Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XXI

6. 12. 2011

01.jpg 

 

 

                            Svatý Augustin a křesťanský císař - 1.část

 

         Aurelius Augustin se narodil do doby, kdy celému římskému impériu už rok vládl  Flavius Iulius Constantius - syn císaře Flavia Valeria Constantina -  který se též nazývá Konstantin Veliký, nebo také Konstantin I. Některé východní křesťanské církve Konstantina Velikého dokonce vyznávají jako světce, pro ně je tedy  tento římský císař Svatým Konstantinem.

 

         Augustina zná veřejnost především jako Učitele a také Otce církve, jako myslitele, velkého teologa a filozofa, stejně tak jako afrického biskupa a ochránce církve. Zná ho také jako neuvěřitelně plodného spisovatele, nepřekonatelného umělce mluveného slova,  obdivovaného a milovaného rétora, ale i obávaného diskutéra, zájemce o astrologii a hvězdopravectví, matematiku, neúspěšného básníka, nebyl mu cizí například ani vstup do oblasti vysoké  politiky, a podobně. Můžeme vyjmenovat ještě opravdu mnoho dalších činností a zájmů, kterým se dlouhodobě, či jen krátce věnoval, ale můžeme zodpovědně  říci, že s velkou pravděpodobností podle všeho mezi ně - vyjma  učební látky ve školních letech - kupodivu nijak výrazněji nepatřila například i  dobrá znalost poměrně krátké historie církve, kterou ve třiatřiceti letech přijal křtem za svoji. Pokud by totiž i tuto krátkou historii křesťanství znal, a přesto o ní vědomě napsal to, co  o té době a některých jejích slavných osobách napsal například v De civitate Dei, bylo by to pro mnohé jeho obdivovatele velmi zarážející poznání.

         Augustin byl dennodenně se měnícím okolnostem neuvěřitelně přizpůsobivý člověk, takže pokud to nastalá situace kolem něho vyžadovala, a rozhodl se na ní rychle reagovat ( a to dělal velmi často), byl většinou schopen vynaložit maximum svého zápalu a energie k tehdy značně obtížnému získání všech dostupných poznatků nutných ke svému vyjádření. Je však nutné mít na paměti, že většinou z časového zaneprázdnění se mu to ne vždy dokonale podařilo. Přesto dokázal většinou velmi rychle a alespoň v základech i odborně reagovat na v podstatě jakékoli téma, jak můžeme vyčíst především z jeho dopisů, kázání i kratších spisů, kterými reagoval na různé prosby a žádosti o radu, a podobně. Často však reagoval pod vlivem nejrůznějších vnitřních i vnějších  tlaků a ovšem také pod vlivem emocí. Ve své době to byl fyzicky okouzlující, sebejistý a nepřekonatelný rétor, a obratný žonglér s každým slovem, kterými pak uváděl své  často velmi vyhlášené protivníky ve veřejných disputacích k ponižujícím rezignacím a k nekompromisně vynucenými veřejnými uznáními svých proher, nebo omylů, ze kterých míval Augustin očividný uspokojující požitek. Naštěstí se nám některé takové přímo ukázkové dialogy s bludaři dochovaly. Na jejich začátcích proti sobě stojí dva  vysoce vzdělaní a sebejistí protivníci, každý reprezentující svoje náboženství, na konci veřejné disputace stojí triumfující a   v  pravdách své církve nemilosrdný Augustin nad dokonale poníženým protivníkem.

         Reagoval často skutečně velmi spontánně a nutno říci, že bohužel někdy z nedostatku času, nebo z jiných důvodů i neuváženě. Jen tak se mohlo stát, že dokázal jistým veřejným vyjádřením rozhořčeně reagovat na mezi lidem kolující spisek týkající se určitého tvrzení na téma z oblasti jeho vysokých zájmů Augustinova rychlá veřejná reakce však obsahovala tolik nepřesností, že bylo ve věci všem zainteresovaným naprosto jasné, že onen spisek, který tak rozhodným způsobem odsoudil, ve skutečnosti nemohl číst, a jeho obsah znal snad jen z vyprávění těch, kteří ho ovšem nejspíše nečetli také. Našel však v sobě tolik odvahy, že později svůj omyl nakonec oficiálně přiznal.

