Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života V

24. 11. 2010

imagesCAPFS7ED.jpg

 

 

Pedagog  Augustin

 

 

 

 

                               V průběhu roku 399 napsal tehdy již vyhlášenému kazateli biskupovi Augustinovi z Hippo Regio jáhen z Kartága jménem Deogratias dopis, ve kterém ho požádal o určitý návod, jak správně vyučovat a působit na ty, kteří se připravují na svůj vstup do církve, protože způsob, kterým jáhen katechumeny učil, stejně jako jejich zaujetí výkladem ho nijak neuspokojovalo. Hipponský biskup se s tímto jáhnem působícím v okruhu primase Aurelia seznámil při jedné ze svých pracovních návštěv tohoto nejvýznamnějšího severoafrického přístavu a Deogratia pro svoji příkladnou píli a učenlivost brzy pokládal dokonce za svého přítele. Jak bylo u Augustina zvykem, na dopisy odpovídal většinou obsáhlým listem, aby při tehdejších komunikačních možnostech nemuselo docházet ke zdlouhavé pokračující korespondenci kvůli případným nejasnostem ve své odpovědi. Na psaní, které ho tématicky zaujalo, proto často odpovídal formou připomínající spíše přednášku, nebo rozsáhlou úvahu, návod, nebo až téměř učebnici, jak vidíme na příkladu odpovědi jáhnovi Deogratiovi. Svojí repliku, ze které nakonec vzešlo ucelené katechetické pojednání nazvané De Catechizandis rudibus - O vyučování katechumenů, dopsal až o rok později, tedy v roce 400, kdy se například již blížilo dokončení jeho nesmrtelného autobiografického díla Confessiones - Vyznání (399 – 401). V té době ovšem pracoval už čtvrtým rokem na svém prvním didaktickém díle, které ale dokončil až o čtvrt století později, a o kterém ještě bude zmínka.

         Město Hippo Regio, ve kterém sídlil biskup Augustin, bylo známé především svým živým přístavem a tržišti. Na rozdíl od skvostného přístavního velkoměsta Kartága do  kultury a vzdělání obyvatel vzdáleného Hippa ovšem Římané příliš prostředků neinvestovali, a místní biskup při své práci musel brát v úvahu i tomu odpovídající složení obyvatel města a okolí. V době, kdy býval ještě pouhým pomocníkem biskupa Valeria, měl mimo mnoha dalších povinností na starost také přípravu nových adeptů na vstup do církve, a právě katechezí těch nejrozličnějších vrstev získal neocenitelnou praxi pro svoji pozdější úspěšnou katechetickou práci, která nakonec vyústila až ve zmíněný spis  De catechizandis rudibus.

         Vlastní katecheze měla již tehdy poměrně přesně stanovené zásady a povinnosti, jak z Augustinova spisu vyplývá, a mezi její první úlohy  patřilo především užívání jednotného a srozumitelného způsobu hovoru k širokým vrstvám. Nalézt a vhodně užívat řeč, které by rozuměl úředník městské správy, stejně jako negramotný, rolník i student, tulák či námořník, dospívající nebo stařec, otrok i vzdělanec, bylo pro učeného rétora otázkou cti a osobní prestiže, ale také často velkého sebezapření. Augustin jako prioritu vždy dodržoval  zásadní podmínku katechetiky, že vlastní katecheze musí hovořit nejen všem srozumitelným jazykem, ale navíc i takovým, kterým by nešlo pravdy víry v žádném případě jakkoli překrucovat, zkreslovat, nebo mnohoznačně vykládat. Čím rozmanitější bylo sociální a intelektuální složení katechumenů, tím více musel být při výkladu pozornější.  

         Didaktický spis O vyučování katechumenů rozdělený do dvaceti sedmi částí lze zároveň vnímat i jako pojednání a zdůraznění velké radosti a pocitu užitku vyvěrající z katechetické práce, která se občas nedostávala právě jeho příteli jáhnovi Deogratiovi. Toho zajímal především způsob výkladu, jakým lze nejlépe zaujmout posluchače tak, aby maximum vynaloženého úsilí přineslo i odpovídající výsledky katecheze. Aby svoji odpověď přizpůsobil myšlení mladého člověka, Augustin veškeré strohé poučování zjemnil a prodchnul všudypřítomnou láskou, se kterou spis psal, láskou, která z celého spisu jasně vyzařuje, ale i láskou k vlastním katechumenům, kterou po adresátovi v úvodu své práce požaduje. Hned na začátku knihy  můžeme číst: „V takové tísni se tedy obracíš ke mně, abys mne pohnul  k tomu, aby mi v lásce, kterou jsem ti povinný projevit, nebylo zatěžko uprostřed mého zaměstnání ti z tohoto důvodu něco napsat.

