Maličkosti ze života XXIX
Nad jednou kapitolou Augustinovy příručky pro katechety
Jistý Deogratias z Kartága byl jáhen, který pravděpodobně při některé z Augustinových biskupských návštěv tohoto města osobně požádal známého teologa a velmi agilního kazatele z přístavního města Hippo Regio o jeho názor, jak by mělo vypadat náboženské vyučování katechumenů. Jelikož kromě určité části v Didaché a ještě snad jedné existující příručky podobného zaměření v té době pravděpodobně nebyl k dispozici ucelený návod pro výuku těch, kteří chtěli přijmout křesťanství za svoji víru a cestu k Bohu, přijal biskup Augustin Deogratiovu žádost jako výzvu k sepsání určitých pravidel pro ty, kdo katechumeny ke křtu připravovali. Do té doby se vyučující museli spolehnout především na vlastní zkušenosti, intuici a schopnosti, ale potřebné vzdělání takových učitelů bylo pochopitelně velmi rozličné a bohužel i často zcela nedostačující. Úroveň alespoň těch nejzákladnějších teologických znalostí nových křesťanů byla tedy velmi rozdílná a to samozřejmě mohlo přinášet problémy při začleňování těchto nových členů církve do jednotlivých společenství a jejich další působnost v nich.
Svatý Pavel, přestože jak víme nikdy nepatřil mezi dvanáctku učedníků Ježíše (právě dvanáct učedníků si Kristus symbolicky vybral podle dvanácti izraelských kmenů, jejichž vůdcům měla být podle starých proroctví v nové pomesiášské době svěřena správa Izraele), několik let po svém pouštním vidění prohlásil sám sebe za posledního apoštola Krista a nakonec jím byl tak opravdu i přijat mezi Ježíšovo skutečné učedníky, kteří v Jeruzalémě po smrti svého velkého učitele zůstali. Nebyl to ovšem žádný z těchto učedníků a přímých svědků Ježíšova života, a dokonce to nebyl ani sám Ježíš, kdo by měl v úmyslu založit novou církev, ale byl to přibližně dvě desetiletí po jeho tragické smrti nedávno obrácený horlivý pronásledovatel prvních křesťanů Saul, pozdější Pavel, o kom můžeme hovořit jako o faktickém zakladateli křesťanství. Tento apoštol má tedy snad dosud stále ještě zcela nedoceněné zásluhy nejen na vznik nové církve, ale zákonitě pak i na jejím učení, a tím i na dalším vývoji křesťanské církve. Přidejme jen zajímavost, že tzv. evangelista známý pod jménem „Lukáš“ , který mimo evangelium napsal také Skutky apoštolů, ze kterých je ale celá polovina téměř výhradně o svatém Pavlovi, ho sám za apoštola nikdy nepovažoval, protože mimo jiné pochopitelně nemohl splňovat základní podmínky, které byly vymezené pro apoštolát. Zmíněný neznámý autor ale pro změnu dnes už zcela prokazatelně nebyl tím Lukášem, za kterého se autor, nebo opisovatel svatého evangelijního textu vydával a byl až donedávna považován, tedy za lékaře a průvodce Pavla na jeho misijních cestách. V takovém případě ale musíme bohužel dát zapravdu těm badatelům Písma, kteří co se skutečného autorství týče, chápou také i toto evangelium za další novozákonní falzifikát. Chápeme-li evangelijní a další texty Písma svatého jako sepsané pod vedením Ducha svatého, pak tím, kdo byl Duchem svatým při psaní osvícen, byl ovšem jiný autor, než ten, za koho byl dlouho považovaný. A v Novém Zákoně to bohužel není jen případ "evangelisty Lukáše", jak dnes připouští naše církev, ale i jiných evangelistů, stejně jako falzifikátorů poloviny zze všech listů svatého apoštola Pavla. Samozřejmě, že tyto skutečnosti mají pro badatele obrovský význam, mají-li posuzovat zdroje Augustinova učení jako práce reálných evangelistů a faktického apoštola, nebo daleko pozdějších napodobitelů, kteří byli k sepsání svých falz vedeni zcela jinými motivy, než skuteční evangelisté a skutečný Pavel
Pravá motivace svatého apoštola Pavla k tak obrovské práci, kterou pro vznik a tak úžasné rozšíření naší křesťanské církve po světě udělal, je téměř mimo naše chápání. Bylo by jistě nesmírně zajímavé vedle nesporně šokujícího zážitku spatření Ježíše ve svém vidění, které mu zcela změnilo život, nalézt ještě i možná další existující relevantní důvod k zahájení později největšího a nejúspěšnějšího „tažení“ lidstva za Bohem v celé historii světa. Oproti reálným apoštolům a osobním svědkům Kristova života, kteří se dlouho po tragické smrti (a téměř až do poslední chvíle alespoň jimi samými pravděpodobně ani neočekávané – mnozí jistě čekali záchranu Syna, nějaký spásný zásah od nebeského Otce) svého Učitele nemohli ze svého těžce traumatizujícího zážitku vzpamatovat, a ve svém zklamání a nesmírném smutku byli určitý čas především jen pasivními truchlícími, rabínsky vzdělaný Pavel projevil po delší době pravděpodobného usebrání v Arábii a důkladné přípravy strategického plánu k hlásání Krista obrovské nadšení. Dokázal pro úkol, který si po svém vidění v damašské poušti uložil, vynaložit neuvěřitelné úsilí a také velmi trpět a překonávat těžko představitelné překážky, jak uvádí v 2. listu bratřím do Korintu (2Kor 11, 23 – 33). Tak systematicky a dlouhodobě netrpěl žádný jiný z prvních učedníků Ježíše, ani nikdo další z jeho nejbližšího okolí.
