Maličkosti ze života XVIII
sv.Augustin a jediný smysl vzdělávání
Otec a učitel církve svatý Augustin měl v podstatě dva základní názory na smysl lidské činnosti a vzdělávání. Do doby, než v hluboké osobní krizi poznal svého pravého Boha v katolické církvi, bylo u něho vysoké vzdělání primární osobní potřebou, stejně jako i požadavkem společenských kruhů, ve kterých se pohyboval, nebo ve kterých se teprve toužil pohybovat. Zatímco jeho matka svatá Monika byla negramotná, což u venkovských žen v severní Africe čtvrtého a pátého století bylo spíše normou, otec Patricius jako jeden z desetičlenné městské rady musel mít alespoň základní vzdělání a schopnost vedle rodného punského jazyka ovládat minimálně ještě jazyk svých kolonizátorů, tedy latinu. O vztazích rodičů k výchově a požadavcích na vzdělání Augustinovy sestry a jeho bratra není takřka vůbec nic známo, víme však bezpečně o nadějích a plánech, které si rodiče dělali s Augustinem. Křesťanka Monika, přestože si byla vědoma a snad i smířena se svojí tradiční úlohou matky a svým postavením v tehdejší společnosti, si pravděpodobně právě skrze něho toužila vyplnit svá dávná tajná přání o příslušnosti k vyšším, snad i intelektuálním a finančně dobře zabezpečeným kruhům. Skutečnost byla samozřejmě jiná. Vdávala se, jak bylo zvykem, velmi mladá a od malička byla vedena velmi přísnou vychovatelkou, až fanatickou křesťankou k poslušnosti, ovládání domácích prací, vedení domácnosti a k výchově dětí. Na vzdělání jako na výsadu mužů nemohla ani pomyslet, a jaké bude mít postavení a úlohu ve společnosti, nezáleželo na ní, nýbrž na tom, jakého budoucího ženicha jejím rodičům opatří dohazovačka. Mladičká Monika musela ze svých tajných představ hodně slevit, protože rodiče se o provdání své dcery dohodli s matkou pohana, snad až o dvacet let staršího, ovšem slušně zabezpečeného statkáře a navíc člena městské rady. Ženich jí byl vybraný tradičně bez ohledu na její názor a bylo především na ní, jaký vztah si dokáže k přidělenému manželovi později vytvořit a jak se vypořádá s jeho praktikovaným pohanstvím.
Pohan Patricius byl samozřejmě také ctižádostivý, ale na rozdíl od své manželky byl především ješitný, ale v podstatě bezstarostný milovník dobrého života a ochotný konzument všeho, co takový život nabízí, a snad až příliš pohodlný a pragmatický na to, aby se vlastní pílí snažil o dosažení vyššího vzdělání, nebo lepšího zabezpečení a postavení své rodiny. Měl rád společnost, vyhledával jí, a byl v ní velmi oblíbený. Ješitný na své úspěchy byl jako každý Afričan.Především velká pohodlnost a spokojenost s dosaženým u něho nakonec zvítězila nad cílevědomostí a touhou po vyšším uznání. Augustinova matka se s tímto faktem brzy smířila, ale v bonvivánském manželovi časem nakonec dokázala alespoň roznítit pocit možnosti chlubit se vzděláním a nakonec snad i významným postavením svého velmi nadaného syna. Přes všechnu myslitelnou rozdílnost povah a dalších vlastností obou manželů nalezli v tomto bodě nečekanou shodu a porozumění, a ze všech svých dětí se právě na prosazovaného Augustina a jeho budoucnost svojí silnou morální i materiální podporou nejvíce zaměřili. Tak dlouho spolu s učiteli opěvovali před synem jeho nadání a perspektivu skvělé kariéry, až jí sám uvěřil. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny obdobných případů se tentokrát učitelé, ani rodiče nemýlili. Syn tak začal žít touhou po vzdělání a společenském uznání.
