Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Neklidný světec neklidné doby

           Nejvýraznější pozdně antická církevní osobnost byla bezesporu její Učitel a Otec svatý Augustin - Aurelius Augustinus. Byl to vysoce emocionální a velmi neklidný člověk, žijící ve stejně neklidné a vypjaté době, jak potvrzuje například skutečnost, že se za jeho života vystřídalo ve vedení církve celkem osm papežů, nebo že postupně zažil vládu celkem šestnácti římských císařů včetně uzurpátorů a spoluvladařů. Jen padesát let předtím, než se Augustin narodil, skončilo Diokleciánovo pronásledování křesťanů, které ještě osobně zažila vychovatelka jeho matky Moniky. V roce, kdy bylo Augustinovi třináct let, se po třech staletích vášnivých diskusí a dohadů konečně ustálila podoba Kánonu do dnešní podoby, a když se po dlouhých letech marného hledání pravdy poprvé trochu důkladnější formou s Písmem seznámil, existovalo tedy ve své definitivní podobě teprve necelých dvacet roků. V době, kdy si jako jednadvacetiletý otevírá doma v Thagaste vlastní školu, začíná v Evropě a přilehlých územích stěhování národů, které se vyznačovalo především velmi častými a úspěšnými nájezdy barbarů na nejednotou a vlastními mocenskými zájmy už velmi oslabenou římskou říši. A už privilegované křesťanství bylo císařem Theodosiem I. vyhlášeno za státní náboženství ve stejném roce, kdy Augustin působil jako učitel v Kartágu, kde mezi žáky horlivě propagoval manichejství a křesťanským žákům se pro jejich víru vysmíval. Císař tehdy velmi mylně předpokládal, že státem podporované vyznání pomůže udržet jednotu říše a zachránit jí tak před rozpadem. I římské křesťanství však bylo rozdělené schizmaty a herezemi a zároveň i přetrvávajícími pohanskými vlivy a bohužel už za několik let má Augustin poznat vážnou nejednotu své církve na vlastní kůži. Císařův plán na záchranu říše byl postaven především na jediném povoleném státním náboženství a nejen předpokládané, ale pro jednotu říše přímo vyžadované jednotě křesťanů – a tomu napovídají i stále více represivní kroky vůči Židům, nekřesťanským společenstvím, pohanům, ale i těm, které církev považovala za bludaře. Později Augustin jako kněz tento státní trend vůči ostatním církvím a vyznáním přejme bezezbytku za svůj a postaví se do první řady bojovníků za sjednocení církví. Plány křesťanských císařů i osobní snaha Augustina mimo další důvody také i díky nešťastnému těsnému propojení státu a církve nakonec zkrachovaly. Rozdělená říše nakonec zanikla úplně a církev se až do dnešní doby nikdy nesjednotila.

           Budoucí kněz a biskup byl ještě stále příslušníkem manichejské církve, když nastupoval jako profesor rétoriky – magister rhetoricae v Miláně, a právě tehdy anticky smýšlející senátoři velmi bouřlivě usilovali o anulování protipohanských represivních opatření, vyhlášených před dvěma lety císařem Gratianem. Proti jejich snaze se ovšem důrazně postavil fakticky nejvlivnější muž Milána, Augustinův pozdější světitel biskup Ambrož, a ve městě se rozpoutala dlouhá řada pohansko-křesťanských nepokojů, kterých byl Augustin očitým svědkem. Jen několik měsíců poté, co v dubnu roku 387 přijal Augustin svátost křtu v Miláně, vstupuje císař Magnus Maximus do Itálie a chystá se dobýt Řím. V roce 395, kdy je Augustin zvolený za příštího biskupa v Hippo Regio, umírá císař Theodosius v Miláně a tato skutečnost de facto znamená rozdělení římské říše na západní a východní. Římský papež Siricius (Siricus) v této době právě začíná se silnou pomocí státu důrazně prosazovat opatření na definitivní vymýcení manicheismu. Dochází také k založení říše Vizigótů a k jejich pozdějšímu dobytí „věčného města“ a hlavního sídla katolické církve Říma Alarichem (410). K dříve téměř nemyslitelnému dobytí Říma došlo po dlouhých téměř osmi stech letech. Tento skutečný historický otřes Augustin velmi překvapivě vnímá téměř bez emocí a smířlivě, a je mu spíše námětem k novým teologickým úvahám a především pobídkou k sepsání jednoho ze svých největších děl O obci Boží (De civitate Dei). Tří dny nepřetržitého drancování Říma a nesmírné utrpení římského lidu spatřuje Augustin z bezpečné vzdálenosti svého afrického kláštera jako nutnou a z hlediska blížícího se nebeského královstí prý i pozitivní záležitost. Nastává prý tzv. „nová doba“ a zmíněné utrpení lidí předznamenává očekávaný konec světa a šťastný život v nebi pro vybrané (nebo jen pro ty „předurčené“ ze svého učení o milosti a predestinaci?). Augustin ale má už brzy na vlastní kůži poznat, jak vypadá utrpení tisíců prostých lidí způsobených Vandaly a jak vypadají vypleněné kostely a spálená města v jeho africké Numidii a jak pomalu a nenávratně zaniká jeho velké spoludílo – africké křesťanství.

