Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života IV

331.jpg 

 

 

Obtíže sv.Augustina

 

 

 

 

 

         Uplynulo už pět let, co byl mnich Augustin proti všem svým životním plánům, v podstatě nechtěně, proti své vůli, a ve skutečnosti hlavně na základě spontánní reakce věřících během jediné bohoslužby, v  roce 391 vysvěcený biskupem Valeriem v bazilice Pokoje v Hippo Regio na kněze. Nečekané a překotné vysvěcení naprosto zaskočeného Augustina se odehrálo za dramatických okolností, v chaosu, slzách i jásotu, a v typickém africkém zmatku, a mělo být předzvěstí směru jeho dalšího života. Ke kněžské službě se však brzy připojily i méně příjemné faktory, které si jako horlivý konvertita a šťastný mnich původně ani v nejmenším nepřipouštěl, a byla to nejen zloba  a zášť od bludařů a jiných nepřátel církve, ale někdy pociťoval značnou nepřízeň a nepřejícnost dokonce i z vlastního katolického tábora. V praxi se to ukázalo hned za pár týdnů po jeho svěcení ve Velikonočním týdnu, kdy vynikajícího řečníka  požádal jeho světitel o sérii svátečních kázání. Biskup Valerius byl Řek hovořící latinsky, ovšem k místním prostým námořníkům, rolníkům, otrokům, kupcům, a dalším velmi rozmanitým  vrstvám živého přístavního města, bylo potřeba hovořit převážně jejich rodným punským jazykem, který ale ovládal jen velmi špatně. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč přijal spontánní „vox populi“ jako výzvu z nebe a rodnou punštinou hovořícího Berbera Augustina na přání lidu na místě vysvětil.

         Ovšem kázání čerstvého novokněze, navíc bývalého manichejce, místo sídelního biskupa právě ve velikonočním týdnu bylo proti všem zvykům a pro mnoho tradičních věřících  nepřijatelné, takže někteří Valeriovi biskupští spolubratři zavádění takových novot silně odsuzovali. O nesouhlasných stanoviscích a stížnostech v souvislosti s působením  kněze a mnicha Augustina v Hippu se dozvěděl i primas  Kartága, který měl ve sboru biskupů rozhodující slovo. Biskup Valerius ale nakonec situaci obhájil, a dokonce svého oblíbeného novokněze hned další rok požádal o veřejnou disputaci s místním velmi respektovaným manichejským biskupem Fortunatem, proti jehož argumentaci o jediné  pravosti své víry, se pravděpodobně vzhledem ke svému stáří už sám necítil dostatečně silný. Augustin po dva dny trvající veřejné a velice vášnivé diskuzi obou táborů nakonec za přítomnosti množství notářů a zapisovatelů manichejce Fortunata svojí argumentací doslova  udolal, takže zahanbený bludař nakonec s největší ostudou  raději utekl před svými zklamanými věřícími natrvalo pryč z města. Navíc hned příští rok, tedy v roce 393, byl do Hippo Regio svolaný generální synod za účasti velkého počtu afrických katolických biskupů a poctou mít k nim promluvu při slavné bohoslužbě byl biskupem Valeriem opět proti všem zvykům určen pouhý  místní kněz, navíc bývalý vyznavač učení falešného perského proroka a teprve nedávno pokřtěný, jak opět s nelibostí zdůrazňovali někteří přítomní.

         V roce 394 byl jeho nejlepší přítel a milovaný spolubratr Alypius jmenovaný biskupem shodou okolností právě v Augustinově rodném městě Thagaste a tato skutečnost měla být pro něho i určitou předzvěstí jeho budoucí životní dráhy. Starému hipponskému biskupovi urychleně ubývaly síly a rád by předal svůj úřad vzdělanému a mezi lidmi oblíbenému Augustinovi, a navíc se velmi obával, aby nebyl jmenován biskupem v jiném, kulturně významnějším městě, než bylo právě přístavní Hippo Regio. Kartaginský primas Aurelius na Valeriovu žádost o jmenování Augustina biskupem odpověděl po určitém váhání nakonec kladně, a tak na počátku roku 396 byl Augustin podle místních zvyklostí vysvěcen doyenem všech numidských biskupů, primasem Megaliem. Ovšem některé  okolnosti, které jeho biskupské svěcení  předcházely, nebyly Augustinovi příliš nakloněny a nechybělo mnoho, a ke svěcení buď vůbec nedošlo, nebo bylo odloženo. Jako každý mimořádný člověk měl totiž Augustin své nepřející, a to nejen mezi prostými věřícími, ale také i přímo mezi několika biskupy, kterým  byla jeho  horlivost a rychlá kariéra  trnem v oku. (Jen v severní části Numidi bylo za Augustina více než 12O katolických biskupů, v celé Numidii jich bylo minimálně kolem tří stovek!) Jedním z problémů, který druhé straně sloužil jako vítaný argument k poukazování na podivné poměry v hipponském biskupství byla skutečnost, že buď z neznalosti příslušných kánonů prvního ekumenického Nicejského sněmu (proti Ariovi r.325), nebo jim navzdory, si biskup Valerius vůbec dovolil požádat za svého života o koadjutora. To byla do té doby neslýchaný požadavek nejen proti kánonu, ale i proti všem dosavadním zvyklostem, a místní zvyklosti, jak sami dobře víme, někde ještě i v dnešní době znamenají více než církevní předpis a dokonce i nauka. Tím, že Valeriova žádost byla nakonec v Kartágu schválena, přineslo mezi několika tradice a předpisy ctícími numidskými biskupy vůči Augustinovi na dlouhá léta více či méně utajovanou nevoli, především proto, že první taková výjimka  byla učiněna právě pro bývalého bludaře. U jiných biskupů se zase vedly diskuze, zda by se neměl nechat Augustinovi ještě větší časový prostor, ve kterém by mohl prokázat, že jeho názory jsou definitivně zbaveny všech stop  manichejského učení.      

