Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života IX

augustine.jpg

                            

Blízko cíle

 

 

        

 

 

 

 

 

        Svatý Augustin bývá občas velmi zjednodušeně vylíčený jako nadaný, ale nespoutaný mladý člověk překypující elánem, který si plně užíval všech dostupných světských radovánek, a který díky ustavičným modlitbám své matky svaté Moniky nakonec kdesi v zahradě prožil náhlé a okamžité obrácení velmi podobné tomu, které prožil židovský horlivec Saul, pozdější velký apoštol Pavel. Jeho cesta za pravdou však nebyla ani jednoduchá, ani přímočará, a podaří-li se nám proniknout hlouběji pod svrchní vrstvu jeho života, brzy zjistíme, že tato cesta dokonce nebyla často ani nijak radostná. Naopak - stále hledající, přesvědčující, i bojující Augustin si musel poctivě projít velmi dlouhou a namáhavou cestu plnou překážek, osobních zklamání a mnoha vlastními omyly, kterých ho Bůh nemohl ušetřit, pokud se měl osvědčit jako ten, jehož principy jednou  budou tvořit podstatnou složku církevního učení. Podíváme-li se na možná ještě zcela neuzavřený soupis jeho monumentálního díla, bez dlouhého bádání zjistíme, že Boha o oprávněnosti své „nominace“ na post Učitele a Otce církve přesvědčil s typickou augustinskou dokonalostí.

         Když třicetiletý severoafrický rétor Augustin, stále ještě příslušník manichejské sekty, získal pomocí intrik a zákulisních tahů od svých vlivných souvěrců místo veřejného řečníka v Milánu, měl již v úmyslu tuto sektu po dlouhých létech  členství opustit. Důvody k tomu ale v žádném případě nebyly takové, jaké se někdy mylně udávají, že totiž po určitém rozladění z tohoto učení se postupně začal přiklánět k náboženství své matky. Chtěl sice  hledat pravdu jinou cestu, odlišnou od té, která ho ani po tolika letech nepřesvědčila, ale zatím měl jiné priority. Vedle zklamání z neschopnosti od vysoce postavených členů této církve vysvětlit mu některé pro něho zásadní duchovní otázky, a to nakonec i nejvyšším manichejcem, „svatým mužem“ biskupem Faustem, rozhodovaly u něho ještě i čistě osobní, světské důvody. Manichejské náboženství bylo na základě rozšiřujícího se vlivu katolické církve světskou mocí už postavené mimo zákon a i ve vzdálené africké provincii se císařův zákaz postupně začal tvrdě prosazovat. Manichejství se tedy i v Numidii stávalo podzemní, i když stále ještě nábožensky vlivnou církví, a prakticky uvažujícím Augustinovi  se nechtělo svojí slibně se rozvíjející kariéru ohrozit  příslušností k disentu. Ovšem dobře si uvědomoval přetrvávající vliv, sahající až do samého centra říše, který dosud silní afričtí manichejci mají. Pro své vytipované nadějné stoupence a členy dokázali i přes oficiální nepřízeň státu pomocí nejrůznějších tahů  stále ještě najít cesty až k nejvyšším císařským kruhům a zabránit tak úplné ztráty vlivu manichejců na zákulisní ovlivňování politiky Říma. A právě nadějný Augustin měl být jejich tajnou zbraní a protiváhou  především katolickým nepřátelům tohoto učení.        

         Na dlouhé cestě z Říma do Milána měl prakticky uvažující Augustin dost času si promyslet a naplánovat svojí velmi slibnou budoucnost, a tak jakmile se ve městě (stále ještě s významnou manichejskou podporou) ubytoval a trochu porozhlédl, rozhodl se v prvé řadě navštívit faktického vládce Milána, a nejvyšší autoritou císařského města, obratného politika a neohroženého biskupa Ambrože. Augustin už dávno nebyl ten romanticky zasněný bloudící mladík, hledající především krásu a lásku, ale sebevědomý, zmoudřelý úředník, který nutně potřeboval finančně zajistit svojí rodinu a snad i částečně podporovat svojí matku. Pokud nechtěl propásnout životní šanci, musel se prezentovat jako loajální občan říše, důsledně dodržující císařské zákony a jeho africké manichejství mu nyní reálně hrozilo překazit jeho plány. K jejich velkému rozčarování s manichejskými kolegy, žijícími nyní už v ilegalitě, proto z opatrnosti ukončil pravděpodobně veškeré kontakty, ovšem netušil, že velkému Ambrožovi, který měl kolem sebe mnoho věrných přátel, poznatek o jeho africkém manichejství nemohl ujít. Proto byly Augustinovo kroky k nalezení cesty ke svému pozdějšímu křtitelovi hlavně zpočátku velmi těžké a musel při nich projevit nejen mnoho vytrvalosti, ale zároveň i hluboké pokory a sebezapření velmi nadaného, ale i sebevědomého vzdělance dosud neznámých projevů. Přes mnoho názorů, že na jeho definitivním obrácení měl velký, nebo dokonce největší podíl  biskup Ambrož, můžeme podrobnějším studiem okolností Augustinova milánského pobytu sami zjistit, že realita pro něho s velkou pravděpodobností nebyla až tak ideální.

