Maličkosti ze života XVI
sv.Augustin proti zlozvykům věřících
V roce 303 vrcholilo zběsilé pronásledování křesťanů římským pohanským císařem Diokleciánem, které už rok předtím začalo stejně krutým pronásledováním stoupenců učení perského učence Máního. Druhé velké pronásledování trvalo přibližně osm let a původní Diokleciánův cíl zlikvidovat křesťanství v římské Říši se nejen nevydařil, ale mladé podzemní náboženství především mezi prostým obyvatelstvem tímto útiskem naopak velmi posílilo. Nic na tom nemohl změnit fakt, že část katolického kléru pod těžkým nátlakem a pod hrozbou fyzické likvidace odevzdávalo Svatá Písma i bohoslužebné předměty státním úředníkům ke zničení nebo zneuctění, stejně jako skutečnost, že mnoho křesťanů se zachránilo před mučednictvím veřejným zřeknutím se své víry. To byla v podstatě hlavní příčina odštěpení tzv.pevných křesťanů pod vedením kněze Donáta od (z jejich pohledu) zrádcovské a kolaborantské církve a následný vznik donatistické hereze.
S manichejstvím, a později s donatismem vedl svatý Augustin dlouhé a vyčerpávající osobní boje především kvůli jeho snaze o znovusjednocení a posílení pozice mladé severoafrické křesťanské církve. Víme, že se mu toto úsilí bohužel bezezbytku nikdy zcela nepodařilo a je zajímavé, že poté, co barbaři vyplenili severní Afriku a křesťanství z oblasti postupně vymizelo, odštěpený donatismus se kupodivu v severní Africe místně udržel v podstatě ještě několik století po Augustinovi. Z této skutečnosti je zřejmé, že Římem silně podporovaná katolická církev, zákonitě vnímaná jako církev státní, měla ve čtvrtém a pátém století velmi těžkou pozici nejen v centru Říše, ale i v neklidné, impulzivní a také rebelské Augustinově severní Africe. Ten měl mít logicky sice svoji apoštolskou práci značně usnadněnou, protože všichni Římští císaři počínaje Konstantinem protěžovali křesťanství (a také do práce církve i silně zasahovali a ovlivňovali jí), ovšem ne vždy tomu tak bylo. V době, kdy Augustin přijal v Hippu svátost kněžství tedy měla katolická církev na jednu stranu velmi silnou podporu státu, a tedy výborné podmínky k rozvoji, na druhou stranu měla církev především pro svoji těsnou spolupráci se státem a často i závažné zásahy moci do jejího chodu, také i velmi mnoho nepřátel. Augustin, pokud si dal za cíl sjednotit severoafrickou církev, musel tedy vyvíjet obrovské úsilí na mnoha frontách; mezi křesťany především sjednotit desítky schizmatických a heretických společenství, a současně s tím vytrvale evangelizovat mezi africkými pohany.
Křesťanství se z pohanství nejen v Africe rodilo dlouho a obtížně, bohužel skutečná dynamika tohoto růstu je často příliš optimisticky zveličovaná. Tím je ale naopak paradoxně umenšovaná skutečná velkolepost práce známých, i mnoha nadšených anonymních hlasatelů Kristova poselství, počínaje vůbec největší evangelizační postavou prvotní církve, vysoce vzdělaným židovským učencem rabbi Saulem. Jeho průkopnická práce, kterou později vykonával už pod jménem Pavel, podle jeho skutečných zásluh o vznik církve pokřtěných není dodnes adekvátně doceněna. To, co apoštol Pavel (který svým učením naprosto zásadně ovlivnil myšlení a tvorbu svatého Augustina – je to jeho nejcitovanější zdroj) hlásáním Krista mezi pohany fakticky vykonal, nemá v dějinách církve obdoby. Přestože jsou i od něho samého známy některé závažné problémy s evangelizací především maloasijských pohanů, a dokonce i jeho některá evangelizační fiaska, úsilí, se kterým na svých cestách překonával překážky při hlásání Kristova poselství, a celkový dopad jeho působnosti můžeme směle označit za heroické dílo.
