Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XIV

imagescaz7wtn7.jpg 

 

 

 

Svatý Augustin o smyslu půstu

 

 

 

 

 

   

        

 

         V roce 396 dokončil svatý Augustin knihu Čtvero pojednání O křesťanském boji a čtvrtá část se jmenuje O užitečnosti  postu - De Utilitate Ieiunii tractatus. Když definuje samotný smysl půstu, píše že je to ulehčení od přítěže tělesnosti. Čím nám vlastně prospěje, že se někdy poněkud zdržujeme jídla a tělesného veselí, uvažuje dál. Naše tělo nás svojí vahou táhne k zemi, ale mysl míří nahoru, láska jí uchvacuje, ale přítěž těla ji v letu vzhůru zpomaluje. Kdo tedy v myšlenkách směřuje výš nad prostor, ve kterém se nyní pohybuje, půstem odlehčí tělu část nadbytečné zátěže, která mu takové směřování znesnadňuje. Vzpomeňme na různé obrázky asketických pouštních Otců, nebo se například podívejme na fotografie tibetských mnichů a hned poznáme, co bylo jejich životním cílem. V knize se  dále mimo jiné uvádí: „Jestliže tělo, které směřuje k zemi je pro duši přítěží a  nákladem, který jí překáží, kdykoli chce vzlétnout;  čím kdo víc nalézá potěšení ve vyšší části svého života, tím víc ze sebe shazuje ze svého pozemského nákladu.“

         Půst je nezbytností, říká autor. Varuje před pokušitelem, který na nás může útočit právě ve chvílích oslabení z újmy potravy – o takové modelové situaci vypravuje například evangelista Matouš, když líčí, jak pokřtěný Ježíš byl vyveden Duchem na poušť, kde ďábel počkal, až Ježíš vyhladověl a pak ho oslabeného třikrát neúspěšně pokoušel. Augustin varuje obzvlášť ty, kteří zachovávají půst jen ze zvyku a z církevní tradice, aby neposlouchali vnitřního našeptávače, který se bude pokoušet zmařit jejich půst sugestivním vzbuzováním pochybností o smyslu půstu: „Jaký to má smysl, že se postíš? Bohu se líbí, když se mučíš? Pak je tedy ukrutník, když se raduje z Tvých muk!“  Čtenáře vybízí na takové pokoušení odpovědět: „Sužuji se jedině proto, aby On mě ušetřil; trestám se, aby On mi byl nápomocný, abych našel v jeho očích zalíbení, abych se radoval z jeho slasti. Alespoň bude moje tělo méně tížit moji duši.“  Vnitřní hlas, který nás svádí k pochybnostem  nazývá zlým zrazovatelem, otrokem vlastního břicha a doporučuje odpovědět mu dále například tímto podobenstvím: „Kdybys jel na bujném koni, a on by tě ve své bujnosti byl schopný shodit, což bys mu neumenšil dávku krmiva, když ho nejde zkrotit uzdou? Takovým dobytčetem je mé tělo; konám cestu do Jeruzaléma a často mě zvládne a pokouší se mě srazit z cesty; tou cestou je Kristus, a nebudu tedy muset  tak bujně vyhazujícího zkrotit postem? Kdo tohle pochopí, potom vlastní zkušeností dokáže, jak užitečnou věcí je půst.“

         Augustin často hovořil o nutném souladu duše a těla a nyní při této příležitosti znovu upozorňuje, že tělo není nepřítelem, nýbrž služebníkem duše. Tělo i duše má  ovšem jednoho původce, to zdůrazňuje především těm, kteří špatně pochopili slova apoštola Pavla o tom, že „Tělo žádá proti duchu, duch pak žádá proti tělu.“  Takovým doporučuje číst jeho další výrok z listu Galatským (5, 17): „Nikdo totiž nikdy neměl své tělo v nenávisti, nýbrž každý je živí a pečuje o něj jako i Kristus o Církev.“  Tělo, jak sami nejlépe víme, chce často pravý opak toho, co chce duch a to je vlastně podstata hříchu, pokud konáme dobrovolně něco proti svému svědomí, tedy proti duchu. Přesto však, upozorňuje autor, i ten sebevětší asketa například reflexivně přimhouří své oko, pokud mu hrozí nějaké nebezpečí jeho poranění. I jemu záleží, aby si své tělo neporanil, přestože ho na cestě do výšin zatěžuje. Každý tedy o své tělo pečuje  jako i Kristus o Církev, která se také často chová jinak, než chce Kristus, přestože oba mají stejného původce.

