Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XVII

aug3_admonishedsl.jpg

 

Augustin v Římě

 

 

 

 

                            

 

 

           Na rozdíl od „Malého Říma“, slavného afrického přístavního města Kartága, které Augustin skutečně miloval a také často navštěvoval, Řím  navštívil během čtyř let sice dvakrát, ovšem už nikdy nezatoužil se tam snad ještě někdy vrátit. Dá se říci, že na Řím měl až na jednu výjimku jen špatné vzpomínky. O „věčném městě“ také kupodivu nikdy nenapsal nic pozitivního, natož snad velebícího, jak mistrně dokázali mnozí jeho předchůdci i současníci. Jejich nadšení z čistě osobních důvodů prostě nesdílel. To se týká dokonce  i jeho veledíla o 22 knihách O Boží obci – De civitate Dei, které začal psát až v pozdním věku jako reakci na dobytí a vyplenění Říma Góty a Alarichem v roce 41O, ve kterém je právě Řím jako tématický základ díla v těch nejrozličnějších podobách a souvislostech zmiňovaný. Dílo psal s obrovským zaujetím a úsilím celých třináct let a dokončil ho čtyři roky před smrtí v době, kdy svůj biskupský úřad předává svému vyvolenému koadjutorovi knězi Herakliovi.

         První negativní zkušenost s městem měl hned po připlutí z Kartága, kdy tam jako devětadvacetiletý z několika pádných důvodů z Afriky doslova utekl, a jeden z hlavních důvodů byl jeho (nakonec marný) pokus konečně se vymanit z velmi přehnaného a nadmíru emotivně prožívaného zájmu své matky Moniky. Nutno podotknout, že tento enormní zájem ze svých tří potomků právě o něho vypukl u matky až v jeho dospělosti, konkrétně v době, kdy zemřel Augustinův otec Patricius a on sám se vydává mimo matčin dohled na studie právě do Kartága. Augustin měl ještě bratra a sestru, ovšem matka si po manželově smrti vybrala právě Augustina nejen jako náhradní objekt  své přehnané péče místo manžela, ale navíc vzdorovitému synovi  namlouvala, že nyní je jeho otcem přímo Bůh. Jak na to asi reagoval mladý muž, který nechtěl o křesťanství své matky z principu nic slyšet, si můžeme snadno domyslet.

         Když Augustin matku obelhal a zradil, a z Kartága odejel do Říma bez ní, silně ho po cestě trápily výčitky svědomí, takže do Říma připlul velmi rozrušený a zesláblý a navíc hned v prvních dnech tam onemocněl pravděpodobně malárií. S obětavou pomocí svých manichejských přátel, u kterých i bydlel, se sice nakonec vyléčil, ale v městě se mu téměř nic nelíbilo. Rekonvalescent tam trpěl zimou a nevlídným deštivým počasím, nelíbil se mu neustálý shon, údajná strohost a anonymita obyvatel, a dokonce se zdá, že ho nijak mimořádně ani neohromila architektura města, stejně jako jeho kulturní stánky, knihovny, cirky, divadla a podobně. Když manichejským bratrům ještě v Kartágu přikývl na lákavou nabídku otevřít si ve věčném městě svojí vlastní školu, měl o své další budoucnosti pravděpodobně značně zidealizované představy. V Římě ho totiž nikdo s ovacemi nevítal, a přes veškerou pomoc manichejských musel sám vyvíjet velké, a asi i nečekané úsilí, pokud se chtěl živit učením ve vlastní škole. Do té doby nebyl zvyklý snášet větší těžkosti, doma v Africe mu nejprve s velkým vypětím a sebezapřením sháněl peníze na obživu a studie jeho otec, jehož nesmírnou obětavost Augustin překvapivě nikdy kladně neocenil, spíše naopak naprosto nevděčně a nepochopitelně tuto obětavost kritizoval v tónu zmanipulované oběti otcovy ctižádostivosti („chtěl, abych studoval..., můj otec se nic nestaral o to, jak jsem pro Tebe dorůstal, nebo jak jsem byl cudným; jen když jsem byl v řečnictví vycvičen..., měl jsem se odebrat na další studia do Kartága. Poněvadž se toto rozhodnutí stalo více z otcovy ješitnosti... “ a podobně). Nevděčný postoj k otci nezměnil kupodivu ani po své konverzi a vyjma skutečně jen pár slov, které o něm napsal ve Vyznáních ve značně  kritickém duchu, se už o něm nikdy – na rozdíl od pozdějšího velebení své matky – nezmínil.