           Vysoce senzitivní Augustin tedy do křesťanství vstupoval v dobách velkých zmatků a všeobecného chaosu, který se promítal i do jeho trvale nepokojné mysli. Tím, že byla církev velmi úzce propojena se státem, jí přinášelo mnoho materiálních a existenčních výhod, ale zároveň se všechny politické bouře a nepokoje přímo úměrně přenášely do neklidné a nejednotné církve. Ta namísto toho, aby se mohla věnovat hlavně svému poslání, musela především řešit mnohé vnitřní problémy, logicky vyplývající z tohoto velmi problematického spojení. A Augustina, který nikdy neuvažoval o veřejné službě církvi, a toužil žít v určité malé filozoficko – teologické skupině, tento neklid ve státě i v církvi velmi znepokojoval a původně neměl v úmyslu se v  něm jakkoli angažovat. Proto se brzy po křtu s celou skupinou raději vydal zpět na cestu domů do Afriky, kde se události rozbouřeného impéria promítaly do života tamních obyvatel jen v omezené míře a s velkým zpožděním. K rozhodnutí o návratu zcela jistě napomohl i fakt, že jeho světitel Ambrož hned po velikonocích odejel z Milána, aniž by se Augustinovi s ním podařilo navázat přátelštější vztah, o který dlouho marně usiloval. Pětiletá italská mise, během ní ztratil družku i matku, pro něho znamenala v mnoha ohledech v podstatě neúspěch, jak mimo jiné i naznačuje fakt, že se už nikdy do konce života nevydal za hranice své rodné Numidie. Evropa mu ale dala to nejcennější, co v životě získal, totiž jedinečnou víru v pravého Boha. A církev zase dostala svůj pevný sloup.

           Bylo už řečeno, že trvalý chaos zanikajícího antického impéria se bohužel musel zákonitě projevovat na životě a myšlení svých obyvatel, a že jinak tomu nebylo ani v Numidii, severoafrické provincii, kde Učitel církve pak po svém návratu působil až do smrti. Rok předtím, než tam zemřel, se v roce 429 v Mauretánii vylodili Vandalové prchající z Hispánie a během dalších deseti let dobyli veškeré římské území v severní Africe. A to byl bohužel i začátek postupného konce celého severoafrického křesťanství, pro jehož jednotu a další růst vyvinul Augustin své veškeré úsilí. Každý národ, který kdy dobyl druhý, a podorbil si ho, přinesl ssebou i své náboženství, vyznání, nebo svůj způsob života. Vyznání dobyvatelů se ať už naráz direktivně, nebo postupně přirozenou cestou splynutím, stávala vyznáním porobených. Augustinovo africké křesťanství je toho názorným dokladem.

