Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXIV

maloasijský duch Kakos 
 Sv.Augustin a démoni
 

   

 

 

 

         Staří Řekové označovali všechny neviditelné síly převážně slovem daimón (daimones), zdrobněle daimonión (daimonia), česky psáno především jako démon, démonion, nebo jednoduše a výstižně jen zlí duchové. Svatý Augustin, který se velmi obsáhle a pro někoho možná až s překvapivým zájmem o démonologii zajímal, užíval latinské podoby těchto slov, většinou tedy daemon, či daemonion. Židovská tradice a zákon sloučené do učení Talmudu užívá pro zlé duchy vedle démonů ještě mnoho jiných výrazů, například mazikin, což jsou škodliví duchové, kteří podle výkladu v Avot (V, 9) patří mezi deset věcí, stvořených Bohem do začátku prvního šabatu. Démoni byli považováni za netělesné duchy, protože podle jiného výkladu Bůh sice stvořil jejich duši, avšak když se chystal stvořit i jejich těla, posvětil šabat a k dotvoření démonů se pak již nevrátil. V nepřeberném množství výkladů existuje i ten, který tvrdí, že démoni jsou duše špatných lidí, kterým dal Bůh tuto lidem „neviditelnou podobu“ jako trest za jejich nejrůznější provinění. Augustinovu severní Afriku, hlavně jeho domovskou oblast Numidii, ovládal vliv démonismu především semitského, původem z Přední Asie; v Egyptě a okolí existoval démonismus hlavně maloasijský. Mnozí staří Řekové - z těch slavných například Homér – ovšem spojovali výraz daimón například s osudem člověka, v některých případech dokonce přímo s pojmem theos, Bůh. Samozřejmě však v jiném kontextu, než by mohlo na první pohled překvapivě vyznít. V muslimském pojetí se o démonech hovořilo s úctou a obavami především jako o džinech. Síla démonů, ať už těch semitských, řeckých a dalších byla vždy větší, než lidská, a démonská moc se dokonce poměrně často uváděla jako „podobna božské“, často ale i ve vztahu k předmětu, například k určité zbrani, kultovnímu objektu a podobně.

         S démony se ale nejvíce setkáváme v podobě rychle se pohybujících neviditelných létavců – škůdců, kteří se objevují chvíli na jednom místě světa, hned na opačném, a mnozí navíc prý znají podobně jako Bůh i naší budoucnost. V Augustinově Numidii se v myslích lidí hojně vyskytovali semitští démoni mající jako andělé křídla, rozmnožující se jako lidé, a kteří stejně tak jí, pijí, a podobně a dokonce také tak i umírají. Vyskytují se v takovém množství, že „nás obklopují jako ohrada“ a například židovští učenci mívali podle některých výkladů silně obnošené šaty proto, že se kolem nich otírá tisíce démonů, aby jim znemožnili, nebo alespoň znepříjemnili studium pravdy. Neznámý řecký básník ke zlým duchům napsal, že: „Všechen vzduch je jimi tak přeplněn, že není jediné prázdné skuliny, do níž bys mohl vložit špičku stébla pšenice.“ Ať už se nečisté síly jmenují jakkoli a vyskytují se kdekoli, společné je pro ně především jedno: nejraději mají noc, rozvaliny, ruiny a tmavá, nečistá místa a vlhkost, nebo přímo vodu. Muslimové věřili ve výskyt džinů navíc v pecích, ohništích, studních, v ohni a s prominutím dokonce i v latrínách a pro návštěvu takových míst používali nesmírné množství formulek, zaříkadel a dalších ochranných prostředků proti všem zlým duchům a pokud se vyskytovali na uvedených, ale i na mnoha jiných podobných místech, brali si často sebou na ochranu nějaké zvíře.

