Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Svatý Augustin a křesťanský císař - 2.část

      dokončení  

         Zmínili jsme se zatím o Eusebiovi, který si nakonec dovolil vskutku jen těžko uvěřitelné -  pohanského císaře  Konstantina významem  pro křesťanství přirovnal ke starozákonnímu Mojžíšovi (!).  Tento Eusebios byl tedy první velké osobnost církve, která měla obrovské zásluhy pro další rozšíření původní Pavlovy teologie po světě, dosahující nakonec dříve  nikdy nepředvídatelných  rozměrů. Stačili na to de facto pouze dva lidé, kteří v pravou chvíli zapůsobili na pravého člověka, aby ovšem později duše tehdejší církve začala trpět rozpolceností mezi svědomím a svými dalšími činy a rozhodnutími.

         Druhým byl (dalších už, zdá se, nebylo třeba) stejně jako náš Augustin také Afričan, a také pozdější Otec církve Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (přibližně 255 – 340), spisovatel a pozdější teolog. Poslední pronásledovatel křesťanů Diokleciánus ho jako pohana povolal do Nikomédie coby učitele rétoriky a pokud by měli někteří historikové pravdu, pikantní na tom bylo, že měl údajně velké problémy sám před širší veřejností hovořit. Pro to by možná hovořila skutečnost, že jako profesor latinské rétoriky neměl nikdy dostatek žáků, a proto se v Nikomédii pod Diokleciánovou ochranou a materiální podporou věnoval už jen výhradně spisovatelské činnosti. (O tomto údajném Lactantianově nedostatku hovoří především Augustinův někdejší teologický korespondenční  - a více vzdělanější - protivník z Betléma a další  Otec církve svatý Jeroným)

         Filozof tzv.středního platonismu Lactantius podle většiny názorů nemá ve své době konkurenci v rovině  myšlenkového světa řecké apologetiky ztvárněné do latiny. V Kartágu  vyučoval také jako později i Augustin  především latinskou rétoriku. Když Dioklecián zahájil pronásledování, Lactantius se svým mecenášem zásadně nesouhlasil a některé prameny uvádějí, že již tehdy byl tajně pokřtěný, jiné uvádějí jeho konverzi jako protest a projev soucítění k pronásledovaným. Byl už senior, který zažil historicky první císařskou abdikaci v podání svého mecenáše Diokleciána, překvapivému předání moci Konstantinovu otci císaři Flaviovi Valeriovi Constantiovi, zvanému chlorus – bledý, a Lactantius zažil i jeho předání vlády svému synovi Konstantinovi, který je onou spoluústřední postavou našich dnešních úvah. Zmíněný filozof platonista musel být v nejvyšších kruzích nesmírně oblíbený, ale i obratný, aby si svoji jistou svobodu projevu a poměrnou nezávislost při své práci mohl udržet. Když tedy po svém otci Constantiovi nastoupil na trůn císař Konstantin, povolal populárního moudrého filozofa do Trevíru, aby vychovával jeho nejstaršího syna Crispa (Lactantiova námaha byla ovšem nakonec zcela zbytečná, císař Konstantin – někdy řečený svatý -  nakonec  svého dvacetiletého syna  nechá  v Istrii popravit, stejně jako za pár měsíců poté i svoji zákonnou manželku Faustu, matku tří synů, jindy jiné členy blízké své rodině). Lactantius  vychovával však nejen Crispa, ale jako nedávný a dosud ještě tradičně nadšený konvertita měl i velký vliv na jeho otce. Dokonce vliv tak velký, že podle tvrzení většiny historiků to byl konkrétně právě on, kdo  před onou další mocenskou válkou dvou pohanských, příbuzensky zpřízněných císařů Konstantinovo vidění vysvětlil  tak, že je pro bitvu vystaven ochraně křesťanského Boha, který mu to znamením na obloze dostatečně jasně zjevil.

