Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXVIII

9. 6. 2012

augustinus_028_m.jpg 

 

  

Augustinovy teologické zdroje tehdy a dnes


 

    

 

 

 

Zkusme si představit, jak by asi vypadala některá tvrzení a vůbec často velmi originální myšlenkové kombinace Aurelia Augustina v jeho dílech, kdyby v této době dostal od Boha možnost si je po šestnácti stoletích znovu prostudovat, důkladně promyslet, a případně - pokud by takovou potřebu pocítil, pak je třeba i zrevidovat. Přezkoumat platnost a další udržitelnost svých některých dřívějších názorů a tezí na základě porovnání se všemi dalšími novými prokazatelnými poznatky, získaných  výsledky šestnáct století trvající existencí instituce církve. A  především v posledním století také i pečlivým studiem a často celoživotními pracemi nejširšího spektra křesťanských vědců i počítačových expertů, teologů a badatelů, biblistů, archeologů i religionistů, historiků a mnoha dalších věřících odborníků z akademického světa.

      Vžijme se do situace, ve které by se mohl Augustin spolu s námi nakrátko ponořit do svých děl a vysvětlit nám mnohé své tehdejší postoje, které jsme dodnes zcela nepochopili, nebo které se dalším pozdějším vývojem ukázaly jako menší, či zásadnější omyly. Co vše by ze svého díla dnes asi rázně vyškrtnul, co by jistě ze svých názorů a tvrzení opravil a jaká nová díla by asi dnes vznikla zpětně právě na základě událostí, vývoje světa a uplynulých činů lidstva, nebo vývoje náboženství a souvisejících činů naší katolické církve v uplynulých šestnácti století? Komu všemu by dnes možná chtěl vysvětlit a zdůvodnit své tehdejší postoje, a před kým by možná i dnes chtěl veřejně hájit svoji víru a církev stejnými argumenty jako tehdy? Hovořil, kázal a psal by i dnes o národu, který dal světu Krista Ježíše jako o národu smyslném, krvežíznivém, zuřivém, nepřátelském, zaslepeném a podobně? Koho z minulého života by se dnes snažil usilovně vyhledat, aby mu svá některá tehdejší chybná tvrzení a rozhodnutí snažil omluvně vysvětlit? Jak dlouho by dnes možná pracoval na svých druhých Retractationes, jestliže na prvních opravách některých tvrzení ze svých děl strávil více než rok života?

        Jak by dnes vypadalo například jeho učení o spáse a předurčení, a vůbec jaké by byly dnes jeho názory s přihlédnutím na uplynulých šestnáct století života naší církve? Vnímal by původní smysl celé působnosti Ježíše stejným pohledem, jak chápal tehdy počátkem pátého století? Jaké zdroje by dnes ještě přidal k původním filozofickým a teologickým pramenům svého vědění a víry? Změnil by alespoň dnes svůj názor například na přirozené potřeby Božím zákonem usměrněné lidské sexuality, kterou v pátém století stále chápal především jako nebezpečnou a úspěšnou zbraň ďábla? Chápal by sexualitu i dnes jako nutné zlo, které by se ideálně ze světa odstranilo tím způsobem, že by lidstvo žilo jako bezpohlavní? Dával by znovu za vzor apoštola Pavla, který doporučoval zůstat jako on svobodný a odpověděl by i dnes stejně na námitku, že pak by ovšem lidstvo rychle vymřelo, a to v tom smyslu, že tím dřív by nastal konec světa, a tím dřív by se ovšem také vyvolení a předurčení dostali do nebe? Trval by i dnes například na tom, že do nebe se odměnění dostanou i se svými pozemskými těly a že ženám tam bude ponechané jejich pohlaví, jelikož v nebi se nikdo nebude ženit, ani vdávat (volná citace z De civitate Dei), takže tam v tomto směru nebude hrozit žádný konflikt? Nebo by trval i na následujím  výroku? "O kolik lépe se k vzájemnému styku a duchovní výměně hodí dva přátelé než muž a žena!"

 

 

        Připomínáme, že evangelia, o kterých budeme jen velmi  krátce hovořit, jsou především teologickými záznamy o Kristu Ježíši, které kupodivu nebyly sepsané vzápětí „při dobré paměti“ po jeho ukřižování od učedníků, nebo jiných přímých svědků, jakmile by byli schopni se vyrovnat s celou tragedií a smířit se s dříve absolutně nemyslitelným, totiž že  Římané skutečně zabili Boha, se kterým někteří strávili tři roky života. Žádný spis vybraný do novozákonního kánonu nebyl sepsaný dřív, než minimálně jednu generaci po Kristově ukřižování, některé listy dokonce o dvě generace později. Dokonce první, zcela nejstarší text Písma o působení Ježíše na zemi, sepsaný přibližně 25 let po jeho ukřižování pochází od autora, který Krista osobně nikdy nespatřil. Skutečně nikoho tragická smrt Božího Syna nevyvedla z míry a neinspirovala ho k tomu, aby okamžitě příštím generacím sepsal první svědectví v dějinách světa o životě Boha na zemi a   o usmrcení Stvořitele svým stvořením? Proč teprve od té příští  a ještě snad i následující generace máme první záznamy o Kristu? Kde jsou první autentické výpovědi, přímých svědků, nejsou-li v Písmu svatém? Pomohl by nám Učitel církve Augustin najít odpověď? 