         Když konečně s maximálním využitím všech manichejských konexí sehnal své nové žáky a prostory pro vyučování, po několika měsících mu žáci zase odcházeli a přecházeli k jinému učiteli,ovšem aniž by rodiče za ně za výuku zaplatili. Navíc mu rodiče, ale i žáci dávali najevo i určitou rasovou nadřazenost, a to byla další velmi těžká rána pro sebevědomí již tak zklamaného berberského učitele. Augustin začal uvažovat o návratu domů a snad nejvíc ho od tohoto úmyslu zrazovala  zcela reálná představa setkání s v slzách vyčítající matkou Monikou, a svým návratem dokazující velký osobní neúspěch pokusu o osamostatnění. Přestože už v té době byli vyznavači učení perského proroka Máního v podstatě v ilegalitě, dosud si udržovali také  i v Itálii  mnohé důležité posty ve státní správě. Když se naskytla příležitost protekčně získat v Miláně státem placené místo učitele řečnictví v těsné blízkosti císařského dvora, Augustin neváhal ani vteřinu a manichejským souvěrcům okamžitě přikývl. Nejvyšší postem, který v Římě vykonával vyznavač manicheizmu, bylo místo prefekta, které zastával Aurelius Symmachus a ten intrikami zařídil, že „konkurz“ na římského  řečníka vyhrál k velké nelibosti místních občanů mladý a hlavně naprosto neznámý Afričan, manichejec Augustin. Od tohoto svého především politického tahu  ovšem Symachus  očekával úměrné zúrodnění své námahy a náležité výsledky působnosti svého manichejce v císařově blízkém okolí. Toho se však k svému obrovskému zklamání prefekt již nedočkal, protože  Bůh měl s Augustinem jiné úmysly. Ještě jedna zajímavost: V době právě zmiňovaného prvního pobytu Augustina v Římě v roce 383 byl nejvyšší hlavou církve Damascus I. a za čtyři roky, tedy v letech 387 – 388, kdy v Římě musel Augustin už jako křesťan nechtěně podruhé pobývat, byl už novým papežem v Římě rázný zastánce práv římské stolice Siricius. Ten byl velkým příznivcem mnišského způsobu života, pro který byl v té době už Augustin rozhodnutý, navíc ve věcech papežského a církevního práva  byl velmi energickým a nesmlouvavým, a byl rovněž i velmi tvrdým potíračem kacířství, tedy vesměs záležitostí, které se možná už tehdy mohly Augustinovi velmi zamlouvat. Za pár let totiž stejně energicky prosazoval v Africe totéž. Ovšem ani tato skutečnost u něho nedokázala nijak pozměnit svůj negativní postoj k srdci církve Římu.

         Druhý Augustinův pobyt v Římě po čtyřech  byl zpočátku pobytem do církve vášnivě zamilovaného a euforicky šťastného konvertity, který se se svými přáteli vrací z Milána přes Řím domů, a v ostijském přístavu čeká na vhodné podmínky k odplutí. Jela s nimi samozřejmě i Monika, která po jeho útěku dlouho v Africe nevydržela a za velkých osobních obětí se za svým miláčkem zcela nečekaně do Milána vydala. V červnu roku 387 se však stala událost, která Augustinův negativní postoj a neveselé vzpomínky na „věčné město“ Řím jen upevnila. Během několika málo dní tam totiž umírá jeho matka.

         Na skutečný vztah svaté Moniky ke svému synovi a naopak existuje velmi mnoho názorů, včetně pokusů o jeho posouzení z psychologického hlediska. Jejich vzájemný vztah byl velmi nejasný a složitý, a slouží dodnes k různým spekulacím a potřebě mnoha autorů k vyjádření svého vlastního názoru. Pravdou je, že v mládí nejenže oddaná křesťanka Monika nedala přednost předpokládanému vnitřnímu nutkání před místními africkými zvyklostmi a Augustina nenechala pokřtít, ale ani sám syn se nikde nezmiňuje o nějaké své  láskyplné výchově a mimořádném zájmu z matčiny strany v době dětství a dospívání. Nezpochybnitelný fakt je, že se za něho, a především za jeho obrácení dlouhá léta  vroucně modlila  (od kdy vlastně?), takže zde platí známé rčení, že bez Moniky by Augustin možná nikdy nebyl svatý. Ovšem i naopak platí, že svatá Monika se rozhodně nedostala mezi nekonečnou armádu světců díky všem příkladnému způsobu výchovy svého syna, ale právě za své neutuchající mnohaleté modlitby především za jeho obrácení. Jakákoli případná pozdější retuš a idealizace  vztahů matky a syna až do jeho konverze je zcela zbytečná a pro zájemce o skutečný život našeho Otce církve je i nežádoucí, a k vlastnímu názoru je potřeba vycházet z toho,co nám na toto téma napsal sám Augustin.