Uvědomme si, že v místech, kde se jako obrácený Žid snažil evangelizovat, žili většinoví pohané a rozhodně nikdo z nich nečekal na to, až jim ten podivný entuziasta hovořící o něčem, co velmi často ani nemohli pochopit, obrátí život naruby. Zapálený potulný kazatel plný emocí, kterého nikdy neviděli a o kterém dosud nikdy neslyšeli, vášnivě hovořil často k posměchu místních pohanů o tom, že mají urychleně a od základů změnit svůj život a jít za „někým“, koho neviděl ani on, kdo ale podle tohoto horlivce byl člověkem i Všemohocím Bohem Spasitelem zároveň. Církevní obce, které nakonec po obrovském úsilí opravdu založil a kam později posílal své známé dopisy (ze kterých pak vznikla nová teologie), tvořily často jen jedna, dvě rodiny, v některých případech početně navýšené o služebnictvo, hospodářovy otroky, a podobně. Snadno si dovedeme představit, jak po odchodu toho podivného hlučného cizince se mnoho takových původně ke Kristu už téměř - a nebo naoko - přesvědčených rodin zase vrátilo ke svému pohanství a k uctívání svých oblíbených model... Nebyly to tedy žádné pohanské zástupy, které na tohoto apoštola dychtivě čekaly, až je obrátí, právě naopak ho čekalo jedno utrpení a jedno zklamání za druhým, které vždy s o to větší radostí věnoval ukřižovanému Ježíši, kterého pohanům se střídavými úspěchy hlásal. Každý jednotlivec, kterého pokřtil, byl pro něho velké osobní vítězství vykoupené nesmírným úsilím, sebezapřením a překonáváním mnoha nástrah a nejrůznějších nebezpečí. A především mnoha zklamáními.
V souvislosti s prvními křty na víru v Krista Ježíše v nově se tvořící církvi je zajímavá připomínka jednoho známého amerického profesora křesťanského vyznání, že: „ Křest samotného Ježíše od Jana Křtitele, později křtů jeho učedníků a žáků, ale i dalších osob - pravděpodobně i včetně apoštola Pavla, by byl z hlediska dnešních křestních předpisů neplatný, jelikož nikdo z nich tehdy ještě nebyl pokřtěn ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Tehdy ještě šlo o tradiční židovské symbolické smytí hříchů, tzv. Křest pokáním k odpuštění hříchů a právě tak se nechal od svého příbuzného poustevníka, askety a apokalyptika Jana pokřtít i sám Bůh Ježíš (jak Krista často nazývá také i svatý Augustin). Byl to tedy skutečný a jediný všemohoucí Stvořitel světa, vesmíru, času a vůbec všeho živého a existujícího, kdo se nechal od člověka, kterého sám stvořil, omýt vodou na znamení pokání k odpuštění za spáchané hříchy. Hřích je ovšem vědomé přestoupení zákonů Boha Stvořitele.“ To je jistě zajímavá myšlenka a my jen dodejme, že skutečně neexistuje žádný záznam o tom, že by se tito učedníci a další lidé po Ježíšově smrti navzájem sami sebe, nebo od někoho vybraného nechávali pokřtít ještě jednou podle nové formulace. Tedy už ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Zajímavé by také bylo na tuto skutečnost slyšet Augustinův názor, který se podobnou otázkou velmi intenzivně zabýval v době, kdy donatisté trvali na opakování křtu těch křesťanů, kteří opouštěli státní církev a hlásili se k nim. Augustin zastával názor, že platný křest církve - ten je ovšem rozdílný od židovského způsobu křtu, kterým byli pokřtěni , a sami dále křtili dospělé zájemce Jan a také Ježíš - existuje jen jeden bez ohledu na osobu světitele a okolnosti křtu, a proto nelze znovu „překřtívat“ už jednou pokřtěné věřící, kteří naopak přestupovali do katolické církve od donatistů.
