojď a viz, jak oblíbení jsou Izraelci u Boha. Ať jsou v exilu kdekoliv, je šechina s nimi. Byli v exilu v Egyptě, šechina byla s nimi, neboť stojí psáno: Zjevil jsem se domu tvého otce, když byli v Egyptě (1S 2,27). Přišli do babylónského exilu, šechina byla s nimi, neboť stojí psáno: Kvůli vám jsem poslal do Babylóna (Iz 43,14). Také až budou odtamtud vysvobozeni, bude šechina s nimi, neboť stojí psáno: Pán, tvůj Bůh se navrátí s tvými zajatými ‚Dt 30,3); nestojí tam „přivede zpět“, nýbrž „navrátí se“, tzn., že Svatý, budiž veleben, se vrátí s nimi z exilů“.
V době, ve které Augustin píše a káže o národu, který nám dal Ježíše, i jako o našich nepřátelích a podobně, začaly se židovskými autoritami synagogy ve světě (včetně těch severoafrických, kde Augustin žil) pojímat jako „svatá místa“, jakési náhrady jeruzalémského Chrámu (který pravidelně navštěvoval a kde učil i Ježíš), kde přebývá šechina. Není známo, že by snad někdy v životě náš velký učitel do takového místa Boží přítomnosti, kde se k modlitbám scházejí naši nepřátelé byť jen ze zvědavosti nahlédl. Augustin byl známý vyzyvatel různých skupin heretiků a jinověrců k disputacím, které si - vědom svých znalostí - náležitě užíval, jak můžeme číst z jejich záznamů. Nutno podotknout, že především jeho veřejné disputace s manichejci, ale i s dalšími, méně známými náboženskými skupinami a jejich odnožemi byly drtivou většinou skutečně brilantními „one man show“ v jeho podání a své teologické protivníky díky jejich časté nevyzrálosti, nebo nedostatku vzdělanosti k takovým diskusím několikrát zcela zesměšnil. Avšak podle našich vědomostí nikdy za svého života nevyzval k jakékoli veřejné, a zřejmě ani soukromé teologické rozpravě nějakého židovského učence, rabína, nebo podobnou autoritu. Podle našeho názoru k tomu Augustinovi scházelo odpovídající vzdělání alespoň na úrovni diskuzního partnera, včetně jazykového vybavení, které jsou k případným rozpravám nutným základem. A nepochybně i odvaha. Na obranu velkého Otce a Učitele církve ale musíme zdůraznit, že rozsah jeho vědomostí, zájmů, množství vytvořeného díla a jeho univerzální dopad za pouhých 43 let jeho křesťanského života je bezesporu impozantní. Tím silněji se však vnucuje otázka, jak by za jeho života, ale především následně, možná po celých šestnáct budoucích století vypadaly křesťansko - židovské vztahy, kdyby jen část svého enormního úsilí o nalezení pravdy a její předávání věnoval i důsledné snaze o lepší porozumění nejhlubších principů víry a jedinečné osobitosti národa, který zrodil Ježíše.
Jedním z učení, nebo spíše témat, které nepřinášejí téměř žádné podstatné třecí plochy do vzájemných vztahů obou náboženství, je kupříkladu téma andělů. Přesto pro velmi rozsáhlou rozmanitost jejich lidských představ o jejich vzhledu, původu, poslání a podobně není bohužel reálné zodpovědně vytvořit jejich určitý obhajitelný základní model s univerzální strukturou, použitelný a v zásadě akceptovatelný oběma náboženstvími. Někteří angeologové s tímto názorem však nemusí nutně souhlasit. V jistých starších starozákonních textech jsou proroci i kněží označení stejným slovem jako anděl a to může čtenáři dělat určité problémy, pokud se v jiných textech o andělech hovoří jako o z vlastní vůle neviditelných, létajících, vznášejících se, trpících nedokonalostmi, jsou to synové silných, ale i synové Boží (!) a podobně. Právě především proroky speciálními úkony ochraňují vedle židovského národa jako celku i každého jejího jednotlivce. Vedou člověka (Gn 24,7.40) i celý národ (Ex 23,20.23), zvláště však proroky (1Kr 13,18; 19,5n; 2Kr 1,3.15), provádějí Boží soudy na lidech (2S 24,16-17; 2Kr 19,35) a ochraňují lidi (Gn 19,15n). Jsou však považováni i jako trpící nedokonalostmi, jak čteme v knize Jób.
