Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXIII

augustine5.jpg 

 

Donatismus  jiným pohledem

 

 

 

 

      Za císaře Konstantina by se s nekonečnými výhradami „dal pochopit“ postoj tehdejší církve ke státu s tím, že její vedení osudově podlehnulo vysoce lákavým materiálním pobídkám výměnou za svoji nezávislost. V padesátých a dalších letech minulého století díky významné Boží pomoci všechny  pokusy o těsnou, materiálně výhodnou spolupráci církve se státem v podstatě zkrachovaly. Dnes je naše církev svobodná, navíc má zákonem  schválené vrácení majetku (a mnoho se ho už také vrátilo), takže prostým a poctivým věřícím začíná scházet důvod nynějších naprosto bezdůvodných snah o  úzké propojování zcela svobodné církve s nyní sice demokratickým, myšlením jeho převážné části vedení ovšem stále s tím původním poválečným socialisticky ateistickým státem. Původní příčina vzniku donatismu byl čistě vnitřně náboženský spor, ovšem později se bohužel se souhlasem církve do problému vmísil stát a stal se tak sporem státu a jedné části církve proti druhé, se státem nespolupracující části církve. Je zcela nesmyslná myšlenka, respektive obava z toho, že by se někdy v budoucnosti mohla církev znovu potýkat s novodobým problémem připomínající tehdejší politickou část donatistického sporu?

 

 

                                                        - o -     

 

 

Učení severoafrického biskupa Donata (4. stol. po Kr.) vycházelo z toho, že platně křtít mohou jen kněží pravověrní a ti, kteří se nedopustili hříchu. Svátosti udělené odpadlými kněžími a těmi, kteří byli ve stavu těžkého hříchu, naproti tomu byly neplatné a bylo nutno je opakovat. V době pronásledování byli stoupenci tohoto bludu nadšeným hnutím mučedníků. Augustin argumentoval proti donatismu v tom, že stavěl svatost celé církve nad mravní kvalitu jednotlivého kněze. Donatismus byl odsouzen lateránskou synodou r. 313 a synodou v Arles r. 314, definitivně zmizel po vítězství Vandalů v Africe r. 430. (iencyklopedie Karmelitánského nakladatelství)

 

 

         Svatý Augustin věnoval vyřešení tohoto letitého (a v podstatě neřešitelného), prvního velmi vážného problému uvnitř čerstvě svobodné církve obrovské úsilí. Nedokázal to však ani on svým přesvědčováním, ani císařové svými potlačujícími edikty, a nakonec ani vojsko svými zbraněmi. Donatismus přežil všechno. Problém tohoto rozkolu dnes asi nejlépe pochopí ti, kteří si pamatují, nebo slyšeli o pokusech našeho ateistického státu v poválečném období minulého století vytvořit vlastní národní církev plně ovládanou státem. Ta se měla přetvořit právě z naší katolické církve. Je opravdu jen čistě náhodná jistá podobnost  donatistického hnutí tzv.čisté církve kontra státní církev Říma ze čtvrtého a pátého století nejen s touto poměrně nedávnou myšlenkou, ale dokonce i s těmi úplně nejnovějšími pokusy státu ovlivňovat církev zvenčí?  

