Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XIX

imagesCA2CYZ07.jpg

 

 

 

 

 

 Svatý Augustin - dítě, žák a student

 

 

 

 

         Tak jako každé malé dítě, i bezstarostný předškolák Augustin zpočátku chápal život především jako příjemnou hru. Ani po téměř sedmnácti stoletích se život malých dětí zvláště na africkém venkově nijak výrazně nezměnil, takže i dnes si můžeme snadno představit  věčně usmoleného, nadmíru iniciativního, a hlavně nepřeslechnutelného berberského neposedu v partě stejně ukřičených a nezkrotných vrstevníků.

         Děti si hrály hlavně s tím, co si samy vyrobily, nebo s tím, co někde  našly a vše ostatní už bylo dílem jejich fantazie. Když Augustin vzpomíná na hry svého dětství, jmenuje především míče, ořechy a také stěhovavé ptáky, kterých hnízdilo kolem rodného Thagaste velké množství, stejně jako další zvěř, kterou známe z polí a lesů evropské části středozemního moře. V kopcovitém okolí města bylo množství vydatných potoků a říček, které zavlažovaly okolní pole a ovocné sady, a ve kterých děti zkoušely rybařit, a na polích a loukách  se zase pokoušely nejrůznějšími způsoby lovit drobnou zvěř. Do sítí pak často zkoušely ulovit zpěvavé ptáčky, jak to znaly od ptáčníků. Augustin mezi chlapci nevynikal silou, ani obratností, zato však vychytralostí, nápaditostí, šibalstvím, a hlavně výřečností, a těmito vlastnostmi kompenzoval svoji útlou postavu a vrozený strach z násilí, kvůli kterému se snažil vyhýbat i běžným klukovským pranicím. Když zmiňuje ořechy, má na mysli ještě dnes v některých zemích oblíbenou hru, nazývanou také skořápky, která je založena především na šikovnosti hráče a hbitosti jeho rukou a už tehdy patřila mezi hazardní hry, při kterých se děti od malička učily šidit a podvádět. Stejně jako jiné děti měl Augustin velmi daleko k pravdomluvnosti a jak sám uvádí, nebyly mu cizí i drobné domácí krádeže, kterými si získával a udržoval postavení v dětských pouličních partách, kterých bylo v rodném městě mnoho. Byl běžné hravé dítě jako každé jiné, kterému je dopřána téměř neomezená volnost a svoboda.

         Jeho matka Monika měla  tehdy ještě velmi daleko k tomu, aby syna nějakým způsobem  omezovala, a to ani z náboženských pohnutek. Nenechala ho kupodivu ani pokřtít, protože pak by na sebe musela vzít před Bohem za synka  výchovnou zodpovědnost, a na to bylo podle tehdejších křesťanských zvyklostí ještě dost času. Tak jako ostatní africké děti, i jeho vychovávala především ulice a příroda. Augustin po mnoha letech jako biskup velmi přísně a kriticky hodnotí  svoji příliš velkou a nebezpečnou volnost, kterou mu rodiče poskytli a vzpomíná i na svá „hrdá vítězství“ v nejrůznějších pouličních bitkách znepřátelených táborů, vedených tradičně kameny. Aby si vytvořil, nebo upevnil své  postavení v podobných partách, chytře organizoval nejrůznější hry a akce, při kterých se musela projevit inteligence, a tady už tehdy většinou neměl konkurenci. Ke své vrcholné spokojenosti a k upevnění často pošramoceného sebevědomí z jiných her, kde se musela prokazovat síla, býval soutěží a her, které si vymýšlel, takřka pravidelným vítězem, což ale zase přinášelo vášnivé hádky. Pokud byl nějaký kamarád výjimečně úspěšnější, Augustin to velmi těžce nesl a často se pokoušel výsledek zvrátit ve svůj prospěch i pomocí falešných argumentů, manipulací a křikem. Tady se začala už zřetelně projevovat jeho později vyhlášená ctižádostivost, neústupnost a snaha být ve všem a takřka za každých okolností tím nejlepším.