Význam a důsledek Pavlovy práce pro vznik křesťanských obcí a následně i samotné církve vyzní ještě výrazněji, pokud si uvědomíme, že sám Ježíš Kristus nikdy nebyl křesťanem, a na svět nepřišel s cílem, aby novou církev založil, nýbrž aby hlásal svému vyvolenému židovskému národu Boží pravdu a spravedlnost a roznítil v lidu touhu po pokání a obrácení. Evangelistovo úsilí o sdělení radostné zvěsti vzkříšení a očekávaného brzkého druhého příchodu Spasitele bylo oproti Mistrovým učedníkům navíc o mnoho obtížnější i proto, že Ježíše osobně nikdy nespatřil a veškeré Jeho poselství převzal ve vizi v damašské poušti. To jsou nesmírně důležité okolnosti pro posuzování skutečného významu a zásluh židovského učence pro vznik křesťanství a instituce církve. Augustina už během prvních úvah na možnou konverzi obrovské dílo apoštola uchvátilo a na celý život jeho myšlení silně ovlivnilo. Z toho důvodu zpočátku převzal od svého vzoru bezezbytku nejen jeho teologii, jak vidíme zvlášť na jeho raných dílech, ale rovněž i způsob evangelizace především pohanů. Apoštolovy jedinečné zásluhy o vznik křesťanství a následné učení církve vyjádřené ve zkratce by mohly vypadat následovně: Pavlův List Římanům 13; 13, Augustinova konverze, Augustinovo učení, jeho 800 let trvající platnost, poté navazující učení Tomáše Akvinského vycházející z Aristotela a Augustina, trvající vpostatě dodnes.
Pohané, ze kterých pocházíme i my, pochopitelně o Kristu Ježíši a Jeho tříletém spasitelském hnutí nevěděli s největší pravděpodobností vůbec nic a v podstatě jim jejich bozi a bůžci a nejrůznější kulty s nimi spojené stačily k relativně spokojenému životu. Provozovali odjakživa v té nejlepší víře své rozmanité kouzelnické obřady, uctívání bohů úrody, války, plodnosti, atd., provozovali oběti, hvězdopravectví a podobně, a také i různé oslavy a divoké saturnálie v mnoha podobách. K nespočetným pohanským obřadům patřilo i velmi oblíbené obřadné uctívání padlých válečníků a dalších významných zemřelých lidí. A tento velmi populární zvyk se jako jeden z mnoha dalších později následkem evangelizace přenesl a smísil s raně křesťanskými obřady, ustanovenými v prvních církevních obcích založených apoštolem Pavlem a jeho několika málo pomocníky. Evangelizace pohanů byla nesmírně náročná záležitost, a pokud chtěli první misionáři mezi nimi se svým novým učením alespoň částečně uspět, museli jen velmi pozvolna pracovat především na změně myšlení a zvyklostí nově pokřtěných, a jednotlivé církevní obce musely ještě několika generacím nových křesťanů alespoň částečně tolerovat jejich zděděné pohanské zvyklosti. V Augustinově Africe se zažité staropohanské kulty, nyní propojené s novokřesťanskými pověrami a obřady udržely ještě velmi dlouho, a jednou z příčin bylo i faktické pohanokřesťanství zmíněného římského císaře Konstantina. Ten se svojí především materiální podporou sice zasloužil o obrovský rozmach křesťanství čtvrtého a následných století, zároveň však i zcela promyšleně nadále podporoval pohanství například nákladnou výstavbou nových pohanských svatyň a obětišť.