         Ať byl překvapivý a nečekaný příjezd matky do Milána za synem jím samým, a vlastně i celou skupinou jeho afrických spolubydlících přijatý zpočátku jakkoli, Monice se podařila velká a  pro Augustinův další život rozhodující věc – přivedla ho tam do římskokatolického chrámu, kde působila jiná velká osobnost církve, biskup Ambrož. Ten ovšem  navzdory mnoha názorům o svém zásadním podíle na konverzi Augustina neměl ve skutečnosti osobně ani zdaleka přínos, který je mu na tom připisovaný. Přesto však díky jeho tehdejší popularitě, respektu a uznání od nejen křesťanských obyvatel Milána, nepřímo rozhodně uspíšil radikální přeměnu do té doby světáckého, sebevědomého  kariéristy v člověka velkého ducha a mimořádně silné víry. Svatý Ambrož se svojí silou osobnosti tedy stál sice jen nepřímo v pozadí a dokonce nejspíše i bez zvláštního osobního přičinění, přesto rozhodujícím způsobem za znovunalezením (nebo snad za vůbec prvním nalezením?) obrovských  duchovních hodnot v do té doby  pravděpodobně nikdy plně neiniciovaných a tedy i netušených  vzájemných vztazích matky Moniky a syna Augustina. 

         Hodnoty, které v sobě teprve téměř až v polovině Augustinova života, a na konci života jeho matky oba nalezli, byly pro oba zcela netušené. Augustin konečně pochopil, o co jeho matka po celý život usilovala, a proč a kam se ho snažila zvlášť poslední roky (často však velmi nevhodným způsobem) dovést. Z hloubi duše se styděl a prosil za odpuštění za všechno zlo a nesmírný smutek, které jí zvlášť v době dospívání a svého manichejství vědomě působil. Šťastná matka konečně pokřtěného syna zase pochopila, že bez pomoci Boha by veškerá její snaha, sice v tom nejlepším úmyslu, přesto často přespříliš emotivně projevovaná, neměla žádné vyhlídky na úspěch. Snad až ve chvílích Augustinova křtu v milánském chrámě a z promluvy světitele biskupa Ambrože konečně pochopila, že Bůh se nesmilovává a neplní prosby každodenními a na veřejnosti deklarovanými slzami a hlasitým nářkem nad svým osudem před ochotnými diváky, ale jen v tichosti rozjímavého soukromí upřímného srdce.

         O co pozdější, o to objevnější a  pro oba úžasnější bylo jejich nalezení jednotného vnímání celé podstaty života na zemi ve vztahu k věčnosti, nyní už oproštěné od všech zbytečností, kterými se oba od takového  poznání dosud tak často vzdalovali. Skutečné a pravé štěstí, nalezené už při společné půlroční duchovní přípravě na Augustinův křest v podhůří Alp, dosáhlo svého nejvyššího bodu paradoxně právě v Římě, ve chvílích blížící se smrti matky. Tehdy ve chvílích naprostého duševního souznění a povznesení hraničící až s extází byli Bohu, ale  poprvé v životě i jeden druhému v porozumění nejblíže: „ Obdivovali jsme se kráse Tvého díla, Bože. Pozdvihli jsme své duše. Došli jsme k nim, ale minuli je, abychom Pane dospěli do toho kraje nevyčerpatelné hojnosti, kde věčně sytíš Izraele chlebem života...A tu, když jsme tak mluvili a o hladu se tak povznášeli k onomu božskému kraji, dotkli jsme se ho na okamžik ve vzletu celého svého srdce. A pak ve vzdychání jsme padli zpět, zanechávajíc tam prvotiny svého ducha a sestoupili jsme opět k pohybu svých rtů, k onomu smrtelnému slovu, které začíná a končí. Kdyby ono mlčení mohlo trvat, kdyby se všechny nižší představy rozplynuly...a jen toto jediné vidění unášelo duši, pohlcovalo jí a utápělo v radosti kontemplace, takže by byl věčný život podobný onomu okamžiku poznání, za kterým jsme s láskou vzdychali – zda by to nebylo vyplnění toho slova: Vejdi v radost svého Pána? Kdy v ní vejdeme? Snad tehdy, až vstaneme z mrtvých? “.  Kdo z nás by dokázal lépe vyjádřit ten silně toužebný okamžik nevyslovitelného štěstí, který bychom ještě za svého života tak rádi z blízkosti Boha alespoň na chvíli pocítili?  