         V prvé řadě si je nutné uvědomit, že na problém donatismu není možné pohlížet jen pod jedním úhlem pohledu a jakýkoli pokus o vytvoření objektivního stanoviska vyžaduje zvýšenou pozornost a respekt k faktům. Toto hnutí od doby „křesťanského“ císaře Konstantina prezentovalo své společenství jako čistou církev za každých okolností věrných křesťanů, kteří se nezaprodali světské moci za lákavé materiální výhody, a kteří usilovně odolávají temnotám sil z podsvětí. Ty jsou nyní  soustředěné v Římě a sídlí v osobě tohoto císaře, kterého vnímají většinou jako pohana ve všeobecně praktickém křesťanském plášti. Tato dobová vlastní charakteristika příslušníků odštěpené donatistické církve  se ale už při základních znalostech okolností problému  nemusí zdát až tak vyhrocená, jako by snad mohlo vyplývat z prvého dojmu. (Těm, kteří zažili v poměrně nedávné době v naší církvi jednu organizaci vyvíjející  snad určitou spolupráci se státem – spíše však pasivitu k jeho krokům,  kdo si ještě pamatuje pravou církví a některými věřícími  negativní, ale jen polohlasné, pokud možno raději z éteru  zahraničního bezpečí vynášené horlivé odsuzování  kněží organizovaných v tomto sdružení, bude mít v  pochopení donatistického problému zřetelný náskok před ostatními.) Čistá církev, církev nezaprodaných, či prostě donatisté, jak si věřící této odnože církve ve 4., v severní Africe však místně až do 7.(!)  století mimo jiné také říkali, byl problém, který se nakonec jen v trochu jiné podobě po šestnácti stoletích  znovu objevuje na naší křesťanské scéně. I nyní  se znovu a stále hlasitěji objevují z pevného jádra církve hlasy varující před pokračováním v poslední době nastalé, až nebezpečně těsné souhry hlavy státu a hlavy církve. Zdá se, že ve čtvrtém století byla naše církev velmi zaskočená znovu nabytou svobodu a snad ještě víc vráceným, hlavně však nově darovaným majetkem, výměnou nejprve za loajalitu, později za de facto předání vedení a rozhodování v církvi do rukou římských mocnářů. To, že za pár století se situace dokonce zcela obrátila a vladaři museli přísahat věrnost papežům a jejich už nemravně majetné církvi, jen dokazuje výraznou  přítomnost silně materialistického ducha, který měl ve čtvrtém století  v myšlení zainteresovaných představitelů církve  to nejvíce rozhodující slovo.  

         Pozdější nejvýznamnější severoafrický biskup Aurelius Augustin konvertoval do doby, kdy tato spolupráce významně nabírala na intenzitě a přijal jí jako přirozenou a oprávněnou, pro růst církve potřebnou a Bohem požehnanou. S obrovským nadšením „nastoupil do rozjetého vlaku“ nových dějin církve, aniž by si připustil jakékoli otázky, nebo snad dokonce pochybnosti o správnosti směru jízdy. Svoji milovanou církev považoval za Boží majetek a proti jakékoli herezi či schizmatu  velmi horlivě a všemi způsoby bojoval, ať už to byli manichejci, donatisté, ariáni, nebo  pelagiáni. Kdo nesouhlasil, nebo se aktivně postavil proti nastoupené cestě Boží  církve, stavěl se v Augustinových očích přímo proti samotnému Bohu, kterého tak urážel, což pro něho bylo naprosto nepřípustné. Není zaznamenán jediný významnější problém, který by za svého křesťanského života měl s institucí církve a jejími představiteli, nepočítáme-li menší nedorozumění a konflikty s kolegy biskupy a jinými významnými postavami církve - na mysli máme například svatého Jeronýma a podobně. Jelikož počínaje Konstantinem, byli téměř všichni (mimo Juliána) další císařové papírově už křesťané, a zatím nevýbojné, spolehlivě spolupracující křesťanství se slibně rozvíjelo, stát svoji církev náležitě chránil. Toho například nakonec využil Augustin, když oficiálně požádal stát o ozbrojený zásah proti násilnickým donatistům, respektive proti těm, kteří se za donatismus v severoafrické provincii Říma skrývali. Nutno podotknout, že  v žádném případě numidskému biskupovi nešlo o jakýkoli jiný prospěch, než o klid a mír v africké církvi.

