Maličkosti ze života III
I to byl sv.Augustin
Svatý Augustin byl podobně jako většina geniálních lidí velmi složitý člověk. Jednoduchým a přímočarým životem nežil v mládí, ani v dospělosti, a od chvíle, kdy svůj život dokonale zasvětil Bohu a církvi, můžeme Augustinovu existenci vnímat jako čtyřicetiletou neklidnou pouť ve své době v podstatě nedoceněného člověka. Nejvýraznější a také nejvýznamnější Otec církve bývá většinou vnímán jako velmi nadaný intelektuál, který bez zásadnějšího užitku probloudil třicet let svého života, aby nakonec pochopil jeho skutečný smysl a stal se pak příkladně oddaným služebníkem Boha Stvořitele a horlivým hlasatelem jeho poselství. Vidíme ho tak jako moudrého Učitele církve, neuvěřitelně tvořivého, zapáleného světce, neohroženého a vítězného generála severoafrické církve, obávaného přemožitele bludařů a poctami zahrnovaného génia slov, všemi uznávaného, obdivovaného a vždy obklopeného svými věrnými přáteli. Napravený hříšník na biskupském trůně. Ovšem polovina z uvedených charakteristik je spíše zažitý omyl a k celkovému obrazu schází ještě druhá, méně idealistická část.
Budeme-li číst také i mezi řádky jeho prací, objevíme i odvrácenou tvář vnitřního života tohoto velikána církve, na kterém minimálně po dalších osm století stavěla své teologické učení. Záleží jen na trpělivosti každého čtenáře, kolik zakódovaných projevů pochybností, smutku, osamělosti, ponížení a nepochopení, využívání, a dokonce i skrytého volání o pomoc dokáže v často velmi obtížném textu rozpoznat. Jen jednou, a to na počátku své velké cesty za Bohem se veřejně svěřil se svými starostmi ve Vyznáních, tehdy však nemohl tušit, že skutečné vnitřní problémy, duševní bolesti, zklamání a prohry, samota, nebo náhlá duchovní prázdnota a mnohé další neočekávané obtíže teprve přijdou a v jeho trvale neklidné duši zůstanou až do smrti.
Velkým osobním problémem, který se s ním táhl po většinu let jeho křesťanského života, nebyl jeho přibližně čtrnáctiletý nemanželský svazek, jak se někdy uvádí, nýbrž jeho dlouholetá aktivní příslušnost k manichejské sektě. Mimochodem, způsob života bez uzavírání manželství právě manichejci doporučovali. Augustinovo bývalé manichejství tak často sloužilo rozličným oponentům a často závistivým kritikům jako poslední argument pro zpochybňování nejen jeho charakteru, ale i jednotlivých výsledků jeho nesmírné práce. Pokud se tak dělo ze strany heretiků a schizmatiků, bral jejich halasné výtky jako vítanou výzvu k veřejné disputaci, ovšem pokud podobně zbabělá a často zákeřně užitá argumentace přicházela z vlastního katolického tábora, nesmírně tím trpěl, přestože byl příliš hrdý na to, aby to dal najevo. Jeho manichejství, ale i další faktory (závist a pomluvy některých kolegů, ale i jeho vznětlivost a nedůtklivost, nekompromisní jednání, sebestřednost, unáhlenost, apod.) způsobily, že i přes jeho nesmírnou pracovitost, činorodost a vášnivé zaujetí výhradně pro Boha a blaho církve zůstal po celých pětatřicet let pouhým řadovým členem přibližně dvousetčlenného biskupského sboru severoafrické katolické církve, bez jakýchkoli zvláštních funkcí a pověření.
Přestože se po konverzi zřekl všech svých minulých falešných cílů života a žil skutečně už jen pro Boha, víme že jedním z jeho hlavních zájmů bývala především úspěšná kariéra a jistě i nyní mu kdesi ve skrytu duše ještě nebyla úplně cizí myšlenka na zasloužené ocenění jeho dosavadní práce například v podobě biskupského stolce v jeho milovaném Kartágu, či jiném kulturnějším městě. Tento jeho tajný sen ovšem zůstal nevyplněný, a až do smrti zůstal biskupem v kulturně takřka bezvýznamném provinčním městě s převážně negramotnými obyvateli. A pokud se do malého Říma, jak bylo Kartágo nazývané, přeci jen někdy dostal, bylo to jen na krátké pozvání kvůli přednášce, nebo konzultaci, po kterém pokorně absolvoval několikadenní namáhavou a nebezpečnou cestu zpět do své přístavní výspy Hippo Regio.