          Autor chápal jáhnovu žádost jako výzvu a vůbec mu nevadilo množství jiných dopisů, na které měl rozpracované dopovědi, ani několik rozepsaných důležitých prací. Téma Deogratiova dopisu bylo téma jeho učitelského a kazatelského poslání a proto neváhal ostatní práci ponechat stranou a s vervou se pustit do odpovědi. Navíc, jak píše, rozhodl se vyhovět  jáhnově prosbě jednak z osobního přátelství, jednak – a to hlavně – z povinnosti, protože jde o prospěch Církve. To je typický Augustin – ještě než začne na odpovědi  skutečně pracovat už , že jeho dílo bude církvi ku prospěchu. A skutečně také na dlouhá století bylo. Podobně prorocky se vyjádřil o svých Confessiones – i ty psal pro příští generace a stalo se, jak řekl. U většiny jiných velkých autorů bychom podobná tvrzení vnímali jako přespřílišné sebevědomí, nebo nedostatek soudnosti, avšak u Augustina až zamrazí jistota, se kterou , že to tak bude.        

          Jeho povolání učitele, řečníka a později kněze, primárně vyžadovalo pedagogické nadání a předpoklady, a pokud bychom nyní použili  termín z jeho tolik diskutované a stejně odsuzované nauky o predestinaci - předurčení, byl bezpochyby Bohem předurčen  k pedagogické, a následně ke katechetické činnosti (namátkou připomínám několik titulů, zabývající se m.j. také tématem milosti a předurčení, např.De Gratia Christi et de Peccato Originali - O milosti Krista  a prvotním hříchu, De Gratia et Libero Arbitrio -  O milosti a svobodném rozhodování, nebo například  De Peccatoru metritis et remissione et de Baptismo parvulorum ad Marcellinum -  O zásluhách a odpuštění hříchů a o křtu dětí Marcelinovi, či De Praedestinatione Sanctorum - O predestinaci svatých…Ne nadarmo je Augustin titulovaný také jako Doctor Gratiae – Učitel Boží milosti).

         Pedagogické sklony měl už od dětství, kdy se kvůli své slabé postavě většinou nezúčastňoval různých klukovských potyček, ale figuroval v nich často jako arbitr, a ve škole byl často dáván za vzor ostatním hlavně v přednesu básní a znalostech literatury. Měl hlavní slovo i v obou filozofických kroužcích, které založil se svými přáteli v Kartágu, a byl i lídrem společnosti afrických přátel, kteří s ním bydleli v jeho domě v Miláně. Vedl náboženské debaty na půlročním duchovním usebrání ve venkovském Cassiciacu, stejně tak s přirozenou autoritou vyučoval bratry mnichy i u něho doma v Thagaste, a později už jako kněz doučoval méně vzdělané bratry v Hippu, atp.

         Přesto z naprostého nedostatku času  bohužel napsal v podstatě pouze dvě knihy, které jsou označovány jako ryze pedagogické - zmiňovanou De Catechizandis rudibus s dodnes vysokou pedagogickou hodnotou a pak avizované vysoce významné filozofické a didaktické dílo o čtyřech knihách, na kterém s přestávkami pracoval celých třicet let, De doctrina christiana – Křesťanská vzdělanost (396 – 426), která byla ještě ve středověku nejzákladnějším dílem křesťanské kultury (tzv. „Zakládací listina křesťanské kultury“ – H.Marrou). První kniha hovoří o užívání věcí, druhá a třetí je o znacích a čtvrtá o využití předešlých poznatků v řečnictví. Tento spis tedy dokončil teprve až čtyři roky před svou smrtí, a patří mu přední místo mezi hlavními sloupy jeho učení. Nelze nezmínit ještě alespoň další dvě tématicky příbuzná díla, jako jsou např. De Symbolo ad Catechumenos tractatus - Kniha o krédu katechumenům, nebo i De Magistro -  O učiteli, ve kterém s ním jako s učitelem vede příkladným způsobem diskuzi o lidském myšlení a chápání jeho nedávno zemřelý syn Adeodatus.

         Augustinova neúnavná pedagogická činnost pro své současníky, a nedostižná literární práce pro budoucí generace mu nakonec spolu se svatými  Řehořem I., Ambrožem a Jeronýmem roku 1298 přinesla více než zasloužené ocenění titulem Doctor ecclesiae - Učitel církve.

 

 

 

 

M.Č.