            Z historického hlediska je velkou ironií osudu, že říše se rozpadla brzy poté, co se stala oficiálně výhradně křesťanskou, na druhou stranu argument, že křesťanství tento rozpad říše přežilo bez větší úhony, má svoji nepopiratelnou váhu a logiku. Nejednota křesťanství a vnitřní problémy církve bohužel trvají dodnes a právě v dnešní době nám může být mementem situace z Augustinovy doby, kdy na vlastní kůži poznal, že státní podpora církve včetně té majetkové nemá žádný kladný vliv na kvalitu života a nepředstíranou ryzost víry jejích členů. Augustin sice už pozdě, ale nakonec přeci jen poznal, že stát je vždy jen politický nástroj, i když nutný a snad někdy i cenný, avšak náboženství není nikdy možné podřídit jakýmkoli státním institucím a jejím zájmům. S pomocí náboženství stát nemůže „posvěcovat“ žádné své zřízení, území, orientaci a podobně, a bylo tehdy a je i dnes na církevní instituci, aby dokázala hned v zárodku odolat materiálním, politickým a jakýmkoli dalším nabídkám státu. Vzpomeňme na lstivého hada v ráji a důsledky podlehnutí jeho lákavé, ale dokonce i racionálně zdůvodněné nabídky. Adam s Evou měli být symbolickou ukázkou, jakou cestou se v budoucnu Boží lid nemá dát a jak dopadne, pokud se nechá zlákat lstivými nabídkami, které jim zatemní rozum i čistou víru. Každý stát na světě svojí podstatou vlastně musí být vždy v opozici jakémukoli náboženství, nebo jinému způsobu života ve víře v Boha a vždy byl a bude zásadní překážkou ve snaze o pokud možno dokonalé plnění Božích přikázání. Nelze se pokoušet spojovat nespojitelné, a zřejmě i to si uvědomoval Augustin na smrtelné posteli, kde nakonec bez přijetí eucharistie proplakal několik posledních dní svého života.

            Tak jako zřejmě nikdo nepochybuje o skutečných zásluhách svatého Pavla na založení církve a následném velmi dynamickém rozmachu křesťanství mezi pohany, Augustin zase svým dominantním významem pro církevní učení po dobu alespoň devíti dalších století zřetelně překonával ostatní velké osobnosti církve. Apoštolovo učení tvořící většinu novozákonních textů zcela rozhodujícím podílem ovlivnilo Augustinovo teologické myšlení, proto i u něho tvoří Pavlova zásadní transcendentní orientace pevný základ, na kterém vytvořil své často originální, velmi odvážné a někdy i emoce vzbuzující konstrukce. Oba měli mnoho společného i z lidského hlediska, jak napovídají některé jejich téměř totožné myšlení, reakce, nebo jednání, vycházející z mnoha shodných povahových rysů a dalších vlastností. Uveďme kupříkladu přibližně stejný věk, společnou neústupnost i entuziasmus, kajícnost, ale i nemalé sebevědomí a abstraktní myšlení a zaměření na budoucnost a posmrtný život v ráji. Oba byli také už před svými konverzemi v dospělosti vysoce vzdělaní; teologické měl ale Pavel původně na nesrovnatelně vyšší úrovni, oba dva budovali a rozvíjeli vlastní teologické struktury, měli stejné vnímání účelu a důsledků Ježíšovo působnosti, stejné zaměření na nebeský svět a podobně. A byl to právě náš Učitel církve, který svým nezměrným úsilím dokázal výrazněji než jiné velké osobnosti církve apoštolovo původně revoluční učení nakonec rozvinout až do netušených dimenzí.

            Zdá se, že Augustin měl z velkých postav církve asi opravdu nejsložitější povahu, která se v jeho učení, a zvlášť ve způsobu jeho prezentace, prosazování a obhajobě tak výrazně projevovala. Podobně jako u jeho matky Moniky byl například pláč jeho zbraní, argumentací i velmi častým projevem a v slzách také například začínal a končil svůj život v Hippu. Dokázal být lítostivý, rozdrásaného a zlomeného srdce, v slzách hluboce ponížený a na duši rozervaný kajícník, ale i nečekaně egoistický, sebevědomý, vojensky tvrdý a někdy i chladnokrevně nemilosrdný. To vše se pak velmi často promítalo i do jeho názorů a jednání, ale odráželo se také často i do jeho učení. Jeho vůbec nejproblematičtější bod, kterým je zmíněná originální nauka o spáse a milosti, především spolu s jeho překvapivě negativním postojem k hodnotě a významu člověka na zemi, vzbudila mnoho vášnivých reakcí a přinesla mu mnoho problémů. A to nejen jemu, ale v podstatě na dlouhá staletí i samotné církvi, která přestože tyto a další podobné názory nikdy oficiálně do svého učení plně nezařadila, přesto se v mnoha jejích dobových postojích více či méně výrazně odrážely. Konkrétně jde o Augustinův nevyvážený, převážně záporný postoj k ženám a všeobecně k sexualitě, krajně vyhrocené vnímání lidské hříšnosti, ale i jeho mnohé další problematické názory a tvrzení. Většina z nich má kořeny v jeho černobílém, převážně dvoupólovém a nekompromisním vnímání všeho kolem, a dokonce v případě svého života do konverze sám sebe posuzoval stejně radikálně odsuzujícím způsobem. Zcela zjevně mu tento postoj přinesl uspokojení a tím i pocit vyrovnání se se svým domněle výrazně hříšným životem a zadostiučinění. Z tónu některých částí jeho děl dokonce můžeme vycítit pravděpodobné Augustinovo přesvědčení, že toto časté kajícné vracení se k minulosti od něho očekává sám Bůh.