         S obdobnými zvyklostmi se ale setkáme i v židovském Talmudu. Z tohoto prostředí se například můžeme dozvědět o člověku, beroucí si na ochranu před místním démonem s sebou na latrínu vždy svoji ovci, dočteme se tam například i o velmi rychlých, ale slepých démonech, kterým kvůli tomuto handicapu můžeme při troše štěstí utéci. Tamní démoni měli nejroztodivnější jména, jmenujme například zlého ducha Rihiho, Lula, Šabiriho, nebo třeba Šafana, Bririho, či Anigrona, stekáme se i se jménem Šamgaz, Merigaz, nebo Istemaáš, Anirdafon, Bar Širik, Rišpe a s desítkami dalších. Ovšem k našemu překvapení v židovských textech nalezneme i zlého ducha, kterému bychom mohli familiérně říkat Pepíku, protože se tam skutečně nazývá démon Josef... Uvádí se zde ovšem i démoni ženského pohlaví a někdy dokonce vystupují jako dobré matky malých démonků v celkem spořádaných rodinách, ve kterých je ovšem hlava rodiny autoritativní otec zlý duch. V textech existují ale i démonky velmi volných mravů, mezi muži snad nejpopulárnější, ale zároveň i nejobávanější démonka byla prostopášná Lilit, úspěšně svádějící osamělé muže. Všeobecně škodlivé a velmi aktivní bývaly po celou noc například démonky – matka Machlata s dcerou Agrat. Když matka zestárnula, aktivitu převzala její dcera. Proti zlým duchům se lidé vždy chránili amulety v nekonečných podobách, a ve skutečnosti se jimi ochraňují i v dnešní době – vzpomeňme na všude ve světě i u nás velmi výnosný obchod s lidskou hloupostí a lákavé nabídky nejrůznějších předmětů jako zdravotní náramky, přívěsky na krk, prsteny, a desítky jiných předmětů majících opět ochránit člověka před zdravotní problémy a nemocemi, tedy v podstatě před zlými démony. Kdo z nás věřících nemá někde u sebe schovanou rybí šupinu, snítku, knoflík, vylisovaný čtyřlístek, kamínek a mnohé jiné drobné amulety, které máme tzv. pro štěstí? Pokud je pro nás prioritním štěstím zdraví, pak nás tyto předměty mají ochránit před zlými duchy, démony, kteří způsobují nemoci a jsme tak tedy i my aktivními stoupenci démonologie.

         Démoni procházejí lidským životem od samého stvoření světa. Augustin se možná ještě před svojí konverzí alespoň částečně seznámil s některými pasžemi v Písmu, líčícího Ježíše v souvislosti s démony, a protože ho podobné určité tajemnosti (například hvězdopravectví, numerologie, apod) vždy zajímaly, otázka démonů zůstala jeho celoživotním zájmem, jak nám dokazují některá kázání, dopisy, ale hlavně například pasáže na toto téma v jeho veledíle De civitate Dei. Kristus spolu s učedníky a stovkami dalších příznivců a náhodných zvědavců chodil po Galileji, Zajordání a okolí, a mimo jiné jak víme i vyháněl zlé duchy a tím uzdravoval. Je zajímavé pozorně sledovat, co po uzdravení přikazoval vyléčeným. Tak například malomocnému, kterého po sestoupení z hory před mnoha svědky takřka demonstrativně uzdravil, jasně přikázal, aby obětoval dar, který přikázal Mojžíš ! (Mat 8, 4) To je překvapivé, jelikož se Ježíš ani slůvkem (a nejen v tomto případě) nezmínil rovnou o svém Otci, kterému by měl především patřit dík, ne jaksi zprostředkovaně přes určitou obětinu, kterou před dávnými věky na poušti zapsal Mojžíš.