Dnes by se Augustin jistě opět velmi důrazně potýkal s mormony a baptisty, s charismatiky a letničními, s amiši a mennonity, se svědky Jehovovými a dalšími denominacemi, které neuznávají křest v dětství a pokud se tak stalo, křtí v dospělosti znovu. Jejich názor na křest má své logické opodstatnění - ostatně Augustina jeho krajně zbožná matka svatá Monika také nenechala pokřtít a tradiční odpověď na tuto připomínku, že tehdy to prostě tak bylo zvykem, nezní příliš fundovaně. Pojem hříchu a hříšnosti člověka našeho Učitele církve velmi zaujal (především díky vlastnímu značně přehnanému chápání svého života před konverzí jako nadmíru hříšného), a na dlouhá léta se mu toto téma především z tohoto důvodu stalo téměř ústředním zájmem. Jeho vůbec nejzajímavější, ale zároveň i nejproblematičtější prací na toto téma, která ovšem vyvolala jistou vlnu nesouhlasu a emocí nejen v katolické církvi (a kterou církev také nikdy oficiálně nepřijala do svého učení) je jeho učení o spáse, milosti a předurčení a dědičném hříchu. Žid Jan Křtitel v očekávání příchodu Mesiáše začal a po jeho popravě pak Ježíš a další vybraní pokračovali v jeho „křtící kampani“ dospělých na symbolické omytí hříchů, které Židé vědomě spáchali, a také jako symbol pokání a počátku nápravy svého dosavadního života. Ničeho z toho ale samozřejmě nejsou schopni novorozenci, i když například ve Vyznáních Augustin uvádí například už „kojeneckou hříšnost“ za projev dědičného hříchu, což se nám musí jevit jako až přespříliš přepjatý pohled, kterými ovšem Augustin tak často plýtval... Celá široká problematika kolem tzv. dědičného hříchu, kterou se Augustin tolik zabýval, je důležitým prvkem v učení především naší církve. Judaismus žádný pojem dědičného, nebo původního hříchu nezná a člověk se tam tedy rodí bez hříchu. Tím jsme se vrátili ke zmíněné poznámce o původním křtu učedníků Páně na očistu od hříchů a na znamení pokání podle židovské tradice, a ke křtu, jak ho známe, tedy křest na osvobození od dědičného hříchu. O křtu dětí se Nový Zákon nezmińuje, první zprávy o křtech dětí na znamení očistění od prvotního hříchu se datují od druhého století po Kristu.
Je pochopitelné, že když svatý Augustin ve čtvrtém století přijal víru mimo jiné i díky četbě Pavlových dopisů (listů), a vzápětí zjistil, že základní učení církve, do které vstoupil, je z převážné části založeno na právě jeho „ z nebe samotným Ježíšem seslané“ teologii, plně a bezezbytku přijal apoštolovo učení i za své vlastní. A nejen to, už brzy poté se u něho začaly zřetelněji projevovat mnohé rysy shodné, nebo podobné s apoštolovými, ať už to bylo nadšení, oddanost, zaujetí, nulová tolerance k pochybnostem o víře, schopnost přesvědčit druhé, ale i trvalý neklid, nervozita, vysoká emotivnost , nesmírná obětavost a další. Oba byli vzdělaní a vysoce zapálení konvertité, a oba přijali víru jako vyzrálí dospělí, Pavel byl však jako žák nejučenějšího jeruzalémského mudrce Gamaliela teologicky dlouho nesrovnatelně vzdělanější, jelikož Augustin byl původně „jen“ profesor rétoriky a teologické a další vzdělání získal výhradně intenzivním samostudiem. Vlastního soukromého učitele teologie neměl.
Pavlovo učení, které tedy převzala jako svůj pevný základ naše tehdy rodící se církev, tvoří zcela nejvýraznější zdroj Augustinova poznání a nejcitovanější pramen odkazů a citací ve všech jeho dílech. Výrazně to můžeme vidět například právě v díle, o kterém hovoříme, tedy v práci svatého Augustina nazvaném O náboženském vyučování katechumenů, která je odkazy na úryvky z Palových dopisů a jeho myšlením často zcela „protkaná“. Pokud se tedy někdy možná setkáme s názorem, že přes veškerý obrovský a na dlouhá staletí téměř bezkonkurenční přínos pro církevní učení, Otec církve svatý Augustin v podstatě - až na výjimky typu Učení o spáse a milosti - predestinace a možná několika dalších myšlenek - neměl vlastní významné a originální názory a učení, budeme hned bezpečně vědět, co má dotyčný konkrétně na mysli. Ani v jeho případě však nepůjde o převratnou a výsadní myšlenku, má totiž velmi staré kořeny. V některých kruzích, a dokonce i v určitých mnišských komunitách jižní a západní Evropy se polemika kolem přijatelnosti a originality určitých Augustinových myšlenek a tvrzení začala objevovat hned v pátém, ale hlavně v několika dalších stoletích.