         Monika už nechtěla dál žít a těšila se na Boží náruč a syn se neodvažoval ani náznakem jí její touhu jakkoli rozmlouvat. Přestože v římské Ostii matka brzy zemřela a byla tam i podle svého přání pohřbena, právě okamžiky vrcholné vzájemné duchovní jednoty byly tou jedinou výjimkou, která však pro něho jen potvrzovala jeho nepříznivý osobní dojem z dvojího pobytu v jednom z  pěti hlavních měst římské říše. O tom, jaký dojem na matku věčné město zanechalo, se Augustin nikde ani slovem  nezmiňuje, přestože by podle logických předpokladů  měla být městem jako prostá negramotná africká venkovanka přímo ohromena. Také ona, přestože jen velmi krátce, ve městě dvakrát pobývala.

         Ještě minimálně jeden přínos pro něho měl Řím, ačkoli se o něm výslovně nikde nezmiňuje. Monika zemřela v létě roku 387, ale na cestu domů se Augustin s přáteli vydal až za rok a přestože se sám o důvodu této neplánované roční prodlevy konkrétně nikdy nezmínil, z mnoha náznaků a reálných předpokladů můžeme v kostce jeho tamní činnost částečně zmapovat a najít příčinu odložení odjezdu. Důvody musely být vedle matčina úmrtí a zařizování všech věcí nutných k pohřbení v cizí zemi, poměrně podstatné a přinesly i mnoho nečekaných starostí. Například při svém prvním pobytu v Římě bydlel Augustin zcela sám a navíc zdarma u manichejského přítele. Nyní se tam potřeboval ubytovat se synem, matkou a asi šesti, sedmi africkými přáteli, kteří v Miláně bydleli v jeho pronajatém domě. Sehnat rychle ubytování a jistě také možnost výdělku pro celou skupinu novokřtěnců, ověnčenou mnoha zavazadly, ale rozhodně nebylo nic jednoduchého. Muselo se tedy vyřešit nejen bydlení, ale především možnosti a způsob stravování, případná lékařská péče, zaměstnání a mnoho dalších potřeb a ani tyto překážky nevedly Augustina k rozhodnutí k rychlému odjezdu z města, které se mu navíc ani nelíbilo. Jedním z udávaných důvodů odložení odjezdu je tehdejší politická situace, protože právě (388) vypukla válka mezi císařem Theodosiem a odbojným římským generálem Maximem. Především pozemská válka se však nijak nedotýkala námořní cesty mezi Římem a jeho „obilnou sýpkou“ Kartágem, kam měl původně Augustin namířeno. Náznaky některých autorů o tom, že se Augustin dlouho nemohl odloučit od blízkosti matčina hrobu neobstojí, protože ihned po pohřbu se Augustin odebral do Říma. Povětrnostní podmínky pro odplutí nebyly v této roční době nijak nepříznivé, naopak do Říma připlouvala jedna zásobovací loď za druhou. Ani případné neočekávané zvýšení nákladů na plavbu mezi možnými důvody zdržení nemá svoji váhu, všichni členové skupiny v Miláně pracovali a také si dostatečně našetřili.