         Ovšem léčení od nemocí – vlastně od démonů, neboli vyhánění zlých duchů – tedy exorcismus, (např. Uzdravení posedlých v Gadaře) nebyla pouze Ježíšova výsada, jak se dočteme v Bibli, ale uzdravovali a tedy démony vyháněli i jeho učedníci, ale i mnozí další lidé, nemající s Kristem a jeho skupinou v podstatě nic společného. Ale je velmi zajímavé, že přestože s Ježíšem putovaly stovky mužů, ale i žen a dětí, uzdravovali alespoň podle evangelistů zásadně muži. Na ženy při putování stovek lidí zbyla především nezastupitelná a náročná logistická podpora těchto davů, táhnoucích se za Ježíšem třeba jen z pouhé zvědavovosti, jak to všechno dopadne. (některé zdroje uvádějí měnící se denní průměr 500 – 700 osob doprovázející Krista, vzpomeňme ale i na nasycení 5 000 mužů (!) bez žen a dětí, kteří poslouchali Kristova kázání u Galilejského jezera v místě zvaném Tagbha. Nebylo to ovšem jen jedno kázání, byl to spíše jakýsi obrovský kemp, na kterém Ježíš uspořádal možná spontáně, ale spíše avizovanou sérii kázání – propagaci v okolí obstarávaly především ženy – z dnešního pohledu spíše přednášek a panelových diskuzí v přírodě. Snad ani nešlo o nasycení těchto tisíců v jeden okamžik, ale v průběhu celého „kempu“ a koše zbytků chleba se možná počítaly až po ukončení a při úklidu tábora pod horou. Bible je plná obrazností, i sám Kristus hovořil velmi často obrazně a v podobenstvích.

         V Písmu také například čteme o jistém muži, který neměl s Ježíšem ani s učedníky nic společného, a přesto úspěšně uzdravoval jménem Krista a učedníci si na to svému Mistru marně stěžovali. Démony v Jeho jménu – a ovšem nejen v Jeho jménu – vymítalo (z různých nemocí uzdravovalo) velké množství lidí, jak se dočteme například v Matoušově, ale i v jiných evangeliích. Říká se tam například (Mat 7, 22): „Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ Tedy ne výhradně Ježíš, případně nejbližší učedníci, nebo blízcí příznivci Krista, ale mnoho a mnoho dalších lidí, z nichž možná jen málokdo Krista osobně vůbec kdy viděl, dokázalo vyhánět zlé démony z těla, jak naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně hovoří Písmo. To muselo být pro zvědavého a hloubavého Augustina, který se v mládí ze zvědavosti zůčastnil i některých pohanských magických obřadů, obětování pohanským bohům, věštění z vnitřností zabitých zvířat a podobně, velmi lákavé téma ke studiu a zpracování do vlastního učení. A skutečně bylo, jak vidíme z výsledků jeho bádání na toto téma. Když se v jednom textu zmiňuje o různých nadpřirozených schopnostech běžných smrtelníků ve svém okolí, nechtěně vložil pochybvačům a odpůrcům Kristovy smrti a zmrtvýchvstání do ruky silný argument, který pak náležitě hlasitě používali a to nejen v Africe, a nejen v jeho době, ale ještě celá staletí později. Augustin totiž zcela bezelstně hovoří o tom, jak byl dokonce už jako hipponský biskup svědekm toho, jak v blízkém městě dokázal jeho jistý spolubratr katolický kněz veřejně a de facto na požádní upadnout do zdánlivé smrti a neprobudilo ho vůbec nic, dokonce ani pálení ohněm. Kněz tak vystupoval prakticky kdykoli chtěl na veřejnosti a byl tímto svým nevšedním uměním v širokém okolí nesmírně populární. Můžeme si být jistí, ze shromáždění temperamentní a pochybovační afričané používali ve své snaze přijít záhadě na kloub i poměrně dost drastických metod, jak kněze z vytržení probudit, avšak vždy marně. Když se nakonec „probral k životu“, býval od takových pokusů prý jen „trochu“ popálený.