         Když bylo moudrému hipponskému biskupovi šestapadesát let, vyplenil Alarich a jeho  Vizigótové „Věčné město Řím“, ve kterém před mnoha léty Augustin jistou dobu sám dvakrát pobýval. Na faktický počátek zhroucení celého římského impéria samozřejmě musel reagovat, a tak mezi léty 413 – 426 (dokončil ho tedy čtyři roky před smrtí), napsal skutečně ojedinělé veledílo o 22 knihách, dohromady pod názvem De civitate Dei (O Boží obci). Filozoficko-náboženské dílo stojí na myšlence dvou obcí - Civitas Dei (obec Boží) a Civitas terraena (obec pozemská). Před tím, než se pokusíme vysvětlit naše snad poněkud troufalá slova o Augustinově pravděpodobné nedokonalé znalosti nedávné historie (v opačném případě bychom bohužel museli usuzovat na jistý záměr), uvádíme úryvek z tohoto spisu. Pojednává o „prvním křesťanském císařovi Konstantinovi“, který žil jen několik desetiletí před Augustinem:

         „Nepokládáme některé křesťanské císaře za šťastné proto, že třeba déle panovali nebo klidně zemřeli, když po sobě zanechali na trůně různé syny, nebo že pokořili nepřátele státu, či že dovedli zabezpečit před povstáním osobních nepřátel z řad občanstva a potřít je...Ale šťastnými je nazýváme tehdy, když vládnou spravedlivě, když se nevypínají, vychvaluje-li je někdo až do nebes nebo plazí-li se před nimi v prachu, a když nezapomínají, že jsou lidmi; když svoji moc staví do služeb Boží velebnosti, aby se jeho úcta co nejvíce rozšířila; když milují více ono království, v němž se nemusí obávat spoluvládců; když hodně pomalu trestají a ochotně odpouštějí; když také trestní pravomoci užívají pro nutnou správu a ochranu státu, ne pro ukojení zášti k osobním nepřátelům; podobně když neudílejí milost proto, aby dali beztrestnost nepravosti, ale v naději na polepšení; když vyvažují laskavým milosrdenstvím a štědrým dobrodiním to, co bývají nuceni rozhodnout přísně; když jsou tím vzdálenější rozmařilosti, čím volněji by se jí mohli oddat; když je jim milejší vláda nad špatnými žádostmi než nad nevím jakými národy, a když to všechno činí ne z horlivosti o  lichou slávu, ale z lásky k věčné blaženosti; a když neustávají za svoje hříchy obětovat svému pravému Bohu žertvu pokory, milosrdenství a modlitby. Takové křesťanské panovníky nazýváme blaženými, nyní v očekávání, později ve skutečnosti, jakmile přijde to, po čem toužíme.

         Dobrý Bůh totiž nechtěl, aby lidé, věřící, že jej mají ctít pro život věčný myslili, že takového vysokého postavení a pozemského kralování může dojít jen ten, kdo vzývá démony, jelikož tito duchové mají velikou moc. Proto císaře Konstantina, jenž nevzýval zloduchy, nýbrž ctil jenom pravého Boha, zahrnul takovými pozemskými dary, jakých by si nikdo  netroufal přát; dokonce mu popřál založit město, dělící se o vládu s Římem, tak říkajíc dceru samého Říma, ale bez jakékoli svatyně nebo sochy démonů. Panoval dlouho, celý římský svět ovládal a hájil jako neomezený mocnář; války řídil a vedl k úspěšnému vítězství, samozvance potlačil vždy velmi úspěšně; zemřel ve vysokém věku chorobou a stářím a odkázal království svým synům.

         Ale aby zase některý císař nechtěl být křesťanem proto, aby si vysloužil Konstantinovo štěstí (vždyť každý má být křesťanem pro život věčný), povolal k sobě....“ . (De civitate Dei  - O Boží obci, kniha V., kap.24. a část 25.)