         V donatismu doby vlády Konstantina a jeho následovníků už dávno nešlo jen o původní spor o to, zda může kněz, nebo biskup, který se za  krutovlády Diokleciána veřejně zřekl své víry, dále vykonávat své poslání a udělovat svátosti, pokud snad předtím svoji víru navenek zradil a tím opustil církev.  Postupně upadá v zapomnění, nebo ztrácí svůj význam úplně prapůvodní počátek roztržky v církvi, kdy na začátku 4. století část severoafrických křesťanů začala pociťovat na své církvi silnou poskvrnu, kterou jak chápali, jí způsobil kartaginský kněz Cecilián. Aby se určitým způsobem zlegalizovalo (před Bohem jistě ospravedlnitelné) selhání některých věřících, kněží a biskupů z doby posledního pronásledování, nabídl jeden takový biskup, který byl odpovědný za vydání svatých spisů a bohoslužebných předmětů ke zničení, knězi Ceciliánovi povýšení na biskupa s tím, že ho provede on sám. Kněz dlouho neváhal a souhlasil a část věřících, která Diokleciánovy perzekuce statečně vydržela, nebo se jim prostě nějakým způsobem vyhnula, toto vysvěcení pobouřilo. Odmítli Ceciliána jako biskupa (a nakonec i jako kněze) vůbec akceptovat a vytvořili původně jen jisté rebelské společenství kolem jejich pozdějšího mluvčího, kněze Donáta, kterého pak sami nechali vysvětit na vzdorobiskupa. Těchto donatistických biskupů byl později  dokonce přibližně stejný počet, jako biskupů katolických.

         V dubnu 311 poskytl Dioklecianův zeť, císař Gaius Galerius Valerius Maximianus tolerančním ediktem křesťanům právo praktikovat své náboženství za podmínky, že se budou modlit za blaho státu. Blaho státu, za které se měli křesťané modlit, znamenalo ovšem také blaho, mimo jiné i postavené na vítězných, nesmírně krutých válkách s desítkami tisíci mrtvých.

         Už v červnu 313  na základě poslední vyhrané bitvy, ve které měl vítězi vydatně pomoci Bůh křesťanů, vydali císař Konstantin a jeho spoluvládce  Licinius (pozdější Konstantinův švagr a nakonec jeho nenáviděný válečný protivník) milánský edikt, kterým vyhlásili plnou náboženskou toleranci a nejprve „jen“  navrátili církvi a  všem křesťanům jejich zkonfiskovaný majetek.  Rok poté se ovšem konal  z císařova nařízení v galském městě Arleas katolický sněm, na kterém byl přes všechnu dříve vyhlášenou všeobecnou náboženskou toleranci především donatismus zásadně odsouzen a splněno tak výslovné přání Konstantina a vůle (už  jeho) církve. Císař kvůli absolutní neznalosti duchovného jádra problému sice do jednání nezasahoval, ale to by bylo zcela zbytečné divadlo pro účastníky, výsledek jednání byl ve skutečnosti neoficiálně znám ještě před jeho zahájením. Zasáhl ale ve věci, které už dobře rozuměl, nechal totiž koncilem ustanovit, že se úřednická a hlavně vojenská služba obyvatel říše nepříčí  téměř už státnímu křesťanskému náboženství, a pokud by někdo ze státních úřednických služeb, ale především z císařova vojska zběhl, byl automaticky vyloučen z církve a přišel tak především o mnohé státem zaručené výhody. Především kvůli nim, ne kvůli učení Krista, se hlásilo do církve stále více obyvatel říše.

         Vnitřně stále pohansky smýšlející, svými činy však veřejností, a hlavně samotnou církví vnímaný jako křesťanský císař Konstantin byl pragmatik. Problém donatismu (a později i ariánský spor) Konstantina  utvrdil v přesvědčení, že on sám má jako ochránce  křesťanství právo rozhodovat i v náboženských otázkách, bez ohledu na to, že vnitřním problémům víry nikdy nemohl řádně porozumět. Přesto první státní ochránce a nejštědřejší donátor donátorů katolické církve v jejích dějinách velmi dobře věděl, co dělá. Proto alespoň navenek začal studovat Písmo, účastnil se některých slavných bohoslužeb s velkou účastí lidu, a dokonce se prý pokoušel psát své vlastní náboženské úvahy (!), které pak měl přednášet před císařským dvorem. V Písmu ale určitě nenalezl inspiraci k pronásledování ze státní církve odštěpených donatistů, stejně tak ho údajné studium svatých textů rozhodně nedovedlo k rozhodnutí nechat postupně vyvraždit část své velké rodiny a příbuzenstva. Ovšem v určitého Boha křesťanů a jeho pomoc ve válkách a při správě říše pevně  věřil. A alespoň navenek ho ctil a především chránil jeho církev, jejíž členem ale nebyl ještě ani pár týdnů před smrtí. Chránil stát a jeho církev před těmi, kteří církvi a tím i státu dělali problémy. Poddané vedl k uctívání Boha a angažovanou účast v jeho církvi a za to na revanš očekával trvalou přízeň shůry. Pokud církev vřela donatistickým problémem, neklid církve násobil stávající těžké problémy státu.