         Učitel církve nazývá vztah mezi tělem a duchem   jakýmsi manželským poutem  a rozpory mezi tím, kam přirozeně směřuje duch a kam často tělo, vidí v dědičném hříchu. Uvedený rozpor je  trest, který na nás přešel plozením smrti, jak podotýká. Odřeknutím si něčeho, co má tělo rádo, částečně tento rozpor snižujeme, a tím dočasně uvolňujeme prostor duchu  na cestu vzhůru k Bohu. Půstem si tedy vlastně dopřáváme „zvědavé“ nahlédnutí tam, kam se, dá-li Bůh, jednou vydáme, ovšem už bez smrtelného těla, které nás svojí vahou od této cesty sráželo. „Naše smrtelné tělo má v jistém smyslu své pozemské choutky; nad nimi ti pak bylo uděleno právo, abys je držel na uzdě“, říká dál a pokračuje: „Ať ti vládne představený, abys mohl vládnout podřízenému. Pod tebou je tvé tělo, nad tebou je tvůj Bůh; jestliže chceš, aby ti sloužilo tělo, musíš si uvědomit, jak máš ty sloužit svému Bohu...Zřeknutím radosti těla se získává radost ducha“.

         Nakonec autor hovoří o i tom, na co jsme možná dosud netrpělivě čekali. Neptám se tě, jaký pokrm si odpíráš, nýbrž jaký máš rád. Lehko se postí od masa vegetarián, od piva abstinent, od cigarety nekuřák. A přestože se Otec církve v textu zmiňuje převážně o půstu těla, najdeme tam konečně i něco navíc: „Dostane se ti snad pochvaly za tvůj půst, když se neznáš ke svému bratrovi?“ Podle něho tedy člověk, který si sice na chvíli dokáže odříci i to, co je mu možná velmi příjemné a co má opravdu rád, ale zároveň například nedokáže změnit své negativní smýšlení o jiném člověku,  pochvalu za svůj půst  stejně nemůže očekávat. Dejme tedy na dobrou radu našeho velkého učitele a ke svému půstu raději také nabídněme, nebo alespoň hledejme cestu ke smíření s těmi, se kterými jsme to dosud nedokázali. A to kdykoli nás k tomu vybízí naše svědomí, bez ohledu na  církví předepsaný, nebo doporučený půst. 

         K tomu ještě jeden malý, spíše úsměvný dovětek: Apoštol Pavel se v listu Římanům (14 - 15) zabývá tolerantností a vzájemnou snášenlivostí a doslova píše (14, 1-4):  „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu“. Přesně vzato by to znamenalo, že vegetariáni jsou slabí ve víře. Samozřejmě nás v takové souvislosti pak nemůže nenapadnout, že i ten, kdo pokřtěním našeho Krista Ježíše v řece Jordán inicioval Jeho spasitelskou misi, byl sám přísný abstinent a vegetarián. Dosavadní evangelijní záznamy, že poustevník velký Jan Křtitel, příbuzný Ježíše, jedl na poušti med a také kobylky,  mnozí bibličtí badatelé vysvětlují mylným překladem tohoto řeckého výrazu a záměnou s podobným hebrejským slovem, značícím  placky, vyrobené z jisté pouštní rostliny podobně jako je vyrobena mouka z obilí. A právě Jan Křtitel své celoživotní vegetariánství a  asketizmus pojímal jako jeden velký půst – dar Stvořiteli a zřeknutí se všeho, co by ho „ na cestě vzhůru“, jak říká Augustin, „mohlo tížit.“ Nechytejme ale za slovo apoštola; pochopitelně, že ani náznakem neměl v listu Římanům na mysli asketizmus Jana Křtitele. Pouze jsme si na takovém případě ukázali, s jakou úctou, opatrností a rozvahou musíme přistupovat k chápání textu Písma Svatého.