         Kdo ví, co by bylo s naším, tehdy ještě poměrně průzračným křesťanstvím, kdyby v oné nesmírně krvavé „rodinné“ řežbě u Milvijského mostu u Říma, po které zbyly desetitisíce padlých, byl císař Konstantin naopak svým švagrem císařem Maxentiem poražen...Každopádně křesťanský konvertita, spisovatel, aopolgeta a vychovatel císařova syna Lactantius Lucius Caecilius Firmianus měl pravděpodobně spolu s Eusebiem opravdu ty největší zásluhy na tom, že po zmíněné vítězné bitvě z 28.října 312 pohanský císař uvěřil, že v Tibeře utápět a na jejích březích pobíjet tisíce vojáků z vojska jeho švagra mu pomáhal – jak právě názorně dokázal – skutečně všemocný Bůh, respektive snad Jeho Syn Ježíš těch křesťanů, které ještě nedávno decimoval jeho tehdy nadřazený  z císařského dvora  Diokleciánus.

         Především tedy trochu pozapomenutý Lactantius stál na tom nejvyšším a nejdůležitějším místě v pozadí konverze císaře Konstantina ke křesťanství a jeho velmi důrazný vliv na svého chlebodárce v některých důležitých náboženských otázkách a názorech  lze naprosto zřetelně vnímat v Konstantinových listech a ediktech. Lactantiovy zásluhy jsou tedy ty, že takticky velmi vhodným působením na císaře dokázal způsobit ne snad přímo obrácení Konstantina výhradně k Bohu křesťanů (v této věci jistě velmi nedostatečně informovaný, v duši nepochybně čistý horlitel  svatý Augustin však byl o jeho upřímném obrácení  pevně přesvědčený: „. Proto císaře Konstantina, jenž nevzýval zloduchy, nýbrž ctil jenom pravého Boha, zahrnul takovými pozemskými dary, jakých by si nikdo  netroufal přát “), ale jeho obrat ke křesťanství. To je ( a jak vývoj ukázal, tak pro naši církev, skutečně  byl) zásadní rozdíl mezi tím, kdo konvertuje z přesvědčení a na základě třicetiletého hledání pravdy, a v dosaženém štěstí přijme křest na znamení upřímného, radostného vstupu do církve - jako právě svatý Augustin, a mezi tím, kdo pragmaticky usoudí, že za upadající a stále méně nespolehlivou pomoc denně vzývaných a bohatými oběťmi hýčkaných pohanských bohů pro zajišťování a udržení moci, stejně pro další vítězství v hrozících dalších mocenských válkách je zapotřebí pomalu hledat spolehlivou náhradu. Ale zároveň si pro jistotu raději dosavadní pohanské „božské pomocníky“ ve válkách úplně nerozházet. Co kdyby...Uvedený názor, spíše však přesvědčení, samozřejmě není naše původní, nýbrž je určitou  kompilací mnoha zaznamenaných a zpracovaných názorů autorů převážně z křesťanského tábora, zabývajících se dějinami našeho společného náboženství.

         Je více než pravděpodobné, že vedle mnoha jiných, také i z uvedeného důvodu císař obrátí svoji pozornost k zatím problémy nedělajícímu, a tedy pro stabilitu a bezpečnost státu spolehlivému křesťanství, (aby až pár dní před svojí smrtí přijal křest z rukou ne papeže Silvestra, jak je někdy dodnes a zcela nepravdivě  udávané, nýbrž naprosto nepochybně  z rukou heretika křesťanské církve - ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie. Proti tomuto ariánství se přitom už za půl století rozhodně a tvrdě postaví velký bojovník za pravdy církve svatý Augustin, na druhé straně však také nadšený velebitel císaře, který „ctil jenom pravého Boha“) a nikdy se přitom nezřekl svého titulu Nejvyššího pohanského kněze – Pontifex Maximus. Konstantinovo brzké darování, či ještě lépe obdarování církve bylo základním kamenem, který doposud mladou a čistou homogenní církev začal rozdělovat na dvě strany: na klérus na jedné a lid na straně druhé. Císař byl přesvědčený, že vsadil na správnou kartu a do své poslední války (shodou okolností proti dalšímu švagrovi kterou - 8.září 324 u Chryspopole - potřeboval vyhrát, aby se stal po dlouhých desetiletích stal konečně tak toužebně vysněným a hlavně jediným vládcem celé římské říše), vyrazil už s vojskem s nachovými korouhvemi a údajně „křesťanskými“ symboly X a P, neboli Chí a Ró. Byly to ty, které se tolik osvědčily už v roce 312 v okolí mostu přes Tiberu. A znovu pod těmito standartami zvítězil, a dokonce protentokrát život poraženého příbuzného Licinia ušetřil, aby ho ovšem  už za rok kvůli nařčení z intrik stejně nechal popravit i s jeho synem, svým synovcem Licinianem.  