Skutečně, některé Augustinovy práce jsou spíše jen košatě rozvinutým komentářem postaveným na plné podpoře jednotlivých citací bohaté apoštolovy práce (a to se zdaleka netýká jen dílka, nad kterým se právě krátce zamýšlíme), než pokusem o vlastní přínos pomocí svých přebohatých myšlenkových kombinací a nabytých vědomostí. Tento fakt může někoho možná i zarazit už z pohledu doby, ve které oba tvořili. Svatý Pavel totiž nejen velmi usilovně pracoval na uskutečnění své známé myšlenky oddělení tzv. nového od starého, ale zároveň žil v neklidné době, kdy jeho židovští soukmenovci na základě starých proroctví už přibližně dvě století očekávali příchod Mesiáše. Jen pro zajímavost: Od talmudského období krystalizovala v židovském národě dokonce idea dvou (!) Mesiášů – měli jimi být pomazaný Mesiáš kněz z kmene Lévi a pomazaný Mesiáš král z Davidovy linie (Zach 6, 13). Mezi oběma měla existovat naprostá a pokojná shoda ve spravedlivém panování židovskému národu. (Viz také dobová citace: „Neboť Pán pozvedne z kmene Lévi někoho jako velekněze a někoho z Judy jako krále“.) Na proroctví v té době ale ještě jen jednoho Mesiáše navázal svým hnutím asketa Jan Křtitel, essejci z Kumránu a mnozí jiní zbožní Židé, sdružující se do menších skupin. Mesiáš měl mimo jiné také plnit roli zachránce a zároveň i ochránce židovského národa, avšak jak víme, Ježíše z Davidova rodu v této roli nespatřovali. Přesto ho většina Židů, kteří s ním přišli do styku, vnímali jako Bohem požehnaného a velmi vzdělaného (tedy ne za prostého syna prostého tesaře) kazatele a divotvůrce, a léčitele, jiní navíc za významného proroka, další za neohroženého buřiče proti římské nadvládě, jiní za pokračovatele hlásání idejí Jana Křtitele k obrácení židovského národa, a podobně. Herodes Antipas Ježíše viděl vůbec poprvé v životě osobně až po jeho zatčení, ovšem věřil, že je ve skutečnosti zmrtvýchvstalý Jan Křtitel, kterého nechal popravit a měl z něho veliký strach a raději ho proto poslal zpět k Pilátovi.
Zároveň ale apoštol Pavel se svojí misionářskou misí velmi spěchal, protože mezi prvokřesťany zase vládlo přesvědčení o brzkém druhém a pro další budoucnost těch, „kteří v Něho uvěřili“ rozhodujícímu příchodu Krista Ježíše na svět. Pohanům, které chtěl ke křesťanství urychleně obrátit, tedy předkládal jednoduchou, ale lákovou a velmi účinnou nabídku. Na rozdíl od židovského učení, které od případných zájemců o cestu ke své spáse formou přijetí židovství vyžadovalo důsledné a nelehké dodržování všech 613 předpisů (dokud existoval jeruzalémský Chrám, poté už jich bylo daleko méně) darovaných Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj, Pavel vyžadoval od pohanů hlavně vzájemnou lásku skrze křestní přijetí Krista Ježíše a za to jim sliboval trvalý nebeský posmrtný život v Kristově Boží přítomnosti. Židovství však už velmi dávno nemá misijní povahu a na rozdíl od našeho křesťanství nijak neusiluje o nové zájemce o svůj způsob života s Bohem. Naši duchovní, kteří svým nadřízeným musejí pravidelně vykazovat statistiky o stávajícím počtu věřících, počtu křtů, nových katechumenů apod. ve své farnosti, mají v této záležitosti zcela obrácenou pozici, než mají rabíni. Ti naopak zájemce o konverzi na judaismus nejprve varují a poté je dlouhodobě a systematicky od jejich úmyslu odrazují. Nevypočítávají žádná dobra - o těch musí mít zájemce jasno předem - která by měli konverzí získat, ale naopak barvitě zdůrazňují všechna nebezpečí a obtíže, které na zájemce čekají. Po dlouhé osvědčovací době zasedne rabínský soud, a znovu se snaží zájemce o konverzi od jeho úmyslu odradit. To je pro naše kněze, často velmi obětavé celoživotní evangelizátory jen těžko představitelná myšlenka...