   

          Když Augustin píše o rozdílu mezi půstem křesťanů a jinověrců, zdůrazňuje, že účel našich půstů je daný zřetelem na naši cestu, kterou jdeme a jejím směrem si musíme být bezpečně jisti. „Neboť i sami pohané leckdy zachovávají půst; kraje však, do kterého putují, neznáme. I Židé zachovávají leckdy půst; a přece nepochopili cestu, po níž kráčíme“  pokračuje dál, a právě u těchto slov se na chvilku zastavme.

 

 

 

 

             Otec církve měl možná už tehdy pod relativním pojmem pohané na mysli novozákonní převážně Pavlovu charakteristiku lidí, kteří stojí mimo viditelné společenství věřících v Krista - tedy mimo jeho milovanou církev. Pojem viditelné společenství začala církev ale oficiálně užívat až později a přinesl mnoho otázek, je-li podle toho pohanem i ten, kdo sice žije ve velké zbožnosti, avšak mimo viditelné společenství církve, například jako poustevník sám kdesi v pouštní jeskyni. Za pohany byli obecně označováni lidé nepatřící k vyvolenému izraelskému lidu, tzv.gojim, ovšem apoštol Pavel právě mezi maloasijskými pohany, uctívajícími přírodní jevy vázané na vůle jednotlivých bohů, získal drtivou většinu vyznavačů učení Ježíše Krista, kteří se později začali mezi sebou nazývat křesťané. Autor ale v tomto případě hovoří o těch pohanech, kteří ještě učení Krista nepoznali, nebo nepřijali, a proto nezná, a ani se nepídí po tom, do kterého kraje vlastně putují, pouze je přesvědčený, že neputují správným směrem do správného kraje, putují-li dosud bez Krista. Ovšem pokud by této otázce v tuto chvíli věnoval svůj drahý čas, snadno by to zjistil. K tomu se ale dostal jindy.

         O Židech Augustin hovoří (a píše svá další pojednání) ve stejném duchu – jejich směr považuje apriori za špatný a poukazuje na jejich nepochopení naší křesťanské cesty. Ovšem každý praktikující Žid by mu tehdy stejně jako dnes  oponoval, že Židé půsty zachovávali již od Abraháma ne leckdy, ale přesně podle daných předpisů. Stejně tak by pravověrný Žid s plnou rozhodností tvrdil, že Židé naší cestu dostatečně pochopili, a přesto, nebo právě proto na své cestě zůstali. S faktem, že se Boží Syn vtělil právě do židovského národa a ne mezi pohany, ze kterých jsme my křesťané vzrostli, se Augustin musel stejně jako každý křesťan nějak vyrovnat, a této otázce věnoval zvýšenou pozornost jak ve svých spisech, tak i v mnoha promluvách (viz. např. Kázání proti Židům   a další) Jeho celkový, i když nutno říci, že ne až zcela vyhraněný a naprosto neměnný postoj je znám – ke konci života například sepsal traktát  Proti Židům - Adversus Iudaeos tractatus (povšimněme si kofrontačních slov „proti“ - contra - k židovskému národu, od kterého jsme my bývalí nevzdělaní polodivocí pohané a modláři převzali Svatá Písma, Abraháma, Mojžíše a konečně i samotného Jana Křtitele, Ježíše a jeho matku Marii; k národu, který nás tehdy ještě vyznavače desítek Bohů naučil ve víře v jediného pravého Boha...)  Na druhou stranu  je v rámci objektivity nutné podotknout, že sám při svých pracích  na starozákonní téma několikrát konzultoval sporné, nebo nejasné pasáže s jedním vysoce vzdělaným židovským učencem a rabbim.

 