         Ústředním bodem naší dlouholeté práce  je především osobnost svatého Augustina a  komentování okolností vzniku křesťanství k němu přímo nepatří. Pouze tehdy, když se naprosto jasně ukazuje přímá souvislost mezi životem, učením a tvrzeními, nebo dokonce přímo jednání Augustina, lišící se od prokazatelných skutečností, považujeme právě z nekonečné úcty a obdivu k tomuto jedinečnému světci za morální povinnost po vzoru našeho světce pravdu hledat, pokusit se jí bezpečně najít, a po dostupném ověření jí ovšem také i sdělit. Tak se stalo před mnoha lety, když jsme hledali důvody, proč v díle svatého Augustina naprosto drtivě převažuje inspirace a ovlivnění apoštolem Pavlem. Tehdy nešlo jinak, než se do základů křesťanství (ještě rannějších, než v nynějším případě) trochu hlouběji podívat. Kdyby náš Otec církve ve svém veledíle  De civitate Dei - O Boží obci ve dvou kapitolách tak výrazně a naprosto nekriticky nevelebil císaře, který „svoji moc staví (postavil) do služeb Boží velebnosti“, ušetřili bychom od mnohých rozčarování v prvé řadě sami sebe. Mlčet je však ještě horší, než neříkat pravdu. To věděl už Augustin.

         Uveďme nyní, co například o této době říká náš profesor Peter de Rosa, významný jezuitský teolog: „Cena, kterou křesťanství zaplatilo za Konstantinovo obrácení se k víře, byla ztráta čistoty. To, že tak cynicky využil Krista, a skutečnosti, že s tím každý včetně římského biskupa souhlasil, znamenalo naprosté zfalšování evangelického poselství. Evangeliu byly cizí mocenské a dobyvačné touhy a metody, jak je uskutečnit. Od té doby se katolicismus rozvíjel na úkor křesťanství a Ježíše, který nechtěl mít žádný podíl ve světě moci a politiky, který se raději nechal ukřižovat, než by komukoli vnucoval své názory.“

         Kdyby mohl, naprosto zásadně by s ním ovšem nesouhlasil například papež svatý Mikuláš I Veliký (858-67), který prohlásil: „Je zřejmé, že papežové nemohou být vázáni či rozvázáni nějakou pozemskou mocí - dokonce ani sv. Petrem kdyby se vrátil, protože Konstantin Veliký doznal, že papežové jsou zde na místě Boha a božstvo nemůže být souzeno žádným člověkem! A proto my jsme neomylní, a ať už jsou naše činy jakékoliv. Nezodpovídáme za ně nikomu než nám samým!“ Neuvěřitelné, leč pravdivé. Svatý Petr (Ty jsi Petr, skála a na té zbuduji svoji církev) je díky pohanskému císaři naprostá nula,  "protože Konstantin Veliký doznal, že papežové jsou zde na místě Boha". K Bohu křičící zpupnost a totální absence i jen zbytků zbožnosti přesáhla veškeré hranice lidské chápavosti... A nejen lidské.       