         Vyhověl i později stále hlasitějším požadavkům církve –  přes svůj původní oficiální slib do interních záležitostí církve nezasahovat – a roku 316 v Mediolanu (Miláno, Lombardie - Přesně za sedmdesát let právě tady konečně pozná Augustin pravého Boha) donatismus z moci císařské  a k plnému uspokojení církve donatismus znovu odsoudil jako státu nepřátelskou sektu. Tentokrát skutečně fungoval jako státní žalobce a zároveň i jako soudce... Tento základní, dá se říci až osudný omyl, a to ne pro nevědomého císaře, ale pro církev, zahájil (později i díky našemu svatému Augustinovi, který bohužel věc viděl opačně) temnou tradici v dějinách církve. Totiž užívání ne vlastní duchovní síly církve a její víry, nýbrž hrubé fyzické síly státu k ochraně a prospěchu jeho církve. Stát podporoval církev v boji proti donatismu tak, jak potřebovaly oba, a to hned několika  zákony. Donatismus se stal undergroundem podobným onomu čistému křesťanskému za Nerona a Diokleciána a nyní se trestá konfiskací majetku už jen sympatizování, a rovnou deportaci znamená otevřené hlášení k donatismu. Uzákoněnou popravou pak první křesťanský  císař trestá každého, kdo by se svým proticírkevním jednáním podílel na pokračování rozkolu. To už je ale velmi zneužitelná část zákonu a také ji takovou pocítí na svém krku bohužel velmi mnoho ve stejného Boha věřících křesťanů. Císař však potřeboval ve své neklidné říši alespoň před obyvateli ukazovat varovnou a rozhodnou sílu vůči nepřátelům svým a nepřátelům svých loajálních (křesťanských) přátel. Nakonec se však z neklidného centra říše Říma stejně přestěhuje k Bosporu a založí tam její další hlavní město. A problém donatismu se pak sám zvolna přemísťuje do africké Numidie, aby se o jeho řešení jednou pokusil i biskup Augustin.

         Donatistický spor překážel nejen církvi v jejím rozkvětu, překážel stejně tak vládci, který potřeboval církev problémy státu chápající, problémy pokud možno nemající a sama nedělající, církev za poskytnuté výsady  vděčně spolupracující. Jednotlivé hereze potlačoval stejně jako jeho následovníci v římském právu stanovenými tresty. Důležitý vnitřní základní  problém donatismu a jiných herezí si věci neznalý císař nejspíše neuvědomoval a bohužel mu pravděpodobně ze strany církve stačil k rázným opatřením jen její hlasitý nářek nad situací. Věřme, že v nastalé euforii po návratu všech svobod (a navíc i znásobeného majetku) si církev dostatečně neuvědomovala druhou stranu nabyté přízně, jinak by se nemohla sama brzy ocitnout tam, kde ještě nedávno stáli její největší odpůrci a pronásledovatelé. Tehdy po svobodě vyznání z podzemí volala, nyní jiné hlasy po tom samém ze stejného podzemí neslyšela.