          Augustin ze své především polemické démonologie vycházel především z učení jeho oblíbených novoplatoniků, afrických Otců – například z Tertulliana, ale i přímo ze zmíněného Písma. Stjně tak jako tvrdili Židé, i v jeho učení jsou démoni často nemravní, přemísťují se rychle vzduchem a jsou neviditelní. Často praktikují styk s pozemšťany, především se ženami, jsou lstiví, lžou a odvádí falešnými sliby podobně jako démon – had v ráji lidi od Boha. Augustin se mnohokrát zmiňuje o svém slavném africkém krajanovi mágovi Apuleiovi z druhého století, ve kterém dříve viděl svůj velký vzor, a který stejně jako on studoval v Madauře a poté v Kartágu. Tam a ještě ve městě Oeja mu jako uznání jeho zásluh postavili dokonce ještě za jeho života sochy v nadživotní velikosti a v mládí byl velmi sebevědomý student Augustin ve svých studiích po dlouhou dobu motivovaný touhou dosáhnout jednou stejné pocty. Právě tento Apuleius byl všeobecně známý jako provozovatel nejrůznějších magických kouzel, a kterému dokonce kvůli svým údajným kontaktům s démony jeden čas reálně hrozila poprava, jelikož ho za to udal úřadům jeho nevlastní syn, který prý žárlil na jeho slávu.

         Náš Učitel církve začal po svém obrácení na magické obřady pohlížet velmi zamítavě, i když démonologii samotnou v žádném případě nezavrhnul, naopak jí věnoval velmi mnoho času v dalším studiu. Jako nesmlouvavý Boží bojovník začal však jednoznačně vystupovat proti také i v jeho době velmi uznávanému umění tehéurgie (slovo Theurgie pochází od řeckého slova Theos – Bůh a od slova ergo činím, konám. Správný překlad slova theurgie je tedy stvoření Boha.) Zázraky a nejen ty uzdravovací a vymítací se děly v každé době, a tedy i čtyři století po Kristu a v jednom dopise tribunovi Marcellinovi mimo jiné píše o mnoha současných zázracích, ketrých byl svědkem, nebo které znal z doslechu. Lidé tyto zázraky a uzdravování v zaostalejší severní Africe však většinou nespojovali přímo s Bohem, ale porovnávali je prý s dřívějšími zázraky, které se prý připisovaly právě zmíněnému Apuleiovi a dalším expertům na démonologii a theúrgii z dřívějších dob. To už měl hipponský sídelní biskup na Apuleia oproti mládí podstatně odlišný názor. Théurgie zvlášť Augustina z jeho velké přirozené zvídavosti a silné náklonnosti k platonismu soukromě jistě velmi zajímala, avšak z pozice své funkce jí musel už kvůli svým vlastním věřícím samozřejmě odsuzovat a zavrhovat. To ostatně uměl skutečně dokonale: při kázáních a promluvách ve své bazlice s pravým africkým temperamentem, nekonečně obsáhlou argumentací, gestikulací a náležitou hlasitostí kdykoli k tomu našel podnět, a nutno říci, že ten nacházel často a bez větších obtíží vždy, když to stuace podle jeho mínění vyžadovala. Bylo-li podle jeho mínění potřeba slzí, nebyl pro něho problém plakat před posluchači a mohokrát se mu podařilo rozplakat plný kostel kajících lidí, zvlášť když jim vytýkal nějakou chybu.

         Nahlédeme-li do první části spisu jednoho z jeho největších děl, zmíněného De civitate dei – O Boží obci, můžeme konstatovat, že spis se skládá - velmi zjednodušeně pojato - hlavně z velké části věnované rozličným pohanským bohům a s nimi spojenými zvyklostmi, dále z části věnované démonologii a konečně z obsáhlé části zabývající se angelologií. Není zde potřeba příliš zdůrazňovat, že hlavně řecká filozofie, konkrétně platónská a novoplatonismus měly svůj velký a nezastupitelný podíl na Augustinovo cestě za Bohem – pravdou. Ve své démonologii buď s novoplatoniky a některými africkými církevními Otci polemizoval (např. s Arnobiem, nebo s Lactantiem, apod.), nebo proti mnohým autorům, zabývající se tímto tématem poměrně ostře vystupoval. To především v případech, pokud měli výhrady, nebo démony považovali za skutečné bohy, případně neschvalovali a důrazně odsuzovali křesťanství. Právě to byl případ novoplatónského filozofa Porfyria, jehož velký zájem o théurgii dlouze a obsáhle vyvracel. Jeho dílo znal již v dobách svého manichejství a velké zálibě v platonismu, ale po konverzi se k němu vrátil, a právě v tomto spisu si s ním ve svém trvalém nadšení pro svoji víru „vyřizoval účty“ za jeho známé silně protikřesťanské postoje, ovšem takticky pod rouškou námitek a vyvracení především jeho théurgie. Hned v několika kapitolách spisu najdeme mnoho odsuzujících vyjádření na jeho tvrzení, myšlenky a jejich postupy. Augustin velmi dobře znal a uznával učení vedle jiných novoplatonistů také i filozofa Plótína, ovšem jeho velmi učeného římského žáka Porfyria ze zmíněného důvodu rád neměl a vystupoval proti němu při každé vhodné příležitosti. Několik kapitol v Obci Boží to dokazuje naprosto jasně.