       „Náš císař (Konstantin), nechť je prohlášený za jediného, kdo je hoden... jediného, který je nad hladem po bohatství, nadřazený sexuální tužbě, kdo zvítězil nad vášněmi, kterým lidstvo podléhá, jehož charakter je formovaný podle Božského originálu Svrchovaného Vládce, a jehož mysl odráží - jako v zrcadle - záři Jeho ctností. Tím je náš císař dokonalý v rozšafnosti, v dobru, ve spravedlnosti, v odvaze, ve zbožnosti, v oddanosti k Bohu". (Z řeči biskupa Eusebia, vzdávající hold oficiálně stále ještě pohanskému císaři Konstantinu po tom, co se stal hlavou církve (Eusebius, "Oration on the Tricennalia of Costantine") Neschází nám v textu alespoň nepatrná, ale naprosto logická zmínka také i o nástupci svatého Petra na apoštolském stolci, římském biskupovi celé církve? (Teprve  až koncem 4. stol. se titul papež stal povolenou, spíše tolerovanou výsadou římských biskupů. Konkrétně to bylo za papeže Siricia, který oficiálně titul papež začal jako první používat a bylo to shodou okolností tři roky před tím, než byl Augustinově pokřtěn.) Neschází alespoň jméno papeže Militada, který od císaře Konstantina pro církev dostal svobodu, Lateránský palác, a mnohé další "dary",  ale který mimo jiné „zdědil“ po svém předchůdci papeži Eusebiovi také nikdy nepřekonaný donatistický problém, do jehož řešení se jednou tak nadšeně a jako jiní nakonec také neúspěšně pustí i náš velký Učitel církve? Nejvyšší hlava církve  neznamenala skutečně nic? Proto se jiný papež, konkrétně hovoříme o Silestrovi I., na projev nesouhlasu s tím, že ekumenický sněm křesťanů svolává světská osoba nezúčastnil Nicejského sněmu, ale poslal na ně pouze své až trpce neadekvátní zástupce? Dovolil si teprve až papež Silvestr dosud nevídané, a svým rozhodnutím tak protestoval například proti způsobu, jakým císař ovládl církev, nebo jak kvůli udržení moci postupně  likvidoval svoji rodinu?

          „Během své vlády, Konstantin jednal s biskupy jako s politickými poradci - zval je k poradám, svolával sněmy a předsedal jim, a zavázal se prosazovat to, na čem se většina dohodla" (historik Will Durant) Kam se z římské církve vytratila Kristova původní apolitičnost? Autor dále připomíná, že během svého života v údajném duchu křesťanství Konstantin nadále používal jak pohanské, tak i křesťanské rituály a pokračoval v používání například  pohanských magických formulek k ochraně úrody a hojení nemocí.

         Významný katolický kněz, historik Philip Hughes  píše: "Ve svém chování zůstal Konstantin, až do samého konce pohanem. Jeho zuřivé nálady, krutost, která jednou vyvolaná, neušetřila životy jeho ženy a syna, jsou nepříjemným důkazem nedokonalosti jeho obrácení."

         Ještě jednou uveďme slova jezuity profesora De Rosy. Nejprve cituje jednu charakteristiku nastalé situace slovy "Církev byla jednou částí státu", aby pak řekl následující: „Dokonce i římský biskup, který se nenazýval papežem po mnoho staletí, byl ve srovnání s Konstantinem nikdo. V občanské terminologii byl poddaným císaře, ve spirituální terminologii, biskupem druhé třídy.... Ne papež, ale Konstantin, jako později Charlemagne, byl hlavou církve, zdrojem jednoty, před kterým musel římský biskup padnout na zem a přísahat mu věrnost. Všichni biskupové souhlasili s tím, že císař je "inspirovaným věštcem, apoštolem moudrosti církve". Byl to tedy Konstantin - ne římský biskup, který určoval čas i místo církevních sněmů a dokonce jak se bude hlasovat. Bez jeho svolení se nemohlo nic stát zákonem, on byl jediným zákonodárcem Impéria“.