         Spor o čistotu a pevnost víry  se tedy - jak už bylo řečeno, průběhem let přenesl na politickou rovinu. „Čistí“ donatisté se odštěpili od státní církve a hlavně pak v severní Africe, daleko od císaře založili silnou velmi odnož  katolické církve „věrných“, mnohde mající větší členskou základnu než mají původní severoafričtí katolíci. V každém městě je počet donatistických biskupů minimálně vyrovnaný, a dokonce velmi často - například v Augustinově Hippo Regio - je počet donatistů a jejich sympatizantů daleko větší. Když poprvé přišel do Hippa, postavení církve  tam bylo žalostné, protože poměr donatistů ke katolíkům tam byl téměř 2 ku 1. Takové rozštěpení církve znamenalo rozdělení věřících na několik táborů a v nastalé nejednotě i silné oslabení pozice celé církevní instituce, třebaže papírově podporované z dalekého Říma. Původní katolíky nyní až příliš úzce spolupracující a podřizující se státní moci (a tedy později i Augustina a jeho věřící) donatisté  považovali - tou nejjemnější rétorikou řečeno -  za odpadlíky od Ježíšova  skutečného odkazu a církev za pouhý nástroj císařské politiky. Ježíš by se ovšem zcela jistě jakémukoli zpolitizování svého odkazu důsledně vyhýbal, a to platí pro obě strany konfliktu. Císaře Konstantina považovali za nepřítele číslo jedna (číslo dvě bude jednou biskup Augustin, a tomu, kdo by ho usmrtil, slibovali rovnou nebe...), za vypočítavého praktika, který sleduje hlavně své mocensko-politické než teologické cíle, a  který využil a dokonale zneužil původní principy církve k těmto vlastním zájmům. K přes všechny zásahy státu stále  neřešitelnému problému církve s donatisty dokonce brzy přibude další – ariánství.

         Platnost udílených svátostí podle donatistů prý závisela na morálním profilu poskytovatele. Pokud se někdo chce z katolické strany přidat k hnutí čistých a nemít skutečnou hlavu církve v císaři, může k nim od křesťanů přestoupit za podmínky, že bude pravověrným biskupem znovu pokřtěn. Pokud se chtěl naopak někdo z donatistů vrátit zpět do katolické církve, byl s radostí přijat bez dalších podmínek, tedy bez znovukřtění. Církev navíc nabízela jako pobídku pro návrat kněží a biskupů ponechání si svých dosavadních funkcí a úřadů a tento velmi  promyšlený bonus jí skutečně přivedl nazpět mnoho odpadlíků a díky jim si s donatisty udržovala určitou personální rovnováhu v počtu duchovních a biskupů. Nešlo totiž neustále zvyšovat počet biskupů úměrně donatistickým  a naopak – nebylo ani tolik adeptů a už nyní měla své biskupství každá „větší vesnice“. Nyní kdokoli další (včetně pohanských a dalších směrů) přijal státní náboženství, ať byl předtím  jakéhokoli vzdělání, původu, názorů, či vyznání, měl díky státním zárukám a pobídkám spolehlivě zajištěnou budoucnost. Konstantinův pozdější nástupce (mezitím ale ještě vládli císařové Konstantinus II, pohan Julianus, křesťan Jovianus a císař Valens) císař  Theodosius ovšem přes všechnu předešlou praktickou přízeň nakonec až  roku 380 oficiálně  prohlásil křesťanství za státní náboženství se zaručenou veškerou podporou a ochranou. V té době to však bylo takřka zbytečné vyhlášení, faktická výrazná privilegovanost a ochrana křesťanů trvala už desetiletí, stejně jako už dlouhá léta považovali římští císařové církev za svoji, tedy za vlastnictví státu.  V době tohoto nešťastného vyhlášení křesťanství státním náboženstvím, kterým jen pokračoval Konstantinem zahájený dlouhodobý morálně duchovní úpadek církve, byl Augustin ještě nadšeným a velmi aktivním vyznavačem učení perského proroka Máního v Kartágu. 

         Původně jen malé společenství Bohu věrných tedy následně především v Augustinově severoafrické Numidii zažehlo obrovské hnutí, které nakonec k nepochybné bolesti samotného Boha přerostlo díky tvrdým zásahům a státnímu nátlaku v časté vzájemné násilí a brutalitou provázenou krajní nesnášenlivost. Jedni křesťané – jako pak ještě tolikrát v budoucnosti – velmi často páchali násilí na druhých křesťanech, zdivočelá lůza nezřídka zcela bez vyznání pod heslem pravé víry páchala ty nejhorší ukrutnosti, jakoby se sami inspirovali Neronem, nebo nedávným Diokleciánem. Ani jedna strana nebyla bez viny, avšak urputnost  některých členů  církve nových mučedníků  se stupňovala úměrně státním restrikcím. Situace později dospěla do bodu, kdy Římem privilegovaná severoafrická katolická církev žádala ústy biskupa z Hippo Regio Augustina o ozbrojený zásah státu proti donatistům, respektive proti těm, kdo jejich jménem páchali na katolících kruté násilí. Tím ovšem Augustin silně přilil olej do už tak divoce planoucí vatry násilí a mezikřesťanské nenávisti a donatisté se cítili  znovuzrazeni svými bývalými souvěrci. Ve svých očích byli nyní pravými hrdiny, kteří trpí za čistotu církve nejen od státu, ale i do její přisluhující církve a vžili se do role prvních křesťanů z katakomb, pronásledovaných a zabíjených pro svoji čistou víru v Boha. Svoji církev začali chápat a nazývat  jako církev mučedníků.