         Po čase začal malému Augustinovi smutný život, jelikož musel začít chodit do školy. Tu poměrně dlouho s dětskou upřímností nenáviděl, stejně jako vyučované předměty matematiku, abecedu a latinskou a řeckou mluvnici. O té ještě po čtyřiceti letech píše, jak moc tehdy řečtinu nenáviděl a skutečně se jí už nikdy pořádně nenaučil, takže i když velmi miloval některá díla starořecké literatury, v originále je s největší pravděpodobností nikdy číst nemohl. (Kořeny takové nechuti k řečtině hledejme v celém tehdejším postoji římské společnosti. Řím, ač nerad, nemohl v žádném případě popřít vliv a převzetí řecké vzdělanosti, školského systému, uspořádání knihoven, silný vliv řecké literatury, původ latinky z řecké alfabety, stejně jako nedávné převzetí celého řeckého náboženského systému polyteismu, inspiraci v řecké architektuře, a tak dále. Nepopiratelně zásadní vliv Řecka na pyšný Řím v těchto a v mnoha dalších oblastech nebyl hrdému římskému národu vůbec příjemný a nebyl rád, když se na něj poukazovalo. Tak to – v dětství názorově i jinak ovlivněný především otcem Patriciem, městským radním – pociťoval od malička i Augustin.)

         Pozdější výjimečný učenec skutečně dlouho nesnášel školu a měl na ní v podstatě jen negativní vzpomínky. Například jeho celoživotní odpor a strach z násilí kulminoval hlavně v prvních ročnících školy, kde jeho úplně první učitel, údajně velmi přísný  primus magister, používal permanentně při výuce rákosovou hůlku jak na zklidnění žáčků, tak i jako okamžitý a velmi častý trest za nepozornost. Mnohým Augustinovým spolužákům takové trestání bylo téměř jedno, jelikož na podobný argumentační systém byli zvyklí z domova, a šlehnutí proutkem jim bylo spíš k smíchu, on sám tím ale nesmírně trpěl. Jednak samotnou bolestí, ale speciálně u něho daleko víc samotným ponížením a posměchem spolužáků. Matka Monika, ale stejně tak i jeho otec Patricius možná Augustina nikdy nějak důrazně neuhodili, protože jeho výchovu pojali až příliš liberálně (jednou jim takovou výchovu vyčte), a snad úplně první výchovný výprask v životě zažil až od svého učitele, možná od jiných dětí.

         To ovšem byly pro něho dosud nejen neznámé, ale hlavně nesmírně ponižující zážitky, protože už tehdy se u něho – ke spokojenosti rodičů - začala projevovat velmi předčasně samolibost a nepříliš dětské sebevědomí. Nevýslovný strach z dalších možných ponížení před žáky a jejich i učitelovým posměchem vedl u něho až ke skutečné nenávisti školy. Čím více měl hrůzu z učitelova ukazovátka, tím více nedával na jeho slova pozor a  tím více si pak domů odnášel zjevných mement. Těžké zklamání ze školy ještě násobily reakce jeho rodičů, pokud  si u nich s pláčem a se synovskou důvěrou  stěžoval na další výprask. Otec, ale kupodivu i jeho zbožná matka Monika se mu  místo projevu lítosti a soucitu naprosto nečekaně a takřka obhrouble vysmívali a o jeho trápení vesele žertovali. To byl pro malého velmi citlivého žáčka traumatizující zážitek skutečně na celý život, na který ve vyčítavém a ublíženém tónu vzpomíná ještě po desetiletích. O tehdejších učitelích a způsobu výuky nyní hovoří v hlubokém opovržení význačného intelektuála s brutálním primitivem.            

         Přišel čas, kdy Augustinových fyzických trestů za nevědomost nebo nepozornost začalo rapidně ubývat. Jak učitelé, tak především oba velmi ctižádostiví rodiče brzy rozpoznali nevšední inteligenci dítěte a postupně se jim v něm podařilo společně vyvolat a zakořenit vědomí výjimečnosti a mimořádného talentu , který má před sebou skvělou budoucnost. To se samozřejmě malému Augustinovi muselo líbit, a tak se jeho dosavadní hluboká nechuť k učení začala s velkou podporou rodičů po malých krůčcích  měnit na zálibu, a jedinečnou možnost vynikat nad ostatní spolužáky a udivovat dospělé. Snad mu jeho otec jako motivaci vyprávěl o chudém, ale ctižádostivém synovi propuštěného otroka a pozdějším učiteli gramatiky Pertinaxovi, který se svojí ctižádostivostí a pílí dosáhl nejprve titulu afrického prokonzula, aby se z něho nakonec stal sám římský císař. Možná už  tehdy poprvé slyšel o  jistém Victorinovi, slavném krajanovi, který se díky svému velkému řečnickému talentu a mimořádnému úsilí ve studiích nakonec stal obdivovaným římským rétorem, kterému město jako projev uznání a vděku nechalo dokonce na římském fóru postavit sochu. To byl tajný sen každého Římana od dítěte po starce.