         Svatý Augustin velebí nepochybně upřímně císaře i za to, že ve svém nově zbudovaném městě, a dalším hlavním městem Říše nazvaném – jak jinak – Konstantinopole, nepovolil žádné pohanské symboly. Historická fakta však říkají něco jiného, a věděl tedy alespoň Augustin, že když započala Konstantinova vláda, sice alespoň oficiálně  zakázal pohanským kněžím a věštcům ve městě Římě vstup do soukromých domů, ovšem asi v roce 321 ne připustil, ale veřejně vyzval k provádění očistných obřadů podle starých způsobů, v případě, že by  císařský palác nebo  jinou veřejnou budova zasáhl  blesk? Věděl velký filozof, že provádění klasické magie na venkově se nezastavilo, ale bují? Ještě dlouho poté, co si otcův trůn rozdělili jeho synové, žili pohanští kněží zvlášť na provinčním venkově v nezměněné úctě a respektu, říkají fakta. 

         Kolik toho o císaři Konstantinovi skutečně Aurelius Augustin věděl, se už asi nedovíme. Konvertoval v době, kdy počínaje jím chvalořečeným Konstantinem pokračovala mohutná podpora církve už všemi dalšími nástupci na císařský trůn. Prvními pokračovateli tohoto trendu byli po svém otci Konstantinovo jeho synové Konstantin II., Constantius II. a Constans, kteří měli na rozdíl od svého bratra Crispa štěstí, že zůstali naživu. Pro upevnění jejich pozice jako křesťanských vládců však museli být ještě postupně povražděni nevlastní bratři jejich otce, konkrétně Dalmatius a Iulius Constantius a jeho šest synovců, dále král Arménie Hannibalian a pro jistotu i mnoho dalších potenciálně nebezpečných hodnostářů, pocházející z otcovy rozvětvené rodiny. To svatý Augustin naprosto jistě nevěděl, jako nemohl znát spousty dalších podrobností o počátcích svého (a našeho) státního náboženství římského impéria. Omlouvá ho úžasné nadšení, neutuchající entuziasmus geniálního konvertity, filozofa a teologa, z časových důvodů nikoli však věci znalého politika a především dějepisce. Nemohl být a také nikdy nebyl bezchybný, ale ani univerzální velikán své víry.

         Občas udělal v onom trvalém, až dětském úžasu nad poznaným ukvapenost, chybu, ale tím je nám mnohem blíž, než mnohý jiný „bezchybný“ svatý. Že mu dětsky prostá a otevřená duše zůstala až do smrti, dokazuje v tomto případě právě naší ukázkou z De civitate Dei. Pokud církev v té době velebila císaře Konstantina, automaticky ho velebil také, aniž by považoval za dobré, či potřebné zjistit si o předmětu velebení něco individuálně. Boha a jeho církev podle svých vlastních slov miloval nade vše a mnohokrát to v životě názorně předvedl. Jak silně a jednoznačně, to konečně právě dokázal, a tedy ne to co v tomto případě napsal, ale jak oddaně a dokonce i v mocenských záležitostech dokázal věřit své milované církvi, kterou vždy považoval za výhradně Boží majetek, je vlastně jedinečné a v podstatě i hluboce obdivuhodné. Augustin jistě  nikdy v životě, ani ve snu nezahlédl Konstantinův křesťanský Řím tak, jak ho viděli, a na což hned zpočátku upozorňovali mnozí jiní: Křesťanství, prezentované jako poctivě praktikované učení Krista Ježíše se postupně  integruje s politickým zřízením státu a naopak. Ti, kteří jsou duchem nebo fyzicky mimo společnost římského impéria, jsou tak ovšem i mimo společnost Krista Ježíše.

         Bylo by zajímavé vcítit se do Augustinovy mysli tehdy, když se začal aktivně zabývat ariánstvím. Opět, a ani tentokrát ho skutečně nenapadlo, že pohan Konstantin nikdy nemohl pochopit taková tajemství církevního učení, jako je Božství Krista, nebo vykoupení, opravdu nikde nezaslechl něco z následujících Konstantinových slov na téma zásadní rozpor v tvrzení heretika Areia kontra učení egyptského biskupa Alexandra?:  „Promyslel jsem vznik a předmět vašeho sporu  a došel jsem k přesvědčení, že tu jde jen o nicotnost.  V žádném případě vaše záležitost neopravňuje k takovému  nářku!“ Kde je v císařově uvažování započítána sama podstata křesťanství? Kde je zakalkulovaný v té době církevní problém problémů - nauka o spasení - téma, které jak víme Augustina tak fascinovalo?