         Augustin však později vnímal svoji  církev jako nedílnou součást Říma (viz. Římsko-katolická církev), a podle toho do svého učení aplikoval i  mnohé prvky římského práva a řádu (obhajoba toho a snaha o vysvětlení viz například v De civitate Dei). Řím používá k prosazení svých požadavků síly, římská církev se pro splnění svých úkolů musí  tedy musí chovat obdobně a určitým donucovacím prostředkům se v případě nezbytnosti nelze vyhýbat. Postoj Učitele a Otce církve ke světské moci reprezentované císařským Římem, který chápal katolickou církev jako svoji jedinou, po všech stránkách výrazně privilegovanou (Boží církev), náboženskou instituci, byl tedy  v podstatě konstruktivní. Do křesťanství s velkou vehemencí vstoupil v době jejího velkého personálního a materiálního rozmachu (přes  jeho vnitřní rozhádanost a nejednotu) a církev, která tvořila součást státu, mu svým už pevným místem v pozemské obci nikdy nepřipadala nijak nepatřičná, ale naopak přirozená, Bohem posvěcená a zaslouženě obdarovávaná. Stal se jejím bojovným ochráncem, důsledným zastáncem, agitátorem a vášnivým milovníkem. Milovat bezvýhradně Boha pro něho znamenalo milovat bezvýhradně  církev a naopak.  

         Nastalá mohutná státní podpora církve ji samozřejmě přinesla tisíce nových, prakticky uvažujících  lidí, bývalých bezvěrců, pohanů i přestoupivších, kteří si existenčně výrazně polepšili. Augustin si toho byl dobře vědom a nedělal proto - alespoň zpočátku – o rozmachu křesťanství přehnaně optimistické závěry. Věděl, že za materiální podporou musí přijít ještě důležitější důsledná výchova k Bohu a kvalitní vzdělávání. Nadšení z všeobecné podpory své víry sdíleli pochopitelně i prostí tradiční křesťané - mnozí novou situaci spatřovali jako odměnu od Boha za přestálá protivenství - a spojení státu a církve viděli v těch nejzářivějších barvách (historie až do dnešních dní pochopitelně zcela logicky ukázala pravý opak). Ostatní, kteří se k církvi nepřidali, nejsou přáteli křesťanů (tedy našimi nepřáteli?), což bohužel nutně připomíná ono tak nešťastné heslo: Kdo nejde s námi..., nebo obdobné, plameně horoucími mladými křesťany někdy ještě dodnes na náměstích vykřikované: Kdo  není proti nám, je s námi. Stačí si přečíst pár namátkou vybraných Augustinových knih a mimo jiné všechny svým způsobem naznačují nutnost seskupení kolem Boží církve pro všechny, kdo jednou chtějí přijít do nebe.