         Při čtení kapitol o bozích nás Augustin nenechá v pochybnostech, zda v jejich existeci skutečně věří, ale vyrovnává se s nimi tak, aby pozice a prestiž jedinného skutečného a nejvyššího Boha jejich přítomností v ničem ani v nejmenším neutrpěla, ovšem víru v moc démonů nad člověkem autor zavrhuje, jelikož odporuje jeho a tedy i naší křesťanské víře. V severní Africe pátého století i přes Římem nařízenou jedinou možnou, a to křesťanskou víru obyvatel, neoficiálně a státem tolerovaně stále ještě existovalo, a na některých místech hlavně jižní Numidie dokonce vzkvétalo pohnaství se vším, co k němu patřilo. Augustina tato situace velmi dráždila, ale věděl, že změna myšlení tamních obyvatel je věcí dlouhodobou a nelze jí změnit jediným císařským výnosem nebo silou. Apeloval proto alespoň na rodiče malých dětí, aby své pokřtěné děti nevedly k plnění křesťanských zásad souběžně s vedením k plnění zvyklostí spjatých s tradičními povinnostmi ke svým pohanským bohům. Takové rodiče neváhá nazvat přímo „duchovními vrahy" svých dětí.

         Když byl ještě manichejcem, jeho tehdejší náboženství učilo, že zlí andělé - démoni jsou přímými potomky boha Ahrimana, později logicky přijal známé a tradiční učení Židů převzaté křesťany o padlých andělech. V těchto učeních však postupně nalézal určité nejasnosti a rozpory, nebo alespoň témata vhodná k polemikám, nikdy však nezpochybňoval všeobecné přesvědčení o tom, že démoni jsou zlá a tedy špatná síla. Přes svoji mnohotvárnost a roztříštěnost však i oni musí být určitým způsobem organizováni a vedeni, proto mají svého vrchního nadřízeného a tím je ďábel. Ten ovšem zároveń ještě navíc svojí mocí působí i přímo na zemi a ovládá tam sám a nezprostředkovaně mysl pozemských hříšníků. Dobří démoni neexistují, je tedy potřeba se důsledně vyhýbat nebezpečnému uvažování o takové možnosti, jak zdůrazňuje například v De civitate Dei (IX, 2): „ U většiny filozofů je běžným tvrzení, že jedni démoni jsou dobří a druzí zlí; a ať už je to mínění platoniků nebo kterýchkoli jiných,naprosto nelze pominout jeho rozbor, aby si snad někdo nemyslil, že má následovat jakýchsi dobrých démonů, jejichž prostřednictvím by toužil a horlil po přízni bohů, které má vesměs za dobré, aby po smrti mohl být jaksi s nimi, a přitom lapen a oklamán záludnými sítěmi zlovolných duchů, bloudil by daleko od pravého Boha, se kterým, ve kterém,a od kterého výhradně duše lidská, t.j.rozumná a duchová, získává blaženství.“ Démoni jsou tedy výhradně špatní, jsou to odpadlíci od Boha, jak vždy podotýká Augustin, kdykoli na ně příjde řeč. Pro dostatečně odstrašující vyjádření jejich špatnosti využívá své velmi bohaté slovní zásoby, a tak se u něho setkáváme s takovými charakteristikami zlých démonů, jako například: podvodník, škůdce, lhář, ničema, zlovolný, hříšník, nečistý, šalebný, posměvačný, zpupný, špinavý, a mnoho dalších.

