Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XV

imagesca8wiz11.jpg

 

 

Augustinovo mistrovské sloučení antitezí

 

 

 

 

 

         O tom, že dílo svatého Augustina je plné často  záměrně  krajních protikladů, které jsou často jen důsledkem jeho neklidné mysli a především života, nebo také vnímání prosté reality, není potřeba dlouze přemítat. Promyšleně extrémní kontrasty při komunikaci, často nečekaně emotivní reakce v situaci, kdy by to nikdo nečekal, nebo náhlá vzplanutí mysli a následně rychlá zavržení objektů těchto vzplanutí, tvořily nerozlučnou součást jeho života. Miloval slovní hříčky a překvapivé obraty stejně jako paradoxní příklady a podobenství, a pokud by mu jejich snad až příliš časté užívání někdo vyčetl, odkázal by ho s přehledem na Nový, ale především na Starý zákon, Starou smlouvu, kde je takových příkladů bezpočet.

         V antitezích si vysloveně liboval a užíval si zmatek a nepochopení svých kritiků, kteří často aniž by vyvinuli větší snahu o pochopení zdánlivě zcela protichůdných tvrzení, jej většinou ukvapeně odsuzovali minimálně jako zmatené. Augustin celý svůj kněžský život pracoval s nejširším spektrem posluchačů a věřících, od analfabetů (i jeho matka svatá Monika mezi ně patřila) počínaje, a vysokými římskými politiky konče, a dokázal mistrovsky využít svého vysokého rétorského vzdělání a praxe k tomu, ne snad aby se každému posluchači zavděčil, ale aby ho oslovil v pravý čas na pravém místě. A právě pro takové příležitosti dokázal použít to, co jen málokdo, totiž v jedné, nebo ve dvou větách vyslovit zdánlivě neslučitelné a paradoxní tvrzení, které se zvlášť těm, kdo ho poslouchali, nebo četli poprvé, mohlo zdát často až absurdní. Někdy se dokonce setkal s velmi posměšnými reakcemi posluchačů, na které však většinou vůbec nereflektoval. A pokud  přeci jen, často to bývalo ve smyslu: „Kdo má uši k slyšení, slyš, kdo má rozum k myšlení, mysli! Kdo je nemá, mlč!“ Tímto tak typicky augustinským  bonmotem většinu svých odpůrců se zadostiučiněním na místě umlčel.

         Přestože pochopitelně patřil mezi numidskou intelektuální špičku, sám je například často „provokoval“ prohlášeními, že sama inteligence a vzdělanost je pro člověka málo, stejně jako mít jen dobré srdce. Jako jistě jediný křesťan své doby  dokázal ve svém myšlení, ale i v praktickém životě sloučit zdánlivě jednoznačné odpory v logické sloučení do  srozumitelného a nakonec i logického celku. Na jednu stranu dokáže originálním, neskutečně krásným způsobem a v nesčetných obměnách  velebit Boha a jeho vrcholné dílo – člověka (viz např.Vyznání – Confessiones ), o kterém se kupříkladu o patnáct století později údajně kdesi vyjádřil Augustinův zarytý (stejně jako Kristův, Boží, církevní i náboženský) kritik, německý filozof Friedrich Nietzsche ve smyslu, že Otec církve se „ v díle servilně před Bohem plazí...“ Celý život například Augustin hlásal o štěstí, že je přirozeným údělem člověka. Na druhé straně neskrýval své zklamání právě z Božího tvora - člověka jako jedince i lidstva jako celku, o kterém s despektem a těžce pesimisticky prohlásil, že lidstvo je všeobecně ve skutečnosti pouze hříšná masa a Boží svět ve kterém lidé žijí, považuje za zkažený a zvrácený. Při bližším zamyšlení ovšem na takovém tvrzení i my nalezneme určitý soulad a logický vývod.