            Po své konverzi se chtěl energicky a důsledně vypořádat s minulým životem (viz jeho Vyznání - Confessiones), hrubě a veřejně ho odsoudit a udělat pod ním silnou čáru s jediným cílem - dokonale se přimknout k Bohu. Ne všechny části tohoto předsevzetí se mu však podařilo splnit bezezbytku. Čím silnějšími slovy se například snažil zapomenout na svoji, jak se domníval, mimořádnou hříšnost v sexuální oblasti, tím déle s takovými pokušeními zápasil a tím méně přijatelné názory a učení na toto téma vytvářel. Čím usilovněji se snažil jednou provždy odsoudit kupříkladu své mnohaleté manichejství, tím déle v jeho mysli, a tím i v jeho dílech po něm zůstávaly stopy. To částečně platí i pro oblast svých filozofických zdrojů  doby ranné dospělosti, a podobně. A díky svému náboženskému černobílému radikalizmu později vytvářel některá učení toho typu, jaké bylo pro věřící, ale nakonec i pro samotnou církev snad nejméně přijatelné za všech jeho názorů, a to především své učení o předurčení (predestinace) a milosti.

            Abychom alespoň částečně pochopili některé Augustinovo značně překvapivé postoje, je nutné ho posuzovat v širokém kontextu tehdejší doby a světa, ve kterém žil. Hrubost a násilí, válečné konflikty, loupeže a vraždy, udavačství, chorobná podezíravost a lidské utrpení bylo tehdy normou denního života ve všech vrstvách společnosti, a obyvatelé říše se například už ani příliš nepozastavovali například nad tím, jestliže tzv. křesťanský císař nechal pro upevnění stability své vlády postupně vyvraždit polovinu své vlastní rodiny. Vládci zasahovali do nekonečných vnitřních i mezicírkevních sporů a svévolně je rozhodovali, na druhou stranu byla k funkci katolického biskupa automaticky přiřazena i funkce soudce, a například trest zbičování, který mnohokrát udělil z titulu své biskupské pravomoci i sám Augustin, patřil k těm nejmírnějším. V některých dopisech a projevech ho Augustin doporučoval jako nutný a potřebný a obhajoval jako projev křesťanské mírnosti. Připomeńme si při této příležitosti jednu prastarou moudrost až z Mojžíšovy doby, která všeobecně o moci říká: „Moc pohřbívá ty, kdo jí mají“.  

         Rozdělení soudnictví a přenechání části nehrdelních a civilních sporů do moci církve byla od státu především kalkulace, která cíkvi přinášela vítězství i prohry. Ke křesťanským soudcům se kvůli jejich údajné nestrannosti hlásili velmi často pohané, ovšem na druhou stranu samozřejmě biskupům scházelo odpovídající právnické vzdělání. Existují dobové záznamy o tom, že sami účastníci sporů někdy bývali právnicky erudovanější, než jejich křesťanský soudce, což do soudního jednání často vnášelo velmi bizarní situace. Stát si rozdělením soudní moci s církví navíc „rozdělil“ i zodpovědnost za tehdejší časté veřejné projevy nespokojenosti, vyvolaných na základě zaujatosi, stranění, nebo neodbornosti soudce domněle nespravedlivými odsouzenými. Biskupové museli pravidelně soudit ve vyhrazených několika dnech v týdnu vždy celé dopoledne a především u Augustina vyvolávala tato povinnost vedle nesmírné únavy i zančnou nespokojenost kvůli ztrátám drahoceného času. Jak sám uvádí, kvůli rozsuzování malicherných sousedských sporů mu nezbýval čas na odpočinek, na další vzdělávání, ani na milované psaní.

           Brzy po posledním Diokleciánově pronásledování křesťanů se církev namísto logického sjednocení a konsolidace začala štěpit na různé frakce a docházelo k novým schizmatům. Když se Augustin stal v roce 387 katolíkem, byla církev už silně preferovaná na úrovni státní církve, ale stále se potýkala s mnoha problémy, například s tím, který měl počátky už v době po zmíněném pronásledování. Šlo o čistě vnitřní spor církve kvůli chování některých jejích tehdy velmi krutě pronásledovaných představitelů, především biskupů, kteří podlehli tvrdým nátlakům svých pronásledovatelů a mučitelů a několika způsoby v podstatě zapřeli svoji víru. Vznikl známý spor v zásadě o to, zda tito biskupové, kteří se po ukončení pronásledování hlásili zpět do církve, mají stejná práva daná svým úřadem jako ti, kteří v té době represím státu nepodlehli. Jejich hlavním mluvčím a představitelem byl kněz a pozdější biskup Donatus z Casae Nigrae a část katolíků, kteří za ním stáli, si po něm začali říkat donatisté.