         Trochu nyní odbočme a vzpomeňme si na Ježíšovu zdánlivě až „nebožskou“ reakci, na jeho rozčilení a vztek na směnárníky (věřící Židé přicházeli na svátky z celého světa  a saducejští chrámoví kněží přijímali jako dary pouze a výhradně šekely, pouze za šekely se daly koupit obětní zvířata počínaje holoubaty, takže směnárníci tam museli existovat) a prodavače obětin v Chrámu, přestože svůj obchod dělali v prostorách tomu přísně vyhrazených. Kdyby se třeba právě  za Augustina Kristus právě vrátil podruhé na zem, Chrám by ve své kolonizované vlasti už nenašel, ale našel by hlavní město této říše a v něm vysoce privilegovanou instituci církve, kterou  na svět ani nepřišel založit, a kterou nyní vede pohanský císař. Spatřil by nyní už velmi majetnou instituci, která vznikla především díky učení toho, kterého Ježíš nikdy nespatřil, a který sám Krista nikdy nespatřil a ani nikdy neslyšel. Viděl by římské biskupy, hlavy církve klečící před císaři a slibující jim věrnost. A kdyby se Ježíš Kristus na zem vrátil ještě o pár století později, nemohl by uvěřit svým očím. Viděl by ve stejné záležitosti císaře klečící před římskými papeži. Ale to jsme se už dostali hodně, hodně daleko za oblast našeho zájmu.

         Své malé zamyšlení nad jednou, dvěma kapitolami z velkého Augustinova díla O Boží obci – De civitate Dei  raději už uzavřeme. Nešlo nám dosud nikdy o to, jaký byl vlastně život „křesťanského“ císaře Konstantina, kterého některé církve považují za světce – až do doby, než nás zaujaly ony dvě kapitoly. Neměl to v životě vůbec lehké, protože pod později tak vychvalovaným římským zákonodárstvím se schovával ještě jeden, ten úplně nejdůležitější zákon přežití. Byl to skutečný zákon džungle, zákon přežití v pravém slova smyslu, zákon typu „Zabij ještě dnes, jinak zítra budeš mrtvý“. To už je ale téma pro jiné autory. Nelze mu už vůbec vyčítat, že tehdejší instituci církve - ta, za kterou by Augustin v případě potřeby s chutí položil svůj život – koupil a přitom ne víru, ale onu instituci i s její vírou pojal za svůj nový majetek. Měla mu pomoci stabilizovat říši a křesťanský Bůh v tom měl císaři pomáhat. I na válečném poli.  Kdyby už tehdy neexistovala nesmyslná, "nemesiášká" hrabivost, neexistovala by ani ona nabídka něco za něco. Římští císařové uměli nejen bojovat, ale také obchodovat.

         Nešlo nám v žádném případě ani o to, dokazovat na tomto příkladu  omyl našeho velkého učitele, ale spíše právě naopak – šlo o pokus ještě důrazněji poukázat na jeho někdy až dětsky nekritickou oddanost vlastnímu jednostrannému pohledu na objekt svého zájmu, stejně jako na snadno zneužitelnou, tak průzračnou čistotu jeho víry. Do okruhu našeho zájmu z dobrého důvodu  nepatří jiná témata, než která  se týkají jeho života a díla. Ty samy jsou totiž naprosto dostatečným, ale i nekonečným tématem pro celoživotní práci. Jen když Augustin sám nás některým svým tvrzením na poli duchovním, nebo sekulárním výjimečně od této zásady  odvede, pokusíme se chvíli následovat jeho myšlení i tam.

M.Č.