         Biskup Ambrož, který jako pouhý katechumen na nátlak lidu (podobně jako byl později nechtěně proti své vůli vysvěcen na kněze i Augustin) dosáhl bez vlastního úsilí během jediného okamžiku biskupské hodnosti, byl především velmi významný a obratný politik. Byl si natolik jistý silnou podporou většiny obyvatel Milána, že se dokázal postavit za své svěřené stádo proti císařským rozhodnutím, a tím se ještě více proslavit a získat obdiv a respekt lidí. Jeho slovo mělo ve své době větší váhu, než císařovo. Přesto žil životem ne význačného představitele, ale především moudrého a vzdělaného duchovního. Vedle řešení  mnoha záležitostí veřejného charakteru musel zároveň jako milánský biskup hájit svoji církev a velké problémy mu v ní mimo jiné dělali hlavně přistěhovalí severoafričtí  manichejci, kteří se inkognito dostávali mezi menší křesťanské skupiny, které pak nepříznivě ovlivňovali svými názory. V mnohých společenstvích se pak  jejich vpodstatě rozkladná činnost začala postupně velmi negativně projevovat, a často bylo pro udržení pravé křesťanské víry učinit i odpovídající opatření. Když se tedy ucházel o Amrožovu přízeň další nově přistěhovaný africký manichej, přestože už prý neaktivní, byl biskup velmi obezřetný. Určitou přízeň a srdečnost dokázal vyjádřit jen jeho matce, věrné křesťance Monice, ale k jejímu impulzivnímu synovi byl v projevech přízně rezervovaný. Takový zůstal i tehdy, když mu Augustin oznámil svůj úmysl nechat se od něho pokřtít a když jím byl požádán o doporučení, nebo zapůjčení vhodné knihy pro přípravu. Dokonce ani po křtu Augustina, jeho syna a přátel  o Velikonocích roku 387 se Ambrožův zdrženlivý postoj příliš nezměnil, rozhodně ne tak, jak by si šťastný a euforicky nadšený konvertita přál. Tento fakt ho velmi dlouho mrzel a jen obtížně se s ním vyrovnával, o to víc, že pokora  nebyla vlastnost, kterou bychom mohli směle zařadit k jeho základní charakteristice.

         Skutečnost, že se při příjezdu do Milána alespoň oficiálně přestal k manichejcům znát, neznamená, že by zároveň stejně snadno a úplně odstranil z duše jako nežádoucí a škodlivé i veškeré prvky jejich učení. Devět let jeho aktivního zapojení do hlásání této víry Augustina samozřejmě silně poznamenalo a otázka, jak dalece, a zda vůbec ovlivnilo manichejství Augustinovo názory a tím i jeho teologii, je dodnes  nevyřešenou otázkou většiny augustinologů. Určité stopy tohoto učení však jsou  v některých názorech a tvrzeních zřetelné každému čtenáři jeho prací.

         Být manichejec v katolickém Miláně bylo tedy nebezpečné minimálně pro jeho kariéru. Zato jiné učení, z pohledu katolíků heretické ariánství bylo kolem císařského dvora k jejich nelibosti  kupodivu stále ještě populární a víme, že už za pár let se oba zmíněné náboženské proudy staly  Augustinovi  tématem  mnoha spisů a kázání v bojovném a bludaře odsuzujícím duchu. V některých starších životopisných knihách se někdy udávalo, že Augustin přes všechny své pokusy a hledání nikdy nepřestal být  katechumen, takže když se postupně odvrátil od manichejství, stačilo mu prý se jen jaksi „vrátit“ ke své původní víře. Takové tvrzení nám vzhledem k jeho životu téměř až do konverze ovšem nezní příliš přesvědčivě a především zlehčuje obtížnost jeho cesty za jedinou pravdou a úsilí, které pro takové poznání podstoupil. To nejlépe sám vystihl ve svých legendárních Vyznáních, ze kterých zároveň jasně vystupuje skutečně zanedbatelná hodnota jeho „katechumenátu“ a je jen potvrzením jeho velkého ducha, že se později tento fakt sám nikdy nesnažil nadhodnotit. O skutečném stupni jeho tehdy - pokud to tak lze vůbec pojmenovat – křesťanského vědomí, věděla nejlépe jeho matka svatá Monika, která své vlastní dlouholeté intenzívní, ale marné snahy o probuzení víry nakonec zcela správně postoupila samotnému Bohu, a tento úmysl podporovala téměř nepřetržitými modlitbami a velkými osobními oběťmi. V Miláně tedy skončila Augustinova devítiletá bludná cesta podle proroka Máního, ale trvalo ještě téměř další dva roky neklidného hledání, než našel to, co Bůh nikdy neskrýval, ale on sám celých třicet let neviděl.

 

 

 

M.Č.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Náměty pro mládež