V podstatě všichni andělé mají velikou, přesto Bohem jasně vymezenou moc nad lidmi, ovšem apoštol Pavel z neznámého důvodu soudí v 1Kor 6, 3 že jednou budou tyto anděly soudit právě lidé, tedy ne Bůh. Vezmeme-li však úvahu, co se tak jako každý obřezaný židovský chlapec od rabínů nepochybně učil Ježíš, totiž že andělé mimo jiné také provádějí Boží soudy nad lidmi (např. 2. S 24,16-17, nebo 2. Kr 19,35), pak se tak jako v mnoha jiných případech i zde ukazuje často markantní rozdílnost teologie Ježíšovy od teologie Pavlovy. Zde je to obzvlášť výrazné – vždyť tělesní lidé, jmenovitě my křesťané prý budeme jednou soudit netělesné Bohem stvořené bytosti! Ne tedy Stvořitel, pouze jemuž tato a jakákoli jiná činnost se svým stvořením přísluší, nýbrž my, standardní křesťanští hříšníci zřejmě za určité - nám samým dosud neznámé - zásluhy dostaneme právo soudit jiné Boží stvoření! (Od koho, snad od apoštola?) Neviditelní budou voláni před soud, sestavený z nás tělesných; to je další autorův výrok skutečně již k hloubkové analýze. I sami největší izraelští proroci, které jak víme sám Ježíš tolikrát zmiňoval a nikdy si je nedovolil jakkoli zpochybňovat, však o andělech hovoří v tom smyslu, že jsou mimo dosah našeho lidského chápání. (Právě na některých výrocích těchto prorockých kapacit Izraele svatý Augustin stejně jako naše církev dokazuje ohlašování budoucího vítězství církve a našeho Spasitele Ježíše Krista.) V tom případě ovšem zřejmě nezbývá nic jiného než konstatovat, že tedy řecký žid Pavel z Tarsu musel být teologicky na vyšší úrovni, než byli nejvýznamnější izraelští proroci. Musel disponovat daleko závažnějšími vědomostmi než oni a jak vidíme na jen na tomto příkladu andělů, co moudří proroci o andělech nechápali, náš apoštol Pavel chápal dokonale. Zde se pak ovšem sama nabízí otázka, zda v případě, že starozákonní proroci na rozdíl od našeho apoštola nedokáží bezezbytku pochopit princip existence andělů (cit: „Jsou mimo dosah našeho lidského chápání“), jsou v tom případě například jejich zmíněná proroctví, které chápeme jako proroctví o nás křesťanech, dostatečně relevantní?
Andělé jsou vždy podřízeni Stvořiteli a tedy veškerá úcta židovského národa je směřována výhradně Jahvemu. Žádný anděl u nich tedy není nijakým způsobem uctíván. V době po babylonském zajetí jsou již pro rabínské autority andělé prostředníky mezi Bohem a člověkem, často fungují i jako vykladači Božích vidění. Funkci anděla jako prostředníka ke spáse však přikládá Učitel církve Augustin výhradně Kristovi, a to jako jedinou možnou cestu člověka ke spáse a tedy kdo v Krista nevěří (nebo měl tu smůlu, že zemřel kdykoli dřív, než žil Ježíš), nebude spasen.
V Písmu existují dva základní typy andělů, resp. jejich představy a na této představě se zřejmě bez větších problémů v podstatě shodují obě náboženství. Prvním typem je představa andělů jako příslušníků nebeského dvora a druhý jsou andělé jako Boží poslové. V období, které vnímáme jako dobu mezi oběma zákony, ještě existovala silná představa vyšších andělů, kteří měli u nebeského dvora nad „obyčejnými“ anděly ještě určité vyšší pravomoci a úlohy, tedy archandělů. Tato hierarchie vlastně kopírovala systém u pozemských vladařů, platný dodnes. V základech totožný způsob vladařského systému na zemi i na nebi měl na mysli i Augustin, jak můžeme na mnoha místech číst například v jeho veledíle De civitate Dei, O obci Boží. Pozemský svět byl určitým odrazem světa nebeského a naopak a to samé platilo například i pro představy o liturgii, nebo o kultu. V židovských představách byl odpradávna chápán nebeským rájem trůn Jahveho, avšak od prvního století po Kr. se již učení rabíni zabývají představami tohoto trůnu, v obklopení zmíněným nebeským dvorem, neboli andělských služebníků.
