Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života XI

 

000_0003.jpgZ Kartága do Milána

 

 

 

        

 

 

 

          

 

          Mladý kartaginský profesor svobodných umění Augustin měl k zamýšlenému opuštění Afriky hned několik důvodů. V severoafrickém přístavním velkoměstě Kartágu (pro Římskou říši fungovalo především jako její vůbec nejdůležitější zásobovací město, říkalo se mu buď Malý Řím, nebo také Obilná sýpka Říma) strávil celkem přibližně deset let života. Z počátečního očarování z Říma importovanou architektonickou nádherou, vzdělávacími a kulturními centry, sochami, divadly, cirky, ale i nepřetržitým ruchem a vůbec vším, co každé takové přístavní město nabízí, Augustin léty vystřízlivěl. Už dávno nebyl  tím omámeným venkovským studentem, který si  může mimo matčin dohled sice podle libosti, ale také podle svých omezených finančních možností užívat nabídek města.

         Nadmíru ctižádostivý mladý člověk cítil, že jeho původně tak dobře odstartovaná kariéra nyní stagnuje a on jen přešlapuje na jednom místě. Má trvalou milenku a syna, a dosud úspěšně uniká  stále intenzivnějšímu naléhání své matky Moniky na opuštění vyznavačů náboženství proroka Máního, mezi kterými se už tolik let cítí výtečně. Sice sebe i rodinu vyučováním uživí, dokonce občas pošle matce malou částku na přilepšení, ale brzy mu bude třicet let a má možná poslední šanci zúročit své špičkové vzdělání odpovídajícím postem v římské společnosti. Severní Afrika ale má své limity, které se značně liší od jeho představ, to je mu nyní víc než jasné. Matčin nátlak a snaha o trvalý dohled nad jeho životem je mu stále více nepříjemný, vadí mu i nadměrný temperament a nezkrotnost svých žáků, a navíc Řím staví  manichejské učení na nátlak katolíků mimo zákon, takže příslušnost k němu se stává i v Africe nebezpečným. A to nejen pro jeho kariéru.

         Augustin byl ryzí praktik a úspěšná kariéra mu byla i díky domácí výchově nade vším  a přestože byl devět let spokojeným manichejcem, nyní již v duchu počítá s opuštěním církve. Tomuto rozhodnutí ovšem pomohlo i velké zklamání z jeho setkání z tehdejším nejvýznamnějším a nejučenějším manichejským biskupem Faustem. O jeho vzdělání a širokém všeobecném přehledu se mezi manichejci hovořilo s obrovskou úctou a respektem a když bylo Augustinovi konečně dopřáno se s Faustem setkat, zjistil, že biskup je nevzdělaný ignorant, nemající potuchy o skutečné filozofii, nebo o vědě a jeho teologie je pouhá neživá fráze. Na určité úrovni dokázal hovořit  snad jen o literatuře, to ale bylo dychtivému Augustinovi samozřejmě velmi málo.

        Chystal se tedy toto společenství brzy opustit, zatím se ale raději nikomu se svým úmyslem nesvěřil, protože manichejci měli dosud své lidi v celém státním aparátu a ještě mu mohli být užiteční. Ovšem v žádném případě se ani po tomto takřka krizovém zklamání nechystal přijmout matčinu víru, jejíž jedinečnost a skutečnou pravost mu byť v té nejlepší víře, přesto velmi nevhodně a naprosto nediplomaticky bez ustání opakovala. Naopak se nyní už pevně  rozhodl k dosud nevídanému kroku, vymanit se z Moničina vlivu útěkem do cizí země. Když mu manichejští přátelé, kteří o jeho rozhodnutí neměli ani potuchy, nabídli jako svému velmi nadějnému příslušníkovi možnost vyučovat v Římě a navíc tam zdarma bydlet u spolubratra manichejce, přijal nabídku jako tu, o které se dlouze neuvažuje. Poprvé v životě se pevně rozhodl obelstít svojí matku, která se na něho po manželově smrti tak nesmírně silně upjala. Ta vedená intuicí do Kartága sice za synem přijela, aby ho zadržela, ale Augustin jí obelhal a v noci tajně a za dramatických okolností odplul do Říma. Družka a syn Adeodatus za ním měli přijet, jakmile se v Římě usídlí a připraví podmínky pro společné bydlení.