         Z "dobrých důvodů" raději zanechme dalších otázek a vraťme se z fikce zpět do reality...Každopádně jsme jednoznačně přesvědčeni, že dnes by z Augustinova původního myšlení a učení zbyl po redakci provedené samotným autorem jen (ovšem stále ještě pevný a dosud výrazný) skelet. V této souvislosti podotýkáme, že naštěstí - a to mu budiž ke cti - ani on sám netrval výhradně a ryze dogmaticky na neměnné platnosti celého svého učení.

       V následujícím textu od tématu odbočujeme skutečně jen zdánlivě. Má přímou vazbu k některým z našich předchozích otázek a vycházíme v něm z novějších, výhradně  křesťanských zdrojů, především z  odborných prací několika významných teologů a zároveň i z nejnovějších skript jedné teologické fakulty.

       Židovský konvertita, kterého známe pod jménem evangelista Matouš, (v žádném případě ho už nespojujme s Matoušem apoštolem!) který svůj text napsal židokřesťanům do Sýrie přibližně padesát až šedesát (!) let po Ježíšově smrti, byl pro sepsání inspirovaný v malé míře vlastním, nejpravděpodobněji tradičním ústním materiálem, dále dopisy bývalým maloasijským pohanům apoštola Pavla, navíc zdrojem nazývaným pramen Q a zcela nejvýrazněji evangelistou Markem, jehož dílo jen s mírnými úpravami vložil do svého vlastního. Matoušovo dílo se také nazývá evangelium církve, mimo jiné proto, že se ze čtyř evangelií pouze v Matoušově evangeliu objevuje slovo církev !!! Měla tato skutečnost  nějaký vliv na Augustinovo  chápání církve jako Boží instituce? To, že se pouze v jednom evangeliu objevuje slovo církev, má pro naši úvahu nesmírnou důležitost. Mohlo by to znamenat, a  pravděpodobně to i opravdu znamená, že evangelijní text, který vůbec poprvé  užije slovo církev,  svým obsahem také vlastně i jako sama církev hovoří, a že tedy kdesi v Sýrii bylo sepsáno  - pokud ne přímo na objednávku mladé církve -  ve přímé spolupráci s některým členem dobře fungujícího církevního společenství. Vyzdvihováním postavení, významu a budoucnosti  církve si své označení evangelium církve plně zaslouží  a v jejím životě toto evangelium vždy  mělo a  má mimořádné uplatnění.

         V Mt. 18, 18 se  píše o Ježíšovi, který měl svým věrným učedníkům poprvé oznámit jejich pravomoci, které od vzniku světa až do této chvíle měl jen Bůh Stvořitel: „Amen pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Jakou spojitost má s uvedeným náš učitel Augustin, poznáme z jeho hojně užívaného způsobu zakončení nejrůznějších rozhovorů, debat a především disputací s heretiky.

Jelikož církev už ve druhém století svého vzniku pochopila Matoušův citovaný text jako svoji pravomoc, kterou jí udělil Bůh, považovala za legitimní, aby jako instituce nástupců apoštolů kvůli ochraně víry volně podle svého uvážení disponovala mocí uvedenou v citátu. Pokud chtěla výrazným způsobem (to bylo poměrně často) odsoudit především neústupné bludaře, a vůbec ty, které považovala ne přímo za nepřátele Ježíše, nebo Boha, nýbrž své instituce a svého učení, proklela je slovy„Anathema sit!" , tedy Budiž proket! Jakmile Augustin dosáhl jako kněz ve svém Hippo Regio určitého místního věhlasu a následně pak biskupské funkce, začal jak víme svůj rozhodný a v podstatě celoživotní boj o návrat schizmatiků, heretiků a mnoha pohanokřesťanských skupin zpět do lůna jeho milované církve. Pokud se mu podařilo zvlášť při veřejných disputacích argumentačně vyvést z míry a přesvědčit určitého představitele jiného učení o Bohu k rezignaci a uznání pravosti pouze katolické nauky, trval většinou na tom, aby poražený sám nad svým bludem, respektive nad těmi, kdo by v takovém bludu pokračovali, vyslovil ono prokletí Anathema sit!. S tímto tehdy hojně užívaným výrazem se v podobných případech setkáme často i v nejrůznějších aktech církevních koncilů, zápisech ze sněmů a podobně, po dlouhá staletí. Augustin tedy při proklínání nepřátel a odpadlíků od církve využívá moci, kterou od ní po vysvěcení obdržel, moci odmítnout na zemi, a tím odmítnout v nebi. Jde o - do té doby zcela výhradně - Boží moc, kterou si sama církev osvojila díky jedné větě, zaznamenané v původně řecky psaném evangeliu kolem roku 80 anonymním autorem tzv. Matoušova evangelia. Církev tedy na základě jedné věty z textu neznámého autora, který byl později z přibližně dvou set (!) jiných existujících evangelií církevními autoritami uznaný a vybraný jako vhodné evangelium pro potřeby svého učení, v našem případě prostřednictvím, nebo ještě lépe v zastoupení svatým Augustinem, proklíná učení o Bohu odlišné od jejího, ale navíc stejným způsobem proklíná toho, kdo toto učení hlásá, nebo zastává. Proklíná podle svého přesvědčení oprávněně už na zemi a je neomylně přesvědčena, že tím už za Boha předurčila osud proklínaného po jeho smrti: „...cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi...“