         Přestože se v talmudickém pojetí setkáme i s možností slepých démonů, Augustin (i vzhledem k tehdy výrazně negativnímu stanovisku církve k Židům - zabili nám Krista - a tím i ke stanovisku svému) spíše přebírá jiné novoplatonské představy démonů, a dále pak svých velkých křesťanských předchůdců. Jedním z nich byl například i Augustinův původně velký severoafrický vzor z přelomu druhého a třetího století, také vášnivý a nekompromisní konvertita ke křesťanství jako on sám - Quintus Septimius Florens Tertullianus z Kartága. Tertullián byl nejvýznmnější latinsky píšící křesťanský spisovatel, (Otec a Učitel církve Jeroným tvrdil, že byl dokonce kněz) který jako první sestavil a hlavně rozšířil všeobecné základy křesťanské terminologie v latině, a tento velký autor také mnohokrát vyslovil své přesvědčení, že démoni mají oproti člověku několik zásadních výhod, mezi které patří především jejich nesmrtelnost, respektive život do konce světa. Po něm přestanou existovat, kdežto duše dobrých lidí budou žít už nastálo. Svatý Augustin ve svém učení vycházel v podstatě i z jeho pohledu na schopnosti a vlastnosti démonů, takže zlí duchové mají „andělsky lehké tělo“, ale i výborně vidí, slyší, a navíc jsou překvapivě i moudří. Moudrost prý získali výbornými znalostmi přírodních zákonů, které využívají navíc ke svým přirozeným schopnostem. Škoda že nakonec Tertullián od církve odpadl a přidal se raději k sektě montanistů, ačkoli se Augustin snažil nepříliš věrohodně dokázat, že se nakonec zase k círvi vrátil. Tento Tertuliánův heretický prohřešek ovšem u Augustina určitým způsobem limitoval reálné hodnocení a další využívání některých částí jeho učení. Jelikož však jako představitel místní církve nemohl uznávat už mnohokrát zmiňovanou theúrgii, ke které se mnozí novoplatonici klonili – například v De civitate Dei autor poměrně detailně rozebírá důvody proč théúrgii zavrhuje, začal si jednotlivé části učení náležitě upravovat. Například tak démoni jsou nyní podle něho ze své podstaty odsouzení k věčnému zatracení, zatímco člověk, vede-li řádný život, se tomuto zatracení vyhne. (Srovnejme s jeho učením o predestinaci (!), církví nezařazenému do jejího oficiálního učení.)

          O krajanovi z Africké Madaury Apuleiovi už byla zmínka, Augustin vedle jeho spisu De deo Socratis – O bohu Sokratovi ale náměty k vlastní démonologii čerpal samozřejmě u mnoha dalších autorů, jmenujme především Plótina, Labeona, ale i Órigéna a další. Ovšem snad ke každému autorovi a jeho učení o démonech měl mnohé výhrady a poznámky a vlastně s nikým nesouhlasil docela; tak například jmenovaného Labeona – přestože některé jeho myšlenky sám přejal, neváhal označit za démonoslužebníka, a tento svj výraz si nakonec sám tolik oblíbil, že ho pak užíval v těchto souvislostech poměrně často. I když jeho některé myšlenky uznal za dobré a využil jich (viz Labeonův démonologický spis De dis animalibus – O bozích ze zemřelých duší), jinde ho stejně jako jiné autory nijak nešetří a netoleruje, a není mu ani cizí jistá jízlivost - pro ilustraci uveďme úryvek z CD 8, 13: „ A tohoto Platona, jak jsem se zmínil už ve druhé knize (kap.14), počítá Labeo za poloboha! Ten Labeo myslí, že zlá božstva mají být získávána krvavými oběťmi a podobnými obřady, kdežto dobrá hrami a takovými radostnými věcmi. Proč si tedy polobůh Platon troufá tak rozhodně odpírat tyto radovánky, které má za neslušné, ne polobohům, ale bohům, a to dobrým? Ti bohové jistě vyvracejí Labeonův náhled; ukázali v případě Latiniově, že nejsou jen rozpustilí a hraví, ale také krutí. Ať nám tohle vysvětlí platonikové, kteří ve šlépějích svého učitele pokládají všechny bohy za dobré a čestné a za příznivce ctnosti mudrců a pokládají za hřích, smýšlet o některém bohu jinak. „Umíme to vysvětlit,“ říkají.“