         V Hipponské  bazilice Pokoje se jednoho dne sešlo několik okolních biskupů, aby zde vysvětili jistého nového biskupa pro jedno okolní město. Místní biskup Valerius pod vlivem probíhajícího nadšení a slávy oznámil přítomným lidem i přísedícím biskupům své dosud tajené překvapení – svolení od primase Aurelia ke svěcení zdejšího kněze Augustina na biskupa a svého koadjutora. Prostí lidé reagovali naprosto spontánně výkřiky a potleskem, ovšem přítomný nejstarší numidský biskup a světitel Megalius okamžitě hlasitě protestoval. Neváhal před shromážděným a nesouhlasně hlučícím davem dokonce veřejně vznášet proti Augustinovi  nejrůznější výhrady, které mezi některým klérem kolovaly. Nutno podotknout, že Megalius osobně  proti Augustinovi nějakou mimořádnou averzi pravděpodobně neměl, ovšem jako stařičký biskup nadevše ctil předpisy a odmítal jakékoli nebezpečné  novoty a výjimky  v církvi, ctil v ní především kázeň, řád a poslušnost a jakékoli pokusy  o výjimky v hierarchii církve odsuzoval možná podle svých vlastních bohatých zkušeností jako pro církev nebezpečné. Navíc se velmi obával jakékoli možnosti manichejské infekce do své církve.

         Světitel Megalius jen velmi těžko toleroval místní hipponské poměry, kdy o nejdůležitějších svátcích nekáže biskup, ale dokonce i za jeho přítomnosti pouhý kněz, navíc bývalý velmi aktivní  bludař. Nyní na něm dokonce tento biskup veřejně požaduje na základě jakési další novoty, třebaže Kartágem schválené, aby mu ještě za jeho života vysvětil dalšího biskupa! Megalius byl tímto nečekaným Valeriovým  požadavkem zaskočený a snad i pobouřený. Nedávný konvertita a manichejský přeběhlík Augustin podle něho ještě nedokázal svojí naprostou pravověrnost katolické církvi a navíc jeho osobu ještě z dřívějška provázejí různé pochybné historky..., a jednu z nich, podle něho tu nejzávažnější, si světící biskup ponechal jako nejsilnější protiargument, který o vynucené přestávce vyvolané Valeriovým požadavkem, sdělil přítomným biskupům i samotnému zaskočenému Augustinovi.

         Podstatnou překážkou proti biskupskému svěcení Augustina měla být pomluva od jedné pravděpodobně z hipponských farnic, která  vyvolala na několik let velké pohoršení. Kněz Augustin měl podle této pomluvy usilovat o její přízeň, a když byl  trvale odmítán, měl jí prý jednou podat jakási afrodiziaka do jídla. Mnoho duchovních osob by tehdy, stejně jako dnes mohlo vyprávět, co vše dokáže zhrzená a duševně nevyrovnaná osoba, jejíž nadbíhání kněz s hrůzou odmítl, takže není těžké si představit, v jaké situaci se po odmítnutí  ocitl pohledný berberský kněz ve velmi rušném přístavním městě. Navíc jako kněz, který měl osobní čtrnáctileté zkušenosti se životem v trvalé společnosti ženy! Pomluva i přes svojí absurdnost byla pro Augustina velmi bolestivá a vlekla se s ním bohužel ještě mnoho let, takže tato záležitost se stávala vítaným posledním argumentem jeho nepřátel, konkrétně máme na mysli jednu veřejnou rozpravu donatistů s katolíky, kde donatista Petilianus tuto pomluvu z nedostatku adekvátní argumentace zákeřně (a k vlastnímu zesměšnění) použil na samý závěr disputace k dokreslení zle pomlouvané katolické morálky.

         Snad si starý poctivý biskup Megalius z Gelmy vzpomněl  na podobnou příhodu buď přímo ze svého kněžského působení, nebo ze života svých spolubratrů, protože nechutnou, a v podstatě směšnou pomluvu mu Augustin o přestávce mezi obřadem dokázal natolik vymluvit, že ho nejenže Megalius na biskupa vysvětil, ale navíc se za svůj původní postoj omluvil jemu i svým přítomným spolubratrům.

         Skutečný život mnoha světců bývá velmi často, byť s těmi nejlepšími úmysly,  postupem času retušovaný tak, že jejich život nakonec vypadá jako příkladně ideální, prostý všech běžných lidských starostí a problémů. Někdy bývá při  povrchním pohledu podobně hodnocený i svatý Augustin: Bývalý velký hříšník díky modlitbám své matky Moniky zcela změnil svůj život, a tím se z něho stal slavný Otec a Učitel církve. Teprve pod úhlem pohledu na jeho faktický, velmi neklidně prožitý a mnoha překážkami proložený život, ve kterém vytvořil svá mnohá nesmrtelná díla, pochopíme, že úcta a uznání, kterou mu církev dodnes prokazuje, je více než zasloužená.

 

          

         

                                          

 

M.Č.