Boží poslové jsou zmiňováni daleko častěji a někteří již mají jména. V nejstarších starozákonních textech jsou tito andělé jakýmisi zvláštními vyslanci, zástupci Boha mezi světem nebe a světem země, pověření nevšedními úkoly. Například v Gn 18,2 navštěvují v Mamre Abraháma tři muži, kteří se chápou vždy jako andělští poslové vykonávající daný úkol z pověření a v zastoupení Boha. Zbožní židé natolik oplývají uctivou bázní před Bohem, že podle jejich přesvědčení vlastně žádné přímé spojení s lidmi nikdy sám nenavazuje, jen prostřednictvím andělů - poslů. Ti prý dokonce sami Boha inspirují svými nápady a nabízejí se mu i k jejich vykonání, říká rabínská tradice. Drželi také kupříkladu stráž nad lidem Izraele, aby bezpečně prošel Rákosovým mořem a odráželi střely, kterými se je pronásledující Egypťané pokusili zadržet.
V navazujících dobách se už na scéně židovského chápání objevuje satan; anděl mající stejné práva jako ostatní, včetně přístupu k nebeskému dvoru (např. Job 1 a 2) Čteme i o andělech zhoubcích, trestající hříšníky, v rabínském myšlení biblické doby se pak vyskytují i andělé škůdci, či andělé smrti, odvádějící hříšníky. Do podvědomí Ježíšova národa se v pozdně biblické době postupně dostávají i archandělé už pojmenovaní, tedy Gabriel, Michael a další. V knize Daniel 8 a 9 je například uváděn archanděl Gabriel a několikrát je zde líčen i Michael - ten jako jeden ze silné čtyřky andělských ochránců Izraele. Náš Evangelista Jan ho ovšem o šest století později už jako ochránce Izraele nevnímá. Vidí Michaela jako „defenestrátora“ padlého satana i s jeho pomocníky z nebe: "A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé." (Zj12, 7) Daleko později se začal Michael v naší církvi uctívat jako patron křesťanských vojsk. Poukazujeme na další rozdílnost myšlení v obou náboženství, tentokrát ve vnímání poslání tohoto archanděla: Archanděl Michalel židovského národa jako ochránce jeho existence. Archanděl Michael převzatý křesťanstvím jako patron vojsk, v tom případě ale křižáckých. (dopor. autora: prorok Iz. 1, 15-16.)
Zvláštní kategorii v rabínském myšlení a jejich polemikách však zaujímal ještě později nejvýznamnější archanděl jménem Metatron, pro svoji důležitost dokonce zmiňovaný na několika místech Talmudu a dalších důležitých textech. Metatron na rozdíl od jiných archandělů se však kupodivu do vědomí našeho křesťanství nikdy nedostal. V judaismu zaujímá tento „arciarchanděl“, jakýsi Boží ministr a důvěrník, pozici Jemu nejbližší, ovšem samozřejmě vždy podřízenou. Bývá i udáván jako vládce ostatních andělů, jako „ředitel“ nebeského kůru a podobně. Má být i výjimečně moudrý v rozhodováních. Zajímavostí je, že v Talmudu je dokonce zmíněn jako nástupce archanděla Michaela v jeho původním postavení jako kníže světa. V jiných hebrejských textech o něm najdeme ještě několik dalších zmínek, například jako zcela první existující anděl, nebo dokonce celkem překvapivě jako „menší Jahve“. V určitých rabínských polemikách je dokonce se Stvořitelem přímo ztotožňován. Kvůli tomuto ztotožňování krátce odbočíme k příbuznému tématu.