Vraťme se zpět k apoštolovi Pavlovi, který svým pohanským posluchačům nahrazoval jejich velmi obtížné žití na zemi úžasnou představou časově neomezeného posmrtného života v nebi, kde nebude existovat zlo, špatnost, násilí, strach ani bezpráví, kterými jsou denně na zemi vystavováni. Jeho židovští soukmenovci si naopak svým posmrtným životem až tolik nelámali hlavu a v tomto smyslu ani příliš nezaměstnávali svoji fantazii, (Později především náš učitel Augustin své představy o pekle a nebeském království dovedl téměř až k dokonalosti – viz například jeho veledílo O obci Boží, II. část, kniha XXII), protože jádro veškeré jejich snahy byl hlavně dobrý současný život na zemi podle učení Tóry. To však byla pro většinu pohanů, ale i mnoha v dodržování předpisů Tóry laxnějších Židů obtížná a nepříliš pohodlná cesta, navíc plná negativních omezení. Pavlova rajská nabídka skrze víru v Božství Ježíše Krista byla tedy daleko jednodušší, lákavější a přijatelnější, navíc v době, kdy vrcholila doba očekávaného konce světa a kdy na tomto předpokladu stavělo mnoho tehdejších hlasatelů (ale bohužel i falešných mesiášů) v Judeji svůj program. Připomeňme si například obsah důrazných a velmi emotivních výzev apokalyptického zvěstovatele a Ježíšova křtitele poustevníka Jana. Jeden dobový pramen uvádí, že jen v době Janova a Ježíšova křtícího hnutí k obrácení a pokání před příchodem Mesiáše, se v Jeruzalémě a na severu v okolí Jordánu vyskytovalo alespoň šest podivínů, kteří o sobě veřejně prohlašovali, že jsou mesiáši a nejrůznějšími způsoby na sebe strhávali pozornost obyvatel. Někteří z nich posloužili římským vojákům jako terč brutální zábavy a posměchu (včetně klanění a "korunování" na krále), jiní byli krutě zbičováni a vyhnáni do pouště, aby nevyvolali větší nepokoje. Pokud na sebe dokázali navázat několik příznivců a stali se tak pro Římany poteciálním nebezpečím, neváhali je tito zmasakrovat.
K necitovanějším zdrojům a ke zmiňované absenci bližšího popisu Ježíšova pozemského života u našeho Otce Církve jen zopakujme, že jeho hlavní teologický zdroj svatý apoštol Pavel Ježíšův život znát samozřejmě nemohl, protože ho osobně nikdy nespatřil. Více než samotný Ježíš ho až do svého vidění zajímali především ti, kteří v Ježíše uvěřili, protože se je jak sám udává, chystal vyhubit (Gal. 1 13). Vše, co kdy Pavel napsal a vykonal, (a vlastně následně celá jeho teologie) vzniklo podle jeho slov na přímý pokyn Ježíše Krista, který se mu zjevil na poušti před Damaškem. A s evangelistou Janem jako druhým nejcitovanějším Augustinovým pramenem se to ukázalo ještě problematičtější, jelikož autorem tohoto evangelia je někdo úplně jiný a mělo by se tedy jmenovat podle skutečného autora - jenže ho neznáme. Onen kdosi neznámý toto „Janovo evangelium“ zcela nepochybně sepsal nejdříve kolem roku 100, jiné křesťanské prameny datují jeho vznik ještě o 50 let později, takže není potřeba zdůrazňovat, že co se skutečného autorství svatých knih v Písmu týče, jde bohužel o další podvrh... Mnozí novodobí teologové a biblisté spatřují v osobě autora čtvrtého evangelia dokonce zcela fiktivní postavu, která měla za cíl především podpořit autoritu evangelia (?!). Jeden známý německý katolický biblista neváhal věc nazvat pravými jmény a napsal, že v tomto případě jde o další novozákonní manipulaci z období ranné církve. Křesťanští badatelé ve svém výčtu pochybností a zjevných rozporů mimo jiné poukazují i na to, že například už jen fakt, že by evangelista hovořil sám o sobě v 3. osobě jako o „učedníkovi, kterého Ježíš miloval“, je zcela nemyslitelná představa. Svatý Augustin ve své době pravděpodobně vůbec netušil, že tento učedník, kterého Ježíš miloval, mírný, pokorný a Ježíšovi plně oddaný, něžný „Jan“ je s tou zcela největší pravděpodobností úplně jiný učedník, jehož jméno známe, ale z časových důvodů o něm nyní nebudeme hovořit. Skutečný rybář Jan, syn Zebedea a Salome, nehledě na jeho předpokládané nepříliš velké vzdělání, měl na jednu stranu velké ambice a ctižádostivost – to když napříkad spolu se svým bratrem usiloval o njčestnější místo u stolu vedle Ježíše, zároveň ale byl velmi prudké a asi nepříliš smířlivé a laskavé povahy. To nám naprosto jasně říká "evangelista svatý Lukáš" (9, 53-56). Mírnost, pokora, láska a oddanost se příliš nehodí k člověku, který chtěl nechat vypálit celou samařskou vesnici plnou mužů, žen a dětí jen kvůli tomu, že někteří obyvatelé nechtěli, nebo nemohli přijmout Ježíše se svým velkým, možná až několikasetčleným průvodem lidí a zvířat s nákladem nejnutnějších potřeb k putování.
Už tedy více než dvě století naše církev spolehlivě ví a také i na přímý dotaz uznává, že nejvýraznější „nebeský“ autor, který byl od kanonizace Písma – udála se také v Augustinově době – celých šestnáct století uznáván jako Jan, apoštol a syn Zebedeův, jeden z Dvanácti Ježíšových učedníků a bratr Jakuba Staršího, a jehož text byl uznáván jako Svatý a cit.: „samotným Bohem - Duchem svatým Ježíšovu milovanému učedníkovi Janovi vnuknutý“, je někdo zcela neznámý. Naštěstí se svatý Augustin tohoto závěru „dožil“ už kdesi na šťastné věčnosti... Naše církev si byla už kvůli Augustinově „Janovské“ teologii vědoma tohoto velkého problému a ještě v květnu roku 1907 projevila Papežská biblická komise už poslední snahu o oficiální obhajobu tradiční představy o vzniku a autorovi tohoto čtvrtého evangelia. Bohužel pro nás i pro Augustinovo učení se to této komisi, ani nikomu jinému povolanému už nepodařilo.