Boží církev, tedy přesně ta, jak jí vždy a v každé situaci chápal i Augustin, touto mocí vlastně iniciativně radí a pomáhá Nejvyššímu Bohu Stvořiteli určit, koho má ponechat a koho zavrhnout. A protože má na to moc podle autora, který se zmiňuje o Ježíšových slovech v tomto směru, také za Boha rovnou jedná. Použijeme-li Augustinovo diskutabilní učení o předurčení, tentokráte to není Bůh, který podle autora prý předurčuje další osud člověka po smrti bez ohledu na způsob, jakým zde na zemi svůj život prožil. Tentokrát je to naopak člověk sdružený v instituci církve, který Bohu duchovně předává člověka jiného názoru, nebo chování, člověka kterého jménem Boha už zde na zemi na základě jedné věty v jednom textu odsoudila k zatracení, a tím i za Něho předurčila jeho osud. Člověka, který se však narodil výhradně z vůle Boha, takže podle přirozeného lidského logického chápání by o jeho osudu měl rozhodovat zase jen ten, komu tento člověk patří, tedy Bůh a ne jiný člověk. V tomto případě však jedna věta pocházející od neidetifikovaného člověka dává jinému člověku Boží moc.

Čteme-li v podstatě jakékoli dílo svatého Augustina, nemůže nám uniknout velmi důležitý poznatek, který je zcela zásadní pro naší případnou snahu o získání vlastního pohledu nejen na jeho myšlení a učení, ale následně i na učení celé katolické církve. Jaký vliv měl a dosud má Augustin pro její učení poznáme ze dvou titulů, kterými ho za jeho zásluhy církev poctila, a to nejprve jmenováním Otcem církve, a v roce 1298 k tomuto čestnému titulu přibyl ještě titul Učitel církve. Tento dvojnásobný titul mají z latinských církevních otců pouze čtyři: svatí Ambrož, Řehoř Veliký, Jeroným a náš Augustin. Zmíněným zcela zásadním poznatkem rozumíme jeho naprosto nezpochybnitelné a skutečně dominantní ovlivnění celého svého myšlení a následného učení teologií svatého Pavla (Saul). Augustin přibližně první třetinu svého života pravého Boha hledal (v matčině snaživém, leč pro něho asi v málo vhodném podání ho tehdy ještě nepřijal) a v dospělosti měl po celých devět let pocit, že ho nalezl v učení perského proroka Máního. Pro to, aby své aktivní manichejství ukončil, měl více důvodů a rozhodně to nebyl jen ten v jeho případě nejčastěji udávaný, totiž že byl manichejstvím prostě zklamaný. Augustin byl silně emotivní, vnímavý a výjimečně inteligentní, takže je logické, že pokud mezi manichejci vydržel ve spokojenosti tolik let, musel v jejich prostředí a především v manichejském učení Boží přítomnost výrazně pociťovat, přestože se tuto skutečnost později pochopitelně snažil ignorovat, nebo alespoň bagatelizovat. Devět let manichejství v jeho myšlení prokazatelně určité stopy zanechalo, z některých jeho myšlenkových kombinací to totiž vyplývá dostatečně, ovšem připuštění tohoto faktu má nejen v katolickém prostředí ještě i dnes své zaryté odpůrce.

Neexistuje Augustinovo dílo, ve kterém bychom dominantní vliv učení apoštola Pavlem na jeho teologické myšlení  nezaregistrovali. Nutno podotknout, že se v žádném případě autor nesnažil tento svůj trvalý zdroj inspirace jakkoli zamlžovat, ale na podporu svých tvrzení právě naopak cituje a označuje celé úryvky z Pavlových dopisů tak, aby si je čtenář mohl sám v Písmu později vyhledat a dál se jimi inspirovat. Citace ze Žalmů, z  evangelisty Jana a z apoštola  Pavla byly jeho nesilnější argumentační oporou také i v častých, již zmíněných veřejných disputacích především se severoafrickými  heretiky. Jako „odborník na slovo vzatý“ díky svému dlouholetému aktivnímu manichejství často vyzýval nejraději právě představitele Máního mýtického učení k veřejným dokazováním a obhajobám svých pravd a jedním z jeho velmi důležitých vítězství byla v prosinci roku 404 jeho veřejná polemika o pravosti víry s vzdělaným africkým manichejcem Felixem, který Augustinovu výzvu k obhajobě přijal. Připomeňme, že i pro manichejce byl apoštol Pavel velkou autoritou a velmi uznávanou veličinou, takže v polemikách a argumentacích při hojném užívání Pavlových výroků měl Augustin ztíženější pozici, než při diskuzích s jinými bludaři. Přesto na základě svých vynikajících znalostí Pavlovy teologie většinou dokázal své náboženské protivníky argumentačně úspěšně „udolávat“ a jejich učení často jednoznačně vyvracet. Je vhodné zmínit, že za celou dobu disputací a polemik proti němu stálo jen velmi málo tak vášnivě zaujatých, tak nekopromisních a tvrdých, ale i tak vzdělaných a inteligentních obhájců svého učení. A snad už vůbec nikdo z nich nedokázal v průběhu jedné diskuze nad protivníkem, respektive nad jeho zatvrzelostí či pevným přesvědčením usedavě plakat a poté jeho samého, nebo jeho učení proklít.