      Počáteční spíše pasivní dohled státu nad tímto vnitřním problémem církve později přerostl v otevřené vojenské zásahy proti jedné části věřících, ovšem na žádost druhé části církve. Minimálně jedna taková žádost později pocházela i od Augustina, nutno však podotknout, že až po vyčerpání všech jeho usilovných mírumilovných snah o smíření. Státu samozřejmě nešlo tolik o vyřešení vnitřního náboženského sporu uvnitř církve, jako o to, nastolit pořádek a zamezit vzrůstajícím nepokojům mezi fanatickým proletariátem zaštiťujícím se křesťanstvím a přerůstajícím v hrubé  násilí. Paradox celého donatistického problému je především v tom, že šlo o vnitřní rozkol v církvi už krátce po ukončení jejího několikaletého velmi krutého pronásledování a po vyhlášení úplné svobody vyznání. To, že svobodná katolická církev dostala brzy ještě navíc silnou materiální a vůbec všeobecnou státní podporu, jen přililo oheň do problému a donatisté se ještě více profilovali nejen jako církev, která nezradila Boha, ale i jako církev, která nekolaborovala se státem jako katolíci. Oni, donatisté jsou prý pokračovateli původní Pavlovo čisté, nemajetné církve prvních maloasijských sborů, která k svému růstu nepotřebovala žádnou podporu státu, oni prý vydrží pro Ježíše trpět stejně, jako trpěl apoštol. Ke své víře v učení Krista nepotřebují a odmítají výhody od státu, který ho zabil a zároveň i odmítají žít v jednom společenství s těmi, kteří nabízené výhody přijímají.

           Augustin jako numidský biskup tedy považoval za svojí povinnost se také i v tomto vyhroceném sporu otevřeně angažovat a snažit se ho vyřešit. Upřímně řečeno, vzhledem k jeho obrovskému a trvalému zaujetí pro čistotu víry a ryzí upřímnost svého vztahu k Bohu bychom od něho alespoň zpočátku jeho duchovní dráhy spíše očekávali sympatie, pochopení, nebo přímo příklon na stranu těch křesťanů, kteří v době pronásledování všechny represe a mučení vydrželi. Je ovšem dobré si zároveń připomenout, že Augustin vstoupil do církve už v době jejího velkého rozmachu a státní podpory, a tu spatřoval jako požehnání od Boha. Relativně krátkou historii velkého vnitřního problému církve tedy snad nepovažoval za nutné blížeji studovat a pouze přijal její postoj vůči donatistům i za svůj vlastní, aniž by se zabýval detaily rozkolu. Ovšem jeho frustrace z toho, že se mu problém přerostlý až do vzájemného násilí nedaří řešit podle svých představ vyústila až tak daleko, že jak už bylo řečeno, nakonec údajně jen z vlastní vůle a i přes nesouhlasná stanoviska některých numidských biskupů požádal stát o vojenskou pomoc a potlačení hnutí. To samo o sobě velmi výstižně dokládá naše zmínky o Augustinově nevyzpytatelné, a – zvlášť v případě domnělého či skutečného ohrožení učení a jednoty církve - také i jednoznačně nekompromisní povaze. S ohledem na skutečnost je dobré připomenout už řečené, že ani Augustinovi, ale ani státu se nikdy nepodařilo odpor této části věřících definitivně zlomit. Často zmiňovaný údaj, že donatismus skončil kolem roku 430, kdy Augustin zemřel, se nezakládá na pravdě. Africký donatismus totiž přežil nejen konec římské nadvlády i následně Vandalů, ale dokonce v malých skupinách přežíval především na východním venkově i za pozdější vlády muslimských Arabů. Konec této křesťanské odnože tzv. věrných se podle nejstarších zmínek dává až přibližně do VII. století, kdy donatistické hnutí postupně zaniklo.