Čtenář si jistě všiml, že Stvořitele zde nazýváme v několika variantách stejně jako Ho nazývali židovští učenci. Podle nich jednotlivá označení Boha znamenají jen Jeho charakteristické rysy, nikoli podstatu. Není zde, jak doufáme, zapotřebí zdůrazňovat židovskou zásadu z nesmírné úcty ke Stvořiteli, dárce Zákona, nikdy nevyslovovat Boží jméno. Agadický Midraš (zkoumání vyprávěcího textu) raba k Exodu na toto téma uvádí v Ex r 3,6 přímo „lahůdkový“ výklad: „ A Bůh řekl Mojžíšovi (Ex 3, 14). K tomu říká rabi Abba bar Memel: Svatý, budiž veleben, řekl Mojžíšovi: Chceš znát mé jméno? Nazývám se podle svých činů. Někdy se nazývám El-šaddaj (Všemohoucí Bůh), jindy Ceva´ot (Hospodin zástupů), Elohim, Jahve. Když soudím tvory, jmenuji se Elohim, vedu-li válku proti bezbožníkům, jmenuji se Ceva´ot, trestám-li hříchy lidí, jmenuji se El-šaddaj, když se slitovávám nad svým světem, jmenuji se Jahve, neboť Jahve označuje vždy kategorii slitování.“ V dobách již pokročilého křesťanství, tedy od 2. století výše se dále prosazují opisy Božího jména jako hakkadoš baruch hu (Svatý, budiž veleben), habbaruch hu (Velebený, Požehnaný), dokonce i jen prostě makom (místo), nebo šammajim, tedy nebesa. V dnešní době se u židovských věřících přátel už většinou setkáváme s nejběžněji užívaným pojmenováním; hovoří-li o Bohu, používají především výraz ha šem (to jméno).
V souvislosti s archandělem Michaelem jsme se výše zmínili i o svrženém ďáblovi a satanovi a nyní nastává chvíle k zamyšlení nad oběma pojmy. S těmi je samozřejmě nerozlučně spjato zlo a to je téma, kterému Učitel církve Augustin věnoval mimořádnou a dlouholetou pozornost. Výsledkem této neúnavné činnosti bylo nakonec jeho učení o milosti a predestinaci, na kterém si právem nesmírně zakládal. Ovšem tímto nesmírně náročným tématem se Augustin sám ocitl v pevné, ale překombinované pavučině svého učení, do níž se stále více a více zamotával. Učení o predestinaci (předurčení) bylo natolik problematické a rozporuplné, že si ho církev přes všechny autorovy nepochybné zásluhy o její popularizaci neodvážila zařadit do svého učení. Přijetím tohoto učení by totiž daleko více ztratila, než získala. Zkusme si například přestavit, jak zásadně by v případě přijetí Augustinovy predestinace do učení církve de facto ztratil význam Kristovy vykupitelské oběti. Nebo jak by díky takovému předurčení ztratila jakékoli „opodstatnění“ naše dlouhá staletí uměle udržovaná nenávist vůči Ježíšovu židovskému národu. Ta jak víme začala nejsilněji Augustinovým současníkem arcibiskupem Janem Chrysostomem v Antiochii a jeho sérií osmi silně protižidovskými kázáními (pozn. světec Chrysostom se za své všeobecné kazatelské nadání přezdívá jako Zlatoústý...) a později gradovala mnoha evropskými masakry tisíců židovských věřících, včetně vypalování jejich modliteben našimi křesťanskými předky ve víře. V díkybohu už značně utichající míře se pak naše nepřátelství v různých formách projevů udrželo až do II. Vatikánského koncilu, někde i déle. Ale to už je jiné téma.
„Co je to vlastně zlo? Zlo nemůže existovat, protože vše, co Bůh stvořil, a tedy vše, co jest, je dobré. Vše, co bylo stvořeno, stvořeno bylo skrze Slovo. A jak bylo stvořeno? Bůh viděl vše, co stvořil, a vše bylo velmi dobré. Vše, co je, bylo stvořeno skrze Slovo, a co bylo stvořeno skrze Slovo, jest svrchovaně dobré. A proč je dobré? Protože bylo stvořeno skrze Slovo. A bez něho nebylo učiněno nic. Neboť bez svrchovaného dobra není dobra vůbec, ale je zlo, v němž není dobra. A to pak není ničím. Neboť zlo je leč nedostatek dobra, podobně jako slepota je jen vada zraku. A tedy zlo není ničím, poněvadž bylo stvořeno beze Slova, bez něhož nebylo stvořeno nic. Zlé je pak to, čemu chybí ono dobro, skrze které bylo vše stvořeno jako dobré, totiž Slovo, jímž bylo stvořeno vše, co jest. A proto vše, co stvořeno nebylo, je zlé, neboť vše, co je, bylo stvořeno skrze Slovo a skrze Slovo bylo učiněno dobré. Co však je, být odloučen od Slova? Slovo Boží praví: Já jsem cesta, pravda a život. Tedy být odloučen od Slova znamená být bez cesty, bez pravdy a bez života, a tak bez toho být ničím.“A. Augustin: Rozhovory duše s Bohem s. 20-21.