První část zmíněné rozpravy se konala 7.prosince a druhá 12.prosince roku 404 ve zcela zaplněném manichejském chrámu Míru (přesné místo konání této disputace není zcela jednoznačné) za účasti věřících obou křesťanských náboženství. Na závěr několikadenní disputace Augustinovým zdrcujícím tlakem argumentačně už zcela vyčerpaný manichejec Felix nakonec na jeho výslovnou žádost podepsal veřejné prohlášení, ve kterém uznává argumenty protistrany vůči manichejskému bludnému učení a proklíná Máního, jeho učení a „jeho ducha“. Nás však především zajímá, jaké zdroje ke svému vítězství Augustin použil. Podobně jako v jiných případech, i zde naprosto jasně převažují nepřímé i přímé odkazy na jednotlivé výroky z Pavlových dopisů především mladým církevním obcím v Malé Asii. Přímých citoval Augustin minimálně pětadvacetkrát, a další nepřímé citace a odkazy vyznívají z každého listu pečlivě zaznamenané polemiky nepočítaně. Druhý jeho nejcitovanější autor je podle předpokladu evangelista Jan, počet jeho citací je však oproti Pavlovi tak jako vždy přibližně čtvrtinový. Argumenty obou protivníků jsou velmi zajímavé a vzhledem k Augustinovo dokonalé znalosti manichejského náboženství opravdu neměl od samého počátku diskuze manichejec Felix nejmenší šanci na úspěch, přestože do veřejné debaty šel velmi sebevědomě a silně podporovaný věřícími ze svého tábora. K pozitivnímu pohledu na Felixe patří vedle korektně vedené disputace i skutečnost, že porážku svojí osobní i svého náboženství přijal překvapivě pokojně a s hlubokým uznáním Augustinových teologických znalostí. Jen tak se mohl bez protestů odhodlat k  písemnému prokletí Anathema sit Máního učení v závěrečném zápisu.

Jaká byla situace s  nejrůznějšími materiály, se kterými Augustin pracoval, a díky kterým byl tak často úspěšný ve svých dílčích úspěších v rámci úsilí celé církve za její sjednocení? Především je nutné zdůraznit, že přestože se samotný vývoj kánonu Písma neoddiskutovatelně odehrával s jednoznačnou Boží podporou, zároveň se do jisté míry vyvíjel také programově díky nemalým zásahům lidí (také s jednoznačnou Boží podporou?), kteří do jeho textů z nejrůznějších důvodů vkládali své vlastní teologické představy a kombinace. Na tomto faktu se dnes shoduje většina reálně a racionálně smýšlejících biblistů a dalších křesťanských odborníků a jeho popírání jen zbytečně a marně oddaluje od reality a pravdy, kterou Bůh zná nejlépe. Lidské zásahy do jednotlivých částí kánonu ovšem měly za následek někdy velmi markantní rozdílnosti a disproporce mezi původními hebrejskými svatými texty Tanachu, dále skutečným smyslem a cílem Ježíšovy tříleté veřejné působnosti, a navazujícími novozákonními texty. Kristovo dílo se jak víme, původně netýkalo založení nového náboženství v rámci jeho judaismu, nýbrž především obnovení morálky, čistoty života a víry, a celkového obrácení židovského národa a navrácení k důslednému dodržování Mojžíšových zákonů, které tento národ obdržel od Boha, vše jako nutný požadavek pro odpovídající přijetí brzy očekávaného Mesiáše. Pozdější horlivá lidská aktivita při ústním předávání tradice a při psaní listů, dopisů a jiných záznamů o tomto Kristově obrodném hnutí, přestože vedená jistě jen těmi nejlepšími a zbožnými úmysly, postupně dospěla až do stadia, kdy se z víry v jedinečnou správnost Ježíšova učení o nutném obrácení židovského národa stala především víra v osobu Krista. Tradiční silný židovský důraz na „Bohu libý“ život na zemi pomocí důsledného dodržování Božích zákonů se v novém náboženství především bývalých pohanů postupně přeměnil hlavně v naději na odměnu za dobrý život na zemi formou věčného blaženého posmrtného života v nebeském ráji. Vše pozemské oproti nebeskému je tedy bezpředmětné, pojetí smyslu reálného dobrého života na zemi ustupuje pojetí transcendentnímu.

Možná úplně první, kdo púsobení Ježíše Krista začal takovým způsobem vnímat, byl vzdělaný židovský aktivista Saul z Tarsu v Malé Asii (později jako apoštol Pavel), který chtěl nejdříve první tzv. Kristovce podle svých vlastních slov doslova vyhubit, a který později na základě svého duchovního zážitku, ve kterém zmrtvýchvstalého Krista spatřil, dokonale změnil své myšlení a jednání. Pavel se díky tomuto vidění stal faktickým zakladatelem křesťanství, přestože nikdy Ježíše osobně nepoznal. Od Kristovo smrti celých dvacet let o jeho životě, poslání a celém jeho obrodném hnutí pravděpodobně nikdo nenapsal ani řádku a pokud snad ano, nezachovalo se nic. Takže o největším zázraku po stvoření světa, totiž o 33letém pobytu Boha, resp. jeho Syna na zemi bohužel neexistuje žádný zápis, nikdo z gramotných Ježíšových současníků či průvodců nepocítil potřebu během dvaceti let od Mesiášovy tragické smrti o divu všech divů napsat své vlastní zážitky při doprovázení samotného Boha. Do začátku Pavlovy aktivity v tomto směru se předávala pouze ústní tradice a Písmem svatým byl pro prvokřesťany výhradně Starý zákon. Téměř nic z toho, co Ježíš kázal, si zatím nevyžadovalo jeho doplnění, rozšíření, a jiné zásahy. Nejednotná a skutečně velmi různordá ústní tradice o Ježíšovi si však postupem let žádala určité sjednocení a tím i písemné podchycení.