          Princip a vývoj donatistického schizmatu bývá někdy celkem oprávněně připodobňovaný k jinému, který uvedl začátkem 16.století do života jiný katolický kněz, shodou okolností člen augustiniánského řádu. Byl to doktor teologie a profesor biblistiky, překladatel Bible od němčiny a především zakladatel protestantismu kněz Martin Luther, mimo jiné i Husův a Viklefův sympatizant a duchovní žák. Jako jeden příklad určité shody problému donatistů ze IV a V.století a protestantů o přibližně dvanáct století později, uveďme jedno tvrzení, které měli společné: Kněz, který je sám ve hříchu, udílí svátosti neplatně. Naše římskokatolická církev ovšem k této otázce zastává dosud stejně negativní stanovisko, jaké zastával Augustin při donatistickém sporu: Pokud je kněz řádně vysvěcený, jím udělené svátosti jsou platné vždy, a to bez ohledu na to, jaký život sám vede. Augustinova největší angažovanost ve snaze letitý problém vyřešit a církev sjednotit se v jeho životopisech jen velmi zhruba uvádí mezi roky 392 až 412, ve skutečnosti ale v menší míře skutečně trvala téměř až do jeho smrti.

             Na začátku našeho zamyšlení jsme uvedli, že náš značně impulzivně myslící i jednající hlasatel jediné pravdy žil ve stejně neklidné době, jako byl on sám. Měl velkou výhodu, že se svým dlouhodobým manichejstvím končil právě v době, kdy už bylo stavěno mimo zákon a na poslední chvíli se tak sám vyhnul možným brzkým problémům se zákonem. Naopak členem katolické církve se stal v době její rostoucí všeobecné státní podpory, postupného oklešťování dosavadních státem zaručených práv národa, ze kterého vzešel Kristus i Pavel, stávajících práv nekatolických církví, delegalizaci praktikovaného pohanství, a podobně. Oproti původním průkopníkům a dříve pronásledovaným členům církve měl tedy obrovskou výhodu a v podstatě i relativní klid na svoji práci. Pokud měl přeci jen nějaké problémy, bylo to většinou kvůli některým bodům svého učení, nebo kvůli způsobu svého jednání a argumentace. Většinou se jednalo o jeho spory s některými osobnostmi, nebo celými křesťanskými společnostmi, ovšem až na několik výjimek spíše jen v rámci církve. Když byl okolnostmi přinucen opustit vlastní filozoficko – teologické zázemí své domácí komunity a dát se do služby církve a jejího lidu jako kněz, velmi rychle se smířil se změnou dosavadního života i svých plánů a povolání duchovního chápal jako výslovné přání Boha. Jelikož o kněžském povolání nikdy neuvažoval, nikdy se ně nepřipravoval, a pochopitelně tedy nikdy nestudoval žádné předměty s teologickým zaměřením. Teprve po svém překotném vysvěcení si uvědomil, že k odpovědnému vykonávání povolání mu schází potřebné odborné vzdělání, které se pak ve svých sedmatřiceti letech snažil s maximálním úsilím doplňovat.

            Na rozdíl od vzdělání a znalostí jiných velkých postav církve - mimo už zmíněného apoštola Pavla, jmenujme kupříkladu jeho současníka Ambrosia (biskup Ambrož), ale především Hieronyma (svatý Jeroným), byl na tom Augustin byl zpočátku své církevní dráhy s potřebným teologickým vzděláním skutečně jen velmi nedostatečně. O to víc si však zaslouží obdivu za obrovskou práci, kterou pro změnu této situace vykonal. Například Jeronýma poslali rodiče již v nízkém věku studovat do Říma, kde se vzdělával u tehdy nejvyhlášenějšího pedagoga rétorice, filosofii, gramatice a dalším předmětům. Po studijních pobytech v Trevíru a pak roku 373 odešel studovat do Sýrie a Anitochie, kde se učil řecky a hebrejsky. V roce 379 byl vysvěcen na kněze a poté dál pokračoval ve studiích v Konstantinopoli. Ve srovnání s jeho vzděláním a jazykovými znalostmi tedy musel Augustin vnitřně pociťovat nemalý handicap, to mu ovšem později nebránilo vznést určitou veřejnou námitku proti jednomu bodu Jeronýmovu učení a přesvědčení. Toho tato Augustinova troufalost velmi popudila, reagoval ostrým dopisem (nazval ho zde mimo jiné i „malým povýšencem“) a na dlouhá léta jejich korespondence skončila. Augustin si byl už od školních let - silně podporovaný kantory i oběma rodiči - vědom svého talentu a přílišná skromnost, pokora, nebo schopnost odpovídajícího uznání hodnot a vědomostí druhých lidí nepatřila mezi jeho silné stránky. Někdy mu byla tato vlastnost ovšem spíše na škodu a přinášela mu mnoho zbytečného nedorozumění.