Je potřeba se ještě zmínit o jeho z našeho dnešního pohledu o jeho překvapivě nedostatečné náboženské výchově, přestože mnohé zdroje hovoří opačně. Poznáme to jednoznačně na jeho vlastních, zcela mlhavých a nekonkrétních prohlášeních například ve Vyznáních, ale i z některých jeho kázání a spisů. Otci Patriciovi bylo náboženství jeho manželky v podstatě lhostejné, pokud mu nezasahovalo do jeho spokojeného pohanského způsobu života. Pravděpodobně hned po svatbě se oba dohodli na tom, že Monika mimo jiné nebude manžela přemlouvat ke křesťanství, a nechá ho žít tak, jako žil doposud, a na oplátku on se nebude jejímu křesťanství vysmívat . Do výchovy dětí jí nebude mluvit, a pokud má pocit, že by bylo dobré vychovávat je ve víře v Boha, ať si je tedy tak vychovává, ovšem samozřejmě bez něho. Pokud bychom se drželi jen čistých faktů, tak až do Patriciovy smrti byla jeho náboženská výchova velmi, velmi vlažná. Příkladně zbožná matka, denní účastnice bohoslužeb a velmi aktivní křesťanka dala přednost tehdejším zvyklostem před přirozenou vnitřní potřebou a nedala Augustina pokřtít. To bylo z náboženského pohledu velmi riskantní rozhodnutí už kvůli tehdejší velké úmrtnosti dětí, zvlášť v Africe.Ve Vyznáních budeme například marně hledat zmínku o tom, že by Monika sebou do kostela brávala své malé děti a jen v nepříliš jasných náznacích si můžeme několikrát přečíst o tom, že matka Augustinovi o Bohu v dětství také vyprávěla. V jeho vyprávění o svém dětství a mládí je v souvislosti s matčinou výchovou skutečně celkově nábožensky až křiklavě pusto. Bez dalšího komentáře a nabízejícího se cynizmu a ironie nelze nezmínit matčiny jistě dobře míněné rady patnácti, šestnáctiletému synovi, aby za fyzickým zklidněním pokud možno vyhledával jen svobodné ženy a kvůli nebezpečí skandálů a ostudy na malém městě, aby se snažil se vyhýbat vdaným...
Augustin o mnoho let později už jako katolický biskup nenachází těch pravých slov, aby ve Vyznáních nalezl a vyjádřil největší slova odporu a zhnusení nad svojí tehdejší morální špínou, zvrhlostí, chlípností, a podobně. A přestože v knize nesmírně matku ctí a nekonečně velebí především za její pozdější úlohu na jeho hlavní milánské konverzi, snaha pro do jisté míry reálný a spravedlivý pohled ho ovšem přinutí ptát se vyčítavě a ublíženě, proč mu prý rodiče raději rovnou nevyhledali ženu pro legitimní manželský svazek, aby tak alespoň mohl své nízké choutky zlegalizovat... Podotýkám, že hovoří o době svých přibližně šestnácti let! Tehdejší zvyk u křesťanství praktikujících rodičů byl dávat děti pokřtít buď až na prahu, nebo přímo v jejich dospělosti, případně příslušnost k nějakému náboženskému proudu nechat až na jejich svobodném rozhodnutí. Mnozí tehdejší křesťané považovali hřích za tak vážný přestupek proti Bohu, že svým dětem naivně a pokrytecky raději nechávali takřka nekontrolovanou volnost a tím i téměř neomezený prostor pro jejich možnou hříšnost, a zdůvodňovali to tím, že hřích spáchaný před křtem je méně závažný, než po křtu. Až se děti vydovádí a zklidní, dáme je pokřtít. Augustinova „křesťanská výchova“ nebyla uvedenému způsobu nijak vzdálena.
Jeho pozdější dlouhodobé výčitky svědomí a obrovská, hluboce upřímná kajícnost a lítost nad svým „hříšným mládím“ byly pak projevem a výsledkem spíše oběti takové standardní dobové výchovy, než skutečného hříšníka. „Ale z bahnité žádostivosti těla a z bujné pohlavní dospělosti vystupovaly mlhy a zahalovaly srdce, abych nemohl rozeznat jasnost náklonnosti od mlhy smyslné rozkoše. Obojí ve mně zmateně vřelo a strhávalo mě do víru neřestí“. Při čtení takových upřímně myšlených a vysoce emotivních výrazů musíme podotknout, že jejich oprávněnost by platila, kdyby skutečně byl vychováván podle křesťanské víry a svědomí. Pokud by tehdy znal nesprávnost svého chování, znal alespoň základy Božích přikázání, a navzdory tomu by žil tak, jak sám (rétoricky silně zveličeně) po letech popisuje. Augustin porušoval pravidla, která bohužel neznal. Proč je neznal právě syn tak opravdu věrné a ctnostné křesťanky, je otázka pro jiné zamyšlení. To, že později sám pochopil, že s jeho výchovou v křesťanském duchu nebylo vše zcela v pořádku, dokázal následně svým velmi zaujatým zájmem o problematiku křesťanské výchovy a vzdělanosti a díly, které na toto téma vytvořil.