Nejstarší zápisy o Kristu jsou tedy až dopisy, neboli listy, které začal psát apoštol Pavel kolem roku padesát a adresovat skupinkám nových věřících, bývalých maloasijských pohanů, které se mu pro víru v Krista podařilo přesvědčit. Apoštol v době své korespondence však neměl ani tušení, že jeho dopisy stojí na počátku daleko pozdějšího vzniku Nového Zákona a teprve koncem 1.století byla pravděpodobně v Efesu vytvořena z těchto dopisů sbírka. Ještě daleko později byla po dlouhotrvajících rozporech vytvořena sbírka čtyř evangelií, ze které tři (mimo Jana) zachycují na rozdíl od Pavlových dopisů samotný život a působení Ježíše. Jednotliví evangelisté však ve svých dílech byli mimo jiné více či méně výrazně ovlivněni Pavlovými listy a začali je psát přibližně v období, kdy Pavel přestal. Vznik jejich evangelií se přibližně datují mezi roky 70 (tzv. Marek) až 125 (tzv. Jan), tedy asi čtyřicet až devadesát (!) let po Ježíšově smrti. Všechny dosud uvedené mnohokrát ověřené údaje a jiné skutečnosti samozřejmě znal možná ještě daleko detailněji i Augustin, a na to bychom neměli při vytváření vlastního pohledu na jeho myšlení a dílo nikdy zapomínat. Z našeho hlediska je tato skutečnost dokonce vůbec nejdůležitějším bodem ve snaze o pochopení Augustina jako člověka a jako velkého církevního autora.

Bůh sice člověka jednoznačně inspiruje, ale pak už jen tento omylný člověk rozhoduje, píše a opisuje, upravuje, vybírá a třídí, přijímá a odmítá a nakonec na základě svých zásahů jím samým upravené dílo kanonizuje. Samotní apoštolové coby přímí pokračovatelé a následovníci Krista, nebo jejich nástupci z nejbližší linie - a tedy pro vznik evangelií ti nejpovolanější - se ve svých názorech na kánon nesjednotili. Církev už za Augustina zastávala a dosud zastává názor, že důležitější než  skutečné autorství  vybraných evangelií do  bibblického kánonu je jejich obsah a zastánce tohoto postoje byl samozřejmě i on sám, jelikož  učení církve  po konverzi přejal zcela bezvýhradně a bezezbytku. Při uvažování nad tímto postojem církve k textům, které tvoří její základní učení, nám možná přijde na mysl jen zdánlivě zcela irelevantní  myšlenka, zda  má stejnou hodnotu například aktuálně nejvzácnější a nejdražší obraz na světě, který namaloval Jackson Pollock, a zdánlivě ten samý obraz, který vytvořil snaživý a nadaný, přesto ale jen pouhý bezejmenný kopista, jehož obraz se laikům může zdát jako ten Pollockův. Zda pro další výuku o tomto obrazu na nejvyšší akademické úrovni, zvlášť o jeho mimořádně důležitém  námětu, ale i o stylu práce, získávání poznatků k námětu, o vzdělání a praxi autora, a nakonec i o jeho osobním životě, je tím nejzákladnějším požadavkem je znát reálný život, práci a dílo skutečného autora vzácného originálu, nebo stačí  znát pseudonym kopisty a vyučovat o jeho nepůvodním námětu. Vyslovujeme přesvědčení, že pokud by se o takovém díle psaly práce na nejvšší odborné úrovni, pořádaly by se o něm odborné semináře, vznikla by například světová nadace nesoucí jméno skutečného autora, existovaly by školy, knihy, sdružení a spolky a mnohé další pod jeho jménem, nebylo by myslitelné neznat skutečného autora a jeho originální dílo.

Dnešní bohoslovci mají k dispozici například  skripta, kde se o jednotlivých autorech obsažených v novozákonním kánonu hovoří zcela jinak, než když se o nich učil Augustin, který o většinu z nich  opírá stejně jako církev své učení a dokonce i jinak, než se učilo i před sto roky. Naposled ještě popusťme uzdu  fantazii a představme si, jak by asi náš Učitel církve reagoval na některá fakta uvedená v učebnicích. O apoštolovi Matoušovi, který není totožný s evangelistou "Matoušem" už byla zmínka. U  dalšího evangelisty Marka čteme, že autorem Markova evangelia byl možná také jakýsi Marek, židokřesťan,  ale zcela jiný, než Jan Marek z Nového Zákona. Doplněno poznámkou, že skutečná idnetifikace autora není rozhodující. Rozhodující je prý toto dílo, které (citujeme) : "zřejmě vycházelo z kázání a tradic". Pokud ani to ne, tak tedy odkud, z jakého zdroje, ptá se dnes prostý věřící obrazně  spolu s Augustinem, který nepochybně znal dominantní vliv tohoto "Marka" na další pisatele evangelií. 