         Vrozená inteligence a nadání, soutěživost a propukající projevy ctižádostivosti, stejně jako už jasně se projevující praktické uvažování rapidně změnily jeho přístup k učení. Ten se brzy projevil na studijních výsledcích, a už brzy se třináctiletý Augustin začal připravovat na to, aby poprvé v životě opustil město a pokračoval ve studiích na vyšší škole v blízkém městě Madauře jižně od Thagaste. Talent bylo potřeba včas podchytit a poskytnout mu prostor k projevení, a na to rodné Thagaste už nestačilo. Rozhodnutí ovšem vyžadovalo především od otce velké osobní oběti, protože studium na vyšší škole se zaměřením na svobodná umění bylo finančně náročné. Bez této a pozdější další otcovy  podpory studií v Kartágu  by Augustin nikdy nemohl být tím, čím se nakonec stal a možná by po celý život zůstal doma v Thagaste jako zapadlý průměrný sedlák, dědic otcových pozemků. Snad by ani nikdy nepoznal a nepřijal křesťanskou víru. Pokud by snad někdo od Augustina čekal nějaké pozdější projevy vděčnosti otci za to, že mu zásadní podporou umožnil studium, které přes všechny okliky nakonec vedlo k poznání Boha, byl by zklamaný, možná jako byl už tehdy z nevděku syna zklamaný sám Patricius. Nejenže otcovy oběti nikdy nezmínil s jediným slovem díku a lásky, kterou v jiných případech tak úžasně dokonale dokázal vyjádřit, ale naopak u něho najdeme naprosto nepochopitelné projevy, kterými tuto podporu po třiceti letech v podstatě zcela odsuzuje.

         Nepochopitelnost tohoto Augustinova postoje k obětavosti vlastního otce umocňuje skutečnost, že když taková slova psal, snažil se ve  svých Vyznáních neupřímně a naivně svalit velkou část zodpovědnosti za své mnohaleté tápání a bloudění na cestě za Bohem větší mírou na své rodiče, jmenovitě na svého otce. Následujícími tvrdými slovy hodnotí úsilí svého otce sehnat další finance, aby mohl studovat na prestižní škole svobodných umění v Kartágu, jejíž absolventi později většinou zaujímali významná postavení v římské společnosti: „ Zatímco můj otec nic se nestaral o to, jak jsem pro Tebe (Bože) dorůstal, nebo jak jsem byl cudným (!), jen když jsem byl v řečnictví vycvičen, třeba Tvého vzdělání zbaven...“  Připomínám, že v době, o které Augustin píše, mu bylo nezkrotných šestnáct let, dělal jen to, co sám chtěl,  matčinou snahou o poznání Boha pohrdal a vysmíval se jí, a za rok poté už zplodil nemanželského syna. Poté, co jsme si právě ukázali, by už nemělo nikoho překvapit, že Augustin jednou nebude váhat naprosto neprávem nepřímo vyčíst milánskému biskupovi Ambrožovi, že mu věnoval málo času: „...mohl mít ve mně pozorného žáka, a jakého žáka!“. Ve Vyznáních najdeme i jeho několik výčitek přímo Bohu, když mluví o své hříšné cestě a ptá se Boha, kde tehdy byl, nebo říká, že Bůh mlčel, když se od něho vzdaloval. Poslední ukázka, tentokrát výčitka oběma rodičům: „Moji příbuzní (!) se nestarali, aby mne, klesajícího v záhubu, zachránili manželstvím. Jedinou jejich péčí bylo, abych se naučil pronést řeč v každém ohledu dokonalou a svou výmluvností přesvědčovat druhé.“    

