Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života VII

 

 imagescakstigo.jpg

 

Mluvit méně o Bohu

                                   a více o lidech s Bohem...

 

 

 

     

         Útlý didaktický spis De katechizandis rudibus  (O náboženském vyučování katechumenů), který napsal biskup Augustin kolem roku 400, je ojedinělá katecheze pro čekatele na vstup do církve přijetím svátosti křtu. Samotný úkon, tedy ponoření do vody, omytí, polití, a jiné, převzal Jan Křtitel jako první z novozákonní doby z historických tradic svých židovských soukmenovců, kdy Židé obdobným způsobem křtili své proselyty, tedy pohany přestupující na židovskou víru. Význam zůstal pro oba směry víry v Boha stejný – symbolické omytí nečistoty a dosavadních hříchů na znamení počátku nového, lepšího způsobu života přijetím do  nového společenství lidí stejného vyznání.. Vyučujícím, kteří zájemce o vstup do církve korunovaný tímto slavnostním obřadem připravovali, autor svým spiskem  vycházejícím především ze své bohaté řečnické a katechetické praxe, velmi usnadnil jejich práci.

        Ty, kdo znají Augustinovu často netrpělivou evangelizační horlivost možná překvapí moudrá a velmi laskavá uvážlivost a zároveň tolerantnost, která ze spisu vyznívá a  kterou sám vyučujícím při jejich práci doporučuje. Autor si je velmi dobře vědom, že pro každého otevřené společenství Boží církve obsahuje tu nejrozmanitější směs lidských charakteristik, kterou lze na světě nalézt, a své katechumeny připravuje nejen ke správnému směru jejich cesty, ale zároveň je  připravuje i na orientaci v tak různorodé společnosti lidí, do které se hlásí. Ta jako celek sice má  stejný cíl, ale jednotlivci, kteří jí tvoří, mají a vždy budou mít rozličné názory. Jak už ve Vyznáních i jinde podotýká, pokud tyto rozličné názory na stejnou věc vede upřímná snaha o poznání Boží pravdy, jsou všechny správné, protože jsou vedeny Duchem svatým. Tímto jeho přesvědčením se mimo jiné v krátkosti zabývá i velký teolog dominikán  Tomáš Akvinský ve svém veledíle Summa Theologica.

         Uvedené příklady se týkají i dalších Augustinových katechetických spisů a pouček, kde často nalezneme téměř taktické pokyny pro správné reagování na  danou situaci v tomto společenství, vyplývající z různorodosti názorů jednotlivců. Vyučující se tak dozví, jak při katechezi například jednat s inteligenty a vzdělanci, jiné taktiky doporučuje při vyučování středně vzdělaných posluchačů a nezapomíná samozřejmě na nezanedbatelnou vrstvu lidí bez vzdělání i na méně chápavé posluchače. O nikom ale nehovoří s nadměrnou úctou, nebo naopak s despektem, protože ví, že takové je Bůh stvořil a s takovými také počítá pro své království.

          Jedním z mnoha zajímavých příkladů v De katechizandis rudibus je i část (XIII., 18) nazvaná: Je  nutné získat odezvu; k nechápavým mluvit méně o Bohu a více o nich s Bohem. Už v předešlé  kapitole na podobné téma  Augustin lektorům při jejich případném znechucení častým opakováním pravdy doporučuje, aby se přizpůsobili svým posluchačům v bratrské, otcovské a mateřské lásce a pak se v těsném spojení s jejich srdcem budou i přednášejícím zdát tyto pravdy novými. Upozorňuje, že láska spolucítícího srdce ke druhým má tak velikou sílu, že když katechumeni vnímají jak lektor mluví a on zase vnímá, jak poučení čerpají, nastává situace, jakoby prodlévali navzájem jedni v druhých. Potom to, co od přednášejícího slyší, jakoby sami v něm  říkali, a my se zase v nich nějak naučíme to, co je máme naučit. To je vlastně univerzální poučka nejen pro katechety, ale i pro jakéhokoli přednášejícího, nebo kazatele. Pokud svoji přednášku, kázání, nebo prostě svoji „vyučovací hodinu“ pouze odříká bez lásky spolucítícího srdce, nemůže s posluchači navázat vztah  přínosný oběma stranám. Augustin říká doslova: „My sami se máme obnovovat v jejich prožívání novosti, aby pokud bývá obvykle naše promluva chladnější, se při jejich poslechu neobvykle rozhořela.“

      Ve třinácté části hovoří především o bázlivých, stydlivých, nebo přímo o nechápavých katechumenech a různých způsobech možného navázání kontaktu s nimi v duchu předchozích pouček. Podotýká, že znamená skutečně mnoho vytrvat ve výkladu až ke stanovenému konci, když  do mysli takových posluchačů není vidět a přednášející nevidí žádnou reakci například hlasovým projevem, nebo třeba jen pohnutím těla. Tehdy je zapotřebí vyzkoušet všechno, co by dotyčného mohlo povzbudit a jakoby ho vyplašit z úkrytu. Autor uvádí, že pasivnímu posluchači je třeba  mimo jiné dodat důvěry, aby volně vyslovil, když například s něčím nesouhlasí, ovšem hned pohotově dodává, že podle odpovědi je pak v takovém případě také nutné, aby přednášející opačné názory vyvraceli. To však vyžaduje nejen náležitou úroveň jejich vzdělání, ale navíc i zkušenosti rétora, psychologa, a také stratéga.

         Nejzajímavější je ovšem samotný závěr, kde k až příliš nechápavým doporučuje projevit milosrdnou shovívavost, ve stručnosti projít méně podstatná fakta, a to, co je naprosto nezbytné: o jednotě církve, o pokušení a o způsobu křesťanského života mu vzhledem k budoucímu soudu promluvíme s hrozivou naléhavostí.. Na prvním místě ale kupodivu jako naprostou nezbytnost pro spásu nechápavého člověka staví jednotu církve, o které mu má katecheta s hrozivou naléhavostí  promluvit.

         Víme, že Augustin považoval jednotu a čistotu církve za jednu z nejvyšších priorit a věnoval jí celý svůj křesťanský život, přesto ale bychom možná vedle poučení o způsobu křesťanského života a o pokušení možná méně chápavému katechumenovi asi raději hovořili o pro něho srozumitelnějších, a pro jeho spásu snad podstatnějších věcech, než je poměrně složité téma jednoty církve. Složitost takového tématu  potvrzuje fakt, že se mohutná církev křesťanů bohužel ani za šestnáct století po Augustinovi, k velkému smutku toho, koho všechny tyto církve vyznávají, dosud sjednotit nedokázala.

         Větou  uvedenou v nadpisu tohoto zamyšlení Augustin znovu prokázal  prorocké schopnosti, přestože jí napsal v jiném kontextu. Pokud se my křesťané mezi sebou nedokážeme domluvit, Bůh nás musí zákonitě považovat za nechápavé. A Otec církve doporučuje těm, kteří se za ně nepovažují, právě o nechápavých hovořit s Bohem, protože do doby, než se církve sjednotí, patří většina jejích členů svým postojem ke sjednocení církví spíše ještě mezi katechumeny.

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění IV. díl