Z učiva o Lukášově evangeliu se zase bohoslovci  dozvídají, že výrazným   základem Lukášova evangelia je opět Marek, sám vycházející z převážně z dopisů apoštola Pavla. V textu skript  už se dnes už odmítá dříve oblíbené povolání Lukáše jako lékaře a zároveň se nyní i výrazně zpochybňuje údaj dříve udávaný jako neoddiskutovatelný, totiž  že tento evangelista "Lukáš" by měl něco společného s novozákonním Lukášem, průvodcem a spolupracovníkem apoštola Pavla. Tzv. Lukášovo evangelium  je vlastně jako u Pavla dopis (v našem případě ale Teofilovi), a dokonce se zde opatrně a ve velmi mírných mezích hovoří o možnosti přístupu k evangeliu jako k pouhé literární veličině. To ale autor skript zpochybňuje, protože pro toto tvrzení zatím nemáme dostatek důvodů.

 O Janově evangeliu by se dnes svatý Augustin dočetl, že skutečný autor Janova díla je opět problematický (řekněme přímo, že toto evangelium napsal 110 let  (!) po Ježíšově smrti opět někdo jiný, kdo se za skutečného učedníka jen vydával) přestože ho náš Otec církve znal výhradně jako apoštola Jana, Zebedeova syna a Jakubova (Staršího) bratra. (Tak ho nejen znal, ale v tomto smyslu o něm a jeho díle i velmi krásně psal.) To už ovšem dnešní poznatky téměř vylučují a jen nedostatek prostoru  nám brání detailně rozebrat proč miláček Páně Jan není Jan Zebedeus. Byl tedy  skutečným autorem Janova evangelia jistý gnostik Kerint, jak uvažují skripta, byl to snad Lazar, bratr Marie a Marty? Byla to jen symbolická postava, fikce?, uvažuje text dále a zároveň nabízí jinou alternativu, totiž že evangelista Jan byl možná přítel Ježíše, avšak nepatřil k učedníkům.  Janovo evangelium má navíc  zcela odlišný chrakter od synoptických, takže autor učebnice musí vyvracet názor, že evangelium vlastně ani evangeliem není... Jako další  možnost je ve skriptech velmi jemně naznačena eventualita, že autorem tzv. Janova evangelia by mohl být i Ježíšův bratr, a tak dále.

Na Skutcích apoštolů je zase  prý především zajímavé, že jejich autor, kterého známe pod jménem Lukáš,  apoštola Pavla  nepočítá mezi apoštoly. Jaký by na toto konstatování  měl dnes Augustin názor, jestliže sám  ve svých dílech Pavla nazývá daleko nejčastěji místo jménem právě apoštolem?  A opět se uvádí už dávno a  nejednou vyslovená hypotéza, že i Skutky jsou možná vlastně jen pouhou literární fikcí. Polovina Skutků je sice oslavou a velebením díla a postavy svatého Pavla, ale, jak citujeme z textu učebnice: "Není bez zajímavosti, že ve Skutcích není patrná znalost a užití Pavlových listů." Tedy neznámý autor sice naprosto oprávněně a podle jeho skutečných zásluh velebí Pavla, ale na druhou stranu neví nic o tom, že by apoštol psal nějaké dopisy malým skupinkám pohanských konvertitů do Malé Asie?  

 

 

         Necitovanějším zdrojem církevních dokumentů, různých textů, modliteb, a tak dále, je jak už jsme řekli, bezesporu svatý apoštol Pavel, na jehož informacích obsažených v jeho dopisech je vystavěna i celá základní struktura eucharistické bohoslužby. Od samého počátku Augustinova přiklánění a následně i od jeho konečného přijetí víry tvoří apoštolovo dopisy pramen, dominantně ovládající nejprve myšlení a následně pak i celé jeho veledílo. Jakmile se v roce 387 stal členem katolické církve, převzal bezezbytku a s obrovským nadšením nejen její celé učení, ale i její základní zdroj, ze kterého vychází, tedy apoštola Pavla. Je tedy zákonité, že i u Učitele církve musí Pavlova teologie tvořit nejvýraznější základ jeho učení. Augustinova rozsáhlá činnost tedy primárně vycházela z pavlovských zdrojů církve, a sám pravděpodobně nikdy nedospěl k myšlence, nebo snad přímo k závěru, jakkoli zpochybnit pravost autorství Pavlových textů. Popustíme-li uzdu své představivosti, můžeme se v případě, že Augustina jako člověka snad trochu známe, pokusit vytvořit obraz překvapeného, zaskočeného a zcela jistě nesmírně rozčileného Učitele církve, který ve své mnišské cele v Hippu čte třeba jen zmíněná skripta, ze kterých své vědomosti čerpají dnešní budoucí kněží.

          Dočetl by se v nich, že samy církevní autority dospěly po šestnácti stoletích od jeho smrti k nezvratnému faktu, že ze třinácti listů Nového zákona jich jeho nejvýznamnější zdroj pravdy napsal ve skutečnosti pouze sedm (původně se počítal mezi Pavlovy texty i list Židům, takže za Augustina se Pavlových listů udávalo čtrnáct). Pokud by tedy měl na základě této dosud naprosto nepředstavitelné skutečnosti vyřadit všechna citovaná falza, musel by v podstatě celé své „nespočítatelné“ dílo znovu nejen velmi pečlivě pročíst, ale - a to je vůbec nejzávažnější – pravděpodobně by musel mnohá svá tvrzení opřená o autoritu domělého apoštola Pavla zrevidovat. Musel by zpětně projít celé své veledílo a vyhledat z 29 542 svých citací z Nového Zákona, z nichž většinu tvoří právě „apoštol Pavel“ všechny ty, jejichž autorem ve skutečnosti nikdy nebyl. Podle poznatků získaných dosud našim desetiletým každodenním a nepřetžitým bádáním v oblasti života a díla svatého Augustina si dnes dovolujeme vyslovit myšlenku, že by se k tomu Augustin opravdu rozhodl. To je ovšem kvůli případným nedozírným následkům ve skutečnosti takřka nemožná představa.

