Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXVI

sv.augustin.jpg 

         

 

 

      

 

  Augustin, lidé a smysl některých modliteb

 

 

 

 

 

 

Třicet let po svém zcela nečekaném a neplánovaném kněžském vysvěcení proti své vůli v Hippo Regio začal biskup Augustin psát příručku křesťanské nauky jako reakci na žádost jistého mládence Laurentina, neboli Vavřince, kterého pravděpodobně autor osobně znal snad jako svého dřívějšího katechumena. Měl k němu jistě srdečný vztah, jak poznáme hned z prvních vět knihy: „ Vavřinče, drahý hochu, nelze ani slovy vyjádřit, jak mě tvé vzdělávání těší a jak toužím, aby ses stal moudrým...“  Dílo vzniklo podobně jako už několik jiných v minulosti, tedy tak, že na základě nějaké žádosti o vysvětlení určitého problému nebo nejasnosti Augustin začal psát adresátovi původně jednoduchou odpověď, ale nakonec ho dané téma natolik zaujalo, že odpověď psal dlouhé měsíce až roky. Z původně zamýšlené krátké odpovědi tazateli se tedy takovým způsobem nakonec stal někdy velmi objemný spis. To sice není tento případ, přesto tuto knihu psal autor – jistě s mnoha přestávkami – celé dva roky, a to znamená, že ho dokončil v roce 423, čili sedm let před smrtí. Zmiňujeme se o tom proto, že toto dílo sice psal v podstatě už za zenitem svého vrcholného tvůrčího období, ale dokázal tak jako v dalších ještě asi deseti knihách, které ještě stačil napsat,  čerpat především ze svých přebohatých zkušeností úspěšného spisovatele teologa, filozofa a pedagoga.

Příručka pro Vavřince jako celek tedy není obsahově nijak objevná, nebo zásadní práce, je to ale velmi solidní dílo stojící na přebohaté praxi a nekonečných vědomostech zkušeného učitele a zároveň na nepřeberném množství odkazů a citací z Bible. Oproti mnoha jiným dřívějším dílům je tento spis  mnohem důsledněji  postaven na logickém postupu a velmi pečlivém propracování, takže text vede jasně a přímo k cíli, přesto však je autorem vyžadována čtenářova velká pozornost.  Nejčastěji citovaným teologickým zdrojem je stejně jako snad ve všech Augustinových dílech především apoštol Pavel, jehož teologie nejprve Augustina přivedla k víře, aby pak už na celý život dokonale ovládla jeho křesťanské myšlení.

Jedna z krátkých kapitol, kterými je kniha tvořena, se nazývá: Modlitby a oběti za zemřelé prospívají jen těm, kteří budou spaseni. Autor hned na začátku píše o tom, že  duším zesnulých se úctou žijících blízkých ulehčuje, když se za ně koná oběť Prostředníka nebo se dávají v církvi almužny. Kdykoli nám bude při čtení nebo úvahách nad pracemi svatého Augustina znít něco překvapivě (a to bude velmi často...), je nutné mít na zřeteli  několik podstatných faktů. Pak možná taková překvapivá tvrzení, nebo přebohaté myšlenkové kombinace našeho učitele začneme vnímat jiným, už jasnějším pohledem. Především to je jeho více než synovský vztah k instituci církve, kterou chápal výhradně jako dar od Boha, posmrtný odkaz jeho Syna a výsadní šiřitelku učení, které během svého působení na zemi hlásal. Dále to byla pro církev nevídaně příznivá doba, do které se pozdější Otec církve narodil, a dokonce ještě v ještě daleko příznivější situaci se jeho později tak milovaná církev nacházela v době, kdy křtem přijal její učení. Nezadržitelná expanze křesťanství, kterou započal jeho teologický vzor a neúnavný novocírkevní aktivista apoštol Pavel, měla samozřejmě daleko více důvodů, než jen těch, o kterých nadšený Boží horlitel napsal mnoho prací - především to byla Augustinem a jinými významnými postavami církve té doby pochopitelně nepříliš zdůrazňovaná, o to mohutnější státní podpora Říma se všemi jejími důsledky. Bez ní by se naše katolické novozákonní učení šířilo jednoznačně pomaleji, toho si byl  samozřejmě Augustin a další exponenti v církvi dobře vědomi, přesto však byl tento důležitý aspekt pro tak dynamický rozvoj Kristova učení naprosto neprávem přehlížený až  bagatelizovaný. Nastalá velmi rozsáhlá všeobecná státní podpora katolické církve byla naším hipporegijským biskupem chápána  jako z nebe seslané Boží požehnání. Požehnání seslané nejen na svoji  milou církev, ale na i ty, kterou tuto církev privilegovali a zároveň i ovládali,  tedy na římské císaře. 