         Donatisté nechtěli z principu také uznat oprávněnost  státních zásahů do církevních záležitostí, například skutečnost, že nepokřtěný Konstantin Veliký v roce 325 svolal, předsedal a také slavnostně ukončil Nicejský (Nikajský – podle maloasijského města Nikaia v Bythinii) ekumenický koncil, kam donatisté neměli přístup, ovšem kterého se dokonce také nezúčastnil ani římský papež. Nejen oni nesouhlasili s tím, aby se koncil uskutečnil v Malé Asii místo v Itálii – výsledkem toho bylo, že se ho zúčastnila převážně východní část církve. Donatisté poukazovali i na trvající, i když asi na spíše neoficiální císařovu podporu pohanství a duplicitní výstavby křesťanských, ale i pohanských chrámů a svatyň (nejmarkantnější příklad je asi výstavba velkolepého křesťanského chrámu a zároveň i stavba pohanské svatyně v Konstantinopoli). Kulty nejznámějších pohanských božstev zůstaly i nadále velmi populární nejen  na venkově, ale byly tolerované i v oblastech státní správy a v armádě (Augustin se s touto situací dokonce ještě po mnoha desetiletích osobně setkává v jeho rodné Africe) a téměř  všechny pohanské obřady a žertvy byly  bez problémů i nadále podle tradičních zvyklostí vykonávány.

         Mnozí příznivci a  členové Donátovy církve hlavně v Africe viděli probíhající nepříznivou situaci tak, že v nynější symbióze křesťanství a pohanství se církev vrací o několik století zpět na začátek své Pavlovské apoštolské cesty.

         Tato pronásledovaná, místně už podzemní církev mimo jiné také odmítala akceptovat skutečnost, že se císař nikdy nezřekl titulu Nejvyšší pohanský kněz, stejně jako fakt, že „křesťanský císař“ se nechal pokřtít teprve pár týdnů před smrtí (+335), a to navíc heretikem. To byla od císaře úplně poslední rána (opravdu své?) římské církvi a její papežské (tehdy jen biskupské) autoritě a „voda na mlýn“ státem pronásledovaným křesťanům biskupa Donáta. Do podzemí se stahující rebelové byli podle svého přesvědčení čisté víře věrnými, nadšenými a zapálenými křesťany s pevnými morálními zásadami. Nejen že by se už díky pronásledování nemohli veřejně obhajovat, ale už o to de facto ani nestáli, protože „o pravé víře věděli své“, jak říkali. Věřili, že znají pravdu a že za svoji  mučednickou věrnost budou jednou Bohem odměněni. (Stejně jako křesťanští mučedníci za Nerona a ti, kteří jsou dnes donatisté, i za Doikleciána)  V tom byli trochu podobní v říši rozptýleným Židům, kteří také neměli zapotřebí nikoho o své pravdě přesvědčovat a byli – a dosud jsou ve své víře ukázkově pevní a věrní. O opuštění své víry a konverzi ke křesťanství u nich nemohla být až na nepatrné výjimky řeč. To jim ovšem také stejně jako donatistům a dalším přineslo císařův hněv a následné perzekuce, přestože s císařem ani se státní církví problémy vzhledem ke svému postavení Židé nevyvolávali a rozhodně ani nemohli.. Brzy (od roku 326, kdy byla vydána další, už několikátá, jen  jinak formulovaná císařská výzva k všeobecnému přijetí křesťanství) je velmi citelně zasáhl například nařízený zákaz shromažďování, což v podstatě znamenalo znemožnění jejich bohoslužeb v synagogách, ale i kdekoli jinde, jelikož se kvůli platnosti pobožnosti musí vždy sejít minjan, tedy alespoň deset dospělých mužů.

         Především tedy vzdorovití Židé, ariáni, pohané, ale hlavně nejpočetnější Donatisté tvořili dohromady sice nesourodý a vzájemně neorganizovaný, přesto však palčivý problém státu a její církve. V Africe se donatistický problém, jak už bylo řečeno, postupně proměnil v politický. Tamní statkářští boháči platící velké daně Římu jakoby cítili brzký konec impéria a nemocné říši v závětří mezináboženského konfliktu osnovali vzdor a neposlušnost především mezi svými poddanými. Donatismus, respektive vnitřní problém uvnitř křesťanství  k tomu byl pro statkáře ideální zástěrkou, s vírou však měli většinou pramálo společného a často ani neznali původní příčinu konfliktu. Natož pak jejich většinou naprosto nevzdělaní poddaní, kteří „věřili“ spíše podle momentální potřeby svých chlebodárců.  Církev, kterou v Numidii reprezentoval Augustin, byla pro ně církví římskou, tedy spíše nepřátelskou. Ze závětří donatistického sporu stále hlasitěji projevovali nesouhlas s vměšováním státu do církevních záležitostí a „na srdci jim ležela“ stejně už fakticky nemožná nezávislost a svoboda církve. Donatisté se navíc přidali s veřejně projevovaným nesouhlasem, aby římskému „státněcírkevnímu“ biskupovi podléhali tamní biskupové, pravděpodobně v přesvědčení, že si v Africe nakonec urovnají letitý spor sami mezi sebou bez dozoru římské církve.