V jedné části poměrně rozsáhlé písemné odpovědi jáhnovi Deogratiovi, ze kterého vznikla příručka pro katechety nad kterou se právě zamýšlíme, Augustin píše o smyslu poučování žadatelů o křest. Část III/6 nazval: Cílem poučování je láska; celé Písmo zjevuje Krista a jeho církev.
Augustin zde nejprve tomuto jáhnovi opakuje mnohokrát vyřčené přesvědčení, že vše, co bylo napsané v Pentateuchu (Pět knih Mojžíšových) a v prorockých knihách, vlastně hovoří o budoucím příchodu Spasitele Ježíše Krista, a stejně tak i o budoucím vzniku křesťanské církve, kterou bude tvořit Boží lid. Vzato doslova, židovský národ podle toho celé generace velmi důsledně studoval svaté texty Tanachu aniž poznal, že studuje a dalším generacím nevědomky předává proroctví o Ježíši a o vzniku naší církve. Sám Augustin jinde dokonce tvrdí, že nejen s Ježíšem, ale i s církví křesťanů Bůh „počítal a měl toto na mysli“ ještě před samotným stvořením světa, a to už při samém stvoření počátku, po kterém teprve pak stvořil a vystavěl vše, co je. Tím v podstatě navazuje na myšlenku a následné osobní úsilí svatého Pavla o oddělení starého od nového, to znamená, že příchodem Ježíše na svět už ztrácí smysl existence a dodržování předpisů tzv. Starého Zákona (po “křesťansku“ řečeno), protože proroctví o Ježíši Mesiáši a naší církve Boží v něm obsažená už byla vyplněna. Nyní, když už svazující a omezující zákon ztratil smysl, je třeba jít za Kristem, který učení Tóry nahradil.
Podle tohoto výkladu si logicky vysvětlujeme chápání apoštola Pavla k dané záležitosti následovně. Jde o čistě a výhradně subjektivní názor, pokus o vlastní krátký výklad vedoucí k možnému usnadnění pochopení základního myšlení apoštola Pavla a jeho teologie, kterou převzala církev a po ní náš Učitel a Otec této církve svatý Augustin. Vyhrazujeme si ovšem jako omylní lidé právo na své pochybení a s upřímnou a hlubokou pokorou především před Stvořitelem náš možný omyl také i připouštíme:
- Bůh už při samém stvoření světa existoval ve třech osobách. Od stvoření světa měl v úmyslu v pravý čas poslat sebe samého ve svém Synovi na svět mezi hříšné lidi, aby je zachránil od věčné smrti, kterou by si jinak lidé za svůj způsob existence na světě zasloužili. Počátek lidské híšnosti je v Evě a Adamovi. Bůh dával vnuknutí starým židovským prorokům, aby prorokovali o době, kdy přijde osobně na svět v podobě člověka jako svůj Syn. Smysl tohoto příchodu byla především spása lidí, kteří jsou ochotni uvěřit v tohoto Boha Syna a založení nového náboženství a instituce své vlastní, tedy Boží křesťanské církve. Po návratu z vyhnanství a otroctví v Egyptě Bůh předal židovskému národu, (který jako jediný z mnoha ostatních souhlasil s jejich přijetím - a tím si vysloužil statut vyvolenosti ke zvláštním službám Bohu) který reprezentovalo pod horou Sinaj šest set tisíc dospělých mužů, skrze Mojžíše zákony, jak má židovský národ žít k Boží radosti a spokojenosti. Základní Desatero příkazů dal Bůh výhradně tomuto židovskému národu, který se zaslíbil k jeho dodržování, žádnému jinému nebylo Desatero určeno, jelikož ho žádný jiný národ nepřijal. Po přibližně tisíci pěti sty lety od doby, kdy Bůh své zákony židovskému národu v poušti předal, vyslal svého Syna - Boha, jak už měl v úmyslu při svém utváření světa, aby tento národ, který předané Zákony příliš nezachovával, zachránil od věčného trestu. Syna poslal opět do židovského národa, aby změnou života dostal od Boha šanci k nápravě a aby nutnou nápravu a obrácení tento Syn hlásal na židovském území především (i když ne výhradně) Židům, tedy těm, kdo původně Boží zákon jako jediní dobrovolně přijali. Podle toho, co z učení svatého apoštola Pavla chápeme, a co pro nás z tohoto učení vyplývá, Pavel příchod Boha Syna na svět vnímal jako konec, zneplatnění starého a nástup