Po období soukromé a skutečně pietní úcty věřících ke křesťanským mučedníkům se za čtvrt století díky zmíněnému císaři a jeho silné preferenci křesťanství, stalo veřejné uctívání mučedníků neúnosně rozšířenou módou s mnoha nezdravými výstřelky a mučedníkům byla postupně vzdávána téměř až božská úcta. Toto velmi populární davové uctívání se však časem místně zvrhávalo až v divoké oslavy, které se pak podobaly spíše původním ryze pohanským kultům a oslavám, a se skutečnými principy křesťanství měly jen velmi málo společného. Propojení starých pohanských zvyklostí a křesťanských zádušních obřadů a vzpomínkových bohoslužeb za zemřelé bylo samozřejmě pro křesťanství velmi nebezpečné, ovšem mezi mnoha křesťany velmi populární. Oslav na památku mučedníků se například v té nejlepší víře horlivě zúčastňovala nejen doma v Africe, ale dokonce ještě v Itálii velmi aktivně a s upřímným nadšením také Augustinova matka svatá Monika, o které bude v této souvislosti ještě zmínka. Teprve velmi přísný a důrazný zákaz takových oslav od milánského biskupa a vlivného politika Ambrože dokázal nakonec i Moniku přimět k nechtěnému, přesto však podle jejího syna ke konečnému upuštění od účastí na těchto spíše pohansko - křesťanských pietních slavnostech. Také i Augustin po své konverzi a návratu do Afriky, inspirovaný Ambrožem, proti těmto slavnostem v chrámech velmi nekompromisně vystupoval a později je už z pozice hipponského biskupa výslovně odmítal jako pohanské a rouhavé. Uvědomoval si zřejmou nebezpečnost obřadů nejen pro samotné principy jím horlivě hlásané víry, ale i pro instituci samotné církve, což se velmi brzy v praxi skutečně potvrdilo. Přesto si ani z pozice biskupa nedovolil při vědomí síly zakořeněného zlozvyku mezi lidmi tyto obřady zakázat docela, jak udělal významný milánský biskup Ambrož.
Křesťané byli tedy původně především pohané, a zvlášť v severoafrické části římské Říše se jejich kulty uchovaly ještě dlouho po zavedení křesťanství jako státního náboženství. Nově pokřtění vykonávali především kvůli zažitým tradicím svých pohanských předků střídavě křesťanské i své původní obřady, nebo je slučovali dohromady. V domech nedávno pokřtěných tak byly k uctívání vystaveny křesťanské i pohanské symboly a sošky, a v kostelích i v nově vystavěných kaplích byly často vystaveny i pohanské kultovní předměty. Být oficiálně křesťanem se od dob císaře Konstantina díky jeho pobídkám a mnohým výhodám především širokým vrstvám vyplácelo, ovšem je logické, že „pouhým“ křtem z nich hned tyto návyky nevymizely. I když počet takových pohanokřesťanů postupně klesal, v myšlení dalších už teoreticky čistě křesťanských generací ještě oblíbenost některých pohanských zvyků a obřadů dlouho přetrvávala. Mnohé katolické společenství pohanské a křesťanské zvyky často za aktivní účasti svých duchovních skutečně spojovalo dohromady a vytvářelo tak zcela nové vlastní obřady, takže jen v severoafrické Numidii existovaly desítky, podle některých pramenů až kolem stovky rozličných skupin křesťanů s místními originálními návyky uctívání Boha, ale zároveň i dalších božstev. To bylo velmi nebezpečné především pro církevní učení a dogmata a biskup Augustin snaze o vymýcení těchto stále přežívajících zvyklostí, a vytvoření jednotné obce věřících, věnoval skutečně nevídané úsilí. Při svých nesčetných vystoupeních proti takovým oslavám se často setkával s námitkou, že i mnozí z mučedníků za svého života zachovávali určité pohanské návyky, a je jim tedy podobným a blízkým způsobem potřeba vzdát úctu a vyzdvihnout jejich hrdinství.