V osmdesátých letech čtvrtého století se totiž za císaře Theodosia I. stala náboženská (tedy katolická) jednota oficiální říšskou politikou a na jakýkoli mimokřesťanský směr byl uvalován jeden represivní zákon za druhým. Augustin tedy tuto podporu státu spatřoval jako oprávněnou a zaslouženou odměnu Boha své církvi, mimo jiné i za její utrpení v minulosti, především od císařů Nerona a Diokleciána, a podle  toho  se také odvíjelo jeho  myšlení. Církev duchovně podporovanou Božími řízeními a navíc nyní i politicky, stejně jako velmi štědře po materiální stránce římským státem  pak musel zákonitě podporovat a hájit i on sám. Neměl důvod, aby takovou všeobecnou podporu zpochybňoval, nebo snad odmítal (přestože se do římských provincií, jako byla severní Afrika dostávala samozřejmě se zpožděním), a tedy asi ani neviděl smysl, aby se státně - církevní politikou a jejím prospěchem, ovšem i nebezpečím pro církev z ní vyplývajícím,  pro hlásání Ježíšova učení hlouběji zabýval. Jistě věděl o určitých nebezpečích, které z takové velmi těsné provázanosti státu a církve pro čistotu učení vždy a zcela zákonitě vyplývají, ale byl především teolog a filozof, a politikou - i tou církevní - se zabýval zřídkakdy. A to na rozdíl kupříkladu od svého světitele milánského biskupa a dalšího Otce církve Ambrože, který byl velmi významným politikem  s obrovským vlivem nejen na milánský lid, ale zároveň i přímo na zmíněného císaře Theodosia.

Jestliže tedy na začátku zmíněné kapitoly svatý Augustin uvádí, že se zesnulým duším ulehčuje tím způsobem, když se za ně konají vzpomínkové bohoslužby, a  nebo když se církvi dávají almužny, nemusíme se pak už tolik zamýšlet nad tím, proč nepřipouští, nebo se právě nezabývá ještě i  jinými způsoby, jak pomoci drahým zemřelým. Bůh Otec, učení Krista Ježíše, a prosperita a sláva instituce Boží církve mu byla středobodem veškerého jeho myšlení a práce. Zmíněné bohoslužby za zemřelé a tzv. almužny pro církev od věřících však podle Augustina mohou prospět pouze těm zemřelým: „... kdo si vysloužili, dokud žili, že jim tyto věci později budou moci prospět. Je totiž určitý způsob života, který není tak dobrý, aby to po smrti nepotřeboval, ale ani tak špatný, aby mu to po smrti nemohlo pomoci; a vedle něj je způsob života v dobru takový, že to nepotřebuje, a naopak způsob života ve zlu, takový, že  už mu tím nemůže být ulehčeno, až se z tohoto života přejde jinam. Jinak řečeno, všechny zásluhy, jimiž se někomu po tomto životě může ulehčit, nebo přitížit, se obstarávají zde. Ať nikdo nedoufá, že co zde zanedbal, si bude moci zasloužit u Pána, až zemře“ Naše modlitby, oběti Prostředníka a dary církvi tedy duším zesnulých s úctou žijících blízkých jejich osud ulehčují, ovšem jen těm, kteří si svým dobrým životem na zemi vysloužili pozdější  prospěch z naší snahy jim pomoci.

 Co když se ovšem modlíme podle Augustinovy rady  a obětujeme dary za blízké, kteří si to podle našich světských kritérií zaslouží, ale Bůh má na ně naopak jiný názor? (To se týká v podstatě všeho, za co se modlíme, nebo skrze které zemřelé se modlíme k Bohu – máme tím na mysli konkrétně určité církví prohlášené svaté, na jejichž skutečnou svatost může mít Stvořitel odlišný pohled) Co se asi stane s našimi oběťmi, pokud si je koneční adresáti (podle Augustina) nezaslouží? Velký teolog  přeci jasně a nekompromisně bere takovým lidem už předem naději, když říká: „ Ať nikdo nedoufá, že co zde zanedbal, si bude moci zasloužit u Pána“ Ostatně - nepřipomíná to někomu vzdáleně jeho učení o Milosti a předurčení? Jsou naše oběti a modlitby  přesunutelné na někoho, kdo si jich (ovšem podle lidského mínění) zaslouží více? Augustin se podobným tématem dříve několikrát zabýval, nás ale zajímá, jak se s otázkou vypořádal v tomto konkrétním případě – tedy v odpovědi Laurentinovi, u kterého nepochybujeme, že podobná otázka u něco vyvstala také.

Augustin říká, že to, co církev koná díky naší aktivitě ku prospěchu zemřelých, koresponduje s výrokem  svého oblíbeného apoštola Pavla na toto téma v 2. listu do Korintu (5, 10), kde se uvádí: „Vždyť  se  všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré, či zlé“ Dodává k tomu, že si každý ještě za svého za svého života – dokud byl v těle - obstaral  i tu zásluhu, aby mu tyto věci byly co platné. (Ptáme se: A co když neobstaral, ale Milosrdný stejně pomůže? Budou z toho pak snad v nebi roztržky typu Dělníci na vinici viz. Mat. 20, 1-16 ?) 

Oběti živých za mrtvé tedy podle Učitele církve neprospívají každému.  Otázka zní, jak k takovému vyjádření Augustin došel, na základě čeho?  Poslechněme si jeho částečnou, spíše však další otázky vzbuzující odpověď: „ A proč neprospívají každému, ne-li pro rozdílný život, jejž každý jednotlivě vedl ve svém těle? Když se tedy podává buďto oběť oltářní, nebo oběť různých almužen za všechny pokřtěné zesnulé, jedná se v případě vynikajících lidí o vzdávání díků, v případě ne tak vynikajících o doprošování se milosti a v případě velmi zlých o jakousi útěchu pro živé, která už mrtvým nijak nepomáhá.“

Především znovu připomínáme, že knihu Enchiridion ad Laurentinum sive de fide, spe et caritate (Vavřincova příručka o víře, naději a lásce) dopsal sedm let před smrtí a tato příručka měla poskytnout samozřejmě nejen jistému Vavřincovi, ale později i nejširší křesťanské obci (Augustin psal vždy a vše s vědomím, že jeho díla budou číst další generace) ponaučení o tom, v co mají křesťané věřit, v co mají doufat a co mají milovat. Zkušený učitel tedy předává dalším generacím svá téměř  celoživotní poznání, převedené v teologickou jistotu. Možná nás nejprve napadne otázka, proč se Augustin vedle kategorizace morálních profilů zemřelých, za které dáváme sloužit mše svaté, nebo za ně dáváme v církvi almužny, nezabývá autor také morálním profilem dosud žijících, kteří se jim snaží  pomoci. Pokud jsme přijali autorovo dělení pokřtěných zemřelých na vynikající, méně vynikající a velmi zlé, a pominuli neodbytně se nabízející otázku, na základě čeho k tomuto rozdělení dospěl,  musí nám ovšem skutečně scházet zmínka také o morálním profilu těch, kteří oběti za zemřelé konají. Vyvstává zde totiž evidentní nesrovnalost.

V případě, že - jak Augustin tvrdí – Bůh přijímá modlitby za spásu zemřelých jen pro některé z nich, a některé naše oběti, almužny církvi a zádušní bohoslužby určené jako přímluva za tyto zemřelé nepřijímá kvůli jejich způsobu života, měl by podle tohoto klíče ovšem postupovat i v případě těch, kteří své oběti za zemřelé vydávají. Tedy v textu nám schází zmínka o tom, že  Stvořiteli - dá se očekávat - stejně tak záleží i na osobách, které dávají sloužit bohoslužby za zemřelé, respektive na jejich dosavadním způsobu života. U Boha je  naprosto vše na světě i ve vesmíru uspořádané harmonicky a logicky (přestože to naše omezené chápání tak nemusí vždy vnímat), a v kontextu s předešlým tvrzením Augustina si lze jen těžko představit, že Stvořitel přijímá s otevřenou náručí oběti a dary církvi od každého člověka, bez ohledu na jeho způsob života. Vždyť sám autor v tomto textu uvádí, že: „ Jinak řečeno, všechny zásluhy, jimiž se někomu po tomto životě může ulehčit, nebo přitížit, se obstarávají zde.“ Podle těchto slov by jistě přistoupil na naši poznámku, že tedy i zde se naším životem přímluvců za mrtvé vytvářejí podmínky pro to, zda je Bůh přijme a předá adresátovi k dobru. Jen těžko si lze představit situaci, že by nejdobrotivější a nejspravedlivější Bůh přijímal se stejnou radostí oběti od lidí skutečně dobrých (v žádném případě nemusí jít jen o křesťany, i mnohý nekřesťan dává svým přirozeným příkladným životem Bohu oběti, aniž to má takto v úmyslu, nebo aniž si to uvědomuje), a zároveň i od těch, kteří svým chováním a vůbec životem vzbuzují až hrůzu. A jak sami dobře víme, v tomto případě se zase naopak nemusí jednat, a také se nejedná výhradně jen o nevěřící. Mnozí pokřtění si na své "křesťanství"  vzpomenou často jen pokud jim z toho plyne nějaké výhoda, už Augustin se o tom zmiňuje například v katechetické příručce pro jednoho jáhna. U nás křesťanů je takové chování o to horší; zvlášť pokud si myslíme, že naše bankovka určená pro potřeby církve, nebo na zádušní bohoslužbu vyváží například naší pečlivě, před Bohem však marně skrývanou vnitřní zlobu a jiné podobné atributy našeho ego. 

Ovšem pozor - vůbec nemusí být apriori vyloučena také i jiná varianta; pak by se ale bohužel Augustin ve svém tvrzení pravděpodobně musel mýlit. Tato možnost by mohla být i taková, že nejdobrotivější  Bůh si sám (tak jako stvořil svět sám a s nikým své rozhodnutí nekonzultoval) o své vlastní nejsvětější vůli prostě také naprosto sám, aniž by bral v úvahu jakékoli názory těch, které sám stvořil, naloží s našimi modlitbami a oběťmi  výhradně podle své vůle a tedy si sám určí, komu mají prospět a jak. Bereme-li v úvahu Jeho nekonečnou lásku a dobrotivost ke všemu, co stvořil, kde hledat důvod k tomu, aby modlitby, dary a přímluvy skutečně dobrých lidí Bůh přiznával jen někomu? Jestliže si mi zatím žijící troufáme tvrdit, co nyní dělá, a co jednou udělá Bůh, nebudeme jednou mohutně zklamáni?

Mohli bychom také ještě pokračovat a kombinovat:  Jak by se Augustin vypořádal s otázkou adresáta Vavřince, co se stane s tím, za koho se modlíme, respektive s naší přímluvou za ty, kdo si vysloužili, dokud žili, že jim tyto věci později budou moci prospět, pokud dáváme své almužny nejen výhradně církvi?

Augustin sice jasně jmenuje, kdo ze zemřelých tyto naše dary dostane a kdo ne, ale i při vší naší upřímné a  hluboké úctě a obdivu ke svatému Augustinovi to tvrdí jen a jen člověk, přestože je z našeho pohledu a hlubokého přesvědčení člověk duchovně výjimečný. Kdo z lidí může říci, že skutečně zná Boží vůli? (Například Mojžíš na Sinaji měl více než šest set tisíc fyzicky přítomných svědků na svůj rozhovor s Bohem. Minimálně šest set tisíc lidí tehdy přímo slyšelo skutečnou Boží vůli.)  Trochu jinak by takové tvrzení vyznělo, kdyby k němu náš Učitel církve připojil, nebo je uvedl slovy například jsem přesvědčen, domnívám se, podle mě, a podobně, a případně k tomu jmenoval důvody, které ho k takovému tvrzení dovedly. To však jak víme z jeho dalších děl, velký teolog neměl příliš ve zvyku. K tomu ještě malou poznámku: Na začátku této kapitoly autor píše, že „duším zesnulých se úctou žijících blízkých ulehčuje, když se za ně koná oběť Prostředníka nebo se dávají v církvi almužny. O tom nelze v žádném případě jakkoli polemizovat, ale je to opravdu jen ten jediný možný způsob, jak lze pomoci duším zesnulých? 

Buďme ale na druhou stranu spravedliví a uznalí, a zkusme sami rychle a bez rozmyslu vyjmenovat několik dalších osobností historie křesťanství, které by svými díly dokázaly stejně přesvědčivým způsobem jako on, že se už za svého života dostali duchovně až do tak těsné blízkosti Boží. Jeho způsob argumentace tedy musíme vnímat i pod tímto pohledem.

Přeskočíme-li nyní jednu krátkou kapitolu, dojdeme k části nazvané Věčné tresty zavržených. Podle obsahu by mohla mít podtitulek možná nazvaný „I Boží milosrdenství má své meze.“ Jak sám nadpis napovídá, oproti kapitole, o které jsme se zatím zmiňovali, v této části už argumentačně přitvrdil a dosavadním životem zřejmě každému ne stoprocentně dokonalému čtenáři příliš jistoty a optimismu do posmrtné budoucnosti nepřináší. Slova jako tresty zatracených, věčné a nepřetržité muka, Boží hněv, trýznění a další, jsou dostatečně výmluvná. Augustin chce - tak jak má vždy ve zvyku - i v tomto případě potvrdit svá předešlá tvrzení za podpory citací z Písma svatého, a tak cituje Žalm (77, 10), který říká: „Bůh přece nezapomněl na smilování a nezadrží v hněvu svou lítost“, aby právě na něm dokázal oprávněnost svého tvrzení z předminulé kapitoly. Říká totiž k němu, že „tato věta se sice čte ve svatém Žalmu, ale...vztahuje se bez nejmenších pochyb k těm, kterým se říká nádoby milosrdenství, protože i oni jsou osvobozováni z ubohosti ne za své zásluhy, ale protože se Bůh smilovává .“ Ale jak jsme si ukázali, podle autorova přesvědčení má tato milost své meze a on tyto Boží meze zná, a nepochybuje o tom, jak jasně vyplynulo z minulé kapitoly, a jak potvrzuje slovy bez nejmenších pochyb... Augustin považuje zde na zemi projevovaný lidský soucit s věčně zavrženými (jsou tito skutečně a bez nejmenších pochyb Bohem zavržení?) za zbytečný a marný a hned ukazuje proč. Cituje totiž vzápětí z Písma evangelistu Matouše (25, 46), kde čteme: „A tak tito (!) půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života, ovšem pouze tento jeden verš. A nyní si pozorně přečtěme celou kapitolu v Písmu, o kterou Augustin své tvrzení opírá, a zjistíme sami, že tentokrát jeho výběr podpůrné citace možná nebyl úplně nejšťastnější. Je nazvaná Soud  nad národy, začíná  veršem 31 a končí citovaným 46. Hovoří se zde o tom, že Bůh se na posledním soudu bude ptát lidí, co pro něho udělali – například když žíznil, měl hlad, a tak dále. Tázaní se diví, kdy to bylo a Bůh jim na to říká: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, udělali jste pro mě.“

Pokud ještě někomu není zcela jasné, kam směřujeme, zopakujme, že svatý Matouš cituje Pána Ježíše, který hovoří o těchto (!) lidech, o těch, kteří: „Cokoli  neudělali pro nejmenšího z těchto, to neudělali pro mě!“ ( tamtéž, pro tento účel mírně upravený 45.verš)  Augustin tedy použitím tohoto pro jeho účely skutečně nepříliš vhodného úryvku vlastně nechtěně vyvrací, nebo alespoň sám zpochybňuje své vlastní tvrzení z  kapitoly, kterou jsme dnešní úvahu začali, tedy: „ Ovšem prospívá to těm, kdo si vysloužili, dokud žili, že jim tyto věci později budou moci prospět. Je totiž určitý způsob života, který není tak dobrý, aby to po smrti nepotřeboval, ale ani tak špatný, aby mu to po smrti nemohlo pomoci; a vedle něj je způsob života v dobru takový, že to nepotřebuje, a naopak způsob života ve zlu, takový, že  už mu tím nemůže být ulehčeno, až se z tohoto života přejde jinam. Jinak řečeno, všechny zásluhy, jimiž se někomu po tomto životě může ulehčit, nebo přitížit, se obstarávají zde. Ať nikdo nedoufá, že co zde zanedbal, si bude moci zasloužit u Pána, až zemře.“  Zdůrazňujeme: Obstarávají se zde, skutečně zde na zemi, ale Ježíš hovoří o vzájemné mezilidské pomoci (!) a nikdo nemůže zpochybnit, že do takové pomoci patří nejen fyzické skutky, jejichž příklady uvádí, ale i duchovní, tedy modlitby za druhé, včetně za zemřelé - a tím spíše za možná nedobré  lidi.

Zrekapitulujme si tedy: Evangelista Matouš nám předává Ježíšova slova o tom, že lidé na zemi si mají vzájemně pomáhat, kdykoli to je zapotřebí. Kristus nehovoří o nikom konkrétně, říká všem lidem, aby si pomáhali. Nehovoří o křesťanech (protože v jeho době ještě žádní nebyli), ale jako příslušník židovského národa hovoří především ke svým na místě přítomným židovským spolubratrům, (pokud by byli u výkladu přítomni, tak samozřejmě i k pohanům, ze kterých jsme my křesťané vzešli), ovšem jeho apel je samozřejmě zcela univerzální. A tato důrazná výzva pro všeobecnou vzájemnou mezilidskou pomoc se zakončuje slovy: „A tak tito (!)  půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Ti lidé, kteří si - v tom nejširším slova smyslu - nebudou navzájem jakýmkoli způsobem pomáhat.

Naproti tomu Augustin hovoří o tom, že je takový způsob života ve zlu, že už mu (tzv. hříšníkovi) tím (konkrétně tzv. almužnami církvi a tzv. oběťmi Prostředníka – zádušními bohoslužbami) už nemůže být ulehčeno. Je jasné, že jako náruživý zastánce církve myslí především na její blaho - tentokrát však spíše materiální, hovoří-li o almužnách církvi a konáních zádušních bohoslužeb za zemřelé, ke kterým zadávající dobrovolně přidává určitý menší obnos pro církev: „Když se tedy podává buďto oběť oltářní, nebo oběť různých almužen za všechny pokřtěné zesnulé..., jedná se v případě velmi zlých o jakousi útěchu pro živé, která už mrtvým nepomáhá. Ježíš Kristus u Matouše ale v podobenství nepochybně hovořil o nutnosti všeobecné vzájemné lidské pomoci zcela bez ohledu na vyznání, rasu, národnost a podobně. Nehovořil výhradně o pokřtěných jako Augustin, přestože i on sám od svého bratrance Jana absolvoval  tradiční židovský obřad pokání a obmytí od hříchů, a mohl tedy právě v tomto smyslu hovořit. O těch, kteří  milosrdenství druhým lidem nečiní, Kristus říká, že  tito  půjdou do věčných muk. A v tomto milosrdenství, v pomoci druhým je samozřejmě obsažena i naše modlitba za žijící i zemřelé a rozhodně nikdo nás se nemodlí za zemřelé pro jakousi naši vlastní  útěchu pro živé, která už mrtvým nepomáhá, jak říká autor textu. Ježíš v evangeliu nehovoří o žádné útěše, která by nám lidem z našich vzájemných pomocí vyplývala, nýbrž zdůrazňuje  zásadní potřebu takového chování pro náš vysněný a také slíbený věčný život. Tedy i modlitby za zemřelé nás zatím žijících  jsou vyplněním Kristova požadavku, pokud se chceme vyhnout hrozbě věčných muk. Říká-li v našem případě svatý Augustin, že modlitby a oběti za zemřelé prospívají jen těm, kteří budou spaseni, připomíná nám to spíše jeho učení o předurčení. Není možné ani o jednom rezolutně tvrdit, že se naprosto mýlí, ale raději mysleme a spoléhejme více na Boží milost, lásku a dobrotu, a na Ježíšova dobře míněná napomenutí. Augustinovy myšlenky jsou sice bezesporu úžasné, ale Boží všemohoucnost a soběstačnost pro svá rozhodnutí jsou samozřejmě nesrovnatelně úžasnější. Tak jako vše, co stvořil.