         Židé všeobecně vnímají půsty jako projev lítosti nad svými skutky, postí se před významnými rozhodnutími k očistění mysli a především je pro ně půst výrazem úcty, respektu, i strachu z Boha. Je jim projevem zbožnosti a příležitostí k vyjádření opravdovosti své vroucí očistné modlitby, půst účinně napomáhal i prorokům k pochopení tajemností jejich vizí. Půst u nich především vyjadřuje touhu žít v souladu s Mojžíšovým učením, ale již Talmud upozorňuje, že jen postit se k nápravě nestačí. Traktát Taanit říká: "Nikoliv pytel místo šatu a půsty k prominutí, nýbrž pokání a dobré skutky." Proto je také v biblickém příběhu o Jonášovi řečeno, že Bůh viděl, jak se lidé v dříve hříšném městě Ninive "odvracejí od své zlé cesty". Důraz je kladen na činy, nikoliv na vnější gesta. Odřeknutí se jídla a vody na znamení zbožnosti je ovšem přítomno ve všech třech druzích půstu, které judaismus zná. Jedná se o fyzické půsty předepsané celému společenství Izraele, dále o půsty při mimořádných příležitostech, a nakonec jde o půsty soukromé. Půstů zachovávaných vyvoleným společenstvím Izraele je dohromady šest za rok, ale pouze půst na Den smíření je přikázán Tórou. Z ostatních půstů souvisejí čtyři se zničením prvního a druhého jeruzalémského chrámu a vyhnáním Židů z historické vlasti. Tyto půsty jsou zmíněny sice už v Bibli, ale Židé je dodržují až na základě ustanovení Talmudu. Postit se mají například děti ve výroční den smrti svých rodičů, ale i během svého svatebního dne, a to až do skončení svatebního obřadu. Tímto například pro nás křesťany jistě  nezvyklým ustanovením se ale v žádném případě nijak nepotlačuje radost ze spojení dvou lidí, právě naopak. Sňatek je v judaismu chápán jako znamení nové odpovědnosti za rodinu a potomky a půst snoubenců v tuto chvíli zdůrazňuje pokoru novomanželů před Bohem. V duchu se kají z předchozích pochybení a na právě na začátku nové společné cesty žádají Stvořitele o odpuštění. Nutno ale zdůraznit, že v drtivé většině si zbožní Židé k předepsaným i osobním půstům od jídla přidávají ještě "něco" navíc a výčet takových skutků je velmi rozmanitý, například pokus o smíření s druhým člověkem, konkrétní projev lásky k Bohu, dobrý skutek, intenzívní studium svatých textů, nabídnutí pomoci druhému, almužna, upřímné předsevzetí k nápravě, atp... 

         Smysl tohoto malého nahlédnutí do podstaty a chápání půstů u našich starších bratří ve víře je jasný – čtenář si může sám udělat představu o jistých rozdílech v praktikování odříkání se v jednotlivých náboženstvích, přestože motiv je oběma stejný. V Augustinově době se dokončoval, nebo téměř už byl dokončen první Talmud, a to Jeruzalémský Talmud neboli Talmud Jerušalmi a je jasné, že alespoň základních informací o židovském chápání půstu měl dostatek. Přesto jako velmi zapálený a věrný zastánce a bojovník za učení své církve samozřejmě hájil její stávající postoj k judaismu, který nastolil už velký podporovatel křesťanství císař Konstatntin jedenatřicet let před jeho narozením mimo jiné i svojí větou: „Nemějme nic společného s tímto protivným lidem“. Augustinův postoj k postům (nejen) Židů tak  vlastně nemohl být jiný: Židé se sice také postí, ale přesto nepochopili cestu, po níž kráčíme.

         Největší část textu knihy O užitečnosti půstu se zabývá půsty především tělesnými; autor jako příklad chování v čase půstu uvádí: „Nuže, v čem spočívá tvůj úkol? Nepouštět  uzdu tělesným rozkošem...a přitáhnout jí i ve věcech dovolených, dovoleno je nasycení, ale zapovězeno obžerství...“ a podobně, a je zajímavé, že se tak velký myslitel a člověk nepochybně tak velkého ducha v této stati přímo a hlouběji nezabývá také i tím, co bychom u starozákonníků  nazvali „postem  těla i mysli“, jak jsme si před chvílí ukázali. Samozřejmě, že i tento aspekt neignoruje, ale vzhledem ke svým dřívějším zkušenostem se svými určitými problémy se zvládnutím těla, klade na fyzický půst - alespoň v tuto chvíli - celkově větší důraz. Trvalá změna především mysli k lepšímu – a to nejen v naší křesťanské postní době - je jak věřím, trvalejší a smysluplnější dar Bohu, než pouhé dočasné odřeknutí si „tělesných požitků“. Snad nejideálnější by tedy asi bylo dodržovat  půst   nejen fyzický, na který v této knize dává svatý Augustin především důraz, ale navíc ho prožívat ještě s jakýmsi bonusem revitalizace vlastního myšlení v židovském pojetí.

 

 

 

 

M.Č.