Byla to zřejmě tradice, prostá naivita, i obrovské nadšení a oddanost svému křesťanství, která vedla i Augustinovu matku ke zmíněné hojné účasti na obřadech uctívání a oslav na památku křesťanských mučedníků. Tyto obřady se však od křesťanského vnímání piety postupně velmi odchylovaly a zvrhávaly se v obyčejné pitky a bujaré oslavy spojené s tancem na hrobech i v kostelech s uloženými ostatky mučedníků. V některých Augustinových životopisech najdeme i zmínky o jisté nevoli Moniččina manžela Patricia proti její účasti na těchto pochybných oslavách, protože se především nechtěl stát terčem nepříjemných narážek i posměchu jeho pohanských přátel kvůli značné uvolněnosti atmosféry i samotných účastníků těchto oslav. Augustin se však své matky zastává, když hovoří o jejím pouhém smočení rtů v poháru s vínem a o čistou zbožnost jejích úmyslů.. Asi jen těžko si dnes představíme věrnou a příkladně oddanou křesťanku, každodenní návštěvnici bohoslužeb a velmi energickou a aktivní věřící, nesoucí ve výroční den určitého mučedníka na jeho hrob v té nejlepší víře koš plný moučné kaše, chleba a džbánek vína, aby si spolu s jinými podobně smýšlejícími křesťany připomněla mučednické utrpení hlučnou oslavou, bohatým jídlem, a dokonce hudbou a tancem na hřbitově, nebo přímo v kostele. Není třeba příliš zdůrazňovat, že vzpomínková slavnost se především působením vína, hudby a také vedra, často změnila v bujarou venkovskou pitku a přízemní zábavu už zcela beze stopy původní zbožnosti a úcty k dotyčnému mučedníkovi.
Uvedené uctívání ostatků křesťanských mučedníků se v severní Africe stalo skutečnou mánií, a tím ale i výnosným obchodem pro nejrůznější podnikavce a především pro podvodníky. Pro upřesnění je však nutné podotknout, že tento zlozvyk byl rozšířený v celé římské říši, a například v už tehdy známém římském kostele zasvěcenému sv.Petrovi se takové opilecké křesťansko – pohanské vzpomínkové oslavy na památku mučedníků konaly pod vedením místních kněží skutečně denně. Téměř v každé numidské vesnici, na křižovatkách cest a na každém větším kousku pole stála kaplička zasvěcená často jen domnělým křesťanským mučedníkům a i ty nejmenší obce se předháněly, kdo bude vlastnit více „zaručeně pravých“ ostatků mučedníků. Každý nově získaný ostatek pak vyžadoval novou kapli, nový bohoslužebný prostor. To byl zlatý důl především pro řemeslníky a podomní obchodníky, kteří objížděli hlavně prostší venkov a podle potřeby a místní poptávky nabízeli po domech i na trzích žádané ostatky, a smlouvali se zájemci o ceně často jen padělků vyrobených z kostí zvířat.
Existovaly mnohé případy, kdy si jednotlivé církevní obce u těchto podvodníků objednávaly konkrétní ostatky „na míru“ a pak jim za ně velmi draze platily. Na tomto bujícím podvodu se neštítili bohužel podílet dokonce sami někteří podnikaví křesťané, především jistí řeholníci. Tuto skutečnost Augustin mnohokrát výslovně zmiňuje jako výrazně odstrašující případ a před těmito řeholníky často výslovně varoval ve svých kázáních. Hovořil přímo o zvrácenosti, o důkazu, kam až může zajít špatně pochopené křesťanství, když se ocitne na nepravé cestě.
V mnoha případech podobně získané převážně domnělé ostatky mučedníků byly slavnostně ukládány například do honosných hrobek a krypt, vybavených často právě s ohledem na vzpomínkové oslavy. Hrobky a kaple mučedníků se pak postupně svým vybavením podobaly spíše zájezdnímu hostinci, než posvátnému místu, protože v mnoha z nich nechyběly pódia pro muzikanty, prostor vyhrazený pro tanec, místa pro uložení pohárů i džbánů vína, někde dokonce do výbavy patřila tekoucí voda, a tak dále. Pokud se vzpomínka na mučedníky konala přímo v kostele, věřící tam přinesli k hodování stoly a lavice (tehdy kostelní lavice ještě neexistovaly a při bohoslužbě věřící stáli.) Situace se v tomto směru Augustinově severoafrické církvi na mnoha místech zcela vymykala jejímu vlivu a začala být proto neudržitelná.