         Nahlédněme nyní jen několika malými zamyšleními a - na rozdíl od svatého Augustina - trochu realističtějším pohledem do historie, vývoje a především do počátků úpadku velkého Říma, kterému  vládl císař, o němž Augustin právě hovořil. První křesťanský císař, jehož některé východní církve dokonce uctívají jako svatého. 

         Od 1.století n.l. začalo faktické uzavírání pohanského Říma do pevných, nesmírně krvavě vybudovaných hranic. Co se děje uvnitř říše? Z velmi vzdáleného a omezeného pohledu nás zaujme především neustálý výcvik, přípravy a v podstatě neustálá pohotovost desetitisícových armád pro další císařův pokyn k nástupu na novou „obranou válku“. Těžko uvěřitelné rozdíly životní úrovně – pomyslné nůžky už nejdou ještě více rozevřít. Z „obranných válek“ přivlečené masy otroků, určené pro ty naprosto nejhorší a smrtící práce v dolech, kamenolomech a na sice krásných, ale ultra megalomanských stavbách. Zatímco v „obranně“ vedených válkách se na dobytých územích pokrytých desetitisíci mrtvými v opileckém amoku drancuje, pálí, znásilňuje a odvážejí se nekončící kolony ukradeného zboží, především tuny zlata, stříbra a drahých kovů z východních pokladů, uvnitř vlastního státu se vykořisťuje vlastní obyvatelstvo už daleko za snesitelné meze. Vzkvétá filozofie, nádherná architektura a sochařství, umění zlatotepectví, a podobně, ale i zbrojířství a všechna s ním související odvětví. Růst technických odvětví, pokud se netýkají staveb nebo válečnictví už dávno stagnují. Pevně vybudovaný právní systém, císaři – bozi jsou však vždy nad ním. O morálce vysoké římské společnosti, stejně jako o morálních vlastnostech těchto všemocných, často však paranoických  polobohů není třeba hovořit, pro pouhá podezření vraždí vlastní rodiny. Často k nejvyšší dokonalosti dovedený systém špiclování a udávání, vedoucí ke slepé a dokonalé poslušnosti vlastních, stejně jako  porobených obyvatel .V římské veřejnosti i ve světě deklarovaná moc, blahobyt a právo je jen obrácenou mince už dlouhodobé stagnace a politické eroze. Stát přežívá další století, ale nerozvíjí se, naopak je postupně zvenčí i zevnitř podkopávaný. Řím může už jen s nostalgií vzpomínat na „brilantní“ vyřešení Spartakova povstání, nebo na „hrdinnou“ genocidu a konečné vyhnání Ježíšova židovského národa z jeho vlasti několik desetiletí po tom, co ho jako nebezpečného buřiče narychlo odsoudili a tradičně „po svém“ ukřižovali. Jednou přijde císař Konstantin a jeho nástupci a učení toho, koho ukvapeně zabili, paradoxně uznají za jediné oficiální náboženské vyznání římského státu a všechna ostatní naopak začnou tvrdě  pronásledovat. Už jen z dějepisu a historických dokumentů si Římané občas vzpomenou na už dávné a vlastně poslední velká vítězství státu na bitevním poli v podání svého proslulého adoptivního císaře Marca Ulpia Traiana a jeho mohutných legií nad králem Dacebalem z Dacie.

         Čím dále od Říma, tím více problémů s udržením provinční poslušnosti, tím více vzdoru a výbojů vedoucím k samostatnosti. Dříve nemyslitelné se postupně stává skutečností, a tak mimo jiné dokonce i z Augustinovy Afriky do Říma přicházejí a úspěšně tam budují pohádkovou kariéru budoucí řečníci, advokáti, senátoři i císařové. Stačilo by jen na pár týdnů zablokovat obilnou sýpku Říma - Kartágo, africké město, které kdysi několikrát vyplenili právě Římané a v hlavním městě by opět vypukl hladomor a znovu by skákaly tisíce lidí do Tibery, aby se utopili, než by zemřeli hlady, jak se už stalo. Nedomyšlená dlouhodobá ekonomika státu se později začíná  projevovat i tak, že Řím nechtěně způsobuje pravý opak smyslu nekonečného počtu svých válek – východní mocnáři nesmírně bohatnou tím, že se jim v podstatě  vrací uloupené zlato z minulosti, výměnou za to nejpřepychovější zboží vyráběné a vyvážené pro nejvyšší vrstvy Říma. Konstantitn dělá velký krok k vnitřní bezpečnostní nestabilitě  a do řídnoucí  a upadající armády najímá desetitisíce cizích žoldáků z okolních příhraničních oblastí, takže v páteři jeho moci - v armádě zabezpečující křesťanský stát - jsou opět vlivní a vzpurní pohané. Do skřípajícího soukolí tohoto státu se ve čtvrtém století v jeho severoafrické provincii rodí Augustinovi rodiče a roku 354 on sám. V té době je už několik století  „Věčná“ říše Říma stále citelněji nahlodávána vnějšími úspěšnými výpady oslabujícími celou státní strukturu.