Ctižádostivými rodiči bylo tedy v Augustinovi od dětství vytrvale, ale oprávněně udržované vědomí vlastní hodnoty, talentu i určité výjimečnosti, kterou navíc v rodičích důrazně utvrzovali i jeho učitelé. Augustin tak už od mládí získal nejen značné sebevědomí, ale i smysl pro důležitost cílevědomé práce a silnou touhu po odpovídajícím vzdělání. Sám však přiznává, že se ještě na základní škole doma v Thagate učil poměrně nerad a některé vyučovací předměty – například řečtinu, přímo nesnášel a raději by si s ostatními kamarády dopřával klukovských her a dětských dobrodružství v ulicích města i v jeho nádherném okolí. Druhý stupeň základního vzdělání absolvoval v blízkém významném městě Madauře a tam se již svými schopnostmi a inteligencí začal ve studijních výsledcích svým vrstevníkům vzdalovat. Pochopil, že rodičovské rady a vábivé vykreslování jeho možné budoucnosti mají své opodstatnění. Stal se z něho snaživý student, premiant dávaný spolužákům za vzor a výborné studijní výsledky se pro něho postupně stávaly už ne požadavkem rodičů, ale jeho vlastní potřebou na cestě k vytyčeným cílům. Ke splnění představ ctižádostivých rodičů, a nyní už i jeho samotného, bylo nutností pokračování studia rétoriky na vysoké škole svobodných umění ve vzdáleném centru kultury a vzdělanosti v Kartágu, nejlépe završené soukromým postgraduálním studiem u nějakého věhlasného profesora, jehož osvědčení o ukončeném studiu velmi usnadňovalo získat práci odpovídající dosaženému vzdělání. Náklady na studie však byly velmi vysoké, a Augustinův otec musel vynaložit obrovské úsilí, aby syna na studiích udržel. Bohužel zemřel ještě několik let předtím, než syn dostudoval a Augustina pak provázely velké finanční těžkosti. Kvůli nim dokonce musel své studium na rok přerušit, a vrátit se už jako vyznavač manichejského učení domů, což samozřejmě přineslo velké problémy a dramatické zhoršení vzájemných vztahů s matkou. Po necelém roce se však do Kartága Augustin vrátil a studie nakonec úspěšně zakončil hlavně díky finanční pomoci přítele jeho rodiny.
Až do konverze považoval své řádné vzdělání především jako potřebné až zásadní pro splnění svých nemalých životních představ a cílů. Teprve po poznání skutečného smyslu života člověka na zemi a přijetí víry v jediného Boha Stvořitele, začala pro něho s přibývajícím věkem dostávat otázka nutnosti a cíle vzdělání zcela jiné hodnoty. Samotné vzdělávání „pro vzdělání“ tak nemůže být smyslem života a odvádí od dosažení pravého cíle. Je dobré a má význam pouze tehdy, pokud nabyté poznání směřuje na cestě k Bohu. Neexistuje obor lidského zájmu, který by tomu bránil, záleží jen na nás. Žádný pozemský učitel nás však nemůže naučit ani zdaleka všemu, co potřebujeme znát pro dobrý život na zemi, natož aby nám takový učitel zaručil, že se jeho radami dostaneme do Boží blízkosti. To je otázka především Boží milosti a také způsobu, jak na takovou milost reagujeme. K tomu, abychom reagovali správně, nám podle Augustina slouží především náš Vnitřní učitel, náš dobrý rádce a naše svědomí. Vytvoříme-li si k takovému učiteli takový vztah, abychom s ním mohli vést užitečný a nepřetržitý dialog, nalezli jsme toho nejlepšího učitele pro zdejší, i ten příští život.