         Biskup Augustin původně proti donatistům vystupoval hlavně plamennými  kázáními, veřejnými i písemnými  polemikami a osobním přesvědčováním, stejně jako výzvami k donatistickým biskupům k disputacím – býval však odmítán. Zpočátku v tomto konfliktu dokonce nesouhlasil s přímými zásahy státní moci, ovšem jakmile začali fanatičtí tzv. circumcellioni z řad donatistů, nebo jejich přívrženců podnícených statkáři, užívat proti  křesťanům hrubé násilí až teror, změnil názor. Pravděpodobně vůbec poprvé se tak stalo v roce 404, kdy jak už bylo dříve řečeno, Augustin veřejně požádal o vojenský zásah. Řím, jak bylo jeho zvykem, zareagoval rychle a velmi tvrdě, takže brzy to byl zase hipporegijský biskup, který tentokrát žádal o zmírnění represí a upuštění od trestů smrti. Římskému císaři Honoriovi nakonec s výbojnými skupinami donatistů došla trpělivost, a tak roku 411 svolal do slavného Kartága veřejnou disputaci za účasti všech katolických a donatistických biskupů. Sešlo se jich tam dohromady 565 (!) při poměru přibližně polovina jedněch biskupů proti polovině druhých  Hlavním mluvčím katolíků byl samozřejmě velmi zapálený bojovník Augustin a delegovaný císařský vyslanec nakonec (podle očekávání) prohlásil katolíky za jedinou legální církev ve státě. Znamenalo to, že Donatisté byli nyní považováni za heretiky a zároveň za schizmatiky, a tím se na ně od nynějška vztahoval římský zákon proti kacířům jako nepřátelům státního zřízení. Augustin sice vyhrál, ale jeho vítězství bylo velmi trpké a zcela jistě ho takové řešení nemohlo těšit, neboť šlo o velmi mohutné hnutí původních bratrů z jedné víry. Více než komukoli jinému mu jistě došlo, že tvrdé represe proti rebelům a jejich násilné donucování  k přestupu zpět ke katolíkům jednotu severoafrické církvi nepřinesou.

         Svatý Augustin svým nepříliš šťastným postojem tak bohužel jako první významný katolík započal velmi dlouhou a nesmírně bolestnou éru násilně přiváděných do církve. Naprosto nesprávně pochopil a interpretoval tu část Lukášova evangelia (Lk 14, 15-24), hovořící formou Ježíšova podobenství o přinucení (badatelé hovoří i o nesprávném překladu) lidí k účasti na velké hostině v domě hospodáře. Nesmíme ale zapomenout na jeho vztah k církvi – tu vždy viděl výhradně jako Boží církev, takže násilné křty spatřoval jako jedinou možnou pomoc ke spáse nevědomých heretiků. Co z této „pomoci“ bloudícím bohužel  vzešlo na dlouhá staletí, víme všichni. Při ospravedlňování takového násilí bývalo více než na evangelistu svatého Lukáše poukazováno právě na našeho Učitele a Otce církve Aurelia Augustina, vůbec nejvýraznější osobnosti církevního učení pátého století.

 

 

P.S. Ani zmíněným přesvědčováním, ani užitým násilím se nepodařilo nejen hipponskému biskupovi, ale ani státu donatismus definitivně vykořenit. Padl Řím, zemřel svatý Augustin, zanikla římská říše a křesťanství z Afriky definitivně zmizelo, jen ona značně oslabená Donátova církev čistých křesťanů  i v těch nesmírně obtížných podmínkách a v malých společenstvích místně přežila dokonce až do 7.století.

 

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění V. díl