nového. Už není potřeba zachovávat příkazy ze Sinaje. Bůh význam těchto svých zákonů sám přehodnotil a na důkaz toho přišel na svět v podobě člověka, jak už měl praděpodobně v úmyslu při svém utváření světa. Desatero a další zákony byly - přes svoji zjevnou absolutní dokonalost - podle Pavla dočasnou záležitostí. To by ovšem bylo poprvé v historii světa, kdy by Bůh své předpisy pro nutný soulad života svého stvoření vytvořil jako provizorium. Podle toho tedy, jak už bylo řečeno, Bůh Stvořitel hned při utváření světa počítal s tím, že jednou židovský národ (a jelikož je Vševědoucí, musel už tehdy vědět, že to budou právě Židé, kteří jednou kývnou na Jeho nabídku k přijetí Desatera a opět Židé, kteří ho nakonec téměř odmítnou) přestane zachovávat zákon, který jim jednou dá a také počítal s tím, že toto své - podle Pavla - provizorní Desatero a navyzující zákony sám svým příchodem v podobě člověka do židovského národa anuluje. -
Pokud jsme se až dosud příliš nemýlili, pak tedy svatý Pavel mohl celou záležitost vnímat opravdu tak, že Bůh Stvořitel sice už od samého počátku utváření světa počítal se židovským národem jako s tím, kdo jeho zákony jednou přijme, ale zároveň počítal i s tím, že on sám je v podobě člověka přijde na svět zrušit a jako pomocníka k tomu použije právě tohoto apoštola. Pravděpodobně by tak i pro tento úkol existoval Bůh minimálně od doby, kdy utvářel svět, ve Svaté Trojici, která obsahovala i sama sebe jako Syna. Ten svým krátkým pozemským působením, jak říká apoštol, sám ukončil platnost a potřebu dodržování svých vlastních dosavadních zákonů a zpřístupnil své nové učení všem lidem na světě. Židovskému národu dal šanci opustit učení, které jim sám před patnácti staletími dal, a přidat se k novému učení vedoucí ke spáse všech lidí, jak to udělal Pavel a jiní. Vyvolenost židovského národa tím pozbyla platnost, jinými slovy Bůh „vzal svoji dříve jim udělenou vyvolenost zpět“. A tím jsme se dostali až k Augustinově chápání židovského národa jako toho, kdo dostal šanci opustit Zákony, které jim Bůh předal a převzít „nové“ Zákony od téhož Boha (jak často uvádí i v této knize o národu, který si Bůh vyvolil, se kterým počítal už při stvoření světa a národu, do kterého se Bůh v podobě člověka zrodil: „národa pyšného, zatvrzelého, uvažujícího podle těla, chtějící ustanovit svoji spravedlnost“, jinde uvádí jejich charakteristiku jako smyslného, a podobně). Tím, že Židé tuto šanci odmítli a nepřevzali Boha v podobě Bohočlověka Krista Ježíše jako Mesiáše a zůstali věrni původnímu Mojžíšovu Zákonu, svým očekáváním a tradicím a především Božímu slibu, jsou podle Augustina tím samým Bohem odsouzeni k utrpení do doby, než pochopí, že Bůh své původní plány z doby vytváření světa změnil. Do doby, než se svých zákonů zřeknou i přes přísahu věrnosti učení tohoto Boha na Sinaji, a přijmou učení na stejném základě vedoucí k jejich spáse, ovšem výhradně skrze Boha - prostředníka, Božího Syna Krista Ježíše. "Není jiné cesty." Židé nepochopili, že byli za svou věrnost původnímu Božímu Zákonu tímto všemocným autorem trestáni vším svým nesmírným utrpením proto, že mají být podle Augustina živým příkladem po celém světě, jak dopadnou ti, co Božího Syna Krista Ježíše za slíbeného Mesiáše nepřijmou. Za svojí nevědomost a tvrdohlavost prostě musejí trpět, už proto, že nám křesťanům zabili (pozn.aut: nesmrtelného) Boha! Někde v těchto myšleních naleznou možnou odpověď ti, kdo nechápou buď jen pasivní, ale především aktivní účast, nebo ochotnou spoluúčast našich křesťanských předků na nesmírném historickém utrpení národa, kterému Bůh, jehož jediného vyznáváme, projevil to privilegium, že do něho nechal zrodit násilí odmítajícího mírumilovného Beránka Božího, v jehož osobu především věříme, a na které založil svatý Pavel naší církev.