V letech, dokud nepoznal pravého Boha, měl jako každý mladý člověk mnoho zájmů, pro které se rychle nadchnul, aby je stejně rychle vyměnil za jiné. Na znalost cizích jazyků bohužel neměl předpoklady, což se později u něho projevilo jako velký nedostatek a také příčina mnoha nedorozumění, vše si však vynahradil znalostmi staré a řecké římské literatury a poezie, o jeho vystudovaném, velice vytříbeném rétorství není potřeba zvlášť hovořit. V mládí ho dokonce určitou dobu velmi zajímaly některé pohanské obřady a veřejné slavnosti a několika se také osobně účastnil, později ho zaujalo například hvězdopravectví, matematika, historie, sociologie a mnohé další. Zajímavý byl jeho vztah k umění, divadelním představením i samotným hercům. V dětství a mládí ho divadlo velmi zaujalo a patřilo k jeho láskám a načas se také nechal spolužáky strhnout ke zbožňování některých populárních herců. Mnoha představení určených pro dospělé se také jako nadšený divák zúčastnil, aby tam: „...cítil rozkoš s milenci holdujícími nečisté rozkoši (jakými slovy by asi hodnotil mnohá dnešní představení?), třebaže to byla jen scénická fikce, a skoro jakoby ze soustrasti jsem cítil, že zmírám rozkoší, když je postihlo neštěstí, v případech obojího druhu jsem nalézal zalíbení“. Divadlo však znamenalo v římské společnosti také velmi populární krvavé gladiátorské souboje v arénách a je velmi pravděpodobné, že i několik takových „představení“ v mládí viděl, ovšem vzhledem už k jeho velmi citlivé povaze je jasné, že přes všechno vnitřní vzrušení z těchto soubojů u něho převládalo zhnusení a skutečná hrůza z prolité krve. Později navíc i výčitky svědomí, jeho trvalý problém.
Jako křesťan tak samozřejmě na divadlo jako celek velmi zanevřel a chápal ho jako centrum nemravnosti, hrubosti a neřesti, a dodnes je spíše neprávem často i mezi samotnými herci svatý Augustin znám jako zapřísáhlý nepřítel divadla. Faktem je, že mnohá tehdejší představení se svým tématem často přibližovaly spíše pohanským oslavám a primitivnímu kultu těla, a Augustin později jako duchovní vedl proti nim vytrvalé kampaně. Divadlo tedy také patřilo k položkám, které evidoval jako odvádějící od Boha a je zajímavé, že návštěvy divadelních představení odsuzoval nejen u křesťanů, ale dokonce je zahrnul i do výčtu špatností, jakých se dopouštějí Židé. Ti prý byli v Augustinově době velmi častými návštěvníky divadel a přestože blížeji nespecifikuje, jaká představení měli v oblibě, tvrdě je za to odsuzuje. Židé se prý například nechávali unést dějem častěji než jiní diváci a „...křičeli tam více než ostatní“, což Augustina nesmírně rozčilovalo. Několikrát rozhořčeně napsal v tom smyslu, že by udělali lépe, kdyby o šábesu: "alespoň trochu pracovali, místo aby dělali hluk v divadlech a jejich ženy aby bez hanby celý den tancovali na terasách v rytmu tamburín."
Po své konverzi Augustin proslul svojí vášnivou láskou ke Stvořiteli, ke katolické instituci jako Boží církvi a mimo jiné také radikálností, s jakou se snažil jednou provždy se vypořádat se svým předešlým ( a jak neustále, až sebemrskačsky opakoval, velmi špatným a hříšným) životem. Jeho názor na to, že vše, co děláme, na co myslíme a čím se zabýváme, má směřovat k Bohu je neoddiskutovatelně správný. Život běžného člověka se všemi jeho zájmy, existenčními starostmi, výchovu dětí a podobně, však nemůže mít pouze a výhradně čistě náboženský charakter. Augustin se svým smyslem pro dokonalý život ve víře nepovažoval lidské činnosti, které nejsou primárně určeny k poznání Boha, za důležité. Věnujeme-li jim příliš času, nezbývá nám pak k poznání potřebný čas. Na druhou stranu neexistuje na světě nic, za čím bychom Boha a jeho dílo nemohli vidět a to záleží jen na nás a naší svobodné vůli. Vnímání například krásy, i když zdánlivě jen „pro tu krásu“, nás v myšlenkách dřív, nebo později vždy dovede k jejímu Tvůrci a totéž platí o všech našich zájmech a činnostech. Dokonce lze říci, že to platí i o činnostech, které na první pohled od Boha přímo odvádějí. Vzpomeňme, kolik takových zájmů měl Augustin v době, kdy o víře své matky Moniky odmítal cokoli slyšet. A přesto ho každá taková aktivita vedla k Bohu, aniž to jen tušil. Jakákoli lidská činnost a zájmy dovedou člověka před dveře, za kterými je poznání. Augustin po svých zkušenostech doporučoval jít tou přímější cestou s myšlenkami především na Boha a také už s řádně vykonanou prací pro Něho. Ale jeho život nám téměř dokonale dokazuje, že vůbec nic nemusí být ztraceno, pokud zatím jdou lidé cestou zdánlivě úplně jinou. Záleží jen na tom, jestli ty zmíněné dveře budou chtít jednou otevřít podobným způsobem, jakým to udělal náš velký vzor.
M.Č.