            I přes zmíněný přirozený talent a velké nadání pro učení Augustina čekala velmi intenzivní a dlouhodobá práce a je pochopitelné, že nejprve veškeré své úsilí musel zaměřit především na Písmo, které znal skutečně spíše jen povrchně a pro kněžskou službu tedy naprosto nedostatečně. Připomeňme si neuvěřitelnou práci svatého apoštola Pavla, Augustinův zásadní teologický vzor, kterou udělal pro vznik a rozmach křesťanství mezi maloasijskými pohany. Obrácení na víru, které se mu dostalo formou Ježíšova zjevení v damašské poušti, můžeme datovat přibližně do roku 36. Brzy poté se ale na přibližně tři roky odebral na neznámé místo do Arábie (nikdy uspokojivě neobjasněná cesta), kde pravděpodobně pod silným vlivem svého prožitku začal pod určitým vlivem utvářet své učení do ucelenější podoby. Jakou práci tam vykonal, poznáme z faktu, že teprve kolem roku 50 začal hlásat tzv. „kristovskou víru“ v té verzi, ve které ji známe i my a zároveň sepisovat své první apoštolské listy, na které po letech navázali evangelisté. Snad to není jen úplná náhoda, že Augustin po podobném „oslovení shůry“ v zahradě svého milánského domu a přijetí svátosti křtu věnoval doma také tři roky velmi intenzivní práce tomu, aby pronikl do základů a tajemství přijaté víry. Když se pak odebral do hipporegijského přístavního města a byl tam nečekaně a zpočátku i proti své vůli vysvěcený na kněze, domů se už nevrátil a ve městě zůstal celých devětatřicet let až do smrti. Z doby hledání pravdy měl velmi slušné filozofické základy a během svého tříletého pobytu v domácí komunitě k nim přidal mimo jiné i teologické základy a myšlení, ovšem jak už jsme s zmínili, nebyl nijak připravený na pastoraci a kazatelskou činnost, která předpokládala především znalost Bible. Do jejího velmi úspěšného studia se okamžitě ponořil s vehemencí sobě vlastní a na dlouhou dobu odložil v podstatě všechny své původní studijní a jiné zájmy. Už po půl roce byl díky tomu schopný předstoupit před věřící lid a samostatně sloužit bohoslužbu s velmi pečlivě a do nejmenších detailů připraveným kázáním. Brzy svými znalostmi Bible udivoval nejen věřící lid, ale i své numidské kolegy.

             Velmi intenzívní každodenní studium zaměřené výhradně na Písmo však na druhou stranu znamenalo odložení na neurčito například už v domácí komunitě zamýšlené studium řečtiny a snad i hebrejštiny, ke kterým se z důvodů obrovského rozsahu svých jiných zájmů a práce vlastně až do konce života nedostal. Tento nedostatek mu někdy působil značné obtíže, zvláště v několika případech, kdy si některé cizojazyčné texty nechal ne zcela odborně přeložit a na základě toho u něho někdy docházelo k problémům s interpretacemi. Toho zase argumentačně velmi bohatě využívali jeho oponenti a protivníci, včetně těch z jeho vlastních řad. Usilovné studium Písma a pozdější mohutná angažovanost na velmi širokém teologicko – filozofickém poli mu však kvůli časovému zaneprázdnění přinesla ještě větší problém, než byla jen naprosto základní znalost zmíněných jazyků. Závažnějším nedsostatkem byla u něho zvlášť v prvních létech jeho povolání nízká úroveň znalostí světových dějin, ale hlavně relativně krátkých dějin své církve. Tento nedostatek se na rozdíl od jazykových nedostatků neprojevoval okamžitě, ale skrytě a o to záludněji. Nízkou úroveň znalosti cizích jazyků nemohl Augustin samozřejmě nijak zastírat, ale vyrovnal se s ní a alespoň navenek mu nepůsobila větší potíže. Ovšem zpočátku jen základní a pouze převzaté znalosti především vzniku a dějin své církve byly svojí skrytostí skutečně záludnější a vzhledem tomu, že se tak často mohly plně a se všemi důsledky projevit až po letech, měly daleko nepříznivější dopad na jeho křesťanské myšlení i učení. Také toho někdy jeho oponenti argumentačně využívali.