         Jedním z možných a asi i nejpravděpodobnějších důvodů, o kterých se  Augustin záměrně nezmiňuje, je jeho v podstatě zatím  neznalost  instituce církve a jejího aparátu, a  minimální, zatím spíše zanedbatelné teologické znalosti. Mimo té nejzákladnější znalosti obsahu několika Pavlových listů jde i o neznalost Písma, jazyků, stejně jako všeobecné duchovní literatury, kultury náboženství a mnohé další nezbytné základy k zamýšlenému duchovnímu životu v bratrské komunitě. A kde jinde, než právě v Římě mohl uspokojit všechny své alespoň ty nejzákladnější požadavky pro kvalitní duchovní základy? V Římě měl k dispozici studovny, čítárny, knihovny, měl celý výběr kostelů na to, aby si jako návštěvník bohoslužby plně osvojil její smysl a průběh, přestože o kněžství ani výhledově nikdy neuvažoval...Jako ještě  nedávný manichejec téměř vůbec neznal historii křesťanství, ani jeho významné osobnosti, a podobně. Vše se tedy rozhodl urychleně dohnat a domů přijet už s takovými znalostmi právě přijatém křesťanství, aby o něm mohl doma vyprávět a dovedl alespoň částečně  uspokojivě odpovědět na předpokládané otázky kolem své nové víry. Dosud byl jen zvyklý vyučovat a vzbuzovat respekt svými vědomostmi a nyní se po svém překvapivém příklonu ke křesťanství nechtěl nechat doma  jízlivě zahnat do kouta svojí případnou nevědomostí o novém náboženství. V Římě se navíc mohl seznámit se sice nedlouhou, přesto už bohatou historií křesťanství, mohl tam navštívit pravděpodobné hroby apoštolů a také mučedníků víry  a nakonec tam i mohl osobně spatřit hlavu celé církve a jeho nejbližší spolupracovníky. I tak po létech v De civitate Dei hovoří o městě stále v negativním smyslu a navíc dokazuje, že Řím byl zkaženým městem už dávno před narozením Ježíše Krista

         Existuje velmi reálný názor, že se tam snad ať už cíleně, nebo jen náhodou, nakonec setkal dokonce právě s hlavou římských katolíků, zmíněným papežem Siriciem.  Papež byl velkým nepřítelem manichejství, náboženství, kterého byl Augustin devět let nejen přívržencem, ale i aktivním hlasatelem a propagátorem. Všechny vyznavače manichejství dal například z moci dané jeho úřadu nemilosrdně vyhnat z Říma, což ovšem bylo diskutabilní rozhodnutí už vzhledem k deklarované snášenlivosti katolické církve. Podle autora domněnky o možném setkání Augustina přímo s papežem by bylo výsledkem tohoto setkání Augustinovo první dílo, které už jako katolík  napsal  proti svým nedávným manichejským souvěrcům, a nazval ho O zvycích manichejských. Překvapivé však je, že jako samostatnou část napsal zároveň i pojednání O zvycích katolické církve, což od něho bylo velmi odvážné a sebevědomé rozhodnutí, už jen vzhledem ke skutečnosti, že křesťanství dosud neměl čas poznat hlouběji než povrchně, a přijal ho pokřtěním teprve několik měsíců předtím!

         Bylo by jen půdou pro spekulace uvažovat o tom, kde a jak získal Augustin takové vědomosti o díle, působnosti i cílech křesťanství, aby o nich bez dalšího studia mohl napsat knihu, která svým platným obsahem přežila bez potřeby zásadní redakce celé dlouhé věky. Přesto však obsahuje mnohé názory, které jsou samotnou církví samozřejmě už dávno překonané, máme na mysli například Augustinovo přiznání církvi právo rozhodnout, komu patří výsměch (!) a komu potrestání a podobně. I to jsou samozřejmě výsady výhradně Stvořitele a Augustin toto odvážné přisouzení do kompetencí církve pravděpodobně z tradičního prvotního nadšení konvertity do všech důsledků plně neuvážil.

          Během svého druhého římského pobytu ještě stačil napsat další dílko, tentokrát O velikosti duše, které přisuzuje celkem sedm stupňujících se projevů, končících radostným spočinutím u Boha. Zde už je ovšem zapotřebí Augustinovi přiznat poměrně značnou dávku erudovanosti, protože filozofií se zabýval už mnoho let předtím a  četl její mnohé významné osobnosti, v případě spisku O velikosti duše šlo pravděpodobně o reflexi na Plotina a jeho názory na duši. 

         Po ročním prodloužení pobytu v Římě, který měl pro jeho další život  zcela jistě velký  přínos, přestože on sám ho nijak nekomentuje, a snad ani tak nechce vnímat,  se konečně celá Augustinova  skupina naloďuje v srpnu roku 388 v ostijském přístavu směr Kartágo, které tehdy bylo stále ještě velmi často nazývané jako svůdné Venušino Kartágo, tedy Cartago Veneris. Po připlutí Augustin využil nezištné nabídky jednoho z dávných tamních přátel a celá skupina se tak k  němu nastěhovala na několikatýdenní odpočinek a regeneraci sil. Teprve pak se Augustin s doprovodem ocitá po dlouhé době opět před svým rodným domem v Thagaste, aby tam založil svojí první bratrskou komunitu vyznavačů mnišského způsobu života.

 

 

 

M.Č.