         Madaura, kde pokračoval ve studiích, bylo krásné starobylé město s bohatou historií, například dávno před římskými kolonizátory jí jako svoji tvrz užíval král Syfax. Přestože bylo Augustinovi teprve třináct let a město byl jen pár mil od domova, rodiče připustili, aby syn, kterým hrály všechny projevy mohutně rozbouřené puberty, žil v neznámém městě sám. Okouzlený  naivní venkovan se tam poprvé setkal s „velkým světem“, především s všeobecně vyspělou kulturou v mnoha formách. Staré pohanské chrámy i křesťanské svatyně s rozličnými architektonickými prvky, sloupořadí, tradiční vítězný oblouk a blízký cirk, velké fórum, ale především množství soch ve městě malého studenta skutečně uchvátilo. Augustin po letech vzpomíná konkrétně na tři z nich, mezi nimi zvlášť na úžasnou sochu boha Marta ve dvou provedeních. Jeden francouzský spisovatel uvádí jako pravděpodobné, že mezi mnoha dalšími madaurskými sochami Augustina silně zaujala socha slavného Madauřana, pohanského spisovatele, filozofa a především ve své době nepřekonatelného rétora Apuleia, která v něm „dráždila jeho rodící se ctižádost“. To je velmi pravděpodobná myšlenka, protože na zdejším druhém stupni školy se už výrazně  projevily jeho hlavní vlastnosti a zájmy, z nichž ho mnohé v dobrém i špatném slova smyslu provázely pak už po celý život. Některých z nich se dokázal zbavit, nebo je silně utlumit až za mnoho let po své konverzi, některých už nikdy. Obyvateli města zbožňovaný Apuleius mohl být pro ctižádostivého mladíčka skutečnou výzvou. Byly mu přisuzované dokonce i mnohé zázraky, takže tradiční místní pohané ho stavěli mnohem výš, než Ježíše Krista, o němž slyšeli jako o výjimečně obdařeném léčiteli a divotvůrci.

         Pozorném čtenáři knihy Vyznání neujde celkově neutrální, spíše však v mnoha ohledech negativní tón, ve kterém autor vzpomíná na svá léta učení a studií. Jak už jsme si řekli, je to zcela opačný postoj, který bychom očekávali od každého protěžovaného člověka, který se právě díky umožnění vysokého vzdělání později dostal do vysněných pozic. Pro spravedlivé a objektivní hodnocení tohoto postoje musíme mít však na zřeteli několik faktů. Za prvé Augustin vzpomíná ve Vyznáních na svá školní a studentská léta přibližně až po třiceti letech jako vášnivě zanícený konvertita a biskup vrcholně oddaný své katolické církvi. Za druhé je mu jeho nepřáteli a protivníky neustále připomínaná jeho minulost a třicet let uplynulého života  v bludech bez poznání pravého Boha. Díky tomu dělá všechno proto, aby se sám s touto dobou definitivně vyrovnal tím, že by ve svém nitru našel určité „polehčující okolnosti a spoluviníky stavu, ve kterém tak dlouho žil“ a nabídl je Bohu k uvážení. Další fakt, na který bychom neměli zapomenout, je jeho za život  třikrát změněný postoj na potřebu vzdělání, a v době, když píše Vyznání, hlásá svůj třetí, a naštěstí už poslední názor.

         Nejprve to byl negativní, pak důrazně pozitivní, a nakonec opět negativní postoj. První a druhý se shoduje s většinou inteligentních lidí, kteří svoji počáteční tradiční dětskou nechuť k učení postupem času změní když ne přímo k zálibě ve studiu, tak alespoň k postoji, že studiem získané vědomosti jim dají úměrné možnosti k jejich uplatnění v životě, a tím šanci vybudovat si slušné postavení ve společnosti a žít dobrý život. Těmito fázemi prošel i žák a student Augustin. Ovšem on jde ještě  dál, a po své milánské konverzi v něm postupně uzrává třetí (ve skutečnosti se vrací opět k prvnímu) názor na potřebu vzdělání, který se nakonec mění v pevné přesvědčení: Vše co v životě člověk dělá, má dělat pro slávu Boží. Přemýšlíš-li, nezapomeň přemýšlet i o Bohu. Rozhoduješ-li se, přizvi k rozhodování Boha. Nedílnou součástí každého okamžiku tvého života ať je Bůh. Pokud jsi Boha nepřizval k jakékoli své činnosti, jednáš a rozhoduješ bez něho, a tedy proti jeho vůli. A konečně, když se učíš, uč se nejen s myšlenkami na Boha, ale uč se především proto, abys mohl svým životem hlásat Boží slávu. Získáváš-li vědomosti z důvodů, do kterých jsi přednostně nezahrnul také Boha, je tvé snažení nejen zbytečné, ale i nežádoucí, protože ti takové učení ubírá čas vyměřený k životu na zemi, během kterého Boha můžeš poznat.