      První list makedonským Soluňanům podle všech dosavadních poznatků opravdu napsal svatý Pavel. Tento nejstarší novozákonní list i přes některé nodobější názory některých biblistů není možné zpochybňovat jiným autorstvím. To už však rozhodně nelze tvrdit u Druhého listu do Soluně. Od 19.století se v samotných církevních kruzích začala pravost dopisu silně zpochybňovat kvůli zásadním teologickým rozporům mezi oběma těmito listy a zkráceně řečeno, dnes se má za to, že tento dopis vznikl mnohem později, než by mohl svým obsahem navazovat na první list. Autor je opět neznámý a zdá se i nedůležitý. Rozhodující pro církev je tak jako v jiných případech jeho obsah a poselství.

      List Galaťanům (tedy ke Keltům, ze kterých my Češi pocházíme), je svým obsahem pro církevní učení velmi důležitý, protože autor se mimo jiné snží varovat nové křesťany před návratem, nebo před příklonem k judaismu plněním některých židovských předpisů. Jak všichni víme, Žid Pavel byl naprosto první, kdo trval na důsledném oddělení judaismu od nově vznikajícího náboženství na základě jeho horečné misionářské aktivity. Nerozpakoval se na tom trvat navzdory židovskému původu naprosto všech nejdůležitějších protagonistů včetně Ježíše, jeho rodiny, učedníků a dalších Židů, kteří naopak právě svým působením inspirovali Pavla k myšlence o zrodu originální a důsledně nežidovské teologie a tím následně k založení nového náboženství. Autorství listu nikdo nezpochybňuje, protože tak silná důraznost na oddělení od židovské víry a jejích předpisů je v té době skutečně ojedinělá a ryze pavlovská.

      Pavlovo autorství obou dopisů církevním obcím v Korintu je nesporné, přestože v druhém listu existují některé nejasnosti s pravděpodobě cizími vlivy, které se rušivě projevují na některých podstatných částech textu. I když se u badatelů vyskytly probémy s jednotou obou listů, jsou jednoznačně Pavlovo. To samé se dá s ještě větší přesvědčivostí říci o dopisu do římské křestanské obce, ve které v době psaní dosud osobně nepůsobil. Je pro církev asi nejdležitější pavlovský doklad ze všech kvůli své teologické hodnotě, přestože i v tomto listu je problém, a to „autenticita s otazníkem“ jeho poslední kapitoly. Listů do Korintu však existovalo víc; co se však s nimi stalo, nebo proč nebyly také zařazeny do kánonu, není jasné.

      Ještě jeden primát drží tyto Pavlovy dopisy, konkrétně 1.Kor. Primát tak obrovského rozsahu a dopadu, že se o něm naše církev raději zvlášť nezmiňuje a ani o něm budoucí kněze výrazněji neučí. Otevřme si Bibli, nalistujme 1.Kor 11, 23-25 a čtěme Pavlova autentická slova: „Já jsem přijal od Pána,co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku“. Soustřeďme svojí pozornost a přečtěme si znovu prvních pět slov z tohoto verše: Já jsem přijal od Pána.

     Pokud snad dosud ještě někdo stále nepochopil až neskutečnou dalekosáhlost a význam této věty, přidáme pro něho nyní několik poznámek. Nejprve si řekneme, že starý Korint se svým Afroditiným chrámem na vrchu Akrokorintu bylo město námořníků, pouliční kriminality,  heren, hazardu a hlavně velmi rozsáhlé prostituce. Za Pavla sice už existoval Korint nový, to však neznamená, že by se zvyky a tradiční způsob života korintských pohanů měly měnit. Jestliže tam tedy euforicky naladěný a nesmírně obětavý konvertita Pavel založil jednu, možná více malých církevních obcí, (jedna taková obec znamenala například často jen jednu rodinu) logicky se velmi obával, aby jeho dílo nepřišlo bez trvalého dozoru  nazmar. Proto je tento list plný naléhavosti, důrazu na mravnost, čistý manželský život, velebení panenství, atd. Proto možná apoštol sáhl ve své argumentaci ke korintským až tak daleko, jak si nyní ukážeme. Připomeňme si znovu, že list vznikl přibližně čtvrt století po Kristově tragické smrti a Pavel nikdy fyzického Ježíše nespatřil.  