Křesťanské vzpomínkové oslavy silně prodchnuté pohanskými prvky se z pietního setkání nakonec často stávaly spíše orgiemi, a četnými kritiky byly přirovnávány k bakchanáliím starověkého Říma s nezřídka obdobným zakončením. Církev se tak stávala terčem posměšků, ale především oprávněné kritiky i pohoršení jak od nevěřících, tak od jinověrců, a to od manichejců, dále především od donatistů, ale dokonce i ze strany judaistů. Augustin těmito naprosto zcestnými projevy křesťanské úcty k umučeným velmi trpěl a v roce 401 odjel do Kartága, aby se zúčastnil setkání biskupů Numidie, věnované také tomuto palčivému tématu. Po svém návratu do Hippa začal rozhodnutí konference velmi odhodlaně uvádět do praxe, mimo jiné osobně začal demonstrativním způsobem ve vlastních svatyních ničit ty oltáře (!), u kterých nešla prokázat pravost uložených ostatků. Dnes si asi jen těžko dokážeme představit moudrého zbožného teologa a nejvýraznějšího Otce církve, jak ve svém vlastním kostele ve spravedlivém rozhořčení vlastnoručně ničí před zraky zkoprnělých věřících oltář, u kterého nebyla spolehlivě prokázána pravost uložených ostatků. Kolikrát si asi tehdy uvědomil, jak obrovské muselo být úsilí jeho teologického inspirátora apoštola Pavla v jeho nadšeném a neutuchajícím zápase se zvyky a předsudky pohanů, které se tak neohroženě vydával obracet na pravou víru!
Existuje záznam listu, ve kterém Augustin už necelý rok po svém nečekaném kněžském vysvěcení napsal primasovi do Kartága žádost, ve které se neohroženě dožaduje vysvětlení důvodů k jeho dosavadní toleranci těchto oslav: „Pitky a žranice (v kostelích) jsou považovány v tak velikém stupni za dovolené jen proto,že jsou ke cti svatých mučedníků, a neodbývají se pouze o svátcích, nýbrž denně.“ Opilí účastníci slavení eucharistické oběti rozhodně neměli v kostele co dělat, byť jejich úmysly snad mohly být původně ještě ve střízlivém stavu sebevíce bohulibé. U mnohých křesťanů, pravidelných každodenních účastníků těchto pitek, však ztrácel i tuto naději a odsuzoval je jako bezbožné opilce. Tak jako severoafrická církev musela svým věřícím tolerovat mnohé zažité pohanské zvyklosti, připustil Augustin s těžkým srdcem jistou podmínečnou toleranci praktikování těchto obřadů, ovšem jistého vítězství přesto dosáhl, protože oslavy a pitky se z chrámů a kaplí postupně přenášely do soukromí. Víno a jídlo dovolil nadále nosit na hroby jen pod podmínkou, že si je tam převezmou chudí. Občasnou pokračující konzumaci jídla a pití vína v chrámech a kaplích neváhá nazvat slovy žraním a chlastáním, a znetvořením africké církve. O tom, kde a jak takové oslavy končily, kolovaly se škodolibou radostí mezi jinověrci celé příběhy.