Vítězství Ježíše Krista nad zlem, satanem, či ďáblem je jedním z pilířů naší víry. Pro Ježíšův židovský národ však tato teologická koncepce nikdy nebyla a není nijak zásadní. Vztah dobra a zla je pro věřící židy v podstatě jen doplňkovým, okrajovým tématem studií a volných polemik nanejvýš snad v ješivách. Nejrůznější představy satana či ďábla datují svůj zrod do pozdní biblické doby s vrcholem mezi oběma Zákony a nejvíce jich nalezneme v apokryfních spisech. Zřejmě nejbarvitěji líčí Písmo představu satana v knize Job 1 a 2. A jsme u dalšího rozdílu - velmi důležitého - ve vnímání Boha jeho vyvoleným národem a námi křesťany, kteří jsme židovského Boha, přibližně dvě tisíciletí po uzavření smlouvy židů s Bohem, jako někdejší řečtí modloslužebníci převzali za svého.
Víme, že u Augustina a tím i v celém křesťanském myšlení zlo před pádem prvních lidí neexistovalo a zlo se před, během, nebo následkem jejich hříchu ve světě prostě objevilo. Tedy jasně řečeno: Dobrotivý Bůh právě proto, že je dobrotivý, zlo v žádném případě nestvořil. Vše co vytvořil Stvořitel, je pouze dobro. Zlo definuje jako nepřítomnost Boha, pocházející z lidské neposlušnosti a vzdoru. Augustinovo zlo nemá vlastní existenci, zlo je prý tedy dokonce něčím, co není. Dobrá vůle je dílo Boží, zlá vůle je odpadnutí. Zlo pochází z lidské neposlušnosti, pokud by tedy byli lidé poslušní, zlo vymizí. Než k těmto vlastním závěrům došel, dlouho tápal v nejistotě a pochybách. Nahlédněme do 7. knihy Vyznání, 5. kapitola: „A hledal jsem, odkud pochází zlo, a hledal jsem zle a neviděl jsem zlo v samotném svém hledání...Kde se tedy bere zlo, odkud a kudy sem vtrhlo? Co je kořenem a co jeho setbou? Nebo vůbec žádné neexistuje? Proč se tedy bojíme a máme na pozoru před tím,co neexistuje? A jestliže se bojíme nadarmo, je jistě sám strach zlem, protože zbytečně znepokojuje a mučí naše srdce. A je o to větším zlem, že to, čeho se bojíme, neexistuje, a přece se bojíme. Je tedy zlem buď to, čeho se bojíme, nebo je zlem to, že se bojíme. Odkud tedy pochází zlo, když dobrý Bůh všechno stvořil dobré? Vyšší, ba nejvyšší Dobro stvořilo dobra menší, a přece je dobrý Stvořitel i veškeré stvoření. Odkud se bere zlo?“
Vraťme se ke knize Job, kde satan je přímo vázaný na Boží pokyny a to samé platí pro Zach 3, 1. Obě jmenované knihy a jejich uvedené verše jsou vlastně reprezentativní ukázkou rozdílu chápání satana či ďábla židovským národem a doktrínou naší církve. Z pohledu Ježíšova židovského národa je satan vždy závislý na Bohu a je nepochybně užitečný: dává člověku možnost se svobodně rozhodnout pro Boha. Právě lstivým lákáním a nejrafinovanějšími svody se snaží svést člověka ke hříchu a ten je poté často v nejvyšším stupni rozrušení nucen se ve mžiku rozhodnout mezi dobrem a zlem. V tuto chvíli ďábel vykonal svoji vynikající práci, se kterou je i nepochybně stejně spokojený i Bůh a vlastně oba čekají na svůj úspěch nebo zklamání. Kdyby satan neexistoval, člověk by musel bez zapojení svobodné vůle programově dělat jen to, co má dělat podle Jeho Zákona. Nemusel, a ani by se nemohl jakkoli Stvořiteli osvědčovat – vždyť by nepoznal pokušení. Bez něho by byl život na zemi jen fádní epizodou, bezstarostnou a rozmarnou přípravou bezhříšných ke vstupu mezi stejně bezhříšné.