    O zásadní důležitosti a významu eucharistie, resp.eucharistické oběti v naší každodenní bohoslužbě nemůže žádný věřící pochybovat, protože tvoří její cíl a vrchol. Pavlovo líčení průběhu poslední večeře Páně v Jeruzalémě, kde měly zaznít slova, které tvoří základ, smysl i vrchol každé bohoslužby je prokazatelně nejstarší ze všech ostatních. Jak evangelista, kterého známe pod jménem Marek, tak stejně i autoři známí pod jmény Matouš a Lukáš totiž až o desítky let později v podstatě jen opakují Pavlova (evidujeme, ale zatím pomíjíme nikdy zcela nevyloučenou alternativu společného zdroje Q) eucharistická slova z dopisu do Korintu, o kterých sám autor říká, že také je přijal ve svém damašském pouštním vidění přímo od Krista: Já jsem přijal od Pána. V celých pomojžíšovských dějinách věřícího židovského národa důsledně vyznávajícího Boží příkazy by tak byl Ježíš téměř se stoprocentní  jistotou jeho zcela první příslušník, který - ovšem podle Pavlova vidění - zavádí slavnostní, byť symbolické požívání lidského masa a lidské krve, navíc na jeho památku. Není jistě zapotřebí připomínat absolutní zákaz Tóry pro všechny lidi (nejen Židům) na světě požívání krve, který byl poprvé Bohem vyřčený už Noemovi a jeho potomkům, o myšlence na požívání lidského masa už vůbec nemluvě. Tak jako je Pavlova vize s přáním Ježíše symbolicky pojídat jeho tělo a krev pro Židy naprosto nepřijatelnou a vůči Božím přikázáním troufalou myšlenkou, různé záznamy o požívání a zaříkávání krve, popřípadě i pojídání lidského masa nejsou nijak mimořádné v popisech starých řeckých, řecko-římských, egyptských a jiných magických rituálů. Svatý apoštol Pavel, jak víme, pocházel právě z řeckého Tarsu. Jakými argumenty by asi Augustin vyvracel obsah právě řečeného, jestliže zdrojem těchto našich poznámek a připomínek je možná z devadesáti procent Písmo svaté?

      Listem Filipanům by dnes svatému Augustinovi pomalu dohasla naděje na jistě toužebné potvrzení ještě dalších listů Pavla jako originálních. O autorství tohoto dopisu se žádné spory nevedou, biblisté snad jen nemají jednotný názor na to, zda list je původně jeden, nebo je složeninou několika kratších. Nejkratším Pavlovým listem je pouhé pětadvacetiverší určené jistému domu, jehož obyvatelé tvoří další církevní buňku. Bohatý novokřesťan Filemon je poslední skutečný adresát, jemuž poslal svůj krátký dopis skutečný apoštol Pavel. Tímto závěrečným dopisem skutečného Pavla by dnes Augustinovi definitivně vyschl dominující zdroj jeho, ale tím i církevní nauky, pokud by odmítl čerpat z náhražek neznámých autorů, kteří se nestyděli vydávat a podsouvat své vlastní myšlenky jménem základního kamene a nesmrtelného velikána zrodu křesťanství a církve svatému Pavlovi.

     Dopis Kolosanům dostal v posledních desetiletích na základě dlouholetých studií a porovnávání textu od významných křesťanských badatelů pečeť nepůvodnosti a nepříslušnosti k pravým listům apoštola. Hovoří se o výjimečně kvalitní a pečlivě vypracované, přesto však jasné napodobenině. Příbuzný list Efesanům má s velkou pravděpodbností stejného autora, jako dopis Kolosanům, opět to však rozhodně není svatý Pavel. Je to neznámý, ale snaživý flazifikátor, a patrně jako ostatní je i on při psaní „dalšího Pavla“ vedený těmi nejlepšími úmysly...

      Dva listy Timotejovi podle biblistů už tak zdařilý padělek nejsou, protože obsahují nadmíru na první pohled patrné fikce a rozporů. Další neznámý pisatel listů zařazených do kánonu byl ovšem velkým aktivistou v roli propagátora instituce církve a v tomto směru se mu práce opravdu zdařila. Dopisy Timotejovi tvoří spolu s listem Titovi tzv. Pastorální epištoly s podobnou „věrohodností“ jména autora a na téměř stejné téma, jaké je především pastorace v církvi. Tyto listy nemají podobně jako list Filemonovi s konkrétním životem a dílem Krista společné vůbec nic, jde především o pokus zviditelnění a zdůraznění důležitosti a už snad také i nenahraditelnosti církve jejím propagátorem. Jeden náš konzultant, věřící badatel, se o těchto posledních listech vyjádřil jako o epištolách napsaných na objednávku v době, kdy už mladá církev potřebovala konsolidaci. Jméno apoštola Pavla prý bylo zneužito výhradně kvůli vzbuzení větší autority obsahu textu.

          Apoštolovo dopisy do pohanských oblastí se tedy mimo ještě jeden prokazatelný zdroj staly teologickým základem a inspirací mimo další autory i pro evangelisty, pod jejichž jmény byly v rozmezí přibližně pětadvaceti až sedmdesáti  let po Kristově umučení sepsány jeho životopisy. Jak už bylo řečeno, tyto čtyři  byly vybrány do konečné kanonizace Písma z dalších téměř dvou stovek dalších existujících záznamů o Ježíšově životě a působnosti (Kvůli obsahu Janova evangelia však spíše hovořme o třech). To se však událo až po více než třech stoletích diskuzí, rozporů a dohadů o to, jaké texty a záznamy o Kristovi budou patřit mezi Svatá Písma a jaké tam rozhodně být nemohou, a teprve za Augustinova života, konkrétně v roce 367 biskup Athanasios uvedl první soupis kanonizovaných textů platný ovšem jen v jeho diecézi. Ještě jednou částečně doplněný a upravený soupis kanonických knih pak pochází z roku 382, tedy z roku, kdy Augustin vyučuje v Kartágu a je aktivním příslušníkem manichejské sekty. Ovšem až po více než šedesáti letech po Augustinově smrti byl jeho krajanem římským Afričanem papežem Gelasiem I. vyhlášen novozákonní kánon dekretem.


 


 


 


 M.Č.