           Už mnohokrát jsme zdůraznili, že svým ojedinělým rozsahem a významem pro postavení, upevnění a další učení církve stojí Augustin hned za apoštolem Pavlem. Přes všechnu svojí genialitu a jedinečné zanícení pro Boha a církev, smysl pro preciznost, a především díky své až posedlosti perfekcionismem skutečně nemohl z časových důvodů studovat v potřebné míře vše, co by chtěl, nebo ještě více, co by ke své tak mimořádně rozsáhlé práci znát potřeboval. Je nepopiratelným faktem, který ostatně potvrzuje sama velikost jeho díla, že raději vytrvale psal, než by systematicky a důsledně studoval jen jeden předmět, nebo látku. Od možnosti dlouhodobého soustředěného studia ho odváděl nejen jeho vrozený neklid a obrovský rozsah jeho zájmů, ale také už zmíněné velké sebevědomí a někdy až přílišná sebejistota ve své přirozené schopnosti a bravurní výřečnost. Po konverzi, ale především po vysvěcení na kněze ho pak zachvátil obrovský entuziasmus, se kterým se ve  všeobecně velmi neklidné době pustil do široké propagace, vášnivé obhajoby a ochrany církve, a samozřejmě evangelizace všemi dostupnými protředky, tedy kázáními, soukromými rozhovory, veřejnými disputacemi a psaním. Připočteme-li k těmto jen zcela základním aspektům zmíněné velmi intezívní studium Písma, musí nám vyjít některé jeho počáteční nedostatky a nepřesnosti ve znalostech například už zmíněných historických faktů a širších okolností vzniku křesťanství za naprosto zákonité. Je třeba si zároveń uvědomit, že po svém křtu tak jako každý konvertita velmi nadšeně a naprosto bezvýhradně přijal veškeré učení církve, kterou považoval za Boží dílo a požehnání, tudíž neměl žádný důvod k tomu, aby se nad některými body tohoto učení jakkoli pozastavoval, nebo si o něm cokoli ověřoval a dál zjišťoval. Věc chápal tak, že církev je Boží dílo a co tato Boží církev prohlásí, nebo učí, musí tedy být přímo od Boha. Kdo by si pak ještě troufl ověřovat, nebo pochybovat o něčem, co pochází přímo od Všemohoucího?

           Tím, že většinovým autorem textů Nového Zákona je faktický zakladatel křesťanství svatý Pavel (a autoři píšící pod jeho jménem), kterého listy navíc stály při zrodu Augustinovy konverze, přijal takové učení stejně jako církev v úplnosti. Když se později sám pustil do svého strhujícího celoživotního díla, nebylo to proto, aby pravdy uceleného církevní učení jakkoli zpětně přezkoumával, nýbrž aby ho dál rozvíjel a podle svých možností k němu doplnil další poznatky na základě výsledků své důsledné práce. Obrazně řečeno, nezkoumal příliš kořeny mladého, ale už pevného stromu, ale s největším úsilím, pečlivostí a nesmírnou láskou se jako vzorný pěstitel staral o jeho jedinečné roubování a další šlechtění. A v případě, že během své starostlivé práce o tento strom víry narazil na určité otázky z doby prvních let jeho života, nynější růst stromu ho přesvědčil o jejich dobrém uložení a zdraví. Navíc u něho jistě i v tomto případě zvítězil jeho smysl pro praktické uvažování. Strom, který tak pečlivě zasadil apoštol, Augustin dlouho hledal a velmi toužil se o něho starat. Jeho práce je tedy dělat vše pro jeho další zdárný růst a neztrácet zbytečně čas úvahami o okolnostech, za kterých před několika staletími začal vyrůstat ze země.

            Až někdy při studiu Augustinových textů narazíme na některé pro nás nepřijatelné učení, tvrzení nebo postoje - a to se nám dřív nebo později naprosto zaručeně stane, vnímejme nastalou situaci pod zorným úhlem i několika byť jen naznačujících poznámek z dnešní úvahy. Navíc nezapomínejme na celých šestnáct století, které leží mezi jeho pohledem na danou věc a pohledem naším, a mějme na mysli také možnosti získání kvalitních informací tehdy a  dnes.

          O jednom až nečekaně negativním, a možná ne do všech důsledků plně promyšleném postoji člověka takového formátu, jakým byl Otec a Učitel církve svatý Augustin, budeme hovořit jindy.

 M.Č.