V představách pozdější židovské náboženské literatury už satan dostává větší nezávislost na Bohu, nikdy však pochopitelně nemůže dosáhnout nezávislosti úplné. Dostává názvy jako například anděl temnoty, zlo, nebo ten zlý, a další. V některých dílech se objevuje i kníže zlých duchů Mastema, ovšem i ten koná svoji pokušitelskou činnost jen proto, že se tak děje s vědomím a vůlí Stvořitele. Rabíni také vytvořili rovnítko mezi ďáblem a hadem v ráji, přesněji ďábel sváděl skrze hada, nebo například spatřovali působit satana i na hoře Moríja, kde se Abraham chystá na Boží výzvu obětovat svého milovaného syna Izáka. Tam se prý satan snažil všemi možnými způsoby pozdržet berana, aby se v krajně vypjatém okamžiku objevil v křoví jako Bohem poslaná obětní alternativa za Izáka.
Rabínská literatura sice spatřuje v ďáblovi či satanovi sílu, působící v podstatě proti Bohu, ovšem je pod Jeho naprostou kontrolou. Proti Boží vůli je naprosto bezmocný a je k němu v podřízeném, závislém postavení. Spravedliví, zbožní lidé mají na to, aby ho včas identifikovali a nenechali se jím zaskočit. Ví o jeho skutečné síle, ví, že má přístup až do nebeského kolegia. Tím, že poslouchá Boží pokyny, ovšem musí být v jistém smyslu Bohu trvale nablízku.
Především v období mezi oběma zákony, kdy se v židovském národě podle různých náznaků ve starobylých textech zvlášť intenzivně očekával příchod Mesiáše, se v apokalyptické literatuře silně rozvíjejí představy o démonech. První zmínky o nich nalezneme již v První Mojžíšově knize (Genesis) 6, 1-4. Synové božští se měli zamilovávat do dcer lidí pocházejících z Adama a „brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo“. Z těchto podivných spojení měly na zemi vznikat zrůdy, „bohatýři dávnověku, mužové pověstní“, démoni, obři (gibborim), a hovořilo se o nich také jako o padlých (nefilim). Tito obři sice vymřeli spolu s dalším lidem následkem potopy světa, avšak jejich duchové nadále ve světě působí lidem problémy jako zlí démoni.
Od druhého století před Kristem jsou zaznamenávány představy o „nebeské revoluci“, kdy z neznámých důvodů došlo ke vzpouře zřejmě jen části nebeských andělských sil proti Stvořiteli. Tyto síly se pak ocitly na zemi a fungují jako svůdci lidí. Následkem této „revoluce“ vzniklo na zemi zlo, umožňující především spáchání prvotního hříchu. Z knihy Henoch 15, 11 se dozvídáme, že duchové zmíněných obrů budou jednat zle, násilně a zkázonosně. Budou agresivní, bojovní, a ničící a pozdvihnou se proti lidem, ze kterých vzešli a jejich existence a moc je omezená jen existencí světa a posledním soudem. Po potopě tedy zlo ze světa nevymizelo a relativně už brzy poté nastupují nečistí démoni s úspěšným sváděním Noemových synů, z nichž některé měli i zabít. Existuje i líčení o následném likvidování těchto zlých duchů samotným Bohem a Jeho rozkazem zničit je do posledního. Už zmíněný kníže zlých duchů Mastema měl však přijít za Bohem a požádat ho o zachování alespoň části jeho společenství zlých duchů, aby mohli nadále vykonávat své poslání svůdců lidí. Kníže svoji prosbu Bohu odůvodňuje následovně: „Neboť nezbudou-li mezi nimi někteří pro mne, nemohu vykonávat vládu své vůle nad lidskými dětmi. Neboť úkolem duchů je kazit a svádět před mým soudem; neboť veliká je zloba lidských dětí.“ Bůh shledal jeho žádost za logickou a oprávněnou: „Ať před ním zůstane desátý díl duchů a devět odveďte na místo zatracení.“
Ať už byly rabínské představy o démonech a pokusy o jejich bližší charakteristiku jakkoli pokročilé, výsledky jejich bádání byly v podstatě vždy stejné. Bůh Izraele jako Pán všech stvoření má naprosto nepochybně přemožitelnou moc i nad démony.
M.Č
Další naše pojednání na téma démonů se zaměřením na názory sv. Augustina nazvané sv. Augustin a démoni naleznete zde:
https://svatyaugustin.estranky.cz/clanky/vlastni-postrehy/malickosti-ze-zivota-xxiv.html
Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl
