Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXV

vitráž s.Augustin 

 

 

 

 

O poznání Boha v De Civitate Dei

 



     V jedenácté knize Augustinova proslulého díla De Civitate Dei – O obci Boží, které psal v období své pozdní vrcholné tvorby celých čtrnáct let (413 - 427) a které dokončil tři roky před smrtí, se autor zabývá počátky a konci tzv. nebeské a pozemské obce, hovoří o poznání Boha, andělů, a pokračuje mnoha dalšími tématy spojenými se širokými okolnostmi kolem stvoření světa. Dílo psal v myšlenkově a názorově nejzralejší fázi svého života, kdy se už značně vyrovnaný, a se začátkem konce Římské říše v podstatě už smířený zkušený teolog definitivně oprostil od mnoha svých dřívějších často až unáhlených rozhodnutí, překvapujících vyjádření a podobných projevů. Nastalou situaci konečně vidí reálným pohledem stárnoucího moudrého muže, který se snaží pomalu se drolící křesťanskou říši vnímat svojí vizí věčnosti a v jejím zanikání hledá, a nakonec také kupodivu nachází i kladné skutečnosti. Možná že ještě víc, než tragické dobytí Říma ho v mysli trápí nadcházející postupný, ale nezadržitelný zánik své milované severoafrické církve, jejíž budování a snaze o její sjednocení a stabilitu věnoval bezmála padesát let svého života.

      O Augustinově naprosto neporušitelné a skálopevné víry v Boha a - jak vždy chápal - v Boží katolickou církev, kterou až „k smrti miloval“ (například jeho výrok v De civitate Dei: Ráj je sama Církev), asi není zapotřebí příliš hovořit. Od jeho ponoření do baptysteria v milánském dómě až do posledního vydechnutí ve svém hipporegijském klášteře zůstala jeho láska k Bohu stejně čistá a vášnivá, a to bez ohledu na nezanedbatelné množství dílčích neúspěchů a trpkých zklamání, které během této doby prožil. Augustin psal především pro budoucnost, protože tehdejší severoafrická křesťanská realita nebyla v mnoha směrech na myšlenky hipponského genia dostatečně připravená a k jeho učení jen vždy příznivě nakloněná. Z tohoto důvodu, především ale kvůli svým budoucím čtenářům pocítil pár let před svou smrtí silnou potřebu své obrovské dílo zredigovat, zkompletovat a podle možnosti roztřídit do tématických celků. Impulzem k napsání spisu nazvaný Retactationes – Retraktáty, ve kterém se v případě potřeby opravy, nebo doplnění vrací ke svým dřívějším názorům, nebo tvrzením, mu byly - mimo jiné - zcela nepochybně závěrečné práce na dokončování jeho díla De civitate Dei, v jehož reflexi nyní ještě výrazněji spatřoval některá svá tvrzení a názory uvedené ve svých minulých dílech za nutné k vysvětlení, popřípadě k obhajobě. Pro toto tvrzení hovoří především rok 426, kdy vedle dopisování svého veledíla paraelně pracoval na zmíněné knize oprav a vysvětlování některých svých minulých stanovisek a postojů, které po dokončení nazval Retractationes.

     V první kapitole XI.knihy svatý Augustin nejprve vysvětluje samotný pojem Boží obec a z několika starozákonních Žalmů vybírá ty příklady, kdy je v nich o Boží obci určitá zmínka. Po krátkém výkladu pak naznačuje směr a cíl dalších částí této knihy, totiž pojednat o vzniku, dějinách a „ nutných koncích dvou obcí – pozemské a nebeské, které, jak řečeno, jsou v tomto věku prozatím jaksi propleteny a navzájem smíšeny.“ Druhá kapitola nás některými Augustinovými výroky a myšlenkami pravděpodobně přinutí k delšímu zamyšlení. Ve svém neuhasitelném zápalu pro Boha a jeho církev hned v nadpisu kapitoly totiž s jistotou tvrdí, že „ ...k poznání Boha nemůže žádný člověk na světě dojít jinak, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, kterým je člověk Kristus Ježíš.“ Je zcela zřejmé, že tato věta je parafrází na verš evangelisty Jana „Kristus je dveřmi království Božího. Jen ten, kdo jimi vchází, bude spasen. (J 10, 9), kterého Augustin ve svých dílech velmi rád a často citoval a uváděl jako svůj zdroj - kromě nejčastěji užívaných úryvků ze Žalmů, a především z apoštola svatého Pavla. Svatý Jan, stejně jako později Augustin chápali Krista Ježíše především jako Logos - Boha, kráčejícího tímto světem. Nutno připomenout, že pravděpodobně vůbec první realizace spojení Boha se Slovem (Logos) se objevila už ve starém Egyptě za vlády faraona Amenhotepa IV. - Achnatona (kolem roku 1350 př.n.l.) a to ve spojení s jeho historicky zcela prvním zavedením monoteismu v Egyptě. Někde tady se snad zrodily všechny pozdější nauky postavené na tomto základě a skrze ranou řeckou filozofii pronikly až do našeho křesťanství (viz Jan 1,1)

     Asi žádný v jednoho Boha věřící člověk nejrůznějšího vyznání, druhu náboženství, způsobu života (jako např.v judaismu) či životního stylu ve víře jistě nebude pochybovat o tom, že spása = Bůh, respektive osobní poznání Boha na věčnosti. Jelikož Bůh je původcem bezvýhradně všeho na tomto světě, ale i všeho mimo něj, je logické, že pouze On také jednou bude rozhodovat o dalším osudu všeho, co stvořil, mimo jiného tedy i o posmrtném osudu lidí, respektive jejich duší. Leccos nám z toho už skrze proroky Stvořitel naznačil, takže s jistotou víme alespoň to, že nejen každý náš fyzický skutek, ale i každá myšlenka, která se v nás v každém okamžiku našeho života rodí, povede jednou buď k naší spáse, tedy jak píše Augustin k poznání Boha, v opačném případě ovšem k věčnému zatracení – opět Augustin. Pod pojmem naše spása si tedy velmi zjednodušeně řečeno asi představujeme konkrétní odměnu za naší snahu o dobrý život na zemi, a to posmrtně věčnou a blaženou existenci v trvalé přítomnosti Boha. Té ale musí ještě předcházet duchovní vysvobození z hříchů a jeho důsledků, kterých jsme se během života – přes naši předpokládanou snahu o opak – přesto dopustili. Už jen samo věřit, že budeme spaseni pro to něco, co nazýváme nebe znamená, že s touto odměnou nepochybně počítáme a pro mnohé se tato víra už během života na zemi stala pevnou jistotou a až lehkovážný spoleh na nekonečnou Boží lásku a milost. Už z prvních slov líčení vzniku světa, které v Genesis, nejdůležitější knize celé Bible začíná veršem: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ sice bezpochyby víme, že tato: „ Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi však dal lidem (Ž 115, 16)“, ale přestože nebe stvořil Bůh pro sebe, ve své otcovské lásce a neskonalé dobrotě se s námi o nebe jistě jednou podělí, jak v jednom kázání vyjádřil Augustin.

     Téma nebe se svými obyvateli spravedlivých a pekla se zavrženými ho nesmírně zajímalo a dílo O Boží obci jako celek obsahuje snad až překvapivě mnoho prostoru věnovanému právě těmto otázkám. „Překvapivě“ podle našeho názoru proto, že bychom v tomto skutečném skvostu Augustinovy tvorby pravděpodobně očekávali daleko větší zaujetí tématem, jak podle autora žít svůj život tady na zemi, abychom dosáhli kýžené spásy poznáním Boha na konci časů tohoto světa...

     Celé monumentální dílo autor uzavírá dvěma posledními knihami (XXI. a XXII.), které se velmi úzce až detailně zabývají podrobnostmi z prostředí věčného trestu zatracenců – pekla, a spis končí mnohostránkovým popisem na téma věčného blaha svatých v nebi. Pro ilustraci uveďme například devátou kapitolu zmíněné XXI.knihy, která se podrobně zabývá nejen pekelným prostorem, ale především i druhy trestů pro hříšníky. Nebo například obsáhlá 24.kapitola, ve které Augustin vystupuje jako zkušený znalec tohoto prostředí, uvádí mnoho barvitých poznámek o trestajícím pekelném ohni a vystupuje velmi rozhodně proti...: „Proti té domněnce, že při Božím soudu se na prosby svatých ušetří všech viníků.“

      Má na to zcela jiný názor: „Či se snad najde někdo, kdo si troufne předpovídat i tohle a tvrdit, že spolu se svatými lidmi, kteří tedy budou rovni Božím andělům, budou se modlit i svatí andělé za zavrženíhodné anděly i lidi, aby z milosrdenství byli ušetřeni toho, co ve skutečnosti zasluhují? To jistě nikdo pravověrný dosud neřekl ani neřekne. Jinak by zůstalo neodůvodněno, proč se i nyní nemodlí církev za ďábla a jeho anděly; vždyť jí božský Učitel přikázal, aby se za své nepřátele modlila. Tedy ta příčina, pro kterou se nyní církev nemodlí za zlé anděly, které zná jako svoje nepřátele, je právě táž příčina, pro kterou se nebude ani na onom příštím soudu modlit za lidi, určené k trápení ve věčném ohni, třebaže bude dokonale svatá. Nyní se za svoje nepřátele v lidském pokolení modlí proto, že je ještě čas na plodné pokání“ Svatý Augustin má tedy, jak se zdá, v této otázce jasno: Naše tzv. dokonale svatá církev se podle něho za své nepřátele určené k trápení ve věčném ohni na posledním soudu přimlouvat nebude. Není prý důvod, aby Bůh měnil své původní rozhodnutí.

       Možná by bylo zajímavé přečíst si hypotetické pokračování tohoto textu v tom případě, že by v něm Otec církve zohlednil i některé případy ze Starého zákona, kdy Bůh své původní rozhodnutí mění. Za ten nejznámější jmenujme případ Abraháma (hebr. Avram), kdy uprošuje Boha, aby nezničil Sodomu a Bůh výměnou za zachování určitých podmínek je ochotný své rozhodnutí změnit. Podobných případů je ve Starém zákonu více. Případná námitka, že se v nich jedná o pozemské situace, ne o poslední soud, neobstojí. Mezi věřícími totiž není asi nikdo, kdo by tvrdil, že Boží láska ke svému stvoření a na ní navazující milosrdenství jsou veličiny, podléhající nestabilitě a mnohotvárnosti Boží vůle.

     V jakém postavení by se tedy naše dokonale svatá církev asi ocitla, kdyby Bůh její nepřátele určené k trápení ve věčném ohni na konci časů omilostnil podle své nejsvětější vůle a zcela bez ohledu na to, zda se církev - respektive její svatí - u Něho za tyto lidi přimlouvala, nebo ne?

     Stejně sugestivně pak Augustin své veledílo uzavírá popisem vysněného nebeského ráje včetně vyprávění, jaká krása lidi jednou čeká, ovšem jen poznají-li Boha skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, kterým je člověk Kristus Ježíš. V mnoha případech jde opět o velmi podrobné a lákavé líčení, a chvílemi můžeme mít pocit (a není to v jeho dílech poprvé), že mu Bůh dal tu milost, a nechal ho nahlédnout alespoň zdálky do „nebeského předsálí“. Stejný dojem pravděpodobně budeme mít například při jeho líčení posledních chvil života jeho matky Moniky, strávených u jejího lůžka, kdy se oba dostali až do určité nadzemské extáze, a přiblížili se tak skutečně k Boží blízkosti, jak nám tak emotivně popisuje ve svých Vyznáních.

     Autor pak pokračuje tím, že považuje za velikou a doposud vzácnou věc, pokud se někdo určitým myšlenkovým úsilím povznese nad všechno tělesné i netělesné tvorstvo až k Bohu a tam se od něho dozví, že celou přírodu stvořil On. To je pro mnohé zřejmě dost nečekané vyjádření od velice zkušeného teologa a filozofa, odhodlaného kněze a biskupa – vášnivého kazatele, jestliže skutečně považuje za velikou a doposud vzácnou věc fakt, že se někdo dokáže duchovně povznést až k omezené vzdálenosti Boží přítomnosti a být s Ním jistou dobu v určitém mystickém dialogu. Vždyť přesně tam se Augustin se svojí matkou dostal, a to už rok po přijetí víry! Pro zjištění skutečnosti, že celou přírodu, která s Ním není totožná, nestvořil nikdo jiný než On, není a nikdy nebylo zapotřebí vyvíjet nějaké mimořádné vnitřní úsilí a vystupovat nad všechno tělesné i netělesné tvorstvo; to je pro křesťany, židy a další monoteisty základní prvek jejich víry, případně ještě znásobený spojením se schopností logického uvažování.

     Na taková zjištění (a to i v případě, že by do té doby člověk nikdy o Bohu neslyšel a nikdy by se nezamyslel nad stvořením světa) se ale člověk nemusí nijak zvlášť povznášet, nemusí se odebírat na samotu pouští, ani do podobných míst zdánlivě ideálních k vystoupení nade všechno tělesné i netělesné tvorstvo, stačí se kdekoli na chvíli zastavit, zklidnit se a podívat se kolem sebe. Skutečně není na první pohled jasné, a existuje jistě mnoho názorů na to, co asi měl Augustin v době sepisování textu právě touto formulací opravdu na mysli. Snad na tom mělo svůj podíl i přetrvávají pohanství a bludařství (zvlášť jeho bývalé manichejství, o kterém někteří jeho protivníci říkali, nebo dodnes něketří augustinologové říkají, že se některých prvků tohoto náboženství ve své mysli zcela bezezbytku nikdy nezbavil a stopy tohoto bludu jsou k poznání z některých jeho tvrzení), se kterým se v severní Africe setkával i přes veškeré oficiální zákazy dnes a denně, jde možná jen o určité nedorozumění, nebo z naší strany možné nedostatečné pochopení celého smyslu věty. Každopádně nám ale nakonec nezbývá než bez jediné stopy ironie konstatovat, že velmi úspěšný církevní pastýř, nadšený evangelizátor, horlivý kazatel a jedinečný teolog považuje v pátém století za velikou a doposud vzácnou věc, jestliže někdo svým vlastním myšlením dojde k poznatku, že (pouze) Bůh stvořil přírodu.

     Pokračování textu nás na první pohled nejistoty ovšem příliš nevyvede. Otec a učitel církve pokračuje touto větou: „Tak totiž hovoří Bůh s člověkem, nikoli prostřednictvím nějakého hmotného stvoření, nikoli hučením do tělesných uší, tak, aby se rozechvíval vzdušný prostor mezi mluvícím a slyšícím, ani prostřednictvím takového výtvoru duševního, jaký se představuje hmotnými podobami, jako ve snách nebo v něčem jiném takovém (vždyť i tak hovoří jakoby do uší tělesných, jelikož hovoří jakoby hmotou a jakoby přes prostor hmotných míst; neboť taková vidění jsou velice podobná tělům); ale hovoří přímo skrze pravdu, je-li kdo schopen slyšet svou myslí, nikoli tělem. Hovoří totiž k té složce člověka, která je v člověku lepší nad ostatními, ze kterých člověk sestává, a kterou i sám Bůh je lepší.“ Co by tyto věty mohly naznačovat? Nechme raději stranou poslední dovětek kterou i sám Bůh je lepší, zasloužil by si asi vlastní zamyšlení nad jeho smyslem. Bůh, alespoň tak, jak ho chápeme my, totiž nemůže být dobrý, lepší, nebo nejlepší. Není slovo, které by dokázalo nekonečnou dobrotu Boha charakterizovat, a velikost jeho dobroty nemůžeme posuzovat podle jakékoli stupnice.

     Z uvedené věty „Tak totiž hovoří Bůh s člověkem, nikoli prostřednictvím nějakého hmotného stvoření, nikoli hučením do tělesných uší...“ vyplývá, že Augustin alespoň v tuto chvíli uznává vlastní intenzivní myšlenkové úsilí člověka za jediný možný způsob, jak slyšet Stvořitele: „... hovoří přímo skrze pravdu, je-li kdo schopen slyšet svou myslí, nikoli tělem.“ Bůh podle toho tedy lidem nepřetržitě sděluje pravdu a ti, kteří jsou schopni slyšet myslí, ne však „tělesně“, pravdu poznají. Už další větou pochopíme, kam náš nejvýraznější latinský teolog míří: „Ale protože lidská mysl, která je od přírody(?) obdařena rozumem a inteligencí, je ochromena jakýmisi temnými a starými neřestmi(?), musela být předem naplněna a očištěna vírou, a to nejen ke spojení s neměnným světlem a k jeho požívání, ale i aby je vůbec snesla, dokud by se nestala den ze dne se obnovujíc a zotavujíc schopnou takového ohromného štěstí.“ Škoda, že autor blíže neosvětlil svá slova... je ochromena jakýmisi temnými a starými neřestmi..., ale pravděpodobně si sám není v této věci úplně a zcela jistý, jinak by jistě neužil slovo jakýmisi, používané především v případě nekonkrétnosti, nebo nejistoty ve skutečnou existenci daného předmětu, či děje. I přesto je jasné, kam čtenáře směřuje, a další věty nám to jen potvrzují: „A aby v té víře s větší důvěrou kráčela v pravdě, sama pravda, Bůh Boží Syn, přijav člověčenství a neodloživ božství, ustanovil a založil právě tu víru, aby člověk měl otevřenou cestu k Bohu člověku skrze Bohočlověka. To je totiž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. Tím je totiž prostředníkem, čím je člověkem, a tím je i cestou.“ Augustin jako pravý velmistr slov s velmi bohatou výrazovou zásobou v této části dává Ježíšovi hned několik titulů; a hned první patří neobvyklému a pro nekřesťany snad i trochu nesrozumitelnému spojení Bůh Boží Syn . Autor tím chce ale jen jaksi „po svém“ ještě více zdůraznit, že Ježíš je na nebi Bůh a na zemi existoval jako Boží syn, jak učí církev.

     Připomeňme si, že celou druhou kapitolou XI.knihy se snaží autor své čtenáře ubezpečit, že nikdo z lidí nepozná Boha jiným způsobem, než prostředníkem mezi ním a lidmi, kterým je „člověk Kristus Ježíš“. Ježíš je tedy člověk, zároveň je Bůh, a také je Boží Syn. Je zde ale i Kristus (hebr.Maššíah – Mesiáš - Pomazaný), což jak víme, není žádná charakteristika původu, nýbrž běžně užívaný starozákonní titul pro židovské proroky, krále, a velekněze, kteří byli pomazáváni při uvedení do funkce olejem. Ježíš člověk je tedy Ježíš Bůh a Ježíš Král a na takového krále ho symbolicky „pomazal“ křtem v Jordánu jeho bratranec Jan, zvaný Křtitel. Na toto téma, rozšířené ještě o třetí Božskou osobu, sepsal svatý Augustin své největší dogmatické dílo; jmenuje se De Trinitate (O trojici), začal ho psát v roce 399 a práce na něm mu trvala neuvěřitelných 20 let. Uveďme z něho k našemu tématu malou ukázku :

     Mluvíme tu o vztahu k ně­čemu, například o vztahu Otce k Synovi a Syna k Otci, a to se netýká něčeho, co je nepodstatné. Otec je vždy Otcem a Syn vždy Synem. Ne v tom smyslu, že by Syn zrozený z Otce nebyl někdy Synem a Otec že by nebyl někdy Otcem, ale v tom smyslu, že vždy Syn byl zrozen a nikdy nezačal být Synem. I když je rozdíl mezi otcovstvím a synovstvím, není tu rozdílná podstata, poněvadž se tu nemluví o podstatě, nýbrž o vztahu. Poněvadž vztah je neměnný, není něčím, co by nepatřilo k podstatě.

     Celá idea božské trojjedinosti sice není záležitost Starého zákona, má ale svůj prapůvod již ve starobylém Egyptě a již zmiňovaný evangelista Jan tuto skutečnost zřejmě znal. Ve svém z mnoha hledisek naprosto ojedinělém evangeliu (které tak uchvátilo a po celý život inspirovalo Augustina) se svými nenapodobitelnými formulacemi a vůbec jedinečném způsobem mluvy tedy nalézáme některé teologické prvky staré dnes téměř tři a půl tisíce let. Janovo učení o Ježíši, přicházejícím od Otce na zem, o návratu Ježíš Božího Syna k Otci a o církvi, kterou tu pro nás ve spojení s Duchem svatým nanebevzetý Ježíš zanechal, se stalo vděčnou motivací nejen Augustinovi pro zahájení práce na veledíle De Trinitate, ale i pro myšlení a práce jiných koncilních Otců. O Duchu svatém, výrazně se podílejícím na vzniku instituce církve, hovořil ovšem ještě dříve apoštol Pavel (např.Kor 12,4-11), další inspirátor Augustina. Pro úplnost uveďme, že řecký výraz pro Trojici Trias se v letopočtu po Kristu objevuje poprvé až ve druhém století u několika apologetů. V latinské západní církvi slovo Trinitas zaznívá poprvé někdy na začátku třetího století, a v době, kdy ještě Augustin nadšeně navštěvoval manichejské sbory v Kartágu, bylo v roce 381 na Prvním konstantinopolském koncilu poprvé uznané za závazné tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry v Otce, Syna a Ducha.

     Vraťme se ještě na začátek druhé kapitoly XI.knihy, kde Učitel církve hovoří zasvěceně o způsobu komunikace Boha s člověkem: „...nikoli hučením do tělesných uší...“ S tím by ale mnozí věřící asi tak docela nesouhlasili, vzpomeńme například na „ šest set tisíc izraelských mužů kromě dětí, s nimi také mnoho přimíšeného lidu“, kteří pod Mojžíšovým vedením odešli po čtyři sta třiceti let otroctví z Egypta, jak popisuje kniha Exodus (12, 37-42). Po třech měsících strastiplného putování pouští Izraelité došli pod horu Sínaj a Bůh tam - použijme k tomu Augustinova slova – hukotem do lidských uší více než šesti set tisíc lidí hovořil před nimi zcela srozumitelně s Mojžíšem (Ex 19, 17-20). V Písmu najdeme samozřejmě i mnohé další vyprávění, obsahující větu „ A z nebe se ozval hlas“, o oslovení člověka shůry. Tak byl například osloven pozdější nejhorlivější aktivista apoštolátu svatý Pavel, v podstatě zakladatel křesťanství a jeho první církve a Augustinův největší zdroj pro své teologické učení. Je ovšem zcela zřejmé, co měl Učitel církve ve skutečnosti na mysli, když psal, že Bůh mluví k člověku jinak, než hučením do tělesných uší člověka – připravoval nás na to, že Bůh nehovořil a nehovoří k lidem o možnosti jejich spásy přímo (jako na Sinaji), ale nyní poslal tuto radostnou zvěst hlásat svého Syna. Ten sám ale spásu hlásal - jak jinak než – velmi strhujícím a impozantním hučením do tělesných uší tak, aby se rozechvíval vzdušný prostor mezi mluvícím a slyšícím...

     V této kapitole tedy nejprve Augustin uvádí, že není mnoho lidí (je to velikou věcí a doposud vzácnou) kteří by se dokázali duchovně povznést nad pozemské věci na takovou úroveň, že by pak dokázali naslouchat přímo Bohu. Aby úplně každý člověk na světě mohl slyšet Boží slova, bylo nejprve potřeba tohoto Boha poznat. Teprve pak si mohl zcela uvědomit jejich spasitelnost. Podle autora to nelze jiným způsobem, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše. Pozná-li člověk Boha (a to samo už je tedy de facto jeho spása), a bude-li se pak ovšem také řídit jeho radami a příkazy, dojde jednou v plnosti Božího milosrdenství ke své úplné a definitivní spáse, korunované svojí duchovní přítomností v Otcově nebeském království. Na tom se asi shodnou vyznavači a příslušníci všech příbuzenských konfesí, ať to je to nejstarší monoteista světa Žid, mladší křesťan, nebo historicky nejmladší vyznavač jedinného Boha - muslim.

      Nejednotu u jmenovaných monoteistů způsobuje především odlišné chápání osoby Ježíše. Muslimové Ježíše chápou jako autentickou postavu, jednoho z „velké pětky“ největších proroků (Adam, Noe, Abraham a Mojžíš) světa působící před Mohamedem. Podle nich však Ježíš nebyl ukřižován a není Boží Syn. Boží synovství a navíc i Mesiášství svého soukmenovce Ježíše ale důrazně popírají další monteisté - Židé, příslušníci nejstaršího náboženství na světě. Nejrůznější směry v judasimu jsou ochotni často dost rozdílnou měrou Ježíšovi přiřknout jeho jisté zásluhy a klady; pro někoho je například zázračný léčitel, jiní uznávají jeho určité prorocké a kazatelské schopnosti, a podobně. Nikdy a pro nikoho z nich ale není Božím Synem, nebo jak Augustin říká, Bůh Boží Syn, protože podle nich nehmotný Bůh - Stvořitel všeho na světě i mimo něj nežije, ale existuje, a proto nikdy nemohl a nemůže zemřít, stejně jako nemůže přestat existovat. Nemůže u něho nikdy probíhat koloběh života zrození - smrt.

     Boží záměr s lidmi je podle Augutstina a tím i podle jeho milované církve přivést lidi ke spáse. K tomu nám Bůh jako praktický návod i jako pomoc seslal sám sebe prostřednictvím svého Syna. Jiná možnost pro člověka dosáhnout tohoto cíle podle Otce církve není. Augustinovými slovy řečeno, Bůh Boží Syn po splnění své pozemské mise a po zpětném návratu k Otci formou nanebevstoupení nám po sobě zanechal odkaz naší spásy, který spravuje, ochraňuje a hlásá církev. A protože existenci instituce této naší katolické církve v jejím poslání spatřuje jako Boží záměr a vůli, nazve jí přímo Boží, svatá církev. Takovou církev miloval stejně jako Boha a jestliže spása k Bohu je možná jen poznáním tohoto Boha, potom jak říká:

      „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“(viz Cypriánovo Extra ecclesiam nulla salus z III. století) Originální znění je však následující: „Kdokoliv od jednoty Církve jsa oddělen a s cizoložnicí se spojuje, ze zaslíbení Církve jest vyloučen. Aniž dojde odměn Kristových, kdo opouští Církev Kristovu. Odcizenec jest, ze světa jest, nepřítel jest. Nemůže už míti Boha Otcem, kdo nemá Církev matkou.

     Ke spáse tedy i podle Augustinova učení dojde člověk jen skrze Božího syna a Boží, katolickou církev. Ve svém díle O jednotě církve uvádí mimo jiné:„Kdokoli v té hlavě s Písmy Svatými souhlasí a v jednotě s Církví neobcují, nejsou v Církvi, poněvadž se svědectvím Kristovým o Kristově těle, jež jest Církev, nesouhlasí. Kdokoli sice věří, že Kristus Ježíš tak, jak řečeno bylo, v těle přišel a v témže těle, ve kterém se narodil a trpěl, zmrtvýchvstal, a že jest on Syn Boží, Bůh z Boha;e - přesto však s jeho tělem, jež jest Církev, tak nesouhlasí, že jejich obcování není s celým, kdekoliv jest rozšířeno, ale omezuje se jen na nějakou odloučenou část, jest zjevno, že ti nejsou v Církvi“ Ta toto učení  převzala bezezbytku za své, jak se dočteme v oficiálních církevních dokumentech a v jejich nesčetných komentářích, z těch rezolutnějších například v tomto:

     „Katolická Církev třikrát slavnostně neomylnými výnosy definovala, že mimo katolickou Církev není spásy. Nejjasnější a nejrozhodnější z těchto tří výnosů přišel od papeže Evžena IV. v bulle Cantate Domino v roce 1441, kde prohlásil ex cathedra: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí... Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoliv velké, nikdo, i kdyby prolil svou krev ve jménu Kristově, nemůže být spasen, pokud nepřijme náručí a jednotu katolické Církve.“


Další dva neomylné výnosy jsou následující:

- Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen. Papež Inocenc III., ex cathedra. (IV. Lateránský koncil, 1215).

- Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži. Papež Bonifác VIII., (Unam Sanctam, 1302).

To znamená, a vždy znamenalo, že spása a jednota existují pouze v rámci katolické Církve, a že členové heretických skupin nemohou být považováni za „část“ Kristovy Církve. Tato nauka je stálým učením papežů po staletí.“

     Přečtěme si nakonec ještě jednu reakci církve naší nadávné doby  na toto téma. Hovoří o situaci vzniklé vzrůstající nejednotou věřících k této otázce již před šedesáti lety. Je od papeže Pia XII. (pontifikát 1939-1958):  „Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné omyly, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou.“

      Vraťme se ale raději od tohoto tématu na chvíli ještě jednou zpátky k člověku Kristu Ježíši, prostředníku mezi Bohem a lidmi, jak Augustin nazývá jednu z dřívějších kapitol tohoto spisu. Augustinův pohled na život člověka na zemi nebyl nikdy příliš pozitivní a optimistický. Lidé jsou hříšníci, doslova hříšná masa, kteří si pro svojí hříšnost nezaslouží od svého Stvořitele žádné velké ohledy. Navíc podle něho byli mnozí lidé ještě dřív, než se narodili, Bohem předurčeni k věčnému zavržení ,a to bez ohledu na to, jaký život povedou, což ovšem radost a optimismus, stejně jako víru v dobrotu Boží příliš nevyvolává. Naopak, takové učení vyvolává otázku, proč vlastně bych měl žít dobře, když jsem bez ohledu na můj život už dávno – ještě než jsem se narodil – Bohem, tím milosrdným, milostivým a dobrým Bohem neodvratně určený k věčnému zatracení? Proč nevinnému odsouzenci na smrt, který se ještě nenarodil, raději milosrdný Bůh neudělí tu milost, aby se raději nikdy nenarodil, než aby se narodil jen proto, aby žil výhradně pro věčnou smrt? I na takové otázky se ve svých knihách, zabývající se spásou, milostí a predestinací snažil Augustin nalézat odpovědi. Takové učení i přes všechnu svojí augustinsko-šalamounskou snahu o jeho obhájení však popíralo tolik základních zásad víry, že ho nakonec církev jak víme do svého oficiálního učení nepojala. Ale i nevyvrátila... Pojato až do krajnosti - Augustin tímto názorem o předurčení člověka sám sobě téměř ohrozil své učení jako celek, jelikož jeho základní učební skelet je o nekonečné lásce Stvořitele ke svému stvoření.

      Bez ohledu na právě řečené se v této kapitole o prostředníku mezi Bohem a lidmi hovoří o tom, že všichni lidé – pokud jsou smrtelní, jsou prý nutně také nešťastni. Tak alespoň Augustin chápal důsledek prvotního hříchu a následné smrtelnosti člověka. Proto „musíme hledat někoho uprostřed, kdo by byl nejen člověkem, ale i Bohem, aby blažená smrtelnost tohoto prostředníka převedla lidi ze smrtelné bídy do blažené nesmrtelnosti; ten se měl smrtelným stát, ale nesměl jím zůstat. Stal se smrtelným nikoli oslabením božství Slova, nýbrž přijetím slabého těla; leč nezůstal smrtelným ani v těle, jež vzkřísil z mrtvých; neboť to je právě ovocem jeho prostřednictví, že ani ti, pro jejichž osvobození se stal prostředníkem, nezůstali v ustavičné smrti, byť i jen tělesné. Proto prostředník mezi námi a Bohem musel mít přechodnou smrtelnost a nepomíjející blaženost, aby se tím, co pomíjí, shodoval se syny smrti a přenesl je z mrtvých k tomu, co trvá!“ Přes všechen zmíněný pesimismus a nejistotu z předurčené posmrtné budoucnosti dává na druhou stranu Augustin nešťastnému člověku sílu a naději ve spásu, kterou mu přišel zvěstovat Boží prostředník. Tento prostředník přišel, aby v nás anuloval skutečnost, že jsme nutně nešťastni ze své smrtelnosti. Naše neštěstí se může obrátit ve štěstí, ovšem jen tehdy, když v něho a jemu uvěříme, viz zmiňovaný nadpis z 2.kap. XI.knihy: „...k poznání Boha nemůže žádný člověk na světě dojít jinak, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, kterým je člověk Kristus Ježíš.“

     Autor nakonec vysvětluje, že Ježíš není prostředníkem proto, že je Slovem, protože Slovo je daleko od smrtelných nešťastníků. Prostředníkem je prý tím, že je člověk a dává tak právě touto skutečností najevo, že k tomu jedinému dobru, nejen blaženému ale i oblažujícímu, nemáme hledat jiné prostředky, kterými bychom si snad chtěli razit cestu po stupních. Nemáme nic zkoušet, nemáme hledat, nemáme tápat. „Blažený a oblažující Bůh tím, že se stal účastníkem našeho člověčenství, otevřel nám k účast na svém božství krátkou cestu“. A tato účast na Božstí, tedy posmrtná spása lidí, je podle učení Augustinovo milované Boží církve, a tedy i samotného Augustina, možná všem lidem. Jak ale mnohokrát ve svých dílech zdůraznil, spása je možná nevěřícím, Židům, pohanům a heretikům a všem dalším za podmínky, že přijmou Prostředníka.

     Díky Prostředníkovi - Ježíšovi pak poznají Boha Spásu. Augustinův výraz prostředník mezi Bohem a lidmi, kterým je člověk Kristus Ježíš, znamená, že Ježíš je cesta, která jinému člověku zprostředkovává možnost ujít bezpečně trasu mezi narozením a smrtí. Připomeňme si Ježíšovu odpověď na Tomášovu námitku, že učedníci vlastně neví, kam Mistr jde. Neznají tu cestu. Ježíš na to odpovídá, že ta cesta, kterou jde a kterou oni neznají, je přeci on sám. Augustin věděl, že Ježíš byl jedinečný, takže není možné ho vnímat jako osobu určenou k napodobování. K napodobování je určeno jeho učení; je jeho prostředníkem, živá cesta k Bohu. A pevně věřil tomu, že tato cesta je jediná. Na té cestě jsme živi z víry. Ovšem nejen z víry v tuto cestu - osobu Krista Ježíše, ale především z jeho učení, z víry ve skutečnou a trvalou spásu, která je možná jen v cíli u Boha. 






M.Č.


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 

 

Náhledy fotografií ze složky Po stopách sv.Augustina