         Bůh je pro něho naprosto vším, pokouší s Ním dokonce navázat sice respektující, ale osobní, až důvěrný vztah podobný tomu, jaký má chytré dítě ke svému moudrému milovanému otci a dokonce ho možná až dětsky naivně prosí o to, aby ho výjimečně nechal nahlédnout až tam, kam dosud žádný člověk nenahlédl...Ke stáru si však díky tomuto niternému vztahu několikrát dovolil  nejen Boha v jistém smyslu kritizovat, ale mu i trpce vyčítat, a ve chvílích těžkého pesimismu a pocitu osamění projevit dokonce určité pochybnosti o smyslu jeho díla. Jednou se projeví jako revolucionář  a  anarchista, když hlásá odpor k bohatství a materializmu, jindy svým věřícím nařizuje, aby poslouchali a plnili nařízení každé vlády, ať je jakákoli, a pro potřeby své evangelizace  plně využívá všech materiálních a politických preferencí, které církvi poskytuje Řím.

         Protože Bůh je pro Augustina naprosto vším a svojí církev považuje jednoznačně za Boží církev, neváhá kupříkladu prohlásit, že v evangelia (a tím pádem tedy i v Písmo svaté) věří proto, protože to nařizuje církev, nikoli proto, že církev je obsažena v Novém Zákoně. Dokázal jedinečným způsobem najít pevné spojitosti mezi takovými protiklady, jako je například láska  a logika, dialektika a romantika, nebo rozum a víra. Na svém vlastním životě chce dávat příklad kajícníkům a tak poukazuje na svojí hříšnou minulost a zároveň dokládá  své definitivní osvobození od mnohých minulých omylů. Sebevědomý, až přespříliš prakticky uvažující egoista a  vysokoškolský profesor z blízkosti císařského dvora  najde nakonec své štěstí ve službě nejubožejším a v  evangelizačním trmácení se ve vedru, špíně a prachu severoafrických pouštních cest.

         Uvažuje a píše jako mystik s občasnými prorockými extázemi, a zároveň obhajuje například  pravost a jedinečnost své milované církve i správnost svého vlastního učení nesmlouvavě a tvrdě jako nekompromisní advokát bez schopnosti tolerance jiných vyznání. Přestože jednoznačně preferuje i u manželů určitou pohlavní zdrženlivost, důrazně od nich vyžaduje vzájemnou věrnost, a nad samotnou instituci manželství vysoce staví panenství (viz jeho spisy na toto téma, např. De Sancta Virginitate - O svatém panenství), za určitých podmínek jako menší zlo připouští prostituci...

         Výčet extrémů a antitezí, které dokázal Augustin takřka až zázračně sloučit, by byl velmi dlouhý a jistě neúplný. S protiklady pracoval, zpracovával je a přetvářel ve stavební hmotu především svého učení. Taková hmota v jeho zpracování se nám pak ve finále jeví jako překvapivě kompaktní a navíc často velmi srozumitelná.  U známého nepřítele kompromisů, člověka převážně černobílého pohledu na svět, ovšem v žádném případě o kompromisy nešlo. Naopak často zdánlivě nepřijatelnými a často matoucími syntézami protikladů nás nutí uvažovat nejen promyšleně a neukvapeně, zároveň ale vybízí k odvaze hledat i ve věcech negativních  jejich možná pozitiva, která se dřív nebo později projeví. Samozřejmě vždy jen v souladu s Božím záměrem.