         Císař Konstantin, o kterém jsme si přečetli Augustinovo  oslavné (nechceme pochybovat, že upřímné) velebení z De civitate Dei, byl římským císařem v době, kdy žil Augustinův otec pohan Patricius. Jelikož byl jedním ze zastupitelů města Thagaste, a tedy musel mít určité znalosti o římském aparátu, je pravděpodobné, že první základní informace o císaři Konstantinovi, který zemřel v roce 337, obdržel Augustin ještě od svého otce. Rozhodně ale se o tomto ještě nedávno žijícím pohanském císaři (pohanem byl oficiálně do roku 312, neoficálně ještě pár dní před smrtí) učil ve střední škole v Madauře a později i v Kartágu. Musel tedy dobře znát životopis nedávného císaře, v jehož zapadlém  provinčním městském úřadě pracoval jeho otec.

          Unavenou a stále více churavějící říši, která těžila z minulé slávy a kvůli které  se mocichtiví uchazeči o vládnutí byli schopni kdykoli navzájem vyvražďovat, přestaly podle názorů některých vlivných senátorů pomáhat cizí božstva. Ještě nebyl čas na ráznou změnu (co kdyby se pohanský bůh urazil a rozhněval...), ale zatím velmi opatrně se v nejvyšších kruzích občas objevovaly nesmělé polohlasné názory o nutnosti určitého znásobení už dlouho upadající podpory především bohů válek, bez kterých podle trvajícího přesvědčení nebylo možné uspět ani v místních čistě mocenských válkách uvnitř říše, natož pak v těch skutečně obranných na nedozírných říšských hranicích. Na tomto neradostném pozadí  se v roce 306 dostává v Římě k moci  Flavius Valerius Aurelius Constantinus.

         Konstantin se narodil v městě Naissos (dnešní Srbsko) někdy v letech 280 - 285  jako nemanželský syn vysokého římského důstojníka Konstantia Chlora a krásné pohanské dívky Heleny, která se narodila v dnešním Turecku. Její otec byl tradiční pohan, který vedl zájezdní hostinec, ve kterém jeho dcera pracovala jako servírka. Konstantin zcela logicky nemohl dostat žádné mimořádné vzdělání a později  se po dlouhá léta tento handicap snažil usilovně dohnat. Když se Konstantius Chlorus stal spolucísařem říše, zákonitě opustil matku svého syna, a ta se potom usadila v Trevíru. Na císařské a především křesťanské scéně se objevuje až po mnoha letech faktické izolace.

         V onom pro celé  křesťanství zcela zásadně  převratném roce 312 se totiž stala Konstantinova matka Helena  křesťankou (jsou uváděny většinou začně rozdílné důvody její konverze) a v této souvislosti jen pro zajímavost poznamenejme, že Helena měla na syna Konstantina trvalý a velmi silný vliv, a o podobný se se střídavými úspěchy snažila po celý život i Augustinova matka Monika. Poslechněme si, jak kolem let  335 až 339 historik  Eusebios z Cesareje, uváděný autor Vita Constantini - Život Konstantinův, popisuje tento faktický počátek volby křesťanství  jako jediného,  pevného, tehdy  záchranného a pro další budoucnost ochranného monoteistického náboženství Římské říše. Povšimněme si i podobného tendenčně pozitivního ducha, ve kterém o tři čtvrtě století později napsal zmíněný text o Konstantinovi biskup Augustin. Autor hovoří o nesmírně kruté bitvě u římského Milvijského mostu, kdy Konstantin kvůli udržení své moci  rozdrtil vojsko svého švagra (!) za cenu mnoha tisíců padlých. Švagrova useknutá hlava byla pak triumfálně nesena římskými ulicemi, aby jí každý mohl spatřit a hlasitě velebit Konstantinovu udatnost.. Navíc pak byla ještě odeslána do neklidné Augustinovy Numidie, konkrétně do Kartága, aby se tam symbolicky vítěznému Konstantinovi celá Afrika pokorně poddala. Eusebios píše:

         "Prosil Boha svého a matky, aby se mu zjevil. Tu když slunce poledne přešlo, a den se k odpolednímu klonil, viděl jasný kříž utvořený ze slunečních paprsků nad sluncem, kolem něhož byl nápis: v tomto znamení zvítězíš. Ustrnutí veliké připadlo na něho a celé vojsko, které bylo svědkem onoho zjevu.

          Svatý Konstantin dal zhotovit posvátné labarum (zlaté kopí nesoucí zjevený kříž), které chránilo 50 nejstatečnějších bojovníků, a kde bylo nejnebezpečněji, rozkázal sv. Konstantin toto labarum do nejukrutnějších bojů zanésti. Žádný nosič tohoto posvátného labara nebyl v boji nikdy zraněn. Mimo to, dal sv. Konstantin toto znamení kříže vyrýt na svou přilbici a vojínům na štíty. Dne 28. října roku 312 po Kr. byl v tomto znamení Maxentius poražen. Bylo to vítězství neočekávané, dané Bohem samým pro křesťany.“

         Kdo byl vlastně autor těchto emotivních slov? Eusebios byl Konstantinův současník a biskup, který je církví  považován za otce jejích dějin. Kolem roku 296 kdesi v Palestině potkal tohoto budoucího císaře, který tam cestoval s pozdějším  velkým pronásledovatelem křesťanů Diokleciánem. Bylo to v době, kdy už začaly hromadné popravy manichejců nařízené právě Diokleciánem. Eusebios byl velkým zastáncem a podporovatelem Areiova bludařského učení (ariánství je zcela první významná křesťanská hereze), se kterým jednou bude bojovat  i Augustin, a za to byl  Eusebiös antiochijskou synodou podmínečně vyloučen z církve. Ve výčtu prohřešků proti své církvi figurovalo i pohoršení nad tím, že si dovolil Areiovi vytvořit v Palestině podmínky pro téměř neomezené působení. Eusebius celkem snadno získal  Konstantinovu přízeň, jelikož pro něho po roce 312 mimo jiné vypracoval i jistý náčrt úlohy na oko stále ještě všemocného římského císaře v zatím jen uvažovaném křesťanském státě. Eusebios byl velmi obratný v diplomacii a pod tímto konstatováním nám možná budou pochopitelnější jeho některé  texty tak nadšeně velebící císaře.

         Díky této své diplomatické obratnosti včetně silně prokonstantinovského veřejného působení  získal v létě roku 325 na první velké ekumenické nicejské synodě v Niceji  (Nikáia) zpět všechnu vážnost a prestiž, o které přišel rok předtím na synodě v Antiochii. Křesťanské církve žily ve svobodě teprve pár let, a už vznikaly problémy, vzájemné hádky (například kdy slavit Velikonoce a další) a neklid mezi církevními představiteli i věřícími. Císař Konstantin jako vládce římské říše a tím i státního římského křesťanství potřeboval jednotnou církev, jejíž Bůh by ve všech směrech chránil nejen Říši, ale také žehnal válečným výpravám. Nečekal tedy, a vzhledem k neústupnosti některých stran už nevěřil, že se biskupové a další představitelé křesťanských církví dohodnou mezi sebou sami, ale svolal kvůli tomu zmíněný koncil. Naštěstí císař do vlastního jednání nezasahoval, logicky už proto, že neměl o křesťanství a jeho problémech ponětí. Jednání nebyla jednoduchá, dobové dokumenty hovoří o mnoha bojích a dlouhých poradách, pro nás je ale nejdůležitější vědět, že císařův přítel biskup Eusebius přednesl na svoji obhajobu (vůli očistění z nařčení z arianismu) před přítomnými své (upravené Apoštolské) vyznání víry. Jde o známé základní vyznání víry (Nicejské) bezvýhradně platné a věřícími i církví vyznávané dodnes:

         „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, stejné podstaty s Otcem“  

         Eusebiovo vyznání víry bylo jednoznačně přijato drtivou většinou účastníků  dne 19.června 325 a Konstantinem bylo následně toto  tzv. Symbolum vyhlášeno jako závazný státní zákon pro všechny obyvatele říše Římské. (dokonce i na synodě konečně společně dohodnuté datum slavení Velikonoc se díky Konstantinovi okamžitě pevně uzákonilo!)  Poslední zajímavost ze synody – co se čistoty víry a církve týče až fanaticky nesmlouvavý - lykopolský  biskup Meletius požadoval na přítomných, aby odsoudili a potrestali jistého biskupa z Alexandrie za to, že zachází příliš lidsky s těmi, kteří v nedávném Diokleciánově  pronásledování ze strachu o život církev zradili a opustili. Po ukončení pronásledování se do církve chtěli v kajícnosti vrátit a mnozí takoví, jako byl Meletius, odpadlíkům v žádném případě nepovolovali přístup zpět. Synoda ale nespokojeného biskupa, respektive jeho navrhované restrikce odmítla. Pro nás je tato epizoda zajímavá proto, že se vlastně jedná zatím pravděpodobně o skrytý, později už odštěpený donatismus, proti kterému Augustin za pár desetiletí bude tvrdě, dlouho a neúspěšně bojovat.

         Vítězný Eusebius s Konstantinovu morální  podporou se naneštěstí nespokojil jen s Nicejským očistěním svého jména a s uzákoněním svého vyznání víry. Začal se nemilosrdně mstít svým minulým protivníkům z řad církve  a tím bohužel nadobro přišel o svůj původně vysoký morální osobní kredit. Například když  ho kvůli domnělému ariánství ostentativně  ignoroval biskup Athanasius Alexandrijský a neodpovídal na jeho výzvy k veřejné disputaci na synodách, smrtelně uražený Eusebius na něho žaloval u svého známého císaře. Konstantin Eusebiovi vyhověl a poslal Athanasia do vyhnanství...

         Když jeho ochránce Konstantin v roce 337 zemřel, napsal ještě jeho vysoce oslavný životopis, a dva roky poté pak zemřel on sám. Uveďme nyní ještě jedno nadšeně emotivní zvolání a velebení tohoto horlivého zastánce ideálního spojení nebeského království s pozemskou císařskou mocí. Eusebius stejně jako Augustin pro svoji politickou teologii (např.De civitate Dei) čerpal také z některých platónských myšlenek, konkrétně dobra v ideálním světě, kde vládne státník a filozof v jedné osobě. Eusebius došel tak daleko, že pro něho římský císař (je úplně jedno, jaké má lidské hodnoty, je to prostě římský císař pod Boží ochranou) dokonce  představuje na zemi obraz všemohoucího Boha (!!!) Jde však dokonce ještě dál a vyznává, že tak, jak vládne císař svému impériu na zemi, vládne i Stvořitel celému svému světu na nebi... (doplňme: Uchovej nás Bože od takového nebe!

         "Jedině císař je pravý milovník moudrosti, protože zná sám sebe a je si vědom úrody požehnání, která přichází z nebes a rozprostírá se nad ním. Náš císař je jako zářící slunce. Osvěcuje i nejposlednějšího ze svých poddaných v nejvzdálenější části impéria... Prodchnut nápodobou nebeského Království, pozvedá své oči vzhůru a uspořádává záležitosti tohoto světa podle ideje dokonalého modelu. Takový způsob vlády jej posiluje, neboť se snaží napodobovat svrchovanost nebeského Krále. Jedinému králi na zemi odpovídá jediný Bůh, který je jediný Král na nebi, jediný královský zákon a rozum."

                                                                                                            

Pokračování

              

M.Č.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Po stopách sv. Augustina