Zajímavé je také i pokračování kapitoly (III/6) z naší knihy O náboženském vyučování katechumenů , která je přímo ukázkově „pavlovská“, protože se skládá, tak jak jsme se již dříve zmínili, výhradně z úryvků z dopisů tohoto apoštola, pouze krátce doplňovaná Augustinovými vsuvkami a myšlenkami. Hovoříme-li tedy o této kapitole, že jí napsal svatý Augustin, mohli bychom stejně tak tvrdit, že jejím autorem je apoštol Pavel, protože má v textu přibližně stejně vlastních myšlenek, jako jich tam vložil náš velký učitel. Pavlova zmíněná vytrvalá snaha o oddělení starého od nového se projevila na obsahu této kapitoly opravdu výrazně a jeho velký obdivovatel v tomto duchu pokračuje. Velmi oblíbený motiv Augustinových úvah byli všeobecně blíženci, zvlášť pak dvojčata Ezau a Jákob a na toto téma nalezneme například ve spisu De civitate Dei - O Boží obci (část I., kniha V., 2 - 5.kapitola) zajímavé úvahy. A také i katechumenům, respektive katechetům na obrazném příkladu těchto dvojčat rozvádí Pavlovu teorii o židovském národě. Hovoří totiž o Jákobovi, který když přicházel na svět, vystrčil nejprve z mateřského lůna ruku, kterou se držel za nohu bratra, který ho v porodu předcházel. Uvádí, že:
„ Podobně také i Pán Ježíš Kristus, dřív než se zjevil v těle a jakoby jiným způsobem vyšel z lůna své skrytosti před zraky lidí jako člověk, prostředník mezi bohem a lidmi, který je nade všemi Bůh požehnaný na věky, poslal ve svatých patriarších a prorocích napřed jednu část svého těla, jako ruku oznamující, že přijde na svět. A také pouty zákona jako pěti prsty uchopil za nohu pyšný lid, který kráčel před ním. A též se po pět časových období nepřestávalo zvěstovat a prorokovat, že přijde. A ve shodě s tím i ten, jehož prostřednictvím byl dán zákon, napsal pět knih. A ti pyšní, uvažující podle těla, kteří chtěli ustanovit svou spravedlnost, nebyli naplněni požehnáním z Kristovy ruky otevřené, ale podrženi v ruce uzavřené a sevřené v pěst: a tak jim byly svázány nohy a upadli, my jsme pak povstali a byli pozvednuti.“
V této souvislosti uveďme zajímavost, že svatý Augustin pravděpodobně neznal Gemaru Jeruzalémského Talmudu, která byla dokončena asi čtyři roky před jeho narozením. Usuzujeme tak proto, že v opačném případě by možná tak často příběh obou sourozenců pro své účely neuváděl, jelikož Židé ho užívali právě z opačného důvodu, než jsme si právě ukázali. V Jeruzalémském Talmudu, respektive v rabínských komentářích zvaných Gemara je totiž v oddíle k sederu Našim v traktátu Nedarim 3, 10 napsané, že za soumraku světa si Ezau, který symbolicky zastupuje státní křesťanské náboženství Říma, nasadí židovský modlitební šál talit a vmísí se mezi spravdlivé v ráji. Hospodin ho však odhalí, vyvleče a vyvrhne z ráje. Tak jako v Písmu tento Ezau pronásleduje Jákoba, tak podle tohoto výkladu nyní pronásleduje pokřesťanštěná římská říše původní židovské obyvatelstvo v Jákobově symbolickém obrazu. Nutno přiznat, že v době Augustinovy nejhorlivějí práce pro křesťanství a učení církve nabylo toto pronásledování už té největší, a pro původní národ Krista Ježíše místně takřka až zdrcující intenzity.
I krátké dokončení kapitoly je pak v uvedeném duchu opakování a srovnávání s Pavlovými myšlenkami především z jeho dopisů Kolosanům, křesťanské obci do Říma (zde ještě proti svým židovským soukmenovcům přitvrdil, viz Ř 2, 17 –
V dopisu do Korintu dokonce Augustin na rozdíl od originálního textu ještě přidal naléhavosti; v 1.Kor 10, 11 totiž velký apoštol píše: „...a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků“ (viz už zde několikrát zmíněné Pavlovo chápání příchodu Ježíše na svět jako oddělení starého od nového, starou epochu lidstva nahrazuje nová, atp.) Učitel církve však v naší příručce pro zájemce o přijetí do církve cituje Pavla ještě trochu radikálněji: „...napsány však byly pro nás, které zastihl konec věků“ Tomuto konci věků ale asi rozumíme, na dospělé katechumeny je podle Augustina pravděpodobně kvůli jejich různorodosti co do motivace k přijetí křesťanství zapotřebí větší naléhavosti a důrazu, aby u svého rozhodnutí vytrvali. Pokud nejde o nějaké překladatelské rozdílnosti, nebo případně o chybu opisovačů Pavlova dopisu do Korintu, mohlo by to znamenat, že si svatý Augustin na chvíli od apoštola Pavla „vypůjčil“ jeho tehdy podle starých proroctví spíše oprávněný a aktuální pohled na brzký konec světa. Proč ale ne, proč by svatý Augustin - přestože nebyl apokalyptik - nemohl také začátkem pátého století cítit to samé, co začátkem našeho letopočtu cítil a hlásal o blížícím se konci světa svatý Jan Křtitel a na co pak svým hnutím navázal jeho vyvolený příbuzný Ježíš?
M.Č.