         Řím však pro Augustina přes všechna očekávání nebyl šťastné město. Hned po připlutí do Ostie poměrně vážně onemocněl vysokými horečkami, ovšem jeho nemoc měla pravděpodobně hlavně psychické důvody, protože hned po vyplutí z Kartága ho provázely nepřetržité výčitky svědomí ne proto, že dočasně opustil svojí družku a syna, ale proto, že tak dětinským a zbabělým způsobem bez rozloučení opustil svoji milující  matku. Pravděpodobně ani nepočítal s tím, že se s ní ještě někdy uvidí. Manichejskému spolubratrovi, u kterého prý ve čtvrti Velabrum, v ulici Via graeca bydlel, se nakonec podařilo Augustina vyléčit, a on  se tak mohl začít ucházet o učitelské místo. To ovšem vůbec nebylo jednoduché; přestože se v Římě pohybovalo a žilo mnoho Afričanů, byli pro pyšné Římany stále jen občany druhé kategorie. Sebevědomý a velmi inteligentní  vzdělanec z Kartága se musel mnohokrát velmi hluboce a bolestně pokořit, když musel obcházet v cizím velkoměstě vlivné, ale neznámé občany a prosit je o pomoc s nalezením volného učitelského místa, ale hlavně se sehnáním žáků, jejichž rodiče by za výuku od afrického učitele také zaplatili.

         Deštivé, pro zimomřivého Afričana velmi chladné  podzimní počasí, hluboké zklamání z nepřístupných obyvatel, nemoci, výčitky svědomí a také neustálý hluk a trvalý chaos hlavního města říše postupně způsobily v Augustinovi  novou duševní krizi. Mnozí ze žáků, které nakonec s obrovským úsilím do své třídy sehnal, mu navíc v průběhu školního roku odešli k jinému učiteli, aniž by za výuku zaplatili a to byl úplný vrchol jeho římského zklamání, ze kterého se dlouho nemohl vzpamatovat. Pocit křivdy byl tak silný, že o chování svých římských žáků napsal ještě po třinácti letech v nejznámějším autobiografickém díle světa Vyznání celou jednu kapitolu (V.kniha. hl.XII.) ve spravedlivě rozhořčeném, ale i ublíženém tónu.

         Přes všechnu dosavadní pomoc manichejců začal velký neúspěch své římské mise spatřovat jako trest za opuštění matky, a to jeho depresi jen prohlubovalo. Na celý nádherný Řím naprosto zanevřel, dokonce natolik, že ani jeden z množství jeho pozdějších spisů, kázání a dopisů neobsahuje jedinou kladnou zmínku  o Věčném městě. Zklamaný africký vzdělanec se vůbec nedivil císařskému dvoru, který se přestěhoval sice na dál sever, ale do příjemnějšího a zdravějšího Milána a zatoužil tam také. To se v něm ale už znovu probouzel vrozený smysl pro praktičnost, protože věděl, že kolem dvora se vždy pohybuje množství vlivných lidí. Když mu jeho manichejští přátelé, kteří netušili jeho rozhodnutí je opustit, nabídli významné místo státem placeného profesora právě v Miláně, opět nezaváhal. Ovšem jakmile tam díky manichejským intrikám místo skutečně získal, opustil jejich řady už natrvalo. Za tři roky poté už proti bývalým souvěrcům pod vlivem přijetí křesťanské víry vede vášnivé polemiky, a hned v dalším roce sepisuje první z řady svých protimanichejských spisů.

        

 

 

 

M.Č.