Přes svoji trvalou touhu po pevném přátelství a navzdory jeho životu v komunitě většinou trpěl tíživou, především intelektuální samotou. To je velmi důležitá okolnost, na kterou je nutné brát zřetel při posuzování některých jeho jednotlivých tvrzení, nebo částí učení. Vyjma snad jen dvou nejbližších přátel neměl v klášteru téměř nikoho na alespoň podobné duchovní úrovni, takže své stále nové objevy a teze mohl jen s málo kým konzultovat na odpovídající úrovni. Chtěl rychle a pokud možno vše z Božích tajemstvích pochopit, a umínil si, že k tomu Boha uprosí… Zadával si jeden obtížný úkol za druhým a neustále spěchal kupředu, takže pokud výjimečně neměl možnost dát své dílo někomu k vyjádření názoru, definitivně ho uzavřel, a bez oddychu se s obrovskou vervou pustil do zpracování třeba diametrálně odlišného tématu. Navíc se nikdy nezabýval jen jednou prací, ale měl jich vždy rozpracovaných několik, z nichž mnohé pak čekaly na dokončení dlouhá léta, protože se vždy objevovaly nové a nové podněty, na které Augustin okamžitě písemně reagoval.
Byl si velmi dobře vědom (snad až příliš) své hodnoty, a jen velmi nerad by na cizí radu do svých hotových prací zasahoval, přesto mu k jeho škodě scházel stálý konzultant, který by byl zároveň i jeho přítelem. Díky tomu se tak někdy stalo, že se v některých svých tvrzeních buď přímo mýlil, nebo v zaujetí alespoň unáhlil, jako například ve své pověstné nauce o predestinaci, která vyvolala i ve vlastním táboře mnoho pozdvižení a kterou pak církev sice do svého učení nikdy nepřijala, ovšem také nikdy oficiálně neodsoudila. Některé jednotlivé Augustinovy názory a tvrzení byly nejen ze strany znepřátelených církví, ale i nejedním vlastním členem možná po právu zpochybňované a často veřejně kritizované, a existují zmínky o pokusech ho zdiskreditovat veřejným zesměšněním některých diskutabilních částí jeho učení a tezí. Mezi těmi, kteří některé myšlenky v jeho učení buď nepochopili, nebo k němu zaujali hned jednoznačně záporné stanovisko, byly například na dlouhou dobu i celé mnišské komunity v jižní části Galie.
Pro svůj obrovský rozsah zájmů, které vždy s maximálním zaujetím zpracovával, neměl sice konkurenta, ale v podstatě ani nebylo člověka, který by výsledky nepřetržitého toku jeho prací náležitě uznal a ocenil. Přestože vždy velmi rád slyšel chválu, a toužil po přátelství, navenek působil dojmem, že o ně nestojí, a pokud se již konečně rýsovala možnost alespoň korespondenčních pracovně přátelských konzultací s podobně mimořádným člověkem, svým často nevhodným vyjádřením, nebo unáhleným postojem případnou přízeň takových lidí brzy zase ztrácel. Přestože Augustin později vystupoval při několika jednáních se státní mocí ryze diplomatickým způsobem, v soukromém životě měl díky svému neklidu a občasným unáhlenostem s takovým jednáním problémy.
Za všechny případy jmenujme například vysoce uznávaného učence, spisovatele a kněze svatého Jeronýma (347 - 420), shodou okolností také uznávaného jako Otec církve, kterého nejvíce proslavila Vulgata, překlad biblických knih do lidové latiny. Pro Augustina by byly odborné konzultace s tímto římským učencem jistě velmi prospěšné, ovšem hned jeho první pokus skončil na dlouhou dobu nezdarem, protože si ve své sebejistotě a momentální absenci odpovídajícího taktu dovolil hned na počátku jejich vztahu vyslovit výtku Jeronýmovu chápání jedné části Listu Galaťanům (2, 11-14) a dokonce si dovolil vznést jisté pochybnosti o jeho životním díle - Vulgátě. (Připomeňme Jeronýmovo podstatně vyšší a rozsáhlejší vzdělání oceněné mimo jiné i jmenováním sekretáře papeže Damasa I.)
Jako každý velký bojovník, také i Augustin při obraně svého učení a své církve, ale i při útoku na její nepřátele někdy použil nečekaný, ale občas i neuznávaný způsob boje, třebaže až ve svém vrcholném, ale snadném zápalu. Přestože tak bojoval především za svoji milovanou církev, za kterou by rád šel třeba i na smrt, nebyl paradoxně jejím tak oblíbeným vojákem, aby ho uznávala a podporovala podle jeho jistě oprávněných představ. Jeho přirozená lidská důstojnost a hrdost mu ale nedovolovala, aby se na takovém stavu pokoušel něco měnit a nepříliš přívětivý postoj části určitých kruhů mu rozhodně nemohl ubrat energii a entuziazmus pro Boží věc.
Pro někoho možná překvapivé vnitřní pocity osamocení, smutku, a někdy nepochopení, ktreré ho životem Božího služebníka občas provázely, měly ale zcela opačný účinek, než bychom očekávali, a velkého bojovníka jen iniciovaly k ještě intenzívnější a objevnější práci.
M.Č.