Ještě si povšimněme pár maličkostí. Augustin jak známo nevnímal  lidský rod jako celek příliš nadějně a nikdy se o lidech - většinou ani o těch věřících - nezmiňoval  v superlativech. Možná k jeho spíše zachmuřenějšímu pohledu na hříšné lidstvo přispěl i fakt, že samozřejmě i on chápal Ježíšovo umučení jako zabití Boha lidmi. Celoživotní a ryze upřímné rozhořčení nad ukřižováním Krista, a dokonce u něho i osobní a hluboký pocit viny za to, že i on - jako jeden z lidstva - má svůj podíl na Ježíšově smrti, ho bohužel přivedlo k souhlasnému stanovisku s těmi hlasateli (většinou pocházejících z pohanských předků), kteří tvrdili v různých obměnách, že nám křesťanům židé zabili Krista. Augustin ani při své předvídavosti bohužel  nemohl tušit, co takový postoj ovšem přinese celému židovskému národu Ježíše Krista - jehož příslušníky byla nejen  Ježíšova rodina, a bez výjimky všichni příbuzní, ale i  jeho učedníci, apoštolové a podobně - a to na celých dalších šestnáct století. Rozhodně se nedá říci, že by Židy kvůli Ježíši apriori nenáviděl (je známá dokonce i jeho určitá spolupráce na konzultační úrovni s jedním židovským rabínem z Kartága), ale jejich diasporu považoval za živoucí doklad Božího trestu za zodpovědnost za jeho smrt a za nepřijetí Ježíšova učení a kvetoucí vítěznou církev s jejich situací často porovnával. Používal je s oblibou (nutno připomenout, že také v mnoha případech už bez větší osobní zloby) jako přirozený odstrašující případ pro ty, kteří odmítají přijmout Ježíše.

        Brzy po své konverzi začal církev, kterou považoval výhradně za Boží a svatou instituci zde na zemi, nesmírně vášnivě milovat. Jak trvalé lásky a vášně byl schopný, o tom dostatečně  napovídá například jeho přibližně čtrnáctiletý nemanželský vztah s jedinou milenkou. Jestliže je tedy církev Božím vlastnictvím, je to jakási část Boha. Pak musí mít ovšem církev jednoznačně a naprosto ve všem pravdu, protože Bůh se nikdy nemůže mýlit. Církev je Boží, nemýlí se, nemůže se tedy mýlit ani ve svém postoji k Ježíšovu židovskému národu. Postoj církve k němu je tedy správný a Augustin musí zastávat každý její  postoj, samozřejmě i ten odsuzující postoj k národu, který zabil Boha. Jeho vášeň, entuziasmus a stoprocentní víra v jedinečnou pravost učení a ve správnost  kroků své milované Boží církve byla skutečně obdivuhodná a příkladná. Byla tak nesmírná, že ve své víře a oddanosti církvi možná ani nepovažoval za smysluplné se blížeji seznámit s poměrně nedávnými, jen třistapadesát let starými událostmi, které se udály těsně před svátky Pesachu v Jeruzalémě, respektive s okolnostmi posledních okamžiků uvěznění a zcela nezákonné soudní frašky nad Kristem Ježíšem, který předcházela jeho nesmírně tragické smrti. Svatý Augustin tedy podle toho nebral  v úvahu ani nezpochybnitelný fakt, že Ježíše na smrt odsoudili a následně ukřižovali příslušníci římského národa. Paradoxně toho samého národa, jejichž představitelé přibližně tři století poté vyhlásili náboženství vzniklé z jedinečného učení toho, koho sami zabili, za jediné  pravé a legální pro jeho obyvatele, za jediné náboženství celého římského státu.

 Je tedy naprosto logické, že chápané pod tímto zorným úhlem nemohl mít svatý Augustin jiný, než negativní  pohled na - všeobecně vzato – lidi, kteří zabili toho, který je přišel vykoupit (především odtud pochází jeho celkový spíše negativní názor na lidstvo jako celek), a zároveň i adresně na Kristův židovský národ, o kterém horliví náboženští aktivisté tvrdili, že zabil Boha. Odtud tedy pochází Augustinův celoživotní postoj k této otázce, odtud pramení i jeho názory a díla na protižidovská témata; uveďme například jeho takové úplně poslední dílo, které dopsal těsně před smrtí a nazval Adversus Iudaeos tractatus - Proti Židům.

Možná zbytečná poznámka pro ty, kteří se ještě plně neseznámili s naším dlouholetým úsilím o pochopení hlavně života velkého Učitele a Otce církve: V žádném případě nám v tomto konkrétním případě nejde o to, jakkoli odsuzovat Augustina za jeho postoj k národu, jehož učení jsme my křesťané převzali, a dnes ani o to, pokusit se hledat další příčiny tohoto postoje. Pokoušíme se jen o to, abychom v reflexi právě řečeného nalezli pro Augustinův postoj pochopení, protože v tomto případě bylo jeho stanovisko jen jedním zrnkem v moři plném podobných tendenčních názorů. Tyto názory jak víme, začal poprvé  až po devatenácti stoletích mírnit a korigovat  Druhý vatikánský koncil.