Jednoho dne, když opět systematicky, ale s ohledem na rozšířenost i opatrně na své věřící stupňoval nátlak na upuštění od těchto obřadů, použil pro své kázání jako příklad část z Písma hovořící o Ježíši v posledních dnech své veřejné činnosti v Jeruzalémě, kdy začal vyhánět směnárníky z chrámu. Na tom je zajímavá především ta skutečnost, že v emotivním kázání o potřebě vymýtit chrámové opilství a vrátit Božím stánkům původní čistotu a zbožnost, mimo jiné uvedl, že: „ Kristus nestrpěl ani obchod, který byl dovolený a pro tehdejší obětní kult vlastně potřebný...Kristův výraz doupě lupičů se hodí lépe na ty, kteří svým opilstvím v kostelech takové doupě spoluvytvářejí, nebo na ty, kteří tam prodávají potřebné zboží?“ Měl tím na mysli jeruzalémské chrámové směnárníky a obchodníky, kteří ještě za existence jeruzalémského Chrámu vykonávali především v období Pesachu v jižní části chrámového komplexu velmi potřebnou práci. Obchodníci zde prodávali zvířata, která mohla být rituálně obětována, a směnárníci zase měnili zbožným židovským poutníkům z celého světa jejich nejrozličnější měnu za jedinou možnou, která se na svátky v Chrámu přijímala jako obětina Bohu, a výhradně za kterou bylo možné v první „obchodní“ části areálu zakoupit holoubata, jehňata a další zvěř vhodnou k obětování. Směnárníci tam měnili velké množství cizích měn podle aktuálního kurzovního přepočtu za oficiální měnu, a tou byly kvalitní Tyrské stříbrné šekely. Augustin, velmi dobře znalý poměrů Ježíšovy doby tyto chrámové směnárníky a prodavače zvířat v žádném případě nijak neodsuzuje, proto se o nich zmiňuje jako o těch, kteří tam prodávají potřebné zboží. Věděl totiž, že obecně vžitá představa o Ježíši, který byl krajně rozčilený z přítomnosti obchodníků v komplexu Chrámu, v domě mého Otce, je nesprávná. Ježíš si byl totiž vědom nepostradatelnosti těchto obchodníků na hladkém průběhu celých významných svátků, kterých se ostatně pravidelně zúčastňoval i on sám. I jeho rodina pochopitelně právě u těchto směnárníků měnila mince platné především v Galileji. Kristovo zdánlivě překvapivé, přesto dobře promyšlené převracení směnárnických stolků v přeplněném poutním místě mělo jiný, daleko významnější podtext symbolicky určený moudrým a Augustin ho nepochybně znal. Když o Ježíšově převracení stolků o pár století později před plným hipponským stánkem víry hovořil, jistě si v této souvislosti vzpomněl i na svá bujará mladá léta, kdy i on, ovšem samozřejmě z naprosto odlišných důvodů, také převracel prodavačům káry a pulty se zbožím doma v tržnici na Malém Thagastsském náměstí. Tehdy ovšem ještě o Kristu nevěděl téměř vůbec nic, a dlouho ani vědět nechtěl.
Jeho neúnavná a důsledná, přesto však i s pochopením pro lidskou slabost konaná mravenčí práce na odstranění nežádoucích pohanských zvyklostí z myšlení svých věřících, postupně přinášela své ovoce, a svými optimistickými výsledky brzy přesáhla hranice hipponské diecéze. Svatý Augustin, přestože mnohokrát sám myslel a jednal na samé hranici krajnosti a svět viděl často jen v černobílých barvách, v podstatě sám proti krajnostem především v církvi důrazně vystupoval. V konkrétním případě oslav na hrobech mučedníků si však ráznější řešení, než systematickou práci s vědomím svěřených věřících, nemohl na rozdíl například od biskupa Ambrože dovolit. Ani vzdáleně se respekt a vážnost jeho úřadu v nepříliš důležitém provinčním africkém městě nedal srovnávat s císařským Milánem a Ambrožovou státnickou pozicí. Augustin měl pro svoji práci nesrovnatelně horší podmínky i zázemí a na rozdíl od něho by se nikdy nemohl odhodlat k přímému všeobecnému zákazu oslav, přesto na i tomto poli sklízel dílčí úspěchy. Jeho obětavým úsilím nakonec z hipponské baziliky a okolních kaplí a hřbitovů podobné pochybné oslavy vymizely natrvalo.
M.Č.