         Jelikož Augustin ve Vyznáních hovoří o letech, kdy  pravého Boha neznal a ani se o to dlouho nesnažil (i přes matčiny asi nepříliš promyšleně a ne dost obratně formulované nabídky, v opačném případě by možná poznal pravého Boha o mnoho let dříve. Velmi pravděpodobná argumentace pláčem a slzami není pro tradičně rebelujícího adolescenta ideální motivací...) a  učil se a  studoval jen proto, aby měl materiálně dobře zajištěný život. Jednou se dokonce vyjádřil o hříšnosti takového studia. Z původního běžného dětského negativního postoje ke škole (první ročníky nazval doslova peklem) se tedy ještě jako bezvěrec dopracovává k názoru o prospěšnosti studia, které mu umožní možná až skvostně zařízený život. Po přijetí víry tento názor pak radikálně přehodnocuje z hlediska věčnosti jako bez-božný, a tedy smrtící.          

         Po třech letech již velmi úspěšného studia v Madauře, kdy Augustin už o třídu převyšoval své spolužáky, došlo k logickému rozhodnutí. Tamní škola mu už dala maximum, co mohla, a další pokračování studia by už jen brzdilo jeho intelektuální rozlet. Ve vzdáleném legendárním přístavním městě Kartágu existuje výběrová škola se zaměřením na literaturu a rétoriku, odpovídající jeho zájmům a schopnostem. Taková škola byla ale po finanční stránce nesmírně náročná, a pokud měl otec Patricius problémy s udržením syna už na škole v Madauře, musí nyní počítat s daleko většími problémy. Přesto bylo   rodiči jednomyslně rozhodnuto, že syn na jeden školní rok studia přeruší a zůstane doma a během této doby se otec pokusí sehnat prostředky nutné k zajištění studia zatím alespoň prvního ročníku v Kartágu. 

         Ani po šestnácti stoletích se v ničem podstatném nezměnil přístup většinou základně vzdělaných, avšak nesmírně ctižádostivých rodičů, kteří své nikdy neuskutečněné sny o svém vlastním vysokém vzdělání a životu v blahobytu přenášejí alespoň na své potomky, aby se na nich se zpožděním jedné generace realizovali. Velmi často jednají výhradně sobecky, a pokud se nemohou chlubit svojí vlastní úspěšností, zkouší dělat všechno proto, aby mohli být hrdí alespoň na náležitě prezentované úspěchy svých dětí. Často je názor hlavních, mnohdy nechtěných aktérů takové hry, totiž vlastních dětí nezajímá, zajímá je jen jejich úspěch, který v nitru považují za svůj vlastní, i když značně opožděný. Ctižádostivé ego má být uspokojeno za každou cenu i přes reálnou možnost škody na osobnosti dítěte, které je k tomu využito.

         Tak tomu s pravděpodobností hraničící s jistotou bylo i v rodině jen základně vzdělaného statkáře Patricia a jeho negramotné zbožné manželky Moniky. Ze tří  svých dětí to měl být právě nadaný a výjimečně inteligentní Augustin, který měl oběma rodičům splnit jejich tajné sny. I pro průměrné numidské rodiny bylo otázkou cti a sousedské rivality dokázat ostatním, že jsou finančně schopni nést jakékoli náklady, které jejich potomek na vzdělání potřebuje. (Když jsme se před chvílí s údivem pozastavili nad domnělým velkým nevděkem Augustina vůči snahám rodičů o zajištění jeho vysokého vzdělání, neunáhlili jsme se příliš? Necítil tehdy jako mladý chlapec své místo jinde, směr svého života jiný, než ve školních lavicích vyšších škol? Když  svá „nevděčná vyjádření“ o tlaku rodičů na jeho vzdělání po mnoha letech  psal, byl totiž už přesvědčený, že dlouholeté studium například starých pohanských autorů  mu poznání Boha jen oddálilo. Přesto nelze pominout skutečnost, že ve studiu a vidině skvěle zajištěného života našel na dlouhé roky zalíbení, upevnění sebevědomí a seberealizaci a o Boha se začal svobodně zajímat až v poslední fázi svých studií. Přestože dlouholetý příklon k manichejství bylo pro něho jen dalším oddálením poznání pravého Boha, bylo to pro něho jeho vlastní, svobodné rozhodnutí. Zpětně posuzováno, i to lze považovat za jedno z jeho dílčích obrácení, vedoucích k tomu definitivnímu.)