         Démoni jsou tedy podle Augustina jen zlí a špatní, a zdůvodńuje to všemi možnými příklady. K těm kurióznějším patří jeho vysvětlení, že démoni nemohou být dobří, protože lidé hovoří v souvislostech s démony vždy s bázní a v negativním slova smyslu, kdežto v souvislostech s dobrými anděly jen v tom dobrém. Uznává, že zlí duchové mohou být dokonce proroky, ovšem podotýká, že jen falešní. Jako pravdu hledající v podstatě bezvěrec se ještě dlouho před konverzí zabýval po určitou dobu velmi intenzivně také astrologií, i když později jeho zájem o ní ochabnul, a ke sklonku života v souvislosti s démonologií pak už zastával názor, že zlí duchové tuto astrologii využívají ke svým zcestným a lživým proroctvím, aby jimi lidi uvedli ve zmatek a neklid. Dokáží sice svojí mocí činy, které mohou na první pohled vypadat jako zázraky („...nelze je ale srovnávat s těmi, které se staly v národě Hospodinově“), ale jsou to pouhé podvody, které však na lidi mohou působit zhoubně. Augustin učí, že i kdyby působení démonů ve své slabosti člověk podléhal, přesto nakonec skončí jako vítěz. Na rozdíl od nesmrtelných démonů totiž v určený čas zemře a tím se působení zlých duchů nadobro zbaví. Démoni pak mohou svojí v podstatě marnou snahu jen zrekapitulovat a začít znovu škodit. Smrt člověka proto Augustin chápe jako osvobození a Boží milost, ovšem základní myšlenku smrti jako osvobození převzal právě z novoplatonismu. Není třeba se však démonů obávat a zveličovat jejich moc. Pak by totiž byli ve svých skutcích ještě úspěšnější. Ale i jejich úspěšnost má své Bohem pevně stanovené meze a to by si každý v Boha věřící člověk měl uvědomit.

         Proto chraň Bůh, aby duch vpravdě zbožný a pravému Bohu poddaný si při této úvaze myslil, že démoni jsou nad něho lepší...Zrovna jako jsme myšlením a chápáním lepší nad tyto všechny, tak máme být dobrým a počestným životem lepší než démoni...Není proč pokládat démony vzhledem k přebývání ve vyšším živlu za hodny toho, abychom se jim měli v náboženském cítění poddávat...Že patří do třídy živých bytostí, to není nic velkého, těmi jsou i zvířata; že mají rozumnou mysl, tím nestojí nad námi, tu máme i my; že mají věčné trvání, co je na tom dobrého, není-li blažené? Že duševně podléhají vášním: jak by tím mohli stát nad námi, když i my jsme takoví? A nebylo by tomu tak, kdybychom nebyli ubozí....Kdyby (Apuleius) k vlastnostem démonů počítal ctnost, moudrost, blaženost a říkal, že to mají věčně a společně s bohy, pak by skutečně jmenoval něco žádoucího a vysoce hodnotného; ale ani tak bychom je neměli pro tyto věci ctít jako Boha, nýbrž raději jeho, od něhož je oni dostali...Leč nad mnoha lidmi, kteří jsou účasti na pravém náboženství prostě nehodni, panují jako nad zajatci a poddanými; a přesvědčili největší jejich část šalebnými zázraky, ať už to byly skutky nebo předpovědi, že jsou bohy“ (Úryvky z VII.knihy O Boží obci)

         Kdyby nebylo stínu Svatého, budiž pochválen, jenž ochraňuje lidskou bytost, škodliví duchové by ji zabili, neboť je řečeno: Zmizel stín ochránce jejich od nich, ale Hospodin je s námi! Nebojte se jich.“ (Numeri 14, 9)



 



 


 M.Č.