    Z původního náboženského antijuadismu se bohužel stal brzy takřka všeobecný náboženský antisemitismus stylu „Židé jako bohovrazi“ a slovy jednoho humanisty se: „...každým utrpením spáchaným na příslušníkovi Kristova národa zatloukl další hřeb do Jeho těla“. V této souvislosti zopakujme ještě  přesvědčení jednoho z našich konzultantů, věřícího religionisty, který už dříve zazněl v jiné naší úvaze: „ Mezi akademiky je rozšířený názor, že v typu literatury "Adversus Iudaeos“ slouží Židé a Judaismus většinou jako křesťanská teologická abstrakce. Její funkcí není popis historické reality, jde o vytváření a posilování specifické identity církve“.   

         Náš velký učitel měl ale i mnoho dalších důvodů k nedůvěře v lidskou dobrotu. Legendární je například  jeho pojmenování lidského rodu jako hříšná masa, často při svých výkladech používal věty typu těm, kdo jsou schopni to pochopit, a těmito a podobnými projevy dával lidem, snad aniž si to uvědomoval, najevo spíše odstup, a více než optimismus vyjadřoval v souvislosti s hříšným lidem kolem sebe spíše (možná i trochu oprávněný) "reálný pesimismus". Lidé nenapravitelně hřeší - dokonce zabili Boha, nedají si říci a po smrti tedy dostanou co zaslouží. Proto často tak barvitě a velmi plasticky vyjadřuje poměry ve věčném zavržení, a o mukách, které nás hříšníky - v případě pokud se  urychleně nepolepšíme – jednou čekají, velmi často a  podrobně hovoří. Jeden spisovatel proto Augustina nazval spolusoudcem, tedy jako toho, kdo by jistě neváhal přijmout  hypotetickou nabídku Stvořitele na přísedícího u Posledního soudu.

          Připomeňme ještě jeden z velké řady okamžiků, kdy ho lidé nesmírně zklamali. Dokonce tak, že o tom rozhořčeně píše a stěžuje si Bohu ještě téměř po dvou desetiletích ve svých Confessiones. Když  na své pouti za pravdou utekl  do Říma, učil tam žáky rétorice. Na výuce byl v naprosto cizím státě existenčně zcela závislý  a hradili jí sami žáci, respektive jejich rodiče. Na konci školního roku mu však většina žáků, které vyučoval, uteklo, aniž by zaplatilo. Nebýt pomoci manichejského spolubratra, byl by jeho další osud (při vědomí jeho krajní citlivosti) možná velmi žalostný.

          Spis Enchiridion ad Laurentinum sive de fide, spe et caritate, nad jejíž několika kapitolami jsme se zamýšleli, patří do souboru katechetických spisů svatého Augustina (také i za tuto činnost byl později jmenován Učitelem církve). Nejen k tomuto, ale ke všem dalším je zapotřebí přistupovat s vědomím mnoha aspektů doby, ve které autor žil. Z hlediska pozdějšího obrovského rozmachu to byla stále ještě nelehká doba raného křesťanství, přestože za Augustina už všeobecně a mohutně podporovaná  státní mocí. Z důvodů, které nejsou tématem dnešního zamyšlení, se stalo křesťanství jediným povoleným a privilegovaným náboženstvím římského státu a bylo by  „přání otcem myšlenky“ spatřovat tehdejší situaci pro mladé křesťanství jen růžovými brýlemi. (Přestože od doby císaře Diokleciána počínaje v podstatě už nikdy nezažilo nějaké globálnější pronásledování – na rozdíl od judaismu) Právě ona privilegovanost přinesla církvi také mnoho problémů, protože pochopitelně ne všichni lidé, kteří se do křesťanství tehdy hlásili (o důvodech také  možná jindy), měli o něm alespoň základní znalosti. Houfně se tam díky státním pobídkám hlásili i lidé, kteří byli „papírovými“ křesťany, ale například dál praktikovali své pohanské obřady, i když stále více už jen za zavřenými dveřmi. Připomeňme si  Augustinův velmi obtížný  boj doma v Africe s heretiky, schizmatiky, ale i s přetrvávajícími pohanskými kulty u mnoha tamních křesťanů. Například mnozí věřící v Kartágu, stejně tak i v Augustinově  Hippu,  jdoucí na ranní bohoslužbu, se před vhodem do kostela nikdy nezapomněli obřadně uklonit vycházejícímu slunci.

          Augustin začal učit už přibližně jako sedmnáctiletý a pedagogika se mu pak už stala celoživotním povoláním, takže je zákonité, že po nalezení pravdy a nadšeném přijetí víry se z něho stal příkladně horlivý církevní učitel. V kombinaci s jeho nebývalou inteligencí, vzděláním a trvalým nadšením se tak  stal pro církev skutečným požehnáním a rozsahem svých pedagogických prací v tomto směru neměl srovnatelného konkurenta. Ale i přes zmíněnou privilegovanost křesťanství, uznání od okolí a jednoznačné teologické úspěchy nebyl ani jeho osobní život, ani jeho působení prosté od mnoha problémů a dílčích neúspěchů.