         Otec Patricius tedy začal vyvíjet maximální snahu o získání potřebných mimořádně velkých prostředků, nutných ke studiu na prestižní škole humanitního zaměření v hlavním městě provincie v Kartágu, vyhlášeném sídle studia řečnictví. Téměř celou druhou knihu svých Vyznání věnuje Augustin zkroušenému vypočítávání všech bezuzdností, které spáchal sám, nebo s kamarády během čekání na to, až pro něho otec opatří peníze. Čekání doma v Thagaste se nakonec protáhlo na celý školní rok a je jisté, že mu tehdy bezstarostný rok prázdnin bez jakýchkoli povinností velmi vyhovoval. Ovšem ve Vyznáních o této době nenachází dost vhodných slov, aby dostatečně vyjádřil hrůzu a ošklivost nad tím, jak  dobu čekání prožil. Kdo byl někdy svědkem - třeba i ve své vlastní rodině – toho, jakým způsobem umí student prožít rok přerušených studií, dokáže si mnohem plastičtěji než ostatní „šťastlivci“ představit, jak asi tento rok prázdnin šestnáctiletého studenta vypadal.

         Při čtení jeho vlastních, těžce odsuzujících slov si ovšem znovu a znovu připomínejme nejen dobu, která od těchto událostí uplynula, ale obrovský vnitřní posun, který od té doby Augustin ve svém životě udělal. Vyznání napsal školený mistr vrcholně emotivních výrazů, neohrožený bojovník za Boha a jeho církev, vášnivý hlasatel křesťanských pravd a neústupný bojovník s nulovou tolerancí ke všemu hříšnému. Potloukání po Thagaste a bouře pubertálních vylomenin s „kamarády“ musely jednou skončit k nesmírné úlevě především přecitlivěle starostlivé matky. Otec si vypůjčil více, než byl schopen našetřit, a než mohl dostat zpět od svých vlastních dlužníků, kterým s typicky africkým fanfarónstvím půjčoval, kdykoli byl požádán, a syn konečně odjel do jednoho z pěti hlavních měst Římské říše, slavného Kartága.

         Studia tam trvala tři roky a s jistotou můžeme říci, že je zvládl „s červeným diplomem“. Bohužel nějaké zajímavosti a bližší podrobnosti o jejich vlastním průběhu od  samotného Augustina nenajdeme  ani ve třetí kapitole, kdy o tamních studiích hovoří, ani v dalších. Pro autora je totiž tříletá doba studií v Kartágu, kterou hodnotil s velkým odstupem, především období vlastního morálního poklesu dosahujícího samého dna plného špíny, hnusu a ohavností. O průběhu studií, o profesorech, nebo o spolužácích, pravděpodobně nepovažuje za vhodné se zmiňovat v situaci, kdy se nutně potřebuje veřejně a v největší kajícnosti vyzpovídat  ze svých  tehdejších poklesků. To už je však téma pro jiné zamyšlení. Z Augustinova  emotivního popisu doby studií by se tématicky do našeho zamyšlení snad jen hodila jeho zmínka o Ciceronovi a jednomu jeho bohužel nedochovanému dílu, které způsobilo, že: „...změnilo mou náklonnost k Tobě Pane..., mým přáním a touhám dalo zcela jiný směr. Opět a opět jsem četl tuto knihu, jež mě uchvacovala ne výmluvností, nýbrž obsahem“.  Tato kniha, jak uvádí, v něm roznítila: „...láskou k moudrosti, která se nazývá filozofie“.  Někde v tomto období spatřuje svůj úplný počátek letitého procesu svého obrácení. Cicero nakonec „způsobil“, že  Augustin pravděpodobně poprvé v životě nejistě a asi i se značnou nedůvěrou zkusmo otevírá Bibli. Četba však neměla dlouhého trvání a Písmo zase zklamaně zavřel.

         Jestliže jsme se právě v krátkosti a jen povrchně zamýšleli nad dobou Augustinova učení a pozdějších studií, neměli bychom zapomenout také na dobu, kterou prožil mezi vyznavači učení perského proroka Máního. Tam se znovu stal studujícím, a znovu velmi pilným a také úspěšným, bohužel však úspěšným v nepravém učení. Trvalo mu to dlouhých devět roků, než na to sám přišel.

 

 

 

 

M.Č.