         Připomeňme si přesto  nyní alespoň jeden, byť jen velmi částečný Augustinův pokus o kompromis (spíše zmírnění původního velmi tvrdého, pro většinu věřících nepřijatelného učení), a to v jeho učení O milosti a předurčení, o predestinaci. Logické vysvětlení svobody člověka stojí proti  tezi  o jeho předem určeném konci. V kostce, a záměrně zcela zjednodušeně nastíněno šlo o jeho přesvědčení, že navýsost dobrý Stvořitel, laskavý Otec všech lidí, určil pro část lidí věčné zavržení a pro druhou část věčný život ve své společnosti. To by bylo logické tvrzení, postavené na samých principech života ve víře v Boha, a stvrzené Desaterem a smlouvou s Mojžíšem. Zásadní problém tohoto učení tkví v tom, že nejspravedlivější Bůh a jediný skutečný Otec člověka, předem každému z nás určil (pre-destinace) ještě před naším narozením, zda budeme zavrženi do věčného pekla, nebo do povzneseni do těsné přítomnosti Boha,  a to bez ohledu na to, jakým životem budeme žít (!). To je přímo ukázkový příklad jeho antiteze, se kterou se však tentokrát nedokázal pro všechny přijatelně vyrovnat a vytvořit z ní už zmíněnou kompaktnost a přijatelnost pro všechny. Pár let před smrtí se také i tomuto tématu vrátil a snažil se, třebaže jen v té minimální míře, své učení zmírnit a alespoň částečně obhájit.

         Od samého počátku se totiž musel nepříliš úspěšně potýkat s logickými námitkami věřících, kteří se nemohli vyrovnat s jeho hlásáním jednoznačného milosrdenství, lásky, dobroty, spravedlnosti, apod., našeho Boha Stvořitele na jedné straně, a na druhé straně si nedokázali (a dodnes nedokáží...) toho samého nejdobrotivějšího, vždy odpouštějícího Otce představit jako toho, který jim ještě v lůně jejich matky předurčil možná věčné zatracení bez možnosti nápravy a bez ohledu na to, jak dobrým, nebo špatným životem po narození až do smrti žili. Alespoň ve velmi omezeném lidském chápání by pak slovo spravedlnost ztratilo ten význam, pod kterým si jí představujeme – a to právě jako synonymum pro nejvyššího Boha, našeho Otce. Lidé si pak zákonitě pokládali (a čtenáři Augustinových děl dodnes pokládají) otázku, jaký tedy má vůbec smysl žít podle Božích přikázání, proč jsme je tehdy na Sinaji obdrželi, když je náš posmrtný osud dávno určený?  Bůh nám snad jen z nějakého rozmaru dal svá přikázání jak máme žít,  na jejichž plnění, či neplnění ovšem stejně nebere ohled? Jaký smysl tedy mají Augustinovy spisy a  kázání o nekonečné Boží dobrotě a spravedlnosti a o nutnosti žít jen dobrý život? Proč tedy mám být dobrý, když možná od svého početí patřím k zavrženým?

           Augustin se sám příliš nevyjadřuje o tehdejší velmi pohoršlivé reakci svých věřících,  a toto jeho učení, přestože mnohem později (výjimečně) jím samým zmírněné a částečně korigované, zanechalo až dodnes pro církev nepříjemnou pachuť. Proto ho také nepřijala mezi  svá dogmata, zároveň ho ale dodnes ani neodsoudila například jako pravděpodobný velký  omyl svého Učitele. Pokud Augustin původní myšlenku tohoto učení postavil hlavně na základě vědomí nesmírné vzdálenosti mezi Bohem a člověkem a na stejně vzdálené možnosti chápat Boží rozhodnutí a jeho „myšlení“, nelze ho pak už vnímat přímo snad jako „urážku Boží lásky a spravedlnosti“, jak bylo nesčíslněkrát a v mnoha obměnách od té doby nazvané. Ovšem o jeho tehdejší, stejně jako dnešní  přijatelnosti pro člověka,  žijícího poctivě podle Božích přikázání, nelze hovořit také.

         Bez uvedení tohoto jen skutečně velmi povrchního a zjednodušeného příkladu nepříliš dokonale sloučené antiteze by naše malé zamyšlení nebylo úplné. Skutečností zůstává, že úžasné spojení drtivé většiny často na první pohled snad až nebezpečně vypadajících extrémů téměř až zázračně do zcela nových hodnot, byl jedním z projevů Božího daru geniality velkému člověku  pátého století, svatému Augustinovi.

 

 

 

 

M.Č.