Římská státní církev stála před velkým problémem zvládnout a připravit na víru velký příliv lidí, kteří se k ní z nejrůznějších pohnutek hlásili. V africké provincii byla situace ještě složitější, protože se do ní nejrůznější předpisy a státní ustanovení dostávaly se zpožděním, a  samozřejmě úroveň vzdělanosti obyvatel byla daleko nižší, než v hlavních městech říše a jejich blízkém okolí. Augustinovo přístavní město Hippo Regio, kde byl po celý  svůj křesťanský život biskupem,  toho bylo příkladnou ukázkou. Pastorace spojená s katechezí mu byla  vedle mnoha jiných směrů své činnosti trvalou výzvou, připomeňme si některá jeho díla související s touto tématikou, například De katechizandis rudibus, De magistro, De agone christiano  a podobně, pro nás je v tuto chvíli důležitá jeho schopnost vysoce odborně reagovat na konkrétní dotazy  na toto téma. Z takových odpovědí se pak stávaly celé příručky, jako například ve zmíněné práci De katechizandis rudibus (O náboženském vyučování katechumenů), která vznikla jako odpověď jistému jáhnovi Deogratiovi ale i v našem spisu Enchiridion ad Laurentinum sive de fide, spe et caritate, který sepsal na podobnou žádost svého známého Vavřince. Augustin své katechetické úsilí zvládl jednoznačně znamenitě, jak můžeme sami poznat. Nic na tom nemění ani určité drobné nesrovnalosti, nebo například některá částečně protichůdná stanoviska, v reflexi jeho díla jako celku to jsou naprosto zanedbatelné drobnosti. Platí to i pro kapitolu, kterou jsme naší úvahu začali. Právě s vědomím období náhlého dynamického rozmachu církve čtvrtého a pátého století, který dá se říci, že zpočátku zaskočil i samotnou církev, a akutní potřeby velmi intenzívní katechetické práce, je zapotřebí posuzovat všechna Augustinova díla s touto a podobnou tématikou. To se týká samozřejmě i prací dalších křesťanských autorů té doby. 

Naše malé zamyšlení zakončeme pár ukázkami jeho vlastních výroků, hovořících naštěstí také i o opačném důsledku modlitby za druhé. Nutno podotknout, že tyto optimističtější ukázky jsou podstatně staršího data, než dílo adresované Vavřincovi, o kterém jsme dnes začali svojí úvahu. To by mohlo naznačovat Augustinův určitý postupný myšlenkový posun dále ke zmíněnému pesimistickému pohleu nejen na člověka, ale i na svět, a mohlo by se možná jednat o projev jisté únavy z jeho desetiletí trvajícího boje za svoji církev, kde působil vždy v první linii. Stejně tak by mohlo jít o následný projev rezignace na dosažení některých svých vytyčených cílů, konkrétně máme na mysli jeho neúspěšný argumentační boj s donatisty, ale i další dílčí neúspěchy jeho poslání. Snad se u něho jednalo i jiná, skrytá zklamání, která mohla v posledních létech jeho života velmi silně zasáhnout jeho až nadmíru citlivou duši. Pro tuto domněnku hovoří více indicií.

Velký muž numidské církve se začal stahovat do ústraní, omezovat korespondenci, i své kontakty s přáteli a podobně. Jeho pozdní  stáří zcela jistě není možné vnímat jako šťastné a optimistické, jako radost z blízkého shledání s tím, kterého tak miloval a který nepochybně miloval i jeho. Na dokreslení toho uveďme kupříkladu jeho onemocnění a přibližně dvoutýdenní, především psychicky velmi trpné umírání v cele svého kláštera, kdy k sobě mimo lékaře nejenže nepouštěl nikoho cizího, ale dokonce ani své spolubratry, kteří ho milovali jako svého otce. Tyto poslední dny svého života v podstatě celé proplakal a v slzách se modlil téměř nepřetržitě kající Davidovo žalmy, které si nechal rozvěsit kolem lůžka.

 

 „Modlitbou žádáš za celý lidský rod, žádáš za celý pozemský svět, za všechna pokolení“

Tvá modlitba vlastně představuje almužnu, když se obrací a pronáší nejen za přátele, ale i za nepřátele“  (Serm. 206, 3)

 „Když prosíš Boha o to, co sám chválí, co přikazuje a co v budoucím věku přislibuje, pros o to s jistotou“ (Serm. 351, 7)

„Proč bych se měl vůbec modlit? Proto, aby mohl dát Bůh tomu, kdo po tom touží“ (Serm. 56, 4)

„Mnoho těch, jejichž ústa zůstávají zavřena, je vyslyšeno a mnoho těch, kteří hlasitě volají, nikoliv“

„ Modlitba je duchovní záležitost, a proto je tím lepší, čím více naplňuje smysl své podstaty“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl